Podvod se zlým psem
Retrospektivní přemítání o konfliktu Ruska a Ukrajiny
(Psáno 9/2014-5/2015, zajímavé odkazy k tématu Rusko-Ukrajina na konci článku jsou doplňovány i v roce 2016)

Majdan. Krym. Donbas. Válka. Propaganda. Cenzura. Dvě Rusi. Jazyky. Anexe. Invaze. Fašismus. Padající Leninové. Russkij mir. Zmatení mediálního světa. Ruské stíhačky nad neutrálním Finskem a Švédskem. Západní appeasement. Vyfabrikované události, které se nestaly. Víra různých politických směrů v tytéž neskutečné verze popisu reality. O tom všem i dalším bude následující text. Co mne přimělo ho napsat, je překvapení z účinnosti bezprecedentní manipulace na lidi v Evropě a specificky u nás. 
Ano, nejpřekvapivější je právě tohle: významná menšina lidí na Západě a ještě o něco víc v ČR (víc než 1/5) zčásti věří v něco, co není. V ČR, SR i v Rakousku poněkud víc než v Polsku, Pobaltí, Kanadě, Austrálii, Finsku, Skandinávii, nebo ve Velké Británii. V neskutečnou, vyrobenou verzi příběhu mezi Ukrajinou a Ruskem, v protizápadní konspirační teorie, v iluze o putinském Rusku. Vyrobenou propagandou režimu, který nejen na svém území ovlivňuje veřejný prostor - ale na svém území ho naprosto dominantně ovládá, zavádí stále tužší cenzuru, která už se týká nejen médií, ale i blogů a internetu. Kde opozice není v parlamentu a nemá přístup do hlavních médií. Kde vládne (opět) kult osobnosti a kde zatýkají už jen za oblečení v barvách ukrajinské vlajky nebo za demonstraci připomínající okupaci Československa v roce 1968. 
Tato významná menšina na Západě si neuvědomuje pro nás velmi nepříznivou změnu bezpečnostního uspořádání Evropy a nezřídka klade rovnítko mezi nedokonalosti a potíže stále ještě demokratického a různorodého Západu na jedné straně a nevypočitatelné (polo)diktatury na straně druhé, nebo dokonce otevřeně či skrytě drží palce putinskému stylu politiky. A úplně nejpřekvapivější je na tom to, že stejný názor na konflikt a obdiv či pochopení pro Putina lze spatřovat v tolika různých proudech myšlení, které se samy navzájem silně nesnášejí: téměř bez výjimky u evropských komunistů, neofašistů a nacionalistů, ale do určité míry i u části konzervativců, libertariánů a levicových socialistů. Lidé z posledních tří zmíněných směrů se nezamýšlejí, proč Putina tak zbožňují první tři zmíněné směry a v jaké společnosti se svým názorem vlastně ocitají. Je fascinující a zároveň znepokojující vidět, že je vůbec něco takového (spojení nespojitelného pod jednu vlajku) možné, jakoby za tím byl dokonalý marketing, obrovské peníze a/nebo zúročení mnohaleté práce ruských tajných služeb. 


Rusko-ukrajinský konflikt otřásl dosavadní strukturou světa a nic už není jako předtím. Na Ukrajině došlo už ke druhé revoluci za posledních 10 let, s 25letým zpožděním oproti střední Evropě padají sochy Lenina. Rusko anektovalo Krym, vytvořilo horký a posléze další (polo)zmrazený konflikt na Donbasu (mapa vývoje situace na Donbasu, zlom nastal invazí pravidelných ruských jednotek, když ty nepravidelné dobrovolnické byly před prohrou, jak ukazuje mapa). Rusko také vyvíjelo a vyvíjí nebývalé a široce zaměřené úsilí na poli propagandy, která mnohonásobně zastiňuje i propagandu Sovětského svazu. Západ reagoval zprvu jen slovy znepokojení, poté zase jen slovy většího znepokojení, potom kosmetickými sankcemi, a později o něco ostřejšími sankcemi, které lze většinou obejít. Na tomto pozadí je zajímavé sledovat reakci veřejnosti na Ukrajině, v Rusku, u nás, v západní Evropě, Polsku, Pobaltí, v USA i ve světě. Je zajímavé sledovat různé politické proudy a jejich postoje, vliv informační války na běžného i trochu informavanějšího občana, odlišnost vnímání situace podle toho, kde se pozorovatel nachází. Dozvídáme se leccos nejen o situaci na východ od nás, ale i o nás samotných. Při tom vyvstává řada velmi překvapivých momentů.

Vznik nepředvídatelného světa a zlý pes

Z relativně bezpečného a dohody dodržujícího světa (v oblasti bezpečnosti zejména) se stal náhle i v Evropě svět nepředvídatelný. Ať už si myslí o vývoji na Ukrajině kdo chce co chce, jeden fakt je naprosto nepopiratelný a zásadní. Ukrajinský stát se v roce 1994 v Budapešti vzdal jaderných zbraní, které zdědil po SSSR jako jedna ze tří jaderných ex-součástí sovětské federace a za to dostal záruku bezpečnosti, hranic a územní celistvosti. Bylo podepsáno tzv. Budapešťské memorandum a tuto záruku poskytlo Rusko společně s USA a Velkou Británií. Něco za něco. Ukrajina tento obchod „něco za něco“ splnila, Rusko už svojí anexí Krymu (a nejen jí) naopak naprosto bez skrupulí porušilo a ostatní dvě země svůj podpis také spíše zlehčovaly.

Nešlo o nic banálního. Šlo o vzdání se podstatné věci (jaderných zbraní) a získání za to podstatné věci (závazku dalších jaderných mocností, že respektují a chrání hranice, bezpečnost a územní celistvost Ukrajiny). Jako kdybych někomu slíbil, že když se vzdá zlého psa na svém pozemku, že mu za to budu uznávat a pomohu střežit jeho hranice a potom šup – vrhnu se mu na část pozemku a tvářím se, že jsem nic nepodepsal nebo neratifikoval, ale zlého psa si zpět pořídit nesmí, to se rozumí samo sebou. Já zatím budu hrozit svými zlými psy, to se taky rozumí samo sebou. Když neplatí podpis Ruska, nemůže svůj podpis odvolat i Ukrajina a získat zpět, co za svůj slib odevzdala? Když někomu dodám cokoliv a on nezaplatí tak, jak se zavázal, nemám nárok na vrácení toho, co jsem odevzdal? Pokud se toto nestane, není to zřejmý podvod? Tohle přesně udělal Putin a potvrdila celá ruská Duma s výjimkou jednoho poslance (Ilja Ponomarjov). Ten - přestože je to názorově člověk blízký komunistům a nikoliv Západu - se rozhodl zůstat v zahraničí, protože se doma kvůli vyhrůžkám po hlasování už necítí bezpečně. (Doplnění 6/2016: nakonec v červnu 2016 byl z řad poslanců vyhozen tzv. z důvodu absencí, nikoliv voliči, samozřejmě, ale parlamentní většinou). Chování západních mocností, které memorandum spolupodepsaly, také není úplně „košer“, protože ani ony nezajistily slíbenou územní celistvost a velmi dlouho váhaly s jakýmikoliv kroky, takže Putin pak získal pocit, že může jít dál. A dál. A dál.

Důsledky toho, co se stalo se zárukami ukrajinských hranic a s Budapešťským memorandem, jsou vážné. Jednak už se nikdy žádná země dobrovolně nevzdá jaderných zbraní za žádné pochybné záruky kohokoliv. A druhá věc je, že cokoliv, co současné ruské vedení podepíše, je možné brát jako cár papíru, na kterém jsou napsaná jakási slova a jména prezidentů, která nemají žádnou váhu ani platnost. Dnešnímu putinskému vedení Ruska se v důsledku tohoto porušení podpisu nedá věřit ani nos mezi očima, pokud ho sami nezměříme. A za třetí: poprvé po ukončení 2. světové války v Evropě někdo anektoval území jiného státu. Svět je tímto nepředvídatelný – nedá se tvrdit s jistotou ani to, že Rusko něco udělá nebo neudělá, ale – vzhledem k problematickému chování Západu se nedá s jistotou tvrdit ani to, že Západ dokáže čemukoliv zabránit. Dokonce i jistota toho, že spojenci v NATO splní svůj závazek vyplývající ze článku 5 smlouvy o NATO, tj. pomoc napadenému členskému státu všemi ostatními – útok na jednoho člena je útokem na všechny – není tak jistý jako byl dosud. Od nedodržení jednoho závazku k nedodržení jiného už nemusí být tak daleko. Doufejme, že tomu tak není a že skutečnost nebude tak pesimistická.

Ještě jednou ve zkratce to podstatné: Rusko (spolu s USA a Velkou Británií) podpisy svých nejvyšších představitelů garantovalo hranice a územní celistvost Ukrajiny za to, že Ukrajina odevzdala své jaderné zbraně. Tečka. K tomu není žádné jestli a pokud, vše je tady jasné. Dodržovat dohody je normální. Kdo to nedělá, je barbar a nevyplatí se s ním cokoliv podepisovat. 

Porušování ruských zákonů

Stále jsou lidé, kteří i přes spousty důkazů nevěří, že ruské vojenské či speciální jednotky se podílejí na konfiktu v sousední zemi. Věří Putinovi, že deset ruských vojáků, kteří byli na Ukrajině zajati a pak vráceni, se tam dostali omylem. Že mrtví vojáci, kteří se vracejí do Ruska v tzv. Nákladu-200 (Gruz-200), což je kódované označení převozu mrtvých ruských vojáků z války na Ukrajině, neexistují, nebo - dle oficiální verze - padli při cvičeních v Rusku. I kdyby někdo přijal tvrzení ruských představitelů, že žádní ruští vojáci na Ukrajině nebyli a nejsou (s výjimkou přiznaných na Krymu a přiznaných zbloudilých), pak i všichni ruští dobrovolníci, kteří jsou tolik oslavováni v putinských médiích, porušují ruský zákon: Účast ve vojenském konfiktu v zahraničí se dle ruského trestního zákona trestá 3 až 7 lety vězení. Tedy na papíře. Tento zákon dnes platí jen na papíře, protože v Rusku není právní stát a nezávislá justice, hlídající dodržování zákona, není-li jeho dodržování v souladu s vůli vedení. Ruští dobrovolníci tvoří na Donbasu většinu bojovníků, tj. nejde o místní povstalce, jak pořád dokola omílají veškerá západní média ruku v ruce s těmi putinskými. Sám bývalý "ministr obrany" organizace Doněcká lidová republika (DNR) Moskvan Igor Girkin přezdívaný Strelkov se jednou zlobil, že - parafrázuji - "copak se nenajde ani tisícovka místních, aby bránili naši věc?" Tzv. povstalců však už tehdy bylo mezi deseti a třiceti tisíci, takže z toho logicky vyplývá, že většina byla z Ruska a porušovala tím ruský zákon, aniž by to někomu v Ruské federaci vadilo. (Totéž z jiného zdroje: 90 % povstalců z Ruska, potvrdil v říjnu pro ruské ura.ru další "donbaský povstalec" z Ruska)
Tanky přejíždějící hranice na Ukrajinu byly dalším porušením zákonů, což se podle proputinských diskutérů ovšem údajně nedělo, protože podle nich byly všechny tak nějak ukořistěny ukrajinské armádě, včetně nových ruských tanků, které ukrajinská armáda nikdy neměla. Tvrdili to i přes to, že bojovníci DNR a LNR sami na svých stránkách píší o tom, že tyto zbraně nakupují z peněz, které jim "kdosi" daruje. Pochopitelně je nenakupují na Ukrajině a tak ilegální (ilegální v obou zemích) překračování rusko-ukrajinských hranic těžkou technikou je - řekněme - něco jako jistota hraničící s pravděpodobností.
Volné překračování hranic ozbrojenci z Ruska a - jak přiznal další šéf DNR Zacharčenko - i tisíců ruských "vojáků na dovolené" (i s těžkými zbraněmi), kteří místo dovolené jeli pomáhat bojovat na Ukrajinu organizacím DNR a LNR - je něco těžko představitelného pro všechny, kteří někdy překročili ruské hranice jako turisti. Sám jsem to zažil na hranicích Kaliningradské oblasti, moje taška byla důkladně prohlédnuta a na tanku jsem opravdu nejel. Zatímco teď bylo snadné projet ukrajinské hranice na tanku z Ruska celkem bez problémů a aniž by se o to někdo z Ruska zajímal. Za hranicemi v Rusku čekalo na rozkazy nejméně 20 000 vojáků, střídavě odvelovaných a vracených, skutečně či "jen jako". Přes hranice se z Ruska na Ukrajinu celé týdny také celkem pravidelně střílelo raketomety a děly -  a ruští vojáci tam přítomní to dokonce vystavovali na své stránky na sociální sítě. Ale... Vždyť s tím Putin oficiálně nemá nic společného, takže buď své hranice a vojáky i občany porušující zákon nemá pod kontrolou, nebo lže, a obojí je dost vážný problém. Vadí mu, pokud několik lidí v Moskvě rozvine transparent připomínající 45 let starou okupaci Československa a následuje zatčení, zatímco porušení zákona o účasti občanů v konfliktu v zahraničí toleruje a podporuje. K tomu myslícímu člověkovi není třeba nic dodávat.

Kult osobnosti a Putin jako sjednotitel

Další postřeh se týká překvapivé různorodosti obdivovatelů Putina po světě. Kdo trochu sledoval ruská i některá zahraniční média, určitě mu neušly propagandistické akce na podporu kultu osobnosti: Putin na koni, Putin pózující svalnatec, Putin úspěšný hokejista porážející profesionály, Putin rybář, Putin judista. Putin umí to i ono. Putina milují ženy. Možná jste slyšeli ruskou písničku, ve které se zpívalo, že si zpěvačky přejí za muže „takovo kak Putin, polnovo sil, takovo kak Putin, štoby něpil...štob' něubežal“, tedy takového jako Putin, plného sil, takového jako Putin, aby nepil... a aby neutekl (Ljudmile utekl, ale to až později). Putin vožď naroda – vůdce národa (nepřipomíná nám to něco?). Putin obdivovaný současně ruskými komunisty, caristy i nacionalisty (říkají si politicky korektně "patrioty" - tj. vlastenci). Neobdivovaný ruskými demokraty, liberály, libertariány, lidmi s mezinárodním rozhledem a inteligencí. Těch je dnes pravděpodobně menšina, jak odhadují sami ruští demokraté (přestože dodávají, že 85% podpora Putina z oficiálních průzkumů není reálná, tak uznávají, že nadpoloviční pravděpodobně je - protože televizní propaganda je v Rusku mocnější než bájná Baba Jaga).

Není tak úplně překvapivé, že Putin má své četné příznivce v Rusku, kde existuje cenzura dokonce i na internetu (úřad se jmenuje Roskomnadzor) i silná autocenzura médií a kde dominuje jeden oficiálně povolený názor, který lze snadno šířit v zemi, kde propaganda nemá velkou konkurenci. Kde většina médií jsou jen prsty stejné propagandistické ruky. Čest několika výjimkám, které to teď nemají vůbec snadné a které jsou částečně nezávislé – ale i ony musejí našlapovat v mediálním prostoru velmi opatrně, i když nemají výrazný dosah mimo okruh odhadem pár procent svobodomyslných Rusů. Hrozí jim totiž napomenutí cenzora a po druhém napomenutí mohou být zavřeny. To vše přesto, že hlava 2 paragraf 29 bod 5 Ústavy Ruské federace říká: Цензура запрещается (Cenzura se zakazuje.). Odkaz je zde: rusky, anglicky. Předtím je ještě napsáno, že svoboda masové informace se zaručuje. To vše platí bohužel asi jen na papíře nebo když se to vládnoucí skupině hodí. V souvislosti s ruskou ústavou není bez zajímavosti, že předseda Ústavního soudu Zorkin dokáže vidět nějaká  pozitiva i na nevolnictví, protože „udržovalo jednotu národa“ (anglicky, ruský originál).

Překvapivější je něco jiného. Kolik různých lidí a občas i médií na Západě se dokázalo chytit na vějičku spousty zcela vyfabrikovaných informací (příklady z tisíců: valutami oplývající agent Petkov hraje pro- i protimajdanovce pro ruskou televizi na ukrajinských náměstích, 20 největších lží ruských médií o Ukrajině, kde obrázky či záběry ze Sýrie, válkou rozbitého Čečenska nebo dokonce islamisty uřezaná hlava jsou vydávány bezostyšně za obrázky z Ukrajiny). Anebo obdivují Putina již dlouho za jednu z jeho mnoha tváří. Má současně kupodivu podporu u evropských komunistů, nacionalistů, fašistů, minimálně porozumění pak i u části levicových socialistů, části skalních konzervativců, izolacionistických libertariánů i v USA, obdiv euroskeptiků (Farage) i eurofilů (Schröder) a některých dalších proudů. Ten člověk musí být marketingový génius? Jak je možné být milován nebo alespoň uznáván tolika různými proudy, které se navzájem často ostře nesnášejí? Snad jen tak, že každý slyší jen to, co chce slyšet, vidí právě tu Putinovu tvář, kterou chce a nevidí ty ostatní. 
Komunisté slyší, že Putin považuje rozpad Sovětského svazu za největší tragédii svého života a rád by, kdyby obyvatelé Volgogradu zvážili zpětné přejmenování na Stalingrad. Po masovém vrahovi milionů lidí, tedy asi ekvivalent toho, kdyby někdo v Německu chtěl nějaké město přejmenovat na Hitlerburg. Nacionalisté v Rusku slyší na budování ruského světa a jeho expanzi i za cenu invazí do sousedních států. Nacionalisté a neofašisté mimo Rusko pak vidí vzor silného vůdce, báťušky cara či Führera, jakého by sami chtěli doma, cítí shodné rysy jeho ideologie s jejich. Skalní konzervativci slyší na jeho hlášení se k tradičním hodnotám jako je víra, rodina, netolerance k sexuálním či jiným menšinám nebo alespoň k veřejnému projevu těchto menšin. Evropa byla v Rusku s despektem překřtěna na Gayropu, jakoby tady ani nebyli heterosexuálové většinovou populací. Někteří euroskeptici a libertariáni si od něj možná slibují zničení přeregulovaného projektu evropské integrace, u něhož už přestali doufat v reformu, a nedochází jim, že stavět se na stranu horšího režimu je vlastně dávat prostor vzniku něčeho podobného tady. Chtějí správně odstranit regulace prodeje žárovek a nespravedlivých dotací, jenže výsledkem může být, že nakonec dostanou vlastní Roskomnadzor a nebudou se k negativním regulacím smět volně vyjadřovat. Bude v případě Putinova úspěchu přeregulovaná EU zničena a nahrazena rájem svobodných prosperujících nezávislých libertariánských států, jak si představují, nebo spíš sbírkou nacionálních protekcionistických autoritárních vlád s větší či menší závislostí na jiných autoritárních vládách, tj. třeba na té Putinově? Dokud nepřesvědčí o síle myšlenek svobody, deregulace a jejich vlivu na prosperitu většinu lidí, tak to mít nebudeme ani s EU ani bez ní. 
Eurofilové obdivující Putina jako Schröder jsou pak zřejmě pragmatiky, kteří obětují principy i země na pomezí pro vlastní výhody či výhody vlastních zemí nebo spřátelených korporací. Nebo jen „chápou“, že Rusko – největší země světa rozlohou – přišlo o nějaká území držená násilím, na která zřejmě podle jejich názoru mělo právo bez ohledu na názor místních obyvatel. Tak nějak se v Německu (i u nás) z nich stalo to, co Němci nazývají termínem Putinversteher – „ten, který rozumí Putinovi“. Německo ostatně taky dvakrát za posledních 100 let přišlo o nějaká území, tak někteří tam historicky rozumějí, jaké to asi je, když rozlohou největší země světa je "potupně degradována" na menší, i když stále největší zemi světa. Podle jejich pojetí do toho asi místní obyvatelé nemají co mluvit, čili posun zpátky do středověku je asi normální.

Konspirační teorie, chemtrails a dvě Rusi

V každé zmíněné skupině nejspíš bude taky pěkná řádka lidí ovlivněných více či méně putinskou propagandou (přímo z Ruska i ze západních médií), která nemusí plně přesvědčit o tom, že říká vždycky pravdu (tomu asi většina z nich ani nevěří), ale dokáže aspoň relativizovat pravdu. Přesvědčit o tom, že „obě strany možná stejně lžou“, že pravda agresora a napadeného je možná stejně pochybná a že je to celé třeba úplně jinak. A že do toho vlastně už nikdo nevidí, co je pravda a co ne. K tomu přispívají četní Moskvou placení i neplacení diskutéři a novináři – roky jsme krmeni různými fantastickými příběhy, u nichž většina lidí nepozná, odkud pocházejí. Že se čistě náhodou nejčastěji objevují v ruských státních médiích, tito lidé nevědí. Nejde vůbec jenom o poootáčení příběhu sestřeleného letadla MH17.
Tvrzení toho typu, že útoky 11. září 2001 si USA způsobily samy záměrně, že existuje nějaká tajná světová vláda či spiknutí mocných, kteří ve skutečnosti všechno ze zákulisí řídí a rozprašují na obyvatelstvo chemtrails a jen Putin jim čelí. Mimochodem, fantazie o chemtrails rozprašovaných na vlastní lidi západními mocenskými strukturami vyžaduje přijmout těžce nepravděpodobný předpoklad, že Západ dobrovolně likviduje svoji vlastní obranyschopnost chemikáliemi z letadel a umožňuje nepřátelským režimům získat převahu, protože jiní na sebe přece nic nerozprašují a jejich obyvatelstvo, z něhož se nakonec rekrutují i vojska, zůstává zdravější. Tohle už po hlubší úvaze musí odmítnout i někteří Putinversteheři. To jistě původcům nevadí, nepotřebují prosadit žádnou konkrétní konspirační teorii, je jich dost a každý si přece najde tu, která lépe vyhovuje přesvědčení toho či onoho - a proto je jich tolik. Někdo nevěří v chemtrails, ale věří třeba v jiné konspirační teorie, které se navzájem vylučují, ale protože není cílem vytvořit konzistentní názor, jen zpochybnit ty prozápadní, nevadí to. Ani není zřejmé, že pocházejí pravděpodobně z jednoho zdroje. To je jedna rovina – bez vědomí, odkud takové informace pocházejí, je nechat působit, bez zřejmé vazby na Rusko nebo na jakýkoliv zdroj vůbec. S lidmi, kteří protizápadním konspiracím věří, se lze setkat v tak různých společenstvích, jako jsou libertariáni prosazující minimální stát a maximální svobodu jednotlivce v USA, hluboce věřící muslimové z Pákistánu nebo třeba příznivci ekologických hnutí v Evropě. 
Vedle těchto konspiračních teorií, které se šíří téměř samy, jsou na scéně oficiální státní ruská média, která se snaží přitažlivým způsobem podávat mj. zcela vymyšlené a překroucené informace i v angličtině a dalších jazycích. I když mají v názvu třeba slovní spojení „Russia Today“ (Rusko dnes), o Rusku informují zřídka. V Russian Times se zase v létě 2014 objevil poměrně neuvěřitelný článek s titulkem "Finlandija chočet vojti v sostav Rossii", tj. že Finsko chce vstoupit do Ruské federace jako její subjekt. To je samozřejmě čirá lež nejvyšší úrovně. Článek jsem si uložil do záložek prohlížeče před mnoha týdny právě pro tento text, a když jsem ho chtěl vložit do článku pro pobavení či varování, co vše je v ruských médiích možné číst, zjistil jsem, že titulek se mezitím změnil na "Suomen Kuvalehti: Stanět-li Finlandija rossijskim Gongkongom?" (SK: Stane se Finsko ruským Hongkongem?) a byly výrazně upraveny i věty uvnitř ve smyslu, že Finsko by se mohlo s Ruskem sbližovat. Článek dle jednoho finského diskutéra vznikl nejspíš na základě ironie jednoho finského autora v Suomen Kuvalehti, která asi záměrně nebyla pochopena - což už se dá vyložit různě. Ale jakékoliv sbližování Finska s Ruskem je dnes velmi nepravděpodobné v době, kdy ruské stíhačky bez povolení provokativně přelétávají nad finským územím. Např. podle tohoto průzkumu se vnímání Ruska naprostou většinou Finů v důsledku ukrajinské války zhoršilo. 
Propaganda splnila účel pro domácí ruské čtenáře, článek už se mohl později přejmenovat a posunout od čiré lži k neutrálnějšímu sdělení. A důkaz na internetu mizí - už jen dole pod článkem v diskusi uvidíte, jak Finové i další kroutí nad tím původním výtvorem hlavou, pokud tam ta diskuse zůstane.
Nebylo by dobré - tak jak to činí právě vládnoucí skupina v Moskvě, dělit informace a třebas i propagandu na proruskou a protiruskou. Rusko se především nerovná současné vládnoucí skupině. Je v něm hodně lidí, kteří si nezaslouží být házeni do jednoho pytle s těmi, co nedodržují smlouvy a používají násilí, vydírání a ekonomický nátlak. Můžeme si vážit rozumných politiků Ruska, kteří ale nevládnou a dnes už ani nejsou zastoupeni v parlamentu: geniální šachista a později politik Kasparov, dále třeba ekonom Javlinskij, reformní exministr Němcov (doplněno: zavražděn u Kremlu 2/2015), opoziční vůdce Navalnyj, kdysi Putinův liberální ex-poradce Illarionov, Putinův exvězeň a ex-ropný podnikatel Chodorkovskij atd. Jsou vesměs dost protiputinští, chápou, v co se Putin Rusko snaží změnit a kam to povede - viz např. řeč Illarionova (a ještě jedna). Illarionov byl Putinovým spolupracovníkem v době, kdy se ještě neprojevoval jako dnes. Navalnyj neschvaluje agresi proti sousední Ukrajině a zveřejnil na svých stránkách průzkum ruského FBK provedený v ukrajinských oblastech Charkovské a Oděsské, které ruští nacionalisté běžně zahrnují pod tzv. území Novorossija, které se prý chce k Rusku připojit, kdyby tomu násilně nebránil Kyjev. Na otázku, jestli by respondenti chtěli, aby jejich oblast byla součástí Ukrajiny, Ruska nebo Novorossije, odpovědělo 87 % Ukrajina, 3 % Rusko, 2 % Novorossija a 8 % neví. Z průzkumu dále vyplývá, že 34 % obyvatel těchto oblastí chce asociaci Ukrajiny s Evropou, 17 % s Ruskem, 17 % Ukrajinu bez vazby na kohokoliv, 8 % hlavně chce, aby nebyla válka a vybírat si nechce, 2 % chce osud Ukrajiny svázán jak s EU, tak i s Ruskem, 9 % si nechce vybrat ani jedno z jiných důvodů a 13 % neví. Z průzkumu vyplývá i to, že rusky mluvící obyvatelstvo východu a jihu Ukrajiny se v průběhu války názorově posunulo, jejich názor na Putina se většinově výrazně zhoršil a de facto tak Putin nechtěně proti sobě Ukrajinu sjednotil (další průzkum to potvrzuje). I v Rusku je spousta inteligentních lidí, kteří lži propagandy prohlédli a válku ani ruskou invazi do sousední země nechtějí, jak ukázal pochod míru v Moskvě 21. září 2014, nebo jak ukazují odvážní lidé z Moskvy, přející Ukrajině ke Dni nezávislosti, kteří se nebojí dokonce ani uvést svoje jména.

Propaganda, která nemá obdoby

Když napíšu, že putinská propaganda nemá obdoby, nepíšu to jako člověk, který spadl z vesmíru a neorientuje se ve světě, papouškuje někým omílaný názor. V 80. letech za hluboké totality jsem se učil mnohé jazyky a to i tím, že jsem poslouchal denně krátkovlnné rádio – stanice z celého světa. Dokázal jsem postupně rozumět víc a víc jazykům a hlavně mě to naučilo hodně o tom, kdo kde říká do jaké míry pravdu, kdo jak moc lže a v čem, kde je jenom jeden povolený výklad skutečnosti, kde ji jak moc kroutí, a kde je názorů hodně a pestrých a kde si lze udělat obrázek po vyslechnutí všech verzí. Tj. poznal jsem na vlastní uši tehdejší propagandu a/nebo zprávy nejen komunistického Československa, ale i SSSR, většiny jeho satelitních zemí, Albánie, Švédska, Velké Británie, Itálie, USA, Řecka, Číny, Japonska, Íránské islámské republiky, Vatikánu, mnoha arabských zemí, informace různých západních médií velmi různých politických orientací a kvalit. Dokonce jsem občas naladil i dost exotické stanice jako byl Hlas západosaharské povstalecké fronty Polisario, libyjský Hlas revolučních komisí (Sautul Lidžáni Thauríja) - krvavé instituce Kaddáfího Libye, indický, egyptský, kuvajtský či australský rozhlas nebo dokonce i jihoafrický rozhlas v době, kdy v zemi ještě vládla rasistická ideologie. Toto mi bylo obrovskou školou nejen jazykově a pro získání politicko-ekonomicko-geografického rozhledu, ale i pokud jde o rozpoznávání, nakolik kdo lže a jakým způsobem to dělá. To uvádím proto, že tato škola se mi hodí i dnes a docela rychle poznám, komu lze nakolik důvěřovat (nikomu na 100 %, ale rozdíly mezi kvalitnější částí západních médií a státními médii zemí s cenzurou včetně ruských jsou stále obrovské a nelze mezi ně ani zdaleka klást rovnítko). Stejně tak nelze klást rovnítko ani mezi ruská (až na světlé výjimky) a ukrajinská média, protože ta druhá jsou výrazně pestřejší a svobodnější, jak dokládá i Jelena Rykovceva v článku Lživaja mašina (rusky).

Mezi médii bývalého SSSR (a satelitů) a médii dnešního putinského Ruska je rozdíl a bohužel došlo ke značnému zhoršení. Po svobodě médií z doby pozdního Gorbačova a celé doby Jelcina se ruská státní média nejenže vrátila k sovětskému lhaní, ale situace je dnes daleko horší než za dob SSSR. Média SSSR a satelitů byla jednostranná, směšná, jednolitá, názor předem dán, cenzura. Pravdu kroutila. Ale byla skoro světlem pravdivých informací (po překladu do normálnštiny) oproti tomu, co předvádí putinská propaganda dnes - mraky vymyšlených manipulací, obrázky z Čečenska i Sýrie vydávané za Ukrajinu, tak šílené kroucení informací, jaké není v médiích ani v Íránu nebo na Kubě. Možná i Severní Korea bledne trochu závistí, co všechno je možné s informacemi provádět. Goebbelsovština ad absurdum. Ze 100 lží jich deset pronikne i do západních médií jako názor jedné ze stran, protože západní novináři nemají žádnou zkušenost s tím, že někdo může vytvářet mediální realitu, která vůbec neexistuje. Tvůrcům propagandy stačí zasít pochybnosti: nežerou přece jenom kritikové Putina a/nebo Ukrajinci tak trochu občas i děti? Není pravda někde uprostřed? Leckomu stačí nenávist k Západu (ať už vyvolaná čímkoliv) a už se v tom veze, hlava začne myslet putinsky a věří absurdním konstrukcím nebo si v lepším případě myslí, že pravda je uprostřed. Byla snad pravda uprostřed mezi Hitlerem a Churchillem? 
Typický příklad za všechny: Ruská média v listopadu přesvědčovala diváky a čtenáře, že prý ukrajinští vojáci v Piskách u Doněcka schválně stříleli na školu v Doněcku a výsledkem byly mrtvé a zraněné děti. Hrozný čin budí emoce a ruští strejdové u televizorů se chápou zbraní a jdou bojovat po shlednutí takové zprávy o „zvěrstvech“. Ukrajina naopak obviňovala ze zabití dětí ruské bojovníky DNR. Pravda nakonec vyšla najevo: střela prolétla plot hřiště z východní strany a musela tak přiletět od Rusy okupované Makejevky, letěla směrem na ukrajinské vojáky v Piskách (nemohla v žádném případě přiletět z území kontrolovaného Ukrajinou), jenže se jaksi netrefila a zabila děti na hřišti. Bublina zase splaskla, ukrajinští vojáci opravdu nemají důvod střílet na školu a neumějí střelu zatočit za roh do tvaru písmene U. Kdo vraždil děti, je tedy jasné a i když úmyslem nebylo střílet na děti, bez ruské agresivní politiky vůči Ukrajině by tyto děti žily. Podobná dezinformační kampaň se vede celé měsíce okolo sestřelení malajského letadla MH17 nad územím kontrolovaným ruskými bojovníky.

V Rusku víc než přímá cenzura funguje autocenzura. Ale ještě víc k autocenzuře než třeba hrozba zásahu státního cenzurního úřadu Roskomnadzor přispívá strach, i strach o život. Za pozdního Gorbačova pamatuji dokonce i dobu, kdy číst ruská média bylo oproti našim těsně před rokem 1989 příjemným závanem svobody. Pak za Jelcina byla pestrá a celkem svobodná média jako na Západě. Po nástupu Putina se všechno začalo měnit k horšímu. Nebyl ani jeden rok, kdy by nebylo dle Wikipedie zavražděno několik (tři až dvacet) novinářů (jiný seznam zde, až 23 v nejhorším roce). To samo o sobě je varující - ON s tím samozřejmě oficiálně "nemá nic společného" tak jako s ruskými válečníky na Ukrajině a s děravými hranicemi, kterými procházejí i tanky a ruští vojáci "na dovolené"... Faktem ale je, že na Západě se to neděje, že by desítky novinářů mřely i doma v míru za to, co napíšou (stává se jim to až na naprosté výjimky jen ve válečných zónách mimo západní země). Pokud někdo pořád nemá jistotu, že jsou ruská média cenzurovaná a méně svobodná, podívejte se prosím na tuto mapu světa organizace Reportéři bez hranic - země dle svobody médií. Mapa je ze začátku roku 2014, a od té doby je třeba vzít do úvahy další posuny k horšímu. Celá složitá změť protichůdných informací by se dala zúžit na otázku "Které straně věřit?" a podle mne je odpověď prakticky vždy (nejen v případě konfliktu Ruska a Ukrajiny) jednoznačná: více lze věřit tomu, kdo umožňuje pluralitu názorů, pohledů a informací ve veřejném prostoru (což dnešní Ukrajina umožňuje) a výrazně méně tomu, kdo cenzuruje, zatýká za projev jiného názoru, nepouští opozici do médií, zavírá za projev názoru na náměstích atd. Bylo to tak vždy a vždy to tak bude - kdo potřebuje mít kontrolu nad informacemi, dělá to proto, že ty jeho by neobstály v konkurenci svobodného šíření informací a proto je potlačuje. Lež má krátké nohy, jen někdy trvá, než to pochopí všichni.


Anexe Krymu – vůle většiny obyvatel?

Krym prý byl anektován na základě vůle většiny obyvatel Krymské autonomní republiky, proběhlo prý referendum, říkají „ti, co rozumějí Putinovi“ u nás i jinde. Sledovali tito lidé referendum ve Skotsku? Možná by tam viděli, jak se dělá opravdové férové referendum o tom, kam obyvatelé chtějí. Možná by si všimli nějakých rozdílů oproti tomu, co proběhlo na Krymu. Bylo jich hodně. Jestli mohlo jít na Krymu o vůli většiny obyvatel, nevím, protože nic jako regulérní referendum opravdu neproběhlo. Mnozí možná netuší, že poslední svobodné krymské referendum v roce 1991 (rozpad SSSR) dopadlo tak, že 54 % Krymčanů se vyslovilo pro setrvání v rámci Ukrajiny jako autonomní republika.

Před záborem Krymu mě ani ve snu nenapadlo, že by k němu došlo právě tak, jak k němu došlo. Vždyť přece Putin poškodí vztahy s Ukrajinou i Západem a pokud je většina obyvatel Krymu opravdu pro připojení k Rusku, pak je to jednoduché: stačí demokratické procesy. Krymčané by vyšli do ulic a masově by žádali regulérní referendum o statusu poloostrova (ostatně už jedno proběhlo, nebyl důvod nezískat dříve nebo později další možnost hlasovat). Jak se dělá normální referendum? Proběhla by mnohatýdenní kampaň, kde by se probíralo pro a proti odtržení od Ukrajiny a všichni by měli dostatek informací šířených zcela svobodně z obou stran. A nakonec by hlasovali v podobném referendu, jakého dosáhli Skotové. Třeba by ho neměli hned. Třeba by Ukrajina nesouhlasila, ale pak by se dalo v referendum převrátit hned první volby na poloostrově, který má vlastní parlament. Zase demokraticky by měly prostor obě strany a každá by představovala svoje argumenty. Pokud by obří většinu poslanců získali po svobodné kampani s informacemi z obou stran příznivci samostatnosti, nemohl by to nikdo ignorovat, vůbec by to nikdo nemohl vyčítat Rusku, a pak už by mohlo dojít k samotnému referendu o samostatnosti a nešlo by mu zabránit. Sympatie by byly na straně těch, co demokratickými prostředky chtějí dosáhnout toho, čeho chtěli dosáhnout někteří Skotové. Po dosažení samostatnosti by třeba samostatný Krym požádal (nebo nepožádal) o vstup do Ruské federace, o čemž by muselo být zase nové, férové referendum.

Jenže všechno proběhlo jinak a proto je nepochopitelné, jak může někdo bránit to, co se stalo. Nejprve přicházeli na Krym tzv. zeljonyje čelověčki se zbraněmi a technikou, z nichž někteří tvrdili, že jsou domobrana proti údajnému nebezpečí útoku ukrajinského Pravého sektoru (zcela vymyšlený důvod) a někteří nepokrytě přiznávali i německým novinářům, že jsou z Ruska. Putin lhal, že žádné ruské speciální jednotky na Krymu nejsou, aby po anexi naopak v přímém přenosu v televizi přiznal, že tam byly. Poloostrov byl obsazen, ukrajinské jednotky postupně vytlačeny, malá část uplacena k přestupu, několik ukrajinských vojáků bylo dokonce i zabito, aniž by kladli ozbrojený odpor. Jeden byl zabit na odchodu, když se chystal odejít z Krymu na sever. Potom byly vypnuty ukrajinské TV kanály a potom probíhala pod hlavněmi ruských zbraní kampaň před „referendem“, která byla zcela jednostranná – strana pro dosavadní stav nejenže nedostala možnost vystupovat za dosavadní stav, ale na lístku taková možnost ani nebyla uvedena. Ten lístek jsem viděl na vlastní oči. 

Ať už bylo referendum jakékoliv, vrátilo přece tradiční ruské území Rusku, ne? Ne - to území bylo zároveň patřící k Rusku a zároveň obývané většinově etnickými Rusy jen asi deset let. Tedy zhruba od doby násilné deportace (nejen) Krymských Tatarů do doby předání Ukrajině byl Krym jak součástí Ruska, tak i většinově obýván ruskou populací. Zhruba deset let. Ukrajina ale taky o něco dříve přišla ve prospěch Ruska o území s obyvatelstvem hovořícím převážně ukrajinsky - takže předání Krymu Ukrajině šlo považovat za určitou výměnu - viz dále.

Obyvatelé Krymu se tedy nerozhodli na základě férové kampaně a neměli možnost vybírat mezi tím, co je dosud, a připojením k Rusku. Dá se přemýšlet, proč Putin sáhl k vojenskému řešení, když možná by získal většinu pro odtržení od Ukrajiny tak jako tak, pokud sedí, co o hlasování říkají v Moskvě a co tvrdí Putinversteheři. Pravděpodobné je, že to udělal proto, že kdyby bylo nejdřív referendum bez zelených mužiků, a předtím aspoň měsíc férová a svobodná diskuse o tom, co to přinese, nikdy by to nevyhrál. Bylo tam 58 % etnických Rusů, kdyby jen 9 % z nich nechtělo do nesvobodného carství, neprošlo by to. Reálné je to dost a Putin tedy sáhl místo toho k násilí. Podle oficiálně zveřejněných čísel 97 % hlasů pro anexi při 83% účasti hlasovalo pro připojení k Rusku 4/5 Krymčanů, což není možné, protože to by museli takhle hlasovat i Ukrajinci a Tataři a to není uvěřitelné. Podle odhadu Tatarů hlasovala pro anexi Ruskem asi třetina obyvatel Krymu. Oficiální čísla zpochybnila skutečnými (podobnými těm tatarským) i stránka jednoho poradního orgánu prezidenta RF. Podstatné není, jestli je pravdivé číslo Tatarů (a Putinovy Rady pro rozvoj občanské společnosti a lidská práva) nebo oficiální údaje Moskvy, ale to, že nešlo o normální referendum. Svět se nenechal oklamat a hlasoval výraznou většinou v OSN proti. Nejenže se v OSN většina zemí vyslovila proti anexi (100:56:11), ale dokonce i většina bývalých států bývalého SSSR byla proti anexi, protože znají nejlíp své Pappenheimské... Jen Bělorusko a Arménie (2) se postavily za Rusko (tj. s Ruskem 3), někteří se zdrželi a 7 států ex-SSSR hlasovalo proti Rusku (7:5:3), s USA, Kanadou, evropskými státy, Japonskem, Austrálií atd. 
Už slyším Putinverstehery: "Krymem to celé ale nezačalo, že? Anexe byla jen reakce na to, co se stalo předtím!" 

Revoluce na Majdanu aneb vina Západu jasná?

Na Majdanu v hlavním městě (ale nejen tam) došlo k revoluci – už podruhé za deset let. Podle Moskvy a Putinversteherů prý vše vyprovokoval Západ: Evropská unie chtěla uchvátit Ukrajinu, USA chtěly získat základnu na Krymu a tak vyslaly své agenty a odstranily zákonou vládu za pomoci ukrajinských nacionalistů či dokonce fašistů. Hrstka fašistů prý svrhla zákonně zvoleného prezidenta a začala vládnout junta (chunta). Takhle nějak to šířila putinská propaganda, takhle tomu uvěřila spousta lidí i u nás. Takhle se to celé měsíce ozývalo z ruských médií i od českých diskutérů, kteří je sledují a zrcadlí. Doplněno krvavými obrázky jako byl ten, který hrál pro ruské televize tentýž ruský herec-agent „Petkov“ (jednou plný valut údajně od západních tajných služeb s cílem rozdmýchávat majdany a podruhé naopak jako zraněný antimajdanovec). To vše s každodenním démonizováním nevýznamného Pravého sektoru, údajně dominantní síly v ukrajinské revoluci. A někteří lidé na Západě a ještě víc u nás tomu uvěřili takhle v celku, někteří z části. Opravdu je Evropská unie tak mocná, že dokáže dostat na náměstí miliony lidí? 

A nebylo to celé trochu jinak? Tak především výbuch způsobilo (jako vždy) uzrání situace – a ta uzrála na základě toho, že země cítila, že se ocitla na pokraji ekonomického krachu. Ukrajinský prezident Janukovyč dovedl zemi na pokraj bankrotu (možná na zakázku Kremlu, možná vlastní neschopností). To je nepopiratelný fakt. Je-li jakákoliv země na pokraji bankrotu, něco se v ní hýbe a politici poměrně často odstupují, vlády i prezidenti padají i bez revolucí, bývají nové volby. Tady se nestalo nic jiného. Rozbuškou (ale nikoliv základní příčinou) byla smlouva o přidružení k EU, kterou Janukovyč (sám z východu Ukrajiny) nejdřív vyjednal, poté na nátlak Moskvy přestal chtít podepsat. Janukovyč kromě toho znásobil již do té doby značnou korupci do dosud nevídaných rozměrů. O EU majdan primárně nebyl, byl o zoufalé situaci v zemi, o čerstvě přistřižených svobodách a o neochotě patřit do nového SSSR. Druhý důvod výbuchu nebyla láska k regulacím z Bruselu, spíše pocit, že volný obchod se sousedním blokem bude pro ekonomiku šancí, ale možná šlo v první řadě o uvědomění si, že ten velký soused na Východě si činí právo rozhodovat za ně. Tj. důvod byl i politický – vůle vymanit se z poručníkování z Moskvy a rozhodovat sami. Pak přišlo nešťastné střílení do lidí, které zaplatila životem tzv. Nebesna sotňa. Naprostá většina demonstrujících statisíců demonstrovala nenásilně. Je to dobře vidět mj. i na videu k písničce „Nikagda my něbuděm braťjami“, kterou napsala v reakci na „nebratrskou“ anexi Krymu v ruském jazyce ukrajinská básnířka Nastasja Dmytruk a text zhudebnili umělci z litevské Klajpedy. 
Na majdanu se našly i skupinky „ostřejších hochů“, které proti policii postupovaly násilně, ovšem až poté, co násilně začala postupovat policie – obávaný Berkut. První únosy a vraždy provedl režim a naprostá většina obětí byla z řad demonstrantů. Vzhledem k celému kontextu a úrovni manipulací, lhaní a vyrábění neexistující reality, které bylo tak časté potom, je možné, že násilníci byli nasazeni ruskými tajnými službami pro diskreditaci demonstrací, které se Putinovi vůbec nelíbily. Hlavně se asi bál přeskočení revoluce do Ruska. Nicméně právě na tom se odpichovala ruská i mimoruská kritika, že šlo o násilný převrat, odstranění zákonného prezidenta atd. Ve skutečnosti prezidenta odstranil demokraticky zvolený parlament velkou většinou až v momentu, kdy utekl ze země a přestal mít věci pod kontrolou. Poměrně průhledný argument ruských státních médií o tom, že dočasná vláda je nikým nezvolená „fašistická chunta“ bylo snadné vyvrátit, ale mnozí jí uvěřili i u nás. Přechodnou vládu schválila široká koalice stran a poslanců demokraticky zvoleného parlamentu a velkou většinu, jakou měla, jí zajistili nejen bývalí opozičníci proti Janukovyčovi, ale i část jeho vlastní Strany regionů, která ho po střílení do demonstrantů a útěku ze země zcela zavrhla. 

Přesto stále Putinversteheři tvrdí, že výbuch spustil Západ. Jak asi? Nevidí proponenti této verze, že ruské "služby" pro média západní agenty posílané s penězi na Ukrajinu vyráběly tak jako ve zmíněném případu Andrej Petkov? Říkají taky, že Rusko změna na Ukrajině nějak ohrožuje  (tím ale míní jen "režim v Rusku", protože obyčejné Rusy nijak neohrožuje) a že Putin se vlastně jenom brání. Západ pod tlakem nejhorší dluhové krize si tedy podle nich nejspíš záměrně na Ukrajině vyrobil další výdajovou položku, takže kdo tomuto věří, zřejmě taky věří, že Západ v době přetékajících dluhů rád financuje velké země na pokraji bankrotu – lze si představit větší nesmysl? USA se za vlády zahraničněpoliticky dosud nejslabšího prezidenta Obamy stahovaly, odkud to šlo, a to jednak z důvodu rostoucího amerického izolacionismu a Obamova postoje ke konfliktům ve světě obecně a především z důvodu finančního – tisknout peníze nejde donekonečna. Evropská unie či její součásti měla/měly ještě méně prostředků na to, aby něco „vyvolávaly“ a potřebovaly v první řadě konsolidovat svoje jižní členy a ne se zabývat konspirativním získáváním nových ekonomicky značně nalomených velkých zemí. Ovšem přesto se tato ruská fabrikace docela úspěšně uchytila, daleko víc v Německu, Česku, Slovensku a Rakousku, než třeba v Polsku, Litvě, Lotyšsku, Finsku, Estonsku, kde hned věděli, s kým mají tu čest – protože na své historické zkušenosti s východním imperiálním stylem zahraniční politiky nezapomněli tak jako mnozí Češi. Pro ty, kdo tvrdí, že my nejsme cílem ruské expanze, je třeba připomenout, že Lavrov se jednou prořekl, že i nás Rusko považuje za svoji zájmovou sféru. Nejsmutněji v tomto kontextu působí vyjádření prezidenta Zemana i exprezidenta Klause, kteří přebírají putinskou verzi událostí včetně naprosto neudržitelných tvrzení. Proč to asi dělají, si můžeme jen domýšlet, až po ty nejdivočejší verze.

Takže ještě jednou: Cui bono? Komu to celé bylo k něčemu dobré? Rusko získalo území, Putinovi vzrostla popularita a odvrátil pozornost od problémů ekonomiky směřující k poklesu (ceny ropy). Našel vnějšího nepřítele, na kterého lze budoucí problémy svalit místo sebe. Západ získal finanční výdaje a bezpečnostní bolehlav. Může někdo přemýšlející tvrdit, že ukrajinskou revoluci vyvolal Západ? Kdepak, ta vznikla doma a měla domácí příčiny, snahu o ukončení dálkového ovládání z Moskvy, naději, že obchodní napojení na Západ přivede nalomenou zemi k prosperitě. Západ sám nic takového nepotřeboval, natožpak zrovna v době dluhové krize.

Báchorky o fašismu jako nosné téma konfliktu

Putin potřeboval Ukrajinu potrestat - neposlušný a prý "mladší bratr" by mohl inspirovat i lidi v Rusku. Počkat: Mladší bratr? Ne - starší bratr - Kyjevská Rus byla dávno před tou Moskevskou, ne? Takže starší, ale nejaderný bratr (viz výše: Budapešťské memorandum čili podvod vůči Ukrajině). Samotné slovo Rus pochází od Vikingů, takže název by nás neměl mýlit. Jazyk Kyjevské Rusi zřejmě byl podobnější dnešní ukrajinštině než ruštině. Ukrajinština je ve skutečnosti o kousek slovanštější jazyk (větší procento slovní zásoby je slovanské) než ruština. Ruské karandaš - tužka, lošaď - kůň, děngi - peníze ani janvar - leden, ba dokonce ani slova Kreml a Moskva z praslovanštiny nepocházejí. Líbí se mi oba jazyky, rozumím oběma a čtu v obou, ale není naprosto žádný důvod vyvyšovat Rusko a ruštinu jako centrum a hlavní jazyk východních Slovanů, kterému se musí Ukrajina a ukrajinština podřídit. 
Putin potřeboval Ukrajinu zkrotit, změnit, rozbít, zničit, cokoliv provést pro návrat dálkového ovládání z Moskvy - hlavně nedopustit její úspěch jako pluralitnější, svobodnější a lepší společnosti než je ta, kterou vytvaroval on. Proto vznikla báchorka o fašistické chuntě. A byly vyráběny spousty materiálů na podporu této teze, ruskými médii pojem "kyjevská chunta" zněl dennodenně až do 4. září 2014 (kdy byl náhle shora utnut). Byl šířen i do zahraničí velmi dobře dotovanými hlásnými troubami v angličtině, ruštině i dalších jazycích. Opakovali ho všichni Putinovi placení diskutéři, neplacení příznivci a část "Versteherů" na diskusích ve střední Evropě. 
"Pravyj sektor" sem, "Pravý sektor" tam, takže člověk neinformovaný by si asi představoval, že přijede na Ukrajinu a všude budou pobíhat bojůvky Pravého sektoru a terorizovat obyvatelstvo, hlavně to rusky mluvící. Což byl a je naprostý nesmysl, vylhaná nerealita.
Někteří pochopili, že jde o báchorku, až teprve po prezidentských volbách, někteří to nepochopili dodnes. Kandidát Pravého sektoru Jaroš získal 0,9 % hlasů. Jedna putinská bublina splaskla. Ale ještě než splaskla, objevilo se v den počítání hlasů na obrazovce Rusům strašení očividnou lží, že Jaroš vede s 27 % hlasů a Porošenko je až za ním. Pravým sektorem se však manipulovalo i poté - stejný odkaz ukazuje, že z politických stran je Pravyj sektor zmiňován v ruských televizích skoro tak často jako Putinova Jedinaja Rossija, daleko před ostatními včetně domácích stran. Porošenko vyhrál v prvním kole a vyhrál jak na západě, tak i na více rusky mluvícím jihu a východě Ukrajiny (kromě obsazené třetiny Donbasu a Krymu, kde se volby konat nemohly). Vyhrál i na zbytkovém Donbasu - dostal tam nejvíc hlasů, i když o něco méně než na západě Ukrajiny. Další bublina splaskla, ale jen pro ty, kteří si tyto informace umějí opatřit. Komu to nestačilo, možná ho nebo ji probudily výsledky parlamentních voleb v říjnu 2014, které - jak se dalo čekat - ukázaly, že proreformní a prozápadní síly mají jasnou většinu a že tedy Majdan nebyl nějakým západem financovaným pučem menšiny, ale revolucí většiny, jejíž masová podpora už nepůjde skrývat za báchorky o fašismu. Propad extremistických stran je jasný i teď. Bublina splaskla už podruhé, ale nejskalnější proputinští věřící lidstvo to stejně nevezme v potaz: Když skutečnost neodpovídá putinskému názoru, platí putinský názor. Zamilovaným do vůdce trvá déle, než pochopí, jak se věci mají. 

Mapa údajného rozdělení Ukrajiny

V době prezidentských i parlamentních voleb jsem si vzpomněl na mapu, kterou v době výbuchu na Majdanu "někdo" úspěšně šířil po sociálních sítích i v mnoha západních médiích. Mapa měla dokumentovat údajně obrovskou propast mezi západem a východem Ukrajiny. Byla z předchozích prezidentských voleb a ukazovala, že pro Janukovyče hlasovala většinou východní a jižní část Ukrajiny o trochu víc a naopak v té části Ukrajiny, kde ukrajinština silně dominuje, dostala o něco víc hlasů Tymošenková. Zpočátku mapa přesvědčila i mne, že Ukrajina na západě a východě jsou dva odlišné světy, dokud jsem nezačal číst a vnímat diskuse obyčejných lidí ze všech částí Ukrajiny a nezjistil, že je všechno trochu složitější a rozdíly menší než původně vypadaly. Mapa byla docela silný argument, který v hlavách mnohých (i v ČR) dodnes tvoří jádro postoje k Ukrajině. To, co jsem z diskusí a sociálních médií pochopil dávno, totiž že většina občanů Ukrajiny z jihu a východu, jejichž mateřštinou je ruština, stála na straně centrální pomajdanovské vlády a nikoliv Putina, potvrdila na pozdim 2014 studie z Harvardu. Poměr je zhruba tři ku jedné (75 ku 25 %)
To není překvapivé pro ty, kdo vědí, že už před Majdanem průzkumy popularity stran ukazovaly, že Janukovyčova strana by v případě konání voleb nedostala většinu ani na Západě, ani na Východě země a musela by do opozice. A to bylo ještě před začátkem demonstrací, před únosy a zabitím stovky lidí. Potom Janukovyč ztratil sympatie většiny dosavadních příznivců i na Východě, ale ruská propaganda mapu používala dál a úspěšně ji opakovaně implantovala do spousty západních médií a hlav. 
Ani poté nebylo rozdělení země takové, jak se ho snažila ukazovat ruská státní média. Především ani v jedné oblasti Ukrajiny s výjimkou Krymu nebyla nadpoloviční většina etnických Rusů (mapa), ani většina lidí, kteří by se chtěli odtrhnout a připojit k Ruské federaci (na Krymu dle průzkumů asi 40 % lidí chtělo k Rusku). Tady je ještě jedna mapa dominujících jazyků dle obcí a měst - např. je zřetelně vidět, že zatímco ve velkoměstě Charkově dominuje ruština, ve většině obcí Charkovské oblasti naopak ukrajinština. 
Mnohé už v době pomajdanovské ukazovaly nejen průzkumy, ale i demonstrace. Na demonstracích s ukrajinskými vlajkami bylo i v Doněcku o něco víc lidí než na demonstracích separatistů. Pouze v Doněcké a Luhanské oblasti ukazovaly průzkumy 30 až 40 % lidí, kteří inklinovali k Rusku, což je poměrně dost na to, aby se dala spustit AKCE, ke které později došlo, ale není to dost na to, aby se oddělení dalo dosáhnout demokratickými metodami. Po AKCI separatistů, kteří začali násilně obsazovat radnice se zbraněmi v rukou a po ozbrojeném konfliktu procento podporovatelů separatistů pokleslo i na Východě. I města, která původně vykazovala sympatie k separatismu (Slavjansk, Kramatorsk) a zpočátku část obyvatel bránila ukrajinské armádě ve vjezdu s pomocí civilistů lezoucích po tancích, po několika měsících vlády separatistů a po zpětném získání kontroly Ukrajinou vykazovala zřetelný posun k ukrajinskému stanovisku a radost z toho, že vláda nikým nezvolených separatistů, kteří tam mj. popravovali nesouhlasící místní občany, skončila.
Báchorky o vládnoucí fašistické chuntě na Ukrajině předávané ruskými televizními stanicemi zpočátku vyvolávaly obavy i mezi rusky mluvícími a ruské TV stanice poslouchajícími obyvateli východu Ukrajiny. Někteří se opravdu báli, že v lesích za jejich městem se potulují fašistické bojůvky, které je chtějí vyhladit, zničit anebo jim aspoň zakázat mluvit rusky. Říkali to přece v ruské televizi a televize má vždy pravdu, i když ji nemá. Teprve s postupem času pochopili mnozí, že to vše byla jen lživá informace s cílem překreslit hranice Ruska a Ukrajiny. Dodnes ale část lidí věří tomu, že na Ukrajině řádí fašismus. To je úplný nesmysl, který nejlépe vynikne ve srovnání se situací v putinském Rusku. 
Především je třeba si položit otázku, co to fašismus je? Jedna dominující strana a vůdce s kultem osobnosti, cenzura médií, zatýkání opozice, nacionalismus, závislá a státu poslušná justice, předvádění vojenské síly a zabírání území jiných států, nevybíravý ekonomický nátlak, sochy krvavých vlastních diktátorů na náměstích, těžké lži a manipulace v médiích, propouštění z politických důvodů. Tyto charaktistiky pasují na putinské Rusko z velké části, a vůbec nepasují na Ukrajinu, mimochodem. Tedy obviňování Ukrajiny z fašismu je tak trochu podle rčení: zloděj křičí - chyťte zloděje. V žádné svobodné zemi není možné, aby dlouhodobě měla jedna strana a jeden vůdce tak dominantní pozici jako Putinovo Jednotné Rusko, aniž by docházelo k manipulacím, mediální cenzuře, volebním podvodům a potlačování opozice. Inteligentní ruští politici jako je ex-mistr světa v šachu Garry Kasparov byli vytlačeni a bojí se vrátit domů a nezbývá jim, než trpělivě přesvědčovat Západ, že se ve svém měkkém postoji mýlí, protože Putin se nezastaví a půjde dál a dál. Kasparov dokonce řekl, že Putin je největší současnou světovou hrozbou, větší než organizace IS/ISIS/ISIL. Opoziční politici, kteří zatím v Rusku zůstali, jako je Navalnyj, čelí častým domácím vězením, blokacím internetových stránek apod. Velká část Rusů, kteří čerpají své informace pouze z domácí televize, jsou oběťmi propagandy a v Putina věří. I když to vyžaduje občanskou statečnost, najde se dost lidí, kteří vědí, jak se věci mají a kteří svůj postoj proti agresi na Ukrajině vyjádří otevřeně, například účastí v odhadem dvacetišestitisícovém pochodu za mír a proti Putinově válce na Ukrajině, který se v Moskvě konal 21. září 2014.
Shrnutí k ruské kritice údajného fašismu na Ukrajině může být takovéto: fašismu se nápadně nepodobá Ukrajina, ale naopak putinské Rusko. Snad nejkomičtější na tom je fakt, že zatímco doma v Rusku mají fašistické tendence zelenou a na Ukrajině je ostře kritizují, na Západě si podle některých zpráv přímo finančně vydržují některé fašizující strany.
Ukrajinština a údajné potlačování ruského jazyka
Další nepravdivé klišé ruských státních médií bylo potlačování ruského jazyka na Ukrajině, kterého se údajně měla dopouštět ukrajinská vláda. Zcela vážně tím argumentovali Putinversteheři i v Česku. Jenže i na Majdanu v Kyjevě zněla ruština skoro stejně často jako ukrajinština. Totéž i na dalších majdanech, které se konaly mj. i ve východoukrajinských městech v menším počtu lidí. Nešlo o žádné spiknutí západní Ukrajiny proti východní. Ruštinu nikdo nepotlačuje - ministr vnitra mluví rusky, žena premiéra Jaceňuka mluví rusky. Bude potřebovat Putinovu ochranu proti manželovi? To jsou absurdní tvrzení, která při bližším poznání skutečné situace nemohou obstát.
Další rovinou, která se nezmiňuje, je fakt, že většina rusky mluvících obyvatel východní Ukrajiny jsou ve skutečnosti etničtí Ukrajinci, kteří po generace mluví rusky, protože carské Rusko i Sovětský svaz ukrajinštinu potlačoval. Je to dobře vidět i na příjmeních, která nemají na východní Ukrajině převažující ruské koncovky -OV a -IN, ale ukrajinské -KO, -UK, -YK, -YČ apod. Tj. i na východní Ukrajině převládají Ukrajinci, přestože třeba už část z nich ukrajinsky nemluví nebo mluví líp rusky. I Tymošenková pochází z východu a mluvila prý v dětství výhradně rusky a ukrajištinu se učila až později (koncovka jejího příjmení je ukrajinská). Janukovyč ukrajinsky moc neuměl, ale i jeho koncovka příjmení je ukrajinská, ukazuje na ukrajinské kořeny. Porošenko mluví stejně dobře ukrajinsky jako rusky a běžně přechází z jednoho jazyka do druhého. Výrazná postava informačního odporu proti ruské agresi a informačního servisu o ATO (protiteroristické operaci) Tymčuk mluví a píše rusky a jeho zprávy jsou do ukrajinštiny překládány někým jiným, i on má koncovku jména ukrajinskou, i když jeho mateřštinou je ruština. Tj. neplatí ono zjednodušené - kdo mluví rusky, je automaticky etnický Rus, chce do Ruska a obdivuje Putina. 
Mnozí to netuší, ale ukrajinsky se ještě poměrně nedávno mluvilo i v jižních oblastech Ruska. Ještě před 90 lety mluvilo ukrajinsky přes 55 % obyvatel na Kubáni, na východ od Donbasu v dnešním Rusku. A kromě toho je třeba poznamenat, že i ruština na Ukrajině a v ruských oblastech přiléhajících k ní je jiná než ruština v Moskvě či Novosibirsku už i tím, že písmeno G (které se v Moskvě a Sankt Petěrburgu čte jako G) čtou v ukrajinštině i v ukrajinské ruštině zvukem H. Dokonce i tam, kde v češtině čteme G (program), řeknou Ukrajinci v obou jazycích "prohrama". 
Není bez zajímavosti, že i Gorbačov pocházející z jihu Ruska se občas zapomněl a nazval se "Horbačov", jak jsem si všiml ještě v době, kdy byl v SSSR u moci. Taganrog-Tahanrih patřil nějakou dobu k Ukrajině, než byl připojen k Rusku a měl ukrajinskou většinu, která byla poruštěna. Pokud tedy Rusko přišlo o Krym (byl předán Ukrajině v rámci SSSR), Ukrajina předtím přišla o Tahanrih-Taganrog a některá další území ve prospěch Ruska. I když se to nestalo současně, dalo by se to brát jako výměna zhruba stejného území.
Na Ukrajině fungují stovky škol s ruským vyučovacím jazykem. Naopak v Ruské federaci, kde žije asi milion a půl Ukrajinců, není ani jedna škola s ukrajinským vyučovacím jazykem. Přesto si putinské Rusko osobuje právo říkat něco o potlačování ruského jazyka na Ukrajině, i když samo by si mělo vzít z ukrajinského řešení jazykové otázky příklad. Carské Rusko i SSSR dlouho ukrajinštinu potlačovali ve smyslu omezování publikací v ukrajinštině, porušťování celých oblastí atd. Není třeba zapomínat ani na cílenou genocidu ukrajinsky mluvících oblastí známou jako Holodomor
Moji rodiče netušili do 80. let minulého století, že existuje jazyk zvaný ukrajinština, nikdy ho neslyšeli a Ukrajina pro ně byla "v Rusku". Neměli tušení, že rozdíl mezi ukrajinštinou a ruštinou je větší než mezi češtinou a slovenštinou. To jen ilustruje úroveň porušťovací kampaně, která začala za carů a pokračovala v dobách vlády komunistů a sahala informačně i za hranice SSSR, zejména do satelitních ovládaných zemí. Přestože publikací v ruštině tady v dobách vlády komunistů bylo mnoho, ukrajinština jako by neexistovala. 
Možná právě potlačování jazyka vedlo k obranné reakci, kterou bylo národní uvědomění a někdy až nacionalismus, který je ovšem pochopitelnější v zemi, kde váš vlastní jazyk ustupuje a je násilně postupně vytlačován jiným než kdekoliv jinde. To jen na okraj povýšených reakcí části lidí ze Západu či Česka ohledně existence ukrajinského nacionalismu - vše je třeba vidět v kontextu. Většina Ukrajinců však nacionalisticky nepřemýšlí a chce jen žít v normální samostatné zemi, která má šanci se rozvíjet podle své vlastní svobodné volby.
Geopolitické obavy Ruska z NATO, chybně jednostranná ekonomika
Putin prý potřebuje nárazníkové pásmo, říkají někteří. Nechce být obkličován zeměmi NATO. Putin se prý jenom brání, dodávají další. Opravdu se brání nějaké údajné hrozbě z NATO? A jak tedy Putinversteheři vysvětlí jeho pravidelné ilegální přelety přes území neutrálního Finska a Švédska? Ruské stíhačky v posledních měsících pravidelně přelétávají nad těmito (i dalšími) zeměmi bez povolení, i když Finsko ani Švédsko není v NATO. Proč to asi Putin dělá? Chce dotlačit Finsko a Švédsko do NATO a říct Rusům - vidíte, oni nás úplně obkličují, musíme se bránit a na to potřebujete mne, silného vůdce s ještě víc pravomocemi a další omezení svobod? Protože z jiného pohledu to nedává smysl - zastrašovat Finsko neznamená zastrašovat NATO ani USA, kterými se tak ohání. Dává to smysl jen tehdy, pokud on sám bude chtít dosáhnout rozšíření NATO a jeho další přiblížení k ruským hranicím. Ve Finsku a Švédsku se právě v důsledku Putinových akcí a přeletů jeho stíhaček tato debata - dříve nemyslitelná - dostává na pořad dne. Pokud je jeho cíl zabránit rozšiřování NATO upřímný, pak se chová tak, že bleskovou rychlostí dosáhne úplného opaku. Je to tedy úspěšný politik? Anebo zase lže a to, co říká, že nechce, ve skutečnosti chce, aby mohl strašit Rusy a pevně držet moc.
Potřeba nárazníkového pásma vychází z Putinovy představy (kterou má možná jen navenek), že "NATO jde po Rusku a jeho zdrojích". Tak mi to vysvětlil jeden proputinský diskutér z Ruska. A proč by se měl vůbec bránit vstupu sousedů do NATO? Nebylo by naopak rozumné, kdyby "budoucí normální demokratické a prosperující Rusko" bylo jednou samo v NATO, tedy chráněno stejným článkem 5 jako dosavadní členové? Teď má k normálnosti a demokratičnosti i prosperitě daleko, ale to není navždy.
Navíc už v NATO spousta sousedů je a nijak to Rusku neškodí. Existuje vůbec nějaká možnost, že NATO by mělo nějaký zájem či důvod útočit na jaderné Rusko? Bylo by na tom něco rozumného, i kdyby NATO bylo agresívním blokem a ne skupinou států, která existuje proto, aby pomohla napadenému členovi podle hesla "útok na jednoho je útok na všechny"? Kvůli ropě snad? To nedává smysl, to už by bylo jednodušší obsadit si nějaký malý slabý ropný státeček a ne obří jadernou zemi. V podstatě kterýkoliv ropný stát by byl snazší kořistí. Ale NATO nic takového nedělá ani těm státečkům, natožpak jadernému obrovi, nemá k tomu žádný důvod a takto agresívně vystupuje jen v Putinových divokých snech, pokud to z jeho strany není jen divná hra. Spojené státy budou mít za deset let dost ropy pro vlastní spotřebu a ještě vývoz. I okolo války v Iráku se ozývaly hlasy, že jde o ropu a ne o bezpečnost. Zbohatly ale nějak USA z nepovedené války v Iráku nebo je to naopak stálo příliš mnoho zdrojů i životů? Myslím, že nikdo informovaný neřekne, že první možnost je pravdou. Dopadlo to špatně, ale určitě ne anexí území ani krádežemi ropy, ani zbohatnutím USA na úkor Iráčanů. Zbytek NATO nemá důvod ani sílu cokoliv okupovat a ani tam nevládne podobné nacionalistické a už vůbec ne militaristické nadšení jako v Rusku (označované politicky korektním slovem "patriotismus"). 
 
Jak by mělo vypadat přitažlivé Rusko
Pokud někdo potřebuje dlouhé války kvůli ropě, je to spíš Putin než kdokoliv jiný, protože nedokázal diverzifikovat ekonomiku od závislosti na ropě a plynu. Z tohoto důvodu mu hrají do karet boje a neklid v místech mimo Rusko, nejlépe tam, kde se ropa/plyn těží (ale nejen tam), protože to zvedá ceny ropy/plynu a ruský rozpočet je velmi závislý na vysoké ceně ropy/plynu. Polovina rozpočtu je tvořena příjmy z ropy. To je fakt, který hovoří proti představě Putina jako schopného politika - nedokázal diverzifikovat ekonomiku a ponechal ji zranitelnou vůči každému pohybu světových cen surovin. USA potřebují naopak klid a nízké ceny ropy pro růst ekonomiky, konflikty co nejkratší, aby se ropa těžila, prodávala a její cena šla dolů, tj. náklady firem dolů, zisky a zaměstnanost nahoru. USA, ale i Čína, evropské státy nebo Japonsko jsou naštěstí diverzifikovanější ekonomiky, což zajišťuje (zatím s výjimkou Číny) podhoubí pro demokracii a pluralitu a nedovoluje přerůst jednomu odvětví či skupině přes hlavu ostatním (a obyvatelstvu). Rusko tohle bohužel nemá a jak se ukazuje dnes, je to problém nejen pro Rusy, ale pro celý svět.
Ve 2. polovině roku 2014 ropa směřuje dolů, což je dobré pro nás i pro USA, a nedobré pro Rusko. Konfliktů sice na světě přibylo, ale tyto konflikty pouze brzdí pokles cen ropy a plynu, který by jinak byl ještě větší. Není to tak, že neklid, který se po asi dvou letech relativního klidu vrátil do Libye, nekonečné přežívání krvavé diktatury v Sýrii, boje na Ukrajině, nové kolo přestřelek v Náhorním Karabachu a vzestup ISIS/ISIL/IS/Daesh se hodí nejvíc právě Rusku? Po anexi Krymu někam jelo mnoho ruských lodí přes Bospor a kdoví, co asi vezly. Potom se začalo vyostřovat napětí i na Blízkém východě a může to souviset nebo nemusí... Sovětské tajné služby desítky let pracovaly na budování nenávisti vůči USA v arabském světě, na podpoře různých radikálních skupin a nebylo by překvapivé, kdyby s tím ani za Putina nepřestaly, kdyby konflikty náhle vzplanuvší v podobě vzestupu ISIS měly svého podněcovatele, kterému se to vše hodí do krámu. Každopádně toto putinské Rusko v současné podobě není dobré ani pro světovou bezpečnost, pro mír, pro prosperitu Evropy i USA i neropných rozvojových zemí, ale není dobré ani pro naprostou většinu ruských občanů a pro budoucnost Ruska.  
Rusko (nerovná se Putin) i Evropa mají ve skutečnosti stejný zájem - potřebovaly by Rusko, které je přitažlivé prosperitou, svobodou, mírumilovností, kulturní a názorovou rozmanitostí, konkurenční a konkurenceschopnou ekonomikou, decentralizované a demokratizované, Rusko diverzifikované ekonomicky, které nebude převážně stanicí na ropu a plyn a výrobu zbraní. K tomu je ale nutná větší ekonomická i politická svoboda. Pro svět ani Rusy nebude dobré Rusko závislé na těžařském průmyslu, Rusko agresívní a Rusko, kterého se svět bojí. Strachem nejde získat respekt a přátelství sousedů, jenom odpor. Přesto takto nevýhodně pro Rusy dnešní vedení Ruska myslí, snad podle dávného или раб, или враг (ili rab, ili vrag - buď jsi náš otrok, nebo nepřítel, nic třetího nepřijímáme). 
Ale proč by právě Rusko nemohlo být přátelským státem a zároveň prosperujícím státem, vylučuje se to snad nějak? Právě naopak. Proč tolik Rusů věří na dobývání úspěchů silou a donucením? To nikdy nefungovalo a nikdy nebude. Zatímco nad nacistickým koncentrákem visel nápis "Arbeit macht frei" (Práce osvobozuje), nad koncentrákem sovětským v Solovkách bylo napsáno "Железной рукой загоним человечество в счастиe" (Železnou rukou poženeme lidstvo ke štěstí). Tyto vzorce myšlení dodnes z mnoha hlav (nejen v Rusku) asi nevymizely.
Vyvoláváním strachu mohla něco získávat Čingischánova říše, ale dnes je důležitější ekonomická prosperita a svobody (což je propojené, i když si to mnozí vůbec neuvědomují). Bez svobod a demokratizace se Rusku dařit nebude a proto by mělo začít tady. K tomu má ale bohužel zatím daleko, dál než na začátku Putinovy éry, i když životní úroveň je tam shodou šťastných okolností vyšší než byla na začátku Putinovy éry, a v tom je právě tragika celé situace. Rusové asi většinově věří, že vyšší životní úroveň přišla díky Putinovi a jeho silovým řešením (uvedl se rozbombardováním Čečenska a tamní válka připravila o život asi čtvrtinu všech Čečenců), protože přišla shodou náhod s Putinem. Jenže ona přišla v době, kdy mělo Rusko mimořádné štěstí na výrazný nárůst světových cen ropy. Ty vedly k růstu životní úrovně běžných Rusů a ta zase k jeho popularitě. Teď se ale karta obrací, ceny ropy i ropné futures (kontrakty s dodávkou do budoucnosti) v této době (přelom 2014/2015) klesají a jen tak brzy se asi nezvednou, protože nabídka z mnoha oblastí světa by měla růst rychleji než poptávka. K tomu je třeba připočíst sankce, které mají ale stále z větší části jen symbolický dopad (a obcházejí se např. přes Bělorusko), i když v případě sankcí funguje víc jejich signální než přímý dopad. Za většinu potíží ruské ekonomiky tedy nemohou ani tak sankce samotné, jako spíš úprk investorů (včetně Rusů) ze země, strach z nevypočitatelné zahraniční a vojenské politiky, z geopolitických her Putina. Obyčejní Rusové budou nejdřív zbytečně trpět a možná pak dojde ke změnám. Nejspíš bude potřeba počkat, až se tam vystřídá vládní garnitura a do té doby nějak přežít divné mezidobí, kdy se jedna jaderná mocnost trochu zbláznila. A tyto souvislosti by měli pochopit zejména lidé zamilovaní do Putina na Západě i v Rusku raději dříve, než později.
KAREL MACHALA
P.S. Prosinec 2014 přinesl prudký pokles cen ropy a rublu (o téměř rok později se ceny ropy i nízký rubl stále drží na této úrovni). Ukázalo se, že nediverzifikovaná ekonomika Ruska (ekonomika jako převážně stanice na ropu, plyn a zbraně) je velká Achillova pata, kterou jde jen těžko hodit věrohodně na někoho jiného než vládnoucí skupinku. Lidé v Rusku se nejspíš dříve nebo později budou ptát, kdo že to způsobil. Bez agresivity a izolace Ruska by šlo jen o krátkodobou krizi - na přátelskou výpomoc agresivnímu režimu, který nedodržuje dohody a neustále lže, to však tentokrát nevypadá.
--
Další zajímavé odkazy k tématu (2013-2016):
Boris Johnson on Magnitsky case (2013 article/článek Borise Johnsona z roku 2013 na téma Rusko, Sergej Magnickij, jeho vražda atd.). America, your election is not rigged (Garry Kasparov - Ameriko, tvoje volby nejsou zmanipulované, mj. popis pseudodemokracie a "voleb" v Rusku z pohledu Garryho Kasparova). Putin's formative German years.
Podvody s volebními lístky při parlamentních volbách v Rusku: článek plus videa s podvody. Falšování až 12 milionů hlasů podle ruského statistika. Putinovi "bojevici" na ukrajinském Donbasu mají víc tanků než Bundeswehr. Putin's chaos strategy is coming back to bite him in the ass. Zveřejnit dopis? Buď manžela zachráním, nebo zabiju. New Russian Gulag.
Útěk z tajné továrny na trollyOne professional Russian troll tells all. Inside Russian troll house (Savuškina 55, Sankt Petěrburg). 
Seznam politických vězňů v RuskuPutin's Russia: Don't Walk, Don't Eat, Don't Drink (angl.: Putinovo Rusko: Neprocházejte se, nejezte, nepijte) - o politických vraždách v zemi.
Inside the Kremlin's hall of mirrors "Uvnitř kremelského zrcadlária" - od dezinformační války Kremlu až po bluffování, velmi dobrý článek anglicky v britském The Guardian.
Jak v Čečensku "dostává" Putinova strana přes 99,8 % hlasů při 99,6% plné účasti (pozn.: regulérnosti takových voleb a počítání výsledků snad nemohou věřit ani Putinversteheři)
Už před ukrajinskou krizí i poklesem světových cen ropy vyšel v ruské Pravdě článek o tom, že Rusko čeká ropná krize v důsledku poklesu těžby ropy do 7 let (9/2013).
Velmi kvalitní analýza časopisu Der Spiegel dokládající, že malajské letadlo MH17 musel sestřelit systém BUK ruské armády (německy, kvalitní grafika).
MH17: Russia and its changing story (BBC, anglicky: Rusko a jeho měnící se příběh, 10/2015). Kremlin's Dirty War. Kdo jsou Rusové, kteří šli bojovat na Ukrajinu?
Hledání pravdy o MH17 - Suche nach der Wahrheit (en, de, ru). Wie schoot MH17 neer? (nl). Jak se vyslýchá v Putinově Rusku (rusky).
Cílem ruské informační války je i Česko. 14 charakteristických rysů fašismu (anglicky, nepasuje nějak příliš mnoho bodů na Putinovo Rusko?)
Historie: KOZAKY versus KAZAKI (článek ukrajinsky). Russian Myths about Crimea (video). Berlins Antwort auf Putins Mythen. Ruští vojáci zajatí na Ukrajině (oficiálně Rusko popírá, že má vojáky na Ukrajině, článek německy). Trest vězení pro ruské vojáky, kteří odmítli bojovat na Ukrajině (Belsat, anglicky).
Ex-vůdce separatistů Moskvan Igor Girkin přezdívaný Strelkov přiznal, že krymský parlament byl násilím donucen hlasovat o tzv. referendu k odtržení od Ukrajiny
Vražda Alexandra Litviněnka v Londýně poté, co odhalil mj. napojení FSB na Al Káidu. Podrobnější článek v Guardianu: Putin ordered Litvinenko murder inquiry said. A ještě jeden. Výsledky vyšetřování: LitvinenkoInquiry.
Průzkum veřejného mínění východ a jih Ukrajiny ukazuje: Podpora separatismu je slabá. Garry Kasparov: Culture of Fear and Death (k vraždě Borise Němcova, anglicky, vyšlo ve WSJ)
60 největších lží ruských médií o Ukrajině (anglicky, obrázky odjinud používané jako by šlo o Ukraijinu). Why wised-up Westerners fall for Putin propaganda.
Annexation Plans - anexe ukrajinského území byla dle dokumentu, který získala Novaja Gazeta, plánována dávno před svržením Janukovyče. Soldiers deployed during annexation speak.
Jak žijí finská města v Ruské federaci 75 let po útočné válce a okupaci, srovnání s finskými městy ve Finsku (rusky, fotografie z obou stran hranice). 
Východní Prusko - Kaliningradskaja oblasť 70 let v Ruské federaci. Crimea is ours, who is next? (Krym je náš, kdo bude další? Anglicky, o shromáždění k ročnímu výročí anexe Krymu v Moskvě)
Rozhovor, ktorý sa ma dotkol (Štefan Hríb s Jefimom Fištejnom, slovensky). 
Munition from Belarus (Lukashenko is Putin's nearest ally) directly to Islamist groups to stir up trouble in LibyaJak Rusko verbuje vojáky na Ukrajinu - svědectví vdovy. 
Everything is the other way around - všechno je naopak, než nám říkají v televizi, pochopil Rus, který se účastnil agrese na Donbasu jako "dobrovolník" z Ruské federace (rozhovor, angl.).
20 questions for those who back Putin's aggression in Ukraine. 15 years of Vladimir Putin in quotes. Další zajatí ruští vojáci na Ukrajině, kde podle Putina "nejsou". 
Putinova propaganda vydává bílé za černéNew Moscow textbooks must stress the existence of "Great Russian Aryan Race". Russian NATO expansion grievances unfounded. 
AtlanticCouncil, Boris Němcov: PutinWar. Anatomy of an Info War. Translation is the New Weapon in Propaganda War. Jak se vyrábí v putinském Rusku lež. More hell needed
Russian casualties and in war against Ukraine. "Our Man in Moscow" in Mosaic."Naše tanky budou v Praze" (i jinde) - pochod extremistů. Pár čísel k RF. 42 Č+S webů šířících Putinovu propagandu. Video: Jsem ruský okupant. Příprava dětí na válku a smrt: A umírání je strašné? To není důležité. Hlavní je, že jsme zvítězili. The Economist: A hollow superpower