Jihovýchodní Evropa: 
Putování kolébkou antické civilizace

Trasa: Brno – Bratislava, 1n (BTS) – Atény (ATH), GR – Nea Makri, 10n (+ Marathon, Rafina, Artemis) – Atény, 3n – Archea Korinthos, 1n – Mykény – Sparta – Mystras, 1n – Terpsi, 1n – Archea Olympia – Alyssos, 1n – Patras  Delfy, 1n – Leptokarya, 1n – Vergina (Aigai) – Katachás, 1n  – Agia Triada, 11n (+Pella, Thessaloniki/Soluň) – Amphipolis  Keramoti, 1n – Tychero, 1n  – Çanakkale, TK, 2n  – Trója  – Çanakkale  – Didimotichon, GR, 1n – Plovdiv, BG, 2n – Dăbnitsa, 1n – Kastoria, GR, 3n – Korçë, AL – Ohrid, MK 4n –  Skopje, 1n – Niška Banja, SRB, 3n  Jagodina, 2n  Beograd  Zasavica, 1n  Sremska Mitrovica (Sirmium)  Popovi, BH   Brčko  Vukovar, HR, 1n  Novi Sad, SRB, 1n  Palić, 3n  Baja, HU, 1n – Simontornya   Siófok, 2n  Hegyeshalom, 1n – Nickelsdorf, AT - Hegyeshalom, HU - Bratislava, SK - Bošovice - Brno
6. 2. - 10. 4. 2017 (4875 km autem, předtím 1 let + služba převoz auta 1750 km), CZ - SK - GR - TK - GR - BG - GR - AL - MK - SRB - BH - HR - SRB - HU - AT - HU - SK - CZ

První den cesty byl ve znamení opouštění sněhu. V Brně na startu bylo sice už po dlouhé době těsně nad nulou, ale sněhová pokrývka polí a vinic vydržela až někam k hranicím Slovenska. Tam sníh zmizel a vystřídalo ho mrholení a déšť. Poprchává - prší. Řecky: Vréchi. Slyšíte tam tu podobnost a společný původ slova? Došlo tam kdysi ke změně první souhlásky na trase P-B-W-V. Koho to zajímá, najde víc společných kořenů slov i ze vzdálenějších jazyků v jazykové kapitole mé zatím poslední knihy Kdo jsme a odkud přicházíme? Netušené souvislosti hledání předků.
Cesta přes Brno byla hladká, první úsek dálnice Brno-Bratislava rovněž. Druhá polovina byla trochu těžší. Přestože teplota se zvýšila postupně až na 7 stupňů Celsia (Bratislava a okolí), jelo se vzhledem ke snížené viditelnosti pomaleji. Těsně před Bratislavou ovšem vréchi zcela ustalo, viditelnost se zlepšila. Objevily se nějaké městské zácpy, nebo spíš jen zácpičky. Dvakrát jsme přejeli Dunaj a byli jsme na místě našeho jednodenního bratislavského bydla. Hned vedle jsme ještě dobře pojedli v nedaleké restauraci Pizzeria Retro, která velmi příjemně překvapila kvalitou jídla i výběrem, který odpovídá víc restauraci než pizzerii.
Autem i letadlem na jih
V Řecku jsme měli původně bydlet v malém domečku v Artemis, což je kousek od letiště. Bohyně lovu nám však nebyla souzena. Pár týdnů před odjezdem se ozval majitel s tím, že mu teče střecha a že by potřeboval naše ubytování zrušit. Zrušeno, nahrazeno. Místo Artemis se tedy posuneme o kousek na sever do zahradní čtvrti Mati ("Oko") v Nea Makri ("Nová Dlouhá"). Dlouhá opravdu je a hned nad ní se vyskytuje Marathonas, místo slavné bitvy u Marathonu. Ale o tom později. Nejdříve následuje předání auta a let. 
Zkoušíme letos poprvé poněkud odlišný způsob přepravy. Původní plán počítal s tím, že budeme v Řecku půjčovat auta z půjčoven. Hlavně na delší cesty, přejíždění mezi bydlišti a na výlety, které se neomezují na Řecko. Ale člověk míní, a řecké (a mezinárodní) půjčovny mění. Většina z nich výslovně zakazuje s jejich auty cestovat mimo Řecko, a dokonce i na řecké ostrovy. Když jim člověk napíše, zda by to nešlo nějak udělat, neodpovídají a když jim napíše znovu kvůli něčemu jinému, neodpovídají znovu. Aby nevznikla mýlka, nejde o nějaké místní drobné řecké půjčovny, ale o mezinárodní giganty, kteří nabízejí pronájmy aut všude. Tak tedy: Kdo nechce byznys, nemá ho. Možná tomu brání nějaké řecké zákony, nevím. Pronájem prvního i druhého auta byl bezplatně zrušen. 
Může být alternativou půjčoven poslat si na jih vlastní auto? Může. Hledání této služby bylo sice poněkud krkolomné, ale podařilo se nakonec najít tu správnou a naprostou skvělou firmu (kdo by chtěl využít této služby, bez váhání doporučuji: Convoy.cz). Auto tedy předáváme v Bratislavě, jsme ještě odvezeni na letiště a naše auto potom pokračuje do Maďarska, Srbska, Makedonie a Řecka jen s panem řidičem. Vyjde to cenově zhruba stejně jako půjčovny a nebudeme omezováni jejich podmínkami. Navíc budeme mít auto pořád, což nás činí flexibilnějšími. A nemusíme zpátky letět, můžeme po kouskách popojíždět a poznávat nové kraje.
Přesun do Atén
Let z Bratislavy do Atén trvá 2 hodiny. Bratislavské letiště by mělo být příjemné, protože odtud létají přímé linky jen do 9 měst: Praha, Košice, Birmingham, Manchester, Dublin, Atény, Řím, Kyjev a Dubaj. Brněnské letiště má pravidelných linek ještě méně: Londýn-Stansted, Londýn-Luton, Eindhoven, Mnichov. Dřívejší linky do Říma a Moskvy byly už zrušeny. Občas létají charterové lety pro cestovní kanceláře do Egypta a na Kanárské ostrovy a v létě i jinam, ale to nejsou pravidelné línky. Takže suma sumárum, Brno má destinace 4 a Bratislava 9. Letiště by tedy mělo být příjemnější než Řím, Madrid nebo Stansted. 
A bylo. Jediné, co se trochu vleklo, byla bezpečnostní kontrola. Byla důkladnější než kdekoliv jinde a odhalila Blance v jednom zavazadle zapadlou (spíše dětskou) vidličku a nůž. Vidlička byla vrácena, nůž jakožto nebezpečný nástroj byl s naším souhlasem vyhozen. Diskriminace nožů oproti vidličkám? Teroristé by asi dokázali stejně dobře nebo spíš stejně špatně zapíchnout někoho dětskou vidličkou jako dětským nožem, podle mého skromného názoru. Ale předpis je předpis. 
Nástup byl pak docela rychlý. Letadlo společnosti Ryanair bylo úplně obsazené, prodala se všechna místa. Seděli jsme (stejně jako minule z Madridu) v úplně zadní řadě č. 33. Let proběhl v pohodě. Společnost Ryanair se zlepšila. Zdálo se, že i během letu vhánějí dovnitř kyslík, protože vzduch nebyl ani ke konci letu vůbec špatný a nevydýchal se. Ale 2 hodiny stačily. 
Na aténském letišti jsme získali zpět své kufry a našli rychle objednaného pana taxikáře s cedulí "Mr. Karel Machala". Byl to mladý Srb a teď už asi Řek, který se před 17 lety ještě jako malé dítě přestěhoval s rodiči do Atén z Bělehradu. Ten nás dovedl k autu a jelo se (se zastávkou v Lidlu, kde jsme si trochu nakoupili). 
Nová Dlouhá
Domeček je v zahradním městečku Mati ("Oko") 
patřící pod město Nea Makri. Stojí asi kilometr od moře, vypadá zajímavě, ovšem ne všechno v něm zpočátku fungovalo. Máme tady až tři možnosti topení. Jedno na topný olej, o tom nám majitel vyprávěl nejdéle, ale nějak se tento olej netransformoval v teplo radiátorů. Další topení je klimatizace v horních dvou ložnicích. Ani ta nefungovala, a nemohl jsem přijít na důvod. Ten byl ale nakonec vypátrán: nebyla zapnuta do zásuvky. Vyřešeno. Třetí topení je krb dole. Ten poněkud čoudí dovnitř spodní místnosti, ale není potřeba ho používat. Topení topným olejem se podařilo večer zprovoznit, stačilo fotiž otočit knoflíkem ve spodní místnosti na požadovaný počet stupňů a radiátory krásně topí. Hurá. Druhý problém vyřešen. Musíme jen chodit kontrolovat olejovou nádržku na jedné vyvýšenině u venkovního vchodu, aby hladina neklesla pod místo odtoku, jinak máme volat majitele, aby topný olej doplnil. 
Další prosba majitele je poněkud neobvyklá - neházet toaletní papír do záchodu, ale do koše. Má to vedle záchodu napsáno anglicky a rusky. Říkal, že prý řecké kanalizace papír někdy špatně snášejí a ucpávají se. Hm, zvláštní, to jsme ještě nikde neměli. A ohřev vody na sprchu je taky trochu dobrodružství: nesmí prý se moc přetáhnout limit půl hodiny ohřevu a po půl hodině je třeba vypnout příslušnou pojistku, jinak prý může vyhodit elektřinu v celém domě. Jakmile se vyrešily základní věci, stal se z domečku skoro dokonalý domov. Spalo se výborně, v domečku je cítit mořský vzduch - víc kyslíku a vlhkosti než u nás doma. Máme terasu s krásným výhledem a jsme asi kilometr od moře i obchodů, takže auto se bude hodit. Přijede nám druhý den pobytu. Máme v něm i učebnice do školy. Druhé pololetí je zde a začínáme ho v Řecku. Jdu teď trochu vydělávat eura, ať máme z čeho čerpat. Zatím yiassas!
Zmrzliny s příchutí zubní pasty
Dopoledne přijel pan řidič s naším autem a o něco později (po odeslání jedné práce) jsme se vydali na oběd do restaurace u moře v jednom **** hotelu. Zdálo se, že je téměř prázdný. Na záchodě měl stejný nápis jako u nás na ulici Fisiolatron: neházejte prosím toaletní papír do záchodu, ale do koše. Restaurace měla krásný výhled na moře a za ním většinu obzoru pokrýval ostrov Evvía (původně starořecky Eubóia). K jídlu se nám pro dokreslení obzoru nad ostrovem udělala duha. Jídlo bylo spíš průměr až podprůměr, vyšlo asi na 1500 Kč pro čtyři. Pan číšník však byl příjemný a na závěr mi zašeptal do ucha, že by chlapcům rád udělal překvapení - jestli prý jedí zmrzlinu. Přisvědčil jsem a za chvíli přistál na stole dvojitý bonus. Příchuť ale nebyla úplně obvyklá: Tati, to chutná jako pasta na zuby, hlásili mi kluci. Nakonec jsme po zaplacení zvolili taktický ústup i se zmrzlinami, nechtěli jsme zklamat přátelského číšníka, ale jíst se zmrzlina moc nedala. Lízl jsem jednou taky a příchuť zubní pasty docela seděla, možná s přimhouřením oka šlo o příchuť žvýkačky Pedro z doby mého dětství. Zmrzliny jsme vyhodili do koše až venku. Potom jsme doplňovali potravní a další zásoby v Nea Makri v "kentru" města. A potom zase práce, spaní, práce, výuka a další den jsme naplánovali výlet do Marathonu. 
Maratonští psi, muzeum a mohyla
Malé archeologické muzeum v Marathonu má otevřeno od 8:00 do 15:00 (=14:00 SEČ), tj. pracovní a otevírací doba je pouhých 7 hodin. Proto jsme ho viděli nadvakrát. Není moc věnováno bitvě, ale obecně místním nálezům ze starověku. Po jeho venkovní zahradě pobíhají trochu zdivočelí psi, kteří se pokoušeli na nás i vrčet a rafat, takže poněkud neobvyklý zážitek. Kerberos, trojhlavý pes hlídající podsvětí, by na jejich chování byl asi pyšný. I tito psi měli tři hlavy. Dohromady.
Asi kilometr od muzea je starověké řecké pohřebiště - to je zavřené a bez zaměstnanců, nepříliš zajímavé, ale přes sklo je do něj jakžtakž vidět.
Třetí místní atrakce s velkým historickým významem je mohyla s olivovníkovým parkem. Mohyla vypadá jako malý kopec a skrývá zpopelněná těla řeckých bojovníků z bitvy u Marathonu, která se odehrála 12. září roku 490 př. n. l.  Jsou v ní padlí Atéňané, kterých zde položilo životy za svůj městský stát celkem 192 (oproti 6400 Peršanům, pohřbeným bez označení jinde). Tady by člověk nečekal ohradu ani vstup omezený mezi osmou a patnáctou hodinu, protože v místě celkem není co zničit ani ukrást, slouží tedy zřejmě jen pro zaměstnání jedné osoby, která kontroluje nebo prodává vstupenky (jsou to ty stejné, které platí současně i v muzeu). Poprvé se nám dovnitř dostat nepodařilo, protože už bylo po třetí hodině. Před bitevním polem se potuloval větší pes (řecky skylos) s milýma očima, které říkaly něco ve smyslu: Kdybyste byli tak hodní a dali mi něco k snědku, velmi bych to ocenil. Tuto psí větu doprovodil olíznutím, aby to bylo jasné i cizincům. Jediné, co mohl dostat, byly sušenky, což není zrovna psí pochoutka. Nepohrdl však ani dvěma sušenkami, protože měl nejspíš hlad. Další den jsme byli přivítáni stejným psem, dostal stejnou sušenku, i když jeho oči říkaly: Nebylo by napodruhé něco lepšího, masitého? Nebylo. 
Tentokrát jsme si prošli park až k mohyle a zkoušeli na ni i vylézt kvůli rozhledu a fotografii, vylezli jsme asi do půlky, jenže se ozvalo nějaké pískání a zvýšený hlas, zřejmě od paní z budky. Asi se nehodí na mohylu lézt nebo se to nesmí. Slezli jsme tedy dolů a vyfotili se před mohylou. Kromě nás byla v místě jedna velká skupina turistů z autobusu, které průvodce líčil anglicky sáhodlouze celý průběh bitvy. Byli to první cizinci, které jsme tady potkali. Celkový dojem z marathonských historických atrakcí je, že je na jedné straně velmi zajímavé vyskytovat se na takto historickém místě, kde se něco významného dělo už před 2500 lety, na druhé straně mi prezentace těchto míst přišla trochu odbytá.
Olivový dědeček a jeho bakterie
Na cestě zpět jsme se zastavili u stánku se zeleninou (naprosto domácí a dobrou). Prodávající řecký dědeček se ode mne dozvěděl, že jsme turistes apo tin Tsechía a tak nám k zelenině nabídl svoje naprosto domácí olivy v nálevu, z vlastního olivovníku. Jednu olivu jsme dostali k ochutnávce (chuťově moc dobrá). Zrovna je měl i sám na talíři s domácím sýrem a vlastní zeleninou a jedl tuto středomořskou stravu, která vypadala tak zdravě a chutně, že jsem chtěl jíst totéž pokud možno ještě dnes. Některé sklenice - což mělo být jistým varováním boha lékaře Asklépia - neměl dobře zašroubované a byly v nich vidět jakési podivné vstvy, jakoby zašedlé. Snad vrstvy soli, nebo něco horšího? Kdo ví...
Další zastávka u Lidlu k nám přivedla chlapečka se zvláštními velkými zuby, byl asi trochu postižený a žádal o peníze. Někdo ho možná posílal žádat o peníze. Dostal nějaké euromince, usmál se, ukázal na naše chlapce a řekl radostně něco jako "didima!" (dvojčata!). 
Olivy byly dobré, ale moje střeva s nimi nenavázala úplně přátelský vztah, ba naopak. Už po cestě zpět mě po nich nějak dvakrát píchlo v žaludku - hm, divné, ten pocit neznám, řekl jsem si, že by to měla na svědomí ta jediná oliva? Třeba to nebylo olivou, ale tím, že nám řecký děda dával ochutnat ze své vlastní vidličky a my nejsme adaptovaní na jeho bakterie? Blanka snědla jen tu jednu olivu při ochutnávce, něco málo divného cítila v žaludku taky, přebila to hned doma 4 uhlími. Já jsem však doma zkonzumoval ještě tři další maratonské olivy v salátu a to jsem neměl dělat. Pocity v břiše začínají připomínat faraonovu pomstu, tady spíše pomstu Asklépiovu za nedodržování základních zásad konzumace na cestách. 
Chlapi v kuklách a moje vlastní bitva u Marathonu
Po salátové večeři s bakteriologicky nebezpečnými olivami trvalo asi hodinu, než se mi udělalo hodně gastrointestinálně zle. Pravidelné návštěvy toalety s opravdu řídkým běháním, ani dvojí uhlí nepomohlo, následně CDS2, které trochu ulevilo, ale raději jsem obsah žaludku poslal do WC, jak si tělo žádalo. Další postupně ucucávané CDS2 během pár hodin zabralo tak, že jsem si byl jistý, že Asklépiova pomsta další dny nebude pokračovat. Ráno bylo vše OK. Naposledy jsem tohle zažil v Tunisku před nějakými dvaceti lety, začalo to na Sahaře na velbloudovi a trvalo to tak tři čtyři dny.
Ještě jeden zábavný zážitek v době pravidelných návštěv toalety po olivách stojí za zmínku. Nechal jsem v ten den auto venku na naší ulici Fisiolatron, kterou normálně moc aut nejezdí a nezaparkoval jsem ho dovnitř do garážového stání. Poměrně pozdě večer byly z ulice slyšet docela vzrušené hlasy nebo výkřiky. Mohlo by to být na nás a kvůli autu? Bylo. Trochu jsem se oblékl (kalhoty), vyběhl ven v tričku s krátkými rukávy (bylo asi 12 stupňů nad nulou), vyběhl zahradní schody, otevřel dveře na ulici a tam vidím asi čtyři tmavé chlapy v kuklách, vypadali jako džihádisté beze zbraní, jenom oči jim vyčuhovaly. Za nimi velké nákladní auto a bylo jasné, že nemůžou projet. Sorry, říkám. Oni místo nadávání nasadili úsměv a pochopení, což je příjemný kontrast vůči tomu, co by asi následovalo ve střední Evropě. Přeparkoval jsem na místo kousek dál k vratům souseda, kde byli schopni projet, a po projetí jsem poznal, že šlo o popeláře odvážející vždy pozdě večer odpadky. Pak jsem dal auto dovnitř a od té doby už to dělám pořád. 
Silný vítr, pokles teploty a strašidelná noc
Víkend nevyšel úplně podle představ. Teplota klesla pod 10 stupňů nad nulou a navíc začal foukat hodně silný severní vítr (možná vás bude zajímat krásná mapa s větry a teplotami na Ventusky). 
Na celou sobotu i neděli platilo tzv. žluté varování řeckého hydrometeorologického ústavu, které se týkalo právě silného severního větru. Může za to tento nadpřirozený pán s křídly (bůh severního větru Boreás), snad mu dojdou síly raději dříve než později.
Sobotu jsme strávili doma, což moc nevadilo - vyřídil jsem si část pondělní práce, učili jsme se angličtinu do školy, chlapci si pak hráli počítačové hry na mobilech a já jsem jednou vylezl ven na malou procházku s odpadky asi 200 metrů po naší ulici k nejbližším kontejnerům. Noc byla docela strašidelná, ozývalo se různé houkání, bouchání a klepání, každé z toho v nejméně deseti variantách, hučení okolních stromů a do toho vytí všech psů z naší čtvrti, kteří zřejmě špatně snášeli tento nečas a své pocity si navzájem sdělovali. V neděli vítr trochu polevil, jeli jsme nakoupit, jenže supermarkety jsou zavřené (asi zákonem), takže se podařilo najít jen dva malé obchody a nakoupit aspoň základní věci. Od úterý má být sluníčko a teplota se začne šplhat postupně až nad 15 stupňů, takže vyhlídky nejsou špatné. Pondělí bylo ještě studené a větrné (pořád kolem 9 stupňů nad nulou). Vydali jsme se do Rafiny na nákup - potraviny v Lidlu, pozorování racků na pláži (většinou v autě) - několik místních rovněž v autech házelo rackům nějakou krmi a rackové se slétali a tvořili zajímavá hejna. Nějaké pečivo v jednom z mnoha furnos, což je řecky pekárna a/nebo obchod s pečivem, našli jsme i jeden obchod s oblečením se slevami a s cenami už od 9,99 eur. Potom následovala cesta zpátky, práce, učení. V úterý se počasí má zlomit k lepšímu. Uvidíme.
Artemis, moře, slunce, oteplení
Od středy se výrazně oteplilo, teplota dosáhla až 16 stupňů Celsia v maximu. Popracovní část středy jsme strávili venku, vydali jsme se směr Rafina na jih a odtamtud hned do Artemidy. Procházka na krásném místě u moře, trocha focení a cesta dál až pod Artemidu do Vravrony, kde se nachází chrám bohyně Artemis, archeologické muzeum a paleokřesťanský chrám a poustevna. Bylo úplně slunečno bez mráčku a sluníčko konečně pálilo do auta a oteplovalo vnitřní prostor. U moře to ještě trochu studeně foukalo, ale kousek dál už ne. U muzea (zavírá v zimě i zde v 15.00) byla cestička přírodní scenérií lemovanou v pozadí horami a v popředí říčkou nebo potokem (řecky potami) s fíkovníky a olivovníky a kvetoucím rozmarýnem. Blízký minirybníček se po našem přiblížení pohnul a něco v trojím počtu skočilo do vody a zmizelo. Asi žáby. Na tabuli bylo napsáno, že tady žijí kromě fíkovníků i ještěrky, mloci a další bytosti.
Ve čtvrtek jsme navštívili znovu přístav v Rafině, odkud se chystaly odplout dva trajekty - jeden větší, červený, a jeden menší, modrý. Podle Google Maps z Rafiny vyplouvají trajekty na ostrovy Evvía, Andros, Tinos a Mykonos. Ještě než jsme se vrátili domů, Blance vypadla zubní korunka, nastala emergency situation. Naštěstí je manželka majitele domku zubařka, takže volám právě jemu. Pomoc je okamžitá, máme přijet do ordinace v Rafině ještě dnes, asi za dvě hodiny. Mezitím jsem stihl udělat a poslat ještě jednu práci. U moderně vybavené ordinace plné diplomů nás čekala paní zubařka a uvedla Blanku do křesla. Za půl nebo třičtvrtě hodinky bylo po problému. Děkujeme moc, evcharisto polý.
Tady Atény, Hlas Řecka
Pátek znamená naložení kufrů, předání klíčů od domku a cesta do zhruba 30 km vzdáleného hlavního města Řecka. V Aténách jsme dosud ještě nebyli, ale mám je zapsané v paměti výrazně z doby dětství jako jednu ze stanic mého prainternetu, tedy krátkovlného rádia. Už někdy od 10 do 15 let, kdy jsem se učil první útržky světa cizích jazyků, jsem poslouchával rozhlasové stanice z celého světa v mnoha jazycích, i naprosto neznámých, a učil se rozumět. To byla taková moje první vysoká škola jazyků a mezinárodního přehledu. Mezi mnoha stanicemi se dal chytit anglicky, německy a samozřejmě řecky Hlas Řecka. Dodnes si pamatuji, že každé vysílání končilo formulkou "Edo Athina, i fonikis Elladas, cherete." - Tedy "Tady Atény, Hlas Řecka. Na shledanou". Prostřední slovo připomene snad každému telefon, megafon či xylofon. A zajímavé je i poslední slovo cherete ve smyslu mějte se moc dobře a buďte šťastni. Už tehdy mne fascinovala naprosto stejná koncovka -te ve druhé osobě množného čísla a to jsem ještě nevěděl, že ji mají (nejen) velmi mnohé indoevropské jazyky, takže musí být hodně stará, možná přes deset tisíc let - beze změny nebo jen s malými změnami.
Vjezd do Atén se dařil dobře, jedna malá zajížďka, zastávka u nějakého hotelu, který měl napsáno na zdi i restaurant, ale nevařil (už), průjezd dálnicí s poplatkem 2,80 eur, a sestupování do hloubi centra Atén v houstnoucí dopravě, s přebíhajícími lidmi a dětmi právě opouštějícími své školy. Poslední část u Akropole, kde bydlíme, byla nejtěžší. Neparkovatelno, nezastavitelno, nevyčuratelno. Kluci navigovali z mého mobilu, ale nebylo to snadné. Nervózní hlídač jednoho parkoviště, který neporadil a chtěl po nás při krátkém zastavení klíč od auta, pokud budeme stát na jeho parkovišti, a pokud ne, ať nezůstáváme. Jeli jsme uličkami dál. Jeden dobrý starší pán poradil - už jste kousek, tudy, za semaforem doprava, za dalším znovu doprava. 
Podařilo se a už vidím dopředu nastudovaný název ulice Daidalovy (Dedalu), ze které už je to k hotelu co by kamenem dohodil. Po jedné straně uličky jsou zaparkovaná auta, takže asi šest sedm manévrů sem a tam v úzkém prostoru a už jsme byli uvnitř úzké jednosměrky zúžené zaparkovanými auty. Našli jsme vnitřní parkoviště ve dvoře, zaplatili třídenní parking a vynosili kufry do hotelu Adams na ulici Cherefontos. ¨
Obědvali jsme v restauraci Erato suvlaki, gyros a masové kuličky keftedes. Dobré. Dovnitř nás vlákal pouliční restaurační naháněč, který lákat opravdu uměl. Zpáteční cesta ulicí plnou suvenýrových obchodů, chlapci nadšeně prohlíželi každého zajímavějšího kovového i sádrového boha i válečníka a jeden chtěl a dostal spartského krále Leonida a druhý zase Poseidona a ještě nějaké drobnosti. Nakonec jsme ještě po cestě na chvíli vešli do kostela svaté Kateřiny, kde ortodoxní mnich s vousy a v černém hábitu vykuřoval kadidlem a u toho něco posvátného povídal nebo zpíval, ale moje čerstvě doplňovaná řečtina na porozumění nestačila. Je to kostel z 11. století, tedy z doby byzantské říše.
Akropolis čili Vyšehrad
Sobotu jsme strávili v muzeu Akropole a na Akropoli samotné. Muzeum bylo nově postaveno dole pod jižním svahem Akropole, protože stará budova nahoře už nevyhovovala. Obsahuje množství soch, amfor a drobných předmětů starých 2500 let, případně více či méně. Císařové, bohyně a další nálezy. A taky Akropolis z lega, což chlapci stavitelé uměli ocenit. Z muzea je krásný výhled nahoru na Akropoli a na Atény. Vedle se nachází mj. španělské velvyslanectví. Pod muzeem jsou vykopávky. A právě tady jsme začali potkávat hodně cizinců mluvících různými jazyky od angličtiny přes němčinu, nizozemštinu, čínštinu, japonštinu, polštinu a ruštinu až po korejštinu. Ani v únoru tady nechybí zahraniční turisté. Pojedli jsme v jedné nepříliš dobré, o to však dražší restauraci u Lysikratova památníku, odložili pár věcí a část oblečení v hotelu a vydali se na scénicky nádhernou cestu okolo Akropole severní stranou až na její druhý konec, kde je vstup. 
Prochází se i malinkatými uličkami a schodíky vedoucími okolo domků a mezi domky, kde bydlí místní Atéňané - Podakropolané. Rádi ukazují cestu a zdraví se s davy turistů. V únoru nejde o davy husté, ale lidí chodí dost, Řeků je z toho tak polovina nebo mírně nadpoloviční většina. Po cestě je vidět do daleka na celou severní stranu Atén i na jejich nejvyšší kopec Lykavittos (starořecky Lykabettos). V jeho názvu slyšíme slovo vlk (lykos) - podle pověstí mělo jít o kopec, po kterém chodili vlci. Vápencový kopec dosahuje výšky asi 300 metrů nad mořem (přičemž moře je odtud nedaleko v aténském přístavu Pireus). Kopec nebo hora vypadá jako jakási pyramida nahoře holá a do dvou třetin porostlá piniemi a dalšími stromy. 
Vraťme se ale k Akropoli, druhému nejvyššímu kopci Atén. Až tady a teď mi došlo, že je to vlastně Vyšehrad. Akros znamená vysoký a má společné kořeny i se slovanským slovem gora (KR-GR, společný kořen z hodně dávného prajazyka). A polis je prostě město (slovo se společnými kořeny s naším val či anglickým wall). Město bylo praslovansky mj. grad (ohrazené město, hradiště, hrad). A tak - volně přeloženo - Akropolis je vlastně Vyšehrad.
U pokladny jsme zaplatili vstupné do Akropole (dvakrát 10 eur, protože děti mají vstup zdarma do všech historických památek v Řecku). Pak jsme stoupali ještě výš po cestách a schodech až k vchodu s obřími sloupy, za nimiž se rozprostírala akropolská plošina. Na ní jsou nádherné chrámy z doby přibližně před 2500 lety, a sice dva nejzachovalejší - Parthenon a Erechtheon, a několik menších, z nichž se zachovalo výrazně méně kamenů a zdiva, natožpak stropů. Toto místo bylo zatím nejkrásnějším zážitkem z celého Řecka, hezčí než jsem očekával, opravdu stojí za to. Na krajích nádherný výhled na severní část Atén a na druhé straně na jižní část Atén až po přístav Pireus a moře. V dáli bylo vidět i několik lodí. Celé Atény jako na dlani. 
Počasí nám vyšlo, dalo se chodit v košili, sluníčko svítilo a hřálo, turisté fotili a štěbetali různými jazyky a my jsme taky fotili. Mimo jiné i následující panoramatický snímek, který udělali naši chlapci. Proto jsme na něm kromě akropolské scenérie s Parthenonem a Erechtheonem my dva s Blankou a chlapci chybí, jsou za fotoaparátem. Panorama je dlouhé a proto tady není podrobně viditelné, ale vystihuje slunečnou atmosféru nahoře na Akropoli dne 18. února 2017 odpoledne.
Atény, den třetí
Třetí den v Aténách jsme zahájili návštěvou galerie malíře jménem Sofokli Telo. Poté jsme poobědvali v naší známé dobré restauraci Erato na ulici Adrianu (tj. na ulici Hadriánově) a protože auto je bezpečně zaparkované kousek od hotelu a není třeba riskovat toto skvělé parkovací místo, necháme ho tam. Navíc není snadné manévrovat autem uličkami a velkými frekventovanými ulicemi a vůbec by nebylo jisté, že by se dalo zaparkovat u muzea, do kterého dnes jedeme. Proto jsme zvolili taxi. Došli jsme na velkou frekventovanou ulici a vidíme jedno prázdné žluté auto kousek od nás (všechny taxíky v Aténách jsou žluté). Mávli jsme na něho a do minuty jsme byli uvnitř. Příjemný starší řidič zapnul taxametr a už se jelo, asi čtyři kilometry daleko. Po cestě jsme projížděli přes náměstí Omonia u stanice metra, kde bylo uprostřed poměrně dost exotičtěji vyhlížejících cizinců, odhadem několik desítek až sto osob. Pan řidič nás upozornil, že na toto náměstí Omonia (ani do stanice metra Omonia) nemáme raději vůbec chodit, protože se tu hodně krade, a ukázal směrem k migrantům a uprchlíkům uprostřed náměstí, prý převážně z Bangladéše, Pákistánu a Sýrie. To bylo poprvé, co jsme v Řecku spatřili větší skupinu migrujících, jinak nejsou nikde na turistických místech a hlavních náměstích vidět. 
Za chvíli jsme byli na místě. Taxametr natočil něco pod osm eur, pán dostal deset a my jsme vystoupili. Přešli jsme přes frekventovanou ulici a byli jsme u Národního archeologického muzea. Pěkná budova a ještě hezčí poklady uvnitř. Mj. známá maska krále Agamemnona z Mykén v originálu. Tato maska je prý o hodně starší než Agamemnon, takže populární název nepopisuje skutečnost. Vedle ní jsou v muzeu spousty zlatých předmětů, které nalezl Heinrich Schliemann, když Mykény vykopal. Byl tam i jeho dopis řeckému králi, v němž píše, že Řecku všechny tyto předměty dává a nečiní si na ně žádný nárok a doufá, že Řecko zbohatne na turistech, které jistě tyto poklady přilákají. Muzeum má také stovky zajímavých soch z doby před naším letopočtem, některé s úplně fascinujícími tvářemi, jiné s uraženými hlavami nebo bez některé končetiny, dále spousta prastarých amfor, kotlíků a dalších nádob. Strávili  jsme tam víc než hodinu.
Venku stálo jedno žluté taxi. Přiblížili jsme se k němu a já se ptám, jestli je volné. Źe bychom chtěli na náměstí Syntagma k parlamentu a prezidentskému sídlu. "Yes, I am free, but..". Ano, jsem volný, ale... Ale co? "Ale dnes je po cestě velká demonstrace a tak bychom to museli objet, bylo by to za 15 eur." Demonstraci si pravděpodobně vymyslel, tušil jsem už od začátku, ale nechce se nám hledat taxíka jinde, za těch 15 EUR to vezmeme. Kluci se ptali, jaká demonstrace to je. On na to s podivným výrazem ve tváři, že proti nezaměstnanosti a ekonomické krizi, která Řecko sužuje. Nastoupili jsme, dovezl nás asi jednu ulici od náměstí Syntagma (ne k němu), zastavil a já jsem vytáhl z peněženky padesátieurovku, že menší nemám. On padesátieurovku šikovně a velmi rychle vzal a zastrčil pod sedadlo a dělal, jako bych mu dal méně. Že prý mu mám dát ještě pět eur v mincích. Já na to: Ale já jsem vám dal 50 eur! Toto jsem musel opakovat asi pětkrát, když to vzdal, padesátieurovku zase vytáhl zpod sedadla a vrátil a vzal si ode mne asi čtyři eura v mincích. Tj. nakonec se obral sám o část dohodnuté ceny. Není třeba dodávat, že taxametr vůbec nezapnul.
Došli jsme k parlamentu a spolu s dalšími turisty jsme si fotili stráže v zajímavých tradičních uniformách evzonů. Potom jsme prošli přes park až k chrámu boha Dia (první pád Zeus, důvod tohoto podivného skloňování a to, že vlastně nešlo původně o řeckého boha, najdete v jazykové kapitole mé knihy Kdo jsme a odkud přicházíme? Netušené souvislosti hledání předků.). Odtamtud jsme přešli přes frekventovanou ulici do naší klidné čtvrti Plaka pod Akropolí a do hotelu Adams. Večer jsme pak ještě jednou pojedli v oblíbené restauraci Erato. Dal jsem si výborný krétský rajčatový salát Kritikos dakos a k tomu ještě libanonský hummus, kluci zase suvlaki a Blanka zkusila jehněčí.
Přejezd na Peloponésos a přistání ve Starém Korintu
Ráno jsme poměrně brzy, kolem 10.00, opustili naše bydlo v centru Atén, vsedli do červeného oře s veškerou bagáží a vydali se po frekventované silnici-polodálnici vedoucí nejprve na jihozápad k moři do aténského přístavu Pireas. Odtamtud jsme při poměrně husté dopravě pokračovali okolo ostrova Salamina (dějiště řecko-perské bitvy u Salaminy) severovýchodním směrem. Asi za hodinu jsme dorazili do pondělního bydliště ve Starém Korintu (Archea Korinthos). Obědvali jsme v místní taverně u starých korintských vykopávek. Ty jsme si prohlédli docela dobře přes plot, bylo totiž pondělí, takže zavřeno, ale stejně jsme je viděli celé ze všech stran, včetně majestátních sloupů Apollónova chrámu, tč. již bez střechy, a včetně zbytků spousty budov, kde kdysi bydleli Korinťané či Korintští. Vykopávky starého Korintu trochu připomínaly Pompeje. 
Majitel taverny uměl dokonce pár slov česky a přinesl nám i český jídelní lístek. Něco jsme si nakoupili vedle v supermarketu na večer, ubytovali se a vydali se autem na hodně vysokou (= akros) skálu s hradem, kterému se říká Akrokorinthos. Majitelka penzionu nás předtím upozornila, že hrad zavírá v 15:00 hodin řeckého času a tak nám zbývala víc než hodina času. Hrad byl nepřetržitě obýván od starověku přes dobu Byzantské říše až do 19. století a je tak vysoko, že se zdá být skoro nedobytný. Dobyli ho však mj. Benátčané a Turci. Jeden chrám uvnitř byl zasvěcen nejprve starořeckým bohům, potom křesťanství, po obsazení Osmanskou říší se z něho stala mešita a nakonec po osvobození Řecka turistická památka.
Zatáčející, ale stále docela kvalitní silnicí jsme se blížili k impozantním hradbám, až jsme asi za deset minut dorazili na vrchol, zaparkovali a vylezli dalších sto metrů k bráně hradu. Na té byl nápis v řečtině a angličtině: 20. února 2017 je hrad zavřen z důvodu stávky. Něco takového vidím poprvé v životě. Co se dá dělat, stávka v Řecku zastavila už i nezbytnější věci, než je návštěva krásného hradu. Kousek od brány jsme potkali polskou rodinku původem od Wroclawi, dnes však žijící ve Velké Británii. Přiletěli před týdnem z Londýna na aténské letiště a tam si půjčili auto. Včera byli na pěší túře vysoko v horách a zastihla je tam bouřka. A dnes mají zase smůlu s hradem. 
Bránou jsme aspoň viděli hluboko dovnitř, takže něco z korintského hradu nám v hlavách zůstane (viz fotografie na pravé straně). Snad ještě lepší než pohled dovnitř a na hradby byl nádherný rozhled dolů od brány na všechny strany, zejména na sever na moře a celý Korint, rozprostírající se hluboko pod námi jako na dlani. Z velké výšky bylo vidět - to dá rozum - do velké dálky, takže nejen na moře mezi Peloponésem a hlavní řeckou pevninou, ale i na tuto pevninu za ním. Sluníčko svítilo, teplota se vyšplhala na 18 stupňů Celsia. Kousek pod hradem bylo jakési občerstvení. Mezi občerstvením a asi třemi stojícími auty na parkovišti se motal jeden větší pes, který ode mne dostal něco na zub. Po dvaceti minutách focení krajiny a hradu jsme nasedli do auta a pomalu sjížděli dolů. U občerstvení nám zamával kolega turista (a my jemu). Podle tváře a vzhledu nefalšovaný původní Australan, kterého jsme pak ještě jednou viděli i dole ve Starém Korintu. 
Odpoledne stále svítilo sluníčko a lákalo na procházku. Obešli jsme si tedy několik ulic pohodového a tichého městečka a sešli až k vykopávkám. Vedle stojící pěkný ortodoxní chrám měl i čtyřstranný památník s nápisem z Bible (text či dopis "Korintským") a protože památník měl čtyři strany, na jedné byl nápis řecky, na dalších pak anglicky, francouzsky a překvapivě i staroslověnsky, psáno cyrilicí. Obešli jsme znovu celé vykopané starověké město, prošli ulici s krámky plnými suvenýrů od amfor až po trička, od majitelky jednoho krámku s amforami a současně historičky umění, která amfory podle starých předloh maluje, jsem vyslechl přednášku. O tom, jak se v jednotlivých obdobích měnily styly maleb na amforách a další zajímavosti. Potom jsme se pomalu vrátili zpět do našeho dvoupokoje v penzionu.
Směrem jižním: Mykény, Sparta a Mystras
Do Mykén jsme ze Starého Korintu dorazili za méně než půl hodiny. První zastávka platila hrobce zvané Atreova nebo Agamemnónova. Podle dnešního poznání se však zdá, že hrobka je starší než král Agamemnón nebo jeho otec král Atreus, pochází zřejmě ještě z doby založení Mykén. Bylo krásně, sluníčko svítilo, paní v budce před hrobkou nám prodala lístky (opět jen pro dospělé, děti mají v Řecku památky zdarma) a my jsme se vydali dovnitř mohyly. Její vchod lemují obří kameny. Z toho ten horní, překladový, má být největším kamenem použitým na stavbách lidmi vůbec. Uvnitř vidíme prostorný kužel, v něm je tma, ale máme samozřejmě baterky v mobilech, tak pátráme po pokladech. Nejsou zde, jsou v muzeích a některé jsme už viděli, některé za chvíli uvidíme. Vylezli jsme si i po cestičce nahoru na mohylu a obdivovali krásné květy, výhled, počasí, klid a kyslíkem a mořem nasycený řecký vzduch. Zastávka č. 2 byla o pár set metrů dál, kde je hlavní mykénský kopec s vykopávkami Heinricha Schliemanna a dalších archeologů. 
Prošli jsme Lví branou, kde jsou opravdu vytesáni v kamenech lvi. Dále se jde stále do kopce, přičemž všude okolo jsou zbytky domů starých tři a více tisíc let. Domů a dalších budov, méně zachovalých než samotná Lví brána. Z vrcholku je vidět na všech stranách peloponéské hory. Je únor, ale i tak je zde rušno. Poměrně dost turistů z blizkých i vzdálených regionů a zemí, včetně USA nebo východní Asie. Pod kopcem je ještě muzeum s mnoha předměty z dávných Mykén (řecky dnes Mykines, latinsky a anglicky Mycenae). Vedle muzea je obchod se suvenýry, který je ovšem úplně zavřen. Následuje velmi dobrý a nikoliv drahý oběd v restauraci Kolizeras, která je tak velká a má tolik stolů, že pojme celé autobusy. Autobusy do ní i jezdí. Přišli jsme první, takže jsme jedli dříve, než dorazil první autobus s mladými turisty a turistkami z USA.
Potom cesta pokračuje směrem na jih hornatým terénem do Sparty. Částečně po nečekaně prázdné dálnici, s občasnými poplatky několika eur. A částečně horskými průsmyky a vesničkami po kroutících se silnicích. Po stranách silnice jsme občas viděli psí těla. Neopatrní pejsci, kteří už nikdy nezaštěkají. Je tu zřejmě hodně psů potulných, asi majiteli vyhozených na pospas osudu. Jsou téměř všude v Řecku. Výrazně víc než jinde jich končí své životy na silnicích. Nikde jinde jsme ještě neviděli tolik přejetých (ani tolik potulných) psů. Jenom během celé cesty po Peloponésu jsme těch přejetých napočítali aspoň deset. Budiž jim psí nebe příznivě nakloněno.
Když jsme přijížděli do Sparty, na severní straně jsme se nejprve snažili dostat do míst, kde kdysi ležela starověká Sparta. Přijeli jsme k severní bráně v plotu a na ní jsme zase zjistili, že v zimě otevírají do 15 hodin. Bylo asi 15:10 (14:10 středoevropského času), takže smůla, vrátíme se sem zítra. Teď už jen nakoupíme a dojíždíme do pět kilometrů vzdáleného malebného městečka Mystras, lemovaného obrovskými kopci, kde máme ubytování na jednu noc. Na vrcholu jednoho z kopců je středověký hrad, pod ním kláštery, a tuto scenérii pak vidíme i z terasy našeho ubytování, které patřilo k nejlepším našim ubytováním v Řecku a nebylo by špatné se právě sem někdy vrátit na delší dobu. Ubytování i přes to, že v něm fungovalo všechno nejlíp a bylo nejlíp vybavené ze všech ubytování dosavadní cesty, vyšlo jen na 50 EUR pro čtyři, tedy nejlevněji. 
Slunce svítí, počasí máme opravdu nádherné. Majitelé nás přátelsky vítají anglicky (pán umí jen trochu) i řecky, jeho manželka pochází z Ruska, takže v jednu dobu mluvíme trojjazyčnou směsí - anglicky, řecky i rusky současně. Dostáváme čerstvě vytlačenou šťávu z jejich vlastních pomerančů a Blanka dostala i kávu. Dostal bych taky, ale kávu nepiju. Večer se vydáváme na procházku městečkem, nakoukneme do otevřených obchůdků a dojdeme až k soše posledního byzantského panovníka Konstantina XI. Paleologa, který se tady narodil.
Sparta podruhé - v bydlišti králů
Dobře vyspaní se vydáváme zpátky do Sparty, abychom prošli zameškané spartské starověké praměsto s vykopávkami. Obědváme na centrálním náměstí nové Sparty a potom parkujeme poblíž archeologické lokality - archeologikos choros, jak se tady říká. Tam směřujeme. Tento spartský choros je hned za fotbalovým stadionem. Hemží se to tu dnes policisty, kteří nám sdělují, že ulice k vykopávkám je zavřená, protože bude fotbal. Udivený pohled... Pěšky tam jít můžete, říká policista anglicky. Překvapivé je, že v Řecku umějí snad všichni anglicky, nečekaně víc než kdekoliv jinde v jižní Evropě. Vůbec jsem to nečekal, ale řečtinu používám zřídka. Nemusím. 
Parkujeme a jdeme okolo stadionu pěšky, procházíme až do archeoparku, který je vlastně krásným olivovníkovým hájem s cestičkami a zbytky staré Sparty. Opět s nádherným výhledem na okolní hory, které mi připadají vyšší než Tatry nebo Alpy a na nejvyšších vrcholech mají sníh. Tady dole je však příjemných 21 stupňů ve stínu a my jdeme poprvé nejen do krátkých rukávů, ale (kluci) i do krátkých nohávů. Snad se na nás za to nebudou spartští králové zlobit, zvláště když jim lezeme až do ložnice. Nezlobili. 
Prošli jsme si místní akropolis, budovu stoa i trh agora, vše jen malé zbytky zašlé slávy kdysi mocné Sparty. Dole pod kopcem vidíme i místní divadlo starých Sparťanů, posedíme si v krásné tiché a slunečné scenérii, kde nás ani neruší davy turistů. Je nás v archeologické Spartě všeho všudy šest osob. My čtyři nahoře, a ještě dva mladí kluci dole v divadle hluboko pod námi. Asi po hodině přijel miniautem zřízenec, který sděluje, že dnes se kvůli fotbalu stará Sparta zavírá nikoliv ve tři, ale už ve dvě odpoledne. Nevadí, všechno jsme viděli, slyšeli, cítili, snad jsme i tak trochu hovořili se starověkými Sparťany. Nikdo nás nehodil do hluboké jámy, kam se házeli staří, nemocní a postižení. Ta jáma je až za Spartou směrem na Kalamatu, vysoko v horách, a tudy nepojedeme.
Nasedáme do červeného oře, opouštíme zemi Lakedaimonských a vydáváme se dalších 175 km na západní pobřeží Peloponésu, směr Terpsi pod městem Kyparissia. Tady spíme v apartmá u moře, ale poněkud znaveni už nevyužíváme možnost zapůjčení jízdních kol zdarma. 
K moři si neděláme ani procházku. Poprvé vidíme - spíš z dálky než z blízka - moře na druhé straně řeckého světa, tedy na straně, která směřuje k Itálii a Sicílii. Jazyková zajímavost: Při placení za ubytování v Terpsi dostávám účet a na něm je EPONYMIA: Karel Machala a pod tím EPPAGELMA: Idiotis. Co že to jsem podle nich??? Ne, není to idiot, to jen v řečtině znamená ZAMĚSTNÁNÍ: Soukromý občan. Jsem tedy zaměstnán jako soukromý občan, to je lepší než být zaměstnán jako idiot. Legrace musí být, i kdyby na chleba nebylo, jak se kdysi říkávalo.
Místo, kde se konaly starověké olympiády
Další den se vydáváme na sever do starověké Olympie, místa konání prvních (starověkých) olympijských her. Ty dokázaly přerušit dokonce i boje mezi jednotlivými řeckými městskými státy. Oběd se zase vydařil, vybrali jsme výbornou restauraci Zeus v centru městečka Archea Olympia, kde nám číšník vycházel vstříc úplně ve všem a velmi se snažil zanechat maximálně dobrý dojem ze své restaurace. Jídlo bylo výborné - já jsem zkusil řeckou specialitu Paputsakia podobnou Musace (lilek, zelenina, brambory zapečené s mletým masem). Název, jak už možná někdo tuší, je odvozený od bot (podobnost s českým slovem papuče není čistě náhodná). Kluci si dali svoje tradiční kuřecí s hranolkami, tentokrát ne suvlaki a zeleninová obloha zase putovala na můj talíř. Místa, kterých se zelenina dotkla, byla na jejich talířích vydezinfikována minimálně pohledem. Někdy se tvrdí, že stravovací návyky dětí jsou dány příkladem, stačí tedy, aby rodiče jedli zdravě. Myslím, že tato teorie není pravdivá, geny od bůhvíkterého předka si mohou myslet něco jiného a prosadí svou.
Prošli jsme si archeologické muzeum v Olympii a viděli jsme (přes plot) i starověké olympijské závodiště, nebo spíš jeho zbytky. Opět patnáctá hodina odbyla a nebylo možno dostati se dovnitř. Nevadí, i tak je vidět dost. Obcházíme Starou Olympii jiným směrem, kluci si dávají na hlavní turisticko-nákupní ulici zmrzlinu, kterou však prohlásí za umělou hmotu, kterou nelze dojíst. Z Olympie jedeme dál na sever až k severnímu konci poloostrova Peloponésos (kdysi tady byla už ne Sparta, ale Západní Achája). Spíme v městečku Alyssos. Nic moc hotel, ani okolí, až na možnost sestoupit po schodech přímo na pláž. Dole přes moře vidíme na druhé straně hlavní část Řecka a vidíme i dvoukilometrový most, který zítra přejedeme za mýtné 13,50 eur. Předtím ovšem ještě bude jedna zubní zastávka u dentistky ve třetím největším řeckém městě Patras, protože Blanka potřebuje vyvrtat a zaplombovat zub. Už druhá zubařská zastávka v Řecku nás přesvědčuje o tom, že pokud tady v Řecku něco funguje výrazně líp než u nás, je to zubní lékařská péče. Není třeba objednávat se týdny dopředu, prostě máte problém, zavoláte a za dvě hodiny je problém vyřešen, aniž byste museli čekat v ordinacích s plnými čekárnami nebo dlouhými objednacími lhůtami. I v Řecku v něčem funguje dokonalé tržní prostředí. Dalo by se říct, že funguje líp než jinde a ceny nejsou nijak přemrštěné, kvalita péče je dobrá. Příjemné překvapení. Některé věci tu opravdu nefungují dobře, zubařská péče však mezi ně rozhodně nepatří.
Delfská věštírna aneb setkání s Pýthií
V pátek po zubní zastávce absolvujeme přejezd přes dvoukilometrový most ven z Peloponésu. Poté následuje jízda po klikatící se horské silnici. Ta je však poměrně široká a bez frekventované dopravy, takže jízda mohla být dostatečně rychlá. Opět nádherná krajina, pohledy na hory i moře. Odpoledne jsme dorazili do Delf a ubytovali se v hotelu Orfeas. 
Delfy jsou nádherné místo už jen z hlediska přírodních krás - leží vysoko na úpatí hory Parnassos a jsou položeny v kopcovitém terénu. Z některých míst je vidět až k moři, přírodní scenérie je úchvatná a zřejmě proto je i chráněna řeckým státem - něco jako chráněná přírodní rezervace. 
Staré delfské památky jsou kousek za dnešními Delfami. V místě hlavní archeologické lokality (archeologikos choros) se jde pořád nahoru a nahoru, přičemž návštěvník potkává různé zbytky budov, původně obsahující dary věnované Delfám tu Atéňany (celý zachovalý malý chrám i se střechou), tu jinými starověkými městy a městskými státy. V nejvyšší poloze je stadion (tam cesta dál nevedla, byl zrovna zavřen pro veřejnost). Jen kousek pod stadionem je centrální místo celého archeaologikos choros, chrám Apollóna, kde se věštilo. Zachovaly se zejména jeho vysoké sloupy. Odtamtud je opět impozantní výhled do hloubky i na okolní hory. Zde slavné Pýthie věštily budoucnost králům i nekrálům. Původně snad pod vlivem nějakých plynů unikajících ze země, později pod vlivem jiných látek uvádějících věštkyně do transu.
Po cestě nahoru i dolů člověk potkává davy turistů (i v únoru, sotva sotva se nám dole podařilo zaparkovat). Nejčastěji švitořili japonsky. Jedna dvojice starších Japonek se s obdivem podívala na naše desetileté chlapce - dvojčata a prohlásila: kawaii! Což jsem porozuměl, znamená to roztomilí. A tak jsem se usmál a říkám taky kawaii. Ona překvapeně koukla na mne a říká wakarimas'-ka? (Rozumíte?) a já na to hai, wakarimas' (ano, rozumím). Pak jsem ze sebe ještě vysoukal větu v japonštině o tom, že jsme z České republiky (Čeko koku-kara des'), paní věděla, kde to je, a nakonec jsme se rozloučili japonským sayónara. Japonský rozhovor v Delfách, to jsem nečekal... 
Pýthie lidská už ve věštírně sice nesedí (i když zapojit fantazii a vidět ji tam není těžké). Je tam však několik Pýthií kočičích. Jednu - tu sedící těsně u věštírny - jsem oslovil a ona hned zareagovala - třikrát po sobě zamňoukla, čímž potvrdila, že je opravdu Pýthie a toto místo je jejím domovem a věštírnou. A vyřkla takto svoji věštbu. 
Vedle tohoto místa položeného do kopce je muzeum s krásnými artefakty z doby starší než 2000 let, jako snad ve všech podobných muzeích v Řecku. Za zmínku stojí např. dvojice velkých soch typu kouros - dvojčata. Když pod nimi stáli naši kluci, rovněž dvojčata, u skupiny asijských turistů to vyvolalo pobavené úsměvy. 
V Delfách lze doporučit výbornou restauraci, v níž jsme jedli dvakrát - skvělý výběr, výhled přes sklo do hloubky a dálky pod Delfami až k moři. Jedna z nejlepších restaurací na naší řecké cestě vůbec. Jmenuje se Taverna Vakchos, podle starořeckého boha jménem Bakchos i Dionýsos.
Poté jsme se autem posunuli asi o půl kilometru dál po silnici ven z Delf. Tam jsme zaparkovali, sešli tentokrát pro změnu od silnice dolů a ještě víc dolů, až jsme dorazili k chrámu bohyně Athény. Je to spíš jeho zbytek, jemuž dominují tři sloupy - říká se mu tholon. I on stojí za návštěvu. Tam jsme potkali pro změnu Američany indického původu, kteří hovořili čistou americkou angličtinou.
Pod Olympem. K hrobce Filipa II. Makedonského.
Z Delf jsme směřovali po zatím nejdelší denní trase (asi 290 km) na sever, z větší části po placených dálnicích, až do města Leptokarya u moře pod Olympem. Krásné počasí posledních dnů se ovšem zrovna po cestě na dálnici zakabonilo. Obloha se v Thessalii zatáhla a poprvé od našeho příjezdu do Řecka začalo pršet. Pokud prší, když se zrovna přesouváme daleko, vlastně je to ten nejpříhodnější okamžik pro pršení (yia vréchi), který nám mohl být vybrán. Venku při procházkách a na památkách slunce a na dálnicích déšť. Lépe to bohové zkombinovat nemohli. Ovšem mám podezření, že zatáhli a zamlžili schválně právě horu Olymp, abychom neviděli, co tam kutí. Když jsme projížděli pod nejslavnější horou Řecka, okolo Olympu se vznášel mlžný opar
Následně jsme zaparkovali u našeho jednodenního bydliště v Leptokaryi, v příjemném hotelu Alexandros. Zatím jedno ze dvou nejlepších našich bydel v Řecku. Sem se vyplatí jet třeba i v létě na delší pobyt u moře. Těsně před příjezdem do Leptokarye jsme už opustili Thessalii a ocitli se na jižním okraji řecké provincie Makedonie-Thrákie. Jsme tedy už na severu Řecka.
Další den jsme jeli asi sto kilometrů na sever. Jako téměř vždy po poměrně příjemně poloprázdných dálnicích, o jakých se nám doma může jen zdát. Nejprve jsme stačili odložit kufry a ubytovat se v městečku Katachás (hotel Polys). 
Potom jsme pokračovali asi 30 km po menších cestách mírně kopcovitou krajinou, potkávaje přitom traktory. Tato krajina už připomínala střední Evropu, jenže osázenou občasnými olivovníky. Cíl naší cesty - Vergina, ve starověku Aigai - je dalším turisticko-historickým lákadlem, protože je v ní hrobka Filipa Makedonského s rodinou. A tak nemohla uniknout naší návštěvě. Nejprve jsme se ale najedli v nedalekém Statku Kalaitzis, kde bylo krásně, nádherný výhled, skvělá strava, ale trochu nestíhali: jídlo přinesli až za hodinu, protože měli nezvykle plno hostů, což se v Řecku v restauracích moc často nevidí. Báli jsme se, že hrobku kvůli nim nestihneme, řecké památky totiž až na výjimky v zimě zavírají v 15:00. Hrobka Filipa II. a jeho rodiny však naštěstí zavírá až v 17:00. 
Přijeli jsme k ní včas. Je to kopcovitá mohyla, v jejíchž útrobách se skrývají poklady včetně zlatých. Architektonické poklady (samotné hrobky očíslované I, II, III, kde jsou vidět osvětlené vchody a dá se k nim sejít po schodech) i věcné poklady, které se našly ve všech hrobkách. Filipova zbroj, meče, zlaté skříňky a další nádherné věci. Celá hrobka je uvnitř zahalena mírným přítmím s osvětlením na správných místech. Zajímavá atmosféra hrobky staré přes 2350 let. 
Jen tak mimochodem, je zajímavé, že zuby měli Filipovi blízcí i on sám, zejména v porovnání s dnešní dobou, hodně zdravéPo opuštění hrobky jsme si dali čerstvě vytlačenou šťávu z granátových jablek (já) a z pomerančů (Blanka). Kluci chtějí jen jablečnou, ale tu tady téměř nikde nemají, tak si dali jenom vodu. Voda je tu v restauracích k dispozici zdarma - filtrovaná z kohoutku, dobrá. Jestli tento zvyk přinesla krize nebo tu byl dávno, nevím. V Evropě nejspíš donedávna nic takového nebylo. Poprvé jsem se s vodou v restauracích zdarma setkal v roce 1993 v Japonsku.
Pracovní a školní dny u moře. Psí problém.
Dalších 11 dnů bydlíme u moře v městečku Agia Triada ("Svatá Trojice") pod Thessaloniki, čili pod Soluní. Jeli jsme tedy ještě necelých 100 km, dálnice obtáčely celé Thessaloniki a doprava houstla podobně jako v Aténách. Druhé největší město Řecka, snad i rodné město Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří tady mají i svůj chrám. 
Tady končí můj volný týden. Budeme zase pracovat a učit se, vařit a podobně. S občasným výletem, určitě o víkendu i větším. Večer před spaním teď čtu chlapcům knihu Tzimiskis (autor Jan Cimický, podobnost příjmení není vůbec náhodná). Je to román o životě byzantského císaře Ioannise Tzimiskise (starořecky Tzimiskés), Chlapcům se kniha moc líbí a mně taky. Shodou okolností tam autor popisuje i cesty Ioannise Tzimiskise s přítelem Romanem na některá místa, kterými nebo okolo kterých jsme projížděli nebo projíždíme - Larissa, Kokkino Nero (Červená voda), Leptokarya a Thessaloniki.
V Agia Triadě se trochu zhoršilo počasí. Jsme už severněji než dosud, pouhých 1333 km od Brna, měřeno po dálnicích a silnicích. Silný vítr a zataženo se střídá se sluncem a teplem, ale častěji je zataženo. Byt je krásný a vlastně nám v něm nic nechybí. Třetí skvělé bydlení v Řecku z těch, co jsme dosud zažili. 
Je tady ale jedna zvláštnost. Smečka asi pěti psů bezdomovců, kteří polehávají na trávníku a pod auty před domem. Neprozřetelně jsem jim první den něco masitého hodil k snědku. Neskočili po tom jako hladoví psi, očichávali, ale asi byli rádi. Místní je zřejmě krmí, takže hladem netrpí, chybí jim však společnost a domov. Druhý den při pokusu o procházku okolo moře se na nás zavěsili. Jeden z nich nevypadá úplně přátelsky, takže procházku jsme raději ukončili po sto metrech. Nejdřív jsme se pokoušeli je odehnat rezolutním ochi! (ne!), ale nepomohlo to. Tady už budeme muset na procházky vždycky popojet autem. Mea culpa, mea maxima culpa.
Řecko má v důsledku své dluhové a ekonomické krize velký problém se psy vyhozenými na ulici. Podle některých odhadů jsou jich až 3 miliony, potkáváme je skoro všude. Před lety se nějaká organizace snažila psy umísťovat do útulku na 90 dní slušného života a poté je injekcí usmrtit, jenže se proti tomu postavili ochránci. Lidé z té organizace čelili žalobám a proto s čištěním ulic od potulných psů přestali. Na jednom blogu jsem se dočetl, že pokud se problém nebude řešit teď, může být za pár let na ulici psů třeba 10 milionů, tedy téměř jeden pes na jednoho obyvatele v Řecku. Jde asi o nejviditelnější projev řecké krize vůbec, alespoň pro nás. Něco, co jsme nečekali a nevědeli o tom. 
K dalším projevům krize patří třeba hodně pozdní odvozy odpadků na některých místech (přeplněné kontejnery), tlak na ceny v supermarketech vytvářející i tlak na nižší kvalitu některého zboží - to je částečně srovnatelné s námi, některé potraviny jsou prostě dělané tak, aby stály co nejméně a odnese to kvalita. Takže pokud supermarkety u nás prodávají o něco horší potraviny (v průměru) než supermarkety v Německu či Španělsku, v Řecku je tomu podobně a v některých ohledech i hůř. Výjimkou je zelenina, ta je lepší než u nás, což má asi na svědomí slunečné podnebí. Ale i tady jde nakoupit kvalitní potraviny, tak jako u nás, jen se musí víc vybírat než v bohatší části Evropy. Toto je v kontrastu s kvalitou jídla v restauracích, která mi připadá výrazně lepší i zdravější, než (nejen) u nás, ale dokonce i v porovnání s Portugalskem, Španělskem, ale i Německem a Rakouskem. Zdravá řecká kuchyně mi hodně vyhovuje a zbytek rodiny si taky nestěžuje. 
Překvapivě se krize neprojevuje tak moc na skleslé náladě - lidé se tady docela často usmívají, jsou ochotní a nápomocní a mají radost z komunikace a setkání s turisty. To nebude ani tak souviset s ekonomickou situací (stále je Řecko např. na 1. místě v EU v nezaměstnanosti, která tady dosahuje kolem 23 % práceschopného obyvatelstva). Úsměvy na tvářích souvisí však spíš s často svítícím sluncem a skvělým vzduchem. Země má Slunce v názvu: Ellas nebo též Ellada, Země Slunce, původně Hellas, Hellada, odvozeno od slova pro Slunce (řecky ilios, starořecky hélios, odtud i starořecký bůh Slunce: Hélios).
Vědecké centrum technologií - muzeum Noésis
Konečně je pátek. Práce bylo tento týden opravdu moc, ale aspoň budou zase nějaká eura. Jedeme do nedalekého technického a vědeckého centra Noisis (starořecky Noésis), technického a technologického muzea a planetária na jihu Thessaloniki, které je nedaleko od nás. Prý velmi dobré pro děti - uděláme tedy školní výlet za vzděláním. V sobotu a v neděli plánujeme větší výlety - nejprve do hlavního města říše Alexandra Makedonského Pella (vykopávky a muzeum), a také do centra Thessaloniki. Pella je asi 76 km odtud, ne tedy úplně za rohem. Centrum Thessaloniki je asi 27 km odtud, tam bude třeba najít hlavně vhodné parkování.
Noésis byla zajímavá, kluci se vyřádili. Cestou jsme potkávali odtamtud odjíždějící žluté školní autobusy s nápisem scholiko. Byli jsme taky takové scholiko aftokinito, školní automobil. Nějak takhle to asi myslel Komenský - škola hrou. Místo sedění v lavicích půl dne tady zkoumají žáci osobně např. optické a fyzikální jevy a dívají se na film v planetáriu. Obojí nás čekalo, nicméně cena je zde vyšší než v archeologických památkách, děti nemají vstup zdarma a rodina tady nechá 35 EUR, což je myšleno jako celodenní vstupné. Než jsme k Noésis přijeli, zastavili jsme o ulici dál, než bylo třeba a šli jsme pěšky. Byli tam dva dělníci vykopávající něco u domu, snad kanalizaci, a něco se nás ptali. Neslyšel jsem co a tak jsem - nečekaje znalost angličtiny - vytasil obvyklou řeckou větu, že jsme turistes apo tin Tsechía a že chceme jít do muzea Noisis. Jeden z těch dvou pánů říká řecky já česky rozumím! Na můj nevěřícný a udivený pohled přešel do polštiny. Byl to Polák, jeho kolega byl Řek. Vysvětlil nám - už v polštině, že tady je to pro průchod k muzeu zavřené, že je třeba zaparkovat o 500 metrů dál. Poděkovali jsme a jeli jsme tedy o kus dál.
V planetáriu nám pustili film o sluneční soustavě, jednotlivých planetách, jejich měsících a galaxiích, který se promítal na kopuli nad hlavami a nad sedadly. Takové kino s kopulí nad hlavou, na kterou se promítá. My cizinci jsme k tomu dostali sluchátka, abychom mohli poslouchat v angličtině. Chlapci už anglicky celkem dobře rozumějí, takže to šlo i bez češtiny. Měli výuku o vesmíru a zároveň anglicky, není to skvělé?
V samotném muzeu byly tři velké místnosti. Jedna obsahuje staré automobily - první auta značek Citroen, Ford, Audi, BMW a další. Ve druhé jsou modely technických vymožeností ze starověkého Řecka a v prostřední a největší jsou různé optické jevy a klamy, fyzikální jevy a podobně, tam to chlapce bavilo nejvíc. Například jsou tam planety s váhami. Stoupnete na váhu u planety Země, a zjistíte, kolik kg vážíte. Potom stoupnete na váhu u planety Venuše (řecky Afroditi, starořecky Afrodíté) a ukáže se vám, kolik byste vážili na Venuši. Totéž pak na Marsu (Aris, Árés), Merkuru (Irmis, Hermés), Jupiteru (Kronos) a dalších. I na Měsíci (Selini, Seléné). V jednom koutě můžete svým stínem pohybovat koulemi promítanými na stěně - princip jsem nepochopil, ale bylo to kouzelné. Už jste někdy hýbali barevnými kuličkami promítanými na stěně jenom stínem vlastní ruky? Tady je to možné. Byla tam i zdánlivě hluboká studna lemovaná zevnitř obručemi světel. Ve skutečnosti tam ale to světlo bylo dokola do čtverce jen jedno a pod ním zrcadlo, které znásobovalo počet světelných obručí až někam hluboko, snad do nekonečna, takže to vypadalo jako hluboká studna, ale bylo to ve skutečnosti jenom půl metru hluboké. Jinde byla spirála, kterou jste si chytili do ruky a zjistili, že tam žádná není. Ta samá spirála byla zespodu, opticky přenášená nahoru. Dále různé další atrakce, jako kolo, v němž se dalo běhat, velký magnet, na který se daly umísťovat různé matičky, které díky magnetu bylo možné tvarovat třeba do podoby zvířete. Ještě jsme v areálu Noisis nestihli simulátor - nevím, co tam je, snad simulátor jízdy nebo letu, ale kluci se tam chtějí vrátit. Nejspíš tedy v řádu dní navštívíme ještě simulátor.
Pella: muzeum, město a palác Alexandra Velikého
Sobota je ve znamení výletu do hlavního města říše Alexandra Velikého (Alexandros Megalos), kterým je Pella. 
Než se vydáme do Pelly, udělejme si malou jazykovou odbočku: Řecké slovo MEGALOS je i po tisících let pořád hodně podobné českému/slovanskému slovu VELIKÝ (M-G-L - V-L-K, došlo jen k přesmyčce hlásky K/G a hlásky L a na začátku se změnilo M / V). Stejně tak je ze stejného kořene anglické BIG (odpadlo L a místo V/M je tam podobné B). Ale fantastické je, že slovo je podobné nejen v indoevropských jazycích (mj. čeština, angličtina a řečtina), ale i v jazycích vzdálených skupin. Musí tedy být minimálně 50 tisíc let staré v nepříliš změněné podobě! Například turecky BÜYÜK a kazašsky ÜLKEN. Sumersky GAL. Filipínsky/Tagalog MALAKI. Maďarsky MAGAS (vysoký) a NAGY (velký, čte se dnes naď ). Etrusky NAK/NAKNA. V drávidské malajalámštině na jihu Indie najdeme VALIYA. MAUALUGA v samojské polynéštině je vysoký. Je zřejmé, že všechny nebo téměř všechny tyto výrazy pocházejí ze společného prajazyka. Bude o tom nejspíš moje další kniha, protože takových podobností ze vzdálených jazyků je až neuvěřitelně mnoho, nejméně u stovky základních slov. Jazykově netrénované oko si nevšimne, ale pokud víme, že některé skupiny hlásek se mění často navzájem, například P-B-W-V, někdy B-V-M, nebo M-N, K-T-S, a pokud umíme do určité míry víc než patnáct různých jazyků, podobnosti začneme vidět, protože jsou častější, než by mohlo být náhodné. Je to logické: tak jako máme (nejednoho) společného předka se všemi lidmi na celém světě a všechny naše genetické haploskupiny se větví z jednoho kmene (viz moje nejnovější kniha), měli jsme i společný prajazyk. Ten úplně nevymizel, jen některá slova se posouvala víc a jiná málo a některá vymizela úplně v některých jazycích a v jiných ne. VELIKÝ/VELKÝ patří mezi často používaná slova, která se měnila a posouvala méně než jiná. Pojďme však zpět k cestě do Pelly.
Bylo třeba urazit vzdálenost asi 75 km. Jeli jsme zase po dálničním okruhu okolo celé Thessaloniki a potom ještě kus směr Edessa (ve starověku Odessos). V Pelle jsme zaparkovali na náměstí Alexandra Velikého, kde má sochu v životní velikosti. Sedí na koni a hlídá, kdo do Pelly přijíždí. Nejdřív jsme se najedli v příjemné taverně TO LEMONI (= CITRÓN). Kluci si dali kuřecí s hranolkami, Blanka masové kuličky a já řecké speciality: kombinaci pasty z fazolí fava (trochu podobné hummusu) s cibulí a lilkové pasty či lilkového salátu (melitzanosalata). Ochutnal jsem i z okolních talířů, vodu jsme dostali zdarma a cena za čtyři dobrá jídla vyšla na neuvěřitelných 26 eur, tj. 700 Kč. Zatím nejlevnější čtyřjídlo vůbec a to jsme nesnědli všechno sami, nakrmili jsme dobře i potulného černého pejska (mavros skylos) se smutnýma očima. 
Potom jsme viděli muzeum s vykopanými artefakty, mozaikami, sochami, amforami, hračkami, zbraněmi i zlatými předměty z doby před 2300 lety. Na druhou stranu od muzea jsme popojeli k starověkým vykopávkám města, jimž dominoval největší dům starověké Pelly - dům Dionýsův. Co se v něm odehrávalo, nevíme, ale podle boha radovánek a veselí si lze představit leccos. V budce u brány hlídal po měsíci pobytu snad vůbec první Řek, který neuměl anglicky ani slovo, o to však byl vstřícnější a snažil se komunikovat a poradit a nechal nás přetáhnout dobu zavírací. Zřejmě nadšenec do historie vlastního města. Ptal jsem se ho svojí nedokonalou řečtinou, kde vlastně Alexandr bydlel, protože jsem si myslel, že to bylo někde v těchto "jeho" vykopávkách staré Pelly. Ale bylo to jinde, na druhé straně nad muzeem, vstup nemožný, nákuk přes plot možný. 
Jeli jsme tedy zpět k muzeu a do výšky nad něj, archeologická lokalita s palácem byla oplocena a to nejcennější zastřešeno plechem, chráněno před povětrnostními vlivy. Co by asi Alexandros Megalos říkal, kdyby viděl dnešní stav své pellské ložnice? Královského pelechu z Pelly, tedy snad pellechu? Co by říkal na velikost území dnešní Řecké republiky? Zdály by se mu jeho výboje až někam k Indii zbytečné? Považoval by za zbytečnou smrt tisíců svých spolubojovníků? Kdoví... 
Zastavili jsme na silnici u plotu nad palácem, kde moc aut nejezdilo. Vyskočil jsem ven a fotil jsem si nevysoké zbytky zdí Alexandrova paláce, které byly vidět. V tu chvíli jelo auto a hlavou mi probleskla obava, jestli jsem nezaparkoval moc doprostřed, jestli řidič nebude brblat, že nemá kde projet. Tady se ale projevila velmi pozitivní stránka řecké povahy. Řidič zastavil, takže zablokoval i zbytek silnice, vystoupil ven a začal se mnou s úsměvem a přátelsky v angličtině konverzovat o Alexandrovi Velikém, o paláci a o tom, že asi za rok nebo dva budou pokračovat vykopávky a že třeba potom palác zpřístupní pro veřejnost.
Následoval návrat, nákup v Lidlu a odpočinek v našem dočasném bydle.
Do centra Soluně
Thessaloniki, česky Soluň, je druhé největší město Řecka. Zatím jsme ho hlavně objížděli, projížděli okraje a koukali se na něj přes mořskou zátoku, kterou máme u domu. Pohled krásný přes den i v noci, kdy domečky za zátokou svítí. V neděli se vydáváme do jeho útrob. Doprava hustá, semafory se přepínají dlouho, častěji svítí červená (kokkino) než zelená (prasino). Thessaloniki má 315 tisíc obyvatel a je tedy menší než Brno. V dopravě to tak ale nevypadá, k projíždění to není zrovna příjemné místo. 
Nakonec se podařilo dopoposouvat se až k parkingu ve staré budově v centru, úzký vjezd, úzké zátočiny uvnitř, za rohem navíc prudký svah dolů do nižšího patra. Tohle nedám - couvám zpátky, nechci zničit auto. Přichází přátelský majitel či správce garáže a nabídne se, že to tam dolů zaparkuje sám, cena 3,50 eur za první hodinu a 1,50 za každou další. Bude prý ale třeba zanechat klíč od auta u něho. Proč? Pro přeparkovávání aut v přeplněné garáži, aby je mohl stavět za sebe. Dobře, bereme. 
Odcházíme směr nejstarší kostel ve městě, chrám Hagios Démétrios či novořecky Ayios Dimitrios. Je to jeden z nejstarších křesťanských chrámů v Řecku vůbec. Byl postaven někdy kolem roku 300. Dnes už to na něm není vidět, snad nějaké základy mohou být z roku 300, ale ty nevidíme. Kluci si zapalují dvě svíčky, fotíme, vystoupáme po schodech a fotíme znovu.
Odcházíme ven a směřujeme do předem vybrané restaurace, kterou turisti na Google Maps hodnotí pěti hvězdičkami. Našli jsme ji, ale tam se kouří a je skoro plno. Vedle jsou další tři restaurace, které nefungují. Chápeme: krize, vysoké daně, zimní sezóna, neuživily by se. Odcházíme tedy pryč. 
Thessaloniki nás zatím moc neoslovuje, určitě bychom tady nechtěli bydlet ani zadarmo. Říkáme tomu "takový o dost horší Madrid" s všudypřítomnou dopravou a hlukem, jenže Madrid má 3 miliony obyvatel, desetkrát víc. Tohle by mělo být pohodově malé město, ale není. Všude je plno motorových vozidel a ještě víc těch zaparkovaných. Budovy už pamatují své. Chybí tu ticho a zeleň. Chybí tu pořádná pěší zóna - něco jako byla Plaka pod Akropolí v Aténách. Dnes je neděle, obchody jsou zavřené a nikdo kromě restaurací, kaváren a garáží nepracuje. Teoreticky by tady mělo být poměrně málo lidí i aut, ale není. Jak to asi musí vypadat během týdne, když se sem vrací lidé z venkova, kteří tady nejspíš pracují?
Konečně nacházíme restauraci na oběd: Óra Ellados (Čas Řecka). Jídlo moc dobré, dal jsem si podruhé v životě krétský salát Kritikos dakos (něco tak dobrého u nás v restauraci nedostanete!). Ochotná servírka mluví dobře anglicky, k tomu prý každou neděli - jako i teď - hraje hudebník na buzuki a zpívá řecké písně. Oběd se vydařil. 
Zase jsme venku na ulicích, pomalu obcházíme staré římské forum Romaiki Agora s trochou vykopávek (zavřeno, ale pohled zvenku stačí). Naproti je ještě park na místě staré řecké agory. Po ničem starém už v parku není ani památky. Jsou to dvě vzácné zelené plochy v jinak šedivém městě Thessaloniki. 
Jsi stvořena pro jiné
Pomalu nabíráme směr ke garáži s autem, tady to opravdu není na víc než dvě hodiny. Platíme 5 eur za parkování a ještě si objíždíme centrum města, jestli jsme přece jen nezapomněli nakouknout do hezčích zákoutí. U moře to může být hezčí. Davídek si všímá, že projíždíme skrze ulici Tzimiski (o tomto byzantském císařovi právě čteme, viz výše: kniha Jana Cimického Tzimiskis) a za chvíli se dopopostrkujeme v husté dopravě na nábřeží, někam k Aristotelově náměstí. 
Jedeme okolo moře. Nábřeží a na něm stojící Bílá věž, postavená Turky v 15. století, jsou docela pěkné. Nábřeží je však trochu přeplněné lidmi, je těžké z auta fotit, davy zaclánějí ve výhledu na moře i věž. Dojem z města už ani jedno stejně nezachrání. Překvapivě na jednom šedivém domě na nábřeží visí vedle řecké o kousek dál i česká vlajka. Vyjíždíme pomalu z města od moře do kopce a víme, že se sem nejspíš už nikdy nebudeme chtít vrátit. Sorry, Thessaloniki - Soluň, jsi stvořena pro jiné. V dobách bratrů Konstantina - Cyrila a Metoděje jsi byla určitě hezčí.
Zastavujeme se ještě jednou v okrajové čtvrti v technickém muzeu, kde kluci chtěli vyzkoušet simulátor. Dnes je na to ještě čas. Nevíme vlastně, do čeho jdeme a kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom na simulátor bývali nechodili. Ale: každý zážitek je zážitkem, všechno se počítá a na všechno se vzpomíná. Do simulátoru nás pouštějí samotné, nikdo další kupodivu nemá zájem. Programy jsou dva: Velká čínská zeď a Stíhačka. První je Velká čínská zeď. Dostáváme 3D brýle. Sedadla se třepou a na obří obrazovce se ukazuje divoká jízda po Velké čínské zdi se simulací ostrých nárazů do stěn, docela nepříjemné. Velká čínská zeď je spíš hodně upravená než skutečná. V jeden moment máme nad hlavou čínského draka, zastavuje se těsně nad mým čelem a chrlí oheň. Sundávám brýle a drak nikde. Aha, to je simulovaný drak, světlý moment celé hrůzostrašné jízdy. Všechno je totiž relativní. Je docela milé, když opravdu pěkný drak na vás v klidu chrlí oheň, protože zrovna stojíte a nejedete šílenou jízdu po čínské zdi s nárazy do jejích stěn. Za pět minut divoká jízda končí, Stíhačku už absolvovat nechceme. Nebylo to úplně ono. Za čtvrt hodiny jsme doma ve Svaté Trojici. Přesto: den byl zajímavý, dobře jsme se najedli a nenudili jsme se (to ani neumíme).
Poslední dny u soluňského moře. Atlantida.
Poslední dny u Thessaloniki nám většinou slunce nesvítilo a často pršelo. To bylo relativně dobré, protože jsme pracovali a učili se, a hlavně proto, že Řecký hydrometeorologický ústav na dva dny předpovídal velmi těžké bouřky. Majitel bytu nás varoval, že takové bouřky mohou vést v krajním případě až k výpadku elektřiny, že se ale nemáme obávat, protože do dvou hodin to většinou příslušní pracovníci opraví. Bouřky však žádné nenastaly a tak střídavé zataženo a déšť byla vlastně lepší meteosituace, než jakou jsme čekali.
Udělali jsme si ještě jeden výlet směrem do Michaniony a Epanomi, na pěknou písečnou pláž, která byla pustá a byla by bývala opravdu i pěkná, kdyby... kdyby všudypřítomné rozfoukané odpadky trochu nekazily dojem z ní. Stát a veřejný sektor tady prostě moc nefunguje, což se dalo čekat po osmi letech dluhové krize. Odpadky se většinou v této části Řecka odvážejí až teprve tehdy, když jsou kontejnery vrchovatě přeplněné, takže vítr je zčásti rozfouká i po pláži, potulní psi si v nich ještě něco najdou a následně po nějaké době přijede shrnovač a shrne rozfoukané odpadky s vrchní vrstvou písku na hromadu, takže některé odpadky na pláži zůstanou a některé se zkoncentrují a pak možná i odvezou. 
Viděli jsme ale ještě jednu zvláštnost. Potkali jsme místo, kde je Atlantida. Bájná země, o které už dnes vím, že existuje a že je za plotem. Plot už dlouho nikdo nenatíral a ani před plotem nechybí rozfoukané odpadky, v dáli je zátoka moře a za ní město Thessaloniki. Za plotem v Atlantidě už odpadky nejsou, protože je to bájná země. Kdyby mi někdo nevěřil, že Atlantida existuje, vyfotil jsem ji a vkládám sem. 
Ve čtvrtek jsme si poslali z městečka Perea objemný balík. Pomalé rozhodování nás něco stálo: kdybychom bývali využili službu eurosender.com, stál by nás balík Agia Trias - Brno s hmotností do 20 kg 40 EUR. Přijel by si pro něj přepravce až domů a odvezli by ho (kamkoliv po Evropě) zase domů. Služba prý využívá několik známých soukromých mezinárodních kurýrních přepravců. Jenže jsme zabalili balík pozdě, takže jsme nestihli včas službu objednat. To se musí dva dny dopředu. Chtěli jsme zadat vyzvednutí balíku ve středu, což by znamenalo vyzvednutí v bytě až v pátek. Jenže nebylo možno zvolit ani dopředu vědět hodinu a my už jsme měli být v pátek kolem poledne na cestě. Nezbylo než odvézt balík do Perey na řeckou poštu, která mimochodem zavírá už ve 14:00 EET. Zkratka EET tady znamená řecký čas, ne tu byrokratickou hrůzu z ČR, která likviduje drobné podnikání zejména na vesnicích. Řecká pošta nám poštovné vyčíslila na vysokých 86 EUR (balík měl 15 kg) a my jsme to přesto přijali, protože jsme potřebovali uvolnit místo v autě. Jiná možnost už nebyla.
Cesta na východ a ještě na východ
V pátek jsme obepluli po silnicích část Soluně, ale jenom část. Příměstské dálnice u Soluně bývají plné a ne moc příjemné, takže jsme zvolili - jakmile to bylo možné - zkratku přes hory a přes krásné město Panorama. Opravdové panorama na okolní hory! Odtamtud jsme vyjeli do takové výšky, že jsme se dostali až doprostřed mraků. Den předtím jsme se učili ve vlastivědě o počasí a oblacích a teď jsme názorně vpluli přímo do mraku. Potom jsme sjížděli dolů a ještě víc dolů z kopců. A už jsme měli trochu hlad.
Někde okolo Agios Vasileios, potkávajíce traktory, ale žádné restaurace, jsme najeli na dálnici. Byla docela prázdná a umožňovala velmi rychlou jízdu, místy až ke 170 km za hodinu (čímž se nepřiznávám řecké policii Elliniki Astynomía, že jsem touto rychlostí opravdu jel). Zastavili jsme u města Amfipolis u slavného amfipolského lva a potom na pozdní oběd. Amfipolský lev (Lev z Amphipolidy) má asi 2400 let a jedná se o čtyřmetrovou a s podstavcem pak osmimetrovou obří sochu lva, která se zachovala z doby starověkého Řecka. Jeden z archeologů ji připisoval hrobce Láomedóna z Mytiléné, důležitému admirálovi Alexandra Makedonského. Ještě nikdy jsme neviděli takto starou sochu, která by stála přibližně na svém původním místě a nebyla v muzeu. Lev je na obrázku vpravo.
Oběd jsme spáchali v rybí restauraci kousek od lva a nedaleko od starověkých hrobek, které jsme ale už nenavštívili, protože nás čekala ještě dlouhá cesta. Podle jednoho zdroje je dokonce možné, že tady v Amfipolidě by mohl být pohřben Alexandr Makedonský. Amfipolis je jen jedno z možných míst, kde by mohl být. Přesně to ale nikdo neví.
Kluci si vybrali čerstvou rybu. Nejdřív jsme se šli na ryby podívat, vybrali ze tří čerstvých možností, a pak nám je připravili. Název ryby, která byla opravdu vynikající, byl v řečtině gofari a majitel restaurace nám říkal, že se loví jenom tady, v Egejském moři zhruba v prostoru od Konstantinopole (tj. od Istanbulu) po Soluň. Možná to trochu přehnal (ryba totiž žije určitě i v Černém moři), ale to nevadí. Teprve později se podařilo rybu přesně identifikovat česky, je to Lufara dravá. My s Blankou jsme si dali škeble v rýži zvané na anglickém jídelním lístku mušle v rýži, dále rajčatovo-okurkový salát a ještě olivy a lehce osmahnutý chleba pokapaný olivovým olejem. Sotva jsme téměř všechno do sebe nasoukali, přidal majitel ještě jakýsi zákusek s višněmi jako bonus, a ten už ochutnali hlavně kluci.
Potom jsme pokračovali stále na východ se zastávkou v Nea Peramos, kde jsme nakrmili auto benzínem zprázdna doplna. A protože nám čerpadlář firmy BP básnil o krásné pláži v Nea Peramos, dojeli jsme i tam. Procházeli jsme se chvíli po pláži, koukali na nedaleký ostrůvek Petrani plný bílých ptáků a taky na zbytky nějakého starého hradu, který ani na Google mapě není. Pěkné místo asi i na letní dovolenou, pláž prý je velmi pozvolná, tj. vhodná pro děti. A je bez rozfoukaných odpadků. Po návratu na dálnici jsme projeli okolo města Kavala a dorazili do jednodenního bydla v apartmánu v městečku Keramoti, hned naproti ostrova Thasos.
Cesta Thrákií až na východní konec Řecké republiky
Co můžeš udělat dnes, odlož na zítra. A protože dnes - jsouce znaveni - jsme nestihli večerní procházku k říši Poseidonově, ráno nebo dopoledne ještě koukneme o pár ulic jižněji na pláž a moře, za nímž se nachází krásný řecký ostrov Thasos. Ten je asi pět kilometrů od pevniny a je hornatý, takže je vidět. Viděli jsme ho už v době příjezdu do Keramoti od dálnice.
Před polednem jsme se podívali k jižní pláži, za níž je ostrov Thasos (psáno i Thassos). Písečná pláž s piniovým parkem, dokonce i sluníčko vykouklo, na moři plul červený trajekt z Thasosu do Keramoti a mezi pláží a hornatým Thasosem byl ještě malý ostrov Thasopulos. Když jsme se nabažili scénických pohledů, nakoupili něco v malých potravinách, vydali jsme se okolo přístavu pro trajekty na sever. Se zastávkou v ještě jedněch potravinách, kde byly řecké i bulharské nápisy a personál mluvil mezi sebou bulharsky. 
A potom už cesta vede zpět k dálnici a neustále na východ až téměř k hranicím Turecka. V sobotu ještě spíme v Řecku u města Tycheron v Provatonas. Překlad asi: Ovčinec, ale po ovcích ani stopy. Zato za hotelem je obří továrna. Funguje, nefunguje? V sobotu to vypadalo, že nefunguje, jenže je sobota, a jak se ukázalo na Googlu, továrna Spanos Dimitriaki je na zpracování rýže a normálně funguje. Hodně továren po Řecku nefunguje, zdá se. I obchodů a restaurací ve stavu klinické smrti je víc než dost, jak už jsme na svých cestách Řeckem viděli.
Pozdní oběd jsme si dali v Tycheronu, ospalém městečku s jedním fungujícím obchodem a několika zavřenými obchody a restauracemi. U jedné z nich jsme zastavili a snažili se brát za kliku, ale všude ticho a klid. V nedaleko stojícím autě byl jeden řecký mladík, kterému jsem svojí nedokonalou řečtinou vysvětlil, že hledáme restauraci nebo aspoň jakoukoliv suvlaki tavernu. "Jeďte za mnou, ukážu vám jednu," zněla odpověď. Následovali jsme jeho auto a za chvíli jsme byli u jediné funkční taverny v městečku, které mohlo kdysi být krásné a jednou zase bude, až se tady rozjede trochu víc podnikání a života. Taverna Mnimes (něco jako Vzpomínky) měla jen jedno až dvě jídla (suvlaki a kuřecí nohu), pravda trochu příliš zuhelnatěle připravená, stejně jako patates k tomu, ale bylo to lepší než zůstat hladem.
Evropská část Turecka a přeplutí do Asie
V neděli jsme během čtvrt hodiny přijeli na hranice Řecka a Turecka. Dlouhá řada kamionů se naštěstí dala objet. Jedna řecká pasová kontrola vzala asi deset minut čekání, potom se popojelo k první turecké pasové kontrole. Ještě ve frontě asi pěti aut jsem při čekání stihl vyběhnout k přítomnému bankomatu a podojit ho o 1100 tureckých lir (asi 7 tisíc korun).
Když jsme se dostali k okénku, podali jsme pasy a po chvíli skenování a vypisování z pasů a jejich vrácení jsme popojeli ke druhé kontrole. Tady se kromě pasů ukazoval i technický průkaz auta a zelená karta. Dotaz už jen v turečtině zněl, zda je auto naše a jestli ho máme od roku, který byl napsán na průkazu. Ano, máme. Víme o tom, že auta z řeckých půjčoven se tady přes hranice nepouští, tak proto jedeme vlastním. 
Potom se hraniční úředníci o nás chvíli bavili, nerozuměl jsem víc než to, že v tom bylo několikrát zmíněno turecky Česká republika (Çek Cumhuriyeti, čte se: Ček Džumhuriety). Poté jsme byli propuštěni a dojeli ke třetí kontrole, kde se opět ukazovaly pasy i technický průkaz. A nakonec ke čtvrté, tentokrát celní kontrole, kde se otevíral kufr auta, pán se nás zeptal zase jen turecky něco ve smyslu, jestli nevezeme něco jako cigarety a něco dalšího, co jsem nerozuměl. Řekl jsem, že nic takového nevezeme. Ani to, čemu jsem nerozuměl, určitě nevezeme. Naštěstí celník nechtěl otevírat žádný z našich četných kufrů a propustil nás už definitivně do evropské části Turecka.
Dálnice (i když na Google Maps to tak nevypadalo) vedla překvapivě po téměř celou cestu evropskou částí Turecka. Začínala už za hranicí, vedla okolo města Keşan až ke Galibolu (kdysi Gallipolis), což bylo nějakých 120 km kvalitní dálnice. A protože aut nebylo moc, dalo se i přes neustálý déšť jet poměrně rychle. 
Míjeli jsme zajímavou krajinu, občas i jehličnaté lesy, kopečky, městečka, která měla domy v lepším stavu než řecká města. V každém malém městě, okolo kterého jsme projížděli, se tyčil minimálně jeden, někdy i tři minarety. Za hodinku jsme byli v Gallipoli, kde jsme si chtěli dát oběd. Našli jsme si restauraci Galibolu Hayal Meyal Restaurant, kde nám ukázali suroviny, které mají a my jsme si vybrali směs kuřecích mas s hranolkami, zeleninového salátu s olivami, baklažánové pasty, çiğ köfte, rozpečených chlebů a placiček z mletého masa (köfte). Plus voda. Všechno moc dobré. Obsluhovaly tam dvě servírky, jedna tmavovlasá a tmavooká a jedna blond a světlooká. Ta druhá nám připadala exoticky severní a čekali jsme, že na nás promluví anglicky, ale nestalo se tak. Obě mluvily jenom turecky, se znalostí několika anglických slov. Mluvili jsme tedy směsí turečtiny (asi 70 %) a angličtiny (asi 30 %), s pomocí mobilu a Google Translate, ale domluvili jsme se. Stálo to asi 650 Kč, tj. zhruba polovinu toho, co by podobný oběd pro čtyři stál v Řecku. A bylo to stejně kvalitní jako v lepších řeckých restauracích.
Pokračovali jsme stále ještě evropskou částí Turecka až na konec Galipolského poloostrova a národního parku, který se nachází na evropské straně průlivu Dardanely. Nakonec jsme dojeli k trajektu Kilitbahir - Çanakkale. Tam už stál trajekt. Byli jsme nasměrováni s autem dovnitř, zaparkovali jsme na trajektu a zatímco rodina zůstala v autě, já jsem ještě běžel koupit jízdenku. Neměli zpátky na sto lir, stálo to třicet lir (tj. asi 200 Kč) a paní v budce musela poslat kolegu dvakrát rozměnit peníze. Mrholilo, nebo slabě pršelo, takže jsem byl rád, když jsem byl zpátky v autě. 
Po chvíli se trajekt naplnil auty a odrazil od břehu. My (nevylézajíce ven, protože pršelo) jsme pozorovali přeplouvání Dardanel jen přes skla našeho vozu. Za čtvrt hodiny jsme byli na druhé straně, v Asii. A hned v centru města 
Çanakkale. 
Ještě z lodi bylo vidět moderní centrum, mnoho tureckých vlajek, hotelů a aut. Potom jsme vyjeli z trajektu ven a chlapci mě navigovali po městě až k našemu Gizem Pansyonu, kde jsme zaparkovali a vynosili kufry do pokoje. Zaplatili jsme příjemnému dědečkovi, který mluvil zase jenom turecky, chvíli jsme odpočívali na pokoji a poprvé slyšeli v Turecku muezzina svolávat na modlitby. Nebyl přímo na minaretu mešity Orta Cami, který je vidět za oknem našeho pokoje, ale jeho zpěv se ozýval z nahoře umístěných reproduktorů. Arabsky, takže jsem rozuměl většinu toho, co zpíval. Není to nijak hlasité, jen při otevření okna jsou slyšet i jednotlivá arabská slova. Po určité fázi v dějinách Turecké republiky, kdy byla při svolávání k modlitbě arabština nahrazena povinně turečtinou, se zase Turci vrátili k tradici. Stejně jako bylo dříve zakázáno nošení hidžábu i dalších zahalujících typů oblečení např. na univerzitách, dnes je to zase povoleno, ale většina žen v této části Turecka a ve městě nic na hlavě nenosí. Ve vesnicích na východě tomu je nejspíš naopak. Každá část Turecka taky jinak volí. Dnešní prezident a vláda mají podporu víc ve střední a východní části než tady.
Potom jsme vyrazili do víru města. Došli jsme uličkami plnými supermarketů, cukráren, obchodů a obchůdků až ke Carrefouru a vklouzli tam do Burger Kingu, což bylo chlapcům slíbeno dopředu. Jejich oblíbený řetězec rychlého občerstvení. Tam se najedli, zatímco my s Blankou jsme pozorovali velmi pestrou směs lidí. 
Zdejší ženy nenosí až na výjimky hidžáb. Ten má na sobě méně než pět procent žen, zpravidla starších. Poté jsme si prošli turecký Carrefour a prohlédli si jeho zboží, zčásti stejné jako v Evropě, zčásti exotičtější. Už za tmy jsme se vraceli do penzionu vzdáleného asi 700 metrů stejnými uličkami, kterými jsme přišli. Zdá se, že je tady úplně bezpečno i v noci a nic nenasvědčuje tomu, že je stále oficiálně v platnosti výjimečný stav po loňském pokusu o převrat (ať už byl nahraný nebo skutečný, jeho důsledkem byla - kromě několika mrtvých v červenci 2016 - i pozdější vlna zatýkání a propuštění spousty lidí ze státních služeb a dokonce i škol).
Cesta do Tróje
Počasí se stále nelepší, turecké slunce (güneş, čili güneš) se nám asi rozhodlo neukázat. Naopak deště si užíváme více než dosti. Nasedáme asi v poledne tureckého času (to je v 10:00 SEČ) do auta a s pomocí navigace mobilu v rukách chlapců vykličkováváme z města Çanakkale, které je velké asi jako Olomouc. Jakmile jsme venku, projíždímě ještě sousedním velkým městem Kepez. 
A potom už jedeme jen po dálnicích s občasnými výhledy na dardanelský průplav. V pozadí za ním vidíme evropskou část Turecka v podobě Galipolského poloostrova, na asijské i evropské straně pěkné lesy, vesničky zdobené minarety, až nakonec přistáváme poblíž Tróje ve vesnici Tevfikiye, kde měla být podle Google Maps předem vybraná restaurace. Není tam ale nic, jen potulní psi. Zastavuji a vidím staršího dědu. Ptám se ho: Lokanta var mi? Je tady restaurace? Ano, ukazuje mi směr do jedné ulice. Projíždíme a nacházíme nevábnou hospodu, vcházíme dovnitř, je tam pusto, jen židle a nevůně. Jdeme zpátky do auta, popojedeme dál a vidíme obchod se suvenýry, kde se i vaří. Majitel překvapivě umí velmi dobře anglicky. Venku je zima (jen 9 stupňů nad nulou), pořád prší a tak jsme rádi, že usedáme dovnitř do tepla. Nabídka je trochu překvapivá - můžu vám udělat köfte, odcituje celý svůj jídelní lístek. Chlapci se na to netváří moc přívětivě, jenže už sedíme v teple a nemusíme si tolik vymýšlet, že. Takže čtyřikrát köfte, ano. Masové kuličky z hovězího s aromatickým kořením. K tomu je jako příloha bulgur a trocha zeleniny. Docela dobré, chlapci většinu nesnědli, trochu jsem si tedy od nich přidal a zapomněl jsem přitom na rčení "jez do polosyta". 
U vedlejšího stolu sedí dvě domácí starší paní, obě v šátcích, moc na nás nekoukají, nereagovaly vlastně při našem příchodu ani na pozdrav, ale později slyším z jejich řeči, že něco turecky říkají o nás, několikrát slyším "Česká republika". Nakoupili jsme pak i nějaké suvenýry, které se pochopitelně tematicky točí kolem Tróje a Turecka. Při placení dostáváme nabídku, že příště můžeme přijet a přespat u nich doma. Ať už v pokoji, nebo - pokud budeme mít s sebou stan - tak třeba i na zahradě ve stanu. Děkujeme, spíš v pokoji než ve stanu, už jsme starší než vypadáme.
Trojskými ulicemi
Dojíždíme poslední kilometr k branám Tróje, tedy k moderním branám s prodejnou vstupenek. Parkujeme a vidíme, že na parkovišti jsou kromě nás jen dva autobusy. Po koupení lístků a vstupu do areálu procházíme okolo velkého dřevěného trojského koně (pro děti). Dále už pak jednotlivými ulicemi Tróje tak, jak je vykopal Heinrich Schliemann. Potkáváme Číňany ze dvou zmíněných autobusů a jeden starší turecký pár, který nás s úsměvem zdraví anglickým Hello! 
Jinak tu není nikdo. Dnešní počasí návštěvám vykopávek pod širým nebem zrovna nesvědčí. Ale máme jednu kliku: přestalo pršet, zrovna když jsme vešli do Tróje, a pršet znovu začalo, jakmile jsme ji opustili a nasedli do našeho červeného oře. To museli zařídit bohové starověké Tróje ve spolupráci s Bohem jediným, kterého nám pětkrát denně připomínají zpěvem z minaretu nejbližší mešity. 
Obejít všechny trojské uličky trvá asi hodinku nebo víc. Mezi nimi jsou dřevěné schody a jsou tu i cedule, které ukazují, která část města byla čím (např. palác - zřejmě palác mj. krále Priama, bydliště Parida a Heleny, která sem byla unesena ze Sparty). Kamenné zdi jsou poměrně vysoké. Město má několik historických vrstev. Muselo být zajímavé tady ve starověku bydlet - příjemný rozhled, pocit bezpečí, zajímavé uličky i zbytky budov. Potkáváme několik Trójanů, mj. veverku, která si s našimi fotoaparáty hraje na schovávanou, hlemýždě a poblíž vchodu i několik koček a psů, kteří loudí něco dobrého k snědku. V moderním obchodu se suvenýry něco nakupujeme. Musíme využít i zdejší záchody, takže můžeme říct, že jsme si z Tróje něco odnesli, ale že jsme v Tróji zároveň něco i zanechali.
Pak už jedeme 31 km zpátky po dálnicích za asistence navrátivšího se deště. Odpočíváme v penzionu na postelích, nepřítomnost Slunce nám chybí. Snad aspoň zítra vykoukne a už nezmizí? Uvidíme. Večer se vydáváme, tentokrát autem, ke Carrefouru a Burger Kingu. Tam nás už poznává sympatický mladík z obsluhy, který vládne částečně angličtinou a jmenuje se Hakan. Říká nám: Welcome! Vítejte. Děkujeme. 
Při jídle zase sledujeme velmi pestrou směs tváří a postav Turků, kteří jsou s námi v Burger Kingu. Jak už ví každý, kdo četl moji knihu Kdo jsme a odkud přicházíme, Turci jsou geneticky obzvlášť namíchaný národ z velmi mnoha ingrediencí, kde většinu (podobně jako i jinde) tvoří ti, co tady žili před příchodem původních Turků a turečtiny. Evropské a někdy zřídka až severské tváře střídají tváře tmavší, ale i lehce středoasijské, lidé s velkými, malými i zahnutými nosy, evropskýma i lehce zešikmělýma očima, velcí, malí, tencí, širocí, vyhublí i hromotluci, černovlásky i blondýny, tmavé i světlé oči. Prostě jako všude, jenže tady přece jen pestřeji. 
Zdá se, že jsou všichni Turci, nepotkali jsme tu ani jednoho uprchlíka či migranta, na kterém by to bylo poznat nebo který by mluvil jiným jazykem. Úplně tady v této napjaté době chybí turisté z Evropy, kromě nás. Čínská skupinka, kterou jsme potkali v Tróji, tady není. Zřejmě přijeli z Istanbulu, kam asi přiletěli a odkud taky odletí. Zahraničních turistů bude víc zase v létě, s příchodem tepla, a zejména u moře, i když památek je tady taky dost. Celkově se nám Turecko líbí a chování místních obyvatel vůči nám je velmi přátelské a usměvavé.
Ještě navštěvujeme znovu Carrefour a kupujeme si tam levnou vidlici na salát (druhou, protože včera jsme už jednu koupili). Platíme většinou kartou, tak jako doma. Paní pokladní se nás ptá, odkud jsme, umí trochu anglicky. Je to drobná blondýnka tenké postavy a tenkých rukou. Křehká žena, asi čtyřicátnice s inteligentním výrazem. Ptá se, kolik dní tady jsme, my říkáme tři, zítra odjíždíme. Na to trochu posmutní. Potom jí sdělíme, že jsme byli dnes v Tróji, ona ožívá, usmívá se a říká nadšeně, že je to tam moc hezké. Přidávám turecký výraz pro krásné - güzel, který zřejmě bude mít společný kořen kdysi dávno s naším slovem "kouzelný". Usmívá se, loučíme se, sedáme do auta, znovu prší. Vracíme se k našemu penzionu ozdobenému tureckou vlajkou.
Zpátky do Evropy
Ráno balíme kufry a turecký penzion opouštíme. Vzhledem ke dvouhodinovému rozdílu vstáváme odjíždíme sice v 11.00 tureckého času, ale 9.00 středoevropského času. Nejprve se chceme ještě podívat do starého města a muzea vojenského námořnictva a protože se tam nedá parkovat na ulici, vjíždíme do placeného parkovacího dvora. Potom procházíme bazarem s turistickými předměty a nějaké drobnosti z exotického Turecka nakupujeme. Je tady pro nás levně, turecká lira za poslední rok oslabila, proto je právě tady nejlevnější země na naší cestě. Staré město a pobřeží Dardanel ve městě s výhledem na evropskou stranu je opravdu krásné, jenže chybí teplo a slunce. Procházíme si park muzea vojenského námořnictva (vstup zdarma), za ním se tyčí pevnost Kale. Poté je třeba jít na záchod a tak zkoušíme záchody patřící k nedaleké mešitě. Tam se platí vstupné jedna lira (7 Kč), pán v budce leží místo sedění, ale vstane, vybere dvě liry a zase si dovnitř do malé budky lehne. Záchody nejsou úplně komfortní a čisté, připomínají záchody někde u nás na dálnici, kde se o ně nikdo moc nestará. Zejména ženská část výpravy zjišťuje, že si tam není kam sednout, že jsou tam "turecké záchody". A tak jdeme pryč, do mešity nenakoukneme. Je zavřená, jinak by nás zřejmě dovnitř pustili, protože v Turecku se do mešit mimo dobu modliteb pouštějí i nemuslimští turisté, na rozdíl od mnoha jiných zemí, kde převládá islám. 
Nedaleko se nachází malé městské muzeum, vstup zdarma. Některé exponáty jsou zajímavé, není jich mnoho, ale mají tady normální záchody. Venku oslovuji pána z městských služeb, který se stará o pořádek na ulici. Dotaz zní, kde je tady dobrá restaurace (iyi lokanta var mi?). Vede nás asi 100 metrů daleko do samoobslužné restaurace, kde jsou jídla vidět v pultu. Blanka by chtěla zůstat, já taky, vidíme dobrá zeleninově barevná jídla, ale kluci chtějí jinam. Ptám se majitele, jestli mají i kuře (pilič var mi?) a on přisvědčuje. To ale chlapce nepřesvědčí, vidí všude moc zeleniny a chtějí pryč. Hlad ještě není velký, odcházíme. Dostáváme se k autu, platíme parkovné a pomalu vykličkováváme opravdu pěkným moderním městem s orientálními rysy směrem k trajektu. 
Vjedeme dovnitř, platíme, žádáme cestu do Kilitbahiru na evropské straně Dardanel a jsme tedy nasměrováni do úplně pravé fronty aut. Levá fronta jede po vodě do Istanbulu. Kupujeme si od pobíhajícího obchodníka teplé sezamem posypané pečivo a vjíždíme na trajekt. Ten se pomalu plní a po čtvrthodině odrážíme od břehu. Hoščakalyn, Asie. Za další čtvrthodinu jsme zase na evropské straně Turecka, na Gallipolském poloostrově. Ujíždíme po silnicích na severovýchod, zastavujeme se na oběd v restauraci Maydos v městě Eceabat (Edžeabat). Restaurace má výhled na moře, musí tu být krásně, když svítí slunce. Teď ale poprchává a je zima. 
Nejdřív dostáváme malý lilkový salát a malý bramborový salát (úplně stejný, jaký dělá mnoho lidí v Česku na Vánoce) s rozpečeným chlebem. To je zdarma, stejně jako filtrovaná voda ve velké láhvi. Zároveň to znamená, že si na jídlo počkáme, protože za chvíli zjišťujeme, že kuřecí maso pro chlapce přinášejí z obchodu. Nemají moc hostů v tomto studeném počasí, takže rychle prý dělají jenom köfte (masové kuličky či placičky). Köfte je turecké národní jídlo, mají ho opravdu všude narychlo. My už ale köfte nechceme (přestože jsou docela dobré), měli jsme ho víckrát a hovězí navíc nemáme v oblibě. Čekáme tedy na kuřecí a zatím si plníme hladová břicha saláty s rozpečeným chlebem. Za půl hodiny je jídlo hotové a je dobré. Než stihneme sednout do auta, Petříček zakopává, padá na zem. Odřel si ruce. Jdeme zpátky do restaurace se umýt, potom zkoušíme v lékárně koupit náplasti, které chce. Zdá se, že nemají. Usmívají se na nás, nabízejí různé obvazy, až nakonec najdou hodně velkou náplast, která se dá použít.
Sedáme do auta a svištíme obrovskou rychlostí v dešti po moderní dálnici nejprve směr Keşan a odtamtud směr Yunanistan (Řecko). Před hranicí se na benzince Shell zbavujeme většiny tureckých lir, za benzín, vody a nějaké drobnosti k snědku. Davídek si kupuje sluneční brýle, které ztratil. Snad je bude zase brzo potřebovat. Před první hraniční kontrolou kupujeme ještě od pobíhajícího obchodníka teplé turecké pečivo, už za euromince. Přejíždíme postupně čtyři turecké a jednu řeckou hranični kontrolu. Žádný nával tady není. Mladý řecký pasový úředník na moje Yiasas (pozdrav s vykáním) odpovídá Yiasu (totéž s tykáním). Usuzuji z toho, že ve mně vidí mladého muže, což mě těší - asi na svůj věk nevypadám, kéž by to tak vydrželo dlouho. :)
Didimotycho a nejstarší mešita v Evropě. Hrobka thráckého krále.
Po překročení hranic pádíme na sever. Kvalita silnic ve východním Řecku je oproti Turecku horší. Překvapivě byly v Turecku i domy zachovalejší a modernější, alespoň v západní části, kterou jsme projížděli. Jedeme stále na sever východní Trákií, podél turecké hranice až do města Didimotychon (název složen z "dvojčata" a "zeď"). Kdysi tady bylo asi dvojité opevnění. Zde spíme. Hotel má prostorné pokoje a pěknou koupelnu, trochu zlobí klimatizační jednotka, anebo je příliš sofistikovaná a má tolik programů, že trvá nastavit ji na topení. ¨
Druhý den vyrážíme přes město dále na sever k bulharským hranicím. Nejprve si ale prohlížíme nejstarší mešitu Evropy, která je právě v Didimotychonu. Začali ji stavět brzy po obsazení tohoto byzantského území Turky po roce 1390 a dostavěli ji v roce 1420. V té době ještě byla Konstantinopol (dnes Istanbul) křesťanská a vydržela byzantské říši ještě dalších 60 let, než dopadla stejně. Mešita je obří, je řeckou státní památkou a opravuje se pomalu už téměř deset let. Nedaleko od ní je i jedna funkční minimešita s minaretem, odkud se kupodivu i v Řecku ozýval zpěv muezzina. Slyšeli jsme ho z hotelu. Je to proto, že tady žije i turecká menšina. 
Východní Řecko má asi 120 000 občanů turecké národnosti a dosud i některé právní kuriozity spojené s minulostí a s právem šaría, které by člověk v EU nečekal. Zdejší Turci mohli v době osvobození před 200 lety zůstat. Přestože tenkrát proběhla velká výměna Řeků z Malé Asie za Turky z Řecka, těchto Turků se to netýkalo. Za to Turecko ponechalo v Istanbulu řeckou komunitu a centrum ortodoxní církve.
Ve středu jsme přejeli hranici z Řecka do Bulharska a pokračovali směrem na Plovdiv. Najedli jsme se ve Svilengradu u řeky Marica v docela dobré restauraci. Servírky nebyly tak veselé nebo usměvavé jako v Řecku a Turecku, jídlo bylo ale dobré.
Další zastávka byla u města Alexandrovo, kam jsme museli sjet z kvalitní a poměrně nové dálnice. Tam se nachází thrácká hrobka, pravděpodobně hrobka některého thráckého krále z roku 400 př. n. l. Uvnitř hrobky jsou zajímavé malby na stěnách. Muzeum či památník obsahuje také nalezené předměty ze zlata a stříbra, zbraně a podobně. A fotografie maleb z druhé, větší hrobky, která není přístupná veřejnosti. Byli jsme jediní návštěvníci hrobky thráckého krále. Dva zaměstnanci muzea i pracovník bezpečnostní služby, který obě hrobky hlídá před případnými nenechavci, si s námi rádi povídali. Pracovníka bezpečnostní služby jsme potkali až po cestě k druhé mohyle. Vyprávěl nám toho hodně. Narodil se ve vesnici pod kopcem (Alexandrovo) a pak žil 40 let v hlavním městě Sofii. Potom se vrátil starat se o svého starého otce a našel si tuto práci. Otec mu vyprávěl, že ještě jako děti o malbách v hrobce věděli a často tam jako kluci lezli. Dnes je druhá hrobka pro veřejnost zavřená, ale všechny malby z ní jsme viděli na obrazech v památníku postaveném okolo menší hrobky. Na závěr nám ještě řekl zajímavý příběh z dob začátku turecké okupace. Tehdejší vládce prý v době, kdy Turci začali Bulharsko obsazovat, naložil spousty zlata na dvacet koní a všechno toto zlato odvezl někam do těchto míst a zakopal ho. Od té doby zlato odpočívá někde v zemi. Jeden profesor ze Sofie se ho snažil neúspěšně hledat, a toto hledání po něm pak převazala jeho dcera. Nikomu z nich se ale nepodařilo zlato najít. Čeká tedy na svého objevitele v zemi! "Až přijedete příště za rok, třeba už zlato bude v památníku," zavtipkoval si na rozloučenou. Podali jsme mu ruce a pomalu odcházeli čistým horským vzduchem dolů k památníku. Přitom jsme míjeli velké stádo ovcí s pastýřem. Dole se nás ujal velký pěkný pes, kterému jsme hodili tvrdý chleba, on se do něj vděčně zahryzl a dal pokoj. Potom jsme nasedli do auta a dojeli zbývajících asi 130 km do Plovdivu, kde jsme se ubytovali v objednaném bytě na dva dny.
Plovdivská akropole Thráků - Pulpudeva
Město Plovdiv má být nejstarším nepřerušeně obydleným městem Evropy. Bylo založeno už někdy před 6 tisíci lety. Je prý také šestým nejstarším trvale obydleným městem na světě. Za tu dobu vystřídalo mnoho názvů. Trákové mu říkali Pulpudeva, Řekové a Římané Filipopolis - oba názvy jsou podle Filipa II., jehož hrobku jsme navštivili ve Vergině (Aigai). Kluci znají město Pulpudeva z počítačových her o starověku, kde za toto město nebo s ním bojovali. 
Večer jsme popojeli autem a potom šli pěšky do centra. Město by si zasloužilo obchvat, protože radiála hned vedle pěší zóny s komplikovanými podchody nepůsobí úplně nejlíp, ale především v centru zhoršuje kvalitu vzduchu. Kluci chtěli zase do svého oblíbeného Burger Kingu. Procházeli jsme pěknou pěší zónu, obchody měly ještě večer otevřeno. Zpět jsme procházeli kolem Odeonu z dob nadvlády Římanů. 
Druhý den v Plovdivu jsme se najedli v restauraci Seven Hills (město je postaveno na sedmi kopcích, odtud název). Potom jsme vystoupali křivolakými uličkami Starého plovdivského města přes kamennou bránu Hisar kapiya (turecky: Pevnostní brána) do výšky na místní akropoli. Ta se od tureckých dob jmenuje Nebet Tepe (Strážní kopec). Tepe je turecky kopec  a ani tady není podobnost mezi češtinou a turečtinou čistě náhodná. Desítky tisíc let staré slovo má společný kořen, který dodnes slyšíme: tepe, kopec, top, atd. Tato akropole však nepochází z dob Osmanské říše, je daleko starší. Měli tady sídlo a hradiště už Thrákové v dobách Pulpudevy. Nahoře jsou zbytky zdí dávných paláců. Kdepak měl asi ložnici thrácký král? Nejde to už poznat. Z Nebet Tepe je výhled na celé nové město Plovdiv. 
Staré uličky, kterými se vracímě zpět, jsou nádherné, kopcovité a s kameny místo dlažby, lemované krásnými domy i obchůdky se suvenýry, uměleckými galeriemi a kostelem sv. Konstantina a Eleny. Krása nesmírná, navštěvujeme i tento chrám. 
Bohatí plovdivští obchodníci si tady na kopci ve Starém městě v 18. a 19. století vybudovali pěkné rezidence. Asi šest  nebo sedm takovýchto domů je přeměněno na muzea. Navštěvujeme jedno z nich - Dům Atanase Krasteva. Ten byl zároveň sběratelem umění, takže jsou zde i obrazy bulharských malířů včetně jeho portrétů. Tento dům je ze všech rezidencí starých obchodníků nejstarší, pochází z roku 1793. Bydlení tady na kopci u Nebet Tepe s výhledem do daleka muselo být už tehdy moc příjemné.
Cesta přes hory Rodopy. Do mešity s bulharským imámem.
Z Plovdivu šla prvních pár desítek kilometrů ze zhruba 150 km, které nás dělily od dalšího hotelu, cesta hladce. Na oběd jsme zastavili v příjemné restauraci na kraji města Peštera, dobře jsme se najedli za příjemné bulharské ceny. Poté jsme pokračovali po stále obtížnější trase horami (Rodopi, česky Rodopy). Neustále se vlnící serpentiny vedly stále výš a výš, až se nám překvapivě dostal teploměr měřící venkovní teplotu na nulu a dokonce chvíli i pod nulu. Projeli jsme Batak, kde jsme viděli odbočku na vesnici Nova Machala. Tam by se asi divili, kdybychom se jim představili. Ale nebyl čas a chuť v této zimě si tam zajet, a tak se jelo dál a výš.
Tam nahoře jsme potkali velké zamrzlé jezero Golyam Beglik, na němž byl nejméně půlmetr sněhu, a sníh byl i všude kolem silnice a částečně i na silnici. Byl to řidičsky poměrně namáhavý úsek o délce nejméně 50 km, kde se nedalo jet rychle, bylo třeba neustále sledovat, kdo se vyřítí proti nám ze zatáčky z opačného směru a nedalo se nic dělat, jen tento úsek prostě projet. 
Druhé jezero, okolo kterého jsme projížděli, už nebylo zamrzlé, zato bylo krásné a zdejší příroda i vzduch nabíjející. Stromy u druhého jezera naštěstí ztratily svoji sněhovou pokrývku a my jsme se blížili zase do civilizace. Nakonec se podařilo dojet do města Dospat a na chvíli si odpočinout. Zaparkovali jsme na parkovišti za místní mešitou a překvapeni nejen její přítomností, ale i voláním muezzina z jejího minaretu v arabštině jsme vystoupili z auta a šli se podívat do obchodů na hlavní ulici. V Dospatu bylo o něco tepleji, stále však pouhých 5 stupňů nad nulou. Koupili jsme dětem nové bundy i sluchátka a pomalu se vraceli k autu. Na mešitě byl nějaký plakát, tak jsem se k němu přiblížil a četl si bulharský text o tom, že věřící zdejší muslimové mohou vykonat pouť do Mekky přes Istanbul, když jsem byl vyrušen nedaleko stojícím mužem, který stál u svého auta. Otočil jsem se a říkám mu skorobulharštinou (spíše směsí bulharštiny, srbochorvatštiny a dalších jazyků), že jsme turisté z České republiky a že jsme slyšeli před čtvrthodinkou zpívat z minaretu muezzina. Pán řekl, že to zpíval on a že je imámem místní mešity. Přeskočil do angličtiny a nabídl nám, že nás mešitou provede. Kývli jsme, protože jsme v mešitě ještě nikdy nebyli. V Rodopech žije totiž menšina bulharských muslimů, kterým se někdy říká Pomaci (viz např. stránka Pomak.eu), jejich počet je asi 67 tisíc. Mluví bulharsky, ale vyznávají už od dob ukončení osmanské okupace islám. 
Vešli jsme s průvodcem imámem do mešity, zuli jsme si podle jejich zvyku boty, a byli jsme zavedeni do hlavního sálu, kde se konají modlitby. Mešita má asi pět let, takže je téměř nová. Vpředu byly kaligraficky vyvedené nápisy v modré, bílé a černé barvě (mj. Allah a Muhammad a mezi tím ještě nějaký delší text arabsky). Mešita je prý postavená podle tureckého vzoru. Dole se modlí muži a ženy nahoře v balkonovitě vypadajícím prvním patře (s výhledem do hlavní místnosti). Kluci pobíhali po hlavním sálu pro modlitby a pinkali si s nafukovacím balonkem, který dostali v obchodě. Jeden chtěl vylézt na místo kazatelny (nebo jak se to jmenuje) a ani toto nebylo problémem. Tolerantní imám nám dovolil fotit a byl celkově přátelský, přestože nedostal žádné vstupné. Ptal jsem se ho, jestli někteří věřící tady patří k turecky mluvícím obyvatelům Bulharska, prý ale všichni mluví bulharsky. Blanka všechno vyfotila a pomalu jsme se vydali ven, rozloučili se a odjeli směr Dolno Dryanovo a Dubnica (přesněji D-bnyca), kde jsme měli objednaný hotel.
404 km severním Řeckem. Kastoria a její dračí - medvědí jeskyně.
Další zastávka byla naplánovaná poměrně daleko od Dubnice. Museli jsme urazit 404 kilometrů, což se zdálo jako hodně únavné. Bylo to ale lepší než včerejší cesta přes hory, která byla jen 150kilometrová. Všechno je relativní, více může být někdy méně. Protože nám v hotelu pokakali auto ptáci (stáli jsme na parkovišti pod stromem), vyhledali jsme bulharskou myčku a za euro a půl nám bylo auto umyto. Potom jsme nabrali levnější bulharský benzín doplna a vyrazili k nedaleké bulharsko-řecké hranici. Po projetím oběma kontrolami, kde se ukazovaly pasy, jsme vyrazili stále dolů a dolů k řeckému městu Drama, okolo něj pak postupně se zvyšující rychlostí až k dálnici a po dálnici okolo Thessaloniki už rychlostí nejvyšší k městu Veroia. Velmi rychlá jízda byla možná díky kvalitě dálnice i její relativní neobsazenosti auty. Ve Veroi jsme měli za sebou už téměř 300 km cesty a čekalo nás posledních sto. Najedli jsme se v centru, chvíli se procházeli a relativně občerstveni jsme pak dojeli zbývající stokilometr až do Kastorie, do hotelu Filoxenia poměrně vysoko nad jezerem, kde zůstaneme tři noci. Hotel či penzion je poměrně vysoko a máme tady dva balkony s nádherným výhledem na jezero, městečko i okolní hory. V kontrastu se včerejší nulou až dvěma stupni pod nulou tady v Kastorii a po cestě Řeckem bylo dnes 20 stupňů nad nulou.
V neděli jsme sjeli dolů k jezeru, najedli se a prošli se po starých uličkách. Tam jsme navštívili chrám svatého Mikuláše (to je ten, co nosí dárky u nás na Mikuláše a v půlce západní Evropy a USA na Vánoce pod jménem Santa Klaus, Sinterklaas a podobně). Chrám byl "postbyzantský", tj. asi založen někdy po konci byzantské říše. 
Přesto působil jako nejstarší chrám na naší cestě vůbec, nepřestavovaný do moderní podoby. Svatý Dimitrios v Soluni byl sice výrazně starší, ale nebylo to na něm tak vidět. V chrámu byly otevřeny dveře a byli jsme tam úplně sami. Poté jsme navštívili nedaleké muzeum tradičních krojů a nakonec jsme popojeli autem asi tři kilometry. 
Tady se nachází Dračí jeskyně - Spileo tu Draku (speleologové rozumějí prvnímu slovu a draci i princezny třetímu, člen netřeba překládat). Vstupné 6 EUR dospělí, 4 eura děti, celkem 20 eur. K tomu dostanete tablet, jako zástavu zanecháte například svůj občanský průkaz, jsou vám otevřeny dveře do jeskyně a pak už postupujete, jak rychle potřebujete, bez průvodce (pokud nepočítáme tablet, kde si lze vybrat z asi sedmi jazyků). Fotit se podle tabletu nesmí, podle paní, co prodávala lístky, se smí jen bez blesku. A tak jsme poslechli paní a ignorovali neživého tvora s obrazovkou. Jeskyně je klimatizovaná, takže se tam udržuje příjemná teplota (není třeba nasazovat bundy ani čepice). Je osvětlená a tak vidíte všech sedm jezírek a tisíce stalaktitů, stalagnitů a stalagnátů nejroztodivnějších tvarů. Asi nejhezčí krápníková jeskyně zatím vůbec. 
Jakmile si projdete všechny chodby a chodbičky (asi 350 m), otevřete východové dveře či vrata označená nápisem EXIT - EXODOS (to druhé řeckým písmem) a tam je ještě chodbička věnovaná medvědím kostem, které se v jeskyni našly. 
Medvěd jeskynní, kterému kosti patří (ve vitríně je kopie jeho čelisti, která se tady našla), vyhynul už před více než 10 tisíci lety. Jeskyně je názvem Dračí a nikoliv Medvědí, protože pověsti hovoří o drakovi v ní, který prý hlídal zlatý poklad. Tablet jsme moc pozorně neposlouchali, ale zaznělo něco ve smyslu, že medvěd tam zřejmě uhynul proto, že nedokázal najít cestu ven. Ve vitríně s čelistí bylo ještě napsáno, že medvědi jeskynní tam chodili převážně trávit zimní spánek. Pěkný medvědí zimní byt!
Setkání s hadem. Vesnice z neolitu na jezeře.
V pondělí po obědě jsme se ještě procházeli starými uličkami města Kastoria. Mimochodem, název Kastoria je odvozen od řeckého slova kastoras, což je bobr. Bobři tady žili do 18. století, dnes už ne. Znovu jsme zašli do kouzelného starodávného kostelíku sv. Mikuláše Karivského (Ayios Nikolaos Karivi, obrázky a popis jen bulharsky zde na wikipedii, na Google mapách ani není). Kluci si zase zapálili svíčky, my jsme vhodili mince a prohlíželi fascinující prastaré ikony na stěnách. Takový skvost nikdo nehlídá? Hlídá si ho sám Mikuláš a s pocestnými (možná) provádí zajímavá kouzla. Ale o tom možná napíše Blanka později a jinde.
Při cestě zpět po chodníku u jezera, kde nebylo vůbec málo lidí, jsme potkali asi metrového hada. Celkem klidně si lezl přes chodník ke stromu, a tak jsem ho vyfotil. Asi dva metry od něj na hada dramaticky koukala rezavá kočka. Přemýšlel jsem, co bude asi následovat, po chvíli ho ale uctivým obloukem obešla. Neměl klikatou čáru a tak asi nebyl nebezpečný. Prý stejně jako u nás, i v Řecku je jediným jedovatým hadem zmije. Asi po sto metrech jsme potkali usměvavou servírku z protější restaurace. O hadech bych řecky konverzovat nedokázal, tak se jí ptám, jestli mluví English (mylate anglika?). Yes. Tam pod stromem leze had, asi metr veliký! Vytáhl jsem mobil a ukázal jí vyfoceného hada. Ona nadšeně koukala na fotku v mobilu a přikyvovala: hadů tady máme čtyři druhy, jezerní vodní hady, stromové (dendritiko) hady a další. Zajímavé... Hady jsem viděl málokdy (mimo zoo), ale určitě jsem nikdy žádného neviděl v místě, kde je hodně lidí. Žeby krotký had zvyklý na lidi? Překvapivé, ale nikoliv nemožné. 
Šli jsme dál k autu, popojeli nabrat benzín, do obchodu s knihami a počítačovými hrami (kluci si ho našli a jednu hru si tam koupili). Potom jsme vyjeli za Kastorii okolo značky POZOR, NA SILNICI OBČAS CHODÍ MEDVĚDI až do městečka Dispilio. Před ním jsme zahnuli zase k našemu jezeru z druhé strany. Tam se nachází archeologikos choros, tentokrát v podobě neolitické vesnice na kůlech a na vodě. Zaplatili jsme vstupné osm eur (děti to mají zdarma, jako u všech památek v Řecku) a mohli si prohlížet repliky domů, jejichž zbytky se našly o pár set metrů dál. 
Průvodkyně  - smutná paní, kterou něco viditelně trápilo a vůbec se neusmívala, ale uměla dobře anglicky - nám řekla, že tady žili lidé pět nebo více tisíc let, počínaje osmým tisíciletím před naším letopočtem. Možná tedy zdejší obyvatelé potkali toho jeskynního medvěda, jehož čelist se našla v jeskyni Spileo tu Draku. Archeologové po těchto lidech našli nějaké předměty (sekerky, figurky k uctívání nebo snad i hračky, nádoby apod.), zbytky jejich domů, dřevěných cest přes vodu atd. Byli to převážně rybáři a zemědělci, kteří už nemuseli neustále lovit, aby přežili. Osada podle zjištění archeologů z Atén a Soluně byla hodně velká, měla prý tisíce obyvatel. 
Dnešní vesnice se skládá z asi sedmi nebo osmi domů postavených tak, jak asi vypadaly tenkrát. Kůly, dřeva, stěny z proutí vymazané hlínou ze dna jezera, doškové střechy. Pěkné bydlení, na tehdejší dobu určitě. Petříček mi říká, že nemám zapomenout zmínit, že tam byla spousta malých mušek a že viděli pavučinu na domku, do které se mušky chytily. Odnesli jsme si z archeologické lokality i nějaké suvenýry. 
Potom jsme ještě nakoupili v supermarketu řetězce Masutis a odjeli do Kastorie, kde jsme kopcovitými (někdy docela strmými) uličkami vyjeli do penzionu. Tam jsem se už musel zase vrátit do pracovního procesu online a Blanka balila kufry na zítřejší odjezd.
Opouštíme Řecko přes Albánii
Po 11:00 EET (10:00 SEČ) jsme sbalili naše saky paky do auta a vyrazili směr Kristallopigi (kluci si toto pohraniční řecké město překřtili na Křišťálová prasátka, ale znamená to Křišťálový pramen). Tam jsme se chtěli najíst ještě na konci Řecka, protože jsme si nebyli jisti, jak budou vypadat restaurace v Albánii a kolik jich na cestě bude. V Kristallopigi však jediná místní restaurace zrovna neměla elektrický proud, do hodiny prý bude, zatím mohou poskytnout jenom saláty. Což by mi vyhovovalo, Blance taky, ale chlapcům nikoliv, a hodinu jsme nechtěli ztratit, proto jsme s díky odešli. Ještě nám paní poradila (tentokrát plynně německy), že v Albánii si máme určitě na autě rozsvítit světla, jinak prý za nerozsvícená světla dávají pokuty 5 EUR. A že prý tam jde platit skoro všude i eury. Rozsvítil jsem tak jako v ČR nebo dokonce víc a jelo se. Na hranici proběhla kontrola pasů na řecké straně a na albánské pak pasů, technického průkazu auta a zelené karty. A už jsme pádili Albánií směrem k městu Korçë (Korča). 
Několik obav se nepotvrdilo: že Albánie bude vypadat o mnoho chudší než třeba Bulharsko, protože ještě někdy na přelomu tisíciletí šlo o nejchudší zemi Evropy. Byli jsme překvapeni, že to tak vůbec nevypadá, a to nejen v porovnání se zapadlými vesničkami v neturistických částech Bulharska, ale ani v porovnání s mnoha místy v Řecku. První dojem: země ve fázi obrovského vzestupu. Všude rostou nové budovy jako houby po dešti, nového je víc než starého. Restaurací bylo po cestě víc než v Řecku a vypadaly zvenku dobře. Zastavili jsme u jedné z nich jménem Rogi poblíž vesnice Kuçi i Zi (význam snad: Černý dům?) a šli se najíst, nemajíce v kapse ani jeden albánský lek (místní měna). Můžeme platit eury? Samozřejmě, řekl sympatický číšník plynně anglicky. 
Restaurace Rogi (spojená s hotelem a bazénem) vypadala úplně dokonale - nová, pěkná, s krásným výhledem na albánské hory. Jídlo bylo docela dobré a levné, vyšlo na 15 eur, tj. asi 400 Kč. Dal jsem mu dvacetieurovku, pět eur mi vrátil v albánských bankovkách, kterých jsem dostal za 5 eur 800 leků. Potom jsem mu dal spropitné v euromincích.
Po cestě jsme potkávali nové (krásné domy a restaurace) i staré (staříka s oslíkem, babičku používající na poli motyku). Sem tam i polozbořený dům, ne však víc než v Řecku. Silnice, na které si někteří návštěvníci Albánie stěžovali, byly naštěstí zrovna v tomto koutu okolo Korči ve velmi dobrém stavu. Někde psali, že se za posledních snad pět nebo deset let v zemi albánského orla obnovilo 70 tisíc (!) kilometrů silnic. Rychlostní limit je stanoven v obci na 40 km/h, mimo obec na 80 km/h. Po nových silnicích se však dá jet krásně i 110 km/h a dělají to i místní. Ještě v roce 1991 po skončení diktatury komunistické strany (Albánská strana práce se jmenovala) bylo v třímilionové zemi registrováno pouhých 600 automobilů. Měli je pouze straničtí funkcionáři. I v tomto Albánie prošla obrovskou proměnou, aut tady jezdí hodně. Pravda, někdy trošku divoce na křižovatkách, kde není značení přednosti. Kdo víc spěchá, má přednost a vklíní se do proudu aut přilehlé silnice.
V centru města Korča
Když jsme dorazili do města Korča, které má něco přes 70 tisíc obyvatel, bylo už pozdě na původně naplánované Muzeum orientálního umění. Netradičně zavírá ve 13.00 hodin a otevírá pak ještě na hodinu od 17.00 do 18.00 SEČ. V Albánii je stejný čas jako u nás, středoevropský, takže po výjezdu z Řecka jsme přenastavili hodiny v autě - ubrali jsme hodinu. Zaparkovali jsme zhruba v centru města Korča, chvíli se procházeli po místních uličkách, došli jsme k nové mešitě, na dveřích které bylo s pomocí kulatých červenobílých zákazových značek napsáno, co se tam všechno nesmí. Mj. přeškrtnutá křičící hlava (tj. nekřičet), přeškrtnuté škorpící se ruce, z toho jedna černá a druhá bílá (přes to nápis zřejmě ve smyslu Rasismus zde není přijatelný), zákaz konzumace (přeškrtnutá hlava s miskou v ruce), zákaz kouření, zákaz používání rtěnky, zákaz používání mobilu a ještě asi dva další zákazy. Na náměstíčku jsme vešli do obchodu, kde bylo i pár suvenýrů, sklenic, talířků a lžic. Něco jsme koupili. Obchodnice uměla celkem anglicky, říkala nám ale ceny ve staré měně a ještě nějak podivně. Něco stálo sedm leků (to není možné, říkám si, vždyť by to bylo jenom 1,50 Kč). A ono to opravdu nebylo možné. V nových lecích to bylo výrazně víc, nakonec chtěla víc, než jsme v ALL měli, tak nabízím eura. Tvářila se zpočátku, že je to pro ni nepříjemné. Potom si obchodnicky řekla vyšší cenu v eurech, asi tak dvojnásobnou. Dostala ji, v Řecku by to takhle stálo. K tomu chtěla navíc sbalit i oněch 800 ALL, které jsem jí předtím dal, ty jsem si ale vyžádal zpátky. Hm. Špatně se nakupuje bez znalosti cen dopředu, smlouvání orientálního bazaru moc neumím, zvlášť když kurz této měny nemám dobře nastudovaný.
Potom jsme nasedli do auta, objeli si ještě trochu Korču a následně jsme jeli pořád na sever. I zde byly silnice kvalitní, krásný výhled na hory se zasněženými vrcholy. Mobilní signál se ale moc nechytal, navigace proto nefungovala. Jeli jsme tedy podle značek na Pogradec (sice je to slovanské jméno města, ale stále v Albánii, už téměř na hranicích s Makedonií). Ještě před ním se něco většího stavělo, snad mešita, a byl u toho nápis, kdo to financuje: s přispěním Saúdské Arábie a na tom albánská a saúdskoarabská vlajka. U Pogradce jsme se zbavili 800 leků za benzín.
Ohridské jezero a dojezd do Ohridu v Makedonii
Odtamtud jsme už po albánské straně Ohridského jezera jeli do posledního městečka Tushemisht, kde právě na jezerní pláž nahrnovali písek. Stovky metrů navezeného písku, kopce písku, které byly rozhrnovány do podoby pláže. Bude tady pěkná pláž už v letošní sezóně. Restaurací a ubytování v Tushemishtu je už teď hodně. Za Tushemishtem jsme jeli k hraničnímu přechodu nejprve s albánskou kontrolou. Ta si skenovala všechny čtyři pasy, technický průkaz auta i zelenou kartu pojištění. Přišlo jim divné, že máme dvě stejné zelené karty na letošní rok. Ani nevím, proč je máme a jak jsme k nim přišli. Kdo má dvojčata, musí mít přece dvě zelené karty, to dá rozum, ne? Ale to jsem jim neřekl, chtěli jsme být nezdržováni a propuštěni z Albánie ven. Závora se zvedla, jedeme.
Makedonská kontrola o pár set metrů dál si vše výše jmenované vyžádala rovněž, celníci chtěli otevřít kufr auta, ale nevrtali se v něm, jen kladli otázky. Jestli jsme rodina a proč cestujeme takhle mimo sezónu. A kde jsme byli. Přišedší pohraniční policista k tomu celnické kolegyni významně dodal, že jsme byli v Turecku! Máme totiž razítka v pasech. My na to, že jsme jezdili po historických památkách, viděli Spartu, Tróju atd. Takže v Turecku kvůli Tróji. To je uspokojilo a nedožadovali se otevření kufrů, zda náhodou nejsme převaděči migrantů. Nejsme. Chápeme, že navštívit Turecko v březnu se dnes může zdát někomu podezřelé a pohraniční kontroly tady mají smysl, protože Evropa určitě není nafukovací a nemůže přijmout desítky milionů lidí odevšad. 
Závora zvednuta, jsme propuštěni do Makedonie. Auto stoupá tentokrát do výšin nad jezero, kde jezdí jen velmi málo dopravních prostředků, aut i motorek jsme potkali jen několik. Trochu víc turistů (hlavně místních) je v Zátoce kostí. Tam je o něco větší neolitická příjezerní vesnice, asi podobná, jakou jsme viděli u Kastorie, ale nemůžeme se teď už zastavit, je pracovní den a práce nepočká. Postupně dojíždíme do cíle cesty na čtyři noci, města Ohrid (čte se Ochrid) u Ohridského jezera. Ubytováváme se ve starém městě hned u jezera i u hodně starobylého obrovského chrámu svaté Sofie.
Druhý den se procházíme hlavní obchodní ulicí až k turecké čtvrti. Nejen historicky turecké, ale jsou tam i teď vedle Makedonců opravdu i Turci. Je tam mešita Ali Paša a obrovský bazar se stánky se vším možným. Některé nápisy na obchodech jsou zde čtyřjazyčně: makedonsky, albánsky, turecky i anglicky. Obědváme v turecké restauraci Aris, kde běží v televizi fotbal s komentářem v turečtině (sportovní TV kanál z Turecka). Majitel s námi mluví střídavě anglicky, německy i makedonsky, jídlo je dobré a levné. 
V makedonské části města navštěvujeme i výrobnu papíru po tradičním způsobu, která je zároveň prodejnou suvenýrů. Pán nám předvádí, jak se dá ručně vyrobit papír, ukazuje svoji kopii prvního tiskařského stroje Johanna Gutenberga a spoustu pěkných obrázků. Den je pracovní, takže procházkám po městě věnujeme jenom dvě hodiny. Nakupujeme v místním supermarketu něco na večer.
Ve čtvrtek jsme podnikli pěší minitúru po městě Ohrid kousek okolo jezera a nahoru k pevnosti Cara Samoila (tj. Samuela, bulharského cara) a potom zase dolů uličkami starého města. Byl tam krásný výhled, ale rodina trochu brblala na výstup. Měli totiž hlad a za to mohla právě opuštěná restaurace POTPEŠ (něco jako PĚŠKY), která se někde píše i bez háčku. Opravdu POTPES čili POD PSA, jak se říká. Přišli jsme, sedli jsme ke stolu, požádali číšníka o jídelní lístek pokud možno i s angličtinou. Potud vše dobré. Přinesl, objednali jsme si čerstvě vytlačené šťávy z pomeranče (my dva větší tvorové) a jablečné šťávy (dva menší tvorové). Šťávy ještě přinesl. A potom jsme si vybírali jídla. Nabídka nebyla úplně dokonalá, ale když už jsme seděli těsně u krásného Ohridského jezera, sluníčko svítilo, nechtělo se jít hledat něco jiného. A tak čekáme a čekáme a číšník nejde a nejde. Po dvaceti minutách jsme to vzdali, šel jsem zaplatit nápoje, nedal ani denár spropitného a odešli jsme cestičkami nahoru k pevnosti. A tam prostě nebyla nálada. Okolo pevnosti jsme prošli k antickému divadlu a zpět dolů do starého města. Tam jsme konečně našli dobrou restauraci Momir a pojedli, nálada se vyčasila, i potulnou kočičku jsme nakrmili. Zbytek dne jsem pracoval a ještě večer jsme si vyšli na procházku kolem jezera. Slunce zrovna zapadalo za obzor a povedly se i nějaké barevně dobře vyladěné fotografie. Následující den jsme pojedli opět v restauraci Momir, předtím jsme navštívili chrám svaté Sofie (Žofie) a prohlédli si tamní prastaré malby na stěnách i ikony. Vstupné 100 MKD, tj. 44 Kč na dospělou osobu, děti zdarma. A pak už jsme se procházeli po galeriích s obrázky a po obchodech s tričky a podobně.
Makedonií na sever. Hlavní město Skopje.
Protože sledujeme zprávy místní, české i světové, víme, co se děje. Ještě před dvěma dny byla v hlavním městě velká demonstrace. Asi 50 tisíc lidí protestovalo proti záměru makedonské sociální demokracie uzavřít koalici s místní albánskou stranou s tím, že jí splní požadavek na zavedení druhého oficiálního jazyka. Vedle slovanské makedonštiny by se tak mohli místní Albánci (kterých je tak čtvrtina obyvatelstva) obracet na úřady i v albánštině. To se ale demonstrantům nelíbilo a tak vyšli do ulic. Ale to jen tak na okraj, člověk musí v zemích svých cest trochu sledovat i místní dění.
V sobotu vyjíždíme z Ohridu a chceme se naobědvat někde na sever od něj. Po cestě ovšem nenacházíme dobře vypadající restauraci (pokud vůbec nějakou) a protože jsme vyjeli už po desáté hodině dopolední, necháváme oběd až na hlavní město Skopje. Projíždíme rovinatými i horskými úseky se serpentinami, dostáváme se do severovýchodních okresů, kde převažuje albánské a muslimské obyvatelstvo, takže potkáváme spoustu mešit a minaretů. Hodně nových mezi nimi, zřejmě mj. financovaných z bohatých zemí Arabského poloostrova. Zastavujeme v jedné restauraci, která ale víc připomíná hospodu a jídelní lístky jsou tam jenom v albánštině. Trochu to tam nepříjemně zapáchá, kluci chtějí raději pokračovat v cestě, že ještě nemají hlad. A tak jedeme dál. 
Najíždíme na dálnici a asi při druhých platebních branách u města Tetovo slyšíme volání z minaretu (opět, jako v Turecku, z reproduktorů): Ašhadu an lá iláha illá'lláh! Svědčím, že není boha kromě Boha... a tak dále. Severovýchodní okresy s převahou Albánců a muslimů nad Makedonci a křesťany mají ještě jednu zvláštnost. Všude visí místo makedonských vlajek ty albánské. Chtěli by se obyvatelé těchto okresů odtrhnout a připojit k Albánii? Vypadá to tak. Země zrovna prožívá politický konflikt. Prezident Gjorgje Ivanov odmítá jmenovat vládu sestavenou ze sociální demokracie a albánské strany s odůvodněním, že chce ohrozit suverenitu země. Sociální demokracie totiž kývla na požadavek svého koaličního partnera, aby se druhým úředním jazykem stala albánština vedle makedonštiny. Před několika dny proti této změně demonstrovalo tady ve Skopje asi 50 tisíc lidí. Dnes večer tady zněly dlouho kostelní zvony a na kopci za městem svítí kříž, asi jako protiváha sedmi minaretů, které stojí s mešitami v muslimské čtvrti. 
Po ubytování jsme chvíli odpočívali a potom se vydali právě do této čtvrti se starým bazarem, obchůdky a restauracemi a kavárnami, stánky s obrázky i suvenýry. Pěkná pěší zóna se táhne od této čtvrti s bazarem a mešitami pod velkou pevností (ta je nahoře na kopci). Vede až po modernější zástavbu a slovanské čtvrti a je poměrně malá. Většina města je plná dopravy, nepříliš čistého vzduchu a hluku. Bydlet tady by nebylo úplně příjemné, a to nejen kvůli národnostnímu konfliktu. Počet křesťanů a muslimů v Makedonii je asi dva ku jedné. Albánců je v zemi čtvrtina (po válce jich byla asi osmina) a dlouhou dobu měli dvojnásobnou porodnost oproti Makedoncům, a tak jejich podíl rostl. V poslední době se prý porodnost srovnala, takže dnešní poměr se už v posledních letech tolik nevychyluje. Kromě Albánců k muslimům patří i Turci (pod 5 % obyvatel) a někteří Romové (pod 5 % obyvatel).
Z Makedonie do Srbska
Ve Skopje jsme se naobědvali ještě před odjezdem, restaurace čtyřhvězdičkového hotelu vypadala spíš jako horší kavárna a jídlo nejenže trvalo, jako by ho připravovali na druhém konmci města, ale nebylo ani nic moc, vlastně ještě o něco horší než včera. Skopje pro nás není gastronomický ráj, Ohrid byl lepší. 
A už vyrážíme na sever k hranicím makedonsko-srbským, nabíráme plnou nádrž benzínu s cílem zbavit se makedonských peněz, přesto nějaké denáry zbývají a vyměnit je za dináry je nadlidský úkol. Na makedonské straně hranice to nejde, není tam směnárna. Kontrola na hranicích je spíš mírnější než na těch předchozích, rodina z ČR je naštěstí propuštěna rychle a nemusíme ani otevírat kufr. Migranta nevezeme, i když jedeme z Řecka a Turecka, a celníci na nás hned poznali, že nejsme nebezpeční. Za hranicí v Srbsku jsou dvě směnárny, jdeme tam vyměnit denáry za dináry, ale první směnárna makedonské peníze prý nebere. Zkuste to u té druhé, ale pochybuji, říká paní. Zkouším u druhé, máme ještě 1100 MKD, tj. asi 500 Kč, to by byla škoda vézt domů jako papírky na zarámování do skla. Druhý směnárník kroutí hlavou a posílá nás ke kamionům jedoucím do Makedonie, že prý oni snad, ale on že denáry nebere. Nejistě koukám po kamionech vzdálených sto metrů, když tu se směnárník slitovává a ptá se, jestli jsme iz Češke? Da. Dvadeset eur, říká. Dám vám 20 eur. Skvělé, vyměňujeme aspoň za eura a děkujeme slovem HVALA (čte se: chvala). Odjíždíme velkou rychlostí po poloprázdných dálnicích stále na sever, ještě sem tam vidíme i v jižním Srbsku minaret, ale po pár desítkách kilometrů tyto zcela mizí. 
Začíná pršet, teplota postupně klesá z makedonských 22 stupňů Celsia až na 9 stupňů u města Leskovac. Prší stále víc a my se za dvě hodiny dostáváme do našeho dalšího třídenního sídla v lázních Niška Banja u města Niš. Teplota zase stoupla, i když jen na 13 C, a přestalo pršet. Aspoň něco. 
Tři noci tady budeme hlavně proto, že je třeba hodně pracovat a méně řídit auto. Ubytováváme se za méně než 800 Kč na den pro naši čtyřčlennou skupinku, což je výhodné. Stejně výhodná je i večeře v nedaleké restauraci Gurmanova Tajna (Gurmánovo tajemství), kde se nacpáváme za 380 Kč a jídlo je tak chutné, jako už dlouho nebylo. Vřele doporučuji všem, kdo se octnou v okolí Niše. Zdejší kuchař je mistr svého oboru. V městečku je ticho a klid, okolo jsou zalesněné kopce. Pěkné místo. Kdo má revma, může sem jet i kvůli léčivé vodě.
Některé budovy jsou tady trochu jako vystřižené z dob socialismu, dlouho se do nich neinvestovalo. Ekonomika není ani náznakem ve fázi prosperity a podnikání tu úplně nekvete zřejmě v důsledku nadměrného zasahování státu. To se dalo čekat, a proto je i srbský dinár levnější a pro nás je tady i proto výrazně levněji než v ČR. Až se povede prosadit liberalizační reformy, země pokvete tak jako některé jiné.
Kousek od lázní Niška Banja je Mediana, palác římského císaře Konstantina I. Velikého, který se tady v Niši (tehdy Naissus) narodil a zřejmě proto tu měl i palác čili něco jako druhé bydlení, když odjel z hlavního města Římské říše. Mediana je ovšem zavřená, vidíme přes plot, co tam je, ale nemůžeme dovnitř. Otevírat se prý bude až na jaře, stojí psáno na bráně. Teď už sice jaro je, ale asi zatím není to správné jaro pro otevření paláce. Konstantin I. byl tím císařem, který přestal pronásledovat křesťany a nakonec sám přestoupil na křesťanství. A je to taky ten, který založil Konstantinopolis, též Cařihrad, Cargrad, dnešní Istanbul. V roce 324 tam z Říma přesunul hlavní město říše.
Pošta jako problém. Uprchlíci umývají sklo.
Migrantů a uprchlíků jsme za celou cestu po balkánských zemích a Turecku potkali jen velmi málo, překvapivě výrazně méně než jsme čekali. V Řecku jsou zřejmě všichni na ostrovech a/nebo v táborech, pokud nepočítáme kriminální skupinku na náměstí Omonia v Aténách, o které nám řekl a kterou nám ukázal taxikář. V Bulharsku nebyli viditelně žádní, v Makedonii asi taky ne, v Albánii možná několik u mešity v Korče a v Turecku jsme neslyšeli jiný jazyk než turečtinu (když nepočítám koránskou arabštinu z minaretů). 
Takže nejspíš tam, kde jsme byli my, se (téměř) nevyskytovali. V Srbsku jsme natrefili na nějaké migranty nebo uprchlíky v centru Niše. Několik malých kluků, z nichž jeden nám na křižovatce začal umývat přední sklo. Kroutil jsem hlavou, že to nechceme, ale umyl nám ho a pak házel smutné pohledy, tak jsme mu dali euro a půl. Umyté sklo nakonec přišlo vhod, ale dodání neobjednané služby není úplně to, co bychom měli rádi. Aspoň se živí prací. Několik dalších starších kluků odjinud pak dávalo najevo svoji směs testosteronu, adrenalinu a nevychovanosti a bouchali rukou silně do dopravních značek. Budeme doufat, že z těchto chlapců nevyrostou nakonec radikálové nesnášející Evropu a/nebo že se nakonec vrátí domů.
Do centra Niše jsme jeli na poštu (chceme si poslat domů další balík) a taky podívat se do historického jádra s pevností a středověkou bránou. Tu jsme viděli zdálky, ale čas na návštěvu už nezbyl. Na vině byla státní srbská pošta. 
Zabalili jsme poněkud těžký balík (asi třicet kilogramů) a dojeli nejprve na poštu v našem městečku Niška Banja. Když jsme z auta dovlekli balík dovnitř, paní nám řekla, že tady to nejde, že s ním máme jet na hlavní poštu v Niši. Neřekla nám ale, že musí být nutně obalen papírem. To jsme se dozvěděli až po dovlečení balíku dalších sto metrů od zaparkovaného auta do hlavní pošty. Prý bez papíru, kterým má být balík obalen, ho nemůže vzít. Dostali jsme čtyři formuláře, jeli kupovat balicí papír a další lepicí pásku, což se podařilo a doma jsme pak již zabalený balík přebalovali. Kufr auta potřebuje trochu uvolnit, snad se podaří návštěva jiné pošty po cestě. Zítra totiž odjíždíme směr Jagodina, 125 km na sever.
Cesta do středu Srbska - Jagodina
Celé tři dny v lázních Niška Banja jsme měli slunečno a teploty se pohybovaly kolem 16-18 stupňů. V ČR je teď prý dokonce i o něco víc, tak musíme pro větší teplo popojet paradoxně na sever. Svět je naruby, zdá se. A opravdu, v Jagodině potom bylo další dva dny kolem 22 stupňů. 
Balík jsme zkusili udat ještě na jiné poště v Niši (3. pokus), ale než jsme ho donesli k poštovní budově, praskl nám pečlivě ovázaný provaz a tak balík putoval s námi až do Jagodiny. Tady jsme koupili silnější provaz a Blanka s mojí pomocí znovu uplatnila svoje vázací schopnosti. Na poště v Jagodině snad už všechno klapne? 
Neklapne. Ani napočtvrté balík neposíláme. Dojeli jsme autem do centra, dovlekli balík k okénku na poště, a paní tentokrát spatřila jiný problém. Už ne nepřebalenost papírem, už ne nedostatečně hlavní pošta, už ne prasklý provaz. Tentokrát bylo problémem, že je odesílatel s adresou v ČR. Adresa odesílatele prý musí být nutně v Srbsku. Paní si to ještě telefonicky ověřuje, a potom je verdikt nekompromisní: je třeba mít odesílatele v Srbsku, jinak balík nemůže vzít. Přelepíme tedy adresu naší dnešní hotelovou? A co když bude balík nějak bloudit a vrátí se zpátky? Paní nás přesvědčuje, že Pošta Srbije je trochu dost byrokratická a že je pro nás opravdu lepší balík ze Srbska neposílat, pokud máme v autě jen trochu místa. To nás zviklává... Pošleme si ho asi odjinud, snad z Chorvatska nebo Maďarska? Paní přikyvuje, že jde o moudré rozhodnutí. Nebo ho dovezeme domů, pokud všechno nějak poskládáme, což bude nadmíru složité. Co takhle zkusit ještě DHL nebo FedEx v Bělehradu? Asi to zkusíme. Balíková anabáze bude pokračovat pátým a šestým pokusem. Srbská pošta potažmo stát asi nepotřebuje peníze, byrokracie zde vítězí nad službami klientům i nad výnosy pro stát.
V Jagodině po neúspěšném čtvrtém pokusu využít služeb státní srbské pošty vyjíždíme na kopec nad městem, kde jsou dvě restaurace. Obědváme tady, celé město je pod námi jako na dlani. Ale tady nahoře je větrno, musíme pořádně zatížit ubrus i batohem a taškou, než nám číšník přinese talíře a minerálku. Dole se pak vydáváme do Muzea voskových figurín, kde se potkáváme s králi Srbska (mj. Petar I.), diktátory a autokraty (Josip Broz Tito, Slobodan Miloševič, Vladimir Putin), s prvním demokratickým premiérem Zoranem Džindžičem (byl zavražděn) a s několika zdejšími slavnějšími knězi a patriarchy. A také s jednou osobností vědy, jíž je Nikola Tesla, který má kořeny právě v Srbsku. Ten je tady v dvojím provedení, jako mladý i starší pán, mladý sedí a vedle něho stojí jeho starší druhé já. Muzeum není velké, jen jedna větší místnost, kde se dá strávit maximálně dvacet minut. 
V Jagodině máme krásné bydlení ve Wing Apartments, jedno z nejlepších po cestě, ale vůbec ne nejdražších, protože Srbsko je pro nás v této době levné. Apartmá sestává ze dvou ložnic, balkonu a obýváku, plus velké koupelny se záchodem. Je úplně moderní, postavené prý teprve v roce 2016. Některé byty se pronajímají, jiné se nabízejí k prodeji. Není tu ale rušno, moc lidí tady nebydlí a ani si tady bydlení nepronajímá krátkodobě. Naproti obřího moderního bytového komplexu je pravoslavný kostel Sveta Petka. Uvnitř jsme viděli a slyšeli zajímavý zpěv a tedy nejspíš i ortodoxní mši.
Na Bělehrad, sedm a půl tisíce let do minulosti
V pátek odjíždíme po dálnicích směr Bělehrad, srbsky Beograd. Daří se jet velmi rychle, takže kolem poledne přistáváme kousek od Bělehradu v obci Vinča. Tady je restaurace Da Vinči (slovní hříčka z názvu obce i slavného italského malíře), která měla na Google Maps dobrá hodnocení. Stojí hned u Dunaje a zároveň hned u muzea a archeologické lokality Vinča. Najedli jsme se tady velmi dobře, podívali se na Dunaj a okolo vykopávek jsme pak vystoupali k muzeu. 
Nikdo v něm neprodává vstupenky. Pán, který má muzeum na starosti, právě povídá vše o prastaré kultuře Vinča velké skupině Slovinců,  kteří přijeli autobusem. Jeho výklad je strhující a velmi zajímavý a je vidět, že muzeem i historií tohoto místa nadšeně žije. Takových lidí v muzeích mnoho nepotkáte. Dozvídáme se, že toto je nejstarší trvale osídlené místo v Evropě, lidé tu žijí nepřetržitě už 7,5 tisíce let. Byli už taviči kovů, dokázali vyrobit lněné oděvy a těžili a zpracovávali tady obsidián. Pán se nás všech návštěvníků zeptal, jestli se lidé kultury Vinča holili? Chvilka napětí. Samozřejmě, dodal, holili se právě obsidiánem, ze kterého se dá vybrousit ostřejší čepel než máme my dnes! Prohlížíme a fotíme vystavené předměty, Slovinci pomalu odcházejí a my si ex post kupujeme konečně vstupenky - přiznáváme se, že nepatříme ke skupině Slovinců a že bychom rádi vstupenky zaplatili, plus jednu figurku kultury Vinča. Tedy spíše její malou kopii, kterou si vybrali kluci.
Když vycházíme ven, říkám žertem chlapcům, že rodina tady v tom domě vedle muzea, kde pobíhají slepice, žije v tomto místě už sedm a půl tisíce let. Kluci mi to nevěří a kroutí hlavami. Ale já se nedám: samozřejmě že tady ta rodina žije už sedm a půl tisíce let, a my taky, protože jde - bezesporu musí jít - o jejich i naše společné předky. Jen tady možná nežijí nepřetržitě, ale byli tady tehdy a jsou tady i teď. A my vlastně taky, na krátký okamžik.
Africké umění a poštovní pokusy číslo pět a šest
Slunce začíná pálit, vydáváme se autem směr Bělehrad, kam se dostáváme během půl hodiny. Máme tam tři cíle. Prvním je Muzej afričke umetnosti (Muzeum afrického umění). To se nachází v klidné čtvrti s velvyslanectvími, kousek od ambasády Egypta a Německa. Vystavené předměty pocházejí ze sbírky srbského sběratele a jsou moc pěkné. Dřevěné sošky, masky, barevná loď, fotografie z Afriky. Je tady i srbská školní skupinka. I my jsme vlastně taková školní skupinka.
Následně přejíždíme po mostě Dunaj přibližně v centru Bělehradu a snažíme se dostat do míst, kde je DHL a FedEx. Nejprve DHL. Po určitém úsilí se daří zaparkovat. Balík s sebou tentokrát netáhneme, jdeme se nejprve zeptat, jestli by to šlo a kolik by to stálo. Přece jen jde o pátý pokus a jsme už poučeni minulými nezdary. Paní u okénka nám sděluje, že jsou DHL Express, takže se specializují jen na rychlé posílání balíků. My ale nepotřebujeme balík dopravit domů do dvou dnů, naopak by se nám hodilo deset a více. To už budeme doma. Jenže to nejde, je to expres služba a stojí... hned vám to vyčíslím, říká paní... 67 tisíc dinárů, tedy asi 13 tisíc Kč, přepočítáváme si my. Cena nás trochu překvapila, i nový notebook je levnější než poslat si pár suvenýrů a zbytků zimního oblečení ze Srbska? S díky odmítáme. Co kdyby ten FedEx, který píše na stránkách, že se přizpůsobí klientům na míru tak, jak potřebují, byl "non-express" a tedy levnější? Je to kousek odtud, a máme to po cestě. U FedExu se však situace přibližně opakuje. Opět jenom expres - do dvou dnů máte balík letecky v Brně, cena je o třetinu nižší, ale stále neúměrně vysoká. Šestým pokusem nápad poslat si balík ze Srbska vzdáváme. Z Chorvatska to následující den poštou nepůjde, protože bude sobota.
Dojíždíme do našeho jednodenního bydla ve vesnici Zasavica I (přes vesnici Zasavica II). Jmenuje se podle toho, že je za řekou Sávou (Sava). Je to vlastně bydlení v domku dvou starších lidí, kteří mají ovce a k tomu něco jak penzion. Vítají nás vodou, chlebem a solí. Chléb je domácí a je v něm pálivá paprika. Nabízejí i rakiju, ale s díky odmítáme. Bydlení je trochu skromnější, ale je to jen na jednu noc.
V císařském paláci. Cesta Bosnou a Hercegovinou.
Ráno dostáváme snídani, mj. omelety z domácích vajec. Nejprve se vracíme do města Sremska Mitrovica (ve starověku Sirmium). Sirmium bylo kolem roku 300 n. l. jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše. Císař Galerius tady měl palác. Navštěvujeme ho, prohlížíme si zbytky zdí i nejzachovalejší část vykopávek, kterou je místnost s mozaikou na podlaze a vodovodním kohoutkem s jakýmsi umyvadlem.
Dále jedeme ve velmi slunečném počasí k hranicím Bosny a Hercegoviny. V autě je opravdu horko a venku vlastně taky. Ještě před hranicí se ve vsi Glušci zastavujeme u malebného ortodoxního kostela s parkem, Crkva svetog Petra i Pavla. V jedné budově v parku u kostela se koná nějaká konzumační akce. Usuzujeme, že jde o pohřební hostinu nebo něco podobného. V kostele je spousta ikon, mj. svatý Mikuláš. 
Pokračujeme na hranice Bosny a Hercegoviny, státu se zvláštním uspořádáním. Dělí se dnes na dvě hlavní části: Republiku Srbskou Bosny a Hercegoviny a Chorvatsko-muslimskou federaci Bosny a Hercegoviny, která se pak dále dělí na dvě součásti. chorvatskou a muslimskou. Na hranicích čeká asi sedm aut, fronta postupuje, ale ne dost rychle, chlapcům je v autě horko. Přejíždíme most, za který se tady platí asi třicet korun, a za čtvrt hodiny jsme v Bosně. Tam směřujeme nejprve do obce Popovi, v níž je Etno selo Stanišič. Něco jako kombinace skanzenu ze starých dob, ukázek zajímavých živých ptáků a zvířat (mj. zlatý bažant, srnka, a především černé labutě), jezírka, restaurací, vláčku objíždějícího jezírko, hotelů, atrakcí pro děti, zelených ploch - vše vkusně osázeno kvetoucími stromy a keři, pěkné místo. Je tady i starý dřevěný a nový nedřevěný kostel, v něm pouštějí ortodoxní nábožné zpěvy. Vedle je hrobka rodiny Stanišičů. Lokalita je hojně navštěvovaná, restaurace i další místa jsou plné.
Jíme tady v restauraci, která je velmi dobrá, dávám si zelený salát, Blanka rybí polévku a děti, které u zasavického dědečka a babičky nesnídaly vejce jako my, mají hlad, takže si dávají lososa s hranolkami. Obsluha je rychlá, příjemná, žertující, zřejmě panem Stanišičem (pokud je on majitelem celého komplexu) dobře motivovaná. Nemáme vůbec žádné peníze Bosny a Hercegoviny (konvertibilna marka, zkratka KM), ale můžeme platit srbskými dináry, eury nebo kartou. Vybíráme první možnost. Nakupujeme i nějaké suvenýry (vejdou se ještě do auta?) a zmrzlinu.
Projíždíme bosenskou Republiku srbskou BH, dále národnostně a nábožensky smíšené autonomní území Brčko, kde se zjevuje několik mešit a postupně se přes Orašje, patřící do federace chorvatsko-muslimské (mapa rozdělení a etnického složení Bosny a Hercegoviny) dostáváme na hranice bosensko-chorvatské. Odbavení je rychlé, nakupujeme v chorvatském supermarketu Plodine a k večeru dojíždíme do Vukovaru. Tady bydlíme hned u Dunaje na krásném a neuvěřitelně tichém místě s výborným vzduchem, který připomíná ten mořský. Penzion se jmenuje Biser Dunava a je krásný. Hned naproti je pole s kvetoucími stromy, cestičky přes toto pole vedou ke srázu, z něhož je impozantní pohled na širokou řeku Dunaj, kde je zakotvena jedna loď, a na město Vukovar. Je tady neuvěřitelně ticho. Až léčivá úroveň ticha. A dobrý vzduch.
Vukovar a Vučedol. Přes hranici do Srbska. Novi Sad.
Vukovar patří k městům nejvíce postiženým srbsko-chorvatskou válkou v 90. letech minulého století. Dnes to na něm není vidět, až na výjimky, které se nebudou opravovat, aby připomínaly tuto nepěknou kapitolu historie Balkánu. Na památku těchto nepěkných dob je tady rozstřílený vodojem, kam se mj. soustředil útok srbských jednotek. Je zde i největší masový hrob Evropy od dob 2. světové války, v němž je pohřbeno kolem 1000 obránců města.
Město Vukovar i nedaleký Vučedol připomínají přítomnost vlků v dávnější minulosti, kdy obě obce získaly svá pojmenování. Oba názvy jsou odvozeny od slova VUK, tedy VLK. Vučedol je vlastně Vlčí dolina. Jde o jednu z nejzajímavějších archeologických lokalit této oblasti a možná Chorvatska vůbec. Nejvíc prosperovala v době mezi rokem 3000 a 2200 př. n. l. Bydlelo tady několik tisíc lidí, takže šlo vlastně o eneolitické velkoměsta doby bronzové. Procházíme si spousty exponátů od lodě vydlabané z kmene jediného velkého stromu přes různé nádoby až po boty, které by se daly nosit i dnes, a zajímavé oblečení, nástroje. Potkáváme i zdejší obyvatele tehdejší doby. Několik koster nebo jenom lebek, mají poměrně dost zdravé zuby, zejména v porovnání s dnešní dobou.
Dále uháníme podél širokého Dunaje východním Chorvatskem až k jedinému mostu, který je zároveň přechodem do Srbska. Chorvatská kontrola pasů, most, srbská kontrola pasů, srbská celní kontrola (opět jenom pasů). Celnice se netváří přívětivě a ptá se, odkud jedeme. Iz Grčke, odpovídám jí a ona mává rukou, ať jedeme. Cestou Srbskem už hledáme restauraci, ale nikde žádná není, až teprve v městečku Begeč v Parku prirode Begečka jama. Jmenuje se "Čarda kod Braše" a mají tady velký výběr ryb plus saláty. Je zde hodně aut i návštěvníků, řeka Dunaj a přístaviště minitrajektu. Ten pojme asi čtyři automobily, převáží na jednu i druhou stranu Dunaje a vypadá to, že o jeho služby je docela zájem. My čekáme hodně dlouho na přinesení ryb, salátů a rybí polévky. Nakonec se ale dočkáme. 
Následuje dojezd do jednodenního bydliště v tiché čtvrti města Novi Sad. To je hlavní město autonomní oblasti Vojvodina, kde se už mísí obyvatelstvo srbské s maďarským, a právě proto je tato oblast autonomní a má svoji vlastní regionální vládu. Večer slyšíme výstřely. Byl to ohňostroj: dnes 2. 4. 2017 se konaly v Srbsku prezidentské volby a premiér Vučič je vyhrál už v prvním kole. Někdo tedy slavil ohňostrojem. Někdo i jinak, jak jsem viděl na naší ulici, kudy přecházela skupinka asi pěti podroušených mladých mužů.
Opět na sever: směr Palić a Maďarsko. Důkladná celní kontrola.
U jezera Palić jsme byli v létě 2016 a tak víme, že je to tam pěkné. Je to naše poslední objednané srbské bydlo, tentokrát už na hranicích s Maďarskem, kousek od Szegedu. Budeme tam tři noci opět hlavně z toho důvodu, že je třeba pracovat a ne řídit auto. 
V Paliči jsme taky kvůli chlapcům, kteří tady mají rádi čtyřkolky. Každý ze tří dnů zde strávených jsme hodinu šlapali na čtyřkolce kolem jezera. Hodina na čtyřkolce stojí 700 RSD, takže asi 140 Kč. Jediné, co se tady těžko hledá, je dobrá restaurace, na obědy jsme vystřídali tři a ani jedna nebyla úplně vyhovující, i když jsme si vybírali jen ty, co byly na Google Maps hodnoceny klienty příznivě. Je tady ale krásný park, jezerní scenérie, hodně zeleně a dobré místo na procházky. Sluníčko nám svítilo dva ze tří dnů pobytu tady. Poslední den jsme udělali výlet do nedalekého města Subotica, hlavně kvůli hledání lepší restaurace (ani tam se nepovedlo najít dobrou). Jinak Subotica není turisticky atraktivní místo, zdálo se, že tam není co vidět.
Ve čtvrtek se přesouváme do maďarského městečka Baja na jeden den a noc. V pátek potom přes městečko Simontornya do Siófoku k Balatonu.
Zachytili jsme zprávu, že od pátku se mají zpřísňovat kontroly na hranicích Schengenské zóny. Ještě že jedeme ve čtvrtek, říkáme si. Jenže... maďarští celníci s tím zřejmě začali dřív, a to tak důkladně, že jsme to až nečekali. Po kontrole pasů jsme byli vyzváni, abychom vjeli s autem do skorogaráže na jakousi rampu s dírou uprostřed, celník vlezl pod auto a svítil si na spodek. Potom vylezl ven a vyzval nás, abychom vyndali úplně všechny kufry ven z auta a otevřeli je. Potom je jeden po druhém prošmátrával. Podíval se i pod rezervu v kufru auta a našel tam tři citrony, darované ze stromu majitelem v našem prvním řeckém bydle. Aha, Zitronen, řekl jakoby německy. Měl jsem chuť mu říct: jo, citronen, tak to sice vypadá, ale uvnitř citronů jsou drogy, které se po rozloupnutí citronu zvětší na desetinásobnou velikost. Asi by takový pokus o vtip neocenil, tak jsem mlčel.
Potom prošmátrával rukou obsah jednotlivých kufrů, sahal i na spodní prádlo a další oblečení, jestli se tam neskrývá "něco divného". Neskrývalo. Alkohol nebo cigarety nevezete? Nevezeme. Kde jste byli a jak dlouho? Asi dva měsíce, jedeme z Řecka, Görögországból megyünk, říkám lámanou maďarštinou. Otevřel pasy a vidí turecká razítka: V Turecku jste byli taky? Ano, asi dva dny, két nap, Trója. Zachoval kamennou tvář, snad neví, co je Trója? Asi ví, ale nezajímá ho to. 
A teď ještě ten balík, co tam máte. Náš zabalený "srbský" balík, který jsme nemohli odeslat ani na šest pokusů ze Srbska domů. Teď už ho neodešleme, ale dovezeme. Říkám mu, že jsme si ho chtěli odeslat ze Srbska, protože... protože moc věcí v autě. Co tam máte? Suvenýry, oblečení a podobně. Chtěl se podívat dovnitř. Říkám, že nemám nůžky na rozstřihnutí provazu, tak jestli má on... Přinesl něco jako nůž, nařezal okraj balíku, udělal otvor pro ruku a ruka šup, už byla v balíku. Šmátrala, šmátrala, pochopila, že jde o suvenýry a oblečení, vylezla ven a odešla. Celníka vzala s sebou. Děkujeme, ruko. Na odchodu nás celník propustil z krátkodobého zajetí. Můžeme prý vyjet zpátečkou ven z kontrolovací garáže s dírou uprostřed a můžeme pokračovat dál, už po maďarských silnicích.
Hm, tak takhle jsem to zažil naposledy před rokem 1989 (a jednou pak ještě v 90. letech na ruské hranici). To by nám de iure spoluobčanům v EU maďarský celník dělat nemusel, že? Zkontrolovat, zda nevezeme ilegálně cizí lidi bez pasu, to je pochopitelné, ale hrabat se ve spodním prádle a hledat... co přesně? To je asi dost přes čáru normálnosti. Blanka z toho měla skoro šok, tak si potřebovala dát kávu - egy kávé. Jo, těžké časy zahájené merkelovskou politikou naprosto otevřených dveří a následného pnutí v EU ještě neskončily. Aspoň chlapci viděli, jak občas vypadaly kontroly v dobách před rokem 1989. Názorná ukázka z dávné historie i horké současnosti. Dávné pro ně, prožité pro nás. To mi připomíná, že když byli ještě hodně hodně malí a sotva se naučili mluvit, jednou se nás ptali, jestli jsme ještě zažili dinosaury.
Na dunajském ostrově. Cesta k Balatonu.
Naobědvali jsme se v centru města Baja, dojeli přes most do pěkného ubytování na dunajském Ostrově Petöfiho (Petöfi Sziget) kousek od centra města Baja a po chvíli odpočinku se vydali na nákup a zpět. Je trochu větrno, tak budeme doma. Je třeba pracovat.
V pátek se budíme v našem jednodenním bydle a jedeme Maďarskem dál na sever. Počasí se dále zhoršilo, začalo pršet a pršelo po celou cestu Baja - Simontornya. V Szekszárdu jsme se najedli v restauraci a pokračovali dál na sever. Někde před městem Paks, kde je maďarská jaderná elektrárna, jsme zastavili a něco vytahovali z kufru, když u nás zastavil cyklista projíždějící poblíž na souběžné cyklostezce (déšť mu asi nevadil, tj. byl to otužilec, který sportuje na kole za každého počasí). Zeptal se, jestli něco nepotřebujeme. Milé. A tak jsem mu lámanou maďarštinou vysvětlil, že jedeme do Simontornye. On hned vytáhl svůj mobil a začal ukazovat mapu, kudy jet. Říkám mu, že děkujeme, ale navigáció vlastně máme v mobilu a že trefíme. A že máme v Simontornyi přátele. Za těmi jsme dorazili v době, kdy déšť ustával, dobře jsme si popovídali, navštívili jsme s nimi pěkný hrad Simontornya a po několika hodinách jsme pokračovali k Balatonu, kde jsme se ubytovali na další dvě noci. Počasí se nelepšilo, ale v hotelu byl aspoň bazén, tak jsme se trochu vykoupali. A udělal jsem spoustu práce i o víkendu. Při odjezdu jsme si udělali pár snímků Balatonu, slunce opět vyšlo a začalo být teplo a příjemně. Mimochodem, jak ukazuje tato zajímavá fotografie odjinud: Klíčová dírka do nebe je právě nad Balatonem (místo: Balatonvilágos, Maďarsko). Když jsme jeli okolo, schovala se nám, ne každý má právo se koukat dovnitř nebe jen tak.
Projeli jsme si okolí Balatonu a na pár hodin zastavili v Székesfehérváru ("Stoličný Bělehrad"), který býval kdysi i hlavním městem Maďarska. Prošli jsme si uličky v centru a zastavili se v muzeu Szent István király (čili svatého Štěpána krále), ale muzeum nebylo o králi, Bylo spíš etnografické s malou archeologickou sbírkou, mj. kosti zubra a nádoby z doby bronzové, nalezené v regionu okolo města.
Dál jsme putovali nádhernou kopcovitou krajinou (Bakony, Bakoňský les), když se stalo něco neočekávaného. Do silnice nám vběhla liška. Krásná liška. Stačil jsem přibrzdit, liška ucukla, vrátila se zpátky, a když jsme projeli, pokusila se silnici překročit podruhé, tentokrát zřejmě úspěšně. Musím říct, že jsem poprvé v životě viděl lišku mimo zoologickou zahradu. Škoda, že jsme ji nedokázali pohotově vyfotit!
Další zastávka byla na kopci v městě Pannonhalma, kde je asi nejstarší opatství Maďarska, staré přes tisíc let. Trochu jsme se poprocházeli, dívali se do daleké krajiny pod kopcem, vnímali krásu rostlin i stavby opatství (které mělo ale už zavřeno, zavíralo v 16 hodin, tj. zrovna v době, kdy jsme dokráčeli k bráně). V tomto opatství mají srdce Otto von Habsburga, syna posledního rakousko-uherského císaře, zatímco jeho tělo je ve Vídni. Tak si to přál a tak to má.
Z Pannonhalmy jsme po dálnici svištěli okolo Györu a Mosonmagyarováru do Hegyeshalomu, kde máme poslední ubytování cesty, těsně u rakouských hranic. V pondělí jsme nakoukli do Rakouska (Nickelsdorf), kde jsem se chtěl na něco zeptat na nádraží kvůli přespříští cestě. Tam ale byl na jen automat na jízdenky a vedle jediný nádražní zaměstnanec, který mi dal jen telefonní číslo, kam případně zavolat. 
Bratislavský hrad, ložnice prezidenta a zavření Keltové
Poté jsme se vrátili zpátky do Maďarska a pokračovali na Slovensko. Zastávka na bratislavském hradu s výhledem na Dunaj, vešli jsme dovnitř hradu, ale bylo pondělí, takže tamní výstava Keltové z Bratislavy byla v tento den nepřístupná. Vešli jsme na nádvoří, tam bylo otevřeno, a byly otevřeny i další dveře, že by snad něco bylo tam? Stoupáme po schodech, snad až k ložnicím prezidenta Slovenské republiky, když tu nás zaměstnanci vrací, že tady to není přístupné pro veřejnost. OK, jdeme dolů a s námi několik podobně popletených anglicky hovořících turistů. Oběd v restauraci Parlament s výhledem na Dunaj nevyšel, protože tam byly rezervovány všechny stoly už "za 22 minut". Jak řekl Jan Ámos Komenský, všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest, a tak jsme restauraci opustili a najedli se až v Břeclavi. Poprvé s účtenkou EET, kterou jsem téměř štítivě nechal ležet na stole. Fujtajbl, pekelný nástroj likvidace drobného podnikání (nejen) na vesnicích, tvářící se jako opatření na zlepšení výběru nesmyslně složitých daní. Někdo tady zase zapřahá vůz před koně. To už můžeme podle stejné logiky rovnou zavést i povinné kamerky do bytů a ložnic a na záchody, protože i tam se přece mohou odehrávat daňové delikty. Nebylo byl lepší, kdyby místo slídění a byrokratického danění každého drobného příjmu a otravování každého hospodského složitým a nákladným systémem byly daně už na vstupu zahrnuty do ceny každého piva a surovin? To by se ale muselo myslet, což u ministrů financí dnešní doby, kteří daním nerozumějí, asi nehrozí. 
Potom už jsme dojeli domů se zastávkou v Bošovicích. Tím končí naše dvouměsíční cesta jihovýchodní Evropou s nakouknutím do Asie.
KAREL MACHALA

(pokračování příště, ale v jiném cestopisu, tento totiž skončil)
Dále jsou zatím lvi, jak se psalo na starých mapách o neznámých krajinách: 

*hic sunt leones*