Kousky DNA dítěte v mozku matky: 
Anténky, které zajišťují spojení?


Už jste to taky zažili? Pravděpodobně ano, a ne jednou: Někdo blízký vám něco hodně důležitého chce sdělit, je na míle daleko a vás jeho myšlenka zrovna jakoby náhodou napadne. Časté je to třeba mezi rodičem a dítětem, mezi partnery apod., jednosměrně či obousměrně. Existují nebo ne, namlouváme si taková napojení? Chceme je vidět a proto je vidíme? Nebo jde o nevysvětlitelné náhody? Téměř jistě ne. Dnes už máme něco jako potenciální nepřímý důkaz v případě matky a dítěte, který možná zaujme i nějaký ten skeptický hlas. A tento nepřímý důkaz přináší genetika.
Myšlenka přes půl zeměkoule
Před mnoha lety mě zaujala zpráva, která popisovala propojení matky a dítěte. Syn sportovec jel na Olympiádu do Tokia. Rodiče zůstali doma. Jednou v noci se matka náhle probudila, vzbudila otce a řekla zhruba toto: "Našemu synovi se teď něco stalo." Ráno (odpoledne tokijského času) zazvonil telefon a rodiče se dozvěděli, že si jejich syn na Olympiádě v Japonsku zlomil nohu. Z hlediska vnímání tehdejších skeptiků byl tento přenos "nemožný", byla to "náhoda" a tak podobně. Vysvětlení přitažená tak trochu za vlasy, aby se skutečnost přiblížila panujícímu modelu vnímání skutečnosti a ne naopak. Věda pro medvěda. A přitom podobné zážitky má velmi mnoho lidí.
V mozku matek jsou geny dětí
Uplynuly desítky let. Mnoho vody proteklo v řekách a mnoho aktivity v synapsích neuronů. Dnes už víme, že matky mají ve svém mozku uloženy kousky DNA svých dětí. A nejspíš nejen matky. A nejspíš nejen DNA dětí, ale i dalších lidí. Proč asi nosíme v mozku geny jiných lidí? To nevíme, ale... Jedna z interpretací se nabízí v souvislosti s popsanou příhodou. Možné vysvětlení, proč matka přes mnohatisícíkilometrovou vzdálenost věděla, že její dítě v Tokiu zažilo nějaký šok a většina lidí okolo ní to nevěděla. Genetická informace dítěte není v mozku matky bezúčelně a můžeme se dohadovat, že funguje například či mimo jiné jako jakési anténky či vysílače nebo obojí, zprostředkovávající spojení dvou blízkých osob. Anebo je to celé ještě daleko složitější. 
Zdánlivě oddělené organismy
Každopádně existuje obojí: Na jedné straně jsou to stejné a stejně vibrující šroubovice DNA v buňkách dvou (zdánlivě?) oddělených organismů, naladěné na stejnou vlnu. Na druhou stranu pak konvenčním způsobem nevysvětlitelný přenos myšlenek, který mnohdy nazýváme naladěním na stejnou vlnu. Je to fantastický nesmysl? A co by asi řekl Jiří z Poděbrad, kdybyste mu předvedli obyčejné staré rádio a vyprávěli mu něco o anténě a vysílači? Nic není nemožné a tolik toho ještě nevíme...
Letadla nemohou existovat
Věhlasní vědci se někdy hodně mýlí, jak ukazuje jeden citát z mé knihy Géniové na prahu nové medicíny. Fyzik Kelvin (ano, ten s tou dodnes používanou stupnicí teploty) kdysi prohlásil, že není možné, aby existovaly létající stroje těžší než vzduch: "Heavier than air flying machines are impossible." 
Stejně tak jsem v knize zmínil další zajímavou informaci: Japonští vědci zjistili, že lidské tělo svítí (a to nejvíc z tváře). A teď si to dejme dohromady s úsměvy mnoha skeptiků nad tím, že by mohlo existovat něco jako "aura" kolem našich těl. Kdo byl vlastně tolik let směšný - ti rádobyvědečtí skeptici, kteří "věděli", že lidské tělo nesvítí, nebo ti takzvaní šarlatáni, kteří mluvili o tom, že svítí a že aura existuje? Podívejte se sem, milí skeptici i neskeptici, jak aura neexistuje a kam až dosvítí. A teprve potom se možná (ne-)zasmějete potenciálním telepatickým anténkám v podobě DNA.
Selektivní skeptici
Může nás napadnout ještě jedna myšlenka: Čím to je, že tzv. vědečtí skeptici se vždy zaměřují výhradně na vyvracení alternativních náhledů a terapií, ale nikdy (opravdu nikdy) nezabrousí se svojí kritikou do konvenční medicíny? Oni - pokud nejsou profesionálními skeptiky prosazujícími určité zájmy za peníze - prostě jen věří, že je plně vědecká. Jsou tedy věřící v něco, co není vědecky prokázané. Jsou tak dokonalým zrcadlem toho, co sami kritizují na alternativních metodách. Vždyť vědecky nepodložených metod konvenční medicíny je prokazatelně větší procento, než těch doložených a v mé knize toto mohou najít i s odkazy na konkrétní studie publikované ve vědeckých časopisech, které nelze podezřívat z náklonnosti k nekonvenční medicíně. Stačí zmínit jedno jméno: dr. John Ioannidis, který se vědeckostí výzkumů zabývá a přestože není žádný "alternativec", zjistil, že většina metod používaných konvenční medicínou vědecký základ prostě nemá. 
A platí to i naopak (tím se ale dr. Ioannidis nezabývá): existují vědecky podložené metody nekonvenční, které zachránily spousty životů, které se bůhvíproč stále jaksi nemohou a nemohou ujmout v oficiální medicíně.

KAREL MACHALA 22. 12. 2012