Minicestopis z dovolené:

Pestré putování Německem

*18denní rodinná dovolená na vlastní pěst (27. 6. - 14. 7. 2013).     *Ujeto 3168 km autem plus něco pěšky, MHD, parním a turistickým vláčkem.     *Účastníci: Karel Machala, Blanka Machalová, Petr Machala, David Machala, plyšáci (kocourci Bezvousáček a Černobíláček, papoušci a další, celkem asi 16 plyšových osob)

Trasa: Brno - Říp - Ústí nad Labem (sp 1n) – Dresden / Radebeul - Luckau - Alt Ruppin (sp 1n) - Ankershagen - Kühlungsborn (sp 7n, + Bastorf, Wismar, Rerik, Bad Doberan, Heiligendamm, Stralsund, Ribnitz-Dammgarten) - Groß Raden - Wernigerode (sp 7n, + Schierke, Quedlinburg, Teufelsmauer, Hexentanzplatz, Goslar) -  Lutherstadt Eisleben - Reundorf (sp 1n) - Playmobil Funpark Zirndorf / Nürnberg – Tábor (sp 1n) - Brno

Kam tentokrát?

Jinam než v posledních letech. Někam, kde nebude v červenci 35°C, ale přesto k moři, a zároveň i do hor. Určitě na místa, jimiž kráčela historie, naše oblíbená „magistra vitae“.

Někam, kde bezprostředně nehrozí „dočasné vypnutí bankomatů“ ani praštění dlažební kostkou do čela, ba ani zpovzdálí pozorované souboje policie s demonstranty. Někam, kde se lidé možná budou i v dnešní evropské mizérii aspoň trochu usmívat. Kde se dobře domluvíme a kam se nemusí letět hodiny letadlem. Do země, kde prý „všechno dokonale funguje“. Což, jak jsme se později přesvědčili, není tak úplně pravda. (Tento optimisticky laděný odstavec byl napsán a platil v roce 2013, o několik let později se situace a bezpečnost v Německu změní k horšímu, viz např. otevřená výpověď policistky v roce 2017, která přiznává existenci tzv. no-go zón, kam se ani policie neodváží. Ale vraťme se k cestopisu z roku 2013)

I padla tentokrát volba na Německo.

Zbývalo upřesnit místa, kde složíme hlavy krátce a kde dlouze, na co budeme koukat a čím se kochat, und so weiter und so fort - a tak dále a tak pryč, jak říkají Němci.

Kam k moři – to bylo v tomto kontextu jasné. Před 26 lety jsem strávil během VŠE celý srpen jako číšník na jazykové praxi ve velmi pěkném městečku Kühlungsborn na západ od Rostocku. Nebylo by špatné nakouknout tam po více než čtvrtstoletí opětovně. V jiném státě, s jinou měnou, jinými lidmi, jinými zákony, jiným způsobem bytí a obživování se. Našel jsem vhodný prázdninový byt (Ferienwohnung), objednal, zaplatil na sedm dní.

Kam do hor? Co třeba čarodějnický Harz, kde ve středověku upálili asi tak sedm až osm tisíc nevinných žen v rámci čarodějnických procesů? Umíš vyrábět myši ze slámy, jak žalují poškození sousedé? Pak se paktuješ s ďáblem a budeš hořet. Říkáš, že to neumíš? Však ty se přiznáš na skřipci, jinačí ptáčci už zazpívali. Zřejmě rekord ve středověkém udávání, šílení a zabíjení údajných čarodějnic v celé Evropě. Kam se hrabou naše Velké Losiny…

Relativně nedotčená příroda v kdysi rozděleném Harzu bude, protože jeho část byla pro běžné turisty něco jako „zakázaná zóna“ na hranicích východního a západního Německa. Na nejvyšší hoře Brocken byla velká odposlouchávací stanice východoněmeckých orgánů a sovětských vojsk, namířená do západního Německa. Ale Harz není jen příroda, jsou tam i hrady, zámky, parní úzkokolejka a tak dále. Určitě stojí za to. Kde mají nejhezčí středověkou radnici v Harzu? Ve Wernigerode. Najít druhý prázdninový byt na dalších sedm dní v tomto městě, opět v rodinném domku, bylo hračkou. Pár e-mailů, podepsaná druhá smlouva a můžeme vyrazit.

Před odjezdem

Je třeba naplánovat trasu mezi náporem překladů typu "včera bylo pozdě". Vzít mapy v mobilu i na papíře. Sbalit věci. Vybrat nějaké bankovky. Zvláštnost dnešní doby: jedete do Německa a bankovky si na to vybíráte z bankomatu při krátkém výletu do Trenčína. Zatím to jde, ale nemusí to dlouho trvat a jednou to bude třeba historický zážitek. Většinu peněz nevybíráte, protože spoléháte na bankomaty a platby kartou na místě. To druhé např. v supermarketech kupodivu fungovat vůbec nebude, ale to ještě v tuto chvíli nevíme (všechno nemusí fungovat – alles muss nicht funktionieren).

A co třeba projet si dopředu Německo na Google Maps tak, jak jsme to udělali před cestou do Itálie? To ale nejde. Google zřejmě narazil na nějaké právně byrokratické problémy. Projedete si Česko, projedete si Itálii, USA či třeba Jižní Koreu z pohodlí domova, ale Německo si na obrazovce po silnicích neprojedete. Nevadí, ne všechno musí fungovat. Ani v Německu. Nicht alles muss funktionieren!

Vyrážíme západním směrem

Nastává den odjezdu 27.  6. 2013.  Počasí není horké, sotva 20 stupňů, dobře se pojede, ale snad bude za dva a půl dne tepleji, až dorazíme k moři (bohužel nebude). Brno projedeme rychle, zastávka v Brně-Bohunicích, je třeba dokoupit Blance novou kartu do fotoaparátu. Je naším vrchním fotografem - dokumentaristou. Co nezachytí, zmizí možná z naší paměti jako jarní sníh.

A pak už proslulá Dé-Jednička stále více na západoseverozápad, s nižší než plánovanou průměrnou rychlostí. Na vině jsou velmi početné úseky zmáčknuté do jednoho pruhu, tedy přes polodálniční-polonedálniční asfaltový svět D1 za plně dálniční poplatek. Je to česká specialita? Není, i v Německu narazíme na dlouhé zúžené úseky, ale je jich méně. Tam jsou však dálnice bez poplatku, platí nám je německý daňový poplatník a německá daňová poplatnice. Tímto jim děkujeme. Jiný pohled může být, že si je vlastně platíme sami tím, že tam kupujeme zdaněný benzín a platíme DPH v každém zboží a službě.

Výstup na Říp

Oběd v motorestu, objezd Prahy celkem bez komplikací a už dojíždíme k Řípu, kde bude první větší zastávka. Auto musí zůstat na parkovišti, byť by sebevíc chtělo s námi. Navíc nejsme ekologičtí barbaři. Auto tedy zůstává a přispívá do kasičky místní vsi nebo firmy spravující parkoviště.

Dál se jde po dvou, případně po čtyřech, jsme-li kočka či pes. Jste-li rodina s dvojčaty, pokračujete nahoru po osmi. Za chvíli uvidíme vrchol hory, z níž prý Praotec Čech vyhlásil „zemi strdím a mlékem oplývající“, v níž je třeba zůstat, pomíchat se s místními Germány a Kelty a nejít dále až do teplých krajin. (Přesnější poměry čili výsledky tohoto míchání jsou zhruba: 33 % slovanské ingredience, a po deseti procentech Keltů a Germánů, k tomu navíc 25 % dávných Předindoevropanů a o zbývající pětinu se podělily ostatní přísady - blíže viz moje kniha Kdo jsme a odkud přicházíme. Netušené souvislosti hledání předků. (Vydalo nakl. ANAG 12/2016)

Skupina Ostravanů objíždějící Česko na motorkách přemýšlí, jestli výstup po svých riskout či nerisknout. „Bude to nahoru ještě tak tři kilometry, tak to my nejdeme,“ říká jeden z nich, sedají na motorky a mizí v dáli. Ve skutečnosti je to jen asi kilometr, ale naši chlapci začali pochybovat, jestli tam za těchto podmínek vůbec chtějí vylézt. Přesto jdeme – dojet k Řípu a nevystoupit na něj, to je jako najít na Sahaře vodu a nenapít se. Vyšli jsme nahoru poměrně rychle, trochu strmá byla jen první část.

Asi v polovině cesty nahoru je první krásná vyhlídka. Konečně si můžeme představit, jak se asi praotci krajina líbila. Zvlášť když neviděl dole žádná města, komíny, velká pole. Lesíků bylo tehdy tam dole asi víc. Naopak na Řípu prý bývalo málo stromů zaclánějících strategickému plánování okupace Čech Čechem a jeho kmenem Čechů.

Nahoře nás přivítala rotunda i nějaké stravovací zařízení, čerstvě zavřené před naším nosem, protože zavírací hodina odbila, i když lampa v něm ještě svítila. Chvíle oddechu na vrcholu sopky a dle informační tabule také magnetické hory. Výstup stál rozhodně za to.

Kluci na cestě zpět obdivovali obrovské řípovské brouky lezoucí spolu s námi dolů. Taky byli hledat stopy historie nebo se přišli nabít magnetismem na další náročné broučí dny? Za chvíli nasedáme do našeho červeného oře a frčíme směr Ústí nad Labem. Po cestě ještě potkáváme odbočku do Stadic, kde je pomník tamního mytického rodáka Přemysla Oráče.

Ústí nad Labem – levné přespání s nádherným výhledem

Je ale už dost hodin a tak hledáme (nijak předem neobjednaný) hotel garni, v němž cena měla být dle záznamu na Google Maps za čtyři persony kolem 900 Kč. Paní na recepci tohoto vysokého „spíše paneláku“ je milá a chce po nás pouze něco přes 600 Kč. Hotel je zvláštní tím, že v jeho spodní části jsou byty, které město poskytuje sociálně slabým, nejčastěji romským obyvatelům. Někteří z nich postávají naproti před vietnamským obchodem s potravinami s lahví piva v ruce. Jiní stojí u recepce a chytají do svého smartphonu wifi signál. Blanka dostala strach, ale není asi proč. Všichni vypadají jako bezproblémoví a hlavně: jsme možná v nejbezpečnějším hotelu v Ústí nad Labem. Na dveřích je totiž nalepeno, že budova je sledována kamerami. Pokoj je nadstandardně velký, je to vlastně dvoupokojový panelákový byt, jen umakartová koupelna a záchod nejsou dokonale čisté. Z oken je nádherný výhled na Ústí i na lesy. Nakoupíme ještě v Globusu a jdeme spát. Příště jinam, ale i toto je zážitek, na jaké se nezapomíná. Takhle levně už na cestě spát nebudeme. Vlasy na záchodě ale už taky nepotkáme.

Setkání s Indiánem v Sasku

Ráno přejíždíme hranice, za chvíli jsme u Drážďan, které objíždíme a v Radebeulu děláme plánovanou zastávku. Je tam Muzeum Karla Maye a indiánské sbírky. Procházíme zahradou s totemy a zamíříme do první vily, kde nás čekají postavičky Indiánů různých kmenů a profesí, mokasíny, totemy, historie bitvy u Little Bighornu na obrazech i videu a mnoho dalšího. Děti ocení zejména dětský koutek, kde si vymalují pár indiánských obrázků. Venku je teepee. Nakoukneme a vylézá skutečný živý Indián saského původu s kalumetem, který se usmívá především na naše dvojčata. Kluci se však polekali a utekli o kus dál. Podal jsem si s Indiánem ruku a prohodil pár slov. Chtěl jsem mu říct, že jsem taky ze 2 % Indián dle genetických testů, ale pak jsem se rozloučil a šel k dětem a Blance, kteří už téměř vcházeli do druhé vily. V ní žil a pracoval Karl May se svojí ženou. Usměvavý starší pán, který druhou vilu hlídá před nadměrným osaháváním a používáním blesku, nám pomohl vyplnit některé otázky dětského kvízu (např. jakou pušku měl Vinnetou?) a kluci pak dole v obchůdku za to dostali pohlednice s Indiány. K tomu si ještě vybrali figurky Indiánů a koní.

Ptáme se paní, která prodává lístky, jestli je poblíž nějaká restaurace. Poradí nám řeckou a my si tam dáváme lososa (děti napůl) a já zeleninový salát. Se salátem v břiše se lépe zvládají dlouhé cesty za volantem. Ale pak stejně dojídám i lososa, kterého děti dost nechaly. Nasedáme do červeného oře a vracíme se na dálnici směr Berlín.

Napoleonský domek v Luckau

Přejíždíme ze spolkové země Sasko (Sachsen) do spolkové země Braniborsko (Brandenburg). Po dálnici se jede velmi dobře. Omezení rychlosti na max. 130 km/h v Německu neplatí, tak jedeme místy až 160 km/h a to poměrně bezpečně. Dálnice nejsou plné aut, kilometry ubíhají rychle, ale cesta únavná samozřejmě je. Když jsem tudy jel naposledy ještě v dobách DDR, byly to hrkavé dálnice. Zlé jazyky o nich tehdy tvrdily, že nebyly příliš opravované od doby, kdy je nechal postavit Hitler. Dnes jsou to dálnice se skvělým povrchem, o jakém si česká D1 může nechat zdát.

Občas zastavujeme na odpočívadlech a po pár hodinách sjíždíme z dálnice do Luckau. Pěkné městečko, děti i žena chtějí zmrzlinu a tak objednávám dreimal eine Kugel Vanille-Eis. Začíná svítit slunce a v autě už bude hodně teplo. U vietnamského obchodníka tedy kupuji krátké kalhoty, ty svoje mám v kufru auta totiž beznadějně zaskládané. Přestávku v Luckau zakončujeme procházkou k domku v parku, kde spal během pruského tažení Napoleon Bonaparte. Pak se vracíme do auta, na dálnici a za nějakou dobu objíždíme Berlín po dálničním okruhu Berliner Ring z východní strany. Protisměrné pruhy zažívají beznadějnou zácpu, my máme ale štěstí. Na severovýchodě okruhu nás potkává to, co známe z dálnice D1: dlouhá jízda v úzkém pruhu, protože dálnice se tam asi na 20 km rekonstruuje. Na sever od Berlína už máme pobytu v autě a na dálnici plné zuby (zubní ordinaci však nepotřebujeme) a sjíždíme se záměrem někde se ubytovat.

Strastiplné hledání postelí

Ptáme se v prvních městečkách a vesnicích, ale některé penziony už nefungují a tam, kde fungují, je odpověď vždy stejná: „Bohužel jsme úplně plní, nemáme ani jeden pokoj volný.“ Jsme v kraji jezer, zřejmě velmi turisticky populárním. Když se to opakuje asi popáté, zastavujeme u jednoho čtyřhvězdičkového Wellness Hotelu a přemítáme, jestli neobětujeme nějaký ten tisíc navíc, aby si naše znavené údy již odpočinuly. Pán na recepci nám nabízí pokoj za něco přes sedm tisíc korun v přepočtu s upozorněním, že děti do wellness zóny nesmějí. Tak poděkujeme a mizíme zpět do auta. Po dalších několika pokusech najít ubytování se dostáváme do lesního penzionu, kde však mají rovněž plno. Paní nám alespoň dá dobrý tip, kde by mohlo být volno: v hotelu Am alten Rhin v městečku Alt Ruppin. Když tam dorazíme, naštěstí volno mají a pokoj pro 4 osoby vychází bez snídaně na 2800 Kč. Je krásný, dvoupodlažní.

29. června ráno vyrážíme dál. Nejprve nákup. Je třeba koupit banány, vody a další potraviny. Nejde platit kartou VISA ani Mastercard, což je trochu překvapení, a jak později zjistíme, v Německu tyto karty v supermarketech prostě neberou. Opět si říkám: Nicht alles muss funktionieren – Ne všechno musí fungovat. Budeme nuceni platit těmi poněkud škaredými eurobankovkami s neexistujícími mosty a nepraktickými euromincemi. V tomhle je kartové Česko, Slovensko, Itálie či Slovinsko trochu dál.  V německých supermarketech jde platit jen místními kartami.

Další zvláštností je zálohování PET láhví, kterého si ale všimneme až po sešlapání a vyhození mnoha z nich. 19 centů (asi 5 Kč) za jednu PET láhev zaplatíte i dostanete při vrácení zpět. Vyplatit se to nejspíš nemůže, takže jde pravděpodobně o jednu z mnoha dotačních úchylek, kterou němečtí poplatníci nedobrovolně platí.  Po cestě potkáváme další takové úchylky, jaké jsou i u nás – všudypřítomné větrné elektrárny, a to i v oblastech, kde vítr fouká málokdy a kde se jejich vrtule moc často netočí. A podobně jako u nás potkáváme pole, která pěstují dotovanou solární elektřinu místo potravin. Vždyť právě Německo a Česko byly ještě nedávno v přepočtu výkonu solárních elektráren na obyvatele dvě největší solární mocnosti světa. Nikoliv Španělsko, Itálie, Řecko, Mexiko či další sluncem zalité země, ale dvě země, kde slunce často nesvítí třeba celý měsíc.  Jedna ze zvláštností přeregulované Evropy, která potápí konkurenceschopnost firem a zdražuje životy lidem, aniž by byla alespoň trošičku ekologická. Zařízení, která zatím spotřebují během své výroby a životnosti víc energie, než kdy vyrobí, mohou prosperovat jen v dotacemi pokřivené EU. Určitou útěchou může být jen to, že Česko už z první světové dvojky vypadlo a některé slunné země ho předběhly.

Trojský kůň

Jedeme jezerní krajinou a přejíždíme ze spolkové země Braniborsko (Brandenburg) do spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko (Mecklenburg-Vorpommern). Dáváme si přestávku u jezera Großer Prebelowsee a Blanka tam fotí hranice - cedule spolkových zemí u silnice, Prebelowské jezero a na něm přítomné kachny. Chvilka krmení a jedeme dál.

Po delším kličkování po úzkých silnicích, kudy téměř nikdo nejezdí, přijíždíme do zapadlé vísky Ankershagen, která je stranou hlavních dopravních tahů. Tady je muzeum Heinricha Schliemanna, objevitele Tróji. Na parkovišti potkáváme veselé německé důchodce, kteří rádi zapřádají hovor. Všimli si značky CZ na našem autě a vzpomínají na svoje cesty do Československa za hluboké totality. Nejdřív se jdeme najíst do místní rybí restaurace a potom k muzeu. Před ním stojí obrovský dřevěný trojský kůň, do kterého se leze po žebříku a pak se jede zase dolů – obří dětská skluzavka. V muzeu kupujeme vstupenku a nějaké drobnosti pro každého. Kluci dostali trojské koníky, Blanka brož se starověkým motivem a já tričko s maskou krále Agamemnóna.

Okolo jezera Müritz pak míříme zase na dálnici a směrem na Rostock. Na benzínce s námi zapřádá hovor paní, která stojí na stráži toaletám. Líbí se jí naše dvojčata. Byla v Česku v Praze a Karlových Varech. Sjíždíme z dálnice a protože se blíží první cíl cesty, nakupujeme v supermarketu v městečku Schwaan. Přes Bad Doberan (Lázně „Dobřany“) vjíždíme do Kühlungsbornu, kde se ubytováváme v bytě v rodinném domku. Týdenní pronájem máme už předem zaplacen. Vyšel na zhruba 10 000 Kč.

Všudypřítomné slovanské názvy

Slovu „Doberan“ Němci nerozumějí, je slovanského původu. Asi zde žili v době vzniku názvu dobří lidé. Stejně tak místní nerozumějí názvům spousty dalších měst, městeček a vesnic své země - Rostock, Ribnitz, Bukow, Duben, Konow, Wustrow, Schwerin, Temnitz, Kulow, Grabow, Sietow, Mirow, Krakow, Prerow, Warnow a tak dále. Slovanských názvů obcí je tam přes 700. Dokonce i název Berlin je slovanského původu. V severovýchodním Německu slovanské názvy sídel převládají nad německými. V dobách vzniku sídel zde dominovaly slovanské kmeny Polabských Slovanů a slovanské jazyky – kmeny Warnowů (možná původně Wranowů), Obodritů, Ranů, Luticů, Lužičanů a dalších. Slované nezmizeli ani neodešli, byli vstřebáni. Ukazuje to i průměrné složení genů dle chromozómu Y (předávaného po linii otec – otec – otec), které napovídá leccos zajímavého o struktuře předků tamních lidí. Tak například dle jedné studie mají obyvatelé města Rostock zhruba 30 % slovanských předků (haplotyp R1a), 20 % germánských případně keltských (R1b) a zbytek jiných. To je složení kupodivu velmi podobné složení DNA podle haplotypů chromozomu Y v Česku. I my máme asi 30 % R1a a 20 % R1b. Dodejme, že jde o přibližné zjednodušení - R1a nemuseli přinést do těchto krajů vždy jen Slované, R1b nemuseli přinést nutně jen Germáni. Přesto nelze nevidět, že geneticko-genealogicky jsme si s Rostočany hodně podobní, i když dnes mluvíme každý jinak.

Studený severní vítr, maják a Wismar

Po vybalení se vydáváme na krátkou večerní procházku – poprvé nakouknout k Baltskému moři. Mezi naším bytem a mořem „zavazí“ jeden dlouhý kemp, tak nám cesta pěšky k moři trvá přes deset minut. V tyto dny pořád není teplo a u moře teď na přivítanou dokonce fouká silný studený severní vítr. Na pláži plne racků chechtavých („Möwen“) se dlouho nezdržujeme a doufáme, že počasí se v příštích dnech zlomí do letního. To se však stane až za tři dny. Náš byt je navíc ve spodním patře domku (polosklepní) a od podlahy a stěn poněkud studený, takže se první dny topí. Přitom za dva dny bude červenec.

Následující den je pořád zima, tak se vydáváme na výlet autem. Zastavujeme v Bastorfu a jdeme pěšky k majáku. I dnes fouká silný vítr, tak si maják jen vyfotíme a vracíme se k autu. Jedeme dál až do hanzovního města Wismar, které dlouho ve středověku ovládali Švédové. Po obědě v restauraci na náměstí, kde naše dvojčata obdivují veselí důchodci z Hamburku, se vydáváme přes krásné náměstí do přístavu a potom zpět do auta a jedeme do technického muzea Phantechnikum. Tady se kluci vyřádí na dvou strojích (simulátor parního stroje a simulátor letadla poháněného šlapadly). Potom se vracíme přes Neubukow do Kühlungsbornu.

Parní vláček, Ozeaneum a "koupání"

K částečnému koupání se odvážíme až po určitém oteplení v Reriku v úzké části začínajícího poloostrova, jmenujícího se - jak jinak v těchto krajích - Wustrow. Děti nám zahrabávají nohy do písku a sbírají mušličky a kamínky. Blanka fotí o sto šest. Rerik se kdysi jmenoval Rarog, což prý byla kouzelná bytost ze slovanské mytologie.

Město Kühlungsborn se za 26 let změnilo skoro k nepoznání. Najít restauraci, kde jsem tehdy pracoval, se mi s jistotou nepodařilo. Místo tehdejšího ubytování jsem našel až po delším přemýšlení. Útulná námořnická hospůdka, která se kdysi jmenovala Nasser Sack (Mokrý pytel), se nedá najít, proto se ptám paní našeho domu. Dnes je na jejím místě dánská restaurace Skagen. Městský les uprostřed města pořád „funguje“ a dělí ho na část „West“ a „Ost“ stejně jako kdysi.

Stejně tak funguje úzkokolejka s parní lokomotivou “Molli“. Dráhu Molli dnes vlastní soukromá společnost. Jízdenky nejsou právě levné, ale vlaky přesto jezdí zpravidla plné. Touto úzkokolejkou se vydáváme na výlet do Bad Doberan. Vylézáme z vagónu na vnější plošinku za lokomotivou a koukáme jí na záda. Kluci jsou nadšeni, i když nás občas ovane její kouř. V Bad Doberan je zajímavý gotický chrám. Zpáteční cestu Molli přerušíme v Heiligendammu a jdeme k moři. I tam se pláž a promenáda změnila za čtvrtstoletí k nepoznání. Všude je plno turistů a opět převládají důchodci. Naše dvojčata jsou magnet a dobrá záminka k seznamování – v Česku, Itálii i Německu. Jeden starší pár s námi zapřádá hovor, podobně jako v Kühlungsbornu v restauraci jiný starší pár, s nímž se potkáváme dvakrát a který vyslovuje přání, že „bychom se třeba jednou tady u moře zase mohli potkat“. Celkový dojem je takový, že v Meklenbursku mají důchodci nejšťastnější tváře (mnoho z nich ale není místních a jsou ze západních spolkových zemí). Přestože některé starší rekreanty už trápí různé potíže, jsou usměvaví. V kontrastu s tím lidé pracující v restauracích a obchodech nemají zrovna radostný výraz, samozřejmě až na výjimky.

Další dny podnikáme delší výlet po dokonalých (občas i načervenalých) dálnicích do Stralsundu do proslulého muzea Ozeaneum, kde vidíme různě velká akvária se žraloky či mořskými koníky, kostry velryb, živé tučňáky i modely lodí. Dobrý dětský koutek nechybí ani zde. Přes moře vidíme ostrov Rujana (Rügen), kam vede také dálniční most. V Ribnitz-Dammgarten je muzeum jantaru. Kluci tam moc nechtěli, tak jim bylo třeba vysvětlit, že nemůže být všechno jen pro ně, že taky mamince musíme splnit její přání. Nakonec byli nadšeni i oni, protože v dětském patře si užili broušení jantaru, který od té doby nosí neustále na krku, a dozvěděli se od milé paní zajímavý výklad o vlastnostech jantaru s předváděčkou jen pro děti (s mým tlumočením). Na náměstí v Ribnitz-Dammgarten je tabule, která svědčí o tom, že obyvatelé města na konci války zabránili nacistům v zastřelení vězňů (přesněji vězeňkyň) hnaných přes město z koncentračního tábora Barth (součást KZ Ravensbrück) v rámci tzv. pochodu smrti - s cílem zahladit stopy po táborech.

Ve vsi starých Slovanů

V sobotu 6. 7. odevzdáváme klíče od bytu a jedeme na jih. Na cestě od moře se zastavujeme ve skanzenu u vsi Groß Raden, který replikuje pravděpodobný vzhled vesnice slovanského kmene Warnowů (Wranowů) v 9. až 10. století. Vesnice byla ze tří stran chráněna jezerem a ze čtvrté měla les. Po případném útoku na hlavní část vesnice se mohli ještě stáhnout do hradiště a bránit se dál tam. Krásný zážitek pro všechny milovníky historie. Ve skanzenu nakupujeme nějakou literaturu a drobnosti, vracíme se do Groß Raden na oběd a vyrážíme dál na jih.

Po cestě se nám čtyřikrát podařilo překročit bývalou vnitroněmeckou hranici, z toho poprvé na Labi do Dolního Saska (Niedersachsen), kde je umístěna velká pamětní cedule „Na tomto místě bylo do roku 1989 rozděleno Německo a Evropa“.

Ve městě Dannenberg děláme zastávku a voláme paní do druhého bytu, že do 17.00 (tedy dle smlouvy) asi přijet nestihneme. „Nevadí, jsem celý den doma, hlavně dojeďte bezpečně,“ zní odpověď. Zjišťujeme, že slovanské názvy obcí jsou i v bývalém „západním Německu“ v Dolním Sasku, kde nacházíme jak koncovky –ow (Lüchow in Wendland – Líchov v zemi Wendů, čili Slovanů) a dokonce i další Wustrow. V kdysi pohraničním dolnosaském Brome je čurací a zmrzlinová zastávka.

Volkswagen a bloudění na Západě

Za nějakou hodinku poté projíždíme okolo sídla společnosti Volkswagen ve Wolfsburgu a přes Braunschweig (zde má asi původ jeden "český" hrdina Jiráskových Starých pověstí českých Bruncvík) a Salzgitter se chceme dostat do pohoří Harz. V Salzgitteru je ovšem značená dálnice jen nejbližšími městečky a vesnicemi, a to i na dálniční rozdvojce, takže za chvíli zjistíme, že jedeme po té nesprávné dálnici. Jakmile víme jistě, že jedeme špatným směrem, sjíždíme do předměstí a ptáme se jedné dvojice ve stojícím autě. Ta nás ochotně vyvádí přes objížďky na správnou silnici a za chvíli se před námi zvedá panoráma pohoří Harz. Do Wernigerode se dostáváme až k večeru s vybitým geograficky schopným mobilem (autonabíječka je někde zaskládaná) a hledáme malinkou ulici, kde máme bydlet. Nikdo ji nezná, až jeden turista v restauraci poradí „doprava, doleva, doprava, doleva, doprava a potom do kopce“ a ono to je kupodivu správně. Jedeme krokem, abychom nepřejeli a pár "ostrých" řidičů na nás zezadu netrpělivě troubí. Vyjíždíme na místo na prudkém kopci, usměvavá paní vybíhá z domu a znaveným poutníkům předává klíče. Manžel je prý v Itálii s kamarádem, tak je doma sama. Byt je krásný, z okna vidíme na protější kopec, na němž majestátně ční nádherný hrad, zvaný bůhvíproč "zámek Wernigerode".

Město umí turisty i pořádně „zdanit“ – jste-li čtyři a pobudete týden, pak zaplatíte něco přes tisíc korun jen na „lázeňském poplatku“ (Kurtaxe). Aby to tolik nebolelo, máte v tom slevy na památky a můžete jezdit zdarma městskou hromadnou dopravou.

Hrad Wernigerode, Rendezvous a ponocný

První den městskou dopravu vyzkoušíme, je totiž sama o sobě pro naše kluky atrakcí. Chlapci obdivují autobusy Man a Mercedes, které po městě jezdí. Projedeme dvě linky na konečnou a zpět a všimneme si zvláštního systému. Všechny autobusy se potkávají v centru na zastávce Rendezvous, kde mají asi 10 minut přestávku. Řidiči obou autobusů potkávajících se v protisměru poklábosí, případně si zakouří, odskočí si a podobně. Kluci čtou název zastávky česky Rendezvous a my se s Blankou smějeme. Říkáme jim, že se to čte "Rándevú", ale oni to čtou pořád po svém. Zastánci vzdělávacího směru unschooling by z nich měli radost – přestože do první třídy teprve půjdou, číst a psát se už naučili, a to úplně sami. (Samovzdělávání chlapců hrou pak vede k tomu, že nečekaně dostávám od plyšových členů domácnosti např. takovéto účty).

Nejkrásnější středověká radnice v Německu je nejspíš právě ta, která je na náměstí ve Wernigerode. První den směřují naše kroky k ní. Večer v 8 hodin si u ní můžete všimnout člověka z jiné doby: je to středověký ponocný, který za sebou táhne hordu turistů mezi pamětihodnostmi.  Přes den od ní odjíždí vláček Bimmelbahn, něco podobného jako máme v brněnské zoo. Nakoupili jsme lístky, nasedli a vyjeli na hrad. Nejen jeho prohlídka je zajímavá, ale i vyhlídka z nádvoří na celé město, okolní lesy i na nejvyšší horu Harzu Brocken.

Naproti radnice je italská pizzeria s nefalšovanými Italy a Italkami. To je v německých městech zjev poměrně častý, italštinu uslyšíte v tamních restauracích hned po němčině vůbec nejčastěji. V ulici u radnice, kde odjíždí Bimmelbahn, je taky docela kvalitně zásobená prodejna zdravé výživy. Z Wernigerode na Brocken jezdí i parní lokomotivy s vlaky po úzkokolejce až nahoru na nejvyšší horu. Stačil nám podobný zážitek na podobném vláčku Molli v Meklenbursku, tak už parní lokomotivu necháváme jiným turistům. Přece jen se jedná o poněkud drahý špás. Pod Brocken jsme dojeli autem až do Schierke. Výstup na horu jsme neprovedli, jen procházku po horské vísce Schierke a jejím pěkném parku. Dál nahoru se autem nesmí.

Setkání s Ptáčníkem

Další den jsme podnikli výlet do Quedlinburgu. Na tamním hradě (který vypadá dost nedobytně) v kryptě chrámu svatého Serváce leží prý obdoba a současník (a taky nepřítel a později přítel) našeho svatého Václava král Jindřich I. Ptáčník - Heinrich I. der Finkler nebo též Heinrich I. der Vogler. Hrob Jindřicha i jeho ženy Mathildy jsme viděli, ten Mathildin docela zachovalý, Ptáčníkův hrob byl ale rozbitý a průvodce nám překvapivě sdělil, že kosti tam nejsou, že mohou být kdekoliv pod celým chrámem, anebo taky úplně jinde. Co se stalo: Původní dřevěný kostel na hradě vyhořel roku 1070 a než byl postaven nový, větší a kamenný, Ptáčníkovy kosti zřejmě přemístili.

Na místě prý po uchopení moci nacisty hodně kopal Himmler, který velmi chtěl najít Ptáčníkovu lebku, protože ho považoval za zakladatele německé tisícileté říše.  Mnohé hroby prý docela poničil, lebku nakonec našel a tak byl chvíli spokojen. Než se ovšem zjistilo, že je to lebka ženská. Dodnes se tedy neví, kde přesně Ptáčníkovy kosti jsou,  pravděpodobně však „pod podlahou, po které právě chodíte,“ zakončil výklad mladý průvodce. Nahoře v chrámu byl ještě poklad – tisíc let staré bible s vazbou ze zlata a podobné vzácné předměty. Po stranách stěn chrámu byly nějaké sochy manželek králů (zřejmě i s hroby) a jedna z nich měla uraženou tvář. Asi ji někdo neměl příliš rád ani po smrti. Potom jsme pokračovali k Čertově stěně u města Thale.

Čertova stěna, čarodějnický Hexentanzplatz

Zastavili jsme u řeky Bode a šli na malý výstup na Čertovu stěnu (Teufelsmauer). Tam se k nám přilepil takový "dobrácky vyšinutý" člověk. Přišel ke mně a potřásl mi rukou a říká neobvykle: "Pěkný zbytek dne přeju" a tak se přitom podivně usmíval. Tak jsem mu potřásl tou rukou, co mi podal a říkám to samé. Pak jsme šli dál po cestě okolo řeky. A on za námi a motal se pořád okolo. Pak jsme si v přírodě pod Teufelsmauer sedli ke dřevěnému stolu s lavicemi, vybalili svačiny, on přišel od řeky a říká: „Pojďte za mnou k řece, je tam pěkný ptáček!" Blanka se začala bát. Říkám mu – „ne, díky, podíváme se tam později“. On pak něco říkal dětem, co jsem neslyšel. Upozornil jsem ho, že děti nerozumějí německy. Pak odešel pryč. My jsme se najedli, skály jsme viděli a vyfotili zdola. Blanka se ho pořád bála a říká, že se jí dál nechce, že ten podivín bude pořád oxidovat okolo nás a že se bojí o děti. I když tam chodili turisti a on nebyl těžká váha, obrátili jsme se zpátky k autu. A podivín zase za námi, občas něco utrousil, tak jsem mu to odkývával. A pak k autu, dovnitř a pryč.

O pár kilometrů dál ve městě Thale bylo třeba zjistit, jak se jede na ono slavné „taneční místo čarodějnic“ čili Hexentanzplatz. Je to vysoký kopec s vyhlídkou do nádherného kaňonu, se zoo a se spoustou suvenýrů okolo čarodějnic.

Nechtěli jsme jet nesprávným směrem, tak jsem zastavil v tiché uličce. Protože vidím nápis Polizei, tak se tam jdu zeptat. Z budovy zrovna vyšla nějaká dvojice - podnapilý vysoký silný mladík s dvěma chybějícími zuby nahoře, vrávorající a zavěšený do asi neopilé dívky polovičního vzrůstu a za nimi další dva silní potetovaní kluci. Ten bez dvou zubů na mě zahalekal trochu motajícím se jazykem: "A kampak ty jako chceš?" – „Und wo willst du denn hin?“

V podstatě to myslel asi dobře, jenže byl opilý a vypadal jako ostrý Viking, který se s nikým moc nebude mazlit, a tak jsem řekl nejistě „Jede se tudy na Hexentanzplatz?“ a on kývl hlavou a sáhodlouze vysvětloval další cestu motajícím se jazykem a já jsem cítil, že je čas na ústup, jinak se ho nezbavím. Tak říkám: „díky moc, spěcháme“, letím do auta, zabouchl jsem a odjel. Dál už byly cedule na Hexentanzplatz a vyhlídka opravdu stála za to. Kdybych byl čarodějnice, jinam své čáry provádět ani nechodím!

Kluci se na Hexentanzplatzu asi vžili do role čarodějů a točili se příliš dlouho na kolotoči, takže se jim pak točila hlava a bylo jim špatně ještě v autě sjíždějícím dolů po serpentinách z hory do údolí. Museli jsme zastavovat na procházku na čerstvém vzduchu (vzpomněl jsem si na své dětství a podobné zážitky s kolotoči a serpentinami). Zastávku jsme udělali v Blankenburgu, jehož název ocenila zejména maminka Blanka.

Zpátky ve Wernigerode jsme nakoupili v oblíbeném supermarketu Edeka, u něhož opodál posedávaly ztracené existence, možná bezdomovci, možná nezaměstnaní, možná obyčejní lidé špinavějšího vzezření s pivem a cigaretou v ruce. Integrace východních spolkových zemí se povedla v oblasti dálnic, ale ne tak docela v oblasti pracovního trhu (který je přeregulovaný po celé Evropě s několika milými výjimkami jako je Švýcarsko, Lichtenštejnsko, ostrov Man apod.). Nezaměstnanost ve starých a nových spolkových zemích je stále velmi rozdílná - v těch východních přibližně dvojnásobná. Alles muss doch nicht funktionieren, oder? (Všechno přece nemusí fungovat, ne?). No, ale pracovní trh by fungovat měl, a on by i fungoval, kdyby se mu nekladly umělé překážky. Ale o tom jindy a jinde.

Goslar a Park miniatur Wernigerode

Výlet do Goslaru byl pátým a šestým překročením bývalé vnitroněmecké hranice, dnes hranice mezi spolkovými zeměmi Sasko-Anhaltsko (Sachsen-Anhalt) a Dolní Sasko (Niedersachsen). Do Goslaru vzdáleného 30 km jsme po dálnicích dojeli rychle, i když jsme vyjeli pozdě. Cílem byl středověký císařský palác Kaiserpfalz. Na kraji Goslaru v Media Marktu kupujeme další kartu do fotoaparátu, pak zaparkujeme v centru u paláce a máme hlad.

Na rozdíl od východních spolkových zemí tady mnohé restaurace nepotřebují vydělávat nebo je v tom zakopán pes nějaké regulace – některé nefungují vůbec a některé mají dlouhou odpolední siestu. Chytáme se teprve asi na šestý nebo sedmý pokus, je to nepříliš pěkný hybrid cukrárny a restaurace, ale jídelní lístek tam je a otevřeno je. Už si nevybíráme a posadíme se. Kluci a Blanka zvolili Schnitzel, já nějaký (nepříliš povedený) salát. V restauraci pracuje tentokrát relativně usměvavá obsluha (paní kolem 60 let), podobného a vyššího věku jsou i všichni hosté kromě nás. Trvá to delší dobu, než se najíme a  „vymotáme“ ven, procházíme pěkné staré město a náměstí, pak se vracíme k císařskému paláci. Je asi 16.45, když vejdeme dovnitř a dozvídáme se, že poslední prohlídka s průvodcem byla v 16.00. Tentokrát se cíl cesty nevydařil. Kluci si nakoupí pár historických suvenýrů, vyfotíme palác zvenku, sochy brunšvických lvů a dvou císařů před ním (Barbarossa a Wilhelm I.) a jedeme zpátky do Wernigerode.

Wernigerode má ještě dvě atrakce, které jsme nechtěli vynechat: Muzeum letecké techniky, největší ve středním Německu (zajímavé hlavně pro kluky) a Park miniatur, který byl pro všechny. Tam jsou zmenšeniny všech významných historických budov a chrámů a mezi nimi jezdí vláčky, které mohou děti částečně ovládat, zastavovat a rozjíždět. Naše děti jsou jako u vytržení a běhají mezi vlaky a pokřikují na sebe pro místní neznámým jazykem. Je dost teplo a jeden vláček najednou nejede. Davídek k němu běží a snaží se ho poposunout. Paní s tričkem Miniaturenpark upozorňuje přísným hlasem, že na vláčky se nesahá. Tlumočím to dětem, ale k paní dodávám: „Jenže vám to nějak nefunguje, vlak stojí na místě, i když se ho snaží děti rozjet.“ Paní přechází k vláčku, posouvá ho sama a pak omluvně dodává: „Je horko a koleje jsou rozpálené, tak se roztáhly." Druhý vlak jezdí až na horu Brocken kolem vysílače, vše v miniaturní podobě. Miniatury budov jsou krásné a tak zatímco děti jezdí s vlaky, my si prohlížíme asi metr vysoké kopie historických budov z celého Harzu. Mezi nimi je spousta květin a keřů. Vracíme se domů a večer jdeme procházkou na náměstí hodit pohlednice do schránky. Cestou – podobně jako v jiné dny a jako vloni v Itálii – komunikujeme s místními kočičkami. Kočky jsou nejoblíbenější zvířátka našich dvojčat. Voláme na ně česky i německy, ale mají příliš velký strach. Málokterá wernigerodská kočička se nechá pohladit nebo dokonce jen přiblížit se na metrovou vzdálenost. Toto je podobné jako ve střední Itálii. Zdá se nám, že jen u nás se hodně koček lidí nebojí.

Martin Luther a cesta Durynskem

V sobotu 13. 7. 2013 odevzdáváme klíče. Byt byl krásný, výhled taky, matrace v postelích příjemné, horský vzduch svěží, ale přesto se nějak špatně v bytě spalo, hůř se usínalo i po náročných dnech a probouzeli jsme se tak trochu přejeti parním válcem, jakoby byl "čarodějnicky" zakletý (vždyť jsme v Harzu). Anebo jsou v kopci Lindenberg nějaké geopatogenní zóny, kdo ví...

Vyrážíme směrem na východ a pak na jih do města Eisleben, rodného města Martina Luthera, kde má jak rodný dům, tak i dům, v němž zemřel (obojí přetvořeno na muzea). Jíme nejprve v italské restauraci a protože obsluha umí málo německy, zkouším svoji zatím nedokonalou italštinu. Jídlo není moc dobré, ale o to přátelštější je obsluha, která – jak se dozvídáme – pochází z Kalábrie. Najíst se zrovna tam byla chyba, protože hned vedle jednoho Lutherova muzea je restaurace pyšnící se obrázkem Švejka a nabízející zrovna „authentische böhmische Spezialitäten“ - prostě typische tschechische Küche v restauraci Lutherschenke - Lutherův šenk. Po prohlídce obou muzeí vyrážíme pořád na jih, přejíždíme do Durynska (Thüringen) a v pohoří Durynský les (Thüringer Wald) nás čekají tunely, z toho jeden osmikilometrový. Brrr. K večeru přejíždíme do Bavorska - vítá nás nápis Freistaat Bayern a je to naše sedmé a poslední překročení bývalé vnitroněmecké hranice. Chceme už někde přespat, protože čtyři stovky kilometrů v autě člověka docela unaví.

Malebný Reundorf

Sjíždíme z dálnice v Lichtenfelsu (oblast Oberfranken – Horní Franky), kde ještě v supermarketu před zavírací hodinou nakoupíme, a protože tam kromě nádražního hotelu nic ubytovávacího není, s ubytováním jsme neuspěli. Místní nám poradí, že hodně penzionů je v Reundorfu. Místní lidé působí daleko nejvyrovnanějším dojmem ze všech spolkových zemí, které jsme dosud viděli. Jsou přátelští, usměvaví a snaží se pomáhat. Jedné z nejbohatších spolkových zemí euro na rozdíl od většiny Evropy prospívá a zvyšuje tam export i zaměstnanost. Je totiž slabší než by byla bývala marka a podstatně slabší než by byla bývala nějaká případná samostatná bavorská měna.

Do malebné vsi Reundorf prokličkujeme z Lichtenfelsu asi po pátém zeptání a po půlhodině hledání správné cesty. Jsme už už hodně unavení.

Reundorf je opravdu krásná vesnička, všude je klid, krávy vykukují ze stavení. Zazvonil jsem u prvního domku, kde bylo napsáno Zimmer nebo Ferienwohnung a strašně milá paní povídá bavorským dialektem s ostrým R (úplně jako v češtině), že jsou naprosto, ale naprosto plní. A že to máme zkusit dál ve žlutém domě nebo v penzionu Müller. Žlutý dům byl zamčený, Müller hlásil všech 70 lůžek obsazených – dole na večeři švitoří přehršel starších turistů. To bylo zajímavé a nápadné, že jsme potkávali po Německu většinu právě starších turistů v důchodovém věku. Průměrný důchod kolem tisíce eur (26 tisíc korun) umožňuje cestovat a celkem slušně žít.

V Penzionu Müller starší pán na recepci říká: Zkuste to o dva domy dál, mohli by mít volno alespoň tam. Tak nastává čtvrtý pokus. Zvoním, opět strašně milá paní vychází ven, tak jsem jí vylíčil naši potřebu a dlouhou cestu a ona kroutila hlavou, že bohužel je plno, a já na to, že jsme už hodně unavení a už to tady zkoušíme na čtvrtý pokus a asi nic dalšího nenajdeme, nohy bolí a jsme rozlámaní z cesty autem.

A ona najednou: počkejte, přece jen bych mohla něco mít, mám v prázdninovém bytě hosty od zítřka, tak kdybyste odjeli v devět, tak vám to povleču a můžu vás tam nechat. Usmívám se radostí a říkám: Jste fakt moc hodná, naše záchrana. A ona se usmívala a říkala - ráda, ráda - máte taková krásná dvojčata. A zavedla nás do moc pěkného bytu úplně nahoře a řekla si jen 50 EUR. Nechtěla vůbec vidět ani pasy ani občanky, takže ani nevěděla, jak se jmenujeme. Kdybychom byli zlí a kradli, tak už se nedovolá - prostě nám věřila, asi vypadáme důvěryhodně.

Tam se spalo jako v pohádce, ráno už nás nic nebolelo a plni energie jsme odevzdali klíče a znovu poděkovali za záchranu pocestných. Paní nám ještě představila svoji rodinu, vzala klíče a řekla - udělala jsem to pro vás moc ráda. Předtím večer nám ještě prozradila, že sama vůbec nikdy nemá dovolenou, pořád mají hosty, i v zimě, a tak nemůžou nikam odjet. Navíc měli i nějaký dobytek, který taky ztěžuje cestování.

Playmobil Funpark, Tábor a domů

Tak jsme popřáli krásný den a vyrazili do Playmobil Funpark v Zirndorfu u Norimberka, asi 90 km na jih. Tam bylo vstupné 40 EUR za 4 lidi. Kluci se vyřádili, nevěděli, s čím si hrát dřív, všude tisíce dětí. My dva s Blankou jsme nějak přetrpěli tři hodiny pouhého dozoru v hlučícím úlu hraček a dětí a plastových velkých hradů, lodí a podobně. Každou chvíli vyvolávali ztracené děti nebo rodiče: „Leon, 4 roky, čeká na rodiče u recepce“ a tak podobně.

Pro kluky to byl jeden z nejlepších zážitků z dovolené, kvůli kterému jsme odklonili trasu ještě do Bavorska. Panáčci Playmobil jsou jejich srdcová záležitost.

A pak už jsme kolem půl třetí vyrazili a šlo to hladce jako po másle rychlostí až 160 km/h, takže jsme byli poměrně rychle u Plzně. Tam jsme sjeli z dálnice a pak už jsme se plížili po okreskách do Tábora, se zastávkou u zámku Březnice.

Tábor trochu zklamal. Město, kde jsem byl kdysi v dobách povinné vojenské služby 11 měsíců na vojně, bylo teď příliš rozkopané, rybník Jordán vypuštěný. Když jsme vešli večer do Alberta na první nákup v ČR po návratu, i tam to vypadalo taky všechno rozkopané a jako po boji – s omluvou zákazníkům, že rekonstruují a přitom prodávají. Vrtání, sítě a prach po zemi mezi regály, v podstatě taky neobvyklý zážitek. Až bude vše dovrtané a Tábor se rozzáří novotou, bude určitě krásný, ale teď prostě nebyl. Blanka i proto chtěla spát raději za městem a mně se taky už nechtělo hledat pěkná místa, pokud to znamenalo kličkovat mezi rozkopanými ulicemi. Proto jsme popojeli z města ven a našli jsme ubytování za 1500 Kč za čtyřlůžkový pokoj v hotelu, který byl spíš jako ubytovna horší kategorie, kde bylo třeba si dokonce i povléct postele. Měli aspoň dobré jídlo a krásný Knížecí rybník (kvůli kterému jsme ale neotevírali okno, aby nás do rána nesnědli komáři). Před spaním jsme pozabíjeli spoustu hmyzu a ráno jsme vyrazili směr Pelhřimov a Brno, kam jsme přijeli 14. 7. 2013. A to je konec pohádky, která se stala.

KAREL MACHALA

Další cestopisy * Odkazy - cestování Moje knihy  Překladatelské služby Jazykové okénko Odkazy na slovníky Starší články v médiích O mně  Kontakt