Severoatlantická cesta: 
Algarve, Andalusie, Castilla La Mancha, Madrid a Vyšehrad
6. 2.  až 31. 3. 2016, 3 lety + asi 3000 km autem, 60 km autobusem a 50 km taxíky. 
Trasa: Brno (BRQ) - London-Stansted (STN), 1d - Faro (FAO), Portugalsko - Albufeira, 7d - Armação de Pêra, 15d (+Silves, +hora Fóia, +mys Cabo de São Vicente) - Estoi - Tavira - Cacela Velha - Vila Real de Santo Antonio (VRSA), 1d - Huelva, Španělsko - Sanlúcar La Mayor, 1d - Sevilla - Córdoba, 2d - Antequera, 1d - Granada, 1d - Manilva, 14d - (+Ronda +Tarifa +Baelo Claudia) - Santa Fe, 1d - Jaén - La Solana, 1d - Consuegra (větrné mlýny) - Toledo - San Fernando de Henares, 7d (+Madrid centrum 4x) - Alcalá de Henares, 1d - Madrid (MAD) - Praha (PRG) - Praha-Nusle, 1d - Praha-Vyšehrad - Brno.
Země: CZ-GB-PT-SP-CZ


Poněkud neobvykle letíme do teplých krajin v únoru a březnu na 2 měsíce, kde namícháme pracovní a školní povinnosti s dovolenou, mořským vzduchem, teplem a historickými památkami i přírodními krásami jižního Portugalska a Španělska. Budeme bydlet a pohybovat se v oblasti, kde v dávných dobách před keltskou invazí žily iberské kmeny. Poté mnoho staletí dominovali téměř celému poloostrovu iberští Keltové, kteří dodnes zanechali poloviční až dvoutřetinovou stopu v celém regionu z hlediska DNA chromozomu Y (z linie otec-otec-otec). Jinými slovy, polovina až dvě třetiny předků, kteří předali své geny lidem ve Španělsku a Portugalsku, byli vlastně Keltové, bez ohledu na jazyk zde panující dnes. Koho by to zajímalo blíž, bude mít možnost si o tom přečíst v mé knize Kdo jsme a odkud přicházíme. (Netušené souvislosti hledání předků). (Především je však kniha o předcích dnešních Středoevropanů, vyšla v prosinci 2016).
Následně oblast ovládala Římská říše, která jí vtiskla nesmazatelnou stopu mj. v podobě jazyka latinského a jeho jazykových potomků (španělština, portugalština, galicijština, katalánština aj.). 
Po zhroucení Západořímské říše oblast krátce ovládali germánští Vizigóti a následně ji od roku 711-718 n. l. na 500-800 let ovládli Arabové-Mauři. Koncem 12. století začala Reconquista - znovudobývání většiny iberského poloostrova Španěly a Portugalci, kteří se v té době drželi jen v malých státečcích na severu poloostrova, i když víceméně latinsky mluvící obyvatelé žili pod okupací kalifátu i na jihu. 
Do roku 1400 byla většina kalifátu Al Andalús zase pod kontrolou křesťanských panovníků Španělska a Portugalska a v té době také definitivně došlo k odlišení portugalštiny a španělštiny a uznání samostatnosti Portugalska. Koncem 15. století byla Reconquista dokončena. Byl obsazen a zanikl poslední muslimský státeček na jihu Španělska s centrem v Granadě. Stalo se to ve stejném roce, kdy se Kryštof Kolumbus vydává z Huelvy na svoji první cestu na americký kontinent (1492).
Přestupní mezizastávka v Anglii
První asi tři týdny strávíme v portugalské provincii Algarve, která dostala název z arabského slova al-gharb čili Západ. Budeme tedy na západě kontinentu a zároveň na Západě. Poté se přesouváme do španělské Andalusie. Z Brna odlétáme večer ve 21.30 a první let má trvat dvě hodiny. Přistání na severním letišti nad Londýnem (London-Stansted) v hrabství Essex je naplánováno na 22.40, ovšem britského času, tj. 23.40 SEČ. Následuje hotel, který je od letiště co by kamenem dohodil, pokud by ovšem kámen byl hodně lehký a ruka hodně dlouhá a silná. 
Cesta začíná: Na brněnské letiště jsme dorazili taxíkem dvě hodiny před odletem, a protože nás u odbavování zavazadel nečekala vůbec žádná fronta, zbavili jsme se velkého zavazadla prakticky hned. Nevídané – letiště Brno zkracované mezinárodním kódem BRQ boduje. Se zbylými čtyřmi palubními zavazadly jsme se ve čtyřech přesunuli ke kontrole bezpečnostní, kde se zjišťuje, zda nejsme teroristé. Nikdo z dětí nevykřikl již naučené větičky typu „Alláhu akbar“ (Bůh je převeliký) ani „Lá illáha illá ‘lláh“ (Není boha kromě Boha) a ani přitom neukazoval podivné pohyby simulující odpalování náloží okolo pasu. Průchod kontrolním rámem byl bez problémů u všech, kromě mne. Ozval se poplašný zvuk. Tedy že bych nakonec byl terorista já? Byl jsem důkladně prohledán a osahán i pod paží a podobně (zbraň tam nebyla, takže vše OK). Počítače se musely vybalit a zase zabalit, nápoje vyhodit (ale to už jsme znali z posledních letů). 
Za kontrolou jsme zase nové vody na pití nakoupili z automatu. Pak už následovalo jen téměř nekonečné čekání na letadlo. Ve 21.30 jsme už seděli v letadle s nápisem Ryanair na sedadlech 19A, B, C a (přes uličku) D a postupně se přesouvali do výšky 11 kilometrů. Následovaly dvě hodiny utrpení, ale ještě docela snesitelného, protože jen dvě hodiny. Výstup na letišti Londýn-Stansted byl příjemným vysvobozením, ale protože všechno je relativní, bylo třeba tahat těžké tašky stovky metrů a potom další stovky poměrně zbytečných metrů navíc zvláštním bludištěm sem-tam-sem-tam doleva a doprava a zase doleva a zase doprava a tak dále zhruba ve tvaru hodně zploštělých a prodloužených písmen Z nad sebou. Toto bludiště končilo u pasové kontroly, kde se londýnský uniformovaný pán zeptal, který z dvojčat je Petr a který David a jestli jsou twins. Pak nás propustil, my jsme se ho zeptali, kde je Baggage Claim. On ukázal hned kousek za sebe a prakticky ve chvíli, kdy jsme se tam s taškami doplazili, přijela na pásu naše velká taška s kolečky. Té se zmocnili kluci a dále ji vezli sami, protože na kolečkách jim to šlo snadno.

Nelákavá ochutnávka Anglie s typickým počasím

V letištním Burger Kingu jsme se najedli za libry a vydali se hledat autobus do hotelu vzdáleného asi kilometr od letiště. Venku nás přivítalo typické English počasí. Pršelo jako z konve tak trochu do boku i pod stříšky, fučelo a bylo zima, i když bylo tepleji než u nás. Na začátek února to není zase tak špatné. Hledali jsme podle předem nastudovaného návodu autobusové mininádraží a dle předem zjištěné internetové (dez)informace i zastávku Coach Station Bay 28, ale náš autobus prý už od října jezdil ze zastávky Bay 21. Naštěstí jsme byli nasměrováni, nasedli, zaplatili šest liber a někdy po 23.00 GMT (čili asi o půlnoci našeho času) jsme už byli v hotelu Premier Inn Stansted s výhradně rumunským personálem, ale britskými cenami.

Abychom nemuseli opustit hotel v poledne, naše prosba, zda by to nešlo později, byla „vyhověna“, ovšem za příplatek deseti liber za každou hodinu po poledni, tj. deset krát tři. Spalo se dobře, pokoj (ač malý) měl postele velmi příjemné. Na snídani jsme nevstávali a oběd v hotelu nebyl. Něco jsme tedy nakoupili v supermarketu Marks and Spencer poblíž, vrátili se na pokoj, cosi pojedli a polehávali a užívali si pokoje číslo 253 až do třetí hodiny odpolední. Asi tři paní uklízečky na nás klepaly a připomínaly, že jsme měli odejít v poledne. My jsme na to odpovídali, že ne, protože máme zaplaceno do tří, a ony zase, že prodloužení pobytu mají hlášeno u pokoje 259 a ne 253. Potom zazvonil telefon z recepce, kde se nás snažili přesvědčit o tomtéž. Zase jsem jim vysvětlil, že máme zaplaceno do tří. A pak už se jen omlouvali, že je tedy vše v pořádku a že někdo udělal chybu. Chlapcům se vybil mobil a nebylo jak nabít - britské zásuvky se třemi otvory jsou pro naše nabíječky nepoužitelné a hotel nepočítá s tím, že by třeba mohl vyjít vstříc zahraničním hostům a dal na pokoj alespoň jednu jedinou redukci z britských na kontinentální zásuvky. Na pokoji byla anglická Bible a tak jsem pokusně otevřel na jedné stránce, zabodl prst do jednoho místa a přeložil nahlas to, co jsem viděl: "Zítra bude den odpočinku". Opravdu tam byla tato věta. Sdělil jsem to rodině, zasmáli jsme se a potěšilo nás to, protože nám to bylo řečeno shůry. Jakmile se tedy podaří přetrpět druhé letadlo, máme dobré vyhlídky.

Po třetí hodině jsme s taškami dorazili do nedalekého McDonald’s a něco pojedli jako pozdní oběd, nasedli zase na autobus zpět a prošli si letištním martýriem. Tentokrát s frontami na odbavení zavazadel, v až nečekaně obrovském hemžišti lidí. Bylo to velmi únavné, asi únavnější než kdykoliv jindy na letištích dosud. Stansted je asi zatím nejhorší zážitek ze všech námi využitých letišť (když nepočítám Řím Fiumicino, které je ale velké a má na to tak trochu právo z titulu velikosti). V letadle jsme tentokrát strávili tři hodiny, ke konci letu už kluky bolely i lícní nervy a zaléhaly uši, ale pobřeží Atlantiku se rozhodně blížilo každou minutou a přistání nakonec nastalo. Potom následovalo ještě delší čekání na přistavení schodů, zase dlouhá cesta po letišti Faro s taškami, průchod pasovou kontrolou „pro občany EU“, která se ale zřejmě moc nelišila od pasové kontroly pro „občany non-EU“. I portugalského úředníka zaujala dvojčata. Potom jsme už rychle dorazili na místo, kde na nás čekal objednaný pan taxikář s cedulí „Mr. Karel Machala“. Neuměl anglicky ani německy, zato ale uměl trochu francouzsky, tak jsme si po cestě povídali v tomto jazyku. Ekonomika prý v Portugalsku pořád skřípe, brzo ale bude aspoň karneval, euro prý jim moc nepomohlo, a taky, že děti má ve Švýcarsku v Ženevě a byl mnohokrát i v Itálii.

Racek Hranolkáč

Za půl hodiny jsme dojeli do čtyřhvězdičkového aparthotelu Alto da Colina s příjemnými únorovými cenami (kolem 1000 Kč na noc pro čtyři). Alto da Colina znamená něco jako Výšina kopce. Náš hodně velký hotelový apartment je vlastně velký dvoupokojový byt s kuchyní spojenou s obývákem a s ložnicí, chodbou a velkou koupelnou s toaletou a navíc s hodně velkou terasou s výhledem na Atlantický oceán v dálce a na bazén s palmami v bezprostřední blízkosti. V hotelu je v tuto dobu odhadem tak poloviční obsazenost a nejčastěji je slyšet nizozemštinu. Nejen v tomto hotelu, skoro všude v Albufeiře jsou jako turisté převážně Nizozemci, sem tam někde Brit.

Druhý den jsme podnikli procházku do okolí a k mořským útesům. Svítilo slunce a bylo celkem teplo. Najedli jsme se v malé restauraci Bar Buganvilia na venkovní zahrádce. Dvakrát losos (kluci), jednou mečoun (já, snad neměl v sobě moc rtuti), jednou maso Bitoque (Blanka). Ryby byly čerstvé a moc dobré, maso Bitoque mělo i své stinné a ne právě měkké stránky, takže jeho části skončily v útrobách místních tří kočiček, které loudily na hostech příkrm. Kromě toho létali okolo vrabci a jeden mimořádně vypasený racek, asi největší, jakého jsem kdy viděl. Ten rafinovaně čekal na střeše restaurace, dokud někdo nedojí. S kočičkami spolustrávníky si hrála jedna holčička. Zeptal jsem se jí nejdřív anglicky (zakroutila hlavou, že moc anglicky neumí), pak trochu portugalsky, kudy se jde odtud k moři. Ani to nezabralo a pak řekla, že mluví Nederlands. Tak jsem se zeptal konečně správně nizozemsky a dozvěděl jsem se i odpověď na cestu k moři, i to, že přijeli z Alkmaaru. Maminka k tomu poznamenala cosi o mnohojazyčném tatínkovi. Po odchodu od stolu se stalo něco fantastického. Na náš stůl se snesl ze střechy racek, ukořistil co nejvíc zbylých hranolek a odletěl s nimi zpátky na střechu. Podařilo se ho vyfotit při lovu přímo na talířích.

Atlantik, útesy, obří aloe a bezva vzduch

Procházka k útesům byla rovněž fantastická, nečekaně krásná vegetace i výhled na Atlantik, dech beroucí krajinka plná různě velkých obřích aloe i kaktusů a různých sukulentů mezi piniemi, barevné útesy dole v hloubce, cestičky a šumící oceán. Blanka pak napsala trefnou esemesku domů: „Atlantik, útesy, obří aloe, kvetoucí sukulenty, bezva vzduch, sluníčko a klid, nejsou tu komáři, nejsou tu mouchy, je tu fúra koček a racci dojíždějí hranolky z právě opuštěných talířů. Myslím, že se nevrátíme.“ (Je třeba dodat, že naše pasy si tu poslední větu zapamatovaly a důkladně se schovaly).

Čili není tu vůbec špatně na to, že je únor. Je to lepší, než se tady případně smažit na slunci v srpnu ve 40stupňovém horku a teplota dokonce i teď v únoru občas vystoupá ke dvacítce stupňů Celsia, když je dobrý den. Nikdy, ani brzy ráno nepadá pod 11 stupňů. Slunce svítí každopádně aspoň část dne a dnes nám dokonce přes skleněné dveře na terasu vyhřálo místnosti tak, že jsme museli větrat proti horku uvnitř a ne zapínat klimatizaci pro přitopení jako včera po příjezdu.

Večer ještě jedna procházka k útesům, v dálce svítily bóje nebo lodě, napravo město Quarteira a Olhos de Agua („Oči vody“) a nalevo Albufeira, což je vlastně naše momentální bydliště, jen tak trochu na turistickém předměstí (Balaia). V další dny jsme se procházeli různými směry, nakupovali potravu a klobouky pro chlapce, koupali se v hotelovém bazénu (kluci mají rádi vodu a maminka plave stále delší vzdálenosti). První hodinu jsme byli v celém bazénu úplně sami. Pak přijel velký autobus z Nizozemska, hotel se začal plnit a i v bazénu přibylo trochu lidí. Celkově se vrací energie ztracená nepříjemným dvojitým letem, vrací se jí víc než jí bylo předtím doma, takže pobyt v Portugalsku je nabíjející. Je to tady hezčí než v jiných dosud poznaných jižních zemích, hlavně vegetace a zvláštní architektura, jakoby pořád ještě trochu ovlivněná obdobím nadvlády Maurů. Klidná čtvrť, příjemní lidé i umírněné ceny. Na jedná blízké klidné ulici má zahradu pan José Coelho (Žozé Koelju), což znamená Josef Králík. Kousek od Králíkovy zahrady je na prodej dům, zdál se nám pěkný malý a zřejmě levný. Nakoukli jsme ze zvědavosti na stránky realitky, která ho prodává a cena nám vyrazila dech: 590 tisíc eur, tj. něco kolem 15 milionů korun. Pozemek za ním je totiž trochu větší a vevnitř je dům poměrně luxusní. 
Další den jsme se nechali svézt do centra Albufeiry. Albufeira je původně z arabštiny, název je odvozen od al-bahr (moře), od toho Al-Bahríja a po znovudobytí pak změněno na Albufeira. Sáhli jsme si zase po roce a půl na moře, tentokrát Oceáno Atlántico (Oseánu Atlántiku). Připojíme pár obrázků města a Pláže rybářů (Praia dos Pescadores). Krásný příliv a šumění, procházky úzkými uličkami starého města. Z jednoho okna vykukovala starší paní, a jakmile uviděla naše dvojčata, hned spiklenecky mrkla s otázkou: že jsou to dvojčata? Ano, jsou. A kolik jim je, sedm? Kdepak, už "nove" čili devět. Kdysi v prajazyku baltoslovanštině jsme měli i my toto číslo jako "neve(t)". Změna z N na D pak proběhla pod vlivem počítání a následující číslovky DESET. Takže máme dost příbuzné jazyky i s Portugalci, jak už každý čtenář těchto řádků poznává. 
Albufeira, její centrum i útesy
Slunečný únorový den jsme zakončili zmrzlinou na hlavním náměstí Albufeiry. Dal jsem si taky - fuj, ještě že byl "ráno-vpoledne" zeleninový salát (ne pro nejmladší část výpravy, která má zeleninofobii nejvyššího stupně). Večer čtu klukům ze čtečky mobilu knížku Mezi piráty od Veroniky Válkové. Už jsme knih od této autorky přečetli asi deset a je to lepší než jakýkoliv dějepis ve škole, doporučuji. Něco takového asi myslel Komenský tím rčením "škola hrou", prostě zábavné vzdělávání.
Pověsti z internetu o tom, že tady na jihu Portugalska čili v Algarve mluví každý anglicky, se nepotvrdily, ale vůbec to nevadí, domluvíme se i tak. Překvapivě v supermarketech nejsou čerstvé ryby (jenom mražené), aspoň zatím v těch čtyřech spíše menších supermarketech, které jsme měli možnost vidět. Zato brambory a vůbec zelenina i ovoce, ale i kravské, kozí a ovčí sýry (mj. máme v ledničce i sýrovou specialitu z Azorských ostrovů) mají výraznější chuť než to, co se prodává u nás a v celé střední Evropě. Asi to bude tím sluníčkem, které je tady skoro celý rok, často i teď. V únoru ale občas i prší, jak jsme se několikrát přesvědčili. Takový déšť však nijak nepřipomíná průtrž mračen, jakou jsme zažili například pod Římem. Naopak je to jen velmi drobné mrholení, pod kterým se dá chodit bez deštníku. Většinou trvá tak půl hodinky nebo míň a pak se na několik hodin odmlčí. 
Další den jsme pod takovýmto mrholením šli pěšky k pobřeží. Tentokrát jsme sešli nádhernou scenérií dolů po dřevěných schodech z útesů až k moři a přestože bylo dnes celý den zataženo, teplota asi 18 stupňů v maximu (14 v minimu ráno) a občasné mrholení, mohli jsme zase obdivovat krásnou vegetaci, ptáky nejroztodivnějších druhů, pěnící moře na jemném písčitém břehu, jeskyňky a prolákliny a červenohnědé útesy porostlé všemožnými rostlinami a stromy, nezřídka kvetoucími. U hotelu máme i ptáky, které známe z domova, například kosy. Dvojice kosů sedících na olivovníku obklopeném spoustou palem a rackové koupající se ve venkovním bazénu - to je takový typický obrázek fauny a flóry u hotelu. Ale i neznámé druhy ptáků.
Bllíží se nám nedělní konec pobytu v Albufeiře a přesun z hotelu a města kousek na západ do menšího města Armação de Pêra (čte se zhruba: Armaseu dže Pjéra). Pêra znamená Hruška, je to obec o něco severněji, zatímco to první slovo je něco jako rybářská základna nebo taky typ lodí. Překládáme to tedy jako Základna Hrušky. Je třeba domluvit přepravu a příjezd do pronajatého bytu, z hotelu musíme odjet v 11.00 hodin v neděli. V sobotu bude pravděpodobně ještě hotelový bazén, dokonzumovávání zásob a zase nějaké procházky a menší balení zavazadel.
Armação de Pêra - bydlení hned u oceánu
Dnes v neděli 14. 2. jsme dorazili do Armação de Pêra. Byli jsme domluveni s majiteli, což jsou sourozenci Nuno a Catarina M., že nás bude Catarina čekat od 11.30 do 12.00. Na domě ale nejsou žádné jmenovky na zvoncích, vešli jsme tedy dovnitř do domu, odložili tašky a přemýšleli, co dál. Volal jsem na telefon, který jsem měl na ně uložen, ale to byl telefon Nunův v Lisabonu a ten to zrovna měl přepnuté na záznamník. Tam jsem namluvil, že jsme už přijeli, ale dál jsme nevěděli, co a jak. Bylo asi 11.45. Ani na dveřích bytů nebyly nikde jmenovky a přesnou polohu bytu jsme neznali. Zkusmo jsem tedy zazvonil na všechny čtyři zvonky ve druhém patře a pak jsem vyšel ven a v jedné spodní jakoby kanceláři vidím jednu starší dvojici. Zamával jsem na ně a otevřeli mi zboku. Byli to Angličané (podle přízvuku), ale nejspíš turisté a nevěděli o domě nic. Nakonec se ukázalo, že to není kancelář, ale je to vlastně taky byt. Najednou přiběhl Petříček a říká: "Už tu paní máme!" A pak jsem se dozvěděl, že s ní už v angličtině naprosto s přehledem konverzoval Davídek. Když přijela výtahem dolů, řekl jí: "We are waiting for senhora M." (Čekáme na paní M.). A ona to byla opravdu senhora M. čili Catarina. A pak už jsme šli do bytu a dostali klíče, všechno nám ukázala, než odjela domů do Portimaa. To by měl vidět pan učitel angličtiny ve škole, který bude chlapečky zkoušet v červnu. (To dopadlo na jedničku u obou chlapců, ale v tuto chvíli jsme to ještě nevěděli, jen tušili).
Bydlíme v bytě hned u Atlantiku, mezi naším domem a oceánem je pěší zóna. Když tuto ulici přejdeme, jsou tam schody dolů na pláž. Na koupání to ale není, dnes navíc trochu víc pršelo a foukal vítr, teplota klesla pod 15 stupňů. Naobědvali jsme se po delší době v restauraci - její název je Rocha da Pelha (Roša da Pelja, něco jako Skála ze slámy, asi název-legrace). Ještě jsme totiž neměli nakoupeno. Kluci si dali zase čerstvého lososa s hranolkami, Blanka čerstvé sardinky s bramborem a já rybí mix s bramborem (sardinky, makrela a pražma). K tomu jsme dostali velký rajčatový salát, na pití dvě jablečné šťávy pro chlapce, pro Blanku coca-cola a pro mne minerálka "sem gaz" (bez plynu, čili bez bublinek). Půlku ryb jsme si ještě donesli domů, protože se to nedalo sníst najednou, a stálo to 46 eur. Uvnitř bytu bylo trochu chladno, protože tady nějakou dobu nikdo nebydlel, tak jsme topili a vyhřívali stěny a už je to jakž takž, ale budeme topit i přes noc. Ve zprávách portugalské televize říkali, co mi hlásil po cestě už řidič taxi: v severním pohoří Serra da Estrela napadl sníh! Na obrazovce ukazovali veselé lidi, jak po sobě házejí sníh, něco v Portugalsku ne zcela obvyklého. Do zítra se asi rozpustí, tak si museli užít koulovačky. Naštěstí je to 300 km odtud na sever nebo tak nějak. Televize RTP1 taky hlásila, že v Coimbře (taky severně od Lisabonu) jsou povodně. Tady u jižního pobřeží máme zase oranžový stupeň varování (jsou prý tři: žlutý, oranžový a červený). Takže asi se nesmí moc vyplouvat na moře, ale jinak snad žádný problém. Z okna bylo večer vidět na obzoru nějaké světlo, možná pohraniční loď, po nějaké době už nesvítila, tak se buď vrátila do přístavu, nebo jen změnila polohu mimo naše okno.
Když jsme přiletěli do Portugalska (7. února), v tentýž den se vydalo z nedalekého Lagosu 5 britských dobrodruhů na lodi z Portugalska na Západ na malé loďce se šesti vesly. Jejich cílem je přeplavat z Portugalska do Venezuely asi 6200 km Atlantiku za méně než 52 dní a 23 hodin, což je dosavadní rekord. Ve chvíli, kdy toto píšu, už jsou na cestě sedm dní, tři veslují a dva dělají něco jiného, např. spí, loví ryby nebo posílají zprávu o cestě. Mají na lodi solární panel, takže i spojení se světem. Cesta má zároveň vybrat nějaké peníze na dobročinné účely (na nemocné děti) a už do vyplutí vybrali asi sto tisíc liber (4 miliony korun).
Za okny nám právě hučí oceán v pravidelných intervalech a my jdeme pomalu spát. Zítra už jdeme zase do práce a do školy po internetu. 
Pračka nepere, voda stříká, pomóóóc!
Shrnutí týdne: Mimo práci a výuku jsme chodili na půl hodinky až hodinku k moři a užívali si krásné scenérie, jedli jsme doma a nakupovali jsme. Jednou jsme navštívili místní kostel Igreja de Nossa Senhora dos Navegantes (Igreža dže Nossa Seňora duš Navegantež, Kostel Naší paní námořníků). Moc času jinak nebylo. Jednoho pracovního dne se nám stala nepříjemná věc. Do pračky netekla voda, i když při prvním praní všechno fungovalo, při druhém ne a ne. Zkusil jsem tedy pokusně povolit druhý kohoutek s odtokem, aby se uvolnilo "něco", co brání vodě téct do pračky. Tj. odpustit z druhé hadice do kbelíku. Při otevírání druhého kohoutku se ukázalo, že je tento poněkud chatrný a zůstal mi v ruce, načež voda začala stříkat ven do místnosti s pračkou. Nastala panika, co teď, nejenže my dva rodičové jsme byli trochu postříkaní, ale hlavně jsme netušili, kde vodu zastavit. Následoval můj rychlý přesun na chodbu a zvonění na všechny tři sousedy. Nikdo ale neotevíral, nikdo tady buď nebydlí (všechno až na jeden jsou asi prázdninové byty pro cizince). Jediný soused, kterého vidíme svítit každý večer, nebyl doma. Mezitím voda v místnosti s pračkou stoupla asi na pět cm od podlahy a začala vytékat bezpečnostním otvorem ven na ulici. Lidé se shromažďovali a ukazovali si na nás. Vyšel jsem na minibalkónek s telefonem v ruce se snahou volat majitelům. Dole bydlící starší anglický pár se zeptal, co se děje, řekl jsem jim to a snažil se volat majitele. Tam byl záznamník, takže toto řešení nebylo schůdné. Mezitím Blanka vyběhla na chodbu a našla skříňku, kde se zastavuje voda, a zastavila ji. Oddechli jsme si. Zvenku na nás zavolal pán z cestovní kanceláře v přízemí, u kterého jsme si před pár hodinami půjčili auto na víkend. Nabídl se, že pomůže, přišel do bytu a kohoutek rozšrouboval a našrouboval na místo tak, jak patří. Uklidňoval nás, že je to normální, že se nic neděje. Voda postupně vytekla do ulice, my jsme vysušili zbytek malé místnosti a přilehlé kuchyňky a vše zase bylo v pořádku. Napsal jsem to majitelům přes Airbnb, přes které máme byt pronajatý. Další den pak jeden z majitelů přijel (my jsme v té době byli na výletě) a něco z věcí v bytě, které jsme mu hlásili, překontroloval a snažil se opravit. Pračka prý už funguje. 
V sobotu bylo krásně, modrá obloha, teplo. Před jedenáctou jsme nasedli do auta a jeli na výlet od města Silves (Silveš), kde je maurský hrad. Najedli jsme se v restauraci Casa Velha (Starý dům). Ptal jsem se servírky vládnoucí angličtinou, jak starý dům je. Prý neví, není tady dlouho zaměstnaná, ale tadyhle ti dva to prý vědí. Jeden z nich pak portugalsky poznamenal, že dům má asi 150 let a že on to ví, protože byl u toho, když se stavěl. Všichni se začali hlasitě smát, i já. Dům byl ve velmi zajímavém stylu. Potom jsme se vydali do maurského hradu a archeologického muzea okolo katedrály či velkého kostela, kterým se tady říká Sé. Maurský hrad měl krásný výhled ze všech hradeb, obrovské nádvoří s palmami, věžičky a v hloubi hradu výstavu "Zachraňme iberského rysa". Před hradem vlaje portugalská vlajka a pod ní stojí socha krále dobyvatele jménem Sancho I. Portugalský, který hrad dobyl zpět od Maurů v roce 1189 po téměř pěti stech letech jejich nadvlády. Na hradě byla také obrovská cisterna na vodu, která prý dokázala zásobovat město po celý rok, např. při obléhání.
Potom jsme jeli ještě dál na sever do hor Monchique (Monšike) a vyjeli jsme až na nejvyšší vrchol Fóia (902 metrů nad mořem). Krásný výhled na celé Algarve až k moři na jižní straně a na severní straně pak do provincie Alentejo (Alentežo). Byl nádherný slunečný den, dalo se chodit v tričku s krátkým rukávem. Takhle si představuji ideální únorový den. Teprve na vrcholu nejvyšší hory Algarve jsme se oblékli do bund. Krásná zelená vegetace byla doplněna skalnatými útvary, kameny a několika vysílači a prý také armádními radary.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili v lázních Caldas de Monchique (Kaldaš dže Monšike), kde si prý i místní nabírají vodu. Je tam stáčírna minerálky Monchique, které se prodávají v supermarketech, a je tam pramen, kde se dá voda nabírat. Když jsme tam zastavili, byla už tma. Měli jsme tři prázdné pětilitrové PET lahve a tak zbývalo najít pramen. Našli jsme cedulku se šipkou Fonte/Spring (Pramen) v portugalštině a angličtině a vydali se po cestě. Pak jsme se pro jistotu zeptali nějakých tří žen, asi turistek, které odpovídaly španělsky: Sí, fuentes (prameny), água, tak to je tam někde. V poslední restauraci nám pán řekl, že je to už jen dvě minuty cesty, bylo tam šero, potůček zurčel, sem tam lavička, stromy, víceméně lesní cesta, ale hodně upravená lidmi, s malými jezírky a dlážděními okolo potůčku. Když cesta zahýbala dál nahoru do lesa, už jsme to chtěli vzdát, když tu jsem objevil pramen nenápadně skrytý za třemi obřími stromy.
Cestou zpět jsme nejeli přes Silves jako cestou tam, ale volili jsme osvětlenější silnice. Přesto nebo právě proto jsme se zamotali v Portimau, ptali se na benzínkách na cestu, ale nakonec se podařilo z města vyjet po dálnici a v osm večer jsme byli doma. Tato sobota nám vyšla, nádherné počasí i teplo, každý den takhle není. Prostě únor bílý pole sílí, to platí u nás, tady možná platí, že únor občas bílý mraky na obloze - pak pole pomerančovníků a citroníků a olivovníků sílí. Palmy taky sílí. Okolo silnic kvetou různé keře. 
Na konci světa (čili Evropy)
V neděli jsme se chtěli vydat do nejjihozápadnějšího koutu Evropy, který byl kdysi považován za konec světa. Auto z půjčovny ovšem nešlo nastartovat - vybitá baterie. Volám do půjčovny, že baterka je vybitá, paní slibuje, že pošle pána, který nám auto půjčil. Tento pán jménem Rui volá za pět minut a prý za dvě hodiny bude u nás. Asi jsme mu trochu zkazili neděli, protože nejspíš se baterka vybila tím, že jsme něco nechali svítit, snad parkovací světla, případně světýlko uvnitř vozu, ale ničeho jsme si nevšimli. Když přijel, bylo už po třetí hodině odpoledne, baterku lehce nabil, aby mohl nastartovat, dal nám druhé auto, kterým příjel (Mazda 2 místo dosavadního Chevroletu Spark, takže jsme dostali lepší vozidlo) a odjel Chevroletem. Ani se moc nezlobil, nebyli jsme si nikdo jistý, čím to mohlo být. Řekl jsem mu, že na našem autě doma nejde nechat rozsvícená světla, protože po zamknutí se tak jako tak vypnou. On na to, že tady by to mělo být taky tak, ale někdy se může stát, že když se dveře úplně nedovřou, tak světla přesto svítí. Nechali jsme mu v prvním autě aspoň víc benzínu, navrhoval, ať si to potom vypotřebujeme navíc v novém, ale řekl jsem mu, že je to odměna za jeho čas v neděli, že je benzín navíc jeho. Tak se usmál, podal mi ruku a odjel.
Načež jsme před čtvrtou odpolední vyrazili směr západ, západ a ještě západ. Obloha už nebyla modrá, ale tak ze 60 % zataženo. Jeli jsme po dálnici až k Lagosu a potom před Sagres (Sagreš), kde už měla rodina hlad. Proto jsme povečeřeli v restauraci v zajímavém městečku Vila do Bispo. Dali jsme si kuře na kari, protože čerstvé ryby by trvaly asi déle a my jsme chtěli dojet k Mysu svatého Vincenta (Cabo do São Vicente) a jeho majáku na konci světa. Tam jsme dorazili už za tmy, maják svítil a jeho světlo se točilo dokola, dovnitř areálu se už nedalo dostat. Kluci však říkali, že by těmi mřížemi dovnitř dokázali prolézt. Krásná scenérie i za tmy: vpředu na konci mysu maják a areál okolo, za ním sráz do oceánu, nalevo rovněž srázy do Atlantiku, napravo srázy do Atlantiku. Na místě s námi bylo ještě asi pět dalších turistů ze dvou aut, mluvili německy a měli dva velké bílé psy. Volali jsme domů, že jsme u majáku na konci světa. Kdysi to tady musel být konec světa, známého jihozápadního konce světa, čili Evropy. Kdo popluje dál na západ, mysleli si mnozí, narazí pak už na konec placaté země. Tam je sráz a všechny lodě i voda odtamtud padají do pekla. Takhle to viděli ještě někteří Kolumbovi námořníci, kteří nechtěli plout dál. Ale my už dnes víme, že tam dál je Amerika. Ví to i jeden stánek s občerstvením, který před mysem stojí. Teď už byl zavřený, ale z internetových obrázků vím, že je na něm nápis v němčině Letzte Bratwurst vor Amerika. Poslední pečený buřt před Amerikou.
A pak už jsme tmou tmoucí jeli zpátky stejnou cestou, jakou jsme jeli tam. Zhruba 80 kilometrů. Nejdřív po silnicích s mnoha a mnoha kruhovými objezdy a následně po dálnici až k městečku Alcantarilha, z něhož je to už jen pár kilometrů do našeho Armação de PêraDoma v bytě jsme byli asi o půl deváté večer. Pokračování příště :), zase asi za víc dní, od zítřka je zase pracovní týden, takže se pracuje, učí, vaří a tak dále. 
Auto máme ještě v pondělí, tak malý výlet po bezprostředním okolí ještě byl. A to do staré kapličky Nossa Senhora da Rocha - Naše paní skály, čímž se myslí zřejmě panna Marie a pískovcový útes čili skála čnící nad Atlantikem, na níž už pár set let kaple stojí.Tato architektonická památka na skále nad oceánem je na druhém konci města. Výlet uskutečněn: zajímavé je, že Marie i Ježíš mají na soše uvnitř docela portugalské tváře. Čili žádní blonďáci z Blízkého východu, jak se občas stane jejich sochám ve středu Evropy, ale taky žádní skuteční Blízkovýchodňané - prostě Portugalci. Portugalci mají svoje typické tváře či skupiny tváří, které se dost liší od tváří ve středu Evropy a dokonce i od španělských tváří. Bývají docela opálení, protože bledá tvář by tady mohla vzniknout snad jen neustálým schováváním se v kancelářích a bytech a to ještě po několik generací. Poměrně překvapivé je, že se moc často nesmějí, nepanuje tady zřejmě úplně pohodová nálada vzhledem k dluhovému problému posledních deseti let. Předchozí vlády se snažily o úspory a jakžtakž vyrovnanější rozpočet, teď už pár měsíců vládne levicová menšinová vláda socialistů podporovaná z poslaneckých lavic i Levým blokem a komunisty a deficit právě schváleného rozpočtu se zřejmě zase začne nafukovat, jak psaly místní noviny.
Sem tam se tady vyskytují africké tváře, pravděpodobně z portugalsky mluvících zemí jako je Angola a Mozambik. Uprchlíci a migranti ze současné vlny tady nejsou, nebo je jich tady asi tolik jako v ČR (pod tisíc) a jsou někde v jiných oblastech, nejspíš v hlavním městě Lisabonu. Muslimů jsme potkali velmi málo. Jednou ale přece celou rodinku: otec celý v bílém, matka celá v černém a asi sedm dětí různého věku, některé měly tendenci komunikovat s okolím anglicky. Nebyli to uprchlíci, ale pravděpodobně bohatí turisté ze Saúdské Arábie, jak prozrazuje ta bílo-černá kombinace oblečení muže a ženy.
Dinosaurus (možná) nalezen v moři
V pondělí, tedy zítra, bude přestupný únorový den (29. února), po němž následuje už březen. Za kamna už snad nevlezem, protože jsme na Iberském poloostrově. Březen už strávíme z větší části ve Španělsku. A protože Portugalsko je republika a Španělsko království, přejedeme - tentokrát autobusem - z republiky do království. Tři týdny strávené v Portugalsku zanechaly rozporuplný dojem, od krásné přírody, střídavého počasí až po nečekanou uzavřenost mnoha lidí. Dalo by se říct, že většina lidí si tady "výrazně hledí svého", je v jakési neveselé nekomunikativní hypnóze, snad i kvůli ekonomické situaci. Úplně ponořeni do sebe, jakoby nevnímali okolí. Takhle jsem to asi ještě nikde neviděl.
V Albufeiře plné Holanďanů to ještě tak moc nebylo vidět, tady v Armação je na ulicích nadpoloviční většina Portugalců, trochu Angličanů a výjimečně Holanďané nebo Němci. A my.
Včera zase napadl sníh - tady ne, ale na severu a tentokrát dokonce i na nejvyšší hoře Algarve jménem Foia v pohoří Monchique, na jejímž vrcholu jsme před týdnem vystupovali z auta ještě (někteří) v krátkých rukávech. Včera ukazovali v televizi RTP1, že tam někdo postavil malého sněhuláka. Dodnes asi nepřežil, ale je vidět, že počasí se docela střídá. 
Dnešní den - neděli 28. února - jsme strávili na pláži a slunce příjemně sálalo, takže to bylo zase na krátké rukávy a opalování. Až přijedeme zpátky domů, bude ze mne nejspíš černoch. Dnes jsme zažili i trochu veselejší Portugalce - na pláži si vedle nás hrály čtyři děti, dvě černošské (chlapec a děvče) a dvě bělošské (chlapec a děvče). Psaly nápisy na pískovcové skály, pokřikovaly na sebe, dělaly si čáry do písku a skákaly přes ně. Naši kluci se mezitím věnovali archeologii - dostali v sádře schované kosti Triceratopse a tak kutali a kutali, až kosti vykutali a složili do podoby kostry Triceratopse. Seděli jsme při tom na dřevěných schodech vedoucích na pláž až dole u písku. Portugalské děti pobíhaly okolo. Jakmile byl Triceratops složen do podoby celé kostry, koukaly se portugalské děti na něj se zájmem a tak jim říkám, že je to dinosaurus Triceratops. Jeden z chlapců, černoušek, se zeptal portugalsky, jestli jsme ho našli v moři. Holčička, asi jeho sestra, dominantní členka čtveřice, po mém zakroucení hlavou, řekla, že teda je určitě "comprado" čili koupený a na to jsem zakýval hlavou, že ano, kompradu. Não falo bem Portugues (Nau falu bem Portuguenž, nehovořím dobře portugalsky, sorry - tak jsme si o moc víc nepopovídali). Chao (šau)! A šlo se už pak po schodech nahoru na pěší zónu a domů. Do bytu občas studenějšího než pláž. Přímotopy jedou skoro pořád, přece jen je únor. Ale už ne dlouho.
Z republiky do království
V pondělí 29. 2. 2016 se jelo taxíkem do půjčovny aut Europcar, kde máme na den pronajaté auto. To se může vrátit a vrátí až na východním konci Portugalska, kde máme na jednu noc ubytování v rodinném penzionu Matos Pereira (Matuš Pereira) ve městě V.R.S.A. čili Vila Real de Santo António ("Královské město svatého Antonína"). Odtamtud jedeme další den (1. března) autobusem asi 60 km do španělské Huelvy, kde máme k dispozici další půjčené auto, tentokrát na dlouho. Půjčovat auto a vracet ho v jiném státě se finančně moc nevyplatí, protože je tam mnohaseteurová přirážka. Proto vracíme auto před hranicí a půjčujeme nové za ní. Aspoň vyzkoušíme autobus, který nás doveze z republiky do království.
Pondělní cesta šla rychle, využívali jsme dálnic Portugalské republiky. Není tu ani jeden ze dvou dosud nám známých systémů - tj. dálniční nálepka jako u nás ani placení v bráně jako v Itálii. Auto projede elektronickou kontrolou, v autě to pípne (nějaké kamerky nahoře si vás vyfotí a spojí se s nějakým čipem snad na předním skle) a částka, např. euro a půl, je zaúčtovaná majiteli auta. Ten potom, pokud je to půjčovna, naúčtuje tutéž částku přes kartu řidiči. A je to.
Po cestě jsme se zastavili v městečku Estoi a Milreu, kde jsme zahlédli římskou vilu (dnes je pondělí, a tedy zavřeno). V Estoi jsme se snažili najít restauraci. To bylo ale nesnadné, samé místní levné bary a jeden z nich jsme zkusili, ovšem neměli tam ani jídelní lístek. Paní nám portugalsky vysvětlila, co zhruba mají, a my jsme se rozhodli jít dál. V rámci ústupové strategie jsem se zeptal, jestli mají PEIXE (PEJŠE) čili ryby. Paní říkala, že ne, že čerstvé ryby jsou u nich jenom koncem týdne, nebo v neděli. A tak jsme poděkovali a jeli dál až do Taviry. Tam jsme se najedli, prošli se krásným historickým centrem až na náměstí a k řece Gilão až na římský most. Proč most tehdy stavěli, jsme vlastně nepochopili, když řeka se dá vzhledem k malé hladině vody krásně přebrodit i pěšky, natožpak na koni. Možná tenkrát bylo vody víc, kdo ví... U mostu bylo napsáno, že tam v roce 1385 zahynula spousta obránců z Taviry a z Fara při útoku Španělů na město.
Zpátky jsme šli kolem kláštera založeného templářským řádem a podívali se do rytířského hřbitova s krásnou vegetací. Pokračovali jsme dál a udělali ještě zastávku v nádherném místě u moře Cacela Velha (Starý hrad, pův. z latinského "castella" přes arabštinu do portugalštiny). Je to něco jako původně rybářská vesnice s hradem a kostelem, se schody k moři, kaktusy, opunciemi a dalšími nádhernými rostlinami, tam dole na pláži potom s mnohavrstevnými dunami a mezimoři, plné mokrého písku a spousty živých tvorů, které jsme zatím nikdy neviděli, jako třeba krabů poustevníků. Utrhli jsme si i plod opuncie, že si doma zasadíme semínka. Po cestě nahoru ke kostelu a k pevnosti jsem si všiml nápisu Pozor hadi s vyobrazeným hadem s klikatou čárou na zádech. Brrr. Žádného hada jsme ale nepotkali. Některá náměstíčka se jmenovala po místních arabských (ve skutečnosti spíš berberských poarabštěných) vládcích z doby před rokem 1000. "Starý hrad" byl tehdy sídlem berberských bojovníků z rodiny s arabským jménem Banú Darádž.
Auto jsme vrátili o kousek dál v Monte Gordo, nasedli na taxíka a dojeli do rodinného penzionu Matos Pereira (Matuš Pereira) ve V.R.S.A. (Vila Real de Santo Antonio), kde právě toto píšu. Večeře byla u řeky Guadiana, což prý je největší řeka Iberského poloostrova, jak říkal taxikář. U řeky jsme taky koupili jízdenky na zítřejší autobus do Španělska do Huelvy. Stálo to něco přes čtyřicet eur pro čtyři. V restauraci Recreio de Guadiana jsme si dali k večeři lososa (kluci) a paellu s mořskými potvorami (my dva větší človíčci). Bylo to moc dobré. Z okna jsme se koukali na řeku a na španělský břeh na druhé straně. Mezitím se setmělo a když jsme vyšli z restaurace ven, svítil už Orion, Sírius a (světlo slunce odrážel) Jupiter. Přes náměstí jsme pak nádhernými uličkami tak trochu středověkého rázu šli domů do penzionu. Pokračování příště, už ve Španělsku. Adeus Portugal (Sbohem či Nashle Portugalsko). Autobus nám jede v 9.35 WET (Západoevropského času, čili vlastně GMT), což je 10.35 středoevropského času, a na ten přechodem hranic do Španělska zase přecházíme.
Na návštěvě u Kryštofa Kolumba
Cesta docela hezkým autobusem portugalské společnosti EVA trvala asi hodinu. Na hranicích se tady ještě nekontroluje, protože migrace tu neprobíhá, protože nejsou nastaveny dávky na stupeň vysoce lákavé jako v Německu. Autobus nás za hodinku vyplivl ve španělském městě Huelva. Tam jsme popojeli taxíkem o dva kilometry (se sedmi taškami to ani jinak nešlo) k hotelu Los Condes, kde je půjčovna Avis. V poledne jsmě měli mít rezervované vozidlo Seat León, trochu se to opozdilo, a tak jsme se šli najíst do lidové restaurace s příznivými cenami kolem pěti eur na hlavu, milou obsluhou hovořící pouze espaňol a trochu mastnějšími jídly. Po návratu do hotelu a půjčovny Avis (která v něm sídlí) jsme měli auto připravené, podepsal jsem smlouvy a vyrazili jsme směr La Rábida a Muelle de las Carabelas. La Rábida je klášter už vlastně na území obce Palos de la Frontera, i když v dálce za vodou je vidět spíš Huelva. I jeho název Rábida naznačuje, že to byla původně arabská pevnost až do reconquisty/znovudobytí oblasti Španěly. Tady Cristóbal Colón, jak se mu ve Španělsku říká, česky Kryštof Kolumbus, čekal na rozhodnutí královských manželů Fernanda Aragonského a Isabely Kastilské o přidělení rozpočtových prostředků na cestu "do Indie západním směrem". 
Než jsme si prošli klášter sloužící i dnes zčásti potřebám františkánských mnichů, prošli jsme si repliky Kolumbových lodí, stojících na vodní ploše přiléhající k řece Rio Tinto ústící hned nedaleko do Rio Odiel a následně do moře. Lodě-repliky jsou zhruba v místech, odkud Kolumbus vyplul na svoji první cestu do Ameriky. Největší loď Santa María stojící uprostřed byla nepřístupná, protože se opravuje, tak jsme si prolezli loď Pinta, kde se dalo vlézt i do podpalubí. Bylo tam mnoho sudů s tekutinami, zřejmě na původní lodi s vodou, případně vínem, a pak různé další zásoby. Jedna figura námořníka lezla po ráhnoví (pokud není tento název správně, námořníkům a znalcům se omlouvám). Z druhé strany od Santa Maríi stála nejmenší loď Niňa, kde se dalo chodit jen po palubě, nikoliv lézt do podpalubí. Všechny lodě byly na vodě, takže se do nich lezlo po přistavených můstcích. Na pevnině bylo muzeum s filmem o Kolumbovi, exponáty včetně Kolumbova oblečení, map s cestami a video prezentacemi a všechno končilo obchodem se suvenýry, kde nešlo nenechat nějaká těžce vydělaná eura. Potom jsme popojeli asi kilometr od lodí do La Rábidy, koupili vstupenky a prošli si celý klášter, místnosti, kde Kolumbus pobýval, spal, jedl, vnitřní zahradu či spíš atrium, vše zelené, kvetoucí, a zatímco v klášteře v místnostech bylo celkem chladno a moje krátké rukávy na to nebyly úplně stavěny, pak venku bylo docela dost teplo. Je přece už březen, takže v Andalusii příjemné počasí kolem 20 stupňů ve stínu, ale pocitově a na slunci i víc. Hlavně pak v autě, do kterého pražilo slunce. Poblíž La Rábidy je univerzitní kampus a jinak je to celkem tiché a příjemné místo.
Odjeli jsme potom přes Palos de la Frontera, městečko, kde jsme podojili bankomat a prohlédli si náměstí Plaza de Espaňa. Odtud byli kapitáni dvou menších lodí Kolumba Martin Alonzo Pinzón (loď Pinta) a Vicente Pinzón (loď Niňa) a taky značná část posádky. Jen tak mimochodem: Kolumbus dosud žije. Je to přímý potomek ve dvacáté generaci a jmenuje se Cristóbal Colón de (něco), živí se pořádáním akcí a přednášek na téma života a objevů svého předka. A protože člověk, který má přímého potomka po dvaceti generacích, musí mít těch potomků velmi velmi mnoho - pravděpodobně statisíce až miliony (viz moje nová kniha na téma genealogie a předků nás všech, vycházející v prosinci 2016). Musí mít potomky nejen ve Španělsku a širokém okolí, i když většina z nich o tom prostě jenom neví. Potomky např. Karla Velikého už musíme být pravděpodobně všichni v celé Evropě a velmi širokém okolí. Ale vraťme se zpět k cestě po Andalusii.
Pak už jsme pokračovali směrem k dálnici a po ní až téměř k Seville. Před ní jsme odbočili do města Sanlúcar la Mayor, kde spíme za příjemnou cenu 1000 Kč ve čtyřhvězdičkovém hotelu Exe Grand Hotel Solucar, toho času téměř prázdný. Na našem poschodí není vidět ani slyšet nikoho a když vykoukneme z okna, v bočním křídle svítí jen dvě okna, To bude asi příčina příznivých cen ubytování - je třeba přilákat hosty za každou cenu, aby v zimě nebyla ztráta tak velká a v létě se to pak třeba dožene. Ubytování opravdu luxusní - dvoupodlažní a velkoprostorový pokoj, jen - na rozdíl od předchozích dní, kde bylo potřeba přitápět - se tady trochu moc topí. Nakonec jsme přišli na to, že je třeba pro ochlazení místo sněhové vločky zapnout na klimatizaci sluníčko a globální oteplení pokoje přestane nebo se zmírní. Mají to prostě naopak.
Přes Sevillu do Córdoby
Hotel opouštíme v poledne zpět na nezpoplatněnou dálnici směr Sevilla. Tento týden jsem si vzal zase dovolenou, jinak by to ani s řízením a přesouváním se stovky kilometrů nešlo. V Seville jsme byli za půl hodiny. Bloudění autem ulicemi Sevilly není dvakrát jednoduché, skoro nikde nejde zaparkovat (kromě podzemních parkovišť, která jsou jen někde). Ale schopní navegadores mi pomohli s pomocí mého mobilu auto nakonec navést tam, kam bylo potřeba. Sedmisettisícové město plné aut je na průjezd do centra složité. Něco jsme pojedli a vydali se zajímavými uličkami s obchody převážně pro turisty až do katedrály. Ta je na místě původní mešity, jak je v Andalusii docela běžné. Katedrála je největším chrámem, jaký jsem kdy viděl, a to jsem jich viděl hodně. Proti ní jsou drobečky třeba i Chrám svatého Víta, pařížský Notre Dame nebo katedrála svatého Petra v Kolíně nad Rýnem anebo bazilika v italském městě Aquileia. Na wikipedii se píše, že sevillská katedrála je čtvrtý největší chrám světa. Vnitřek obří katedrály nebudu popisovat, protože to ani na pár řádcích nejde, ale aspoň se zmíním o tom, že jsme našli hrobku Kryštofa Kolumba, v níž spočívají jeho kosti. Po katedrále jsme šli okolo maurského paláce Alcazaba (už nebyl čas jít dovnitř). Stáli tam vozatajové se svými povozy a koňmi (caballos) a protože začátkem března není tolik turistů, kolik by potřebovali, ptal se nás téměř každý, jestli nepotřebujeme svézt. Zapadli jsme do jedné restaurace, pojedli a vydali se přes velký park plný exotických stromů a palem a kvetoucích keřů a okolo sochy na počest objevení Ameriky v roce 1492 zase zpět do naší podzemní garáže a tedy do auta. Potom následovalo vymotávání se z velkoměsta a výjezd na další nezpoplatněnou dálnici. Ve Španělsku je zpoplatněna jen asi pětina dálniční sítě, a v této oblasti se jede bez dálničních poplatků. 
Po zhruba 130 kilometrech se už začalo stmívat a my jsme vjížděli do města Córdoba zhruba v místech, kde se nacházel náš penzion Los Angeles (čteno nikoliv americky Los Endželes, ale Los Ancheles, Andělé) - ve starém městě. Vjezd do starého města byl ale velmi velmi komplikovaný jednosměrkami a zároveň úzkými uličkami s omezenou rychlostí na 30 km/h (je třeba dávat pozor na chodce), takže dostat se k penzionu bylo na hranici umění možného. Petříček nakonec zapnul nějakou navigační funkci na Google Maps na mém mobilu a objevila se čára, která nás dovedla do místa vzdáleného asi sto metrů od penzionu na ulici Consolación (=Útěcha, a opravdu to byla útěcha najít tuto ulici). K penzionu se ale nedalo vjet. Auto se podařilo i přes značné obtíže zaparkovat na místě, kde nezavazelo (takových ve starých uličkách Córdoby opravdu moc není), a dojít pěšky pro majitele. 
Do penzionu se muselo dojet do půl desáté a my jsme dorazili právě taktak včas, nějak po deváté večer. Usměvavý pán neuměl anglicky - je třeba dodat, že v Portugalsku umělo anglicky větší procento lidí, ale ve Španělsku se lidé zase výrazně víc usmívají a jsou velmi ochotní. Je tedy většinou potřeba mluvit španělsky a to umím díky podobným jazykům a asi dvaceti lekcím španělštiny doma na WC jakž takž částečně. Pasivně rozumím docela dobře víc než z poloviny a docela se i vyjádřím, některá slova však v pohotové paměti chybí a je třeba je hledat ve slovníku na mobilu. Přesto jsme se většinou dobře pochopili. Auto, španělsky el coche (koče - vůz) je tam, řekl jsem, pán ho čekal na druhé straně, kudy se dá vjet, a tak nabídl, že ho my dva půjdeme přemístit a rodina zůstane už v penzionu. Objeli jsme pár ulic dokola a dali jsme auto do garáže v jiné budově, vynosili kufry, dostali jsme mapu města. Po deseti minutách jsem ho ještě jednou požádal o vyzvednutí jedné tašky z auta (musel jít se mnou do této garáže v jiné ulici, která je asi sto metrů daleko). Pak se nám podařilo na pokoji zacvaknout kouli od dveří do koupelny, aniž by někdo byl uvnitř, takže jsem ho musel ještě jednou rušit doma, aby přišel s drátem a tento problém odstranil. Pak už jsme mu dali pokoj, ale to bylo po desáté v noci. Dal nám cennou radu: do mešity, dnes katedrály, je třeba jít brzy ráno od 8.30 do 9.30 hodin, protože v té době je vstup zdarma, jinak by potom vyšlo vstupné čtyřčlenou rodinu na 83 eur, tedy v podstatě 2000 Kč nebo ještě o kousek víc. 
Ráno do mešity, ale nikoliv "alá salát"
Vstávali jsme tedy ráno a došli pěšky do mešity-katedrály s krásnými červenobílými oblouky uvnitř. Vstávat ráno do mešity je běžné spíš u muslimů. Nikoliv u nás, a zvláště u naší rodiny, kde ranní vstávání nepatří k běžným zvyklostem. Muslimy muezzin svolává zpěvem slov "alá salát, alá salát", což znamená "na modlitbu, na modlitbu". Nikoliv ve Španělsku, samozřejmě. A potom zpívá nějaké súry z Koránu. Tohle ovšem je mešita bývalá, dnes křesťanský chrám, i když se mu stále říká Mesquita. Budova změnila náboženství už víckrát: na jejím místě je doložen už pohanský chrám z římské doby, poté v době vlády Vizigótů křesťanský kostel, poté mešita a nakonec zase křesťanská katedrála. Svatostánek je opět dost prostorný, po sevillské katedrále druhý největší, jaký jsem kdy navštívil. Tento je ale víc v maurském/arabském/islámském stylu, přes nějž je přidána vrstva křesťanská. 
O půl desáté nás a všechny další ranní bezplatné návštěvníky začala místní ochranka posílat ven. Prošli jsme zahradou s pomerančovníky a palmami a potom dalšími uličkami. Venku opodál kousek od mešity stáli policisté s automatickými zbraněmi a brokovnicí, což bylo poněkud neobvyklé a překvapující, skoro jako by čekali nějaký teroristický útok. Po průchodu několika uliček a obchodů pro turisty jsme zakotvili v Baňos califales, čili Kalifálních lázních. Veselý Španěl prodávající vstupenky nás přivítal a pustil nám film v angličtině. Potom jsme si prohlédli místnosti, kde se koupal kalif a jeho lidé. Byli jsme i v místnosti, kde nahého kalifa propíchli a zabili jeho tři otroci ze sedmi, které tam s sebou měl. Poučení by tedy mohlo znít: pokud se jdete koupat, jste šéf státu a máte otroky, neberte je s sebou do lázní. Ještě lépe je nebýt šéfem státu a zejména ne na základě násilí, odstranitelným z funkce pouze násilím. Takoví se najdou i dnes a není moc pochopitelné, proč nevolí raději klidný život nebo možnost nechat se odvolat volbami, raději než dýkou a podobně. Diktátory a autokraty zkrátka nechápu.
K propíchnutí kalifa došlo v době, kdy obyvatelstvo bylo velmi nespokojené s politikou kalifátu, který uvaloval velké daně a tyto peníze převáděl vojskům do severní Afriky. V oblasti žili muslimové a křesťané. Křesťané nebyli nuceni přestupovat na islám hrubým násilím, ale existovaly jemnější prostředky donucení ke konverzi, jako například vyšší zdanění nemuslimů. V kalifátu Al Andalús se mluvilo kromě arabštiny i latinou nebo jazykem z ní odvozeným, něčím mezi latinou a dnešní španělštinou. Možná zde tak mluvila většina obyvatel i v době kalifátu. V mešitě - katedrále, ke které se v této souvislosti ještě vracím, je spousta nápisů na kamenných deskách, některé arabsky a některé latinsky, třeba na jedné straně desky arabsky a na druhé latinsky. Začátek jednoho arabského nápisu jsem rozluštil "Bismi lláhi rahmáni rahím..." čili "Ve jménu Boha milosrdného a slitovného..." a pak ještě některá jména v arabštině na náhrobních kamenech a jejich sádrových kopiích (jako např. Hakím) se dala celkem snadno rozluštit, protože toto písmo umím přečíst, pokud je psáno relativně krasopisně.
Přes řeku Guadalquivir vede most z římských dob, z něhož je krásný výhled na všechny strany. Most jsme si prošli na druhou stranu řeky a zpátky do historického centra. Na mnoha místech není řeka vůbec hluboká, na kamenech či na dně sedí velcí ptáci, snad něco jako "černé volavky". Roztahují křídla a tak se sluní, čili chytají vitamín D. Chytří ptáci. I my jsme chytali nejen v Córdobě sluneční záření a vytvářeli si tak vitamín D z cholesterolu. Ve střední Evropě je sluneční svit v zimním období vzácný, tak si ho užíváme aspoň tady. Pokud jde o ptáky a jejich slunění s roztaženými křídly, nikdy jsme nic podobného neviděli. 
Most jsme si tedy prošli přes řeku a zpátky, potkali jsme na něm spoustu asijských turistů, ale celkově není ani most ani staré město přeplněné lidmi třeba tak jako Karlův most v Praze. Možná proto, že je začátek března. Ale i tak tady je turistů celkem dost, jen v příjemném počtu bez tlačenic. Potom jsme se najedli, kluci zařadili opět lososa, já mořské plody se špagetami a Blanka andaluské masové kuličky. Nebylo to nic moc a stálo to 55 eur. Vedle sedící dvojice se mne anglicky ptala, jakým jazykem to hovoříme. Čeština jim nic neříkala, ptali se, čemu je podobná, jestli němčině, ruštině... Tak jsem navrhl jako podobnou řeč polštinu, o které by mohli snad slyšet. Pokývali hlavami a řekli si španělsky "á, polaco". Je to celkem zvláštní pocit, když jste v Evropské unii, v jiném členském státě, který s námi sdílí dokonce spoustu zákonů i společný rozpočet a zónu bez hranic (dnes už trochu nabouranou), a přesto je pro ně Česko a jeho jazyk méně známé než "španělská vesnice", jak říkáme my. Mohli ale být odjinud: mluvili sice španělsky a paní byla "evropský typ", ale pán měl výrazné rysy peruánských Indiánů.
Potom jsme se posunuli k paláci v arabském stylu pod názvem Alcazar de los reyes cristianos (Pevnost křesťanských králů, je naproti původní maurské pevnosti a v podobném stylu). Jak říká už jeho název, sloužil křesťanským panovníkům, kteří Córdobu dobyli zpět pro své království. Socha krále Fernanda (Ferdinanda) vybízí k focení, stejně jako nádherné zahrady plné palem, citronovníků, pomerančovníků a jezírek s rybami, hradby a věže s výhledem na velkou část města. Po odpočinku na pokoji jsme se večer vydali úzkými uličkami do restaurace, kterou nám doporučil majitel našeho penzionu, a která se jmenuje "Sociedad Plateros de San Francisco". A tak jsme si s úsměvem uvědomili, že jdeme vlastně pěšky z Los Angeles do San Franciska, i když nejsme v Kalifornii. Když to přeložíme, šli jsme vlastně taky ještě z Andělů do svatého Františka.
Antequera a její Dolmenes
V pátek 4. března překonáváme po denní přestávce opět asi sto dvacet kilometrů půjčeným autem Seat León. Děláme mezizastávku na oběd ve zcela neturistickém, ale o to zajímavějším malém městě Benamejí kousek od dálnice. Zdejší klid naznačuje, že se tady dodržuje siesta víc než v turistických centrech. Náhodní kolemjdoucí domácí, kterých je tady jako šafránu, nás tu na ulici přátelsky zdraví a zapřádají krátký hovor. Potom pokračujeme směrem na jih. Naším cílem je starobylé město Antequera (za římských dob Anticaria). I tady je krásná maurská pevnost, ale možná ještě zajímavější jsou stavby z kamenných bloků z předkeltských dob, staré tisíce let. Říká se jim Dolmenes a jsou z doby měděné. Jeden dolmen objevila ve středověku paní Menga (Dominga), místní obyvatelka, která o týden později zemřela na mor a rozšířila ho ve městě. Proto se mu říká Dolmen de Menga. Kousek opodál je Dolmen de Viera a pak je jinde ve městě ještě třetí (Tholos de El Romeral), který jsme neviděli. Jsou to pravděpodobně svatyně i pohřební místnosti současně, skládají se z velkých plochých kamenů na stěnách i na stropě, které tak tvoří chodby. Jeden z kamenů má dokonce 180 tun a další jen o něco méně. Jde o sakrální pohřebiště a možná chrám, kde se našlo asi sto lidských koster (to platí pro první zmíněný dolmen), starých zhruba 4500 let. Dolmenes jsou tedy z doby 2500 př. n. l. Vstup do areálu k dolmenům i dovnitř je zdarma. Pán v budově si pouze zaznamenal pro statistické účely, odkud jsme, prodal mi tričko Dolmenes de Antequera a ukázal nám cestu k dolmenům. 
Město Antequera už tedy existuje tisíce let, možná jde o jedno z nejstarších sídel na Iberském poloostrově. Už staří Římané, kteří mu dali název Antecaria (což znamená Staré město), měli zřejmě povědomí o tom, že město bylo už v jejich době hodně staré. 
Po ubytování v hotelu Plaza San Sebastian na stejnojmenném náměstí a po večeři v restauraci Mesón ibérico jsme vystoupali až k arabské pevnosti Alcazaba, prošli se krásnými středověkými uličkami se schody lemovanými po obou stranách mandarinkovníky, a dál jsme putovali pěšky okolo hradeb i pevnosti, s výhledem na město, svítící do noční tmy, s osvětlenými kostely dole pod námi. Alcazaba, postavená ve 14. století maurskými vládci s cílem zastavit postup křesťanských vojsk ze severu, je ve vyšší poloze. Nahoře už foukal studenější vítr, tak jsme se po půlhodince vrátili zase dolů. Utrhli jsme jednu mandarinku, pravděpodobně ještě nezralou, ale potom jsme ji zase zahodili.
Granada, Alhambra a Generalife
V sobotu se posouváme autem o sto kilometrů na východ do města Granada, kde byl poslední arabský (nebo spíš maurský) státeček před dokončením reconquisty. Ten zanikl kapitulací a předáním granadského území španělskému králi a královně dosavadním vládcem Mohamedem XII. Ve smlouvě bylo uvedeno, že Španělé zaručí muslimům, kteří zůstanou, možnost vyznávání jejich víry. Po 9 letech a povstání muslimů však byla tato podmínka kapitulace zrušena. Muslimové dostali na výběr: přestoupit na křesťanství nebo odejít. Někteří přestoupili, někteří přestoupili naoko, a někteří odešli.
V Granadě bydlíme v hotelu Philadelfia (psáno takto kuriózně s PH a F) na pomezí městeček Albolote a Peligros (což je obojí spíš u Granady než v Granadě). Do hotelu se nám podařilo dorazit z Antequery asi za hodinu kolem 13.00 a o půl hodiny později jsme si mohli dát v hotelové restauraci oběd ve stylu švédského stolu (el buffet libre) za příznivou cenu pro nás čtyři celkem 33 EUR. Mimo jiné měli skvělé olivy, ptal jsem se na jejich jméno a dostal jsem odpověď, že jsou z Granady a po chvíli přemýšlení, že se jim říká Partida, ale servírka to neříkala úplně s jistotou v hlase. Odpoledne jsme vyrazili autem do centra Granady a na její nejslavnější kopec a zaparkovali u Alhambry a Generalife. Alhambra je vlastně palác s okolím, jakési staré hradní či palácové město ve městě Granadě, se zahradami, jejichž většina je v komplexu zahrad Generalife hned vedle. Obojí je na vyšším kopci, trochu je tam začátkem března zima - teplota jenom 13 stupňů a nakonec v 18 hodin, kdy odcházíme, už jen deset stupňů a fouká. Zahrady i hradby a výhled na celé město a zasněžené vrcholky vysokého pohoří Sierra Nevada - pohádková scenérie. V Generalife s námi po zahradách chodí spousty Číňanů, Španělů a nějací Němci. Dovnitř do paláce Nazariů už byly lístky vyprodány, ale i tak jsme na místě strávili asi dvě nebo tři hodiny. V neděli jedeme do Manilvy na pobřeží, kousek nad Gibraltarem, kde (v Manilvě) strávíme asi 14 dní. Pojedeme tam zhruba 222 km, takže zatím nejdelší trasu za den.
Cesta proběhla celkem bez potíží, na pobřeží za Málagou jsme se dostali na dálnice placené, které se platí "italským stylem", tj. peníze odevzdané v bráně výběrčímu. Jsme v komplexu Manilva Green, kde budeme 14 dní žít, pracovat, učit se, vařit a občas něco jiného, např. víkendové výlety. V neděli po příjezdu jsme si chtěli nakoupit, ale vypadá to, že Španělsko má v tento den zákonem zakázané, aby supermarkety otevíraly své brány kupujícím. To jsme nevěděli a tak jsme objeli pár městeček, všude bylo zavřeno. Nakonec jsme něco nakoupili na benzince, co nebylo příliš kvalitní, a protože jsem si dal jakési trojúhelníky s krabí nebo takzvanou krabí pomazánkou uvnitř, cítil jsem pár dnů střevní potíže. Byl to nerozum. Zbytek rodiny jsme nakrmili v Burger Kingu v Esteponě a tam to bylo bez potíží. V neděli jsme tedy ujeli celkem i s tímto večerním hledáním asi 300 km nebo o něco méně.
U Středozemního moře
V pondělí bylo hodně práce a navíc po dlouhé době pršelo, ale museli jsme jet nakoupit do místního Lidlu. Když jsme měli plný vozík, hledali jsme ještě sůl. Nemohli jsme ji najít, mezi kořeními byla jenom taková hrubá, tak jsem se zeptal jedné zaměstnankyně, která ale neměla čas, něco někam vezla, tak jenom řekla španělsky "tam vzadu". Tak jsme se motali kolem koření a já říkám "Sal, sal, donde es sal" (sůl, sůl, kde je sůl - mimochodem, je to hodně podobné, že?), že se jako třeba někdo slituje a ukáže nám, kde je. A kluci do toho něco česky a najednou jedna paní říká česky: "Hledáte sůl? Oni ji přemístili, já vám ji přinesu" šup, a už jsme měli sůl :)
V úterý je krásně, modrá obloha, sluníčko svítí, teplota přes 15 stupňů ve stínu. Z terasy vidíme na pohoří Los Reales de Sierra Bermeja, za tím Parque Natural Sierra de los Nieves, na pravé straně pak na Středozemní moře. V dálce na moři se nám zdálo, že vidíme až do Afriky. Možná nějaké budovy v Ceutě nebo v Maroku, říkal jsem si. Po vyfocení a přiblížení na počítači se ukázalo, že jsou to dvě velké lodě, snad pohraniční stráž hlídající španělské vody před ilegální migrací. Samotná Ceuta (kterou ale odtud nevidíme) patří jako enkláva Španělsku a i když na tomto africkém územíčku bydlí víc Arabů než Španělů, jsou to občané Španělska. Další ale neberou. Ceuta je územím s vysokou nezaměstnaností i kriminalitou, nad průměr Španělska. 
Je zajímavé, že Ceuta je od Maroka oddělena třemi hodně vysokými ploty. Španělsko ale na rozdíl od Maďarska nikdo za toto opatření nekritizoval - v Evropě se totiž měří dvěma různými metry a tzv. elity ani nepřiznají, že se mýlily a že nakonec stejně budou dělat to, co už dávno navrhovaly středoevropské země - tedy filtrovat a rozlišovat mezi skutečnými uprchlíky a ekonomickými migranty. Začalo jim se zpožděním snad docházet, že do Evropy se miliardy ani stamiliony nových lidí nevejdou. Přestože je tato politika stále plná amatérismu a nepravdivých vyjádření - např. že se námořní hranice nedá hlídat tak dobře jako pozemní. To ale není pravda: Austrálie prokázala, že i námořní hranice se hlídat dá, a Španělsko to vlastně nám tady a teď ukazuje taky. Nebo že ploty "nic nevyřeší". Ceuta i Maďarsko ukazují, že vyřeší. Tady po moři nikdo nepřiplouvá, nejsou tu finanční pobídky pro migraci jako v Německu nebo ve Švédsku, námořní hranice se hlídá a arabštinu člověk slyší jen zřídka a většinou u turistů ve starých maurských památkách. Neevropských turistů tady není mnoho, a pokud jsou, jsou to většinou turisté z Číny nebo Jižní Koreje. Na obzoru vidíme každý den mezi Španělskem a Marokem stát tři obrovské lodě, které svítí i v noci.
Zmizení pasů
Přes víkend jsme chtěli udělat výlet na Gibraltar, který je odtud vzdálený jen asi 40 km. Jenže: nepodařilo se najít pasy. Prohledali jsme celý byt i půjčené auto důkladně, ale pasy nikde. Musely někde vypadnout z kapsy nebo něco podobného. (Teprve doma zjistíme, že je to jinak.)  Volal jsem na obě předchozí místa ubytování, do Antequery i Granady-Peligros, ale v Hotelu San Sebastián nenašli nic a v Hotelu Philadelfia našli jen ztracený španělský občanský průkaz. Vida, nejsme v tom ztrácení sami... 
My dva dospělí máme občanské průkazy, ale děti nemají nic a na Gibraltar by je tak nepustili. Nepustili by je ani do letadla, takže situaci je třeba hned řešit. Voláme na velvyslanectví a zjišťujeme, že si budeme muset nechat vystavit náhradní cestovní doklad pro oba chlapečky. Bohužel se tam musíme dostavit osobně, takže naše další cesta bude do hlavního města Madridu, které je odtud asi 630 km na sever. Vydání náhradních cestovních dokladů pro děti bude stát na poplatcích 2x15 EUR, čili asi 800 Kč. Potom můžeme koupit letenky z Madridu do Prahy. Třeba se ještě pasy někde objeví, nebo nám je někdo přinese, doufáme. Mohli jsme je ale ztratit kdekoliv od Antequery (kde jsme je ukazovali v hotelu a měli určitě) přes Granadu-Albolote-Peligros až sem po Manilvu. Velvyslanectví nám prý nové doklady vystaví na počkání, když s sebou přineseme dvakrát dvě fotografie obou dětí, protokol o ztrátě pasů od policie, vyplněný český formulář (ten už máme od velvyslanectví po e-mailu) a 30 EUR. Nové doklady pro chlapce dostaneme 23. března v Madridu a můžeme tedy letět kdykoliv potom.
V sobotu jsme místo Gibraltaru jeli 80 km do hor Sierra de los Nieves (Sněžné pohoří, v březnu bez sněhu) do starobylého města Ronda. To založili pod názvem Arunda už v 6. století př. n. l. místní Keltové. Mísí se v něm iberokeltská, římská, arabská doba a křesťanský středověk i andaluská španělská současnost. Mj. jsme navštívili arénu pro souboje toreadorů a býků z 18. století Plaza de Toros. Kluci si tam hráli na toreadora a býka a trkali se a moc se jim to líbilo. Součástí prohlídky bylo muzeum střelných zbraní a tehdejších oděvů. Ve městě jsme ještě viděli obrovský nebo spíš moc a moc hluboký kaňon se starým "Novým mostem" Puente nuevo. Přešli jsme přes most, procházeli uličkami a schodištěmi starého města okolo paláce maurského krále (Palacio del Rey Moro) a jeho zahrad, kde jsme potkali pávy. Nakonec jsme nakoupili v místním ALDI i SuperSolu a už za tmy dojeli domů do Manilvy. Neděle byla ve znamení hledání pasů, hledání pasů, a ještě jednou hledání pasů a práce, čtení a výuky.
V pondělí jsem volal na velvyslanectví, dostal pokyny k získání tzv. náhradního cestovního dokladu pro kluky, zjistil, že musíme osobně do Madridu (nebo do Benidormu u Valencie, což je stejně daleko, ale nic odtamtud zřejmě přímo do ČR neletí - takže lepší bude jet do Madridu). Plán cesty se tedy mění, pojedeme do Madridu a poletíme odtamtud 30. 3. 2016. Zřejmě je nám souzeno navštívit pana krále v jeho paláci, tedy alespoň ve veřejně přístupných prostorách.
V úterý jsme byli na policii Guardia Civil tady dole pod kopcem u moře v San Luís de Sabinillas a sepisovali španělsky protokol, který si s sebou povezeme do Madridu. Naštěstí jsem rozuměl všemu, co policista říkal a na co se ptal, pár španělských vět jsem si dopředu připravil - vyprávění o tom, jak ke ztrátě pasů asi došlo, abych nic neřekl španělsky špatně, takže jsme se domluvili výborně. Na stěně policejní služebny byl obraz krále v krásné modré uniformě s různými žlutými ozdobami. Byli jsme tam asi půl hodiny. Další den jsme nechali chlapce vyfotit u fotografky v Sabinillas a získali tak potřebné fotografie. Pro náhradní cestovní doklady tak už máme všechno, jen je třeba se s tím vším dostavit na velvyslanectví a odtamtud bychom měli odejít už s těmito dokumenty. Dnes ve středu bylo 24 stupňů Celsia, trochu jsme se opalovali v parku a na pobřeží (a na pláži, bylo 24 stupňů Celsia ve stínu, tj. na slunci víc), nakupovali, a jinak prováděli doma pracovní a školní činnosti, salát, ryby a tak dále.
Tarifa, Afrika, Gibraltar a Baelo Claudia
Sobotní výlet směřoval do nejjižnějšího bodu kontinentální Evropy, kterým je město Tarifa. Nejprve jsme v Avisu v Pueblo Nuevo prodloužili pronájem auta o pět dní do 30. března, kdy nám letí letadlo do Prahy a změnili místo vrácení auta z Málagy-letiště na Madrid-letiště. Když jsme vyjížděli na výlet z Manilvy, bylo docela zamračeno, v Tarifě jsme ale už měli téměř modrou oblohu. Krásná pláž, cesta na ostrov Isla de Tarifa/Isla de las Palomas, napravo Antlantický oceán, nalevo Středozemní moře. Ano, právě tady se stýká Antlantik se Středozemním mořetem :), právě tady je nejužší průliv mezi Evropou a Afrikou, asi 14 km. Africké pobřeží bylo na druhé straně vidět - pohoří Atlas v Maroku. A tak jsme si vzpomněli na Řecké báje a obra Atlanta, jak drží nebeskou klenbu. Na chvíli mu pomohl podržet ji silák Héraklés, Atlas mu chtěl tento úděl nechat navždy, ale Héraklovi se lstí podařilo "na chvíli" Atlanta zase přimět k držení. A už mu tento úkol zůstal. 
Mezi Tarifou a marockým Tangerem jezdí výletní lodě, několik jsme jich viděli. Bez pasů jsme nemohli nasednout a podívat se na africký břeh taky. Brouzdali jsme si tedy střídavě v obou mořích, hlavně já bez bot a bez ponožek, fotili jsme krásné scenérie obou moří a obou kontinentů a když jsme se toho trochu nabažili, pomalu jsme se vydali zpět k autu zaparkovanému nedaleko. 
Podíval jsem se do mobilu a zírám: "Vítejte v Maroku...", psala mi společnost O2 (viz foto). Volání za tolik a za tolik, internet za tolik. Jejda... Ale já nejsem v Maroku, jsem ve Španělsku! Nějak se mi do mobilu na nejjižnějším bodu Španělska vloudil marocký mobilní signál. Takže můj mobil byl jakoby v Africe, aspoň krátce.
Následovala cesta ještě asi 20 km na západ do Bolonie. Tam je nejzachovalejší římské město celého Iberského poloostrova Baelo Claudia. Vstupné zdarma pro občany Evropské unie, ostatní platí euro padesát. Po vyjití z muzea přímo do zřícenin starověkého města přes most jsme navštívili zbytky chrámu bohyně Ísis, chrámů Jupitera, Minervy a Juno, prošli se okolo Fóra a baziliky se sochou císaře Traiana, vešli do divadla, procházeli okolo starověkých obchodů. Město mělo dokonce i městský archiv, školu, lázně, tržnici a rybí továrnu, kde se dělala mj. kvašená rybí omáčka garum (blíže viz moje kniha Kvašená zelenina pro zdraví a vitalitu, 2. vydání z roku 2015). Domy měšťanů. Vše dnes už samozřejmě beze střech, ne tak zachovalé jako Pompeje, ale víc než jiná římská města. Okolo nádherná vegetace, olivovníky, kvetoucí keře, výhled na moře a velkou písečnou dunu, která připomíná duny na Sahaře. 
Přes moře je i tady stále vidět do Afriky. Po cestě mezi Tarifou a Baelo Claudia a zpět do Tarify se pase v kopcovitém terénu spousta krav a býků, sem tam nějaký ten oslík a koně. Po cestě zpět jsme už za Tarifou (směr Algeciras) viděli z hodně vysokého kopce velmi dobře do Maroka, včetně svítících domů (začínal už pomalu večer) a kousek blíž k manilvskému domovu jsme pak uviděli z kopců hluboko pod námi celý Gibraltar jako na dlani. Nemohli jsme dovnitř, tak jsme ho viděli alespoň shora a celkem zblízka. Ve 20.15 večer jsme přistáli u nás v obrovské garáži komplexu Manilva Green a odešli na poslední noc do našeho apartmánu. 
Cesta 630 km na sever
Zítra nás čeká cesta do Santa Fe ke Granadě, kde přespíme v penzionu Hostal Apolo Trece, čili Apolo 13. Tak se jmenovala jedna loď směřující k Měsíci a taky jeden film o této cestě. Santa Fe je známé také tím, že vzniklo v roce 1491 z vojenského tábora, který založili králové Fernando a Isabel (česky FerdinandIsabela) při obléhání posledního muslimského státečku Granada na jihu Iberského poloostrova. V roce 1492 někdy v únoru sem přijel Kryštof Kolumbus a podepsal s panovníky dohodu o financování cesty do Ameriky ("Západní cesta do Indie", jak se zřejmě domníval po celý zbytek života). Tato dohoda mu umožnila vyplout na Západ. Mezitím Fernando a Isabel dobyli Granadu, tamější panovník Muhammad XII. se jim vzdal a město i s palácem jim předal. Jsou tam někde dokonce i pohřbeni. Muhammadovi XII. nabídli (podle jeho dopisu marockým vládcům) prý pěknou rezidenci, ale ten odmítl s tím, že nemůže zůstávat pod ochranou nevěřících. Odjel do Maroka a zemřel tam o téměř 40 let později ve městě Fes ve věku kolem 73 let.
Z Granady potom pojedeme na sever a během pondělí uděláme dalších >200 km. Přitom překročíme hranici Andalusie a vjedeme do Castilla La Mancha, čili kraje Cervantesovy literární postavičky bojující s větrnými mlýny, obry. lvy a čaroději jménem Don Quijote de La Mancha. V pondělí spíme v bytě ve městě La Solana a další den - úterý - následuje dojezd do Madridu.
Prvních 220 km do Santa Fe šla cesta hladce, ale poprvé skoro celý den pršelo, na dálnicích se dalo přesto jet docela rychle. Maximální rychlost na španělských dálnicích je 120 km/h, často se dá ale docela bezpečně jet až 140 km/h (čímž se nepřiznávám španělské policii, že jsem takovou rychlostí jel). Dálnice jsou kvalitní a nepřeplněné a navíc většinou nezpoplatněné, jak už je uvedeno výše. U Granady už nepršelo, ale bylo docela chladno (bývá tam chladněji než na pobřeží, snad kvůli nadmořské výšce a blízkému hodně vysokému "Sněžnému pohoří" Sierra Nevada, na kterém se neustále drží sníh. V Santa Fe jsme našli penzion, ubytovali se a zajeli do historického centra něco pojíst. Dlouho jsme hledali vhodnou restauraci - všude samé bary a spíš hospůdky s pár jídly, město obecně nepůsobí zrovna prosperujícím dojmem. Nakonec jsme zakotvili u mladé dvojice v restauraci Juanillo (Chuaniljo, čili Janíček), kde bylo jídlo docela dobré. Potom jsme sháněli a sehnali otvírák v místním čínském obchodu a vrátili se do penzionu. Penzion měl jednu nevýhodu - pokoj pro čtyři byl u frekventované silnice, kde auta jezdila poměrně dost ještě v jednu v noci a zřejmě i potom. To už jsem měl zacpané uši, aby se dalo spát.
Druhá dvoustovka kilometrů (spíš 250 km) nás vedla dále na sever po dálnicích, pršelo už méně často a za pár hodin jsme překročili "hranici" z Andalusie do kraje Castilla La Mancha. Dojeli jsme do městečka La Solana (16 tisíc obyvatel), kde jsme měli ubytování v bytě (přes Airbnb). Byt byl atypicky dlouhý, zajímavý s čtvercovým patiem-dvorkem nebo snad atriem vzadu, kde se dá za slunečného počasí sedět nebo sušit prádlo. Dvě ložnice byly vytápěné, ale v jedné z nich bylo slyšet venkovní jednotku klimatizace. Bez topení by se spát nedalo, takže ucpávky do uší byly nutné i zde. Poslední část trasy do Madridu jsme udělali dvě zastávky na památkách. První ve městě Consuegra, kde jsme se i najedli v restauraci a ne moc dobře (kromě chlapců, kteří si dali jen dobrý kuřecí vývar s chlebem) - obsluha nám doporučila "moc dobré" jelení maso, a to bylo trochu šlachovité. Consuegra má velmi zajímavou památku související s Donem Quijotem: vyjede se na kopec s hradem, okolo kterého stojí asi tak dvanáct větrných mlýnů. V jednom z nich jsme dostali horkou čokoládu a nakoupili nějaké suvenýry. Jeden větrný mlýn pod názvem Rocío jsme si prohlédli celý, včetně místnosti nahoře nad schody, kde jsou upevněna křídla čili perutě, které se otáčejí a tak (případně) melou. Dole byla paní se suvenýry. Hrad už jsme vynechali, byla docela zima. Z kopce ale bylo vidět desítky kilometrů daleko snad do celého kraje Kastilie La Mancha.
V centru Španělska
Z Consuegry vedla další naše cesta do Toleda. Toledo je krásné historické město na kopci, dá se vyjet až do historického centra nahoře a zaparkovat v podzemní garáži. Zase tam bylo plno obchodů se suvenýry, tentokrát ovšem obří obchody, kde zejména chlapce lákalo hodně věcí (meče, sošky apod. - kovového Dona Quijota jsme jim koupili). Nakonec jsme dorazili do Madridu, kterým nás pronavigoval Davídek. Třímilionové město není úplně snadné na cestování autem. Ale nakonec jsme dorazili až k našemu současnému bydlišti v San Fernando de Henares, což je něco mezi předměstím Madridu a samostatnou obcí v Comunidad Madrid. Teplota oproti Andalusii i Kastilii La Mancha dále klesla. Občas máme štěstí na slunce a dá se chodit i v krátkých rukávech, ale doma bývá větší zima než v předchozích místech, musí se topit ústředním topením a přikrývky jsou tlustější. 
Topení první den nefungovalo moc dobře, majitelku jsem musel požádat, aby s tím něco udělala, a tak vypustila z radiátorů vzduch a topení začalo jakžtakž topit. Ráno je ale i tak zima. Je tu prostě studeněji než v jižním Španělsku v Andalusii. 
Obrazárna Prado a Námořní muzeum
První den jsme jeli do Madridu pro dočasné pasy na ambasádu, kde jsme byli přijati příjemnou paní a odešli s cestovními doklady. Potom jsme pokračovali hlouběji do centra Madridu do jedné z nejslavnějších evropských obrazáren Museo del Prado. Chlapcům se obrazy líbily. Viděli jsme originály od slavných malířů jako Francisco Goya (ten má sochu venku před muzeem), Peter Paul Rubens, Diego Velázquez, Hieronymus Bosch, Albrecht Dürer, Tiziano Vecelli (Tizian), Tintoretto - vlastním jménem Jacopo Comin, Caravaggio - vlastním jménem Michelangelo Merisi, El Greco (Doménikos Theotokópulos), Paolo Veronese, a mnoho dalších. V dalších dnech jsme navštívili Námořní muzeum (Museo Naval) v centru Madridu a snažili jsme se navštívit Královský palác (Palacio Real), ovšem fronta na vstupenky byla nejméně na hodinu nebo i dvě. Tlustá, dlouhá a moc se nehýbala. Snad je to kvůli Velikonocím a tedy prodlouženému víkendu. Anebo je to tam tak pořád. Každopádně palác jsme viděli zvenku a prohlédli si i nádvoří. Zajímavé je, že všude hlídají ozbrojenci s ostře nabitými palnými zbraněmi, což může souviset s útoky islamistů v Bruselu, anebo to tak může být už od bombového útoku na nádraží v Madridu před deseti lety (rovněž dílo islamistů) nebo dokonce od dob, kdy teroristické útoky v zemi dělala baskická separatistická organizace ETA. Každopádně na naše poměry je neobvyklé, když přijdete do Námořního muzea, abyste u vchodu odevzdali batoh, který projde podobným "rentgenem" jako mají na letištích, vy sami potom projdete rámem, který pípne, vytáhnete klíče z kapsy, jako že to je ten kov, co pípl, a že to není zbraň, a teprve potom vás pustí dovnitř po schodech nahoru do muzea. V obrazárně Prado jsme to ještě chápali jako součást ochrany miliardových hodnot v podobě originálů obrazů slavných malířů, ale v Námořním muzeu už jsme to vůbec nečekali. Možná to souvisí s tím, že vedlejší budova je velitelství španělské armády, protože např. Muzeum Ameriky tato opatření nemá. (A jak vidím až po návratu domů, toto muzeum patří k velitelství armády a pod ministerstvo obrany Španělska.)
Příhoda jazykově opilecká
Při jednom nákupu v nejbližším supermarketu k domu ve Fernando de Henares jsme měli zajímavou jazykovou i sociální příhodu. Po zaparkování auta se k nám nejistým krokem přichomýtla velmi opilá paní středního věku a požadovala příspěvek, protože prostředky na alkohol zřejmě došly. Neměl jsem chuť jí nic dávat a tak říkám: No comprendo, sorry, nosotros no somos de Espaňa. (Nerozumím, sorry, my nejsme ze Španělska). A pomalu jsme odcházeli směrem k supermarketu i s vozíkem. Ale jí se na tváři objevil nelibý výraz a bručela za námi opilým hlasem: Bien comprendes, bien comprendes! Tedy: dobře rozumíš, dobře rozumíš! A v tom měla vlastně pravdu. Na tomto zážitku bylo vlastně nejvíc zajímavé to, že stále i po tisících let jazykového odloučení a vývoji z původního prajazyka společných předků Indoevropanů je tam téměř stejné koncovka druhé osoby jednotného čísla -es, v našem jazyce v tomto slově -íš. To mě na celé události jako jazykozpytného člověka zaujalo úplně nejvíc. Když jsme měli nakoupeno, už tam opilá paní nebyla.
Alcalá a Cervantesův rodný dům
Navštívili jsme ještě město na východ od Madridu, kde se narodil spisovatel Miguel de CervantesMěsto se jmenuje Alcalá de Henares a jak řekl Davídek, je zakleté, ztrácely se nám v něm věci - brýle (zmizely neznámo kam), fotoaparát (našel se nakonec na "recepci" jednoho muzea, kam ho odnesl jeden Španěl z horního patra), a stala se nám tam nepříjemnost se škrábancem na autě v úzké podzemní garáži s úzkým vstupem z úzké jednosměrné ulice (zaparkovat na ulici je tam problém). Nicméně v Alcalá jsme viděli Cervantesův rodný dům (vstup zdarma, fronta lidí se posouvala ale docela rychle, takže se na vstup čekalo jen tak čtvrt hodiny). Cervantesův otec byl lékař a zchudlý šlechtic a měl v domě svoji ordinaci. Uprostřed bylo čtvercové atrium a v prvním i druhém patře různé pokoje. Velmi zajímavý zážitek. Město Alcalá má zajímavé uličky, historický charakter, typické alcaláovské balkony a sochu královny Isabel před Arcibiskupským palácem. Má ještě zajímavé náměstí (samozřejmě nechybí Cervantesova socha a spousta krámků nabízejících různé varianty figurek Dona Quijota a Sancha Panzy). 
Na kraji města je areál vykopávek původního římského města Complutum, které zde stálo před dvěma tisíci lety i několik století potom. Archeologické muzeum blíže k centru se zaměřuje na dobytí Hispánie Římskou říší a vůbec nejvíc nás zaujala 2500 let stará socha ženy na koni v téměř životní velikosti ještě z předkeltských dob (iberská kultura), a také obrovské mozaiky, které se našly v římském Complutu. Na této ženě byly zajímavé rysy, které dodnes mnoho španělských žen ve tváři má. To vše jsme viděli při druhém výletu do Alcalá de Henares. A při třetím jsme před odletem v tomto městě spali a tehdy se nám stala ona nepříjemnost s autem z půjčovny. Tj. každá ze tří návštěv Alcalá přinesla jednu nepříjemnost. Řádí tam duch Dona Quijota a jak říká Davídek, město je prostě zakleté.
Cesta obřími tunely Madridu
Třetí výlet do centra Madridu byl v neděli, ale nepodařilo se stihnout znovu ani Královský palác uvnitř, zase jen venku - trochu nás popletl přechod na letní čas. A nepodařilo se včas stihnout ani Muzeum Ameriky, před nímž táboří možná uprchlíci, možná bezdomovci, není moc poznat, jestli jde o lidi spíš z Jižní Ameriky, kteří tu přebývají dávno, nebo jestli jsou mezi nimi někteří lidé přicházející z Blízkého Východu (vypadá to, že spíš ne, nebo jen z menší části). Asi to byli z větší části lidé z Jižní Ameriky s indiánskými rysy. Peruánští (a možná jiní) Indiáni bývají také často zaměstnáni ve fast foodech Burger King, jak jsme poznali při několika návštěvách. 
Madrid má v podzemí obrovské tunely, snad osmikilometrové, které usnadňují dopravu na povrchu, ale projíždět jimi s nefungující navigací při různých tunelových rozdvojkách není úplně příjemný zážitek, protože máte pocit, jako byste jeli do středu země podle románu Julesa Verna Cesta do středu země a protože v případě rozdvojek bez navigace není snadné poznat, kam vlastně jet. Je poměrně obtížně jezdit i dálničními smyčkami na povrchu v třímilionovém městě, ale zvykám si - před několika lety bych si to ještě hodně rozmýšlel. Je to jednodušší i proto, že dopravní siť je vyřešena poměrně nadprůměrně dobře (na třímilionové město), takže zácpy se nekonají. Bez navigace a šikovných navegadores na zadních sedadlech, používajících k tomu můj mobil, bych byl ale ztracen a nezaparkoval bych na správném místě (nejlépe v podzemních garážích. jinde to vlastně skoro nikdy nejde). V centru Madridu občas nebývá zrovna čistý vzduch a v některých podzemních garážích ještě víc.
Při čtvrté a poslední návštěvě centra města jsme viděli Museo de América, ale protože kolem poledne bylo nutné udělat práci a muzeum zavírá v 15 hodin, viděli jsme jen jedno patro exponátů připomínajících např. aztéckou kulturu, jihoamerické Indiány a podobně. Na poslední noc jsme neplánovaně zkrátili pobyt v bytě ve Fernando de Henares, protože majitelka přidělila naši koupelnu se záchodem i dalším lidem, což nebylo právě příjemné zejména pro ženskou část naší výpravy. Poslední noc jsme proto spali v Alcalá v penzionu Hostal Complutense a to jsme neměli dělat - kvůli zmíněné garáži a škodě na autě.
Odlet z Madridu do Prahy
Poslední den, 30. března, bylo třeba se dopravit na letiště, vrátit auto, což se po komplikovaném kličkování letištními zákrutami a parkovišti s ne právě dobře vyřešeným systémem průjezdů a placení nakonec podařilo, potom jsme chvíli bloudili po letišti, odevzdali kufry, dostali letenky, prošli bezpečnostní kontrolou. Tam v nás odhalili potenciální teroristy, protože - aniž bychom to tušili - se v jednom batohu zatoulal někam do hloubky kapesní nůž. Příjemný pán z bezpečnostní kontroly z toho nedělal vědu, ale jeho zařízení fungovalo správně, protože nám hlásil "je tam nůž". Tento nůž ale musel projít kontrolami na letišti v Brně a Londýně bez povšimnutí, tj. tam asi kontrola zase tak dobře nefungovala. Vůbec jsme totiž netušili, že ho s sebou vozíme. Pán při kontrole v Madridu nám místo pokárání ještě propustil jednu dvousetmililitrovou tekutinu, i když se správně mají propouštět jen stomililitrové. Jen ji projel nějakým zařízením. Když jsme dorazili k bráně H22, kde byl "letištní rukáv" pro naše letadlo, bylo nám oznámeno zpoždění o asi 40 minut. Příčinou byla zřejmě Praha, kde v ten samý den končila návštěva čínského prezidenta v Praze a lety byly tedy nejspíš zpožděny do Prahy odevšad.
V Praze jsme spali v Nuslích v hotelu SIS na Rostislavově ulici. Bylo to jen pár set metrů od domu, kde jsem ještě jako Pražan kdysi bydlel (Maroldova 9 - dům z roku 1933 - a za tu dobu, co jsem ho neviděl, zvenku zrůžověl). Bydlel jsem v Nuslích ve vlastním bytě přibližně mezi lety 1995-2000. 
Poblíž hotelu se nedalo moc dobře zaparkovat, po půlnoci se to však konečně podařilo tak, aby ráno nebylo nutno vstávat a přeparkovávat nebo se bát odtažení. 
Vyšehradské slunce
Po opuštění hotelu jsme navštívili v Praze jenom jedno místo: Vyšehrad. Přeparkovali jsme na Pankrác na placené parkoviště, svezli se dvě zastávky metrem a za chvíli jsme se procházeli po Vyšehradu. Měli jsme štěstí na počasí, dalo se chvíli být i v krátkých rukávech, v ČR asi letos poprvé, zatímco ve Španělsku a předtím v Portugalsku to šlo často téměř po celý únor a březen. Slunce svítilo, poprvé jsme dětem ukázali, jak vypadá Vyšehrad, výhledy z něj na několik stran Prahy, a místa, kde "asi jako" skákal Šemík s jezdcem Horymírem před zraky údajného knížete Křesomysla (který je asi jen fantazií a nikoliv českou historií). Ve skutečnosti jde asi celkově o pověst nepůvodní, převzatou. V Německu mají dost podobnou a kůň se tam jmenuje Scheming (Šeming). Skákal prý z norimberského hradu a co je na tom nejzajímavější, pod hradem se našla z doby před více než tisíci lety ve svahu kostra koně. S chlapci jsme se shodli, že náš případný Šemík nemohl Vltavu přeskočit a ještě doběhnout do Neumětel, ale to vůbec nevadí, pohled z hradní výšiny byl okouzlující jako vždy. Navštívili jsme i chrám svatého Petra a Pavla na Vyšehradě, pod nímž zřejmě spočívají kosti několika panovníků včetně prvního krále Vratislava a jeho ženy královny.
Nevynechali jsme ani Vyšehradský hřbitov, kde jsme viděli mj. hroby Karla Čapka, Boženy Němcové, Vlasty Buriana a mnoha dalších významných osobností. Chlapci to vnímali se zájmem, někdy možná hlasitějším, než by se na hřbitově slušelo.
Z Prahy jsme půjčeným autem (tentokrát kombi značky Hyundai) vyrazili k Brnu, kam jsme dorazili večer po nákupní zastávce v Jihlavě. Auto jsem vrátil na letišti v Brně sám 1. dubna a tím naše téměř dvouměsíční polopracovní polodovolenková cesta skončila.
Teprve doma na nás z jednoho zasunutého místa jedné kapsy jednoho kufru vypadly všechny čtyři "ztracené" a mezitím zneplatněné pasy, které se celou dobu vozily s námi. Nezbývalo než je odevzdat a požádat si o nové.
KAREL MACHALA, 2016