Kopaná s dětmi a setkání s autistickým chlapečkem

Dnes mě kluci vytáhli na hřiště, abych s nimi hrál fotbal. Po chvíli si jeden z nich všiml, že v rohu na trávě sedí asi tak čtyřleté dítě. Úplně samo. Okolo něj nikde nikdo. Snad se ztratilo? Přišli jsme k němu a já se ptám přátelským hlasem: "Kde je maminka? Nebo táta?" Nic - žádná odpověď. 
Nepřítomný výraz
Chlapeček trhal kousky listu lopuchu a házel je po nás a vypadal celkem v pohodě. Jen se na nás moc nedíval. Neodpovídal, jako by vůbec nerozuměl. Zeptal jsem se ho postupně asi pěti jazyky, kde je máma nebo táta. Nic. Dál házel kousky listu lopuchu a jakoby nás neviděl nebo nevnímal. Naše přítomnost ho nevyděsila, ale zaujala ho jen jako objekt házení lopuchu. Ve tváři měl celkem spokojený, i když napůl nepřítomný výraz. Byli jsme u něj asi pět minut.
Najednou se nám za zády ozval mužský hlas: "Nechte ho, on vám neodpoví. On je autista. Běžte si zase kopat!" Asi jeho táta - velký vousatý muž, velký na všechny strany. Nejspíš seděl 200 metrů opodál v zahradní restauraci a syna posazeného do trávy zdálky pozoroval. Jakmile viděl cizí trojici u syna, přišel. Bylo na něm vidět, že je hodně nešťastný. Viděl moje dvojčata, viděl mne - jejich tátu - kopat si s nimi do míče. Vypadalo to, že je mu hodně líto, že to možná nezažije. Říkám: "Nevěděli jsme to. Promiňte, mysleli jsme si, že se ztratil." Neodpověděl. Vzal chlapečka za ruku a odešli. Kluci nevěděli, co si o tom myslet: "Co je to autista, tati? Proč ten chlapeček neodpovídal? To nebylo od něho hezký." Snažil jsem se jim nějak srozumitelně vysvětlit, že je to nemoc mozku a nervové soustavy a že chlapeček nás nemohl vnímat tak, jak to dokážou oni.
Smutné... V té chvíli jsem si uvědomil, jak mám skvělý život, protože děti jsou zdravé a můžu s nimi normálně komunikovat. Že ve věku toho chlapečka už moji chlapci hráli samostatně své první počítačové hry (dokonce v angličtině), kde například vařili v mexické restauraci chilli pro medvídky Boowa a Kwala.
Děti, které se uzdravily
Na mysli mi ale vytanulo i něco jiného. Existují děti, které poruchy autistického spektra měly a už je nemají, protože rodiče s nimi dělali některé nekonvenční terapie. Alternativní medicínu, která funguje. Například detoxikaci nervové soustavy od těžkých kovů či jiných nebiologických látek z nervové soustavy a/nebo terapie cílící na vyhojení střeva (mj. odstraňování skrytých alergenů ze stravy). 
Jak se ukazuje teprve v posledních letech, nervový systém střeva, tzv. ENS - enterický nervový systém - je něco jako druhý mozek, důležitý, ale konvenční medicínou zatím hodně přehlížený. Na terapie ovlivňující ENS a související detoxikace se soustředila mimo jiné dr. Natasha Campbell-McBride z Anglie, která sama měla autistické dítě a vyléčila ho. A potom se na tento zdravotní problém sama specializovala jako lékařka (její kniha vyšla i slovensky).. 
A přestože některé děti jsou teď díky detoxikaci či jiným konvenční medicínou neuznaným metodám zdravé nebo udělaly velký pokrok (např. začaly mluvit), konvenční medicína to nevidí a tátové jako byl ten dnešní smutný nemají ani moc šancí se o tom dozvědět od svého lékaře. Pokud sami nepátrají a sami se do hloubky nezajímají o zdraví, o nekonvenční metody léčby, nebo pokud neslyšeli o podobném vyléčeném dítěti. Bylo by fajn, kdyby to jednou bylo jinak. A to je vlastně hlavní důvod, proč jsem toto napsal.

KAREL MACHALA, 19. 6.  2014