Hory proti hyperaktivitě, nížiny a moře proti depresím? 
Zajímavá teorie, která může mnoha lidem pomoci najít řešení zdravotních problémů. Není třeba se hned stěhovat z hor do nížin nebo naopak, ale možná stačí naučit se dýchat tak, jak to naše nastavení mozku potřebuje, a posunout tak mozkovou chemii tím či oním směrem. V případě depresí a úzkostí pak i využít okysličující potraviny jako lněný olej a vyřadit ty přidušující (viz moje kniha Géniové na prahu nové medicíny a kapitola o dr. Budwigové). Každopádně doporučuji tento článek přečíst každému, kdo má v rodině někoho buď s depresivními nebo hyperaktivními potížemi. (K hyperaktivitě a ADHD jsem napsal ještě toto: příběh jednoho chlapce).

RegeneVOX Moje knihy  Odkazy - zdraví, výživa, alt. terapie Všechny odkazy   Překladatelské služby Jazykové okénko Zápisky z cest * Rozcestník textů O mně  Kontakt

Zajímavou souvislost objevil americký neurovědec Perry Renshaw z University of Utah. Článek o jeho zjištění vyšel v angličtině na tomto místě (Science.Mic) pod názvem "V Utahu je epidemie sebevražd a jeden neurovědec si myslí, že ví proč." ("There is a suicide epidemics in Utah and one neuroscientist thinks he knows why"). 
Utah je přitom dle průzkumů nejšťastnější stát USA, zároveň je to ale i stát s nejvyšším podílem nemocných depresemi, kteří berou antidepresiva (1. místo v braní antidepresiv mezi státy USA). A stát s vysokým podílem sebevražd, relativně vůči jiným státům USA. Tedy polarizace - na jedné straně celkově či průměrně nejšťastnější lidé a zároveň nejvyšší podíl nejnešťastnějších lidí. To je mezi výzkumníky známý paradox Utahu ("Utah paradox").
Nadmořská výška a horský pás sebevražd
Perry Renshaw nejprve zkoumal geografické rozložení množství sebevražd v USA a překvapivě našel vysokou korelaci mezi sebevraždami a velkou nadmořskou výškou. A později objevil zajímavou pravděpodobnou souvislost, která může souviset s hladinou kyslíku ve vzduchu: Lidé s depresemi trpí při pobytu ve vyšší nadmořské výšce a ulevuje se jim částečně po přesunu do nižších poloh, a naopak lidé (či děti) s hyperaktivitou se cítí lépe po přechodu či přestěhování do hor. 
Nadmořská výška (a kyslík) hraje zásadní roli, i když samozřejmě není jedinou příčinou, jako ostatně u všech nemocí a potíží. Ve Spojených státech se kryje "pás sebevražd" (tedy státy a okresy s vyšším počtem sebevražd seskupené do zeměpisného pásu) s pásem hor na západě USA.
Výzkumníci už v roce 2011 porovnávali míru sebevražd s mnoha faktory - jako např. hustota obyvatelstva, vlastnictví zbraní, míra chudoby, kvalita zdravotní péče a dostupnost psychiatrické péče. Nejsilnější korelaci však našli mezi sebevraždami a nadmořskou výškou. A, jen tak mimochodem, dostupnost psychiatrické péče neměla ani zdaleka takový vliv (pokud nějaký měla) jako nadmořská výška - dokonce i státy s velmi dobrou dostupností psychiatrické péče měly vyšší míru sebevražd, pokud mají vyšší průměrnou nadmořskou výšku.
Sebevraždy začínají stoupat od nadmořské výšky 2000 a zejména 3000 stop, tj. od pásma 600 a výrazněji od 900 metrů nad mořem. A tuto souvztažnost lze podle Renshawa a dostupných statistik pozorovat nejen v USA, ale ve všech zemích, na které se díval, včetně třeba Rakouska a Jižní Koreje.
Kromě toho zjistil, že někteří z lidí, kteří se do větších výšek přestěhovali, zaznamenali zhoršení nálady. Stejně jako námořní pěchota, která tam několik týdnů cvičila a poté její vojáci vyplňovali dotazníky týkající se celkové nálady a depresí. A toto zhoršení nálad bylo v průměru patrné i přesto, že se u vojáků zvýšila jejich fyzická kondice (cvičili tam).
Pak následoval průzkum Perryho Renshawa mezi lidmi, kteří se přestěhovali z nízkých nadmořských výšek do hor a z tohoto průzkumu vyplynulo, že asi 35 % lidí zaznamenalo nějakou dobu po přestěhování zhoršení nálad a depresivní symptomy (tj. 65 % toto zhoršení nemělo). Zhruba řečeno: dvě třetiny lidí se přizpůsobí a nemají žádné problémy, třetina má potíže se přizpůsobit.
Následovalo zjištění, že někteří lidé mají opačnou zkušenost a na horách se jim uleví. Mormonská církev má středisko v Utahu ve vyšší nadmořské výšce. A někteří její členové po výjezdu do tohoto střediska po určité době mohli přestat brát léky na tlumení ADHD/ADD - hyperaktivity a poruch pozornosti a cítili se najednou dobře, aniž by potřebovali cokoliv užívat. Stojí za pozornost, že ve výše položeném Salt Lake City je o polovinu menší podíl dětí diagnostikovaných s hyperaktivitou a poruchami pozornosti než v přímořském New Yorku.
Kyslík, dýchací cvičení a lněný olej
Nadmořská výška (ale nejen ta) ovlivňuje množství kyslíku ve vzduchu - ve vyšších polohách je méně kyslíku než v nižších. A podle Renshawa hladina kyslíku v krvi ovlivňuje nejen - jak se ví - různé tělesné symptomy jako je nevolnost či tolerance alkoholu, ovlivňuje i mozek a psychiku. S poklesem kyslíku jde zřejmě ruku v ruce pokles neuropřenašeče serotoninu a nárůst dopaminu. Pobyt ve vyšší nadmořské výšce, jako třeba v Utahu, vede tedy nejspíš i k nárůstu dopaminu (možná proto je Utah nejšťastnější stát v USA) a poklesu serotoninu (i proto možná deprese u těch, kteří jsou na pokles serotoninu citliví, protože ho mají tak tak na hranici nebo málo).
Více je problém s poklesem serotoninu ve vyšších nadmořských výškách patrný u žen, protože mají serotoninu v průměru méně než muži. A to se odráží i v počtech žen středního věku, které berou antidepresiva: v Utahu je bere čtvrtina žen této věkové kategorie, zatímco průměr za USA u žen středního věku je jedna osmina. Tedy Utah : USA vychází v této kategorii lidí na velký rozdíl - dva ku jedné. Ale antidepresiva nemusejí pomáhat, soudí Renshaw. U části lidí zřejmě nefungují - protože jen udržují serotonin, který už v mozku je, ale žádný nový serotonin nepřidávají. A pokud je ho už málo, pak asi ani nic nemohou řešit.
Řešení však může být v ovlivňování hladiny kyslíku, což by vysvětlovalo účinnost různých jógových dechových cvičení nebo okysličovací stravovací terapie podle dr. Budwigové (blíže viz moje kniha Géniové na prahu nové medicíny). Účinnost na základě pozorování tisíců lidí, nikoliv na základě rozsáhlých studií, přirozeně. Velké studie asi nikdo nezaplatí, protože ani z jógového dýchání, ani z míchání tvarohu se lněným olejem nejde získat miliony a někdo, kdo jinak jiné studie financuje, může na takovém zjistění spíše tratit, takže je nikdo financovat nebude. A protože regulace (které si vždy někdo přizpůsobí svým potřebám) vyžadují, aby studie použitelné v medicíně byly velké a drahé, kruh se uzavírá a konveční terapie jsou v bezpečí, alespoň dokud většina lidí současné regulace medicíny podporuje nebo se o ně nezajímá (více k tomu viz moje kniha).
Každopádně jak lidé s depresemi a úzkostmi, tak i lidé s hyperaktivitou a poruchami pozornosti možná mohou začít hledat a experimentovat, učit se dechová cvičení a/nebo jíst okysličující potraviny. Vedle zvyšování okysličující stravy je třeba zároveň vynechávat ty potraviny, které okysličení snižují (tedy hlavně umělé ztužené tuky a obecně mnoho psedopotravin, které ještě naše praprababičky a tisíce generací před nimi vůbec neznali). Možná by stálo za úvahu vytvořit i nějakou mapu obsahu kyslíku ve vzduchu. Navíc je třeba vzít do úvahy, že menší hory nemusí nutně mít méně kyslíku než dopravou přetížená města, ale může tomu být přesně naopak, takže do úvahy je potřeba určitě vzít víc vlivů než jen nadmořskou výšku. A nezapomenout, že všechno je vždy složitější než aby se to dalo směstnat do příčinného vztahu dvou jevů, který je v medicíně tak populární, nikoliv však vědecký. Protože jevů působících na všechno je vždy nespočet a jejich váha bývá různá u různých lidí, protože každý jsme jedinečný. Nikdo není člen stáda navlas stejných strojů se stejnými šroubky a reagující vždy za stejných podmínek stejně.
Vzhledem k tomu, že je poměrně známý fakt, že lidé se dožívají vyššího věku a/nebo jsou celkově zdravější v oblastech poblíž lesů než v sídlech, která jsou dál od lesů (zdroj už asi nenajdu, ale existuje), může jít na linii více nebo méně kyslíku o hodně a netýká se to jen lidí s depresemi či hyperaktivitami. Kyslík má bezesporu vliv na celkové zdraví a popsaná výseč dopadu na mozek bude jen malou nepatrnou částí celkového obrazu, který teprve pomalu sbíráme. A možná ještě dlouho nebudeme vědět dost.
KAREL MACHALA, 3/2015, karelmachala.cz