korupce

Korupci plodí zbytnělý stát

Vyšlo v deníku MF DNES 3. 4. 2002 v rubrice Názory, str. 06 - KAREL MACHALA


Při pohledu na nejznámější žebříček korupce (index vnímání korupce) snadno vypozorujeme, že vyspělé země jsou zkorumpované méně než země chudé. Česko si v tomto porovnání nestojí nejlépe - korupce ve veřejném sektoru je dle indexu o něco horší, než by odpovídalo hospodářské úrovni. Samozřejmě lze namítnout, že korupci nelze exaktně měřit, a index odráží zejména pocity a osobní zkušenosti, ale i sympatie k hodnocené zemi, či v případě domácích respondentů známý pesimismus, který umožňuje Čechům vidět stav země hůře, než jaký je. Protože index je sestaven z odpovědí obyvatelstva a investorů, domácích i zahraničních analytiků, jistý obraz bezpochyby dává.

Ani trest smrti nepomáhá

Způsoby boje proti korupci lze rozdělit na represi a odstraňování příčin. Represivní cesta není příliš úspěšná - země, které dávají za korupci i trest smrti jako třeba Čína, s ní nijak výrazně nepohnuly (57. místo). Nestačí zavírat aktéry korupce, nepomůže vyhlašování akce čisté ruce či plamenné projevy proti korupci. Ani volba stran, které se tváří jako nejméně zkorumpované: v každé straně se zákonitě vyskytují jedinci korupci více přístupní, a pokud tam nejsou, tak se tam objeví nejpozději po vyhraných volbách. 

Druhou cestou je odstraňování příčin uplácení. Za socialismu bujela korupce snad v každé masně, dnes ji tam budeme hledat marně. Zůstala zejména tam, kde nějakou roli hraje veřejný sektor, kde je nejméně volného trhu, demokracie a průhlednosti, kde je nejvíce regulací, podniků ve veřejném vlastnictví, kde z nějakého důvodu poptávka převyšuje nabídku (třeba v důsledku regulace cen státem). Není důvod, aby soukromý odběratel korumpoval soukromého dodavatele - prostě se dohodnou na ceně a podmínkách prodeje výhodných pro oba (jinak se obchod neuskuteční). Objednává-li stát či obec, riziko korupce logicky stoupá: ten, kdo objednává, není tím, pro koho se objednává, ani tím, kdo to platí. Jde o tři různé subjekty.

Ten kdo objednává, musí také platit

Netržní struktura zájmů je podhoubím pro pokušení korumpovat - jen za účasti veřejného sektoru lze tajně soukromě zaplatit objednavateli, který se za to úpravou cenových či jiných podmínek revanšuje dodavateli a korumpovateli v jedné osobě na úkor toho, pro koho je práce objednána (např. občané státu), či toho, kdo to platí (daňoví poplatníci). Určitá omezení těchto rizik dávají demokratické mechanismy a tlak voličů na průhlednost všech toků veřejných peněz a způsobů transakcí, riziko je však zpravidla vyšší než na trhu. 

Privatizuje-li stát něco v obyčejné, všem otevřené dražbě, kde vyhraje ten, kdo nejvíc přihodí, možnosti korupce klesají. Pokud privatizuje tak, že stanoví podmínky a prodává přímo jedinému zájemci, zapáchá to korupcí. Totéž platí pro veřejné soutěže a objednávky - u netransparentních způsobů lze vždy podmínky nastavit tak, aby se do nich "zcela náhodou" vešel právě jeden zájemce. Pokud veřejnost netrápí neprůhledné systémy, napomáhá tím de facto korupci. 

Z hlediska dopadu politiky na korupci nás zaujmou především státy, které si v indexu stojí lépe, než by odpovídalo jejich hospodářské vyspělosti. Tam se objevují zejména země, které jsou výrazně protržní, s nízkými daňovými kvótami, jednoduššími systémy regulací a daní: třetí Nový Zéland, čtvrtý Singapur, čtrnáctý Hongkong, šestadvacátá Botswana či osmadvacáté Estonsko, které je zároveň první mezi transformujícími se ekonomikami. Mimochodem, Hongkong, Estonsko a Botswana mají nízkou rovnou daň, Singapur má nízké daně a Nový Zéland je v mnoha oblastech vzornou liberální ekonomikou. Nízká korupce a nízké daně jsou přímo ideálními předpoklady k tomu, aby tyto země rostly rychleji než průměr ostatního světa, což se také děje. 

Můžeme si tedy vybrat mezi neúčinnou represí a účinným odstraňováním podhoubí korupce. Celé je to zjednodušeně o tom, zda jsme schopni lépe uhlídat malý schopný veřejný sektor s pár nezbytnými regulacemi ekonomiky nebo jsme příznivci co nejrozbujelejšího a nejnepřehlednějšího systému zákonů, daní, regulací, zákazů, příkazů, úřadů, výjimek a dotací s velkým tlustým veřejným sektorem. V tom druhém případě ovšem vytváříme větší podhoubí pro korupci, ať už to myslíme sebelíp.

KAREL MACHALA

Autor je ekonom
Comments