vladaruze

Vláda růže bez růžových brýlí

Vyšlo v MF Dnes: stránka 08 Názory, 10.05.2002 - KAREL MACHALA

Vláda "to" má skoro za sebou, a tak nastal čas bilancování. Premiér přednesl ve sněmovně pochvalnou řeč a opozice kontrovala kritikou: hrubý domácí produkt roste, inflace je nízká, investice přitékají a s EU jsme právně kompatibilnější než dřív. Na druhé straně nezaměstnanost je vysoká, úřední, regulační, právní a daňová džungle hustší, zadlužení silně narostlo a vztahy se sousedy se zhoršily. 

Vývoj HDP vypadá na první pohled dobře, což si vláda ráda přivlastňuje jako svoji zásluhu. Skutečnost je však poněkud složitější zejména pro toho, kdo roky každý měsíc sledoval statistiky průmyslu, stavebnictví a obchodu a každé čtvrtletí statistiky HDP. Nejdříve se zpomaloval pokles a později se postupně zvyšoval přírůstek. Trend byl zcela plynulý, zřetelný dlouho před nástupem vlády ČSSD, ale také dlouho potom, když tato ještě neučinila nic, co by mohlo HDP byť jen nepatrně ovlivnit. 

Bez zlého úmyslu si vypůjčíme jedno přirovnání z historie. To, co se podařilo ČSSD, podařilo se kdysi také Hitlerovi. Odcházející liberální kancléř Brüning mu předal ekonomiku ve fázi, kdy už po silné depresi směřovala vzhůru, ale lidé to ještě moc necítili. V obrazu Hitlera pak dodnes přežívá mýtus, že i když byl zrůdou, aspoň nastartoval růst ekonomiky. Jenže nenastartoval, jen měl podobně jako ČSSD štěstí, že křivka HDP má tendenci se dlouho protahovat po předchozí dráze. 

Hlavní díl odpovědi na otázku, proč začal dnešní růst, je podobný odpovědi na otázku, proč začal předchozí pokles. Leží v oblasti peněz pouštěných do ekonomiky, tedy výkyv dolů i nahoru padá především na bedra ČNB. Zopakujme jen hlavní číselný argument o tom, co se stalo: ČNB šlápla v roce 1996 na brzdu příliš silně, takže růst objemu peněz v ekonomice prudce spadl z několikaletých 20 procent na šest procent. Do nového nastavení se už nevešla desetiprocentní inflace a ještě růst HDP. Inflace je vždy krátkodobě setrvačná, a než se přizpůsobila, muselo ono jednoduché šest minus deset vést k zápornému číslu HDP, než ceny sesedly na nižší rychlost růstu. To se stalo. Dnes máme díky tomuto nepříjemnému zabrzdění inflaci čtyři procenta (kterou se premiér nezapomněl neprávem pochlubit) a po uvolnění měnových podmínek došlo k obratu ekonomiky do růstu, který dnes přesahuje tři procenta. Rovnice kvantitativní teorie peněz už zase umožňuje růst, protože ceny se přizpůsobily směrem dolů a peněžní zásoba směrem nahoru. Vláda růže má tedy na růstu jen nepatrný podíl. 

Často citovaným faktorem růstu je dodatečné zadlužení země. Centrální otázkou však je, odkud si vláda půjčí. Půjčí-li si doma, pak tyto peníze pouze pracují jinde a nejsou poptávkou navíc: někde zvyšují a někde snižují HDP. Pokud si půjčí v zahraničí, růst vyvolaný na dluh je zase aspoň částečně přebit silnější korunou (příliv peněz na dluh také posílí měnu). To působí proti růstu u vývozců a subdodavatelů a u domácích konkurentů dovozců. I když přijmeme tezi, že dluhy mohou aspoň zčásti zvednout HDP, pak je zřejmé, že jen krátkodobě, když se půjčuje, s opačným efektem, když se splácí. A splácet dluhy se jednou musí, jenže i s úroky. 

Dalším citovaným faktorem růstu jsou pobídky. Na jedné straně možná lépe přitáhly investory (kteří by asi přišli i bez nich do levné stabilní země pod deštníkem NATO a před branami EU), na druhé straně znerovnoprávnily různé podniky na trhu. Jde o klasický případ toho, co je, a co není vidět: dám-li někomu např. dotaci na pracovní místa, daňové prázdniny a pozemek téměř zdarma, tato místa vzniknou a jsou vidět, politik se jimi rád pochlubí. Co není vidět, je to, že tyto peníze by jinak působily jinde, kde by vytvářely pracovní místa, která teď nevytvářejí. A že tyto dotace zvýhodňují jeden subjekt na trhu proti jinému. Zvýhodněný subjekt si může dovolit nižší ceny, a tedy vítězit nad nezvýhodněnými bez ohledu na to, který z nich by byl lepší za rovných podmínek. Ač investice do Česka tečou proudem a využívají pobídek, vysoká nezaměstnanost se prakticky nemění. Přitom není vůbec vyloučeno, že po skončení desetiletých daňových prázdnin investor sbalí kufry a přestěhuje výrobu do Rumunska, které možná už také bude pod deštníkem NATO, jenže levnější. 

Na závěr zmiňme ještě centrální téma sociální demokracie - sociální jistoty. Pro většinu lidí je asi hlavní sociální jistotou práce. Pomineme-li sociálně znějící mluvu, tady si ČSSD stojí velmi špatně: nezaměstnanost vzrostla za její vlády zhruba o polovinu, od dob vlády pravice dokonce na trojnásobek. Přes růst HDP i investic dělala vláda mnohé pro to, aby zdánlivě sociálními opatřeními vytvořila podmínky pro neklesání míry nezaměstnanosti. Chceme-li vysokou nezaměstnanost, je to jednoduché - stačí pořádně zvýšit minimální mzdy, ztížit propouštění, posílit odbory, zvýšit regulace, bojovat proti liberalizaci trhu práce a za vyšší zdanění práce. Mnohé z toho vláda dělala, a kdyby nebyla menšinová, dělala by ještě víc.

KAREL MACHALA 

Autor je ekonom

Comments