Cesta na severovýchod:
Zeměmi bílých rytířů a orlů

Trasa: Brno - Gliwice, PL - Nowa Wieś - Warszawa - Rogowo - Białystok - Hrodna/Grodno, BY - Druskininkai, LT - Rumšiškės - Pašuliai - Kaunas - Palanga (4n, + Pape, Rucava, LV) - Klajpėda - Kačerginė - Kaunas - Trakai - Vilnius (10n) - Kernavė - Vilkaviškis - Ožkabaliai II - Sokółka, PL - Hajnówka (2n, + Białowieża) - Biała Podlaska - Lublin - Sandomierz - Kraków - Brenna - Cieszyn - Brno, CZ
Země: CZ - PL - BY - LT - LV - LT - PL - CZ 
(21. 6. - 18. 7. 2017, 3518 km autem)

Letní cesta roku 2017 směřuje na severovýchod a vede zeměmi, které jsou tak či onak spojeny s bílou barvou. Polsko má ve znaku bílého orla, Litva bílého rytíře, projedeme Białymstokem a Białou Podlaskou, a taky cípem Běloruska, jehož tradičním znakem byl rovněž bílý rytíř, smočíme některé končetiny v Baltském moři. Baltas znamená litevsky bílý. Budeme dva dny u Bělověžského pralesa u městečka Białowieża. 
Centrální zemí naší cesty je tentokrát Litva, kde strávíme největší část našeho putování. Více než třetinu cesty pokrývá ubytování v rámci výměnné služby, kdy se dvě rodiny navzájem vymění, aniž by si cokoliv platily. Rodina jede do Litvy poprvé, já potřetí a budu tedy moci porovnávat, co vše se změnilo za 24 let od poslední návštěvy. A změnilo se toho hodně: když jsem byl v této zemi poprvé, byla už čerstvě samostatnou Litevskou republikou, která se vyrvala ze spárů SSSR a 14 lidí za to dokonce zaplatilo životem. Tehdy se tam ještě platilo ruskými rubly. Podruhé, což bylo o rok později, měli už čerstvě zavedené litevské lity (litas, mn. č. litai) a i tehdy ještě existovala pasová a celní kontrola na hranicích s Polskem. Teď potřetí už hranice vymezují jen cedule a země platí eurem.
Krásný starobylý jazyk
Protože jsem homo linguisticus, který se rád učí jazyky (nejen) zemí, do kterých jede, ani litevština není výjimkou. V roce 1992 jsem si ve vilniuském starém městě (Senamiestis) koupil malou, ale hutnou a ze všech učebnic jazyků, které mám, nejlépe sestavenou jazykovou učebnici. Učebnici litevského jazyka v angličtině, kterou sestavila Dalija Tekorienė, klobouk před ní dolů - pokud budu někdy dělat nějakou jazykovou učebnici, budu se u ní nejspíš inspirovat. Většina jazykových učebnic, kterých jsem měl delší dobu v ruce přes 30, je spíš poloviční utrpení a poloviční radost, tahle jenom radost. Učebnici prodávala na ulici stará babička na stolečku, přivydělávala si tak k tehdy nepříliš vysokému důchodu v těsně postsovětské době (to se za tu dobu taky výrazně zlepšilo). Požadovala za ni 10 amerických dolarů a dostala je. Učil jsem se z ní trochu při prvním pobytu, potom ještě jednou a do třetice teď, kdy jsem to dotáhl až po 30. lekci, tedy skoro nakonec. V těchto měsících a jen na místě, kam i císařpán chodíval pěšky.
Šiems dviem seniems põnams - těm dvěma starým pánům
Pro jazykozpytné osoby ze slovanského prostředí (ale nejen z něho) má tento jazyk jednu velkou výhodu. Protože se měnil relativně pomaleji, zachovává mnoho tvarů tak, jak byly, když ještě čeština nebyla češtinou, ba ani praslovanštinou, ale daleko předtím. Když předek jazyka českého či polského z větve slovanské, ale i jazyka litevského z větve baltské jedním jazykem byl: baltoslovanštinou. Ta existovala ještě někdy před 3500 lety. Baltoslovanština se pak rozešla na dvě větve, slovanštinu (která se dál větvila) a baltštinu, z níž pochází dnešní litevština a lotyšština a mj. i "vyhynulá" pruština. 
A proto naučit se trochu litevsky neznamená jen možnost domluvit se tam v jejich vlastním jazyce (což možná ani moc často nebude potřeba). Ale pro nás lidi fascinované jazyky, jejich příbuzností a historií to znamená možnost poodhrnout závoj zapomnění toho, jak přibližně vypadala předčeština v době, kdy ještě nebyla ani slovanštinou
Kdybychom měli uvést pár zajímavých příkladů, zde jsou: šiems dviem seniems põnams - těm dvěma starým pánům. Není to krásné? I ty -M koncovky třetího pádu jsou daleko starší než praslovanština, jak vidíme na tomto příkladu. Laba diena - dobrý den. Diena rozumíme snadno, laba se nám v češtině zachovalo ve slově lepá, ale už se moc nepoužívá jinak než ve druhém stupni jako lepší
Labas vakaras - dobrý večer. Vakaras je večer, praindoevropsky to mělo znít dle rekonstrukcí indoevropanistů přibližně *wekeros, Slované zahodili koncovku -S na konci a K uprostřed změkčili na Č (tak jako u dvojice keturi - čtyři). Pro zajímavost, totéž ukazuje třeba i italské quattro - čtyři, takže ani latina a její potomci toto K nezměkčili a nechali, jak bylo. 
Ze slova večer či dříve *wekeros máme dnes několik slov: večer, ale také včera. Litevské vakar (včera, od: vakaras, večer) mi pomohlo pochopit, že i naše včera je odvozeno od večer a litevské rytoj (zítra, odvozené od rytas, ráno) mi pomohlo pochopit, že slovo zítra je odvozené od z+jitra. Rozdíl mezi rytoj a jitro je vlastně jen v přesmyčce hlásek, je to stejné slovo už na druhý pohled.
V germánských jazycích se z praindoevropského základu *wekeros/*weksperos po určité změně (wesperos - westraz - West) říká West, což označuje západ. Wesperos je západ čili večerní strana i v prařečtině a praitalických jazycích. Západ je prostě Večerní strana, tak jako ve staré češtině a dodnes v polštině je jih poludnie a sever pólnoc.
Cesta začíná
A tak vyrážíme na půlnoc, nikoliv však o půlnoci. Zastavili jsme krátce v Lipníku nad Bečvou, nakoupili pitíčka (vody) a prošli se po náměstí a okolních uličkách. 
První spací zastávka jsou Gliwice v Polsku. Město známé fingovaným útokem nacistických vojáků převlečených do polských uniforem na rozhlasový vysílač, aby bylo možno rozpoutání konfliktu hodit na Polsko a následně ho okupovat. Operace pod falešnou vlajkou se tomu říká, false flag operation. Tak začala 2. světová válka. Na základě tajného dodatku dohody mezi nacistickým Německem a SSSR došlo k rozdělení Polska. Německo si ukouslo větší kus Polska a Sovětský svaz menší, na nové "sovětsko-německé" hranici se potkali důstojníci obou zemí a podávali si ruce (pod odkazem je fotografie) a slavili spolu. Protože z Polska si víc ukrojil Hitler, Stalin si zase mohl podle stejného tajného dodatku obsadit republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko. A tak se i stalo.
Gliwice jsou pro mne zajímavé ještě něčím. Protože se v 17. století a dřív někteří mí předkové jmenovali Gliwický, je prakticky jisté, že přišli na Moravu z Gliwic. Tenkrát ovšem z rakousko-uherských Gliwic. Tady jsme povečeřeli na historickém náměstí s kostelem uprostřed (v restauraci Hemingway) a přespali na předměstí Łabędy (Labutě) v docela tichém a příjemném hotelu Łabędy. Pokračujeme dál na Varšavu, před níž zaparkujeme v městečku Nowa Wieś. Unikli jsme z horka. Ještě v Brně bylo 31 stupňů Celsia a kolem Olomouce dokonce 32 C, potom u Ostravy už teplota klesla na 27 C a to vydrželo až do Gliwic. Warszawa dnes hlásí 24 C, zatímco v Brně bude i nadále 32 C. Velevýlet na sever jsme si tedy vybrali v pravý okamžik.
Cesta z Gliwic před Varšavu vedla zpočátku krásnou polskou krajinou rovin lemovanou mnoha lesy, lesíky, městečky a vesničkami. Ovšem sem tam i s místy, kde se opravovaly opravdu dlouhé úseky silnic najednou, takže se čekalo 5x docela dlouho před semafory, než projede protější směr. Proč se opravuje velmi dlouhý úsek silnice najednou, je spíše záhadou. Proč se to děje na čtyřech místech po dvou kilometrech s krátkými neopravovanými úseky mezi tím, je rovněž záhadou. Asi evropské dotace, které se musí vybrat do určitého termínu. A musí se vybrat všechny na jednom místě. Jinak to smysl nedává. Najedli jsme se zase dobře, tentokrát ve městě Częstochowa, které je jedním z duchovních center Polska. Prohlédli jsme si centrum města a vyrazili dále na severovýchod. Další úsek už byla dálnice, poměrně plná aut a kamionů. Místy se přesto dalo jet dost rychle. 
Přes 310 km za dnešní den stačilo. Nákup v Lidlu. A už jsme w Nowej Wsi (Nowa Wieś) v domku, kde je připravený apartmán. Pán říká, že si už myslel, že nepřijedeme, protože nás čekal (jak původně předběžně avizováno námi bylo jest) mezi pátou a šestou večerní, ale my jsme dorazili až po 20:00. To víte, kolejki samochodowe čili fronty aut a k tomu pětkrát! W Polsce lub w Czechach? W Polsce.
Apartmán je prostorný a tichý, máme štěstí na klidná místa. Rušná Varšava je za rohem, ale tady je ticho a příjemně. Večer čtu chlapcům už třetí den knížku Krvavý básník Nero od Dezsö Kostolányiho. Líbí se jim (nevyužili práva veta ani po prvních kapitolách), autor umí psát a to dokonce zároveň pro dospělé i pro děti, opravdu dobrý styl.
Den třetí: cesta před Białystok
Dnes nás čeká jen 212 kilometrů. Nejdelší třísetkilometrový úsek už máme za sebou a teď se budeme posouvat po menších trasách. Taky nejspíš víc uvidíme a nebude to už tak namáhavé. Tento a příští týden jsem si udělil dovolenou, peníze tedy budou pouze ubývat, ale my můžeme všichni odpočívat. A to se taky musí!
Průjezd Varšavou nebyl velký problém, zvláště se schopnými navigátory. Využívají totiž navigaci v mém mobilu, která na nás mluví anglicky. Dvě mouchy jednou ranou: kluci mají zažité anglické pojmy jako kruhový objezd nebo držte se na pravé straně rozcestí, a ještě trefíme, kam potřebujeme. Od Varšavy po Białystok to šlo chvílemi rychle po dálnici (plné aut a kamionů), chvílemi se objevovaly opravované či právě budované úseky dálnice, kde se jelo pomaleji a občas hodně pomalu. A tak ani úsek do Białegostoku nebyl o moc víc než dlouhá cesta. Zastavili jsme na oběd ve městě Wyszków, protože mi připadalo zajímavé, že se jmenuje jako český Vyškov. Město nestálo za moc, bylo ucpané auty a těžko se hledala slušnější restaurace. Nakonec Davídek objevil jednu přes Google Maps a už jsme v ní seděli a jedli. Potom pokračovala namáhavá cesta, na jejímž konci už jsme byli docela unaveni. Před Białymstokem jsme po nákupu v oblíbeném polském supermarketu Biedronka (Beruška neboli Slunéčko sedmitečné) zahnuli do oblasti Národního parku Narwiańskiego. Krásná rovinatá krajina plna čapích hnízd (těch bez podvodných dotací, skutečných), lesů a vlnící se řeky Narew. V ubytování nás čekalo překvapení. Nikdo nikde, jenom obálka s mým jménem, tam byl klíč a pokyn, že peníze máme nechat v dřevěné krabici v pokoji i s klíči. Měli jsme dlouho pro sebe nejen pokoj, ale i společenskou místnost, kde jsme se najedli a taky jsme si tam zahráli pingpong alias stolní tenis, kluci byli z toho nadšeni. 
Den čtvrtý: Běloruský severovýchod
Ráno jsme vstali relativně brzo a vyjeli asi po desáté hodině. Asi za hodinu a něco jsme dorazili na hranici Polska a Běloruska, kde jsme byli připraveni trpělivě vystát a přestát všechny hraniční aktivity, jaké už dnes člověk v Evropě moc často nezažívá. Ale co není, může být - Evropa se mění k horšímu celkově, takže do budoucna je asi možné cokoliv. 
Po pravdě je však třeba napsat, že to bylo ještě o dost náročnější než na hranici z Řecka do Turecka. Po rychlé kontrole na polské straně nastala několikanásobná a asi 90minutová anabáze na straně běloruské. Tento způsob překračování hranic zůstal ze sovětských dob, jen forma se trochu změnila. 
Fronta asi 20 aut rozdělená do dvou řad nebyla dlouhá, ale postupovala pomalu. Dlouho se stálo a nic se nedělo. Potom se opět stálo a zpracovávaly se bumážky. Bylo třeba vyplnit tolik různých bumážek, až oči přecházely. A to jsme z domu už vezli navíc k pasům ve dvojím provedení čtyři předem vyplněné dokumenty pro experimentální bezvízový vstup do severovýchodní části Běloruska (tzv. Augustovskij kanal). A pojištění k tomu. Proto jsme si před příjezdem na hranici mysleli, že máme předvyplněné snad všechny informace, které by někdo mohl požadovat, ale to byl omyl. 
Museli jsme vyplnit další čtyřikrát dva nebo čtyřikrát tři dokumenty (zhruba stejnými údaji jako jsme už vezli), takže jsme byli naprosto dokonale a několikanásobně podchyceni a zapsáni. Popojíždělo se tak po dvaceti nebo třiceti minutách. Zapisování všeho z vyplněných papírů (zřejmě) do počítačů pak trvalo ještě delší dobu než naše vyplňování. Každopádně jsme se o čekání dozvěděli na internetu dopředu, obrnili se silnými nervy a vzhledem ke znalosti ruštiny šlo všechno relativně hladce. Otevírali jsme několikrát i kufr a všichni hraniční a celní úředníci koukali na stejná místa, i do stejného pootevřeného kufru. Na posledním, asi třetím stanovišti, jsme odevzdali jednu bumážku, na níž bylo napsáno, že jsme čtyři osoby, a byla nám zvednuta i poslední závora. 
Octli jsme se v Běloruské republice. Následovala první zastávka u benzinky, kde jsme si všimli nápisu, že se v zemi platí mýtné za silnice. Naštěstí celkem milá paní prodavačka vysvětlila, že když pojedeme po nezpoplatněných cestách, není třeba nic platit. Pokud bychom jeli na Minsk, platili bychom za průjezd asi 45 eur (90 BYN). Ale tam my bez víz ani nesmíme. 
Popsala nám cestu, kterou jsme se potom vydali. Netrvalo dlouho a dorazili jsme postupně přes zajímavé vesničky do Hrodna, které je hlavním městem severovýchodní oblasti a jmenuje se rusky Grodno a bělorusky Hrodna. Podle informací na internetu tady asi polovina Bělorusů mluví doma bělorusky, zatímco druhá polovina mluví doma rusky (i oni se ale považují za Bělorusy). Běloruština v poslední době prý sílí, dokonce je všude víc nápisů bělorusky a některé jsou jenom bělorusky, včetně např. názvů vesnic nebo nápisů na pomnících. Průjezd Hrodnem překvapil pozitivně v tom smyslu, že to není město přeplněné auty, je tam všude dost prostoru a snadné parkování. Není tam ještě tak přeautováno jako u nás nebo v západní Evropě.
Dobrý oběd a synagoga
Měli jsme se setkat s paní z cestovní kanceláře, která nám vyřídila dokumenty k bezvízovému styku a pojištění, abychom jí mohli za tuto službu zaplatit. Setkat jsme se měli tam, kde nám doporučila oběd, totiž v krásné tradiční restauraci Staryj Ljamus, kde se opravdu dobře vaří. Kromě nás tam jedla i velká skupina Poláků (asi z autobusu), kteří podobně jako my využívali nové možnosti podívat se do Hrodna bezvízově. Dostali jsme objemný a těžký jídelní lístek, který  kombinoval běloruštinu s ruštinou, ale nějak jsme se nakonec vyznali, objednali a celkem příjemně se najedli za nevysoké ceny. Potom jsme se vydali pěšky přes park plný zábavních stánků až k velkému náměstí. Možná to bylo to, které se dodnes nazývá Savěckaja (bělorusky) a abych nezapomněl, ta dobrá restaurace byla na "vulici Dzeržinskaha", což nebyl nikdo jiný než obávaný zakladatel tajné sovětské politické policie Čeka Dzeržinskij, která se později několikrát přejmenovala na GPU, NKVD a KGB. Dnes se jmenuje KGB jenom v Bělorusku, v Rusku ji přejmenovali ještě jednou na FSB. 
Ulice je tedy pojmenovaná po krvavém sovětském činiteli. Nepřejmenovali ji přesto, že tato osoba má na rukou poměrně dost hektolitrů krve nevinných lidí, kteří se provinili jenom tím, že měli jiný názor a někteří ani to ne. Pro nás dost nepochopitelné. Ale dost kritiky, kvůli tomu jsme na Bílou Rus nejeli. Ještě jsme si taky vyfotili pro nás už docela raritu, naštěstí: velkou sochu Lenina. Kluci ji viděli poprvé, já po hodně dlouhé době poprvé.
Paní Olga z cestovní kanceláře se účastnila akce off-road vozidel, tak nemohla přijet a navrhla nám, abychom tedy zaplatili kolegyni z jiné cestovky, která se pohybuje v centru. Proto jsem jí zavolal, pagavaril, kde se setkáme, a sice u staré synagogy. Tam jsme se chtěli stejně podívat. A tam jsme se i setkali, předali 15 eur za dokumenty i pojištění pro kolegyni, popovídali a vydali se ke stánkům se suvenýry a do synagogy. 
Ve stánku bylo možno platit i kartou, prodávaly tam sympatické starší paní. Nákup suvenýrů nebyl úplně rychlý, protože jeden polský učitel ruštiny dlouho předlouho vybíral před námi, co koupí. Nakoupil opravdu hodně suvenýrů za hodně peněz, takže paní spokojeně poznamenala, že dnes na závěr dne dost vydělala. Když jsme se nabažili suvenýrů a synagogy, už jsme se nevydali na původně plánovaný "zamak" čili hrad a zámek, obojí dominanty Hrodna, stojící vedle sebe. Viděli jsme je zvenku. Byli jsme prostě unaveni z předchozích stovek kilometrů (na tachometru je za čtyři dny asi 900 km) a chtěli jsme už pokud možno dojet do dalšího místa ubytování. To je na kraji Litvy, bylo tedy třeba ještě jednou překročit kontrolovanou hranici Běloruska směrem ven. Ještě předtím nás zastavila na silnici policejní kontrola, která chtěla jenom vidět pasy a hned nás propustila. Cesta k severní hranici vedla okolo moc krásných lesů. 
Pak už jsme se přes dvojřadé davy kamionů posouvali až k hraniční kontrole, opět několikanásobné, opět náročné, ale ve směru ven už netrvala hodinu a půl, ale sotva třičtvrtě hodiny. 
Byli jsme ještě dotázání, zdalipak víme, co je zakázané převážet? Například jestli nevezeme zbraně nebo drogy, léky a podobně. Nejsme obchodníci, jenom turisti, chtěli jsme vidět Grodno / Hrodno / Hrodna a projet si Augustovský kanál na běloruské straně, říkám. Asi to paní úřednici uspokojilo. 
Přesto však s přísným výrazem, který tady (ale i jinde) na hranici činí z lidí důležité úředníky, zkontrolovala kufr auta a kufr uvnitř auta. Nebyla sama, kolegové to pak o kus dál zopakovali, všechno se zdlouhavým zapisováním údajů. Na litevské straně hranice už jsme byli natěšeni na to, že tam bude krátká kontrola, vjeli jsme do samostatného pruhu, kde nikdo nebyl a kde bylo napsáno "pro občany EU". Konečně z EU taky nějaká výhoda.
Ale tam si nás dlouho nikdo nevšímal, tak jsem se připomněl, došlo k rychlému zkontrolování pasů a jejich vrácení. A protože se závora neotevírala a vedlejší pruh byl otevřen, po marném dotazujícím se mávání na pohraniční policisty jsem se rozhodl přejet do vedlejšího pásu okolo závory. To jsem ale neměl dělat, hned vyběhl jeden policista a nasměroval nás zpátky, vyčetl nám to a ještě dělal chvíli "pakárnu" s kontrolou kufru auta a kufru, než nakonec závoru zvedl a propustil nás do Litvy. Byla to letos zřejmě a naštěstí naše poslední hraniční kontrola, protože zpátky už pojedeme přes litevsko-polskou schengenskou hranici bez kontrol.
Druskininkai - Sodyba Ignė a cesta na sever. Skanzen Rumšiškės.
Za chvíli po překročení hranice jsme byli v krásné přírodní scenérii za městem a lázněmi Druskininkai u vsi Naujasodė, kde jsme měli ubytování v komplexu Sodyba Ignė. Několik moderních ubytovacích domků s restaurací uprostřed lesů a pastvin. Stádo ovcí nedaleko. Když jsme se ubytovali ve velmi pěkném pokoji, završili jsme den večeří v krásné restauraci s dobrým jídlem. Spalo se tady dobře a plni energie jsme se vydali dál. Nejprve do města Druskininkai na oběd a potom na sever rovinatou litevskou krajinou, lemovanou lesy, loukami, vodními plochami a zajímavými vesničkami.
Ještě před ubytováním byl cílem naší cesty velký skanzen v Rumšiškės, kde lze na velké ploše mnoha hektarů uprostřed lesů a u jezera zhlédnout architekturu rolnických chalup z 19. století, a to odděleně podle různých oblastí Litvy (např. Žemaitija, Suvalkija, Aukštaitija, Mažoji Lietuva, Dzūkija apod. - viz mapa litevských regionů), větrného mlýna, ale i starobylého městečka (Miestelis) se starou poštou, obchodem s knihami a dalšími suvenýry a náměstíčkem ve stylu 19. nebo začátku 20. století. Opravdu povedený skanzen. 
Následoval nákup v supermarketu Maxima a dojezd asi deset kilometrů neasfaltovanou cestou mezi lesy do zapadlé, ale o to romantičtější usedlosti za vískou Pašuliai, kde nás přivítala usměvavá majitelka a přidělila nám dvoupatrový dřevěný domek či spíše chatu u jezera. Ticho, klid, krása přírody, ovce, krůty, husy a ostrý pes, který byl ovšem po našem příjezdu rovněž ubytován, aby nepobíhal po areálu. Snad jen komáři v hojném počtu kalili celkovou atmosféru. Paní řekla, že se letos rozmnožili nějak víc než obvykle. V chatě jsme jich našli devět a postupně je všechny zlikvidovali elektrickou protikomáří pálkou na baterky. Petříček zase jiného zabil přímo na sobě, když se chystal napít se jeho krve. Jeden komár však přesto pár hodin přežil a štípnul v noci Davídka, ale ani tento komár se nedožil rána.
V areálu jsme do večera hráli stolní hokej, procházeli se a k večeru jsme se schovali do chaty, protože pršelo. Lietuvoje lietus lyja čili V Litvě déšť prší - tak bychom to v češtině sice neřekli, ale zase je to krásná ilustrace podobností litevštiny. Jako v této básni, jejímž autorem je Henrikas Radauskas.
Přes Kaunas k Baltskému moři
Další den jsme jeli pořád na západ, nejprve se zastávkou v centru druhého největšího města Litvy, kterým je Kaunas. Tam jsme se najedli, prošli se pár obchody na hlavní třídě, navštívili největší chrám a odjeli po dálnici velkou rychlostí až k moři, okolo Klajpėdy do Palangy, čtyřdenního bydla v apartmánu v komplexu Palanga Prie Parko (Palanga při parku). Hned první večer jsme si udělali procházku k moři, které máme asi sto metrů od apartmánu. První večer foukal silný vítr (45 km/h), což další dny naštěstí nepokračovalo. Druhý den u moře už svítilo slunce a teplota se pohybovala těsně nad hranicí pro krátké rukávy. Třicetistupňové teploty, ze kterých jsme ujeli, tady nejsou, ale zima taky ne. V moři se však zatím nikdo nekoupe.
Programem dne byla nejprve návštěva Muzea jantaru, doplněného - kromě všemožných kousků a artefaktů z jantaru - i několika obrazy. Muzeum se nachází ve vile, která kdysi patřila šlechtickému rodu Tyszkiewicz neboli Tiškievičius (polsky a litevsky). Za ní jsme viděli Birutės kalnas, kopec Birutė, kde stávala podle legendy předkřesťanská svatyně kněžky jménem Birutė. Ta se plně věnovala uctívání bohů jako byl Perkunas. Jméno boha se v praslovanštině zbavilo prostředního K a koncovky -as. Takže jde o stejného boha jako byl slovanský Perun, jak ví každý čtenář mé knihy Kdo jsme a odkud přicházíme
Birutė v Palanze hlídala posvátný oheň. Jednou ji však navštívil litevský kníže Kęstutis, který se doslechl o její kráse. Nabídl jí manželství, ona odmítla, ale odvedl si ji i tak proti její vůli do hradu Trakai u dnešního Vilniusu. Stala se matkou slavného litevského knížete Vytautase a dalších dětí. Zemřela v roce 1382. Podle jiných zdrojů se po smrti manžela knížete vrátila do Palangy a pokračovala zde v náboženské práci až do smrti v roce 1389. Stala se předmětem mnoha legend.
Po návštěvě parku jsme šli pěšky na druhou stranu asi 1 kilometr, až jsme došli na hlavní třídu J. Basanavičiaus gatvė. Tam jsme si pronajali čtyřkolku a šlapali po cyklistických stezkách, jichž je Palanga plná. Okolo moře, okolo parku, okolo hlavních tříd, kde je vždy jeden pruh vyhrazen kolům. Je tady všude spousta zeleně a typických dřevěných domků, krásná architektura. Naše ulice S. Dariaus ir S. Girono gatvė je pojmenována po dvou letcích, kteří jako první Litevci (někdy před sto lety) z USA přeletěli Atlantik. Když už byli téměř u cíle, někde nad Polskem se zřítili a let nepřežili.
Na kraj Lotyšska. Skanzen Vītolnieki a Rucava.
Další den jsme provedli výlet ("vylétli") z našeho čtyřdenního hnízda na sever, a to přes hranice Litvy do Lotyšska. Nejprve jsme navštívili ještě v Litvě městečko Šventoji nad Palangou, kde jsme poobědvali v restauraci Du Malūnai (Dva mlýny), tentokrát ne moc dobře. Kuchař je asi poněkud horší znalec svého oboru, anebo má rád tmavou barvu a zpopelňování. Nedoporučujeme. Městečko je ovšem docela pěkné, taky u moře.
Kousek dál na sever je schengenská hranice s cedulí Latvija v eurohvězdičkách. A jsme v Lotyšsku. Od nové silnice jsme po pár kilometrech v Lotyšsku zamířili k moři po neasfaltované široké silnici do Pape. Tyto zvláštní silnici poněkud dost práší, ale jinak se po nich nejede špatně. 
Pape - pár domků, celkem patnáct stálých obyvatel, krásné dunové pláže, sem tam na některých místech plné mořských řas. Maják. Zdánlivě nekonečné Baltské moře. Sluníčko svítí, je 24 stupňů nad nulou ve stínu, na slunci víc. Krátké rukávy, krátké nohávy. Jako jediný se nořím do moře, ale jen po kolena. Voda je studená, ale dalo by se zvyknout. Chodím po písku bez botů a bez ponožek, zatímco rodina zůstává obocena - opatřena botami. Chlapci potom vysypávají ze svých bot písek. 
Před návštěvou moře a "koupáním" jsme viděli krásné etnografické muzeum - miniskanzen Vītolnieki, na mapách oficiálně Latvijas Etnogrāfiskais brīvdabas muzejs. S velmi poutavým vyprávěním v dokonalé angličtině s britským přízvukem. Pán jevil strhující nadšení z minivesničky svých předků a jeho vyprávění bylo velmi zajímavé. Nechyběl dům, kde obyvatelé Pape bydleli, sauna, která byla zároveň i místem, kde přicházely na svět děti a kudy odcházeli ze světa zemřelí. Posvátné místo, kde se nesměl pít alkohol. Kameny v peci - pec se roztopila, kouř vyvětral, na horké kameny se lila voda a tak vznikala pára v sauně. Poměr pec : zbytková sauna prý má být přesně jedna ku pěti, aby vše fungovalo, jak má. Jiné stavení bylo pro zvířata, další zase obsahovalo vůz, nástroje, další bylo na seno a poslední skrývalo prastarou úzkou loď dlouhou asi pět metrů a širokou půl metru, prý tak tisíc let (!) starou. Té jediné se návštěvníci nemají dotýkat. 
Po cestě zpět jsme se zastavili v lotyšském městečku Rucava, kde je luteránský kostel, hodně zeleně, milí lidé, kteří zrovna seděli v místní kavárničce a obchůdku současně, kde se něco lotyšsky vyprávělo a promítalo. Jeden z lidí sedících v kruhu nám daroval mapu a řekl nám česky Na shledanou. Poděkoval jsem mu litevským ačiu (děkuji), což přítomné rozveselilo, protože to bylo litevsky a nikoliv lotyšsky (paldies). Oba baltské jazyky jsou sice ze stejné skupiny, ale ne zase tak úplně podobné, že by si automaticky rozuměli - jsou od sebe možná jako čeština a bulharština. Blanka si tam koupila pěknou pletenou čepici. 
Ještě nás lákal do svého minimuzea harmonik a hudebních nástrojů jeden starší pán, ale to už jsme vynechali. Nakoupili jsme nějaké potraviny v místní samoobsluze a odjeli zpátky do Litvy. Večer v Palanze jsme nakoukli do největšího kostela Nanebevzetí Panny Marie zrovna v době, kdy tam probíhala mše a farář a po něm osazenstvo kostela opakovali litevsky modlitbu Zdrávas Maria milosti plná (Sveika, Maria, malones pilnoji). Na kraji města jsme předtím viděli i ruský pravoslavný kostel s jakoby zlatými lesknoucími se kopulemi.
Největší japonská zahrada Evropy
Čtvrtek přinesl změnu počasí - slunce zmizelo neznámo kam. Bohyně Saulika se turistům schovala. Vyjeli jsme kolem poledne směr severovýchod, nejprve se zastávkou v arménské restauraci, která ovšem nefungovala "z technických příčin" a podle tvrzení na dveřích měla otevřít dnes 29. 6. 2017, což se ale nestalo. 
A tak jsme jeli dál a přistáli v Atostogu parkas. V překladu Park oddechu, který má asi osm bazénů a čtyři sauny, a taky jednu restauraci Druska (=Sůl). Jídlo dobré, mraky se však kaboní, teplo docela je, ale už ne na krátké nohávy. Nebude nám v japonské zahradě pršet? 
Přes Žibininkai, Joskaudai, Lazdininkai a Darbėnai jsme dorazili k japonské zahradě (Japoniškas sodas, slovo sodas jako zahrada je příbuzné s naším sad). Máme štěstí, celou dobu vydrželo nepršet. Zahradu postupně do větších a větších rozměrů navrhují a budují dva Japonci a dvě Japonky pod vedením mistra Watanebeho (Watanabe je starý rod, o kterém se zachovaly zprávy už v ranném středověku). Strávili jsme tam asi hodinu a viděli spoustu bonsají, jehličnatých stromů, malých vodopádů, říček, jezírek, suchých i mokrých toků, javorů, kamenných kompozic, zakroucených cestiček, kvetoucích rostlin, jedno shishi odoshi (šiši odoši) - důmyslné plašidlo divoké zvěře. Šiši odoši využívá tekoucí vody tak, aby jedna bambusová tyčka po natečení vody a převážení na jednu stranu klapala o druhou, přičemž po převážení a klapnutí voda zase vyteče a tyčka se vrátí do původní polohy. Zařízení tak plaší např. jeleny a další možné i nemožné požírače rostlin okrasných zahrad. Po prohlídce zahrady jsme se vrátili do domečku, kde se prodávaly vstupenky (rodina za 13 eur), a nakoupili tam ještě pár suvenýrů.
Dobrodružství s divně zpívajícím kolem auta
Když jsme po trochu nerovné kamenité cestě dojeli na asfaltku do městečka Darbėnai, něco se stalo. Pravé přední kolo začalo vydávat podivné zvuky, které přecházely v pískání fiú fiú fiú fiú... stále silněji. Dostali jsme strach, co se to děje a zrovna tady, kde zřejmě není automechanik. Projeli jsme s úzkostí až na konec městečka ke hřbitovu a zastavili tam. Otevřeli jsme motor, nikde nic podezřelého. Kapaliny v pořádku. Vymetli jsme trochu nastřádaného listí. Bezradně přemýšlíme, jestli dojet patnáct kilometrů k nejbližšímu automechanikovi s tímto divným zvukem. Ze hřbitova vyšly dvě starší paní, u nichž se nedalo předpokládat, že mluví anglicky (snad rusky, ale tento jazyk Litevci používají neradi, protože jim připomíná okupaci SSSR). A tak zkouším svoji nedokonalou litevštinu. Atsiprašau, mes turistai iš Čekijos, představuji náš původ a funkci ve zdejší krajině. Problemas su mašina. Kur yra mechanikas? Nebylo to asi dokonalé, ale babičky pochopily a říkají, že i ve městečku je automechanik, že musíme zpátky a potom po ulici směrem na Kretingu. U lesa  (=miškas) prý uvidíme nápis a dílnu automechanika. To zní dobře, labai ačiu. Další pán dodává, že jsou tam dokonce dva a že doporučuje toho druhého. A tak otáčím auto, zvuk se chvíli neozývá a potom zase sílí víc a víc fiú fiú fiú fiú! To znamená maďarsky chlapec, ale naše auto asi maďarsky nemluví a kdyby ano, žádný chlapec to nezpůsobil. Nerozumíme mu tedy, nevíme, co říká a proč to říká. 
Po dojetí na náves či náměstíčko odchytávám dalšího pána, tentokrát je to Rus a prý je zdaleka, neví, kde tady co je, mám se zeptat místních. Z nedalekého domu vybíhá jeden pán ke svému autu. Jdu za ním a zase vysvětluji litevsky náš problém. A že mu zaplatím, pokud pomůže. Nejde o to, abyste něco platili, chci vám pomoct, zní rezolutní odpověď dobrého muže. Nechá si vysvětlit, co za zvuk auto vydává, tentokrát už přecházíme do angličtiny, vypadá jako znalec automobilů a říká, že to nebude velký problém, že asi ví, co by to mohlo být. A že máme jet za ním a on nás dovede k automechanikovi. 
Přistáváme o několik set metrů dál, zvuk fiú fiú fiú se opakuje a sílí a když parkujeme u silnice a u domu automechanika trochu na nakloněné rovině, ozve se zvuk, jakoby z kola něco vypadlo. Snad kámen? V tuto chvíli ještě nevím, že problém se právě navždy vyřešil. 
Mechanik vrtí hlavou, má prý moc zákazníků na dnešek a moc práce, nestíhá, nemůže vzít dalšího klienta, určitě ne dnes. Náš dobrodinec nám poradí, že vážné to nebude a že můžeme i další den někde auto nechat zkontrolovat, a že se máme ještě projet okolo něho, aby si ten zvuk poslechl. Jenže auto náhle žádný neznámý zvuk nevydává. Jede úplně normálně, veškeré fiú fiú je pryč. Napořád. Vypadlo to, co fiú způsobovalo. Děkujeme a loučíme se a po celou cestu do Palangy se radujeme, že auto už nezpívá žádnou škaredou písničku. Hurá.
Večer ještě nákup v supermarketu Maxima, procházka po hlavní Basanavič(-ius-)ově třídě, rodina si dává fast food - hot dogy (kromě mne) a provádíme poslední procházku k moři na most vystrčený do moře ve tvaru písmene L a potom po dřevěných cestičkách mezi písečnými dunami, borovicemi a parkem míříme kilometr pěší túrou zpátky do svého palangského bydla na poslední noc. Laba nakt nebo též v druhém pádu labos nakties, dobrej noci vinšujeme.
Do Klajpedy, na Kuršiu Nerija a zpátky na východ
Apartment Palanga Prie Parko musíme opustit do poledne. Nebylo to zrovna nejlepší ubytování - trochu drahé a k tomu o dost menší než ukazovaly jejich fotografie na booking.com, navíc se skrytými poplatky za parkování a ještě cosi, asi lázeňskou taxu (7 eur navíc za každý den). Ubytování nepotěšilo už chováním okamžitě po rezervaci před několika měsíci (!), do pěti minut se strhly peníze z karty, celá platba za čtyři noci. Tohle nedělá víc než 1 % ubytovacích zařízení na Booking.com, většinou jde zrušit pobyt i týden před odjezdem. Protože: co kdyby se něco stalo, změnily plány apod., ve většině hotelů a penzionů to jde, ale tady byste prostě přišli o peníze. Takže příště jinam a Palanga Prie Parko nedoporučujeme. 
Další ubytování máme v lázních Kačerginė kousek od Kaunasu. Zastávka na oběd bude v Klajpedě. Ani tady jsem nebyl už dvacet čtyři let, tak jsem zvědavý, jak se toto sympatické město změnilo. A změnilo: víc aut, sem tam zácpa. Tohle ale celkově v Litvě nebývá moc problém, protože na zhruba stejném území jako ČR žije méně než třetina obyvatel. Najedli jsme se na náměstí u divadla a vydali se na prohlídku hradu nebo spíš hradního muzea (pěkné, nevelké). Trochu pršelo, přesto jsme se rozhodli přejet trajektem (bez auta) na poloostrov Kuršiu Nerija (Kuršská kosa) a dojet do Litevského muzea moře. Zastavujeme na parkovišti u trajektu, který na tomto místě bere jenom lidi a ne auta. Kupujeme asi za 3,60 EUR pro všechny čtyři jízdenky loděnky. 
Za půl hodiny se naloďujeme a za čtvrt hodinky jsme na druhé straně, na Kuršské kose, tedy na poloostrově, kde jsem byl taky naposledy před 24 lety. Tam je to k muzeu asi 1 až 2 kilometry. Jenže mírně prší, takže na procházku to moc není. Ptám se jedné paní, co nastupuje do autobusu, jestli něco jezdí k muzeu. Prý nejezdí, tenhle jede na druhou stranu do Nidy, takže asi jenom pěšky. To je mi divné, protože na klajpedské straně průlivu jsem se dozvěděl něco jiného, prý jezdí k muzeu autobusy. Pro jistotu tedy doběhnu ještě úplně někoho jiného a ptám se na to samé. Opět je odpověď stejná, prý snad jenom ty koňské povozy pro turisty támhle. 
Koňmo za delfíny a cesta do Kačerginė
To mě zviklalo, nepůjdeme přece pěšky v dešti dva kilometry, obětujeme nějaké to těžce vydělané desetieuro na koňskou přepravu. Přicházím k prvnímu vozu (sedadla jsou zastřešená, takže dovnitř neprší) a ptám se Kiek kainúoja? Kolik to stojí? K muzeu moře... Dešimt, tak nějak napůl úst nejasně říká pónas (pán), kterému koně s vozem patří. Jenže to není pónas, ale asi gaspadin, případně i taváryšč. Když sedíme uvnitř, vrací z padesáti třicet eur a prý to, co řekl, bylo dvidešimt. Cena tedy pružně poskočila z deseti na dvacet eur, hmm. Sedí na kozlíku se slečnou a mluví spolu rusky. Kvůli dešti jsem to stejně vzal, myslel jsem si, že jiná možnost tak jako tak není. A teprve za jízdy jsme si všimli, že k muzeu moře jezdí i vláček (cena jedno euro za osobu) a dokonce i autobus (0,80 EUR za osobu). Tak to se nepovedlo, dali jsme někomu moc vydělat. I horší věci se stávají, bereme to s humorem. 
Není ale moc dobrý den (nelaba diena), protože když jsme konečně u pokladen, zjišťujeme, že vstupenky se už neprodávají, končí se tady v 15:15 hodin. Vcházíme dovnitř a tam se ptám zaměstnanců, jestli lze ještě koupit vstupenky. Ne, až zítra, zní odpověď. Vstupné tady by vyšlo na 10 eur pro dospělé a 5 eur pro děti, takže jsme ušetřili 30 eur nedlouho poté, co jsme přišli o 20 eur. Finanční svět na houpačce. 
Škoda, muzeum moře mohlo být pěkné. Přesto vidíme aspoň velké delfinárium přes sklo, delfíni se prohánějí sem a tam, jeden si hraje s míčem a druhý zase rád plave po zádech nebo - dalo by se říct - břichem vzhůru, snad pro pobavení diváků. Kupujeme malého plyšového delfína a jedeme zpátky, tentokrát autobusem. Následně přejíždíme trajektem zpátky do města Klajpėda. 
Na druhé straně si dáváme vařenou kukuřici (dobrá) a vyrážíme naším červeným ořem ven z Klajpėdy, trochu přes zácpu, takže chvíli trvá, než se dostáváme na dálnici. A potom už asi 225 kilometrů, naprostou většinu z toho po dálnici, jedeme stále na východ při hustém dešti, až dojedeme do našeho cíle: lázní Kačerginė. Název nepochází od slova Kačer. Nejspíš je to od litevského slova kačerga, což by měl být pohrabáč. Tedy něco jako obec Pohrabáčovice. (Druhá možnost je, že příčinou pojmenování byl farmář jménem Kačergis, jehož příjmení bylo odvozeno od pohrabáče). Je tady moc hezky zeleně, jsou tu klimatické lázně, je tu čistý vzduch plný kyslíku a vůně jehličnanů. Kousek od kaunaské přehrady. Za sovětské okupace prý tady byly dokonce tři pionýrské tábory a jeden z nich se jmenoval Fučikas po jistém Juliovi Fučíkovi z protektorátu Böhmen und Mähren.
Blanka říká, že tady jsme měli být víc než jeden den, že je to tady hezčí než byla Palanga. Kluci se na to moc netváří, protože tam měli čtyřkolky, stánky a obchody se suvenýry, a taky se jim moc nelíbí jejich kačerginská postel z rozkládací sedačky. 
Pan majitel je šprýmař, má tady nápis ve smyslu Pozor zlý pes, ovšem zcela v opačném duchu: Pozor. Hodný pes, ale má slabé nervy. Demesio. Gėras šuo, bet turi silpnus nervus. Pes patří mezi malé černé čiperné aktivní bytosti, v Koreji by se dalo říct, že je skoro mezichlební velikosti. Jsme asi 15 km od Kaunasu (překládá se někdy jako Kovno), takže se ještě ve městě zastavíme a nejspíš se podíváme na hrad, kam jsme to minule nestihli.
Dva hrady za jeden den - Kaunas a Trakai
V Kaunasu jsme se najedli ve stejné restauraci jako po cestě k moři: Grill London. Dobrá, a proto vydělala naším prostřednictvím dvakrát. Posunuli jsme se k hradu Kaunas, spíš zbytkům hradu. Za hodinu nebo míň bylo prohlédnuto a jelo se dál, směr Vilnius po dálnici s odbočkou do starobylého Trakai. Právě sem přestěhoval kníže Gediminas sídlo litevských vládců. První korunovaný král Mindaugas ještě vládl z Kernavė. Jeho korunovace se tam konala 6. července roku 1253 a tak je 6. červenec státním svátkem.
Největší a nejhezčí litevský hrad Trakai leží uprostřed jezer, a je tedy hůř dobytný. Přes jezera k němu vedou dva dřevěné mosty. Za posledních 24 let, co jsem tady nebyl, se podél jezer i cest rozprostřely desítky, možná i stovka stánků se suvenýry všech možných i nemožných druhů. Byznys tehdy neexistující dnes kvete a je tady slyšet mnoho cizích jazyků. Někteří trhovci jsou fajn, jiní mají dost přemrštěné ceny a tomu přiměřené chování.
Hradní prostory jsou rozsáhlé, někde i na třech podlažích. Byli jsme i v místech, kde rod Gediminů bydlel. Gediminas vládl v letech 1316 - 1341. Jen tak mimochodem, je to můj blízký příbuzný po mužské linii, protože měl haploskupinu N1c1. To znamená, že máme posledního společného předka v otcovské linii (otec-otec-otec) přibližně před 3500 lety (tedy maximálně 120 generací zpět) někde mezi ugrofinskými kmeny severovýchodní Evropy. Někdy kolem roku 1500 př. n. l. plus minus pár set let. Text ke genealogii na těchto stránkách najdete zde.
Nejprve přesunul Gediminas hlavní město z Kernavė do Trakai a potom v roce 1320 do Vilniusu. Na Trakai se však rád vracel on i jeho potomci. Jeho vnukem byl Jogaila (polsky Jagiello, založil rod Jagellonců, kteří vládli i na českém trůnu). 
Na hradě Trakai (polsky Troki) si chtěli kluci zastřílet. Byla možnost vybrat si mezi lukem, kuší (na tyto dvě zbraně byly větší fronty) a vzduchovkami. Volili jsme vzduchovky bez fronty, deset nábojů po dvou eurech. Nejednou se chlapci trefili do pivních plechovek a dalších cílů nastavených ve vzdálenosti asi 20 metrů.
V hlavním městě Litvy
Z hradu Trakai a stejnojmenného městečka jsme pokračovali dál do Vilniusu, což je něco přes 25 kilometrů. Tam jsme nakoupili a ubytovali se v bytě, který máme vyměněn přes výměnnou službu. V neděli pořád pršelo. Došli jsme tedy do 250 metrů vzdáleného Muzea litevského umění, kde jsme si prohlédli rozsáhlou galerii obrazů. Portréty, krajiny, Vilnius, pozoruhodné stavby apod.
Další den přestalo pršet a tak jsme si vyšlápli okolo prezidentského paláce (jsme s prezidentkou téměř sousedi) až k Vilniuské katedrále, která stojí na místě už dlouho a před ní tam stála předkřesťanská svatyně. Po chvíli focení venku jsme vešli dovnitř, nasáli atmosféru a potom jsme za katedrálou navštívili Palác velkoknížat litevských (z rodů jako Vasa, Jogaila čili Jagellonci, Báthory a podobně). Odtud se vládlo Velkoknížectví litevskému a zřejmě i pozdější polsko-litevské unii několik staletí. Palác má i věž s výtahem na vyhlídku, z níž je krásně vidět na celý Vilnius na všechny strany, včetně kopce s Gedimin(as)ovým hradem, z něhož zůstala víceméně hlavně velká věž, jeden ze symbolů Vilniusu.
Další den neustále pršelo, zůstali jsme tedy doma. A další den jsme navštívili místa okolo parlamentu (Seimas, příbuzné našemu slovu sněm) a nakoupili ve velkém supermarketu Maxima XX. U parlamentu je pietní místo za čtrnáct zabitých občanů Litvy sovětskými vojsky dne 13. ledna 1991 (události den po dni v angličtině zde nebo na wikipedii). 
Ve zkratce: Litevský parlament vyhlásil nezávislost (mimochodem zcela v souladu s ústavou SSSR, která ovšem v tomto bodu platila spíš jen na papíře) a Gorbačov poslal do Litvy vojska, aby samostatnosti zabránila. Sovětská armáda se snažila obsadit parlament a televizní věž, davy demonstrantů tomu bránily, třináct jich bylo zastřeleno a jeden demonstrant dostal infarkt. K tomu sedm stovek zraněných. Všech čtrnáct mrtvých dostalo pak posmrtný řád a jejich fotky jsou od té doby u budovy parlamentu na dnes zastřešeném pietním místě. Sovětská vojska to potom vzdala a Litva se tak stala první samostatnou republikou bývalého SSSR, která se zbavila okupační správy a získala po půlstoletí opět plnou samostatnost.
Palác Gureckých
Zjistili jsme, že bydlíme v domě z 15. - 16. století, který byl postaven v gotickém (!) stylu a přestavěn v 18. století. Je to palác Gureckých (litevsky Gureckis, mn. č. Gureckiai, polsky Gurecki). Byt je však velmi moderní. 
Dnes je státní svátek (6. července 1253, den korunovace krále Mindaugase v Kernavė, tehdejším hlavním městě Litvy). Po městě se dějí různé akce. Vojenská přehlídka s prezidentkou, středověké postavičky, rytíři a stánky. Včera se dole v restauraci slavilo do čtyř do rána. Na mnoha místech visí litevské vlajky. Hodně lidí možná odjelo do Kernavė. Ve 21 hodin (hodina korunovace krále Mindaugase) by měla celá Litva zpívat hymnu, prý je taková tradice. Tak uvidíme.
Protože chodilo moc práce, nakonec jsme viděli zpěv hymny jenom ve zdejší televizi (normálně se na televizi nedíváme a ani ji doma nemáme). Prezidentka večer nebyla tady v paláci 200 metrů od nás, ale právě v Kernavė. Pronesla tam pár slov, pak začal někdo ze známých osobností zpívat hymnu a lidé se přidali, někteří byli v zajímavých starodávných krojích a kostýmech. Tady ve Vilniusu byly nějaké mše. Dokonce se nám stalo, že jsme vešli do nejbližšího kostela a slyšíme velmi překvapivě kázání v portugalštině. Okolo se pohybovalo hodně Portugalců. Jedna paní nám řekla, že po portugalském kázání bude litevské, a pochválila moji litevštinu, že prý litevsky krásně mluvím (krásně ne, řekl jsem jí, jenom trochu). Potom jsme ale už směřovali do nejbližšího marketu IKI něco koupit na nejeden zub.
Některá muzea vilenská asi zůstanou námi nenavštívena (a je jich tady na dva nebo tři týdny pobytu), protože Davídek má trošku průjmík, papal moc spurgos (koblihy) a podobné věci. A kromě toho je pořád hodně práce, je třeba trochlu pracovat i přes víkend, pokud chceme v pondělí jet (a to už vlastně i musíme). 
Nejprve pojedeme do Vilkaviškis a potom už do Polska. Vilkaviškis bylo původně Vilkaujaiškis podle řeky Vilkauja, ta je zase od vlků, takže když to zjednodušíme, jsou to Vlkovice. Tam budeme ještě v pondělí nocovati. A pokud půjdou věci dobře, možná se po cestě zastavíme v Kernavė.
Kernavė a Vilkaviškis
Než se nám podaří odjet z Vilniusu, potřebujeme Davídkovi vyprat kalhoty (průjmík ještě neodešel). A tak zapínáme ještě pračku v bytě a pereme i ručníky, aby tam kalhoty nebyly samy. Trvá to hodinu a půl, potom ještě sušička suší půl hodiny, trpělivostí jsme se museli obrnit, už by to chtělo vyrazit. Vysál jsem byt, ale pořád není dopráno. Mezitím nosím do auta, co se dá. Když se nám podařilo konečně odejít z bytu, hážeme klíče dle dohody do schránky a hned poté nám dochází, že bez klíčů neotevřeme vrata. Prosím tedy souseda odnaproti, jestli by nám neotevřel. Ano, až dotelefonuju, otevřu, což se taky stalo. Vyjížídíme. Sláva, nástrahy dne překonány.
Po cestě z Vilniusu jsme se zastavili v prvním hlavním městě Litvy Kernavė. Tady byl 6. července 1253 korunován první král Mindaugas. Protože je pondělí, velké muzeum, u kterého parkujeme, má zavřeno. Vzali jsme za kliku, dostali se dovnitř a tam okolo prodeje lístků nikde nikdo a tma. Otočili jsme se a za námi šla dovnitř paní (asi zaměstnankyně), která nám řekla, že mají uždaryta, zavřeno. Zeptali jsme se, kde jsou aspoň Mindaugovy kopce, kde stával hrad a pevnosti? Prý tam, za kostelem. 
Opravdu pěkná obec, i na bydlení. Za předpokladu, že by se planeta opravdu oteplila. Kdyby tady nebyla větší zima než u nás. Nevelké městečko, krásné uličky, kostel, sochy, úchvatné přírodní scenérie. Dnes nám dokonce přeje i krásné červencové počasí. Je teplo, sluníčko docela pálí, chtělo by to nejen do krátkých rukávů, ale snad i nohávů. 
Dojdeme pěšky ke kostelu, tam je zavřeno. Stačí i pohled zvenčí. Před kostelem je velká socha Mojžíše. Za kostelem vede ulička k rozlehlému palouku, kde stával hrad. Odtamtud je vidět na okolní kopečky dole, které jsou opatřeny schody pro turisty. V pozadí je vlnící se řeka, lesy. Ticho a klid. 
Kousek dál pár dřevěných obydlí, jak se bydlelo dřív - malý skanzen (i tam je dnes zavřeno). Bylo přesto lepší navštívit to tady dnes než 6. července na státní svátek. Když tu byla prezidentka a zpívala se hymna (to jsme viděli v litevské televizi), bylo tady opravdu hodně lidí. Dnes je tu klid a ticho a lépe se vnímá krása a duch místa. Ale škoda, že jsme neviděli muzeum. 
Blanka si hladí kočičku, dvě starší paní u kostela jí něco říkají, tak k nim jdu a konverzuju litevsky - říkám, že jsme turisti z Česka a to z Brna, a jestli znají Brno. Znají. Paní tam dokonce byla a říká něco ve smyslu, že tam někdo pracuje nebo pracoval, nerozumím dobře, třeba někdo z rodiny. Ptají se, jak jsem se učil litevsky. Z knihy, říkám. Obligátní pochvala. Tak jim chválím jazyk, že je krásný a starobylý. Oni na to, že všechny jazyky jsou vlastně krásné. Pak se už loučím Viso gėro (Vše dobré, což je tady místo Na shledanou).
A už pádíme směrem na Kaunas po silnicích a dálnici, objížídíme Kaunas, trochu zácpa, ale jen na deset minut, a dolů na jih k Mariampolė, nabíráme benzín a dojíždíme zbytek trasy do Vilkaviškis. Hotel je moc pěkný, všichni se chovají mile, mají málo hostů, je to trochu z hlavní trasy, tak se snaží. Máme opravdu velký pokoj. Venku na náměstí je socha Otce Litvy Jonase Basanavičiuse. Okolo ní je krásně udělané centrum města. Pěší zóna jako velká částečně ozeleněná plocha s minifontánkami, které střídají barvy od zelené přes červenou do fialové a zpět.
Doma u Basanavičů a přejezd do Polska
Po odjezdu z Vilkaviškis jsme jeli pořád na jih k polské hranici, ale než jsme ji překročili, byla na programu ještě návštěva rodného domu významného Litevce, který se zasloužil o vznik první republiky a jmenoval se Jonas Basanavičius. Rodná usedlost Jonase B. sestávající z několika budov se nachází ve vsi Ožkabaliai (a protože jsou Ožkabaliai v Litvě dvě, tak toto se na mapě označuje Ožkabaliai II). Jonas Basanavičius byl lékař, historik, spisovatel, činitel národního obrození, zakladatel prvních litevsky psaných novin Aušra (Úsvit), a první signatář Deklarace o nezávislosti Litvy z 18. února 1918. Místo jeho narození a dětství je opravdu nádherné (podívejte se na obrázky): klid, ticho, zeleň, čapí hnízdo, sympatická chaloupka a další stavení. Daleko od veškeré hlučné civilizace. Dnes národní památka. Naproti jezírko s kvetoucími lekníny. Kromě nás si usedlost prohlížela ještě jedna starší litevská dvojice. Mimochodem, Jonas Basanavičiuš žil nějakou dobu i v Praze, kde si našel ženu (sudetskou Němku) a poté spolu dlouho žili v Bulharsku, kde léčil pacienty. Později se vrátil do Litvy.
A potom už jsme projeli silnicemi tiché oblasti zpátky na hlavní silnici z Marijampole přes Kalvariju do Polska. Cedule na hranicích "Granica państwa" a už jsme v Polsku. Dojíždíme přes Suwałki a Augustów do bydliště v Sokółce, nakupujeme něco v oblíbeném marketu Biedronka a ubytováváme se. Pokoj nebyl moc dobrý, protože z něj bylo slyšet celou noc jezdící kamiony k blízké běloruské hranici a od ní. Sokółka je taky první místo, kterým projíždíme dvakrát. Cestou tam jsme ji projeli, když jsme se blížili k běloruské hranici. Tentokrát jsme do ní přijeli ze severu.
Další den pokračujeme na jih a ještě na jih, pořád poblíž hranice Běloruska. Obědváme v Białymstoku (první pád Białystok) v řecké restauraci a procházíme se kolem obří krásné baziliky na centrální náměstí. Před ní se zrovna koná slavnostní akce policistů, kteří nám před kamerami fotoaparátů pochodují. Prohlížíme si baziliku zevnitř a odjíždíme jižním směrem k Bělověžskému pralesu. Bydlíme v krásném minidomečku v městečku Hajnówka.
Zubařka a zubři
První aktivitou dalšího dne je návštěva zubní ordinace. Blanka potřebuje pomoc s váčkem a paní zubařka z Hajnówky je ochotná ji vzít hned půl dne po zavolání. Představte si to u nás: zavoláte a druhý den jdete k zubařce. Skoro nemožné. V několika zemích, které jsme letos projeli, toto mají v pořádku, Česko bohužel ne. A tak jsme vděčni polskému zdravotnictví za to, že má normální systém bez dlouhých čekacích lhůt. Potom bychom chtěli navštívit Bělověžský prales, kde žijí zubři. Ale mám i dost práce, tak to musíme nějak poskládat do časového rozvrhu.
Návštěva zubní ordinace byla veskrze pozitivní zážitek. Problém byl vyřešen, stálo to výrazně méně, než bych vůbec čekal, rady byly profesionální a to i do budoucna. Na základě rychle provedeného snímku z rentgenu paní doktorka poradila, co je potřeba udělat doma. Naštěstí netuší, jak je to v Česku se zubaři složité. Po zákroku na váčku dostala Blanka ještě antibiotika a paní v lékárně s námi zapředla hovor na téma léky u nás a u nich a jestli jsou levnější a tak podobně. Tak jsme pochválili polské zdravotnictví, že včera jsme zavolali a dnes vyřešeno, což je něco, co u nás je téměř nemožné bez toho, že by se člověk postavil do fronty na zubní pohotovosti. Její odpověď nás překvapila ještě víc: v Polsku je to dokonce tak, že když člověk potřebuje rychle zavolat pomoc kvůli zubům, přijede lékař k pacientovi domů. 
Potom jsme odjeli směr Białowieża, kde jsme se najedli v restauraci (mj. pierogy se zubřím masem), prošli se po okraji pralesa, okolo jezer a stánků se suvenýry a medem. Projeli jsme si městečko Białowieża vzdálené asi 4 km od běloruské hranice a vrátili se kousek zpátky k místu, kde jsou zubři. Ne dovnitř hluboko do pralesa -tam prý jezdí i vláček, takže lze pozorovat i volně žijící zubry. My jsme dojeli jen na kraj pralesa k místu, kde je takové malé safari. Tam jsme mohli pozorovat a fotit si zubry, jeleny, losy, vlky a divoká prasátka. Prasátka jsou samozřejmě pro chlapce atrakcí číslo jedna, nejoblíbenější zvířátko vůbec. Provázel nás skvělý vzduch plný kyslíku. Sem je třeba se ještě někdy vrátit na delší dobu, protože místní vzduch i zeleň je nabíjející (energií). Zubrů tady podle cedulí v safari žije asi tisícovka, což je víc než čtvrtina celosvětového počtu. Divočáků je tu taky tisícovka.
Další den jedeme po dvoudenním pobytu u Bělověžského pralesa zase na jih. V pátek spíme ve městě Biała Podlaska, stále ještě nedaleko hranic s Běloruskem, ale už v půlce Polska bráno od severu k jihu. Průjmík přeskočil z Davídka na Petříčka, takže neobědváme v restauraci. Aspoň ušetříme za stravu, když už kupujeme četné suvenýry a plyšáky zubrů a divokých prasátek. A taky různé oděvy. V Polsku je levněji než u nás a celkově se zdá být lépe zásobené, s dokonalejším trhem. S průjmíkem to není nijak hrozné, je to jenom na dietu a uhlí, takže to snad brzo bude v pořádku.
V sobotu máme před sebou zase trochu delší cestu: nejprve 120 km do Lublinu, tam bude přestávka na jídlo a památky, a potom ještě 110 km do městečka Sandomierz. A to už budeme zase skoro na jihu Polska, jenom trochu východněji, než když jsme jeli nahoru.
Krakův hrad neboli Kraków
V Lublinu jsme se nakonec nezastavili na jídlo ani na památky ve starobylém centru kolem hradu, ale jen na kraji města - kvůli doplnění zásob a léků. Petříkův střevně žaludeční problém se zhoršíl víc než u Davídka předtím, a tak jsme solidárně nešli do restaurace nikdo, pokračovali jsme co nejrychleji na Sandomierz (Sandoměř), s občasnými zastávkami. Sandomierz je krásné historické městečko, zejména jeho centrum od brány s věží přes staré uličky a náměstí přes katedrálu až po zámek. Jedno z nejkrásnějších historických malých měst v Polsku vůbec. 
Protože byly trochu potíže s dojezdem majitele bytu (zpozdil se o hodinu), procházeli jsme se po centru, po obchodech se suvenýry, po náměstích (velký a malý Rynek). Potom jsme se ubytovali, odpočali, cos pojedli a večer jsem se vydal jen s Davídkem zpátky do centra pěšky na procházku jen ve dvou, zatímco Petříček a maminka zůstali v bytě. Došli jsme až ke katedrále a skoro k zámku. 
Potkali jsme jednu starší paní bez horních zubů, která požádala o jeden zlotý nebo raději zlotý a padesát grošů k tomu, že prý ještě na náměstí jsou otevřené obchody s potravinami. Dal jsem jí dva zloté (asi třináct korun) a pak jsme si trochu povídali. Odkud jsme, kde tady bydlíme a kudy jsme cestovali? Prý Česko zná, pracovala sedm let v Praze a když se z Prahy vrátila do Polska, měla prý silný český přízvuk, takže jí rodina připomínala, že nemluví hezky polsky. Hezký příběh, ať už je pravdivý nebo ne. Měl jsem dojem, že šlo spíš o fantasy tvorbu autorky. Snad si opravdu za získané peníze šla koupit jídlo a ne alkohol. Když jsme se rozloučili, řekla ještě - to je ten svět malý, co? Ano, svět je malý a o náhody v něm není nouze.
V neděli jsme urazili dalších necelých 200 kilometrů, polovinu z toho po krásné široké dálnici vysokou rychlostí. Ubytovali jsme se v centru Krakova kousek od královského hradu, nejvýznamnějšího polského hradu vůbec, který stojí na kopci Wawel. Do královských hrobek ani komnat polských králů jsme se ale už nedostali a nedostaneme se ani v pondělí, protože pondělí je dnem, kdy hrady a zámky v Polsku (podobně jako u nás) mají volno, odpočívají po náročném vstřebávání turistů. 
Prošli jsme si všechna hradní nádvoří, viděli jsme i kovového draka (polsky smok), který chrlil oheň, a výhled na řeku Wislu. Podle pověsti založil Kraków vojvoda Krak po úspěšném zabití draka, jehož sluj na Wawelu opravdu je. Jiná verze pověsti říká, že draka zabili Krakovi synové a potom zabil jeden druhého a svedl to na draka, ovšem přišlo se na to. A musel pak do vyhnanství. Tak mě napadlo, že Krak mohl klidně být Krok (ze Starých pověstí českých) a že ten, co zabil bratra, mohl být budoucí praotec Čech, protože jak píše už Dalimil ve své kronice, praotec Čech musel odejít z pravlasti na východě do české kotliny poté, co spáchal mužobójstvo. A tak posloupnost bájných postav a vojvodů jménem Čech a potom Krok mohla být klidně i naopak, anebo mohlo být všechno vymyšlené nebo ještě úplně nějak jinak. Ale jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu? Na každém asi ne. V době praotce Čecha i Kroka nejspíš čeština a polština (ale i slovenština a moravské dialekty češtiny) byla jedním jazykem, který se mezi kmeny ještě téměř nelišil a který by se dal nazvat západoslovanštinou. A tak i pověsti mohou mít společný základ.
Do Beskyd a domů
Předposlední den nás čekalo 130 km a mělo to být snadné a rychlé, ale nebylo, protože navigace nás svedla mimo dálnici a taky proto, že za námi neustále jeli policisté. Museli jsme tedy dokonale dodržovat maximální rychlosti a to na úseku asi 50 kilometrů. Zastavili jsme se v Osvětimi (Oświęcim, Auschwitz) a snažili se dostat do muzea - koncentračního tábora. Kluci ho chtěli vidět, já už jsem tam byl v době, kdy nebyla ještě Osvětim obležena turisty a tak mne překvapilo, kolik lidí z celé Evropy a světa tam je. Teď jsme zaparkovali na jednom z mnoha velkých plných parkovišť mezi auty z Francie, Belgie, Švédska, Estonska, Finska a dokonce několik aut ze Španělska jsme viděli. Došli jsme pěšky k bráně, kde se prodávají vstupenky, tam obrovská fronta. Tak si říkám, že jde asi o skupinu, která čeká na vstup s průvodcem, ptám se paní zaměstnankyně, jestli lze ještě jít dovnitř individuálně bez průvodce jako rodina. Ona říká, že ano, že tam v té bílé budce jsou vstupenky individuálně. Potěšeni odcházíme, abychom se hned v bílé budce dozvěděli, že nám prodá lístky na 17:00. Jenže ono je právě 15:30, takže čekat hodinu a půl nebudeme. Někdy jindy. Chlapci viděli některé budovy aspoň přes plot. V Oświęcimi jsme se najedli v dobré restauraci (kromě Petříčka, který dostal suché pletýnky, ale bříško mu říkalo, že ani to ještě jíst nemá). Postupně jsme dojeli do posledního ubytování v beskydském městečku Brenna, ještě na polské straně hranice. Mezi zalesněnými kopci. Krásné pokoje s balkóny Hoteliku Beskid. Nakonec se nám ukázala i velká duha, protože pršelo a současně svítilo slunce. 
Poslední den cesty jsme zastavili v pohraničním městě Cieszyn (na druhé straně hranice, než je Český Těšín), pojedli oběd (Petřík suchou rýži, ale už je mu dobře a zítra bude v pořádku) a potom jsme bez přestávek urazili zbylé dvě stovky kilometrů až domů.
KAREL MACHALA

(pokračování příště, ale v jiném cestopisu, tento totiž skončil)

Dále jsou zatím lvi, jak se psalo na starých mapách o neznámých krajinách: 

*hic sunt leones*