Italsko-české (italsko-slovanské) jazykové přemítání
aneb Podobnosti čistě náhodné? 
(Při vývoji italského jazyka z latiny mohla mnohá slova vznikat nebo měnit se pod vlivem slovanských jazyků)


Italština patří do skupiny románských jazyků, zatímco čeština do skupiny západoslovanských, oba jazyky pak do indoevropské jazykové rodiny. Pokud ovšem studujeme italštinu nebo se pohybujeme v italském jazykovém prostředí, narazíme na některé fascinující podobnosti italských slov či koncovek se
slovanskými. O náhodu asi nepůjde, jak se pokusím doložit na několika příkladech. Někteří jazykozpytci nebo historici hovořili i o možnosti, že by v severní Itálii kdysi slovanský živel posun od latiny k italštině mohl ovlivňovat. Slovinští venetologové se snažili (někdy trochu násilně) dokazovat, že starověká venetština a nápisy v ní byla vlastně "slovenetština", jakýsi předchůdce dnešní slovinštiny. To se zdá být velmi nepravděpodobné a dnes se většina venetologů shoduje, že stará venetština patřila k italickým jazykům. V italštině přesto stopy jakoby slovanského vlivu nacházíme a v této souvislosti si lze vzpomenout i na hypotézu, že na území Etrusků mohli tito tvořit jen vládnoucí vrstvu, zatímco základ obyvatelstva byl zřejmě jiný, např. i slovanský, keltský nebo mnohonárodnostní. A italština má svůj původ právě v dialektech latiny na území Toskánska (="Etruskánska"), tedy původně Etrurie. Ať už je to jakkoliv, pojďme si uvést pár příkladů, na které narazí v italském jazykovém prostředí člověk hovořící některým slovanským jazykem.
Skála čili scoglio
Poprvé mne to napadlo v restauraci u moře ve městě Sabaudia. Restaurace se jmenovala Scoglio, podávaly se v ní převážně ryby, nedaleko šumělo moře a pár kilometrů v dálce směrem na jih se před našima očima zvedala obrovská hora Circeo. A zatímco jsme čekali na porce ryb a zeleniny, vrtalo mi hlavou, co znamená slovo SCOGLIO. Slovník (italsko-anglicko-italský) v mobilu byl, takže nebylo nic jednoduššího než zadat "scoglio". Mé překvapení bylo velké, když vypadlo "rock" čili "skála". Hmm, to je nějak moc podobné foneticky SKOLIO - SKÁLA. Může jít o společné praindoevropské slovo a protože italština se vyvinula z větší části z latiny, pak bylo zajímavé najít si latinské slovo pro skálu. Jenže to je SCOPULUS. Nemohlo by tady něco naznačovat, že tady šlo spíše o slovanský vliv než o změnu vývojem z latinského slova? Izolovaně by mohlo jít o náhodu, ale izolovaný příklad to není.
Co třeba mio occhio - moje oko?
Mio occhio (foneticky: mio okio) - moje oko. To je až neuvěřitelně podobné. Latina se opět zdá být poněkud vzdálenější, oko je OCULUS (okulus). I v množném čísle je podobnost zajímavá miei occhi (miei oki) - moje oči (v některých slovanských jazycích "moji oči" (ukrajinština), v jiných "moje oči" - česky, slovensky, chorvatsky, slovinsky). Oči tedy ve slovanských jazycích změkly z K na Č, ale OKO ukazuje původní K. Odmyslíme-li si číslo dvojné, máme OKA. Buď jak buď, mio occhio je fantastická podobnost zejména v souvislosti s tím, že v ostatních románských jazycích (ani jejich pramatce latině) to takhle podobně nezní.
Být či nebýt...
Podobně zajímavé podobnosti najdeme u časování slovesa BÝT.
SIAMO - "jsme" (chorvatsky a slovinsky SMO) - zatímco latinsky bylo SUMUS. Může jít o náhodu, latinské U se pravidelně v koncovkách měnilo v italské O, ale i tak je zajímavá, každopádně společný kořen slova cítíme až do hluboké praindoevropské minulosti.
SIETE - JSTE (slovensky STE s měkkou výslovností, chorvatsky, slovinsky STE s tvrdou výslovností).
Hodně zajímavé je pak slovo "JE", kde jakoby podle stejného vzoru odpadla stejná koncovka. Tak se na to podívejme:
České JE - původně staročesky JEST, čili odpadlo nám -ST na konci.
Italské E - původně latinsky EST, čili odpadlo jim -ST na konci.
V němčině tato koncovka neodpadla (IST), v angličtině a nizozemštině jenom částečně (IS), ve francouzštině se sice píše (EST), ale nečte (=E), takže i tam odpadla. V polštině zůstala (JEST). Dokonce i v perštině a tádžičtině zůstala (AST). Atd. Prastaré slovo s podobnými tendencemi nezávisle na sobě (minimálně v češtině, slovenštině, chorvatštině, slovinštině na jedné straně a italštině a francouzštině na druhé), to je něco!
Voi sedete čili vy sedíte
Další hodně podobné sloveso je SEDERE - SEDĚT, nejvíc pak v podobě VY SEDÍTE - VOI SEDETE. I tady je slovo se společným praindoevropským základem hodně podobné (stejně jako voi - vy), ale latinsky sedět bylo rovněž SEDERE, takže příčinou bude už podobnost latiny se slovanskými slovy pro "sedět". MAMMA E SEDUTA - MÁMA SEDÍ - a doslova, když to trochu zkomolíme do češtiny MÁMA JE SEDNUTA (čili JE POSAZENA, SEDÍ).
Date mi? Vediamo? - Dáte mi? Vidíme?
"Date mi" jako "dáte mi" nebo i "dejte mi" je podobné až neuvěřitelně, stejně jako třetí osoba "dà mi" (dá mi). Vediamo? (Vidíme, podívejme se!). Latinské "VENI, VIDI, VICI" - přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem - ty podobnosti už mělo před více než 2000 lety, když je prý napsal v dopise Gaius Julius Caesar po svém vítězství v Malé Asii římskému Senátu. Tady byla latina slovanskému kořenu "vidět" naopak o kousek blíž než italština.
Tuoi due sogni - Tvoje dva sny
Můžeme přidat další hodně podobný výraz hned se třemi slovy: TVOJE DVA SNY - TUOI DUE SOGNI (čte se: soňi, v jednotném čísle SOGNO - soňo). Latinsky sen bylo SOMNIUM, v množném čísly SOMNI, SOMNII.
Questo mi piace - to sa mi páči
Je tu jedna moc hezká podobnost (nejspíše čistě náhodná) mezi slovenským "to sa mi páči" a italským "mi piace" (mi pjáče). Podobnost či stejné znění italského "mi" a českého i slovenského "mi, mně/mne" náhoda není, piacere jako líbit se, zamlouvat se ale nejspíš náhoda bude.
Piange - pláče
Latinské PLA- se pravidelně měnilo v italštině v PIA-. A tak překvapivě podobně zní i slovo pro "pláče" - piange (pjandže), pokud si navíc vrátíme PIA- na původní PLA, podobnost se dále zvýší. Latinsky plakat se řeklo plangere, takže velmi pravděpodobně jde o staré slovo, které zůstalo v češtině, latině i italštině z původní společné praindoevropštiny.
Suonare jako zvonit
Suonare má širší význam než české zvonit, týká se i hudby a znamená i hrát (na hudební nástroj). Nemusí jít o slovo se společným kořenem, může jít o výpujčku, což v tuto chvíli nevím. Jen mě ta podobnost hned udeřila do očí. Zvon je především campana, ale pokud suonare je zvonit, mohlo suono kdysi znamenat zvon, když dnes znamená "zvuk"? Ani to zatím nevím. Latinské sono jako zvuk se do italštiny změnilo v suono, což může být náhodný vývoj a nebo slovanský vliv.
Volete, vuole - chcete, chce
V italském volete (chcete) a vuole (chce) nebo třeba voglio (čte se "voljo" - chci) slyšíme nejen stejné koncovky -ete, -e, ale také podobnost s českým vůle, slovenským vôľa a také se slovem volit, volba. Volba je něco, co chceme a proto si to volíme. Významnový posun zde je, ale přesto je společný kořen zřetelně viditelný.
Io čili já
Zatímco latina měla pro slovo ekvivalent ego, italština má io, což zní dost podobně jako české , slovenské, polské, ukrajinské či ruské ja. Slovinština má jaz, což je starší slovanský tvar, měla ho kdysi i staročeština. A tady se už o něco více zvukově napojujeme i na švédské jag, perské az, litevské , latinské egonizozemské ik, německé ich, . Proč má ale klasická latina ego, ale italština io? Protože i španělština má yo, je zřejmě pravděpodobné, že se už v dobách Římské říše toto slovo používalo vedle slova ego a nelze vyloučit, že to bylo pod vlivem nějakých slovanských kmenů v Etrurii nebo kdekoliv jinde. Anebo jde o náhodný podobný posun. Což se možná i dá někde dohledat. 
***
To je jen pár příkladů z mnoha. Samozřejmě to neznamená, že nemůže jít téměř vždy o nějaké posuny z latiny, které náhodně šly podobným směrem jako ve slovanských jazycích, ale jisté podezření, že to nemusela být vždycky úplně náhoda, v některých případech přece jen je.
Doplněno 11/2016: Další podobnosti jazyků nejen indoevropských, ale ještě o mnoho starší podobnosti napříč velmi vzdálenými jazyky a jazykovými skupinami - a tedy jakousi jazykovou archeologii - najdete v jazykové kapitole mé poslední knihy Kdo jsme a odkud přicházíme? Netušené souvislosti hledání předků.)

KAREL MACHALA (6/2014)
Obrázek s italskou vlajkou upletl Petr Machala (10 let, v programu Knit As Grandma, 6/2016)