Neobyčejný člověk Evžen Štekl

Moje knihy RegeneVOX Odkazy - zdraví, výživa, alt. terapie Odkazy  Starší články Překladatelské služby Zápisky z cest * Vox ex auspice O mně  Kontakt

Bytost s velkým srdcem, soused a kamarád. To i mnoho dalšího pro mne byl Evžen Štekl, kterého jsem měl tu čest znát několik let svého pražského úseku života - ve druhé polovině 90. let 20. století.

Náhody neexistují

Neobyčejné bylo už naše seznámení. Nastěhoval jsem se do bytu v Praze-Nuslích na Maroldově ulici č. 9 a někdy v té době nebo pár let předtím mne začaly zajímat východní filozofie, zejména buddhismus. Jednou se mi v knihkupectví někde poblíž Václavského náměstí do ruky dostala Evženova kniha Síla moudrosti, aniž bych tušil, že autor bydlí naproti mého bytu. Teprve když jsem ji doma pročítal, napadlo mne, že jméno na protějších dveřích je stejné jako jméno autora knihy.

Jen několik dnů poté (jakoby čistě náhodou) zazvonila u mých dveří Evženova paní kvůli nějaké drobnosti, pozvala mne k nim a došlo k našemu seznámení, pravidelným návštěvám a spřátelení. „Náhody neexistují“, říkával mi později mnohokrát Evžen.

Vnitřní síla, i když „paluba se kymácí“

Evžen byl člověkem, jakého jsem nikdy předtím ani potom nepotkal. Přes vrozené zdravotní problémy, které se s věkem zhoršily, z něho vyzařovala vnitřní síla a neobvyklá laskavost a vyrovnanost, jakási vnitřní zář bytosti probuzené do skutečnosti. 

Být s člověkem o téměř půlstoletí starším, kterému se blíží osmdesátka, kterému neslouží dobře "panák" (jak říkával Evžen s určitým odstupem svému tělu), nebývá vždy zážitkem, na který by lidé vzpomínali nebo ho vyhledávali. U Evžena to bylo jiné, dokázal si dělat legraci i ze svých potíží a být s ním bylo příjemné. Když vstal a pocítil problém s rovnováhou, usmál se laskavě a řekl: „Paluba se kymácí“. Hůř slyšel i mluvil, ale to, co řekl, dávalo hluboký smysl. Naučil jsem se postupně dobře rozumět slovům, která říkal a mluvit tak nahlas a zblízka, aby rozuměl on mě. Říkal mi, že dlouhé návštěvy ho unavují, ale ty moje ne.

Internet a gruzínská voda

Přijímal ještě pravidelně několik žáků, které k němu přivedla jeho kniha a které jsem tak mohl poznat i já. Některé dopisy, které jim psal, mi diktoval a já jsem je vyťukával na jeho exoticky starém psacím stroji. Většinou jsem chodil já k němu, několikrát přišel i on do mého bytu, kde jsem jako jeden z prvních lidí v té době již měl přístup na internet. Párkrát jsem mu předvedl, jak funguje, co se tam všechno dá najít, co dokáží vyhledávače a jak se dá spojit s kýmkoliv na světě, kdo má připojení na síť. Když jsem mu řekl, že najít jde v podstatě cokoliv kdekoliv, vzpomínal na jednu gruzínskou léčivou minerální vodu, která mu nejen chutnala, ale působila na něj kdysi dávno přímo zázračně. Chtěl jsem mu udělat radost, tak jsem slíbil, že udělám všechno pro to, abych mu ji sehnal. „Zadáme jméno Borjomi (Bordžomi) do vyhledávače a je možné, že za pár týdnů Ti několik lahví přijde poštou," říkal jsem mu. Dostal jsem se až na stránky gruzínské firmy, která minerálku stáčela, jenže přání splnit nešlo: plnicí závod byl zrovna v dlouhodobé rekonstrukci a mezitím vodu neprodával.

Na českém internetu tehdy ještě mnoho informací nebylo. Našli jsme přesto některé stránky, kde se psalo něco o jeho známých z pražského buddhistického prostředí a jejich knihách, o Fráňovi Drtikolovi a také jsme hledali stránky s kontakty na aukční síně (Evžen měl větší množství Fráňových děl doma a něco z toho postupně prodával).

Střelba nacistů, minulé životy, duchovní růst

Sám jsem neměl dostatečnou trpělivost jít cestou kundaliní jógy, kterou on jako žák Fráni Drtikola tak dobře znal, popsal a byl schopen předávat dál. Byl jsem víc soused a kamarád než jeho žák, ale o filozofii, buddhismus i podstatu bytí jsem se zajímal hodně, zejména od doby, kdy jsem byl svědkem zajímavého vystoupení Milana Calábka v pražském Divadle na Starém městě. A tak mne hovory s Evženem obohacovaly. Týkaly se buddhismu, zážitků s Fráňou Drtikolem, Evženova celého života i jeho vzpomínek na minulé životy, které se mu vybavily v souvislosti s cvičením a duchovním růstem, ale třeba i zážitků z okupace a Pražského povstání (mj. Evženův běh do bezpečí po ulici, kde střílel nějaký nacista), události všedního života i dění u nás i ve světě, pokroku Evženových žáků apod. „Kdo z nich se dostal nejdál,“ ptal jsem se jednou. Evžen na to: „Jenda Lípa, on už na sobě hodně pracoval v minulosti.“

Zastupování u soudu

V té době už téměř nikdy neopouštěl svůj byt. Byl jsem s ním a jeho paní venku na ulici jen jednou, když potřeboval ověřit podpis u notáře o několik ulic dál. Podpis na plnou moc pro mne, abych ho zastupoval u soudu. Šlo o následující: jednou přišlo od města nějaké oznámení, že je třeba doplatit za vodu neskutečně velké peníze a to zčistajasna bez předchozích upomínek. Rovnou mělo jít vše k soudu, pokud okamžitě nezaplatí (týkalo se mnoha rodin v domě). Dům byl už privatizovaný a ve vlastnictví jednotlivých obyvatel, ale toto se vztahovalo k době před více lety, kdy jsem tam ještě nebydlel. Po privatizaci nevzniklo družstvo, ale bytová s.r.o. a jednoho dne na mne "spadla" funkce jednatele. A tak jsem jednal i směrem do minulosti, abych Evženovi pomohl - zjistil jsem, že šlo o obrovský nárůst spotřeby vody na několikanásobek oproti rokům předtím i potom a vypátral jsem, že v domě ještě ve vlastnictví města tehdy došlo k havárii a voda vytékala před domem, aniž by s tím tehdejší majitel - město - něco dělal. A teď se snažilo přehrát náklady své vlastní nedbalosti na již bývalé svoje nájemníky. Evžen neměl vůbec příjemný pocit z toho, že je poprvé v životě v tomto věku a stavu tahán před soud, ale vše dobře dopadlo. Soudkyně dala za pravdu mně, že vinu na uniklé vodě nese město a nikoliv ex-nájemníci a rozhodla, že nic platit nemají.

Knihy, rituály, darování těla

Dostal jsem od něj některé knihy (pravděpodobně i z knihovny Fráni Drtikola), které se týkaly duchovna, buddhismu, i staré cestopisy, většinu z toho v němčině. Říkal, že se už postupně bude knih a věcí zbavovat. Jednou mi řekl, že se smrti nebojí, protože ví, co to je. A jindy zase, že my všichni jsme tady na tomto světě opravdu jen krátce: "Já jsem ještě úplně nedávno, jako by to bylo včera, byl mladý. A uteklo to jako voda. To zažije každý, i ty,“ říkal mi. Jindy mi zase řekl, že ví, kdy zemře. Neměl příliš rád (tak jako já) pohřby a podobné rituály lidstva a měl jasnou představu, co udělá. Ukazoval mi podepsanou smlouvu s jedním vědeckým ústavem, kterému po smrti daruje svoje tělo, protože jeho nemoc je poměrně vzácná a mohl by takto přispět k pokroku ve vědě. A to potom i udělal, pokud vím.

Jednoho dne se situace změnila. Jeho paní musela do nemocnice a Evžen byl doma sám se svojí sníženou pohyblivostí a schopností domluvit se po telefonu a horším sluchem. Docházela k němu dcera s jídlem. Já jsem chodil na návštěvy, ale měl jsem v té době sám určitou krizi. Zároveň jsem vnitřně cítil, že můj pobyt v Praze je u konce, že se musím z mnoha důvodů vrátit na jižní Moravu a Evžen mi radil, že to mám udělat. Sám pak odešel i s paní bydlet na poslední roky života k dceři.

Byl to člověk, kterého jsem měl rád a na kterého nikdy nezapomenu.

KAREL MACHALA
www.karelmachala.cz

(psáno pro web silamoudrosti.unas.cz v létě 2013 ve Wernigerode, publikováno zde v rámci vzpomínek žáků a přátel Evžena Štekla)