Cesta na severovýchod:
Zeměmi bílých rytířů a orlů

Trasa: Brno - Gliwice, PL - Nowa Wieś - Warszawa - Rogowo - Białystok - Hrodna/Grodno, BY - Druskininkai, LT - Rumšiškes - Pašuliai - Kaunas - Klajpeda - Palanga (4n, + Liepaja. LV) - Klajpeda - Kačergine - Kaunas - Vilnius (10n, + Trakai) - Vilkaviškis - Sokólka, PL - Hajnówka (2n, + Bialowieźa) - Biala Podlaska - Lublin - Sandomierz - Kraków - Brenna - Olomouc, CZ - Brno
Země: CZ - PL - BY - LT - LV - LT - PL - CZ

Letní cesta roku 2017 směřuje na severovýchod a vede zeměmi, které jsou tak či onak spojeny s bílou barvou. Polsko má ve znaku bílého orla, Litva bílého rytíře, projedeme Białymstokem a Bialou Podlaskou, a taky cípem Běloruska, jehož tradičním znakem byl rovněž bílý rytíř, smočíme některé končetiny v Baltském moři. Baltas znamená litevsky bílý. Centrální zemí naší cesty je tentokrát Litva, kde strávíme největší část naší cesty. 
Více než třetinu cesty pokrývá ubytování v rámci výměnné služby, kdy se dvě rodiny navzájem vymění, aniž by si cokoliv platily. Rodina jede do Litvy poprvé, já potřetí a budu tedy moci porovnávat, co vše se změnilo za 24 let od poslední návštěvy. A změnilo se toho hodně: když jsem byl poprvé v této zemi, bylo to už v čerstvě samostatné Litevské republice, která se vyrvala ze spárů SSSR a několik lidí za to dokonce zaplatilo životem. Tehdy jsem platil ruskými rubly. Podruhé, což bylo o rok později, jsem tam používal litevské lity (litas, mn. č. litai) a i tehdy ještě existovala pasová a celní kontrola na hranicích s Polskem. Teď potřetí už hranice vymezují jen cedule a země platí eurem.
Krásný starobylý jazyk
Protože jsem homo linguisticus, který se rád učí jazyky (nejen) zemí, do kterých jede, ani litevština není výjimkou. V roce 1992 jsem si ve vilniuském starém městě (Senamiestis) koupil malou, ale hutnou a ze všech učebnic jazyků, které mám, nejlépe sestavenou jazykovou učebnici. Učebnici litevského jazyka v angličtině, kterou sestavila Dalija Tekoriene, klobouk před ní dolů - pokud budu někdy dělat nějakou jazykovou učebnici, budu se u ní nejspíš inspirovat. Většina jazykových učebnic, kterých jsem měl tak nějak víc v ruce přes 30, je spíš poloviční utrpení a poloviční radost, tahle jenom radost. Učebnici prodávala na ulici stará babička na stolečku, přivydělávala si tak k tehdy nepříliš vysokému důchodu v těsně postsovětské době (to se za tu dobu taky výrazně zlepšilo). Požadovala za ni 10 amerických dolarů a dostala je. Učil jsem se z ní trochu při prvním pobytu, potom ještě jednou a do třetice teď, kdy jsem to dotáhl až po 30. lekci, tedy skoro nakonec. V těchto měsících a jen na místě, kam i císařpán chodíval pěšky.¨
Šiems dviem seniems põnams - těm dvěma starým pánům
Pro jazykozpytné osoby ze slovanského prostředí (ale nejen z něho) má tento jazyk jednu velkou výhodu. Protože se měnil relativně pomaleji, zachovává mnoho tvarů tak, jak byly, když ještě čeština nebyla češtinou, ba ani praslovanštinou, ale daleko předtím. Když předek jazyka českého či polského z větve slovanské, ale i jazyka litevského z větve baltské jedním jazykem byl: baltoslovanštinou, která se pak rozešla na dvě větve, slovanštinu (která se rozvětvila na mnoho větví) a baltštinu (z níž pochází dnešní litevština a lotyšština a mj. i vyhynulá pruština). 
A proto naučit se trochu litevsky neznamená jen možnost domluvit se tam v jejich vlastním jazyce (což možná ani moc často nebude potřeba, snad každý tam ovládá buď angličtinu, němčinu nebo ruštinu). Ale pro nás lidi fascinované jazyky, jejich příbuzností a historií to znamená možnost poodhrnout závoj zapomnění toho, jak přibližně vypadala předčeština v době, kdy ještě nebyla ani slovanštinou. 
Kdybychom měli uvést pár zajímavých příkladů, zde jsou: šiems dviem seniems põnams - těm dvěma starým pánům. Není to krásné? I ty -M koncovky třetího pádu jsou daleko starší než praslovanština, jak vidíme na tomto příkladu. Laba diena - dobrý den. Diena rozumíme snadno, laba se nám v češtině zachovalo ve slově lepá, ale už se moc nepoužívá jinak než ve druhém stupni jako lepší
Labas vakaras - dobrý večer. Vakaras je večer, praindoevropsky to mělo znít dle rekonstrukcí indoevropanistů přibližně wekeros, Slované si zahodili koncovku -S na konci a K uprostřed změkčili na Č (tak jako u dvojice keturi - čtyři a třeba i quattro - čtyři z italštiny ukazuje, že ani latina a její potomci toto K nezměkčili a nechali, jak bylo.). 
A z toho večera a wekera máme dnes několik slov: večer, ale také včera. Litevské vakar (včera, od: vakaras, večer) mi pomohlo pochopit, že i naše včera je odvozeno od večer a litevské rýtoj (zítra, odvozené od rýtas, ráno) mi pomohlo pochopit, že slovo zítra je odvozené od slova z+jitra. Rozdíl mezi rytoj a jitro je jen v přesmyčce hlásek, je to stejné slovo.
V germánských jazycích se ze stejného praindoevropského základu wekeros/weksperos po určité změně (wesperos - westraz - West) říká West jako západ. Wesperos je západ čili večerní strana i v prařečtině a praitalických jazycích. Prostě Západ je Večerní strana, tak jako ve staré češtině a dodnes polštině je jih poludnie a sever pólnoc.
Cesta začíná
A tak vyrážíme na půlnoc, nikoliv však o půlnoci. Zastavili jsme krátce v Lipníku nad Bečvou, nakoupili pitíčka (vody) a prošli se po náměstí a okolních uličkách. 
První spací zastávka jsou Gliwice v Polsku. Město známé fingovaným útokem nacistických vojáků převlečených do polských uniforem na rozhlasový vysílač, aby bylo možno rozpoutání konfliktu hodit na Polsko a následně ho okupovat. Operace pod falešnou vlajkou se tomu říká, false flag operation. Tak začala 2. světová válka. Na základě tajného dodatku dohody mezi nacistickým Německem a SSSR došlo k rozdělení Polska. Německo si ukouslo větší kus Polska a Sovětský svaz menší, na nové "sovětsko-německé" hranici se potkali důstojníci obou zemí a podávali si ruce (pod odkazem je fotografie) a slavili spolu. Protože z Polska si víc ukrojil Hitler, Stalin si zase mohl podle stejného tajného dodatku obsadit republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko. A tak se i stalo.
Gliwice mají pro mne ještě jednu zajímavost. Protože se v 17. století a dřív někteří mí předkové jmenovali Gliwický, je prakticky jisté, že přišli na Moravu z Gliwic. Tenkrát ovšem z rakousko-uherských Gliwic. Tady jsme povečeřeli na historickém náměstí s kostelem uprostřed v restauraci Hemingway a přespali jsme na předměstí Labedy (Labutě) v docela tichém a příjemném hotelu Łabędy. Pokračujeme dál na Varšavu, před níž zaparkujeme v městečku Nowa Wieś. Unikli jsme z horka. Ještě v Brně bylo 31 stupňů Celsia a kolem Olomouce dokonce 32 C, potom kolem Ostravy už teplota klesla na 27 C a to vydrželo až do Gliwic. Warszawa dnes hlásí 24 C, zatímco v Brně bude i nadále 32 C. Takže docela jsme si ten velevýlet na sever vybrali v pravý okamžik.
Cesta z Gliwic před Varšavu vedla zpočátku krásnou polskou krajinou rovin lemovanou mnohými lesy, lesíky, městečky a vesničkami, ovšem sem tam i s místy, kde se opravovaly opravdu dlouhé úseky silnic najednou a tak se čekalo asi pětkrát docela dlouho před semafory, než projede protější směr. Proč se opravuje velmi dlouhý úsek silnice najednou, je spíše záhadou. Proč se to děje na čtyřech místech po dvou kilometrech s krátkými neopravovanými úseky mezi tím, je rovněž záhadou. Asi evropské dotace, které se musí vybrat do určitého termínu. A musí se vybrat všechny na jednom místě. Jinak to smysl nedává. Najedli jsme se zase dobře, tentokrát ve městě Częstochowa, které je jedním z duchovních center Polska. Prohlédli jsme si centrum města a vyrazili dále na severovýchod.
Další úsek už byla dálnice, poměrně plná aut a kamionů, ale místy se přesto dalo jet dost rychle. Přes 310 km za dnešní den stačilo. Nákup v Lidlu. A už jsme w Nowej Wsi (Nowa Wieś) v domku, kde je připravený apartmán. Pán říká, že si už myslel, že nepřijedeme, protože nás čekal (jak původně předběžně avizováno námi bylo jest) mezi pátou a šestou večerní, ale my jsme dorazili až po 20:00. To víte, kolejki samochodowe čili fronty aut a k tomu pětkrát! W Polsce albo w Czechach? W Polsce.
Apartmán je prostorný a tichý, máme štěstí na tichá místa. Rušná Varšava je za rohem, ale tady je ticho a příjemně. Večer čtu chlapcům už třetí den knížku Krvavý básník Nero od Dezsö Kostolányiho. Líbí se jim to (nevyužili práva veta ani po prvních kapitolách), autor umí psát a to dokonce zároveň pro dospělé i pro děti, opravdu dobrý styl.
Den třetí: cesta před Bialystok
Dnes nás čeká jen 212 kilometrů, takže nejdelší třísetkilometrový úsek už máme za sebou a teď se budeme posouvat po menších trasách a taky nejspíš víc uvidíme a nebude to už tak namáhavé. Tento a příští týden jsem si udělil dovolenou, peníze tedy budou pouze ubývat, ale my můžeme všichni odpočívat. A to se taky musí!
Průjezd Varšavou nebyl velký problém, zvláště s tak schopnými navigátory, kteří využívají navigace mého mobilu, která na nás mluví anglicky. Dvě mouchy jednou ranou: kluci mají zažité anglické pojmy jako kruhový objezd nebo držte se na pravé straně, a ještě trefíme, kam potřebujeme. Od Varšavy po Bialystok to šlo chvílemi rychle po dálnici (ale přesto poněkud plné aut a kamionů), chvílemi se objevovali opravované či právě dostavované úseky dálnice, kde se jelo pomaleji a občas hodně pomalu. A tak ani úsek do Bialegostoku nebyl o moc víc než dlouhá cesta. Zastavili jsme na oběd ve městě Wyszków, protože mi připadalo zajímavé, že se jmenuje jako český Vyškov. Město nestálo za moc, bylo ucpané auty a těžko se hledala slušnější restaurace, nakonec Davídek objevil přes navigaci nebo Google Maps a už jsme v ní seděli a jedli. Potom pokračovala namáhavá cesta, na jejímž konci už jsme byli docela unaveni. Před Bialymstokem jsme po nákupu v oblíbeném polském supermarketu Biedronka (Beruška neboli Slunéčko sedmitečné) zahnuli do oblasti Národního parku Narwiańskiego, tedy parku okolo řeky Narew. Krásná rovinatá krajina plna čapích hnízd (těch bez podvodných dotací, skutečných), lesů a vlnící se řeky Narew. V ubytování nás čekalo překvapení. Nikdo nikde, jenom obálka s mým jménem, tam byl klíč a pokyn, že peníze máme nechat v dřevěné krabici v pokoji i s klíči. Měli jsme dlouho pro sebe nejen pokoj, ale i společenskou místnost, kde jsme se najedli a taky jsme si tam zahráli pingpong alias stolní tenis, kluci byli z toho nadšení. 
Den čtvrtý: Běloruský severovýchod
Ráno jsme vstali relativně brzo a vyjeli asi po desáté hodině. Asi za hodinu a něco jsme dorazili na hranici Polska a Běloruska, kde jsme byli připraveni trpělivě vystát a přestát všechny hraniční aktivity, jaké už dnes člověk v Evropě moc často nezažívá. Ale co není, může být - Evropa se mění k horšímu celkově, takže do budoucna je asi možné cokoliv. 
Po pravdě je však třeba napsat, že to bylo ještě o dost náročnější než na hranici z Řecka do Turecka. Po rychlé kontrole na polské straně nastala několikanásobná a asi 90minutová anabáze na straně běloruské. Tento způsob překračování hranic zůstal ze sovětských dob, jen forma se trochu pozměnila. 
Fronta asi tak 20 aut rozdělená do dvou řad nebyla dlouhá, ale postupovala pomalu. Dlouho se stálo a nic se nedělo. Potom se stálo a zpracovávaly se bumážky. Bylo třeba vyplnit tolik různých bumážek, že až oči přecházely. A to jsme z domu už vezli navíc k pasům ve dvojím provedení čtyři předem vyplněné dokumenty pro experimentální bezvízový vstup do severovýchodní části Běloruska (tzv. Augustovskij kanal). A pojištění k tomu. Proto jsme si před příjezdem na hranici mysleli, že máme předvyplněné snad všechny informace, které by někdo mohl požadovat, ale to byl omyl. Museli jsme vyplnit další čtyřikrát dva nebo čtyřikrát tři dokumenty (zhruba stejnými údaji jako jsme už vezli), takže jsme byli naprosto dokonale a několikanásobně podchyceni a zapsáni. Popojíždělo se tak po dvaceti nebo třiceti minutách. Zapisování všeho z vyplněných papírů zřejmě do počítačů pak trvalo ještě delší dobu než naše vyplňování. Každopádně jsme se o čekání dozvěděli na internetu dopředu, obrnili se silnými nervy a vzhledem ke znalosti ruštiny šlo všechno docela hladce. Otevírali jsme několikrát i kufr a všichni hraniční a celní úředníci koukali na stejná místa, i do pootevřeného kufru. Na posledním, asi třetím stanovišti, jsme odevzdali jednu bumážku, na níž bylo napsáno, že jsme čtyři osoby a byla nám zvednuta i poslední závora. Octli jsme se v Běloruské republice. Následovala první zastávka u benzinky, kde jsme si všimli nápisu, že se platí mýtné za silnice. Naštěstí celkem milá paní vysvětlila, že když pojedeme po neplacených cestách, není třeba nic platit, jinak bychom za průjezd platili asi 45 eur. A popsala nám cestu. To jsme potom i zvládli a dorazili postupně přes zajímavé vesničky dorazili do Grodna, které je hlavním městem severovýchodní oblasti a jmenuje se rusky Grodno a bělorusky Hrodna. Podle informací na internetu tady asi polovina Bělorusů mluví doma bělorusky, zatímco druhá polovina mluví doma rusky (i oni se považují za Bělorusy). Běloruština v poslední době prý sílí, dokonce je všude víc nápisů bělorusky a některé jsou jenom bělorusky, včetně např. názvů vesnic nebo nápisů na pomnících. Průjezd Hrodnem překvapil pozitivně v tom smyslu, že to není město přeplněné auty, je tam všude dost prostoru a snadné parkování (není tam ještě tak přeautováno jako u nás nebo v západní Evropě).
Dobrý oběd a synagoga
Měli jsme se setkat s paní z cestovní kanceláře, která nám vyřídila dokumenty k bezvízovému styku a pojištění, abych jí mohli za tuto službu zaplatit. Setkat jsme se měli tam, kde nám doporučila oběd, totiž v krásné tradiční restauraci Staryj Ljamus, kde se opravdu dobře vaří. Kromě nás tam jedla i velká skupina Poláků (asi z autobusu), kteří podobně jako my využívali nové možnosti podívat se do Hrodna bezvízově. Dostali jsme objemný a těžký jídelní lístek, který  kombinoval běloruštinu s ruštinou, ale nějak jsme se nakonec vyznali, objednali a celkem příjemně se najedli za příjemně nízké ceny. Potom jsme se vydali pěšky přes park plný zábavních stánků až k velkému náměstí, možná to bylo to, které se dodnes nazývá Savěckaja (bělorusky) a abych nezapomněl, ta dobrá restaurace byla na "vulici Dzeržinskaha", což nebyl nikdo jiný než obávaný zakladatel tajné sovětské policie Čeka Dzeržinskij, která se později několikrát přejmenovala na GPU, NKVD a KGB. Dnes se jmenuje KGB jenom v Bělorusku, v Rusku ji přejmenovali ještě jednou na FSB. Tj. ulice pojmenovaná po sovětském činiteli, který je zřejmě pro ně přesto součástí historie a tak se ulice nepřejmenovává, ani když ta osoba má na rukou poměrně dost hektolitrů krve nevinných lidí, kteří se provinili jenom tím, že měli jiný názor a někteří ani to ne. Pro nás dost nepochopitelné. Ale dost kritiky, kvůli tomu jsme na Bílou Rus nejeli. Ještě jsme si taky vyfotili pro nás už docela raritu, naštěstí: velkou sochu Lenina. Kluci ji viděli poprvé, já po hodně dlouhé době poprvé.
Paní Olga z cestovní kanceláře se účastnila akce off road vozidel, tak nemohla přijet a navrhla nám, abychom tedy zaplatili kolegyni z jiné cestovky, která se pohybuje v centru. Proto jsem jí zavolal, pagavaril, kde se setkáme, a sice u staré synagogy, ke které a do které jsme se chtěli stejně podívat. A tam jsme se i setkali, předali jí patnáct eur za dokumenty i pojištění pro kolegyni, popovídali a vydali se ke stánkům se suvenýry a do synagogy. Ve stánku bylo možno platit i kartou, prodávaly tam sympatické paní, ale nebylo to úplně rychlé, protože jeden polský učitel ruštiny dlouho předlouho vybíral před námi, co koupí, a nakoupil opravdu hodně, takže paní pak spokojeně poznamenala, že dnes dost vydělala. Když jsme se nabažili obojího, už jsme se nevydali na původně plánovaný "zamak" čili hrad a zámek, obojí dominanty Hrodna, stojící vedle sebe. Viděli jsme je zvenku. Byli jsme prostě unaveni z předchozích stovek kilometrů (na tachometru je za čtyři dny asi 900 km) a chtěli jsme už pokud možno dojet do dalšího místa ubytování. To je na kraji Litvy, bylo tedy třeba ještě jednou překročit hranici Běloruska směrem ven. Ještě předtím nás zastavila na silnici policejní kontrola, která chtěla jenom vidět pasy a hned nás propustila. Mimochodem cesta vedla okolo moc krásných lesů. 
Pak už jsme se přes dvojřadé davy kamionů přeposouvali až k hraniční kontrole, opět několikanásobné, opět náročné, ale ve směru ven už netrvala hodinu a půl, ale sotva třičtvrtě hodiny. S dotazy jako jestli víme, co je zakázané převážet, například zbraně jestli nevezeme nebo drogy, léky a podobně. Nejsme obchodníci, jenom turisti, chtěli jsme vidět Grodno / Hrodno / Hrodna a projet si Augustovský kanál na běloruské straně. Asi ji to uspokojilo, ale přesto s přísným výrazem, který tady (ale i jinde) na hranici činí z lidí důležité úředníky, zkontrolovala kufr auta a kufr uvnitř auta. Nebyla sama, kolegové to pak o kus dál zopakovali, všechno se zdlouhavým zapisováním údajů. Na litevské straně hranice už jsme byli natěšeni na to, že tam bude krátká kontrola, vjeli jsme do samostatného pruhu, kde nikdo nebyl a kde bylo napsáno "pro občany EU". Konečně z EU taky nějaká výhoda.
Ale tam si nás dlouho nikdo nevšímal, tak jsem se připomněl, došlo k rychlému zkontrolování pasů, jejich vrácení, a protože se závora neotevírala a vedlejší pruh byl otevřen, po marném dotazujícím se mávání na pohraniční policisty jsem se rozhodl přejet do vedlejšího pásu okolo závory. To jsem ale neměl dělat, hned vyběhl jeden policista a nasměroval nás zpátky, vyčetl nám to a ještě dělal chvíli "pakárnu" s kontrolou kufru auta a kufru, než nakonec závoru zvedl a propustil nás do Litvy. Byla to letos zřejmě naštěstí naše poslední hraniční kontrola, protože zpátky už pojedeme přes litevsko-polskou schengenskou hranici bez kontrol.
Druskininkai - Sodyba Igne a cesta na sever



Dále jsou zatím lvi, jak se psalo na starých mapách o neznámých krajinách: 

*hic sunt leones*