Jihostředoevropský okruh: 
Cesta po směru hodinových ručiček
28. 6. - 23. 7. 2014
Trasa: Brno - Bratislava - Petronell-Carnuntum - Köszeg - Gencsapáti (sp) - Szombathely - Körmend - Lendava - Mursko Središče (sp) - Lendava - Maribor - Snovik (sp 6d) - Terzo di Aquileia (sp 7d) - Arquà Petrarca (sp 2d) - Este - Verona - Ala (sp) - Bolzano - Merano (sp 4d) - Müstair - Merano/Meran - Hall in Tirol - Kiefersfelden (sp) - Salzburg - Linz - Velešín (sp) - České Budějovice - Hluboká nad Vltavou - Telč (sp) - Bošovice (sp) - Brno. Celkem najeto 2909 km.
Země: CZ---SK---AT---HU---SI---HR---SI---IT---CH---IT---AT---DE---AT---CZ


Před námi je velký okruh jihostředoevropskými luhy a piniovými háji, vysokými horami, lesy, hrady a zámky, plážemi i slunečnými kopci. Čeká nás setkání s nejstarším zachovalým člověkem doby měděné (Ötzivideodokument v češtině zde), básníkem Petrarkou, nejstaršími nápisy kmene Venetů, biofarmáři Maďarska, Slovinska i Itálie, dinosaurem Antoniem a spoustou gurmánských zážitků. Čerstvý horský i mořský vzduch na pročištění všech čtyř cestujících bytostí určitě nebude chybět. 
Ubytování je na větší část cesty zajištěno bez cizí pomoci - nebylo nic snazšího než najít vhodné byty, domy a postele přímo přes Google Maps nebo Airbnb a využít jeden kontakt z minulého tisíciletí. Auto bylo zkontrolováno odborníky. Nejlevnější benzín, jak ukazuje jeden z mých odkazů pro cestování na této mapě, lze pořídit v Česku a Maďarsku a nejdražší v Itálii. Ministři financí zemí s vysokými spotřebními daněmi to tedy s námi nebudou mít lehké. Zbývá sbalit věci a vyrazit.
Slovenská dálniční známka za dolary
Jedeme v obvyklé rodinné sestavě dvou rodičů a dvou dětí - dvojčat, tentokrát už téměř osmiletých chlapců. Průjezd Brnem v sobotu kolem desáté ráno byl celkem bez problémů, až na určité zdržení na dálnici D1 pod Brnem, kde bylo tak trochu ucpáno, protože některé pruhy byly zčásti mimo stav použitelnosti. Nicméně auta se hýbala a zastavovala, takže šlo zhruba o dvacetiminutové zdržení, než se podařilo odbočit na dálnici D2 na Bratislavu. Ještě předtím jsme byli svědky boční srážky dvou aut s promáčknutím dveří či kapoty - těsně před námi. Vypadalo to, jako by jedno auto chtělo dát druhému "bodyček", odstrčit ho svým bokem za drzé přibližování. Ale jenom to tak vypadalo, ve skutečnosti byl původce faulu asi dost překvapen, co to provedl a následně se obě auta disciplinovaně vydala na kraj dálnice věc vyřídit - snad civilizovaným způsobem přes pojišťovny.
Směrem na Bratislavu jsme už jeli maximální rychlostí. Na hranicích jsme kupovali slovenskou dálniční známku, ani v jedné z obou prodejen dálničních známek nebrali karty a bankomat nebyl v dosahu, takže naše hotovost 8 EUR (a 15 USD) na tento nákup desetieurové viněty nestačila. Vedle stojící řidič kamionu se smiloval a vyměnil nám 15 dolarů na 10 eur, které následně padly na dálniční známku. 
Začínalo být pořádně horko. Mít v kapse jen 8 EUR a kartu začalo být nepříjemné, chtělo by to bankomat co nejdříve. Na Slovensku jsme ho poblíž cesty nepotkali, takže jsme hned za Dunajem zabočili do Rakouska. V Raiffeisenbank v první rakouské vesnici jsme provedli pokus o první výběr eurobankovek. Na dveřích byla nalepena loga Maestro. Na vložení karty VISA dveře kupodivu nereagovaly. Totéž se stalo v Hainburgu v téže bance. Teprve bankomat jiné banky (snad Erste Sparkasse) zabral s tím, že nám vydá jen maximálně 400 eur a jen v 50eurových bankovkách. S tím už se dá žít.
Starověký Řím v Rakousku
Následoval dojezd do lázní u Dunaje zvaných Bad Deutsch Altenburg. Byl čas oběda. První dva pokusy byly neúspěšné - zavřeno. Snad pro urážku starostenský nohy, jako tomu bylo u Rumcajse? Nebo snad krize ještě trochu drtí poskytovatele stravovacích služeb? Těžko říct. Našli jsme nakonec tříhvězdičkový hotel Kurzentrum Ludwigstorff, kde jeden číšník byl ze Slovenska a kde jídlo bylo dobré. Chlapci si dali řízek s hranolkami v dětské porci ("nebezpečná část", tj. všechna zelenina, byla ihned odseparována na můj talíř), Blanka si dala totéž v dospělé porci, já jsem volil salát s kousky krůtího masa. K tomu tři jablečné šťávy 100% a bio, jedna minerálka Vöslauer (já) a jedna Coca-Cola (Blanka). S plnými břichy jsme se vypravili parkem k Dunaji, kde jsme si fotili projíždějící dlouhatánské lodě, dotkli se dunajské vody, vybírali zajímavé kamínky a pozorovali místní lázeňské hosty - zpravidla důchodce s dolnorakouským přízvukem - užívající si Dunaj a jeho svět.
Naproti parku bylo Museum Carnuntinum. Mapuje dobu římskou a vykopávky z města Carnuntum (dnes Petronell-Carnuntum a Bad Deutsch Altenburg), což bylo severní hraniční město římské říše. Zajímavé exponáty doplňovali i zajímaví hosté. Spolu s námi a Rakušany se procházeli mezi muzejními exponáty i nefalšovaní Římané oblečení do starověkých tóg. S úžasem jsme si je prohlíželi a považovali je za chodící součást expozice. Když jsme trochu natáhli uši, slyšeli jsme však místo latiny či dolnorakouské němčiny čistou češtinu. Proto jsem se osmělil a zeptal se: "To oblečení tady někde prodávají?" "Ne, to jsme si vyrobili sami," řekla dívka z trojčlenné skupinky českých turistů. 
Dále jsme vyrazili autem mezi obě římskorakouská města a navštívili zbytky amfiteátru, koupili nějaké barevné knihy v němčině o starém Římu pro děti, které si naši chlapci vyžádali s tím, že je nutně potřebují a že jim z nich budu číst. Určitě budou dobré pro jejich vzdělání, takže nákup byl odsouhlasen. Třetí a největší část římských památek Archeologický park čili hlavní část vykopávek pod širým nebem jsme už v podstatě nestihli. Končili v 16.00 a v muzeu i amfiteátru nás odrazovali od spěšné návštěvy, prý se máme vrátit a vyhradit si minimálně hodinu, ale raději víc. Vstupenka platí na všechny tamní atrakce až do listopadu, takže jsme se rozhodli vrátit se tam někdy o víkendu třeba v září nebo říjnu. Poslední kus římské architektury, který se nám podařilo shlédnout, byla tzv. Brána pohanů "Heidentor", která se zachovala v podstatě celá.
Okolo Haydnova rodiště do Maďarska
Na přední sklo jsme nalepili další dálniční známku a potom už cesta vedla stále na jih přes rodiště skladatele Haydna (a jeho rodný dům v Rohrau), zdáli okolo Neziderského jezera (Neusiedler See) stále na jih, až jsme se u města Eisenstadt napojili na skorodálnici vedoucí spolkovou zemí Burgenland až téměř k maďarským hranicím. Bývalý hraniční přechod Rattersdorf - Köszeg nebyl úplně opuštěn, jak bychom čekali, ale stálo tam nenápadně auto maďarské policie Rendörség. V tyto dny jsme měli na policii vůbec mimořádně štěstí bez ohledu na to, v kterém státě jsme byli. Jakoby šlo o nějakou koordinovanou akci policistů po celé střední Evropě, měřili rychlost v Česku, na Slovensku, v Rakousku i v Maďarsku. Naštěstí jsme projeli všemi těmito místy bez úhony.
Večer jsme zaparkovali v penzionu Öreg Fenyö Vendégház (Chalupa u starého smrku) v Gencsapáti, vesnici těsně před městem Szombathely, který patří rodině sympatických biofarmářů, kteří oba mluví plynně anglicky a mají děti podobného věku jako my, krásnou zahradu, kterou nás ochotně provedli i s výkladem, bílé i černé ovce, které jsme si mohli krmit, a psa jménem Fülös (čte se zhruba Fyléš, něco jako Ušáček), kterého si vzali z útulku před čtyřmi lety. Pes byl velmi přátelský a i když jsme neměli s sebou žádnou pořádnou psí stravu, nepohrdl ani českými rohlíky, které mu asi chutnaly, protože chtěl další a další. Snad jsme mu moc nezalepili střeva lepkem - přirozená psí strava to samozřejmě není. Fülös si nás oblíbil, ale nerad se fotil. Moje první foto s bleskem ho natolik polekalo, že ztratil sebejistotu a utíkal potom asi hodinu při vytažení čehokoliv, co se podobalo mobilu nebo fotoaparátu. Pán domu István nám vysvětlil, že Fülöse předchozí majitelé bili, takže má nepříjemné zkušenosti a přestože s nimi žije už čtyři roky, na některé věci z minulosti nezapomněl. Za domem byly dva potoky, které prý z jednoho původního rozvedli ještě staří Římané usazení v městě Savarna (dnes Szombathely). Pobyt byl příjemný a domácí strava výborná (nejlepší z celé cesty vůbec), zčásti z vlastních surovin (hlavně zelenina), maďarsky kořeněná. Přenocování bylo téměř bez problému, pokud bychom si jeden nevyrobili sami - tedy konkrétně já.
Lampa v jedné místnosti svítila příliš silně a tak mne napadl poněkud šílený nápad přehodit přes ni tričko. Četl jsem chlapcům jejich oblíbenou knihu (Egypťan Sinuhet) a najednou jsem zacítil ve vzduchu nepříjemný pach spáleného trička. Když jsem pochopil, o co jde, tričko už začínalo hořet. Hodil jsem ho na zem, podupal, miniohýnky na něm uhasil, ale v tričku už byly několika centimetrové díry, takže se dalo jen vyhodit. Místnosti se naštěstí nic nestalo, ale bylo potřeba asi hodinu pořádně větrat. 
Další den jsme vyrazili opět na jih Maďarskem - po zastávce v centru Szombathely u nádraží - až do Körmendu, kde jsme se snažili poobědvat a tak jsme hledali docela dlouho neúspěšně nějakou restauraci. Asi po hodině se podařilo u jedné zaparkovat a najíst se. Samozřejmě už ne tak dobře jako u biofarmářů. Později odpoledne jsme překročili hranice do Slovinska a chvíli jsme zastavili v Lendavě na protažení kostí a zmrzlinovou přestávku. 
Šedesát kilometrů navíc
Ubytování bylo objednáno na kraji Chorvatska v penzionu Ilonka, což bylo od Lendavy jen kousíček. Mělo to být podle mapy nějakých deset kilometrů na jih v obci Mursko Središče. V Lendavě tedy hledím na směrovky a najednou vidím "Murska Sobota". Hlava unavena z dlouhé jízdy, toužící už po spočinutí v objednaném pokoji penzionu, popletla "Mursko Središče" za "Murska Sobota" a tak jsme jeli a jeli a jeli a najednou jsme najeli 30 km a byli jsme v městě Murska Sobota a bylo to pořád ve Slovinsku. Teprve tam mi došlo, že jsme potřebovali městečko Mursko Središče a nikoliv Murska Sobota. Proto následovalo dalších 30 km zpátky do Lendavy. Řízení už jsem měl plné zuby, ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsme přijeli k hranici, i když v Lendavě bylo místo "Mursko Središče" na směrovce Čakovac a my jsme netušili, jestli jsme odbočili správně. Hlava už moc nepracovala, bylo třicetistupňové horko, zpocené kůže lidské si žádaly co nejdříve spláchnutí vodou. Chorvatská hranice nás překvapila, protože nebyla prázdná, jak jsme očekávali (Schengenská dohoda ještě Chorvatsko nezahrnuje) a tak jsme poprvé po mnoha letech museli na cestě autem ukazovat pasy. Pak už jsme jen přejeli hraniční řeku Mura, zahnuli doprava a byli jsme za chvíli u Penzionu Ilonka. Paní na recepci pochválila Blance krásu jejích vlasů, dala nám klíč a zeptala se, kdy přijdeme na snídani. 
Po osprchování jsme se vydali k velké řece Mura a do místní pizzerie, kde jsme trochu pojedli a Davídek nám po své obvyklé porci jablečného džusu kupodivu usnul v židli u stolu pizzerie. Po cestě zpět nás štípali komáři, ale vybírali si zejména ty nejmladší "krevní" pochoutky, tedy Davídka a Petříčka. Mne jediného si ani nevšimli - měl jsem totiž nejstarší krev nebo krev se živinami odpuzujícími komáry. Anebo prostě tyto štípavé potvůrky šetří řidiče podle nějakého tajného komářího zákona. Jak se později ukázalo, štípance se změnily ve větší červené skvrny, které odešly až po několika dnech, takže šlo o mimořádně kvalitní komáry nenaplňující možná některé směrnice Evropské unie, jimž už podléhá i Chorvatsko.
Ráno jsme vstali a po snídani vyjeli zpět přes hranici do slovinské Lendavy, kde jsme nalepili další dálniční známku a vjeli na dálnici, zatím nejkvalitnější ze všech, po kterých jsme na této cestě jeli. Auto minulo Maribor a dojelo do města Celje, kde jsme udělali malou nákupní zastávku (doplnění doma zapomenuté nabíječky fotoaparátů dětí). Další zastávka byla v městečku Vransko, kde jsme doplnili zásoby potravin v supermarketu s potravinami, jejichž kvalita byla vyšší než jsme zvyklí z Česka, ba možná i lepší než v Rakousku. Alespoň pokud jde o čerstvé ovoce a zeleninu a pečivo. Ale v dalších supermarketech Slovinska se kvalita z Vranska ne vždy opakovala. 
Odpoledne jsme dorazili do místa, kde strávíme šest dní: Snovik u Kamniku, asi 20 km od Ljubljany. Malá vesnička mezi zalesněnými kopci s asi patnácti domy. Byl jsem ve stejném domě a stejném bytě ve stejné vesnici před 12 lety. Všechno tady vypadá jako tenkrát, s jednou výjimkou až dvěma - je tady navíc dobrá restaurace a pizzeria pod názvem "Gostilna in pizzeria Izba". A nad ní se staví jeden další dům. Restaurace se uživí hlavně díky termálnímu koupališti o kilometr dál a o hosty nemá nouzi.
Kamnik, Mali Grad a termální lázně
První den po probuzení v novém ubytování jsme se nejdříve najedli v Gostilně ve Snoviku a odjeli do města Kamnik. Tam jsme strávili skoro celé odpoledne. Bylo třeba koupit plavky dětem a mamince, doplnit potraviny atd. Vystoupali jsme na hrad jménem Mali grad, z něhož se před námi otevíralo nádherné alpské panoráma. V dálce zalesněné kopce a holé skály a v dolině město Kamnik a jeho okolí jako na dlani. Prošli jsme krásné historické centrum a místní obchůdky, ochutnali "sladoled" od pána, který nám řekl, že jezdí dvakrát ročně do Česka a k našemu překvapení sám hned dodal, že do Brna. V obchůdku s exotickými věcičkami si Davídek koupil malého Buddhu a Petříček si něco v podobné hodnotě koupí později, protože si tam nic nemohl vybrat. Pan prodavač (nebo majitel) se usmíval, jak si chlapci vybírali a převybírali. Vypadal sám jako vyrovnaný buddhistický mnich s charakteristickým sestřihem vlasů a šťastnýma očima.
Z Kamniku jsme jeli zpět do Snoviku (asi 8 km) přes vesnice, jejichž názvy připomínaly společnou jazykovou minulost češtiny a slovinštiny: Potok, Laze, Srednja Vas, Podhruška, Soteska, Hrib (=kopec, ne hřib), Vrhpolje a podobně. Slovinština má do jisté míry zvláštní podobnosti nejen s češtinou, ale jakoby dokonce i s jihomoravskými nářečími, pokud jde o koncovky, například "zobe" (zuby) nebo "Pse na vrvico" čili "Psy na vodítko". Je to jediný slovanský jazyk, kterému neodpadlo Z na konci slova JAZ (JÁ). I čeština ho měla před tisíci lety. Bezkonkurenčně nejpopulárnějším slovinským slovem pro nás je ale OTROK (DÍTĚ starší než 1 rok). 
Druhý den jsme strávili částečně doma a částečně v termálních lázních vzdálených 1 km od domu. Doma si chlapci oblíbili jízdu na dětském traktůrku a motorce z kopce dolů a skákání na trampolíně nad domem. Na jedné z vedlejších zahrad běhal do kopce a z kopce menší kůň a občas zaržál. Pod lesem na protějším kopci se pásly krávy a nad naším domem tekl z lesa horský potůček. Všude okolo se dalo pozorovat krásné zalesněné kopce. Odpoledne jsme navštívili velký areál termálních lázní, kam se sjíždějí koupáníchtiví obyvatelé slovinského hlavního města Ljubljany a širokého okolí. Před 12 lety jsem tam už jednou byl, tak jsem věděl, do čeho jdu. Nebylo zrovna slunečno a venkovní bazény byly poměrně studené, takže jsme většinu ze zaplacených dvou hodin strávili ve vnitřní hale s bazény, kde byl poměrně velký hluk, způsobovaný nikoliv výskajícími lidmi, ale padající vodou a vířivkami. Zpočátku bylo cítit silný pach chloru, ale později si člověk zvykl. Nebyl to zrovna můj šálek čaje, ale co by člověk neudělal pro děti... Asi návštěvu termálek budu muset vydržet ještě jednou. Musí být slunečno a pak budou aspoň venkovní bazény (bez vnitřního hluku) určitě příjemné.
Velika planina - perla Alp
Třetí den je v plánu návštěva největší vysokohorské alpské pastviny Velika planina, kde ve výšce přes 1600 metrů nad mořem přes léto tráví své dny pastevci se svými zvířaty v tradičních dřevěných chatkách a vyrábějí zde už po mnoho staletí (ale i na sousedních planinách "Mala planina" a "Gojška planina") tradiční sýry. O sýru Trgič je známo, že ho už v dávné historii darovali chlapci svým vyvoleným dívkám. Tím dávali najevo, kdo je dívka jejich srdce, takže sýr plnil významnou funkci v životě středověkých i novověkých slovinských pastevců. 
Na travnaté rovině vysoko v horách rostou rozličné vzácné květiny a na kraji je vidět daleko do Tuhinjské doliny. Na planiny se dá dojet i autem (což je trochu komplikované, ale před 12 lety jsem tuto jízdu absolvoval dvakrát, protože místo nahoře hned pod nebeskou klenbou je možná jedno z nejkrásnějších horských míst Evropy vůbec). Tentokrát zkusíme využít služeb lanovky, která má prý vyjet nahoru za pět minut. Koupili jsme si rodinný lístek a protože rodina je slovinsky nejen "rodbina", ale i "družina", požádal jsem o "družinsko vozilnico". Družinska vozilnica stála 28 eur, což je zvýhodněné oproti běžné ceně a platí pro lanovku tam i zpět. 
A skutečně, trvalo to asi pět minut, maximálně deset, než nás spolkla horní stanice. Lanovka neměla sedadla, drželi jsme se tyčí a kluci se drželi mne, protože měli trochu strach, že se s námi lanovka utrhne a zřítíme se dolů z obrovské výšky. Lanovka se však nezřítila a šťastně jsme přistáli kdesi na vysoké skále těsně pod nebem. Za vysokou skálou (1400 metrů nad mořem) se šlo ještě výš a výš po travnatých loukách a kamenitých cestách, protože navazující dvousedačková lanovka je mimo provoz. To nám trochu zkřížilo plány - chtěli jsme chodit po rovině až úplně nahoře a projít od Veliké po Malou planinu, ovšem naše "noge" se vyčerpaly prudkým výstupem pod nejvyšší vrchol Gradišce, který je na začátku Veliké planiny. Zhruba v polovině cesty rodina začala stávkovat a slyšel jsem brblavé věty typu "To je ještě aspoň 15 kilometrů, tam nemůžeme dojít". Pochybovačné věty se ozývaly střídavě od všech třech spoludružiníků, nejvíc však od dětí. Řekl jsem, že je to sice trošku strmé, ale víc než kilometr to určitě není. 
Setkání s alpským "Krakonošem" - pastýřem
A tak jsme šplhali a šplhali stále výš a výš, Blanka fotila kytičky i nádhernou scenérii alpských vrcholů v dáli na severu na slovinsko-rakouské hranici a před nimi nás, svojo družino. Potkali jsme pár slovinsky, ale dokonce i portugalsky a nizozemsky hovořících turistů, jichž jsme se ptali, jestli je ještě daleko "okrepčevalnica" čili občerstvení. Když jsme dorazili na vrchol (přes 1600 metrů nad mořem), bylo tam. Před ním seděl nefalšovaný Krakonoš či snad Alponoš (vzhledem k tomu, že nešlo o Krkonoše, ale Alpy), který prodával pohlednice, na kterých byl kromě hor, Veliké planiny a horských květin různého druhu i on sám. Koupil jsem pár pohlednic a říkám: "U nás, to je v Češke, imamo Krakonoša v gorach. A jak se jmenuje ten Váš, kterého představujete v tomto nádherném oblečení?" A on na to: "To je prostě jen PASTIRJ PLANŠAR - takhle se oblékali v dávných dobách pastýři na planině, není to žádná mytologická bytost". Takže prostý pastýř ve fantastickém oblečení, které slovinští alpští pastýři nosili stovky a možná tisíce let.
Uvnitř okrepčevalnice jsme si dali "pečenico s zeljem" čili zvláštní klobásu se zelím a různé nápoje. Poseděli jsme, zeptali se, zda nemají domácí sýr (neměli, prý asi dvacet minut chůze odtud - což jsme ale už nebyli schopni ujít ani stihnout) a vydali jsme se zpátky o 200 nadmořských metrů níže. Na cestě zpět nás tentokrát čekaly krávy, které se ovšem taktně uklidily z cesty, jakmile jsme se k nim blížili, a pozorovaly nás klidně přežvykujíce možná nejlepší trávu střední Evropy.
Když jsme dorazili zpět do stanice lanovky, bylo těsně před pátou a protože lanovka jela (nahoru i dolů) přesně v každou celou hodinu, nemuseli jsme ani dlouho čekat. Lanovka nás polkla i s pánem - obsluhou, který do jakési obdoby telefonu dolů zahlásil, že je  nás "devetnajst". Tedy podstatně víc než když jsme jeli nahoru, kabina byla plná. Kluci se mne zase drželi a moc se nedívali dolů a za pět minut jsme přistávali tam, kde jsme měli auto.
Potom jsme ještě popojeli k pramenu řeky Kamniška Bistrica, která vytéká z několika míst, mj. padajíc ze skály jako vodopády, ale vyvěrajíc i odjinud. Všechny prameny se spojovaly v jedno větší jezírko s naprosto čistou vodou, průzračnou až na dno. Jeden Slovinec šel blíž k prameni, nabral vodu a napil se, pak se s rodinou vracel, usmál se na nás a řekl, že se napil. Tolik odvahy jsme neměli, a tak jsme jen fotili. Vzduch byl prosycen ionty z padající vody a proto chutnal skvěle. Pak už následovala cesta zpět s nákupní přestávkou.
Dinosauři ve Vlčím potoku
Na kraji Kamniku je předměstí Volčji potok (Vlčí potok), kde se nachází obří arboretum s výstavami květin, stromů, ale i 65 umělých dinosaurů v životní velikosti. Ti jsou na našem programu další den. V pozadí parku se tyčí vrcholky alpských hor, dokola jezdí vláčky na kolech a všude je čerstvě posekaná tráva a označené stromy různých druhů. Vedle je obří obchod se zahradnickými potřebami, výpěstky a semeny. 
Dinosauři dnes zaujali naše chlapce až na druhý pohled. Někteří z nich hýbali hlavami a ocasy a řvali dinosauřím řevem, což se líbilo. Park byl doplněn spoustou dětských prolézaček, jezdících talířů na tyči a navlas stejných cvičících nástrojů jako u nás doma za rybníkem. 
Den jsme uzavřeli večeří v poněkud dražší restauraci Restavracja Arboretum v areálu Golf Course Arboretum, kde jsme ochutnali, jak se krmí golfisté. Všichni číšníci uměli anglicky (ne zcela dokonale, protože rozdíl mezi opečenými bramborami a hranolkami v angličtině byl pro ně příliš velký detail). Když jsme dlouho čekali na vystavení účtu, chlapci se osmělili a odběhli k jednomu z číšníků, kterému řekli anglicky "Pay please" myšleno česky jako "Platit prosím". Měli radost, že rozuměli a že angličtina v jejich ústech funguje stejně dobře jako čeština. Číšník překvapen zakýval hlavou a přinesl účet, který se spropitným vyšel na 70 eur. Musíme si na takové ceny pomalu zvykat, protože za pár dnů přejedeme do Itálie, která zdaňuje, co může, aby udržela na uzdě svůj vysoký dluh.
V obchodech už chlapci běžně zdraví Dober dan, loučí se Nasvidenje a děkují Hvala, takže snad i cestování podnítí jejich zájem o jazyky.
V arboretu s dinosaury jsme koupili archeologickou hračku - kosti dinosaura Tyranosaurus Rex zabalené v cihle z načervenalé sádry, z níž bylo třeba jednotlivé kosti s pomocí archeologických nástrojů vydolovat a sestavit, což se doma úspěšně stalo. Oba chlapce to velmi bavilo a tak spíme dnes s dinosauří kostrou.
Mysl se nemůže proměnit v popel
Další den jsme v rozpáleném Kamniku chtěli navštívit muzeum na zámku Zaprice. Vyjeli jsme po úzké cestičce až nahoru k zámku, který byl ovšem obsazen hasiči konajícími zde nějakou oslavu. Hlásili nám, že muzeum je "zaprto". Prohlédli jsme si tedy obyčejné nádraží, navštívili hřbitov s výhledem na Alpy, poklábosili tam se starší paní - učitelkou matematiky. 
Ze hřbitova v Kamniku jsme měli nádherný výhled na hory zpoza větví širokánských borovic a slova básníka z tamního žulového památníku se dotýkala věčnosti:

„Jaz bom še ostal
ty boš še živel
ker ne more misel
spremeniti se v pepel.“

„Já zůstanu ještě
ty budeš žít dál
protože mysl se nemůže
proměnit v popel.“
Karel Destovnik Kajuh

Buon giorno, Italia
Večer jsme v Gostilně pojedli ryby a po posledním slovinském vyspání jsme vyrazili po dálnici okolo Ljubljany směr Terst (Trieste). V domě v Terzo di Aquileia jsme měli být nejdříve v 16.00, proto jsme po přejetí hranic udělali zastávku na kdysi habsburském zámku v Miramare, kde byl zrovna bezplatný vstup. Krása nesmírná včetně parku a výhledu na moře. Kluci omočili nohy v mořské vodě pod zámkem a jelo se dál. Můj geograficky schopný mobil politý ještě na dálnici někde u Postojny vypověděl službu a tak jsem jel do Aquileie po paměti s občasným ptaním na cestu. Když jsme přijeli do malého Terzo di Aquileia, většina tamních lidí netušila, kde se nachází ulice Leonarda da Vinciho, ale (jejich) mobilní mapa asi u třetí oslovené osoby pomohla.
Jazykově jsem přepnul z nedokonalé slovinštiny do nedokonalé italštiny, ale postupně jsem zjistil, že mnohde v této oblasti Italové rozumějí i anglicky nebo německy, na rozdíl od velmi zřídkavé znalosti cizích jazyků, jakou jsme potkali před necelými dvěma lety v provincii Latina pod Římem.
Život bez mobilů
Když jsme zaparkovali auto na rozlehlé zahradě domu pod stříškou a velmi milá majitelka Carlotta nám předala klíče a všechno do podrobna vysvětlila, pozdravili jsme krátce olivovníky, fíkovník, banánovník, bambusy a gingko biloba na zahradě, zakopali do míče na branky u domu, ochutnali čerstvou pramenitou vodu vytékající ze zahradního pramene a vydali se na večeři v "All' Anfora" čili "U amfory". V domě se spalo dobře, i když jsme museli zpočátku použít klimatizaci nebo v noci pořádně větrat. I druhý den bylo horko a tak následovala návštěva pláže ve městě Grado, kde jsme se smáčeli asi hodinu. Voda byla teplá, ale trošku příliš zamořena plovoucími řasami různých druhů. Bylo tam i poměrně dost plážových turistů (včetně mnoha Čechů) a žádný stín. Sem tam nějaký krab, prsty na nohou ale zůstaly celé, neucvaknuté. Příště jinam, pokud se ještě budeme koupat. 
Můj mobil pořád nefungoval a protože jsem chtěl zkontrolovat, jestli mi někdo nevolal a neposílal SMS, půjčil jsem si mobil od Blanky a vložil tam na chvíli svoji SIM kartu. Po zjištění toho, co jsem potřeboval, jsem mobil sice vrátil, ale ten si žádal PIN a měl takové zabezpečení, že pokud se člověk napoprvé překlepne, musí zadat už i číslo PUK. Ale to bylo doma a ne v hlavách. Tím jsem nás připravil o veškeré mobilní spojení a protože vypadlo navíc i WIFI v domě, byli jsme chvíli bez spojení úplně. Po nabití WIFI krabičky se obnovilo alespoň internetové spojení a mohli jsme poslat e-mail babičce, která nám spolu s dědou pomohla najít PUK i PIN pro Blančin mobil, čímž se obnovila další úroveň spojení se světem. Druhý den jsme zajeli do Media World ve Villesse a tam jsem koupil nový mobil (opět typ HTC Desire), čímž komunikační tma skončila i pro mne. V ten samý den se mi podařilo ještě i ztratit klíče (našel je Petříček v autě) a celkově se stalo asi tak sedm nepříznivých věcí, takže jsem pomalu začínal věřit, že opravdu existují smolné dny. V noci všechno korunovala silná bouřka, která se ale nad ránem rozplynula současně se všemi potížemi, trvajícími jeden den.
Setkání s prezidentem a dinosaury
Ještě při jízdě do Grada nám Davídek zahlásil, že vidí v Aquileii italského prezidenta. Všiml jsem si policistů v bílém a tak jsem si myslel, že nějaká důležitá návštěva asi přijela, ale že by zrovna prezident Italské republiky, to se mi nezdálo pravděpodobné. Teprve večer při zastávce v Aquileii nás italsky oslovila jedna starší paní z Gorizie, jestli jsme dnes viděli italského prezidenta. Protože prý právě tady byl v souvislosti se stoletým výročím první světové války. Davídek tedy na první pohled pozná, kdo je prezident a kdo ne. Starou Aquileiu jsme navštívili i další den, zejména její baziliku, kde byl jeden z prvních křesťanských chrámů Římské říše už v 1. nebo 2. století n. l. V bazilice se neplatí, v kryptách ano. Kdo chce, může rovněž vylézt na vysokou věž (což rodina odmítla). Ve staré Aquileii je také pěkné Forum Romanum se zachovalými sloupy a mnohé další památky z římské doby. Za bazilikou je hřbitov vojáků padlých v první světové válce, mnozí mají jen kříže beze jmen.
Další den jsme vyjeli zase směrem na jihovýchod mezi Aquileiu a Terst (Trieste). Zde - ve Villagio del Pescatore ("Rybářská vesnice") - nám byla mojí londýnskou kolegyní Aleksandrou (pocházející z Terstu) z britské překladatelské agentury, pro kterou mj. pracuji na dálku, doporučena naprosto nejlepší rybí restaurace . Skromné stoly restaurace družstva rybářů neměly vůbec málo hostů, i když - jak nám řekl servírující pan číšník-rybář - nedělají žádnou reklamu a spoléhají jen na ústní podání (tam a tam jeďte, tam mají skvělé ryby - tedy totéž, co přivedlo nás). Ceny příznivé, obsluha milá, ryby naprosto nejlepší, jaké jsme kdy jedli. My s Blankou jsme objednali pražmu ("orata") a chlapci dostali Fish and Chips, což ale nebyly žádné rybí prsty ze supermarketu, ale ráno ulovené "sardoni". Na závěr jsem pochválil kuchařovi i číšníkům jejich výtvor s tím, že to byla "musica gastronomica". Spolumajitel družstva či zaměstnanec se šťastně usmíval a vyprávěl nám všemožné historky s využitím italštiny a němčiny. "Ryby nejsou maso, můžeš sníst, kolik chceš a nebudeš po jídle mít pocit plnosti," řekl například. Nakonec jsem se zeptal, kde je slavný Dinosaur Antonio, jediný dinosaur Itálie, který se našel celý (celá kostra). "Tři minuty odtud pěšky", přehnal trochu. Ale za deset minut jsme byli u zvláštního stanu, pod ním byl nejen Antonio ve skále jako kopie (s nápisem), i mimo skálu postaven na zemi, ale dokonce tam stála i kostra nějakého velkého dinosaura. Bylo sice v tento den zavřeno, zamčeno a oploceno, ale přes bránu se dalo vidět a fotit stejně víceméně všechno, co bylo uvnitř. Následovala zastávka na zámku-hradě Duino s dechberoucími výhledy na moře a terstskou zátoku a skály, které opěvoval zde žijící básník Rilke. A protože v obci Duino žijí i Slovinci, dvojjazyčné nápisy nám prozradily, že Duino je slovinsky Devin, česky tedy Děvín. Po cestě zpět kluci moc a moc chtěli další dinosauří vykopávku, tj. kosti v pálené sádře nebo hlíně, které se tak dlouho dlabou nástroji malých archeologů, až se vydlabou a složí do pěkné kostry, že jsme neodolali a koupili za 13 EUR jednu dvojici takto skrytých koster. 
Kosti obchodníka, tváře Římanů a koncert
Následující dopoledne se dlabalo a skládalo na zahradě. Odpoledne se jelo zase do staré Aquileie s pěší túrou okolo římského Forum Romanum přes římský říční přístav zpět k bazilice. Další den následovalo archeologické muzeum, které přes nepatrné vstupné 8 eur za dva (děti bezplatně) obsahovalo neuvěřitelné množství archeologických skvostů uvnitř i venku na zahradě. Vše možné i nemožné, co se našlo a vykopalo ve městě Aquileia, které bylo svého času jedním z nejdůležitějším měst římské říše. Uvnitř byly fascinující sochy se zobrazením tváří, jaké opravdu byly před téměř 2000 lety v této oblasti a městě. To nám řekla paní z muzea, která mluvila výbornou angličtinou s britským přízvukem. Tedy že například staří Řekové sochy dělali podle ideálu krásy, vyrovnávali nosy atd., zatímco v Aquileii se obličej zobrazil přesně tak, jak vypadal, i kdyby měl jeho majitel například křivý nos. Na obličejích nejvíc fascinovala podobnost s některými dnešními italskými obličeji. 
Překvapující byly dokonalé výtvory ze skla (jakoby šlo o pouze sto let staré skleněné nádoby). A také starořímští bohové a rozličné nádoby, které tehdejší ženy používaly na kosmetiku, zlaté i stříbrné mince i mapa, která ukazovala, že akvilejské mince se našly dokonce i v Čechách a na Moravě (mj. v Praze, Blansku, Znojmě a v dalších asi třech menších lokalitách). Venku na zahradě na nás čekal celý starořímský hřbitov s velmi zachovalými náhrobky a s nápisy se jmény zdejších Římanů a někdy i beze jmen s povoláními (např. na jednom stálo: Ossa Mercatoris - Kosti obchodníka). Stovky náhrobních kamenů, většinou s dokonale čitelnými latinskými nápisy.
Odpoledne jsme ještě stihli vesničku Clauiano (patřící prý mezi nejhezčí vesnice Itálie - ale ta se nám až tak výjimečnou vesnicí nezdála být) a město Palmanova, které bylo postaveno v 16. století do unikátního tvaru devíticípé hvězdy, jejíž cípy byly obrannými valy s třemi branami a kde jednotlivé hlavní ulice vedoucí (nejen) od bran se sbíhaly na centrálním náměstí. Po cestě jsme potkali pána, který držel ceduli s nápisem zhruba v tomto znění: "Jsem bez prostředků, mám tři děti a hledám práci, prosím přispějte na jídlo." A tak jsem mu vhodil dvě eura a pán poděkoval. Po cestě jsme potkávali příliš mnoho prázdných obchodních prostor k pronájmu či prodeji a na centrálním náměstí byl výprodej před likvidací obchodu s obuví, kde jsme nakoupili za třetinové až poloviční ceny oproti běžným.
Večer jsme ještě zastavili u akvilejské baziliky na zmrzlinu a najednou byl problém zaparkovat. K bazilice přicházely davy lidí a my jsme šli ze zvědavosti taky. Před bazilikou bylo několik pánů v černém a tak jsem se jednoho zeptal: "Questo e concerto?" On se usmál a odpověděl: "Si, e concerto." Vešli jsme do baziliky a usedli k jednomu sloupu. Pánové v černém byli hudebníci z terstského divadla, kteří vešli také a ujali se svých bas, viol a houslí a po úvodním slovu nějaké paní italsky (s několika větami i německy a anglicky) začal koncert skladatele Haydna (jehož rodný dům jsme potkali první den cesty v Rakousku) pod názvem Posledních sedm slov našeho vykupitele na kříži - sedm sonát. Chlapci vydrželi asi do poloviny a potom jsme odešli. Venku se nás starší dvojice s úsměvem ptala, jestli jsou chlapci "gemelli" (dvojčata). Ano, dvojčata z České republiky, da Brno, říkám. Vyměnili jsme ještě pár vět a Arrivederci, což už suverénně říkali i kluci, kteří letos pochytili nová slova z italštiny, která se navíc na rozdíl od minulé italské dovolené nebojí vůbec používat.
Zrušení Benátek 
Ještě jsme v Aquileii u baziliky stihli vidět nějakého kardinála, který zřejmě v bazilice sloužil mši. Nejzajímavější na posledním dni před odjezdem však bylo setkání se Slovenkou (a s jejím tátou, který přijel k dceři na návštěvu). Naše setkání začalo tak, že její táta z legrace (když slyšel naši češtinu) z lavičky, na které seděl kousek od nás, vykřikl: "Nesmí sa fotiť! (Trnavský dialekt slovenštiny). Nejdřív jsem Blance nevěřil, že jí to někdo řekl, protože sám jsem to neslyšel, potom ale přišli oba k nám a srdečně se s námi podělili o mnoho zajímavostí.
Jeho dcera byla provdaná do jednoho z domů kousek od našeho domu. Už tam žije 18 let a má dva syny s italským manželem. Přímořské podnebí jí ale nesvědčí a místní lidé prý dost trpí na klouby, nezvykla si prý ani na mentalitu tamních lidí a ještě se prý vdala zrovna do tzv. "komunistického trojúhelníku", což má být podle volebních preferencí právě Terzo d'Aquileia a další dvě obce. Za 18 let života v Terzu prý zaznamenala i změnu, která nastala s přijetím eura, které podle ní ekonomiku Itálie dost výrazně poškodilo. "Napríklad tento podnik ľudia navštevovali v dobách líry veľmi a bol plný a dnes je poloprázdny," ukázala na jeden zábavní nebo taneční podnik poblíž. Lidé v Terzu, hlavně mladí, se prý moc nezdraví. My jsme měli trochu opačný pocit, ale nežijeme tam 18 let: Lidé s námi velmi rádi navazovali komunikaci (častěji než v Česku), což ale mohlo být způsobeno tím, že máme dvojčata. Protože skoro každá komunikace začínala úsměvem a otázkou na kluky, jestli jsou "gemelli". 
Ještě jsem zapomněl zmínit psa Rufuse, který pobíhal po zahradě domu a chtěl se pořád dostat dovnitř. Asi dva týdny před naším příjezdem mu zjistili rakovinu a tak jsem paní poradil, aby si zkusila najít např. informace o MMS/CDS (chlordioxid), jehož užíváním už nejeden pes (i člověk) rakovinu porazil. Paní poděkovala a řekla, že taky v mnoha případech věří víc v alternativní metody než ty oficiálně uznané.
Další den jsme odevzdali klíče od domu, a vydali se na cestu na západ. Po cestě jsme poobědvali ryby v jedné restauraci mimo města, vjeli na dálnici a řítili se směrem k Benátkám zvaným italsky Venezia podle dávného kmene Venetů, který měl i svůj jazyk (indoevropský, pravděpodobně italický, ale podle některých slovinských badatelů praslovanský, což se ale nezdá na základě několika vyluštěných i mnoha nevyluštěných slov pravděpodobné). Měli i svoje písmo podobné etruskému, z něhož pak vzniklo písmo latinské a tedy i naše. Nápisy z tohoto písma staré 2500 let jsme viděli v dalších dnech v Museo Archeologico Atestino v Este (připomeňme podobnost nikoliv náhodnou se jménem následníka rakouského trůnu zastřeleneho v Sarajevu: František Ferdinand d'Este).
Po cestě z Aquileie okolo Benátek bylo už dost horko a bez klimatizace v autě bychom asi uschli. Představa neděle strávené v krásném, ale turisticky přelidněném městě gondol nebyla úplně lákavá, zvlášť pokud bychom museli auto nechat např. v Mestre a dojet dovnitř i zpátky k autu vlakem. Nechtěli jsme zažít to, co před pár lety na Karlově mostě, tedy křečovité držení dvojčat, aby se neztratila v davech a minimální požitek z památek a navíc v nesnesitelném horku. Benátky byly odpískány, přestávku jsme udělali kousek od nich v městečku Spinea, kde byl pěkný zámeček a úplně stejné horko. Návrat na dálnici se konal až po nákupu nového holicího strojku, protože ten dosavadní spadl v Aquileii na zem a ukončil svoji pouť jakožto můj souputník. Zůstal v jednom z akvilejských kontejnerů. Po dálnici jsme pak jeli směrem k Padově, okolo ní do Euganejských kopců (Colli Euganei), pojmenovaných po kmeni Euganeů, kteří tady kdysi žili snad ještě v dobách předřímských. 
Petrarkova kopcovitá vesnice
Kopce Colli Euganei se před námi začaly zvedat hned po průjezdu kolem Padovy na jih a jejich krása byla nesmírná. Opravdu pěkné a nepříliš známé pohoří uprostřed severní Itálie. Potom už jsme kličkovali po opuštění dálnice obyčejnými silnicemi mezi kopci, až jsme vyjeli na kopec či kopce, kde se nacházelo městečko nebo spíš vesnice Arqua Petrarca. Vesnici bylo potřeba objet a vyjet do prudkého kopce (i skrze zákaz vjezdu, neplatící pouze pro domácí/ubytované, což jsme byli i my). Tam jsme se na dva dny ubytovali v penzionu Al Borgo, jehož návštěvě se příště vyhneme obloukem kvůli jeho majitelce Ines, která se nechová k hostům dobře. Dokonce mne její způsoby vedou k tomu, že na Google Maps umístím k tomuto ubytovacímu zařízení špatný komentář, což jsem dosud ještě nikdy neudělal. 
Nad penzionem prudký kopec ještě pokračoval a z něho vedla cesta s krásnou vyhlídkou na celé široké okolí. Když jsme se vraceli z výšky "Via Monte Piccolo" dolů, potkali jsme v otevřených vratech jedné zahrady rodinného domu jednu rodinu, jejíž pejsek začal kolem nás pobíhat venku po silnici. Rozhovor začala paní domu obvyklým dotazem na dvojčata. Já jsem se zase zeptal, jak se jmenuje pes. Prý původně Benito (jako Mussolini, řekla paní a uchichtla se) ale děti nechtějí toto jmeno používat, tak dostal jiné, něco jako Zanda, což nám znělo tak trochu jako "Zanzara" čili italsky komár. Těch jsme na několika místech v Itálii už zaplácli hodně a oni se zase hodně napili naší krve.
Ve vesnici jsme navštívili kromě restaurací a zmrzlináren i Petrarkův hrob před kostelem, na němž byl latinský nápis, který si sám napsal a který chtěl na hrobě mít: "FRIGIDA FRANCISCI LAPIS HIC TEGIT OSSA PETRARCE, SUSCIPE VIRGO PARENS ANIMAM. SATE VIRGINE PARCE. FESSAQ[UE] IAM TERRIS CELI REQUIESCAT IN ARCE." (Francesca Petrarky deska tu přikrývá vychladlé kosti, ujmi se rodičko, duše a ty, synu, viny ji zprosti. Znavenou na této zemi, ať nebeské město ji hostí.) Blíže o Petrarkovi a jeho životě pojednává zajímavý text (psán básníkem samotným, přeloženo do češtiny v 19. století). Text na iliteratura.cz je rozdělen na první a druhou část. 
Petrarca se znal i s Karlem IV. a posledních deset let strávil právě ve vesnici Arqua, která později dostala jméno po něm, snad kvůli turistickému ruchu. Před odjezdem jsme si prošli ještě Petrarkův dům, kde to vypadalo opravdu jako ve 14. století, i když jenom zčásti. Byl tam kocour, který se nechal hladit. Jedna místnost se restaurovala, stála v ní umělkyně na žebříku a štetečkem domalovávala vybledlé kresby. Snad právě tam byla mumifikovaná Petrarkova kočka (možná prý ale jde o podvrh ze 17. století), kterou jsme v domě neviděli. Já jsem začal mít trochu střevní potíže, tak jsem se i v domě slavného básníka ládoval českým živočišným uhlím, nemaje po ruce nic lepšího. Jak jsem se už zmínil, z vesnice Arqua jsme navštívili i Este a hlavně jeho archeologické muzeum archeologické s venetskými i latinskými památkami, ovšem některé známé venetské nápisy, které jsem znal, tam už nebyly (nejspíš odsunuty do jiných muzeí, do Padovy či jinam, jak nám sdělila pracovnice muzea). Neviděl jsem tam tedy svůj oblíbený (asi 2500 let starý) venetský nápis FOUGONTAI FOUGONTNA DONASTO REITIIAI. Podle některých slovinských badatelů to mělo znamenat něco jako "V oheň tajemství, v oheň stínů, přínáším (tuto oběť bohyni) Reitiji." Nápis byl na destičce, která se házela pravděpodobně do ohně. Druhá část je vykládána stejně i italskými badateli a stejně tak i oheň na začátku, ale význam zbytku může být i jiný.
Verona a její Arena, Ala a Alpy
Po odjezdu z Arquy jsme projeli kopce a vyjeli ven z druhé strany Colli Euganei a pokračovali až do Verony už po rovině. Projet Veronou bylo trochu komplikovanější, ale podařilo se zaparkovat blízko jednoho z několika málo zachovaných římských koloseí (v Itálii jsou snad jen tři, pokud se nepletu) v podzemní garáži. Horko by se dalo krájet a tak jsme šli pokud možno stínem. Před Arenou jsme zapadli do restaurace a rodina se najedla (já jen suchého, protože střeva neumožňovala jíst nic víc). Když jsme dorazili k starořímské Aréně, kde se dnes často konají koncerty vážné hudby, nabízel nám nějaký pán lístek na Aidu. S díky jsme odmítli a koupili lístky na prohlídku obří římské stavby, kterou jsme si prošli jak tmavými chodbami, jimiž chodívali kdysi gladiátoři, tak i uvnitř, kde bojovali mezi sebou nebo třeba se lvy.
Z Verony jsme se pak vydali na sever už po dálnici, až jsme v dálce začali vidět alpské vrcholky. Cesta v ten den skončila v městečku Ala v regionu Trento v příjemném rodinném penzionu Ai Vellutai s moderním vybavením. V tomto městě kdysi spal Napoleon i Wolfgang Amadeus Mozart. I jednodenní zastávka stála za to. Krásné starobylé domy a ze všech ulic vyhlídka na vysoké alpské vrcholy. Perfektně zásobený supermarket, indická restaurace s poněkud smutným Indem uvnitř (asi málo zákazníků). Městem protékala horská bystřina, vlastně poměrně široká řeka a dalo se vystoupit po schodech na nádherné vyhlídky. Někde tady bylo naposled potřeba používat italštinu, protože stále víc a víc severněji už začal narůstat podíl německy mluvících obyvatel oblasti Jižní Tyrolsko - Alto Adige - Südtirol. 
Následující den jsme se vrátili na dálnici a pokračovali rychle k severu až do Bolzana, kde jsme nemohli vynechat Museo Archeologico s nejstarší zachovanou evropskou "mumií z ledu", která dostala podle místa nálezu jméno Ötzi. Já jsem ho viděl po mnoha letech znovu a Blanka i chlapci poprvé. Nakoupili jsme spoustu suvenýrů včetně triček s tímto potenciálním prapředkem (protože pokud měl děti a pokud jejich potomci žijí dodnes, pak jsme celkem jistě i my jeho potomky, podobně jako skoro všichni Evropané).
V Meranu na kopci - z oken jako z letadla
Potom jsme pokračovali směrem na Merano/Meran (italsky/německy), kde máme ubytování na farmě Ötzerhof v pořádné výšce. Z okna je výhled na celé Merano i okolí jako z letadla a vyjet z města na náš kopec autem není úplně jednoduché (i zde přes jeden zákaz vjezdu a přes místa, kde se dvě auta nedokáží vyhnout, takže je třeba, aby jedno dlouho couvalo do míst, kde to jde). V Meranu na rozdíl od Bolzana se už mluví převážně německy, i když i Italové se tady vyskytují. Ještě po cestě do Merana jsme se zastavili ve vesnici Klaus/Chiusa na jídlo, ale protože bylo po 14.00, už byly jen sendviče, protože kuchaři v jižním Tyrolsku prý po 14.00 z restaurací mizí a vracejí se až večer. Tak nám to alespoň řekla tamní servírka jedné restaurace, která najednou přešla z němčiny a italštiny plynule do slovenštiny a prozradila nám, že pochází ze středního Slovenska.
V Meranu jsme se po prvním vyspání vydali do známých zahrad zámku Trautmannsdorff (i do zámku samotného), kde trávila svůj čas kdysi dávno i rakouská císařovna Sissi, manželka Franze Josefa I. Venku bylo asi 34 stupňů Celsia. Chlapcům se nejvíc líbila místnost pro děti s obrovskou hrací stěnou, kde se páčkami posílaly kuličky různými cestičkami.
Druhý den jsme udělali delší výlet do Švýcarska, asi 70 km daleko do kantonu Graubünden. V jeho pohraničním městečku Müstair se nachází památka ze seznamu světového dědictví UNESCO - klášter založený Karlem Velikým v roce 775. Jak nám prozradila paní průvodkyně, vypráví se, že v tomto místě Karla Velikého zastihla sněhová bouře, když jel z korunovace na langobardského krále v Římě (kromě franského, kterým byl od začátku panování). A protože se on i jeho vojenský doprovod zachránil právě v dnešním Müstairu, dal zde vystavět klášter, v němž se zachovaly jak prvky (i malby) z doby karolinské, tak i z 12. století i z pozdější doby, jak byl postupně přestavován a dostavován. V současné době v něm žije 9 benediktinských řádových sester ve věku od 50 do 83 let v klauzuře (uzavřené od vnějšího světa v části kláštera), zatímco zbytek kláštera je muzeum. Řád už nepracuje na svých polnostech jako kdysi, ale tyto pronajímá, podobně jako několik místností pro ubytování hostů. Karel Veliký je jen tak mimochodem téměř jistě přímý předek většiny Evropanů včetně mne i vás, protože v podstatě platí, že každý člověk z doby před 1200 lety z Evropy, jehož přímí potomci žijí dodnes, má mezi potomky naprostou většinu Evropanů. A u Karla Velikého je prokázáno nad vší pochybnost genealogickými vývody, že někteří jeho potomci žijí i dnes, z čehož plyne, že většina Evropanů jsou jeho potomci, jen o tom nevědí a nemohou to přímo doložit, pokud nenarazili při svém vlastním genealogickém bádání na šlechtického předka v posledních 400 letech. 
Po klášteru jsme si prošli krásné městečko v pozadí s alpskými vrcholy, kde většina lidí mluví rétorománštinou, jedním z malých a mnohým neznámých jazyků Evropy. Všichni ale zároveň ovládají němčinu, protože v kantonu Graubünden se mluví německy i rétorománsky. Rétorománština je podobná italštině a podobně jako ona se vyvinula z latiny. Zajímavým příkladem byl nápis na značce Pozor děti: "Attenzium uffants!" Paní průvodkyně v klášteře vedla výklad čistou němčinou se švýcarským přízvukem a občas vložila pro zajímavost nějaké slovo, které tamní lidé používají rétorománsky. 
Navštívili jsme i dva obchody s potravinami a cukrárnu, kde zmrzlina stála asi o polovinu víc než v Itálii (i přes nižší daň započítanou do ceny). Důvodem je silný švýcarský frank (CHF) už od dob, kdy se část evropských občanů bála nechávat všechna svá investiční vajíčka v jednom košíčku (v eurech) a silně diverzifikovali převodem peněz do Švýcarska, kde pak kurz franku rostl a rostl, až ho tamní centrální banka začala držet pod určitou - stále však vysokou - hranicí, aby přílišné posílení franku nepoškozovalo švýcarský vývoz. My jsme franky nepotřebovali, téměř všude se dalo platit kartou a ve zmrzlinárně nám vzali eura.
Cesta zpátky vedla kolem odbočky místa v Ötztaler Alpen, kde našli Ötziho. Projeli jsme také, stejně jako na cestě tam, několik tunelů, z nichž nejdelší byl dlouhý 2,5 km. Po cestě tam jsme obědvali v jedné restauraci, kde kuchař byl Čech a všechny servírky Slovenky. Poslední den v Meranu jsme byli v místních Terme - Therme, kde jsme se vykoupali s výhledem na alpské vrcholky pod piniemi. Zejména děti se vyřádily dosyta ve vířivkách a dětských bazénech.
Cesta na sever okolo Brixenu
V neděli 20. července jsme vyjeli po dálnici z Merana přes Bolzano a okolo Brixenu, kde trávil svoje vyhnanství Karel Havlíček Borovský, do Rakouska přes Brennerský průsmyk. Bylo stále horko kolem 34 stupňů, takže klimatizace v autě běžela na plné obrátky. Italské dálnice (jinde po Itálii zpravidla ve vzorném stavu) právě na tomto místě (ale třeba ani okolo Benátek) nebyly v nejlepším stavu, takže se trochu tvořily kolony. Horší bylo, že se nedalo moc dobře zaparkovat na odpočívadlech, která byla přeplněna auty a po přejetí hranic a nalepení nové rakouské dálniční známky bylo třeba platit ještě speciální mýto za Brennerskou dálnici. To by nebyl problém, zřejmě dálnice na tomto místě byla finančně mimořádně náročná, ale bylo by bývalo lepší to vyřešit nějakou dodatečnou známkou na skle. Tady se ovšem vybíralo mýto v branách podobným těm italským dálničním, tvořily se obrovské kolony aut a doprava byla tímto velmi znesnadněna ještě mnoho kilometrů před mýtnými branami. Navíc se nedalo nikde zastavit ani tehdy, pokud někdo mezitím nutně potřeboval na toaletu, takže celý systém je poněkud nedomyšlený. Brennerský průsmyk proto od nás nedostane příznivé hodnocení, i když díky za to, že tady dálnice existuje a že není potřeba projíždět horami malými silničkami do kopců serpentinami ve tvaru mnoha písmen S nad sebou a pak zase to samé dolů, jak tomu je tam, kde hory auta překračují po silnících a nikoliv po dálnicích. 
Jízda Rakouskem po přejezdu z Itálie pokračovala i za mýtnými branami po auty přeplněné dálnici, takže jsme si oddechli až po výjezdu z ní v městě Hall in Tirol, kde jsme se naobědvali v tyrolsko-čínské restauraci s tyrolsko-čínskou kuchyní a tyrolsko-čínskou obsluhou. Prošli jsme si historické centrum města a pokračovali dál na sever až na jižní okraj Bavorska, kde jsme ten den cestu už dost unaveni cestováním ukončili v městečku Kiefersfelden (Borovicová pole), jeden kilometr uvnitř Bavorska za hranicí s Rakouskem. 
Městečko se jménem po stromech bylo poznamenáno padlými stromy. Vichřice z předešlého dne nejen zlomila pár stromů a přehodila je přes silnici i železnici, ale polámala i mnoho dalších větví a všude byly stopy jejího řádění. Proto stromy spadlé přes silnici znamenaly nutnost objet městečko oklikou, abychom se dostali do centra a mohli se ubytovat v Hotelu Zur Post, který byl v budově staré královské bavorské pošty. Hotel byl velmi příjemný, až na hluk okolo přejíždějících vlaků, na což nás ale paní majitelka poctivě předem upozornila, takže jí nelze vůbec nic vytknout. Vlaků možná jezdilo trochu víc než jindy, protože předtím kvůli popadaným stromům nemohly a teď to bylo potřeba dohnat a převézt veškeré čekající náklady z Rakouska do Bavorska nebo opačným směrem. Ráno jsme zaplatili a vydali se po německých dálnicích směrem přes berchtesgadenský cíp Bavorska zase do Rakouska do spolkové země Salzburg. Po průjezdu okolo Salzburgu jsme zakotvili na obědové pauze v městečku Mondsee (Měsíční jezero), které je charakteristické tím, že leží u Mondsee (u Měsíčního jezera). Když jsme po zaparkování hledali restauraci, ptali jsme se člověka, který nám odpovídal směsí němčiny a angličtiny s ruským přízvukem (neuměl vyslovit zvuk H a nahrazoval ho zvukem G). Vypadal jako příjemný člověk a tak jsem si představoval, že to může být člověk utíkající z Ruska, kde svobody jsou oklešťovány pomalu každým dnem víc a víc a kde ze sdělovacích prostředků státu vychází víceméně goebbelsovská směs obrovského kvanta vymyšlených informací ostře nepřátelských k Ukrajině i k Západu. Anebo to mohl být třeba rusky mluvící obyvatel ukrajinského Donbasu, který v Rakousku hledá klid před řáděním teroristů mezi Doněckem a Luhanskem. Mohl to ovšem stejně dobře být i obyčejný turista odkudkoliv s ruskými kořeny, anebo dokonce i proputinský agent se zvláštním posláním. Potkali jsme ho náhodně ještě třikrát a nakonec přišel do stejné restaurace, kde jsme jedli. Usmáli jsme se na sebe, když jsme se potkali už poněkolikáté.
Jižní Čechy: Jedenáctka mrtvých teroristů
Cesta po dálnicích je nudná a někdy i příliš dlouhá a namáhavá, takže mnohokrát jsem si říkal, že by bylo bývalo lepší letět někam letadlem než se trmácet po dálnicích, ale to bychom zase neviděli tolik míst v tolika různých zemích, pokud by naše kapsa nebyla bezedná. Jízda pokračovala okolo Linze (Linz, Linec), takže jsme si vzpomněli na linecké těsto a linecké koláčky. Nad městem se dálnice z větší části teprve stavěla a silnice okolo byla poněkud přecpaná auty a kamiony jedoucími do České republiky. Místo původně zamýšlené cesty na Krems a Znojmo jsme nakonec zvolili průjezd přes Jižní Čechy. 
Za hranicí jsme zastavili hned za bývalým přechodem u stánku se zmrzlinou a protože jsme neměli u sebe žádné koruny, poprvé jsme v ČR platili eury, což nebyl žádný problém. Zmrzlinářská dvojice (nejspíš manželé) nám poradili, abychom nehledali ubytování v Kaplici, protože jsou prý cenově zkažení a nasazují rakouské ceny. Že prý snad ve Velešíně v penzionu U koňky by to mohlo být lepší, ale nejlepší by bylo jet až ke Třeboni. To jsem ale nechtěl, protože únavný dálniční den bylo třeba už ukončit. A tak jsme zamířili do Velešína mezi Kaplicí a Českými Budějovicemi. 
V penzionu se rovněž dalo zaplatit eury, ale nebyl to asi moc dobrý nápad, protože ubytování bylo stejně drahé jako o den dříve v německém hotelu (který byl ale lepší a personál či majitelka byla o mnoho přívětivější). Večeře tamtéž byla levnější než v Německu či Rakousku, natožpak v Itálii, měla ale jednu drobnou vadu - spoustu nadměrně drzých much poletujících kolem jídla zcela bez obav o svůj život. To se mnohým z nich nevyplatilo. Kluci běhali s tácky od nápojů kolem stolu a ukončovali jejich život za drzé obtěžování počestných cestujících večeřících hostů. Jakmile bylo skóre čtyři nula v neprospěch much, přidal jsem se k nim, protože jedna moucha mi přistála v omáčce na kraji talíře, což znamenalo překročení veškerých zákonů slušného chování. Společnými silami jsme tak těchto otravných teroristů zlikvidovali deset. To ale stejně příliš nepomohlo, protože je brzy zastoupili kolegové. Kluci měli ale postaráno o zábavu a pak už jsme šli na pokoj složit své údy do polohy sprchmo a ležmo. Tam zabili ještě jednu, čímž počet muších mrtvolek narostl na číslo jedenáct. Jak říkáme po přečtení většiny Egypťana Sinuheta po staroegyptském způsobu, poslali jsme mouchy "do západní země". Pokoj byl trochu cítit lakem či lepidly z nového nábytku, takže bylo třeba hodně větrat.
Hluboká, Telč a domů
Následující den jsme vyrazili na České Budějovice, kde jsme poobědvali v proslulých Masných krámech u hlavního náměstí Přemysla Otakara II. Masné krámy byly původně na náměstí, ale Karel IV. je z hygienických důvodů na náměstí nechal zrušit a přemístit na dnešní místo. Později se v místě mnohasetletého prodeje masa budova využila pro restauraci, která je tam dodnes. Kupodivu patří pod státní firmu Budvar, takže nás vlastně - výměnou za peníze - nakrmil stát. Jeho servírky nebyly příliš usměvavé, což ale neplatilo jen pro státní servírky a číšníky. Kdybychom přijeli do ČR poprvé v životě, asi bychom měli dojem, že lidé se tady méně usmívají nebo víc mračí. Doma si to člověk tak silně neuvědomí, jako když se vrátí ze zahraničí po několikatýdenním pobytu. Přesto jsem měl (možná nesprávný) dojem, že na jihu Čech se lidé usmívají ještě méně než jinde v ČR.
Dál jsme pokračovali do Hluboké nad Vltavou. Obec byla obležena auty, takže zaparkovat bylo nesnadné. Cesta pěšky nahoru na zámek vedla vlhkým horkem (připomínalo to Itálii v určitých dnech), zatímco cesta dolů už deštěm. Prohlídky se střídaly po méně než deseti minutách (tolik lidí chtělo záměk vidět zevnitř) a chlapce už bolely nohy, jak byla prohlídka dlouhá. Nejvíc je zaujala zbrojnice, ale úplně nejvíc obchody se suvenýry, kde si koupili kuše, s nimiž pak po zbytek dne na hotelovém pokoji v Telči stříleli. Ubytovali jsme se v Hotelu pod kaštanem, který byl asi nejlevnějším a nejobyčejnějším ubytováním na naší cestě. Následovala večerní procházka na nádherné náměstí s podloubími, návrat zpět středověkou branou a následující den cesta zpět domů, nebo přesněji ne tak úplně domů, ale do Bošovic pro pokračování prázdnin v domě u prarodičů a strejdy. Náš středoevropský okruh se tak završil a cesta po směru hodinových ručiček je u konce.
KAREL MACHALA
P.S.: Fotky k dovolené jsou tady pod Jihostředoevropský okruh I. až IV.
Dále, jak se psalo na starých mapách o neprozkoumaných územích: hic sunt leones čili zde jsou lvi.