Dvojí setkání se Severokorejci
aneb Komunismus na druhou
Pokračování postřehů z Východního Berlína roku 1986 - první část je popsána v Setkání s ozbrojencem u Berlínské zdi


Některé diktatury dokáží své občany přeměnit na poslušné ovečky, které se - alespoň navenek - chovají úplně jinak, než zbytek světa. K dokonalosti to v tomto směru dovedla Severní Korea, která si říká Korejská lidově demokratická republika. Její proklamovaná demokratičnost a lidovost je v kontrastu s neexistencí svobodných voleb, s naprostou nesvobodou jednotlivce a s hladomory. Na lidi, kteří chtějí přeplavat řeku Amnokkang (Ya-lu) do Číny a odejít do Jižní Koreje, se střílí. 
Nemožnost cestovat, militarismus a okázalé vojenské přehlídky, občasné vojenské provokace na hranicích či (naštěstí zřídka) dělostřelecká palba na ostrovy na jihu. Jedno velké vězení. Ostnaté dráty a široké zakázané pásmo na hranicích mezi oběma korejskými státy. Největší armáda světa vyjádřeno procentem obyvatel ve vojenské službě. Vojáci, kteří umějí i to, co jinde neumějí - létat. Povinně visící obrazy vůdce na zdi nejen ve školách a na veřejných budovách, ale i doma. Nepřístup k internetu a koncentrační tábory. Rozsáhlá chudoba. Místo, kde se v noci téměř nesvítí. Děti jdoucí do mateřské školky či školy se nejprve seřadí do vojenského útvaru a odpochodují do školy. Všudypřítomné plakáty a sochy "milovaných vůdců" (živého i těch neživých). Navenek povinně jásající lid, který buduje "nejspravedlivější společnost světa" podle idejí komunismu ve vlastní verzi "čučche(주체). Tuto verzi vytvořil Kim Ir Sen, nazývaný ve většině jazyků Kim Il Sung (Kim Il-sŏng, 김일성). Jinak též dědeček současného diktátora a zakladatel dynastie Kimů.
Komu je víc než 30 let, mnohé z výše popsaného zná i z dob, kdy jsme mírnější verzi prožívali sami. Říkalo se tomu socialismus, přičemž slovo "komunismus" (které se pro komunistické režimy používá běžně dnes) bylo vyhrazeno jen pro tu budoucí beztřídní ideální společnost bez majetku a rozporů, kde bude podle tehdejší oficiální mytologie platit ono bájné marxisticko-leninské "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb". Ale i člověk uvyklý středoevropské verzi komunismu mohl být velmi překvapen jinakostí chování, když se setkal s lidmi ze Severní Koreje. 
Příhoda první - s plackami Kim Ir Sena
V létě roku 1986 jsem jako student VŠE celý červenec pracoval v kuchyni dnes již nebohého hotelu Palast ve východním Berlíně - šlo o jazykovou praxi zprostředkovanou vysokou školou a možnost přivýdělku o prázdninách. V jiných kuchyních hotelu pracovali vedle domácích také Severokorejci. Odcházeje jednou z práce, převlékal jsem se v šatně pro zaměstnance kuchyní hotelu. Ve stejnou dobu totéž dělala skupina Severokorejců. Nikdo z nich - až na vedoucího skupiny - neuměl německy. Tento vedoucí či spíše velitel s nimi chodil všude a organizoval jim celý den včetně volného času. Nikdy se od něho nevzdalovali, pokud nešli zrovna spát. 
Když jsme se všichni převlékli, podíval jsem se na Severokorejce a na jejich oblečení vidím placky s diktátorem Kim Ir Senem. Chtěl jsem navázat hovor a zeptat se na ty placky. A tak jsem jednoho z nich oslovil a říkám "Was ist das?" (Co je to?) a ukázal jsem na placku s nějakým takovýmto portrétem. Oslovený Severokorejec si myslel, že jsem východní Němec. Ukázal nejdřív na mne, pak na sebe a řekl - "DDR-o Honecker-o - Korea Kim Il Sung". Dokázal se vyjádřit jasně i bez znalosti němčiny. Tedy "jako máte vy ve Východním Německu Honeckera, my máme Kim Ir Sena". Placky měli všichni do jednoho. Počet už dnes přesně nevím, ale byla to skupina asi 15 až 20 lidí. Pracovali někde v suterénních přípravnách a okolo velkých ledniček - místností, kam jsem jezdil s vozíkem pro zákusky.
Příhoda druhá - s peněženkou
Bydleli na stejné ubytovně hotelu jako já a když přišli na ubytovnu, v době volna nikam ven nechodili ani kolektivně pod velením toho, který uměl trochu německy, natožpak samostatně. Vždy proseděli celý volný čas ve společenské místnosti a celou dobu se vydrželi dívat na televizi. A to přesto, že německy nerozuměli a jejich vedoucí jim nic nepřekládal (sám rozuměl jen do určité míry). Na televizi se daly naladit i západoněmecké a západoberlínské programy, na které se taky dívali, ale myslím, že nevěděli, že jde o programy ze Západu.
Jednou jsem si v televizní místnosti zapomněl tašku i s peněženkou. Byl jsem na pokoji a povídali jsme si se spolubydlícím (kuchař Robert původem z Drážďan). Najednou někdo klepe na dveře. Jdu otevřít a vidím celou skupinu Severokorejců. Asi přišli na návštěvu, říkám si. Chudáci se tady nejspíš nudí, když pořád koukají jenom na televizi. Před televizorem to ale vypadalo, že se vůbec nenudí. Sledovali všechno s velkým zájmem. 
"Pojďte dál", říkám jim německy. Jejich vedoucí ale zakroutil hlavou a ukázal na moji tašku, kterou držel v ruce. Hned jsem to pochopil. Nechal jsem ji ve společenské místnosti a oni mi ji přinesli. Všichni kolektivně. Vzal jsem si tašku, poděkoval a říkám: "Jestli chcete, můžete jít dál." Pokročili dovnitř (ne všichni, nevešli by se) a jejich velitel říká lámanou němčinou, abych se podíval dovnitř a zkontroloval. Nakoukl jsem a zakýval, že je všechno v pořádku. Ale to nestačilo. Velitel skupiny ukázal na místo, kde byla peněženka. Měl jsem se přesvědčit, jestli je v ní všechno. Otevřel jsem tedy před jejich zraky peněženku a pokýval hlavou, že je tam všechno. A řekl ještě jednou "Vielen Dank!". V ten moment kývli hlavami na rozloučenou, otočili se, a opět kolektivně odešli na televizní místnost. 
Už se nikdy nedozvím, co se odehrávalo v jejich nejhlubším nitru a jak vnímali svoji vyšší osobní nesvobodu v trochu méně nesvobodné zemi a rozdíly mezi svojí zemí, východoevropskou komunistickou zemí a tím, co viděli v západoněmecké televizi (pokud vůbec věděli, na co se dívají). Nedozvěděl bych se to ani tehdy, pokud bych se zeptal. Leccos mohou prozrazovat i tyto zajímavé fotografie ze Severní Koreje, i když v nich chybí odvrácená strana režimu.
Na závěr si dovolím provokativní myšlenku. I když jsme od tohoto typu organizace společnosti hodně daleko, možná bychom si měli při tempu zvyšování počtu, nepřehlednosti a objemu regulací, zákazů a příkazů shora (nejen u nás, ale v celé Evropě i třeba v dnešních USA) klást otázku, jestli se k tomu, co se děje v Severní Koreji, spíše velmi pomalu plíživým krokem blížíme, anebo se od toho vzdalujeme.

KAREL MACHALA
www.karelmachala.cz
(Psáno 11/2013)