Cesta do školy budoucnosti

Příběh jednoho chlapce, kterého nakonec nesemlely mlýny

Píše se 20. červen roku 2013. Nasedáme do auta a chystáme se na třídenní výlet, kde spojíme příjemné s užitečným. Uvidíme hrady Buchlov, Trenčín, velkomoravský archeoskanzen Modrá a především Bílé Karpaty. Tam je hlavní cíl naší cesty - ZŠ Březová. Dvakrát přespíme nedaleko školy na jednom kopci pod Lopeníkem - tedy v kraji, kde se narodil Jan Amos Komenský. Tam se k nám připojí hlavní aktér příběhu se svojí rodinou. Tam je škola budoucnosti, která umí, co mnohé jiné neumějí. Nebudu tedy psát o hradech a hradištích, lemujících naši cestu. Bude to víc příběh než popis cesty, s úvahami o školství, vzdělávání a záchraně dětí, které nic zlého neprovedly. Příběh, který především může pomoci dalším dětem s podobnými problémy.

Cestu do budoucnosti si lze představit třeba takto: Nasedáme do stroje času, vyslovíme datum, stroj se zatřese, zasvítí, zasyčí a vymizí z roku 2013 třeba do roku 2113. Dveře se otevřou, vystupujeme a z toho, co venku vidíme, možná zažíváme Tofflerův šok z budoucnosti. Příjemný? Nepříjemný? Kdo ví…

Kvůli pozitivnímu překvapení ale nemusíme nutně cestovat do budoucnosti v jiném čase. I v našem časoprostoru žijí přece někteří lidé a instituce v zajetí hluboké minulosti, zatímco jiní bez velké mediální pozornosti uskutečňují to, co tady dávno mělo být. Přeskok z minulosti do budoucnosti je možný teď a tady.

Škola nehrou a pláč Komenského

V centrálně řízeném systému státního školství můžeme narazit i na nepěkné až odstrašující příklady neefektivity a nesouladu záměrů s výsledky, ostatně jako v celém státním sektoru. Některé školy vedou děti svým přístupem k hluboké nelásce k vědění, neučí je přemýšlet o světě kolem sebe, analyzovat, radovat se z poznatků, hrát si, rozvíjet vlastní zájmy. Komenský ještě po 400 letech „školy nehrou“ pláče ze svého nizozemského hrobu tak, že v okolí Naardenu možná nemusejí zemědělci zavlažovat.

K tomu přidejme přetěžování nevyužitelnými poznatky, vyžadování povinnosti „odsedět si to“ v lavicích bez výrazného efektu, přičemž těžiště výuky bývá pak stejně přenášeno na rodiče a domácí úkoly.

Navíc je zde horký problém současnosti: Svět se prudce mění před očima a školy až na výjimky zůstávají v zajetí starých dogmat, myšlení a nástrojů. Pro řadu z nich by se tedy hodil spíše pojem „kontraproduktivní vzdělávací instituce“ (KVI). Mnohé děti si navíc odnášejí z takových škol, které se chovají jako lepší vězení, šrámy na celý život.

Z některé takové školy se můžete díky moderní technice přemístit do školy budoucnosti, která umí zachránit i děti s handicapem. Pokud se vám to podaří, zažijete úlevu z toho, že někomu jde primárně o vzdělávání dětí a vše ostatní není na prvním místě. A touto oklikou se dostáváme k příběhu, který jsem měl a mám možnost sledovat na vlastní senzorické orgány.

Příběh jednoho chlapce

V širší rodině máme jednoho chlapce, který postupně přestal být schopen dostavovat se do třídy. Není hloupý, ale má určitý handicap (dysortografie plus ADHD čili tzv. poruchy pozornosti s hyperaktivitou). Není to psychologický problém, jak si mnozí myslí. Jde pravděpodobně o důsledek toxinů v prostředí a jejich dopadu na citlivý mozek. Spojení stopových množství pesticidů s hyperaktivitou bylo prokázáno, podobně jako vliv nepřirozených potravin, které neexistovaly ještě ani před 100 lety, natožpak v době, kdy se usadila dnešní struktura lidských genů.

A jak už to tak bývá, děti někdy umějí být kruté k někomu, kdo se liší, i když ne vlastní vinou. A tak pomalu vznikal problém:  „já tam nemůžu“, „já to nedokážu“ a i když se večer rozhodl, že půjde, ráno z něho vyšlo „já to fakt nedám, nejde to“.

Problém vygradoval někdy v posledním ročníku prvního stupně ZŠ. První stupeň - možnost domácí výuky existuje. Druhý stupeň - možnost domácí výuky běžně neexistuje. Ze zákona se rodina na přelomu 5. a 6. třídy dostává – aniž by se cokoliv změnilo - ze zvladatelného problému do téměř „kriminální“ situace. Dobrý zákon, což? Např. v Polsku mají jiný, liberálnější, a jejich svět vzdělávání se tím nijak nehroutí.

Kočka a myši

Následovalo přetahování, hra na kočku a na myši. Státní kočka se projevovala jako přísný trestající školský bůh – nedojdeš-li do školy, budete všichni zavřeni, až zčernáte, a to každý někde jinde. Žák v ústavu, rodič ve vězení. Oddělování dětí od matek – kde jsem to jen slyšel? Že by koncentrační tábory? (Státní kočka volila samozřejmě o malinko jemnější slova, nic o zčernání neříkala. Ostatně nebyla to černá kočka.).

Chlapec ale do školy nedokázal dojít, i když situace byla vážná. Dostal možnost individuálního plánu, který "velmi vstřícně řešil" jeho problém: Nemusel do školy pětkrát týdně, ale jen čtyřikrát. Tak si to představte – vypěstujete chlapci fobii ze školy a pak mu milostivě dovolíte, aby v lavicích seděl ne pět, ale čtyři dny v týdnu. To asi nemůže fungovat, že? Taky nefungovalo. Chlapec se nedokázal dostavit mezi školní zdi a tak mu hrozily jiné – horší zdi. A oddělení od rodiny.

Seznámení s Ritalinem

Po tlacích sociálně-státního, školního, lékařských a dalších bohů, kteří vědí nejlépe, co je pro dítě dobré, nastala krátká dvoutýdenní epizoda na dětské psychiatrii. Tam dostával Ritalin. Odmítal ho polykat, dostával ho tedy násilím – nastrouhaný či jinak zakamuflovaný do jídla. Nepomáhal mu nijak, neléčil ho, nesouhlasil s ním ani on ani matka, ale přesto ho dostával. Bohové musejí být šílení? Ne, bohové jednají lege artis, i kdyby to mělo být ilegálně. Lepší lex artis nemají a na názor rodičů se ptát přece nebudou - kdo je tady bůh dětí, my nebo vy?

Víte, co je to Ritalin? Dle studií třetina dětí na Ritalinu už po prvním roce užívání zaznamená nástup nutkavého chování. O tomto medikamentu jsem se zmínil v mé knize Géniové na prahu nové medicíny, aniž bych tehdy tušil, že se bude týkat někoho z mé širší rodiny. Je to tentýž lék, ke kterému např. americký Úřad pro potraviny a léky FDA vydal varování, že je vysoce návykový a potenciálně způsobuje náhlé úmrtí a vážné poškození kardiovaskulárního systému. K vedlejším účinkům patří Tourettův syndrom, nespavost, psychóza, tachykardie, vypadávání vlasů, anemie atd. V knize mám mimo jiné doloženo, že naprostá většina terapií konvenční medicíny nestojí na vědeckých základech, nebo jen nedostatečně, takže Ritalin není bohužel žádná výjimka. A naopak mnohé nekonvenční metody mohou být v souladu s vědou daleko více, ale dostat se k nim je ve státem přeregulovaném zlobbovaném zdravotnictví někdy tak těžké, jako dostat se k jehle v kupce sena.

Diagnóza střelbou od boku

Diagnóza byla provedena střelbou od boku, jak je to v našem zdravotnictví často zvykem a v psychiatrii zejména. Zjišťovat, co je v mozku posunuté a jak, to je asi hudba hodně vzdálené budoucnosti. Když neumíme najít příčiny, místo léčby směřující k vyléčení „přeléčujeme“. Tedy nasadí se pokusně jeden medikament, a když nezabere, zkusí se jiný a pak zase jiný, až něco možná zabere na nějaký symptom, a zároveň může vyvolat jiné. Nebo se odborným jazykem napíše do orazítkovaných papírů výraz „pozorujeme určitý posun“ a tím je vytvořena virtuální realita, která ale ve skutečnosti neexistuje.

Posun žádný nenastal. Chlapec jel po několika týdnech domů na víkend a už se zpátky do nedobrovolného zajetí nevrátil. Ani do školy se dostavit nedokázal, vyléčen přirozeně nebyl, Ritalin neumí odstraňovat příčiny problému a uzavření v ústavu už vůbec ne.

Úsilí Sisyfovo

Se školou ve svém městě se snažili domluvit na nějakém přezkoušení, ale jejich snaha nalézt v této situaci pomoc byla bohužel něco jako úsilí Sisyfovo. Škola typu KVI reagovala asi jako na otravný hmyz. Ba co hůř, používala metodu „cik cak cik cak“  – jednou řekli, že zkoušky budou, protože musejí být, ať se připraví. Podruhé – zkoušky nebudou, nechodí přece do lavic čtyřikrát týdně dle individuálního plánu. Potřetí – zkoušky budou, připravte se do dvou týdnů. A nakonec: Zkoušky nebudou, musí chodit do lavic. Hra na kočku a na myš pak byla doplněna nezměrným tlakem sociální pracovnice. Sledoval jsem to nejprve zpovzdálí a říkal si: To snad není možné, aby nebylo normální východisko.

Všechno směřovalo k tomu, že chlapec bude umístěn v psychiatrickém ústavu, kde do něho budou násilím dávat prášky, které nic neléčí v původním smyslu slova léčit - tedy posouvat směrem k vyléčení. A k tomu navíc mají nebezpečné vedlejší účinky. Jak jsou posunuty neuropřenašeče v hlavě a hlavně co je příčinou tohoto posunutí, bohové netuší, ale přesto mají odvahu s nimi manipulovat i proti vůli pacienta. Vždyť jde o cizí hlavu a oni jsou bohové.

Hlava XXII

Něco jako pokusy na dětech. Máte sice právo odmítnout léčbu, které nevěříte a které chybí vědecký podklad a řádná diagnostika, ale pokud odmítáte léčbu, zároveň nespolupracujete na řešení problému. To je něco jako Hlava XXII ze stejnojmenné knihy Josepha Hellera. Matce bylo vyhrožováno soudem i potenciálním vězením.

Protože chlapec by do ústavu dobrovolně už nešel, zřejmě by tato varianta znamenala, že by pro něho přijel docent Chocholoušek vybaven svěrací kazajkou, pistolí a možná i řemdihem a za policejní asistence by ho honili po lese? Těžko říct, představy těch, co tuto variantu prosazovali, nenabyly v tomto smyslu jasných obrysů. Matka musí zajistit… Snad řemdihem? Lze dosáhnout, aby člověk s fobií z hadů dobrovolně odkráčel do terária z lásky k mamince? Těžko. A tohle je podobné, prostě se zde na straně „státní kočky“ jaksi zapomnělo myslet. Non cogito ergo non sum. Nemyslím - tedy nejsem. A co neexistuje z důvodu nemyšlení, to lze porazit.

Pruhovaná obálka?

Moje úvaha, jak jim z toho pomoci, byla postavena na následujícím – existuje zdravotní problém i „diagnóza“, chlapec není hloupý, individuálním přístupem je možné ho vzdělávat. Musí přece existovat možnost, jak mu umožnit získat vědomosti bez nutnosti sedět na zadku tam, kde sedět nedokáže.

Sedět na zadku pět nebo více hodin v kuse není pro dítě s ADHD vůbec snadné ani doma, ale kdo to nezažil, nepochopí. Matka situaci nemohla příliš ovlivnit a jen trnula, kdy se jí ve dveřích objeví pošťačka s nějakou nepříjemnou pruhovanou obálkou.

Klíč k řešení naštěstí existoval. Stačilo zeptat se toho správného člověka na ministerstvu školství. To, co měly vědět sociální pracovnice, které na ně vykonávaly obrovský tlak, jsem se naštěstí z ministerstva dozvěděl alespoň já. (Jednotlivá chapadélka státu, jak se zdá, spolu nekomunikují).

Informace zněla: Existují školy, které mají u handicapovaných dětí a dětí rodičů pobývajících v zahraničí experimentálně povoleno individuální vzdělávání i na druhém stupni. Zaostáváme sice za polovinou Evropy, kde omezení domácí výuky nemají, ale i výjimka ze strnulého pravidla je pokrok.

Ministerstvo mi dalo kontakt na jedinou školu na jižní Moravě, kde tuto možnost experimentálně mají. A to je škola v Březové, ostrůvek pozitivní deviace uprostřed nádherné přírody, hned u slovenských hranic. Její ředitel dokáže prosazovat inovace ve vzdělávání. Umí být několik kroků před ostatními.

Má dítě zdravotní handicap, nedokáže či nemůže chodit do školy ve svém bydlišti? Je s rodiči v zahraničí? Všechno jde řešit, když se chce. A ve škole budoucnosti se chce, protože pan ředitel svojí školou žije a buduje něco, co dává smysl.

Obraz dívky na plátně

21. června 2013 sedím v ředitelně a pan ředitel Ludvík Zimčík hovoří s jednou žákyní. Dívka přitom vůbec není v budově školy. Je doma u počítače s kamerkou a nám se promítá její usměvavá tvář na velké plátno na stěně ředitelny - přes internet. Nevím vůbec, kde se dívka nachází. Může to být v Březové, může to být jinde v Česku anebo třeba v New Yorku. Moderní technika umožňuje, že si pan ředitel se žákyní koukají z očí do očí a probírají učivo, aniž bychom vůbec tušili, jak daleko od sebe ve skutečnosti jsou.

To není jediná inovace. Žáci březovské školy mají propracovaný systém moodle – tedy počítačovou aplikaci pro výuku dětí, přes kterou mohou plnit úkoly, komunikovat a odevzdávat své prezentace odkudkoliv. Jednou za půl roku (pokud jsou zařazeni do domácí výuky) mají pak termín zkoušek, přijedou do školy a otestují své znalosti naživo s učiteli. Po chodbách této školy chodí děti z denního studia, z nichž vyzařuje pohoda a jak se zdá, i zájem o vědomosti. Komenský, který se narodil nedaleko odtud, by měl v tomto případě asi radost. Jakoby se jeho duch dodnes vznášel nad kopci Bílých Karpat a vytvářel tu správnou atmosféru pro změny směřující k lepšímu světu vzdělávání.

Šťastný „mezikonec“ příběhu

Chlapec se doma na zkoušky připravoval poctivě. Odevzdal na moodle vše, co měl odevzdat a jeho výtvory v Powerpointu např. z historie byly moc pěkné. Trochu zpočátku při přípravě na zkoušky skřípala jen angličtina (cizí jazyk bývá pro dysortografiky oříškem), ale intenzivním úsilím se podařilo znalosti doplnit.  Nikdy se do učiva nezakousl tolik, jako právě teď v nové škole, snad i z potřeby ukázat všem těm „bohům“, kteří jemu i mamince ztrpčovali život, že chyba byla i v jejich přístupu, a že ne každého člověka jde nacpat do stejné šablony.  Předchozí škola v něm vypěstovala odpor a fobii. Nová škola mu naopak dala šanci, kterou nezahodil.

Do Březové jsem přijel i já a moje rodina. Spali jsme pod Lopeníkem a druhý den jsme se potkali s chlapcem a jeho rodinou ve škole a potom – celkem neplánovaně - i na hradě v Trenčíně.

Chlapec se pořád ještě usmíval, když jsem mu tam nahoře - vysoko nad řekou Váh - blahopřál k tomu, že jednotlivé předměty zvládl na jedničky a dvojky a že těm rigidním ničitelům dětských duší z předchozího trápení ukázal, že v něm něco je.

Špatné vzpomínky vyblednou. Díky nové škole a panu řediteli Zimčíkovi snad získá k "vědění" a "učení" lepší vztah. Škola v Březové dokázala naplnit své poslání u chlapce tam, kde jiná škola naprosto selhala, protože pro ni byla důležitější forma než výsledek.

Podobných dětí je hodně

Není samozřejmě jediný. Pan ředitel se nám zmínil o jedné dívce, která byla ve své předchozí základní škole rovněž na pokraji umístění na psychiatrii, protože do ní nedokázala chodit. Po přestupu do Březové a domácí výuce se s ní udála proměna, která vedla k tomu, že dnes úspěšně studuje na střední škole, do které normálně chodí, protože přestala mít se školami problém. Poděkování panu řediteli a jeho týmu patří za každou zachráněnou dětskou dušičku, protože – jestli to stále není někomu úplně jasné – to cenné je láska k vědomostem, schopnost s nimi pracovat, zájem o svět okolo sebe a nikoliv rigidní polovězeňská nalévárna pro děti, které se ne vždy dokáží zařadit, i když by třeba chtěly.

V Březové budou mít nejspíš ještě dlouho náskok před ostatními. Z ostrůvku pozitivní deviace, po němž budou určitě následovat další a další, se snad jednou stane běžná možnost volby pro všechny. Anebo ještě lépe - jedna z tisíců velmi různých možností, jak se svobodně vzdělávat. Nakonec i ve vzdělávání zvítězí svoboda učení nad centrálním plánováním hnětení mozků. Než se tak stane, snad to nebude příliš mnoho dětí zbytečně bolet.

KAREL MACHALA

P. S. 2016/2017 / Happy end: Chlapec absolvoval ZŠ Březová v individuálním vzdělávání až do 9. třídy a v současné době se učí na kuchaře. Do střední školy normálně denně chodí. Jeho stav se díky březovské škole a individuálnímu vzdělávání zlepšil, zklidnil se a víc se usmívá. Ale něco by jeho původní špatná škola určitě nečekala: Dokázal zvládnout angličtinu v individuálním vzdělávání tak dobře, že byl teď vybrán díky nadprůměrné znalosti jazyka na stáž na Kypru. Vše tedy dopadlo dobře. Alternativy navrhované před několika lety lidmi, kteří se nazývají odborníky na dětskou duši a sociální systém, mohly dopadnout hodně špatně, naštěstí se je podařilo díky březovské škole vyřadit ze hry.

www.karelmachala.cz - článek lze volně přebírat s uvedením zdroje.

Autor prošel mateřskou, základní, střední i vysokou školou a vědomosti si doplňuje celý život každý den a rád, protože svobodně. Podle pravdy může napsat, že naprostou většinu toho užitečného, co se kdy dobře naučil, naučil se mimo školní lavice.

Moje knihy Zápisky z cest * Odkazy - cestování Slovníky RegeneVOX  Překladatelské služby Jazykové okénko Starší články v médiích O mně  Kontakt

Odkazy k tématu: Někdy v listopadu 2013 byl o škole Březová vysílán v televizi tento dokument. Další videa o škole pod tímto mým článkem na stránkách školy zde. Příběh ve zkratce vyšel i ve Slováckém deníku zdeKteré politické strany hlasovaly proti domácímu individuálnímu vzdělávání na 2. stupni ZŠ v únoru 2015?

Na stránkách dr. Mercoly je k tématu nadměrného používání psychiatrických léků u dětí tento dokument (Drugging our children). Zajímavý dokument o Sudbury školách na stránkách SvobodaUceni.cz (můj citát o jejich práci) stojí rovněž za zhlédnutí. A ještě jeden drsný odkaz, jak to někdy ve státní škole dopadne, když děti mají mimořádnou smůlu. Baťa, Kolben a Čechov.

Oddělování dětí od rodičů nemusí ani souviset se školami, handicapem dítěte nebo neschopností vejít se do státem unifikovaného vzdělávání: Příběh polské rodiny v Norsku: odebrání a únos dítěte domů.

Informace školy o individuálním vzdělávání. Vystoupení pana ředitele Zimčíka na UHK.