O rovné dani vyprávíme mnoho nepravdivých skazek

Vyšlo v Mladé frontě Dnes (2002) a poté na semináři a ve sborníku CEP věnovanému rovné dani (2002).


Rovná daň (navrhovaná ODS a nově i ODA) by nesporně zjednodušila daňový systém i formuláře, přinesla méně kliček a úniků, více transparentnosti, méně nákladů na výběr, urychlila růst HDP a obrátila některé finanční toky směrem do české ekonomiky a rozpočtu. Škrtla by většinu odpočtů, které znepřehledňují systém, zvyšují daňové sazby a umožňují legálně krátit daně jen někomu.

Nízká rovná daň má navíc nesporný motivační a přiznávací efekt. Nejen proto na změny, které vyvolá, nemá smysl hledět staticky, jak to ve svých výpočtech učinil Ondřej Schneider (MF DNES 26. února). Ostatně ani zhruba přesný výpočet není kvůli existující džungli možný.

Rovná daň by zrušila netransparentní dotace přes daňové úlevy. Donutila by politiky vynést případné dárky z cizího pro vlivné skupiny voličů na světlo, tedy do výdajové stránky rozpočtu. To se mnohým z nich nelíbí.

Navenek se mnozí kritici rovné daně opírají o nepravdivá tvrzení. Například toto: "Není spravedlivé, aby příjemci různých příjmů platili stejně." Každý absolvent ZS si umí spočítat, že 15 % ze sta milionů není stejně jako 15 % ze sta tisíc. Je to přesně tisíckrát víc. Daň není stejná, ale rovná - každou korunu vydělanou navíc zdaňuje stejně. Vyšší výdělky znamenají vyšší daň, jenže lineárně a průhledně.

Druhé nepravdivé tvrzení kritiků RD říká, že rovná daň odstraní progresivitu zdanění. Ani dosavadní přímé daně však nejsou vždy důsledně progresivní, i když to v té džungli předpisů na první pohled není vidět. U RD se počítá s nezdanitelným minimem, které jistou progresivitu zachovává, jen ji narovnává a mírní. Progresivita je dnes nejvíc zvrácena naruby u velkých investorů díky pobídkám - co nezaplatí velký, musí do rozpočtu přirozeně odvést ti malí.

Nízká rovná daň místo dočasných úlev nevyžene velké, srovná jejich podmínky s malými, a navíc vytvoří pobídky pro přefakturovávání zisků do Česka i pro další investice.

Třetí často opakovaná nepravda říká, že RD by byla českým experimentem. Přitom už devět let existuje mj. v transformačně úspěšném Estonsku (sazba RD 26 % při jednotné DPH 18 %), o rok méně v Lotyšsku, druhým rokem dramaticky pomáhá zlepšit daňový výběr v Rusku (sazba 13 %), diskutuje se o ní v některých zemích EU, a byla vážným a populárním tématem předposledních prezidentských voleb v USA.

Letos bude hlavní zbrani opozice v kanadských volbách a podle Institutu A. de Tocquevilla ji mají zcela či v přibližné podobě zavedenu ve 33 zemích světa. Když tento ústav porovnal růst HDP v zemích

s rovnou daní a bez ní, zjistil, že v těch prvních je růst asi dvakrát rychlejší. Pokud porovnal jen méně vyspělé ekonomiky, rozdíl byl dokonce čtyřnásobek ve prospěch zemí s rovnou daní.

Čtvrté nepravdivé tvrzení spočívá v tom, že rovná daň je nevýhodná pro chudé a že na ní nejvíc získají ti nejbohatší. Rovná daň může být pro nízkopříjmové vrstvy naopak velnu výhodná - záleží na výšce nastavení nezdanitelného minima. Daň se platí jen z toho, co je přesáhne. Pro bohaté je prý rovná daň výhodná proto, že dnes by kvůli progresi daňových pásem zaplatili víc. Jenže to je pravda jen zčásti a hlavně nerovně pro různé skupiny více vydělávajících. Kolik zisků z nejvyšších daňových pásem je přefakturováváno někam na Bahamy či na spřízněného podnikatele v nižším pásmu jen kvůli prohibitivně vysokým pásmům, kolik účetních fíglů je kvůli tomu vymýšleno na snížení daňového základu?

Tyto pokusy u RD zčásti odpadnou. Kromě toho neškodí připomenout fakt, že každá daň se stejně přenese nejen na toho, na koho je přímo uvalena, ale i na další články řetězce, které s ním spolupracují.

Pátý problém je v podkopání dosud privilegovaných. Tedy např. hypoteční banky (a jejich klienti) spolu vydělávají na tom, že daňová soustava má v sobě zabudovány odpočty hypoték (přerozdělování bez ohledu na sociální situaci). Odstraněním privilegia odpočtu mohou ztratit. Na druhé straně by mohly získat třeba na odstranění nespravedlivého systému danění úroků. Na konci by byla jednodušší daňová soustava, srovnané podmínky pro banky a - jak ukazuje příklad Lucemburska - i příchod vkladů do země. Úroky těchto vkladů tam sice nejsou daněny, ale pracují tam a zvyšují zisk bank, jehož část jde formou příjmové daně i do rozpočtu. I z tohoto příkladu je vidět, že statické propočty nestojí na pevné půdě.

Šestý problém se týká financovatelnosti rovné daně. Podle poslance Filipa je v podobě, jakou navrhla ODS, nefinancovatelná. Samozřejmě se nedá očekávat, že návrh jedné strany najde nadšené podporovatele u konkurence. Ne-může-li být reakcí přijetí dobrého návrhu konkurence, proč tedy ne-vypustit vlastní, třeba ještě lepší návrh rovné daně - s jinou sazbou, jiným nezdanitelným minimem, jinými úpravami nepřímých daní?

Rovná daň jako koncept určitě financovatelná je a o nastavení se lze přít. Systém by ale byl výhodný pro většinu obyvatel ČR, ať už jsou chudí nebo bohatí, podnikatelé či zaměstnanci, liberálové nebo socialisté. Nevýhodná je snad jen pro daňové poradce (méně práce), daňové kličkaře a politiky milující netransparentní způsoby přerozdělování.

Autor je ekonom

Upoutávka v článku: Rovná daň muže být pro nízkopříjmové vrstvy naopak velmi výhodná - záleží na výšce nezdanitelného minima. Daň se platí jen z toho, co je přesáhne.