Středoevropský okruh:
Po trase ve tvaru slona
Trasa: Brno - Svitavy - Karle - Chmelík - Čistá (sp 1n) - Litomyšl - Holice - Pařezská Lhota, Český ráj (sp 4n) - Karpacz, Karkonosze (sp 1n) - Teplice nad Metují (sp 1n) - Wambierzyce, Góry Stołowe (sp 5n) - Ustroń, Beskid Śląski (sp 1n) - Terchová (sp 4n) - Zakopane (sp 7n) - Levoča (sp 1n) - Bélapátfalva (sp 3n) - Budapest (sp 1n) - Györ - Bratislava - Petronell-Carnuntum (sp 1n) - Bratislava - Bošovice (sp) - Brno
CZ-PL-CZ-PL-CZ-PL-SK-PL-SK-HU-SK-AT-SK-CZ
2660 km autem, 1. - 31. 7. 2015 (31 dní).

Aniž bychom cestovali po Africe, naše červencová rodinná dovolená roku 2015 se nese tak trochu ve znaku zvířete s chobotem. Plánovaná trasa totiž objíždí obrysy slona - nahoru z úst po kratším tlustém chobotu zvednutém do výše, potom dolů po horní straně chobotu na hlavu a záda, a tak dále, až nakonec zase skončíme slonovi v ústech. Pravda, nohy nejsou vidět, jsou zakryté. Čára, kterou objedeme, se vine okolo střední Evropy na trase Česko - Polsko - Česko - Polsko - Česko - Polsko - Slovensko - Polsko - Slovensko - Maďarsko - Slovensko - Rakousko - Slovensko - Česko.
Hřebečsko a setkání s Karlem IV.
Cesta ze severu Brna na sever má jednu velkou výhodu - není třeba jet přes celé město. Přestože jsme jeli tudy, kudy to známe, nové dočasné značky (bílé s červeným lemováním) nás dokonale mátly. Před Kuřimí se objevilo hned několik značek Zákaz vjezdu s "dovětkem" za x km. Hm, zvláštní, jaktože neprojedeme, když tudy musíme projet. Jedeme dál a riskujeme, že nás nějaký Zákaz vjezdu "natrvrdo teď a tady" zastaví a otočí, protože vidíme jet auta před námi i za námi, jakoby se projet dalo. V Kuřimi se raději zeptáme v obchodě, i tam nás nejdřív paní posílá zpátky do Brna a jinudy, ale nakonec řekne, že Kuřim vlastně projet jde, jen trochu jinak než obvykle. Nakonec to není vůbec složité a jsme na silnici na Svitavy, kde být potřebujeme. Silnice je poněkud plná aut, jako vlastně vždycky, takže cesta ubíhá o něco pomaleji než by bývala ubíhala, kdyby...
Zastavujeme ve Svitavách na náměstí, obědváme, v O2 kupujeme chlapcům velkou SD kartu do nového dotykového mobilu, který už teď na cestu dostali k 9. narozeninám, které teprve za dva měsíce budou mít. V oblasti dárků, narozenin a slavení se chováme jinak než většina lidí, takže časový posun vůči narozeninám není pro nás nijak důležitý. Volací kartu a SD kartu mají kluci zase tak nějak za vysvědčení se samými jedničkami. 
Navštěvujeme Muzeum Svitavska, kde je výstava starých praček, Betlém, výstava letadel, a výstava k odkazu místního rodáka Oskara Schindlera, který dokázal zachránit před jistou smrtí ve spárech nacistického režimu přes 1200 židovských vězňů. Chlapci nejvíc obdivují počítačovou simulaci letu letadlem a protože je nelze od pilotování letadla na obrazovce odtrhnout, necháváme je uvnitř letadlové výstavy a procházíme si ve dvou pračky, Betlém a Oskara Schindlera.
Ze Svitav vyrážíme (po krátkém sjetí ze správné cesty) přes malebné vísky oblasti Hřebečsko, což býval od 13. století německý jazykový ostrůvek mezi Svitavami, Poličkou a Litomyšlí (německy Schönhengstgau, česky pak z toho Hřebečsko, jinak též Svitavský jazykový ostrůvek). V mnoha vesnicích této oblasti převládali německy mluvící obyvatelé od 13. století až do poloviny 20. století, kdy většina Němců musela odejít z českých zemí pryč, ať už v rámci poválečných násilností v důsledku napětí mezi Čechy a Němci anebo vysídlením podle Benešových dekretů.
Aniž bych to tušil do svých zhruba 40 let, tedy do prolomení jednoho těžko napojitelného místa v hledání předků, pochází část mých předků právě z Hřebečska. Babička mi sice jako dítěti vyprávěla příběh o tom, že babička její maminky, čili babička mé prababičky, byla Němka a neuměla dobře česky. Její mamince, tedy mé prababičce vyprávívala prý v 19. století pohádku o Karkulce kostrbatou češtinou. Bylo to na jižní Moravě poblíž Slavkova u Brna v české vsi Němčany. Víc ale babička nevěděla, neznala ani její jméno (Theresia), ani z které větve předků pocházela, ani odkud se na Slavkovsko dostala. Tento příběh čekal teprve na moje genealogické odhalení, které se ukázalo být nadmíru obtížným a vzdorovalo všelikému hledání skoro 20 let. V zápisech přímých předků nešlo nic najít. Jen to, že zakoupili dům a grunt v Němčanech po roce 1850. První dítě a můj přímý předek se jim narodil ještě před přistěhováním na jižní Moravu. Nakonec jsem stopu objevil s velkou dávkou genealogického štěstí. Jedno dítě (Václav) se jim narodilo ještě i po přistěhování ve slavkovské Špitálce, a i když se nedožilo 3. narozenin, zápis narození obsahoval cennou poznámku o tom, že přišli "aus Karlsbrunn, Leitomischler Kreis". Nebylo nic jednoduššího než zjistit, že jde o dnešní ves Karle na jih od Litomyšle. Dál už šlo pátrání online ve východočeském archivu jako po másle a před očima mi narůstal strom německých i českých předků z okolí Litomyšle. Proč museli z tehdejšího Karlsbrunnu odejít tak neobvykle daleko, se už možná nedozvím. Šlo o smíšené manželství Čecha z Chotěnova a Němky z Karlsbrunnu. On byl v převážně německém Karlsbrunnu (dnešní Karle) ve službě. Ona se tam narodila jako Theresia Blaschka (příjmení naznačuje, že rod musel mít před mnoha sty lety české předky po otcovské linii, ale muselo to být dávno před třicetiletou válkou, protože celá staletí mluvili německy a ostatní její předkové už měli německá příjmení). 
V 17. století se mezi mými předky z této oblasti vyskytovala už většina obyvatel jak Karlsbrunnu/Karle, tak i vedlejšího Hopfendorfu/Chmelíku. A tím se dostáváme ke Karlovi IV. z mezititulku. Karlsbrunn se původně jmenoval Langendorf čili Dlouhá ves. Jednou v okolních lesích lovil císař římský a král český Karel IV. A - jak už to tak někdy bývá - dostal žízeň. Společníci na lovu s ním sestoupili z lesů do nejbližší vesnice, kterou byl právě Langendorf. A protože šlo o 14. století, kdy mými předky museli být snad všichni obyvatelé vesnice Langendorf i velmi širokého okolí, a protože je skoro nemyslitelné, aby císaře s početným doprovodem u vesnické studánky nikdo neviděl, neokukoval a nepřišel ho pozdravit, je téměř jisté, že právě tady se moji předkové potkali s Karlem IV. Vesnice pak od té doby přestala být Langendorf (i když Dlouhá ves to opravdu je) a začala se na dalších 600 let nazývat Karlsbrunn. Tedy vlastně Karlova studánka. Název byl však počeštěn na Karle, asi nedlouho poté, protože název Karle se v češtině používal nejpozději od 17. století. O podobná historická setkání malých dějin s velkými (často i s konkrétními osobami), není v genealogii nouze, jak zjistíte při vlastním pátrání i při čtení mé knihy Kdo jsme a odkud přicházíme? Netušené souvislosti hledání předků.
Karle - Chmelík - Trstěnice - Čistá - Litomyšl
V Karli jsme zastavili u obecního úřadu, kde jsem vzal za kliku s nevyřčeným dotazem, zdalipak nemají nějakou knihu o historii obce. Klika cvakla, dvéře však neletí, zůstávají zamčené. Je středa a pozdě odpoledne, byla by to velká náhoda, kdybychom někoho zastihli. V další vesnici s velkým počtem německých předků nám tato náhoda přála, protože na úřadě se ještě pracovalo. Kniha o historii Chmelíku z pera Antonína Hurycha tam byla a to hodně objemná a proto nikoliv levná, ale nešlo ji nekoupit, protože jak zjistím po jejím přečtení, je to úplně nejlepší kniha o historii jakékoliv obce vůbec, co jsem kdy viděl. Milí a usměvaví lidé na úřadě si s námi ještě povídali, pochválili jsme jim krásné prostředí malebné vesnice plné ticha, zeleně a pěkných a zajímavě rozestavěných domů. Dále cesta vedla přes Trstěnici (kde mám doloženého předka jednoho a to až v 17. století) a na konci této další krásné vesnice hned začínala další - Čistá. A to byl cíl prvního dne našeho středoevropského okruhu. Penzion u Zběhlíka zasazený do nádherné přírody, tekoucích vod a potůčků, kozích výběhů a divokých prasátek. Po večeři jsme se vydali do Litomyšle, kde právě probíhal několikadenní festival Smetanova Litomyšl. Prošli jsme se po večerním náměstí, vybrali peníze z bankomatu a nakoukli do kostela, kde se chystal koncert. Základní škola, u které jsme parkovali, byla původně reálné gymnasium, kde učil mj. dějepis Alois Jirásek.
Po návratu do penzionu jsme šli relativně brzy spát a taky jsme brzy vstávali, protože snídaně byla domluvena na devátou hodinu ranní. Penzion potěšil po všech stránkách a určitě se tam někdy vrátíme. Teď ale byl už čas vydat se na cesty. Před odjezdem jsme se snažili zachránit jedno kůzle, které se dostalo přes ohradu do silnice a okusovalo svůj seník ze silniční strany. Přivolali jsme pána z recepce, ale ani ten s kůzletem moc nesvedl, načež jsme museli kůzleti doporučit, aby to zpátky zvládlo samo přesně tudy, kudy z ohrady přeskočilo. Snad se mu to podařilo.
To jsme ale už neviděli, protože jsme odjeli do Litomyšle a navštívili tam zámek, postavený kdysi ve španělském a italském stylu, takže zámek tak trochu odlišný od jiných zámků v Čechách a na Moravě. Po nákupu suvenýrů a další pěší túře dolů na náměstí jsme vyrazili do dalšího cíle naší cesty. 
Obědvali jsme v rodném městě kolegy cestovatele Emila Holuba, kde jsme se nejen najedli, ale strávili zajímavou část odpoledne v jeho památníku. Chlapci se mohli nechat vyfotit maminkou na hřbetě lva i na hřbetě zebry a řešili na velké dotykové obrazovce úkol, jak se s Emilem Holubem dostat z jihoafrického Port Elisabeth na sever až do oblastí kmene Mašukulumbů. Napotřetí se nám těžké otázky podařilo vyřešit. Mezitím venku pořádně připékalo, takže auto bylo připraveno víc na smažení palačinek než na vlídné přivítání zpocených turistů. Ale nedalo se nic dělat, studenějšího oře jsme neměli. Klimatizaci jsme nakonec nezapínali a větrali okny. Teplota se pohybovala podle údajů samotného automobilu mezi 32 a 29 stupni. Následovala dlouhá cesta po silnicích plných aut a kamionů přes Hradec Králové, Hořice a Jičín až do našeho čtyřdenního bydla v Pařezové Lhotě těsně u Prachovských skal. Dům uprostřed přírody Českého ráje jsme našli snadno, protože jsem si cestu doma projížděl takříkajíc napůl in vivo a napůl in vitro na mapách Google Maps. V příjemném domku s nádherně tichým okolím nás přivítal příjemný pán s usměvavou malou holčičkou, všechno nám vysvětlil a předal klíče. Jsouce utrmáceni horkem (zatím docela obvyklým, ale má to být horší, protože africký vzduch začíná proudit po potrápení Španělska a Portugalska už i do střední Evropy), jsme už absolvovali jen večeři v pět až deset kilometrů vzdáleném Hotelu pod Šikmou věží, kde vaří dobře (kuchař dostal pochvalu) a navíc za příjemné ceny. Po večeři jsme udělali krátkou třísetmetrovou procházku za tímto hotelem k místu, odkud je vidět Šikmá věž Prachovských skal. Cestou jsme potkali několik myší. Po cestě autem zpět do Pařezové Lhoty jsme už postupně konali hygienu a ukládali se ke spánku. Chlapci tentokrát nevydrželi moje čtení nikterak dlouho, asi po dvou minutách usnul Petříček a po pěti dalších Davídek.
Na Prachovské skály aneb Horolezci, horolezkyně, horolezčata
Druhý den v Prachovských skalách jsme strávili... přímo v Prachovských skalách. Ovšem nikoliv jako horolezci, horolezkyně, horolezčata Ivana Mládka. Předtím jsme však zajeli do Jičína na pěkné náměstí, kde jsme ovšem vzhledem k horku ani nehledali Rumcajse a jeho ševcovskou dílnu (prý tam je), ani se nesnažili navštívit příbytek knížepána nebo neexistující les Řáholec (Rumcajsova jeskyně prý ale existuje a tak pomyslný Řáholec musel být ve fantazii spisovatelově právě tam někde okolo, u dnešní obce Brada). Místo toho jsme ale požádali bližního svého (bankomat) a nakoupili nějaké jídlo a pití. Poté jsme se odebrali v rozpáleném čtyřkolém oři na oběd do oblíbeného Hotelu pod Šikmou věží a následně do míst, kde se platí vstupné do Prachovských skal. Cesta lesem byla i v horku docela příjemná, občasné stíny horko mírnily a my jsme mohli obdivovat krásné pískovcové skály staré prý až 100 milionů let. Jak kluci trefně poznamenali, pamatují ještě dinosaury. Zdejší příroda musí být mimořádně zdravá a výživná, protože stromy, keře i kapradiny vypadají velmi zdravě a odolně a liší se od běžné flóry průměrného českého lesa. Nejkrásnějším zážitkem byl pohled z několika vyhlídek na skály pod námi a občas i nad námi, v dálce pak dvě věže hradu Trosky a pod námi celé panorama krajiny Jičínska včetně jinolických tří rybníků, z nichž jeden se jmenuje Vražda. 
Prachovské skály by se daly označit za jedno z nejkrásnějších míst v Česku, vytvořených přírodou, i když i jiné pískovcové skály mají určitě své kouzlo - ani ty jsme dosud neviděli a teprve uvidíme. Ač zcestovalý/í, Prachovské skály a Český ráj vidím(e) poprvé. Vedle přírodních výtvorů je v okolí také nadprůměrně velké množství historických památek - zejména hradů, zámků a zřícenin, které se ani všechny za čtyři dny nedají stihnout.
Ve znamení středověké krmě
Další den se nesl ve znamení středověku. Složitými cestičkami zvanými silnice (ovšem trochu v horším stavu) jsme prokličkovali do Dětenic, kde je sice i zámek (ten jsme už vypustili), ale zejména Rytířské turnaje, které chtěli chlapci rozhodně vidět. Vedle se nacházela Středověká krčma, kde se skoro všechno děje po středověkém způsobu. S hosty se mluví sice ne tak úplně staročeštinou, ale nějakou směsí staročeštiny tak trochu přeložené do dnešní češtiny, jinak by snad mnohý host ani nerozuměl. Vešli jsme dovnitř na oběd, protože jsme si chtěli vyzkoušet, jaké to tam je a jak se krčma liší například od středověké krčmy v Brně, kde jsme však byli naposledy ještě tak zhruba rok před narozením dvojčat, takže dnešní stav vlastně neznáme. Dětenická Středověká krčma je zřejmě větší, jsou to tři dlouhé místnosti za sebou, svítí se zde výhradně svícemi a krčmář s krčmářkami na hosty pokřikují různé hlášky a dotazy po středověkém způsobu. Všem hostům tykají a tak jsme jim tykali taky, snažil jsem se používat co nejvíc středověkou mluvu a byli zřejmě i překvapeni, protože to moc hostů nedělá. Zasedli jsme ke stolu skoro u otevřených vchodových dveří, kde bylo ještě jakžtakž vidět na Žrádelník (tak se jmenoval jídelní lístek) a vybrali si neperlivé vody na pití (dovoz z 21. století) a na jídlo za nějakých tři sta něco něco, což bylo pro všechny na jednom velkém talíři a jmenovalo se to "Meč zazobaného sedláka". Bylo v tom několik druhů mas, zelí, a 1 (slovy jeden) brambor i se slupkou. A ještě česneková majonéza, možná něco mezi majonézou a jogurtem, ale velmi dobré - máte-li rádi česnek. Maso bylo rovněž z kvalitních surovin a dobře udělané a brambory kvalitní. Před jídlem přinesli dobrý chléb velký asi jako ruka a k němu nůž. K tomu všemu jeden příbor (pro čtyři lidi). Ve středověku se jedlo z jednoho talíře a samozřejmě často rukama, takže to uznáváme jako výkon překonávající středověké poměry. Požádal jsem ještě několikrát o přinesení dalšího chleba (celkem tři), talířů a ještě další velký brambor. A "račiž přinésti ještě tři příbory, krčmářko" a ona na to s předstíranou nelibostí "moc toho chceš!" a tvářila se, jako že žádné další nemají a nic nepřinesla. Spokojenost rodiny nebyla v této chvíli na vysoké úrovni a tak jsem pokus o obdržení příborů zopakoval ještě u krčmáře, který s nějakou poznámkou tři příbory dodal. Osobně mi chutnalo hodně, Blanka nakonec jedla rovněž s chutí, chlapci se v tom trochu vrtali, zelí se samozřejmě ani nedotkli a pokud se na maso dostala česneková majonéza, tvářili se jako by byli vedeni na popravu. Zdálo se nám, že masa i brambor snědli relativně málo a k tomu něco chleba. Ale protože bylo venku asi tak 35 stupňů Celsia (v krčmě o něco líp), zřejmě to stačilo, protože do večeře už pak jedli jenom zmrzlinu v nedaleké cukrárně, kde bylo příjemněji (těsně pod 30 stupňů Celsia odhadem) a to ještě nedolízali celou. Při placení ve Středověké krčmě se krčmářka zeptala "Máš dosti zlaťáků?" a já na to: "zlaťáky vůbec nemám, budou Ti stačiti měďáky? Těch mám opravdu hodně." Kývla a spropitné ocenila slovy "Ó, toto jest další host, který si váží naší práce" nebo něco v tom smyslu. 
Rytířský turnaj a výšlap na Pařez
Následoval hlavní hřeb programu - Rytířský turnaj. U pokladny mě zarazila cena, protože vstupné pro čtyřčlennou rodinu vyšlo na 580 Kč. Trochu jsem pochyboval, jestli za těchto podmínek vůbec jít, slunce pražilo a pokud bychom museli vše sledovat na otevřeném slunci a brzy utíkat před horkem, byly by to vyhozené peníze. Peníze vůbec tečou proudem už v první dny dlouhé celočervencové dovolené a musíme trochu brzdit. Paní prodávající vstupenky uznala, že drazí jsou, ale ubezpečila nás, že diváci budou ve stínu pod střechou, tak jsem vstupenky koupil a šlo se - zámeckým parkem až na Kolbiště. Sotva jsme dosedli, na Kolbiště se vyřítili čtyři rytíři na koních s pestrými erby posetými textiliemi zvanými nejspíš čabraka (koně) a s brněními a halenami (rytíři). Brnění byla zřejmě z lehčích kovů než ve středověku. 
Rytíři hráli národnostně pestrou skupinku - jeden Čech, jeden Polák, jeden Němec a jeden "rytíř VIP inkognito", který svoji totožnost odhalil až později. Byl to císař Zikmund Lucemburský. Následovaly pokusy nabrat kroužek, hody oštěpem na maketu divokého prasete atd., a nakonec došlo i na opravdové shazování rytířů kopím ze sedel na zem. Rytíři uměli padat, padali viditelně podle scénáře, takže žádné velmi drsné shazování se samozřejmě nekonalo a nikomu se nic nestalo, ale byl to opravdu výkon v horku, jaké bylo. I tak však mohl být pád z koně nebezpečný. Jen český rytíř si lil za brnění a halenu vodu ze středověkého poháru, ostatní byli kupodivu vůči 35stupňovému vedru naprosto odolní.
Odjezd ze vsi Dětenice připomínal odjezd v pánvi smažící středověkou krmi. Auto stálo na parkovišti, které postrádalo stín, takže po nasednutí ukazoval palubní počítač 37 stupňů Celsia a pro řízení jsem musel zpočátku používat papírové kapesníčky, aby mi volant nespálil prsty. Otevřeli jsme okna dokořán, při jízdě do pěti minut teplota klesla na pouhých 34 stupňů, načež jsme okna zavřeli a zapnuli klimatizaci, která vytvořila docela příjemné autopočasí. Po zastávce v jičínském Lidlu a doplnění ubývajících bankovek z bankomatu na jičínském náměstí jsme dorazili do pokoje, kde jsme prováděli běžné údržbové činnosti jako sprchování, konzumaci, leh, psaní tohoto textu a podobně. Jakmile osmá hodina odbila a lampa zvaná Slunce ještě svítila, vydali jsme se na večerní jízdu přes ves k rybníčku, odkud vedou schody nahoru na zříceninu Pařez, původně Husí noha a někdy i Matoušův hrad. Hrad se zmiňuje poprvé ve vlastnictví Petra z Pařezu v roce 1372 a jako zřícenina se v pramenech zmiňuje už v roce 1430. Hrad byl zničen pravděpodobně v husitských válkách. Zřícenina je jedinečná tím, že její stavební prvky kombinují skalní sluje a zbytky postavených zdí, to vše s nádhernými výhledy do okolí, takže milovníci historie návštěvu určitě ocení, s výjimkou těch, kteří nutně potřebují vidět na hradech nábytek.
Na hradě Kost a pod Kostí
Africké počasí kolem až 35 stupňů pokračovalo i další den na hradě Kost. Vyjeli jsme brzy a po obědě v Hotelu pod Šikmou věží jsme přes Sobotku a okolo zámku Humprecht dorazili na Kost. Lépe řečeno pod Kost na rozpálené parkoviště. V hradu ovšem byly místnosti, které příjemně chladily. Útok na peněženku dnes pokračoval (ubytování za 1500 denně v to nepočítaje): oběd 600 Kč, parkovné 60 Kč, střelba z luku a kuše uvnitř 120 Kč (děti si střílení užily a my jsme se zchladili před venkovními tropy), vstupné do hradu 600 Kč (trochu přemrštěné, protože bylo relativně málo prostor k prohlídce, ale okořeněno lidmi ve středověkém oblečení, kteří občas něco vysvětlovali), další rytířský turnaj 500 Kč. Plus suverýry a další drobnosti a pochutiny za dalši asi 300 Kč, lépe to ani nesčítat a zavřít oči. Rodiny to nemají na historických památkách úplně jednoduché. Je ale lépe přijít o peníze a mít nadšené děti do historie než nebýt schopni dostat děti na žádné historické památky. Rytířský turnaj už jsem chtěl vynechat, ovšem chlapci udělali hodně smutné obličeje a bariéru téměř nezlomného rozhodnutí o neúčasti na turnaji se jim nakonec podařilo prolomit. 
V mučírně jsem se příliš ochomýtal okolo nástroje zvaného kláda, do kterého jsem se dobrovolně nechal zavřít: ruce do dvou menší otvorů, hlava do většího. Čekal jsem brzké osvobození hned po stisknutí spouště fotoaparátu, ale místní mučitel si se mnou pohrál. Poznal jsem pocit člověka, který takto byl uzavřen třeba až 24 hodin, a i několik minut stačilo. Byl jsem do klády zamčen a vypadalo to, že nebudu jen tak odemknut, takže jsem musel jako středověký zločinec žadonit o propuštění, což se naštěstí stalo, ale ne okamžitě. Každopádně zážitek, na jaký se jen tak nezapomíná. Zajímavá byla také černá kuchyně s kuchticemi a kuchtíkem, kde jsme dostali ochutnat trošičku pohankové kaše s česnekem a cibulí (já), malinké chlebové placky s povidly (ostatní tři členové rodiny), a kousíček perníku.
Hrad Kost patří rodině Kinských. Rytířský turnaj se lišil od dětenického - nikdo se neshazoval z koně, ukázka obsahovala nabírání věnců na kopí, mečové souboje na zemi, a poněkud netradičně přišel i drak. Nejprve v podobě dračího vejce, později jako skutečný zelený tvor se dvěma nohami, jehož představiteli uvnitř muselo být opravdu dračí horko. Drak dokonce dokázal i chrlit oheň a nebyl nakonec zabit, odkráčel do stanu. Další zajímavostí byla princezna Antonie von Lobkowitz, která vládla bravurně kopím i svým koněm a měla krásné princeznovské šaty. Dva ze čtyř členů skupiny herců včetně "lobkovické princezny" měli slovenský přízvuk, drak nemluvil a nebylo známo, odkud pochází. Představení na rozpáleném slunci zvládali herci víc než obdivuhodně dobře, stejně jako v Dětenicích o den dříve.
Cesta na sever, Trosky a Krkonoše - Karkonosze
Další den vedla cesta okolo hradu Trosky. Po cestě jsme zavítali do malého Válečného muzea v Újezdu pod Troskami, které se snaží připomínat válečné události prusko-rakouské války z roku 1866. Tato válka se dotkla obyvatelstva Čech a Moravy přímo vojensky i nepřímo šířením cholery, která nedlouho předtím přišla do severního Německa z Indie. Minimálně 3 moji přímí předkové zemřeli právě na choleru, kterou po českých zemích šířila v roce 1866 pruská vojska. Muzeum však obsahuje také exponáty z první i druhé světové války. 
Na Trosky jsme nevystoupali, chlapci neměli chuť stoupat do výšky pěšky v horku, ale najedli jsme se pod nimi a vyfotili si je zdola. Potom cesta vedla postupně přes Turnov do Harrachova, kde jsme viděli Muzeum skla a něco nakoupili v supermarketu a pak už jsme přejeli hranice a pádili přes polské silnice - nově opravené a lepší než na české straně, ale zato někdy trochu užší - různými vesnicemi do městečka Szklarska Poręba. Tam jsme vybrali - jak se v Polsku familiérně říká polské měně - złotówki (čte se: zuotufky). A dále jsme pokračovali přes mnoho malebných vesniček polského Podkrkonoší až do Milkowa, kde jsme navštívili stavbu neobvyklého domu postaného vzhůru nohama - dole byla střecha a tak dále, prostě všechno úplně naopak. Budou se tam konat různé výstavy umění a dům byl právě čerstvě otevřen, takže jsme byli jedněmi z prvních návštěvníků. Nebylo to nezajímavé a dům byl i trochu nakloněn, takže v jeho útrobách se zdálo, jako by člověk nevládl úplně rovnováhou a měl tendenci kamsi padat ze "stropu", na kterém stojí. Před vstupem do domu bylo upozornění, že lidé s problémy s rovnováhou vstupují na vlastní nebezpečí. Na stropě několika místností  byly připevněny židle a stoly a další předměty, které obvykle bývají opačně. Prostě zajímavý zážitek, bohužel ovšem placený z evropských fondů, čili peníze z daní evropských občanů využité na účel, který by se měl financovat ze soukromých zdrojů (pokud je ziskový) nebo by se neměl vůbec stavět (pokud bude třeba ho dotovat, protože nebude ziskový). Tj. příklad toho, co v EU není v pořádku - někdo dostává dotace z daní na úkor ostatních, kteří platí daně o to vyšší a nedostávají nic. Není to ani pomoc slabým, ani přerozdělování všem prospěšné např. pro bezpečnost země či regionu, ale přerozdělování způsobující pokřivení konkurenčního prostředí.
Pak už to šlo do kopce nahoru až do výšky skoro 900 metrů nad mořem v roztáhlém městečku na severní straně hor pod Sněžkou. Městečko se jmenuje Karpacz a je to jedno z turistických center polské strany Krkonoš (polsky Karkonosze).
Rezervované ubytování jsme hledali v městečku poměrně dlouho a už začínalo být podezřelé, že okolní penziony název OWS Wang nemohly vylovit z paměti a rychle nám ukázat cestu. Mělo být nedaleko slavného vikingského kostela ze 12. století. A taky vlastně bylo. Nakonec nám někdo poradil, my jsme dorazili na místo a za chvíli jsem spatřil moderní budovu s balkóny, kde jsme měli podle všeho (nebo spíš podle trochu zavádějících fotografií na internetu) bydlet. Tato pěkná budova byla ovšem označena jiným názvem. OWS Wang bylo naproti a byla to taková stará socialistická nerenovovaná budova možná ze 70. let 20. století, na kterou možná od té doby nikdo nesáhl. Na recepci jsme ještě měli pocit, že nás možná pošlou naproti nebo někam jinam. Byl tam zvonek s nápisem Recepcja a nikdo nikde. A tak jsme zazvonili a čekali, a čekali. Za pět minut doběhla jedna paní a vypadala notně překvapená a tvářila se, jakoby moc nechápala, že máme rezervované ubytování právě tady. Řekla, ať počkáme, a na dalších 15 minut zmizela. Ubytovací zařízení bylo úplně prázdné, nikde ani noha, ani zvuk. Asi jako kdybyste se vrátli někam do roku 1975, ze kterého všichni lidé odešli. Potom se paní vrátila s mobilem a předala mi majitele nebo ředitele, který potvrdil, že nás má zapsané a že máme dostat pokoj a dokonce řekl dohodnutou cenu. Zaplatili jsme a dostali klíč. Pokoj byl podobně nenový jako celá budova, prasklé sklo v okně, prach a podobné lahůdky, a rodina začala trochu reptat. Toto ubytování se mi tedy nepodařilo před dovolenou vybrat moc dobře a to jsme ještě netušili, co nás čeká večer. 
Vikingský kostel, židovská večeře a zlá polička
Nejprve jsme ale vystoupali na kopec s nádherným dřevěným evangelickým kostelem Wang, převezeným v 19. století z norské vísky Vang. Byl už zavřen, podíváme se dovnitř tedy až ráno. Stravovací zařízení okolo starobylého vikingského kostela začínala zavírat nějak brzy na turistické středisko, přestože ještě ani nebyla tma. Postupně začínali balit své věci i stánkaři, kteří měli spoustu přitažlivých věcí pro naše chlapce - různé dřevěné meče včetně japonských, plyšovou zelenou figurku ze hry Minecraft pod názvem Creeper (něco jako Plížič, vše má čtverečkované, jak je v této hře zvykem). Ty jsme nakupovali až další den. Večer jsme potřebovali i pojíst a jeden stánkař nám řekl, kde je otevřená restaurace. Tu jsme za chvíli našli. Byla jedinečná - židovská, se židovskou kuchyní (ale vedle toho i se středoevropskými jídly). Jmenovala se Žydowska restauracja Odessa podle ukrajinského města u Černého moře. Návštěvu lze jen doporučit - velmi zajímavý výběr exotických jídel, židovská výzdoba, pestrá nabídka, výtečná jídla a velké porce, a proto i o něco dražší, ale určitě se vyplatí navštívit.
Při návratu na ubytovnu (protože lepší název asi nejde použít) jsme po cestě viděli hřiště, na kterém cvičí děti judo v typickém oblečení, což bylo třeba chvíli pozorovat. Člověk něco takového nevidí každý den. Trenér zakřičel hadžime (čili japonsky "začátek, začínáme") a dvojice chlapců i dívek i smíšené se do sebe pustily povolenými chvaty a kopy. Potom jsme vyšli na náš vršek s ubytovnou a za nějakou dobu jsme zjistili, že džudisté tam mají autobus a že po tréninku přicházejí. Ubytovna ožila, byla plná náctiletých dětí. Úderem desáté všechno ztichlo a na chodbě seděly dvě starší paní jako přísný dozor. Děti - džudisté dodržovali noční klid naprosto dokonale. V bojovém umění musí disciplína být, zvláště japonském... 
Davídek ještě ležel na posteli brášky s mobilem, Petříček se do ní vracel a stoupl si na ni nějak prudce. Jeho hlavička se přitom bouchla o špatně umístěnou dřevotřískovou poličku s ostrými rohy. Byl jsem zrovna v koupelně, když slyším divné poděšené zvuky, vyšel jsem ven a vidím krev na polštáři, Petřík pláče, maminka je zděšená a na hlavičce má (Petřík, nikoliv maminka) krev. Nebudu napínat, nemuseli jsme vyhledat nemocnici ani pohotovost a všechno nakonec bylo méně dramatické, než jak to vypadalo na začátku, rozražená byla pouze kůže na hlavě ne víc než centimetr, vydezinfikovali jsme ranku koloidním stříbrem a zlou poličku jsem odnesl do skříně. Napětí po dvaceti minutách opadlo a postupně jsem se přestal bát nejdřív já a Davídek, potom Petříček a nakonec (asi až ráno) maminka. Uvědomil jsem si, že nad Petříčkovou postelí je ještě podivně umístěný starý malý televizor na jakémsi držáku, který by v horším případě mohl spadnout. Proto jsem si Petříčkovu postel vzal já a poslal ho spát k mamince, kde nic nad hlavou zavěšeno nebylo. Potom už jsem mohl chvíli číst knihu ze čtečky v mobilu, chlapci usnuli a postupně jsme usnuli všichni. Abychom nebyli moc negativní, můžeme říct, že ubytovna měla jednu výhodu a to byl čerstvý horský vzduch v celém širém okolí, takže se spalo dobře i po hororovém zážitku (ale asi jen mužskému osazenstvu dvojpokoje).
Ráno jsme zase odcházeli z prázdné ubytovny, protože džudisté jsou ranní ptáčata. Vyšli jsme nahoru na kopec s kostelem Wang, koupili si vstupenky a kostel si důkladně prohlédli. Je to asi jeden z nejhezčích malých kostelů vůbec, zejména dřevěných, pokud nepočítáme velké gotické skvosty jako chrám svatého Víta v Praze nebo Notre Dame v Paříži anebo ještě daleko starší baziliku v italském městě Aquileia, které zřejmě mezi historickými skvosty tohoto typu není rovno. Svatyně Wang byla v Norsku už určena k prodeji k použití jako dřevo na topení (obyvatelé si chtěli postavit nový kostel už ne ze dřeva a potřebovali nějaké peníze), když byla na poslední chvíli zachráněna a převezena do Dolního Slezska, tehdy součásti Německa a dnes Polska.
Z Karpacze jsme zamířili klikatými horskými cestičkami opět nakrátko do České republiky. Než jsme překročili hranice, najedli jsme se v restauraci malého města Lubawka. Cesty se klikatily i za hranicemi a postupně jsme se z Krkonoš a Podkrkonoší dostávali do oblasti Adršpašsko-teplických skal. Zastavili jsme se v Adršpachu na zámku, z něhož se objekt pro návštěvníky historických památek teprve postupně stává, a pokračovali do Teplic nad Metují, kde jsme přespali v penzionu Tara, kousek od vchodu do Teplických skal.
Do Polska oklikou přes Polsko a Česko
V noci byla bouřka a když jsme dopoledne opouštěli penzion, zrovna se nám moc do skal tak trochu za mokra nechtělo. Jeli jsme tedy dál tak, jak nám poradili v penzionu. Z Teplic nad Metují to nejkratší cestou do Wambierzyc nešlo, protože byly zavřené některé silnice na jižní straně od městečka. Proto bylo třeba jet nejdřív zpátky na sever před Adršpach a zahnout krátce do Polska, přes Mieroszów znovu vjet do Česka do Broumovského výběžku. Tady se nám podařilo dojet do města Broumova. Tam jsme se najedli, nakoupili a dojeli do místní národní kulturní památky - velkého Broumovského kláštera, který jsme si se skupinou lidí a průvodcem prošli. Původně jsme si koupili vstup i na mumie mnichů, ale nakonec jsme je vypustili - šlo se tam s průvodcem hned po prohlídce kláštera a my už jsme začínali mít různé tělesné potřeby a navíc původně na mumie chtěla jen mužská část rodiny a tak jsme nakonec nešli. Mumie mnichů jsme viděli mnohokrát v Brně v Kapucínské hrobce a je to prý podobné, řekl nám průvodce. Nechtěli jsme tedy zbylou miniskupinku chystající se s průvodcem na mnichy zdržovat a odešli na klášterní WC. Vidět mumie však bezesporu zajímavé je, i jako téma k zamyšlení nad pomíjejícností všeho, jak připomíná nezapomenutelný nápis u Kapucínů v Brně: "Čím jste Vy, byli jsme i my. Čím jsme my, budete i Vy."
Z Broumova jsme jeli opět směrem ke hranicím a vjeli jsme v tento den už podruhé a na naší cestě dokonce potřetí do Polska. Zhruba za půl hodiny jsme projeli Wambierzyce a zaparkovali před penzionem Pod Mnichem, kde strávíme pět nocí. Pro upřesnění: Mnich nijak nesouvisí s předchozím odstavcem a osazenstvem (jakéhokoliv) kláštera, ale je to zalesněný kopec nad naším novým bydlem. Silnice, která vede z Wambierzyc naším směrem k penzionu a za něj, je vlastně slepá ulice a končí nedaleko od tohoto místa, kde ústí v turistické cesty na Skalne Grzyby a Radkowskie Skaly, což je už potřetí variace na téma pískovcových skal, jaké jsme poprvé viděli zblízka v Prachovských skalách a podruhé jen zdálky v Adršpašsko-teplických skalách. Na kraji lesa, který vidíme ve vzdálenosti asi kilometr odtud z balkónu a kde tyto skály jsou, začíná Park Narodowy Gór Stołowych (Národní park Stolových hor).
Devátý den cesty jsme strávili v lázeňském městečku Kudowa-Zdrój (druhé slovo znamená lázně). Město se nachází na hranici s ČR u Náchoda. Navštívil jsem ho naposledy někdy před 20 lety, když jsem tudy cestoval z větší dálky z Polska přes Náchod do Prahy. Ještě si pamatuji, jak jsem tehdy procházel do ČR okolo téměř nekonečné řady kamionů čekajících na hranicích na celní odbavení. Je skvělé, že nesmyslnou hraniční a celní byrokracii už si mezi Polskem a Českem nikdo snad ani neumí představit. Tehdy jsem v Kudowé-Zdroji obědval v restauraci Piekielko a jak jsem zjistil dnes, stále tady je. Oběd jsme si však teď dali v restauraci Czeska Restauracja Zdrojowa s českou kuchyní (ale naštěstí pro mne i s jinou). 
A potom byl zlatý hřeb programu, hlavně pro chlapečky: Aquapark Wodny Świat čili Vodní svět. Tam jsme se namáčeli dvě hodiny ve slané, nikoliv chlorované vodě. Kluci zkoušeli plavat nejdřív přidržováni zespodu dvěma a poté už jenom jednou rodičovskou rukou. Tím jsme zároveň dokázali úplně vypnout vliv kaziče dovolené - deště. Zatímco jsme plavali, venku pršelo. Když jsme vyšli ven, svítilo už zase sluníčko. Horské střídání počasí. Po návratu do našeho wambierzyckého bydla jsem s chlapci musel absolvovat souboje na meče, sekery a luk se šípy a na chvíli se k nám přidaly děti z jiných pokojů penzionu. Malá holčička řekla, že je ze Štětína, takže s rodiči absolvovali poměrně dalekou cestu od moře až k jižním horám. Na zápraží jako obvykle čekal malý pes (pies) Kuba. Je mu jedenáct a vůbec se turistů nebojí. Jeho rasa je pro Polsko typická, jak jsem si všiml už dávno na svých cestách po celém Polsku, ale nevím, jaká to je.
Další den jsme si prošli Kłodzko (česky známé jako Kladsko, ve středověku dlouho součást českého království). Město, které se pyšní mj. mostem sv. Jana, který je starší než Karlův most v Praze (i když i ten měl předchůdce kousek severněji pod názvem Juditin most). Most je kratší než Karlův, pochází ze 13. století a byl později podle vzoru Karlova mostu ozdoben sochami. Vysoko nad městem se tyčí pevnost (kam jsme nevystoupali) a pod městem je taková ne zcela obvyklá zajímavost, kterou jsem si prošel sám někdy před 20 lety: podzemní chodba, která vede od vchodu u hlavního gotického kostela až na jiný konec města. Je to úzká chodba a poměrně dlouhá, takže před koupením vstupenek se na tabuli u vstupu píše, že dovnitř se nedoporučuje vstup lidem s klaustrofobií a třeba i kardiovaskulárními nebo jinými potížemi. Gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie (*1344, možná měl předchůdce *1194) se nám líbil zvenku i zevnitř. Kromě bohaté výzdoby je v přední části socha Arnošta z Pardubic. Po náměstí se v době naší přítomnosti procházela středověká jednotka s helmami a halapartnami. Město Kladsko (nebo minimálně jeho pevnost) patří k nejstarším sídlům široko daleko, zmiňuje ho už Kosmas ve své Kronice (Chronica Boemorum, tj. Kronika Čechů).
Do kopce a ještě jednou do kopce
Jedenáctý den je ve znamení výšlapu v Národním parku Stolových hor. Nejdříve se ovšem najíme, tentokrát v centru Wambierzyc v Karczmě u Kowala. Poprvé v životě ochutnávám polské národní jídlo žurek, což je vlastně tak trochu i krkonošské jídlo a tak nelze nevzpomenout na Krkonošské pohádky, kde milostpán Trautenberg říká nespokojenou větu: "To kyselo je moc kyselý!" A ještě několik vět v podobném smyslu na další přinesená jídla. Žurek je totiž prý zhruba totéž jako krkonošské kyseloTolikrát jsem už viděl po Polsku stánky, které nabízely žurek a bigos, ale zatím jsem nikdy neochutnal – až teď žurek. A bigos ochutnám taky. Ten je z kvašené zeleniny, takže bych ho měl okusit na vlastní kůži i proto, že jsem napsal knihu Kvašená zelenina pro zdraví a vitalitu, jejíž druhé vydání vyjde zhruba v září 2015, tedy asi za dva měsíce.
Po jídle jsme ještě vystoupali po schodech do zdejší velké baziliky, kvůli které se Wambierzycím říká také Slezský Jeruzalém. Potom jsme odjeli zpět směrem k našemu bydlu Pod Mnichem a ještě asi kilometr za něj, kde silnice končila, kde byla závora a za ní cedule Park Narodowy Gór Stolowych (PNGS). Před závorou je ručně vyvedená cedule s šipkou k poslednímu domu před PNGS "Možna parkować". Zajedeme tedy za dům, kde nás pozdraví starší paní, která si přivydělává k důchodu jako hlídačka vlastního travnatého dvorku-parkoviště. Pokud by např. Polsko zavedlo po vzoru Chorvatska a zřejmě i Česka onu nesmyslnou Elektronickou evidenci tržeb, i tato služba by z trhu zmizela, babička by neměla drobné přilepšení k důchodu a turisté by museli šlapat o kilometr déle po silnici. Stát by z toho přirozeně nic neměl (tak jako tak), ale v případě EET by dokonce ještě tratil na dani z pohonných hmot (spotřební i DPH), protože parkovat by auta musela daleko dříve, potom už se jinde nedá. Tento příklad dobře ilustruje, co provede v ČR systém EET ve velkém, aniž by pomohl státnímu rozpočtu. Chorvatské zkušenosti ostatně prokazují, že EET nezlepšila výběr daní, zvýšila náklady jak na straně podnikatelů, tak i státu, a hlavně měla negativní vliv na počet firem (a tedy i konkurenci) a vedla ke koncentraci podnikání, což je špatně, a nejvíc tehdy, když se to děje vnějším zásahem a přirozeně by se to nestalo. Méně firem znamená vyšší ceny. Byrokracii navíc tedy nakonec zaplatí i ti, kteří si původně mysleli, že se jich nijak nedotkne, protože oni nepodnikají. Všechny náklady a daně navíc se ale přes cenový mechanismus přenesou nakonec na všechny včetně spotřebitelů.
Po zaparkování u wambierzycké babičky jsme už jen stoupali a stoupali do kopců po modré značce. Potkávali jsme turisty, kteří šli opačným směrem, ti první byli Češi a všichni další Poláci. Jedna unavená a zpocená dvojice se vysoko na kopci ptala, jestli tudy dojde do Wambierzyc. Říkám, že ano, po modré zahnout "nadól" (nadul). 
Kluci začali protestovat a ptali se, kde se konečně otočíme. Otočili jsme se až pod skalami, které připomínaly ty Prachovské, které jsme viděli před týdnem. Kdybychom vylezli ještě o čtvrthodinu výše, viděli bychom i hřibovité skály zvané Skalne Grzyby. Jeden hřibovitý obří kámen jsme ale potkali i tak.
Potom už jsme šli dolů a chlapcům se začala viditelně zlepšovat nálada. Nakonec jsme ještě nakoupili nějaké potraviny, a zase neúspěšně zkoušeli sehnat krabici na balík, který si chceme poslat ještě z české pošty v jednom výběžku, abychom s sebou nevozili vše, co vozit už nemusíme. Krabice jsou v této oblasti nedostatkové zboží, zdá se. Poslední šance sehnat pořádnou krabici máme v neděli, tedy zítra. Nepodaří se to.
Jak bankomat kartu navždy pozřel
Den dvanáctý se nesl ve znamení konzumace. Nejprve jsme pozřeli my oběd v gruzínské restauraci Batumi v lázních Polanica-Zdrój - poprvé jsme měli možnost ochutnat tuto národní kuchyni a byla dobrá, chlapci ji ale moc neocenili, protože nejsou otevřeni jakýmkoliv experimentům.  Hned potom pozřel místní bankomat pobočky WBK Bank Zachodni moji kartu a to jsem s ní ani neprováděl žádné nepřístojnosti. Tentokrát jsem pro urychlení místo polštiny zvolil na bankomatu angličtinu, nacvakal číslo PIN, zvolil částku v PLN, jeden z chlapců zmáčkl zelené tlačítko a pak už jsme jen čekali, čekali a čekali... Bankomat ukazoval PLEASE WAIT (Čekejte prosím) a pod tím ještě, že operace se zpracovává. A tento nápis na ní zůstával asi tak deset nebo patnáct minut. Za námi se tvořila fronta, které jsem vysvětloval, že bankomat se nějak zasekl. Za deset nebo patnáct minut nápis zmizel a objevila se černočerná tma. Tedy na obrazovce bankomatu, jinak bylo dost slunečno a teplo. Jeden pán stojící v původní frontě, která se brzy rozpadla, mi poradil, že mám buď zavolat na číslo 19999 do banky, nebo se prostě zastavit další den na této pobočce pro kartu. To mne trochu uklidnilo. Navíc situace není kritická, mám ještě druhou kartu k jinému účtu. Zavolal jsem na číslo 19999 a tam byl obvyklý automat, zmáčkl jsem dle doporučení číslo 3, kde se nabízela možnost mluvit raději anglicky, avšak poté automat sdělil, že komunikuje v pracovních dnech od x do y hodin. Byla neděle, tak nezbývalo, než nechat věci, jak jsou, a vrátit se další den na tuto pobočku pro kartu. Pro jistotu jsem asi za 2 hodiny snížil na kartě limity výběru i placení na nulu přes internet. Mezitím jsme si prošli lázně Polanica Zdrój, napili se místní léčivé vody. Kluci řekli, že v ní je cítit něco jako železo. Potom jsme putovali parkem a hledali velké šachy s figurkami jen o něco menšími než člověk. Jedna rodina zrovna hrála, chvíli jsme je pozorovali. Všimli jsme si, že bankomat, co sežral moji kartu, už zase funguje. Potom jsme se vydali autem do nedalekého Inter Marché něco málo dokoupit k jídlu a dorazili na naše wambierzycké bydlo. Tam jsem v internetovém bankovnictví přes počítač zjistil, že jde snížit limity na kartě na nulu a hned jsem to udělal. Potom jsem našel stránky WBK Bank Zachodni a tam zjistil, jak se dá dovolat přes automat až na operátorku. Operátorce jsem všechno polsky vylíčil, ona slíbila, že zjistí, jestli budu mít kartu na pobočce, pravděpodobně prý ano. Ale že jí to bude chvíli trvat, jestli se jí podaří v neděli vůbec někomu dovolat. A potom už zpět nezavolala. Když jsem zkoušel znova volat na 19999, dozvěděl jsem se, že všichni operátoři jsou obsazeni a hrála mi k tomu pěkná hudba. Protože jsem nechtěl utrácet za mezinárodní hovor s českým mobilem z Polska do Polska, volání jsem vzdal. Pak jsem ještě volal své bance do ČR, telefon byl slyšet jen trhaně (na obou stranách, přece jen je to přes hory) a paní mi řekla, že pokud kartu spolkl bankomat a snížil jsem limity na nulu, mělo by to být v pořádku, druhá možnost je kartu zablokovat. Zítra odjíždíme a jak pevně doufám, i se spolknutou kartou, kterou snad chřtán bankomatu vyplivne do rukou pracovníka pobočky WBKBZ. Anebo už vyplivl, když bankomat mezitím začal fungovat.
Cesta na východ a ještě na východ
Částečně večer a potom ráno balíme naše zavazadla do auta a vyrážíme přes Polanicu Zdrój přes Klodzko a dále přes Złoty Stok, kde je zlatý důl. Nebo přesněji bývalý zlatý důl. V Polanici jsme v bance neuspěli. Paní na přepážce si vyslechla příběh o kartě sežrané jejich bankomatem a řekla, že bohužel nemůže nic dělat, protože bankomaty jim spravuje jiná firma, tudíž kartu na pobočce nemá a je prý potřeba kartu zablokovat a postupovat přes moji banku v ČR. A že ví, že na tom nemám žádnou vinu, ale prostě nic není schopna udělat, aby se karta teď a tady vrátila do mé kapsy. Kartu jsem tedy zablokoval ještě v autě s použitím přenosného počítače a internetového signálu z mobilu, který jsem přepnul krátce na WiFi Hotspot. A jeli jsme dál směrem Złoty Stok, jejíž "kopalniu złota" jsme po zralé úvaze vypustili. 90 minut v podzemí se nám v den, kdy máme zvládnout přes 250 km (plus minus), nechtělo. Ubytování na tento třináctý den nebylo nikde objednáno, chtěli jsme zapíchnout cestu v místě, kde už se nám nebude chtít dál, ale zároveň pokud možno co nejdál po trase. A to se podařilo víc než dobře.
Cesta totiž ubíhala daleko lépe, než bychom si mohli představit. Nejprve po dobře opravených silnicích a nakonec po velmi kvalitní dálnici, která vede z Wrocławi do Katowic. Na dálnici jsme se napojili za Niemodlinem, kde jsme pojedli v restauraci Piast. Tam bylo velmi dobré jídlo a ochotná paní servírka neváhala splnit ani neobvyklé výměnné přání Petříčka (jiné jídlo, než přinesla napoprvé), já jsem zase ochutnal bigos jako další polské národní jídlo, tentokrát na na bázi kysaného zelí. Ještě jsme tam navštívili předlikvidační prodejnu obuvi, odkud jsme si za příjemné slevy odnesli několik párů bot, hlavně pro Blanku.
Niemodlin má pěknou dominantu v podobě kostela, ale je to město průjezdní a zasloužilo by si obchvat. 
Dálnice nás příjemně překvapila, kvalitou se vyrovnala německým, takže se po ní dalo jet rychlostí maximální 130 km/h a protože směrem na Katowice nebyla plná aut, velmi často různé úseky lákaly k ještě vyšším rychlostem až ke 150 km/h. Píšu lákaly, čímž se veřejně nepřiznávám žádnému náhodnému čtenáři z řad polské policie k tomu, že jsem touto rychlostí skutečně jel. Každopádně jsme dorazili velmi rychle ke Gliwicím (před Katowicemi). Tam se odehrála významná "operace pod falešnou vlajkou" čili "false flag operation", jak se dnes říká, před vpádem Hitlerových vojsk do Polska. 
U Gliwic jsme si v této souvislosti všimli poutače k historicky důležitému rozhlasovému vysílači v tehdy německém pohraničním městě Gleiwitz. Vysílač totiž tehdy přepadly polské uniformy, v nichž se ovšem skrývali Hitlerovi lidé. Následně se na tuto svoji operaci v polských uniformách nacistické Německo pořádně "rozzlobilo" a obsadilo jakoby v reakci na to větší polovinu Polska. Menší polovinu Polska plus Litvu, Lotyšsko a Estonsko zase obsadil Stalinův Sovětský svaz. Vše přesně tak, jak se dohodli v tajném dodatku ke spojenecké smlouvě mezi hitlerovským Německem a SSSR, známým jako pakt Molotova a Ribbentropa. Sovětská a nacistická vojska se setkala uprostřed Polska na hranici, vypila spolu nejeden "stakan vodky" a potřásala si rukama, usmívajíce se nad společným úspěchem agrese, který vedl k rozpoutáním válečného pekla v Evropě. 
Gliwice jsme objeli. Jak zjistím o pár měsíců později, i tam jsem musel mít někdy před rokem 1600 nebo ještě dřív přímé předky, protože jeden můj předek v Kroměříži se jmenoval Kašpar Gliwiczký, byl kamnářem a narodil se asi v roce 1643 v době obléhání nebo dobytí města Švédy. Byl to můj 8xpra-děda a zemřel v roce 1688 v pouhých 45 letech. Těžká doba. Od Gliwic jsme jen o málo pomaleji pádili pro změnu na jih, až jsme dojeli do lázní Ustroń v polských Beskydech zvaných zde Beskid Śląski (čte se: Šlonski, tj. Slezský Beskyd). Asi napočtvrté se nám podařilo sehnat ubytování a to zcela královské za výbornou cenu v hotelu Jaskólka (čte se: Jaskulka a znamená to Vlaštovka). Pokój 4osobowy č. 406, který jsme dostali, je vlastně trojpokoj se čtyřmi lůžky, třemi balkony s nádherným výhledem z výšky na Beskydy i městečko Ustroń, se snídaní formou švédských stolů pro čtyři osoby celkem za pouhých 380 PLN, tj. asi 2500 Kč. Uvnitř velmi krásně zařízeno. Místo klíče jsme dostali dvě karty fungující jako klíč. V hotelu jsme i povečeřeli a potěšilo nás i to, že stačí opustit pokoj v poledne, Městečko Ustroń je přes hranice vlastně pár kilometrů od Třince a kousek od Českého Těšína.
Přes nádherné kopečky do Terchové
V den čtrnáctý jsme měli projet podstatně kratší zbytek trasy. Nejprve hotelová snídaně ve formě švédských stolů (velmi dobrá), zaplacení zbylou kartou a odchod z hotelu asi po jedenácté hodině dopolední. Cesta vedla přes další beskydské lázně Wisła, u nichž pramení největší polská řeka stejného jména. Po projetí skoro pohraniční vsi Istebna, kde jsme v supermarketu koupili do zásoby dobré neperlivé vody Žywiec Zdrój, se před námi naskytlo panoráma trochu odlišné od dosavadních zalesněných kopců Beskyd: malebné kopečky plné domečků ve velkém počtu i zeleně, z nichž to téměř lákalo k jódlovacímu volání na jiné pastýře ovcí či krav na jiných kopcích, pokud bychom byli pastýři. Krávy i ovce jsme potkávali také. Pastýři jsme ovšem nebyli, a tak jsme jeli dál. 
Pokus překročit hranice v tzv. Trojmezí, kde se stýká hranice Polska, Česka a Slovenska, byl neúspěšný. V dáli to vypadalo na zákaz vjezdu a oslovená maminka s kočárkem řekla, že do Słowacji tudy asi neprojedeme autem, protože se tam silnice opravuje a použila nářeční slovo Ni místo obvyklého Nie, čímž dokreslila polským nářečím kouzlo místního kopečkovaného kraje severně od Kysúc. Projeli jsme tedy oklikou přes Koniaków (Koňákov) a Zwardoń přes hranice na Slovensko, kde za chvíli začala nepříjemně houstout doprava a jelo se velmi pomalu. Kamiony a uzávěrky nás zdržovaly až do Čadce, kde se podařilo vystoupit, protáhnout kosti a navštívit blok moderních marketů včetně hraček, kde kluci nabrali nějaké skládací stavebnice, protože toto je teď začalo bavit skládat. A mají na to talent, zdá se. Kousek vedle u Kauflandu byl bankomat, který jsme potřebovali požádat o eura. Podařilo se a pak jsme jeli dál směr Terchová, kde máme objednané bydlo na 4 noci. Počasí se zhoršilo a tak nás zítra čeká nejspíš hlavně muzeum.
Den 15. začal obědem v restauraci Kultúrny dom Andreja Hlinku a potom následovalo Múzeum Jánošíka a Terchovej, nějaké obchody se suvenýry (kluci mají nová trička) a místní Lidl plus odpočinkový program v našem bydle. Na obloze stále zataženo, poprchávání se zmírňuje, večerní procházka a jinak čtení a podobné aktivity. 
Píseň o Smraďochovi
Kluci už několik dnů zpívají vlastní píseň, kterou složili na melodii staré písničky Na kopečku v Africe o loupežníku Babinském (text), který seděl v Brně na Špilberku, než se stal na sklonku života zahradníkem. A protože je text jejich adaptace podařený, zde je:
Bez zbroje a bez nože, 
běhá Smraďoch po dvoře,
ach ouvej,
Bez zbroje a bez nože,
chodí Smraďoch v komoře,
ach jo.
Se zbrojí a s nožíkem,
běhá Smraďoch s košíkem,
ach ouvej,
se zbrojí a s nožíkem,
chodí Smraďoch s rohlíkem,
ach jo.
(autoři textu písničky David a Petr Machalovi říkají, že mají na tento text copyright, © čili autorská práva, a zveřejnění mi výslovně povolili).
Pro pochopení je nutno vědět, že Smraďoch čili Smraďoška (dříve Ponošák či Ponoška) je jejich vymyšlená literární postavička, kterou tvoří vlastně jakoby jejich vlastní nohy žijící si svým vlastním životem nezávisle na nich. Tedy ta část noh, co se obléká do ponožek, ale která má vlastní "rozum" nebo spíš "nerozum". Smraďošky jsou obecně zlé a zlomyslné, říkají věci naopak než jak jsou, ale ne vždy (což je poměrně zákeřné), a pojí se k nim už nejmíň rok nebo dva různé příběhy. 
Smraďoši mají pět hlav, vypadají takto a každý jistě uzná, že z nich jde strach. Písnička v podání obou autorů je zde k poslechu a zde ke stažení - stojí rozhodně za poslech víc než jednou. Pro úplnost dodejme, že dílo bylo nahráno v Terchové na Slovensku dne 15. 7. 2015.
Den šestnáctý jsme strávili na hradě Strečno, k němuž jsme se dopravili autem (na druhý břeh Váhu), přešli jsme most přes zde obrovský Váh do vsi Strečna (kluci byli překvapeni šířkou řeky a délkou mostu) a potom jsme vystoupali nahoru na hrad. Ten jsme si prošli s průvodkyní a spoustou dětí se žlutými tričky, které trochu moc štěbetaly do výkladu, který tak místy nebyl slyšet. Dozvěděli jsme se, že jedna z nejznámějších majitelek Strečna Žofia Bosniaková zemřelá roku 1644 v pouhých 35 letech na tuberkulózu byla prohlížena návštěvníky (snad jako mumie) až do roku 2009, jestli se nepletu, tedy do doby, než jeden mentálně narušený jedinec návštěvník polil mrtvolu benzínem a zapálil. Na nejvyšší věži je nádherný výhled do dalekého širokého okolí. Celkem jsme prý vystoupali asi 690 schodů nahoru (a některé pak i dolů). Za zmínku stojí určitě i studna na nádvoří, jejíž hloubka je 88 metrů a kterou kopali asi deset let.
Juraj Jánošík - postava na kopci
Po cestě zpátky do Terchové jsme se najedli v Zbojníckej krčme a den zakončili dalším výstupem, tentokrát v Terchové na kopec s kovovou sochou Juraje Jánošíka, z něhož je rovněž nádherný výhled na celou obec a okolní kopce a malofatranské skály. Tedy den zakončila rodina, protože já jsem si udělal ještě jeden pětikilometrový pochod po obci a okolí, původně k bankomatu, který jsem si pak ještě protáhl a vrátil se asi za hodinu.
Následující den jsme si poslali na místní poště balík s hračkami. mapami z už projetých oblastí, špinavými tričky atd., abychom trochu uvolnili prostor v kufru auta. Bylo asi 33 stupňů Celsia, ale nad Terchovou se tvořily větší mraky a v dálce byl slyšet hrom, což zapadalo do terchovské slovenské atmosféry s tradiční hudbou a nemohlo nepřipomenout slova slovenské hymny "...hromy divo bijú, zastavme ich bratia, veď sa ony stratia, Slováci ožijú." A připomnělo to i dobu, kdy slovenská hymna byla upravena v době před rokem 1989 ideologicky tak, že "zastavme ich, bratia" bylo vyměněno za "zastavme sa, bratia", aby náhodou nebyl vzbuzován v lidech pocit, že mají zastavit tehdejší mocipány. Ale zpět k počasí v Terchové: mraky hřměly v severní polovině oblohy a tak jsme se rozhodli jet na jih do Vrátné doliny. Mraky se rozhodly jít za námi a pokryly celou oblohu, což vedlo k příjemnému poklesu teploty někam ke 30 stupňům nebo níž, ale vzalo nám to odvahu pokračovat do lesů a hor. Projeli jsme si tedy silnicemi opatřená místa autem, občas zastavovali u zurčících potůčků, a když jsme dojeli zpátky do Terchové, mraky byly pryč a déšť se nekonal. 
Kluci, kteří o den dříve reptali ohledně výstupu na kopec s kovovým Jurajem Jánošíkem, dnes sami navrhovali, že chtějí právě tam a že tam budou nejrychleji z nás (což se taky stalo, i když my s Blankou jsme zvolili nejpříkřejší cestu). Nahoře jsme zůstali asi 20 minut a kochali se pohledem dolů a na všechny kopce včetně kopce Pupov (1095 m), pod kterým se Juraj Jánošík narodil a jehož název se velmi líbí Petříčkovi, který si pro sebe vytvořil přezdívku Pup čili Pupísek, zatímco Davídek je zase Udýsek. A tímto dnem jsme završili pobyt v Terchové a zítra míříme zase pro změnu do Polska, kde budeme týden bydlet nad městem Zakopane v Tatrách.
Do perly polských Tater
Potřetí v životě mířím do Zakopanego, s Blankou podruhé, když naposledy jsme tam byli přesně před 10 lety. Tehdy ještě kluci nebyli na světě ani na cestě a my jsme ještě nebyli oprstýnkovaní. Jeli jsme i tehdy přes Terchovou (1 nocleh ve Staré škole předělané na ubytovací zařízení). Tehdy bylo v Terchové zrovna 36 stupňů Celsia, a dodnes si pamatujeme, jak jsme střídali vyhřátý pokoj a sprchu a ven si dovolili jít teprve kvečeru. Dnes už jsme na horka jaksi zvyklejší, zdá se.
Ráno máme opustit bydlení v Privátu Alenka do 10.00 a vyrážíme směr Orava. Tady má Blanka i kluci předky, protože jsme se při genealogickém pátrání dopátrali až k příjmení Orava na Valašsku, což je neklamné znamení, že některý prapra....dědeček musel přijít z Oravy. I já mám pravděpodobně předky na Slovensku, nejspíš v 16. století a dřív okolo města Senec. Proto jsme všichni zároveň částečně i Slováci, i když po cestě mluvím slovensky občas jen já, protože se mi chce. Jak ví většina genealogů, kteří se dostali hluboko a o předcích přemýšleli, není možné v našem středoevropském prostoru nemít české, slovenské, německé, polské, rakouské, maďarské i židovské předky dejme tomu v posledních 600 letech, a není možné nemít předky téměř všude po světě, ale v podstatně delším časovém horizontu tisíců a desetitisíců let. Včetně egyptských rolníků i faraonů, mongolských a čínských bojovníků, starých Indů, Kartaginců i Římanů a dokonce i Amerických Indiánů, proroka Mohameda a nejspíš i Konfucia. Blíže k tomu a nejen k tomu bude v mé další knize "Kdo jsme a odkud přicházíme. Netušené souvislosti hledání předků."
Po cestě do Polska jsme se zastavili v Zuberci, kde je skanzen - Múzeum oravskej dediny. Okolo Zuberce probíhal právě závod cyklistů, takže jsme opatrně objížděli závodníky, až jsme dorazili do skanzenu. Slunce začínalo připékat, ale teplota se nevyšplhala přes 33 stupňů, většinou kolem 31 stupňů Celsia, zatímco někde v ČR bylo v té době až přes 37 stupňů C ve stínu. Skanzen protínal nádherný horský potok a většina chalup byla navíc doplněna různými řemeslnými výrobky a suvenýry, z nichž se chlapcům zalíbila umně zdobená truhlička s klíčkem na zamykání. Stála 10,80 eur a my jsme před vjezdem do Polska měli posledních 10,20 eur. Paní nechtěla přijmout žádnou zahraniční měnu místo šedesáti centů. Nakonec jsme však zjistili, že mají kluci ve svojí peněžence v autě ještě něco přes dvě eura, vrátili jsme se pro ně a truhličku koupili. Oravská vesnička ze starých časů měla popřestěhované dřevěné domy (drevenice) z mnoha vesnic Oravy a určitě jsem ji už někdy v minulosti navštívil, možná před 20 lety nebo dokonce ještě v době vysokoškolských studií, což bude tak nějak čtvrtstoletí. Nejvýše se nachází kostel původně ze začátku 15. století, kde dokonce ještě několik malovaných dřevěných desek z této doby pochází. Původně římsko-katolický kostel pak nějakou dobu sloužil jako evangelický kostel. Ve vesničce je i latinská škola, ve které se učil básník Pavol Országh Hviezdoslav.
Potom jsme už zamířili do Polska přes bývalý hraniční přechod Suchá Hora. 
Krupówki - lidské a obchodní hemžiště
Asi za dvacet minut jsme stoupali po ulici Salamandra v Kościelisku na vrch Gubałówka, kde máme sedmidenní byt v dřevěném domě v polském tatranském stylu v komplexu dřevěných domů zvaných Górski Dworek. K našemu komplexu několika domů jsme se dostali skrze zákaz vjezdu, ale protože jsme zde ubytovaní, můžeme. Projíždějící policisté se nás ptali, kam jedeme a když jsme jim řekli, že tu máme nocleg, řekli jen, že dál už se jezdit nesmí a jeli pryč. Za chvíli vyběhla z domu paní správcová, dala nám klíče, mohli jsme zaparkovat uvnitř a odebrat se bez auta na pěší pochod po Gubałówce až ke stanici "kolejki" PKL (Polskie Koleje Liniowe). Zde jsme zakoupili lístek dolů do Zakopaného a zpět pro 4 osoby, což vyšlo na 500 Kč, a to už po drobné slevě pro děti. Ve vláčku o dvou vagonech, který jel pořád dolů a dolů (asi deset minut) nám zalehly uši jako v letadle z Brna do Říma.
A tak uvnitř dolů jedoucího vagónku proběhl humorný rozhovor. Petříček se obrátil na maminku a říká: "Já mám zalehlý uši!" Maminka na to: "Já taky." A Petříček se obrátil na druhou stranu na Davídka a zeptal se ho: "Taky máš zalehlý uši?" A Davídek na to: "Co? Neslyším." To mi připomnělo starý vtip, jak jede pán na kole a drnčí mu blatník a kolemjdoucí mu říká několikrát za sebou: "Pane, drnčí vám blatník!" "Co?" "Pane, drnčí vám blatník!" "Neslyším, drnčí mi totiž blatník."
Za deset minut sjezdu kolejkou (podobá se petřínské v Praze) jsme přistávali dole, vagónek nás vypustil ven. Přímo do lidského a obchodního hemžiště, kde z věcí, věciček, suvenýrů a ovčích sýrů je k dostání vše, na co si turista může vzpomenout, i co v životě neviděl. Stánky od dolní stanice "kolejki" volně přechází v centrální ulici města Zakopane, která se jmenuje Krupówki. Protože jsme tady byli naposledy před deseti lety, známe to tady, ale přesto jsme měli pocit, že počet stánků je ještě větší, nabídka ještě pestřejší a totéž platí i pro kamenné obchody na hlavní ulici Krupówki (čte se: Krupufky), kde je otevřeno vše i v sobotu večer včetně pekáren a lékáren. Zakotvili jsme v Karczmie na Zbóju, kde jsme se najedli. A potom jsme nemohli nekoupit nadšeným očím chlapečků trička na motivy hry Minecraft. Ta tady před deseti lety nebyla...
Devatenáctý den byl odpočinkový, strávili jsme ho celý na našem vrchu Gubałówka, naobědvali jsme se v místní krásné dřevěné restauraci Karczma Honielnik, která se pyšní tím, že je nejvýše položenou "karczmou" v celém Polsku, ve výšce 1120 metrů nad mořem. A protože chutně vařící krčma - restaurace je vedle našeho komplexu typických severotatranských tradičních dřevěných domů s byty pro turisty, bydlíme v této výšce i my. Potom jsme šli po silnici lemované stánky po našem vrchu asi kilometr na východ postupně až k televizní věži. Mezitím jsme se kochali nádhernými výhledy na celé Zakopane i za ním ležící skalnaté vrcholy Tater, mj. Giewont (1895 m nad mořem), který je zároveň jedním ze symbolů Polska. Je na něm kříž, viditelný i odtud z našeho dlouhého vrchu Gubałówka. Nejvyšší horou Polska jsou však Rysy (2499 mnm). Nejvyšší slovenskou horou je (samozřejmě opět v Tatrách) Gerlachovský štít, který má 2655 metrů nadmořské výšky.
Vrcholovým zážitkem pro chlapce - možná za celou dovolenou - byla jízda na motokárách. Poprvé v životě sami řídili motorové vozidlo (každý jedno), které jelo na benzín a kde se přidával plyn a brzdilo. Zvládli to na jedničku, udělali víc než deset kol a řízení a jízda je uchvátily natolik, že chtějí zážitek nutně zopakovat.
Na hradě Niedzica, kde straší
Na den dvacátý jsme zařadili návštěvu hradu Niedzica, protože počasí vypadalo nejistě. Nejprve jsme dojeli autem na jih města Zakopane, tedy z našeho kopce dolů a dolů a doleva a doprava až jakoby těsně pod hlavní Tatry, které vidíme z našeho kopce za městem, najedli se ve srubové karczmie Bąkowo Zohylina (čte se: Bonkovo zochylina a v místním goralském nářečí to znamená něco jako čmelákovo útočiště). Na jižní straně Zakopaného jsme zjistili, že i tam přibývá turistických davů oproti stavu před deseti lety. Potom jsme chlapcům ukázali Willu pod Nosalem v klidné slepé ulici, kde jsme naposledy bydleli (já dokonce dvakrát) a kde jsme měli bydlet i teď po deseti letech zase ve stejném domě, ale nebydlíme, protože pronajímatelé tuto vilu po naší objednávce prodali a přesunuli nás na Gubałówku. Když jsme k ní přijeli, slyšeli jsme vrtání a řezání, takže Willa pod Nosalem se opravuje.
Potom už kulaté kroky našeho oře vedly přes tatranské vesničky a městečko Bukowina Tatrzańska postupně až k hradu Niedzica, kde byl mj. vězněn Jánošík a ještě dříve se tu podepisovala smlouva mezi polským králem Vladislavem Jagelonským a (mj.) uherským králem Zikmundem Lucemburským, něco ve smyslu velepytel mincí z drahého kovu za území okolo tohoto hradu. Před vstupem do hradu se nachází zajímavá trojúhelníková značka s červeným lemováním (Pozor! čili polsky Uwaga!), která má uvnitř vyobrazeného ducha. Tedy něco jako Pozor, zde straší. Pod značkou je časové omezení "od 21 godziny do pienia kurów" čili do kuropění. Hrad jsme si prošli (jen kluci poprvé - říkali, že si ho představovali větší), pokochali jsme se vyhlídkami na přehradu, lesy i Tatry v dáli, koupili trička s hradem a nápisem Wakacje z Duchami w Niedzicy (Prázdniny s duchy v Niedzici) a vydali se na zpáteční cestu. Zastavili jsme se v přírodní rezervaci okolo řeky Białka s krásnou tatranskou a podtatranskou lesní a skalní scenérií, spoustou kulatých a elipsovitých bílých žulových kamenů, po kterých se dalo vejít až třeba do třetiny řeky téměř suchou nohou a čistou zurčící vodou. A nakoupili v supermarketu Biedronka, kde mají asi o něco lepší výběr než v našich supermarketech - mj. i tyto skvělé polské sedmizrné chleby Kromka7zboź, které vyrábí místní pobočka švédské firmy Lantmannen Unibakke Poland (na dálku z ČR je ale koupit nejde a to ani přímo od výrobce - škoda).
Další den jsme strávili na našem kopci a procházeli skrze nějak větší davy turistů až k místu okruhu s motokárami, kam se kluci těšili a kde se konala další motokárová jízda, pět minut po patnácti zlotých krát dva chlapci, tj. celkem 200 Kč. Potom kluci vyzkoušeli ještě jednu atrakci za tutéž cenu, 15 minut skákání na velké trampolíně s přichycením shora. Prý to bylo dokonce ještě lepší než motokáry. A Petříček sám, protože Davídek nechtěl, se svezl poprvé v životě na poníkovi nebo vlastně na čemkoliv živém. Poník se jmenoval Siwek, čili něco jako Šediváček.
Pochod přes Nosal aneb Medvěd lidi neloví
Den dvacátý druhý dovolené i července jsme se rozhodli pro uskutečnění pochodu přes Nosal. Nejprve jsme dojeli na jižní stranu Zakopaného, najedli se Pod Nosalem kousek od našeho bývalého bydla z doby před deseti i patnácti lety, přičemž kluci si dali pstruha,  já staropolski bigos v chlebu a Blanka si dala žurek. Počasí bylo značně slunečné, teploty se pohybovaly kolem 30 stupňů Celsia, což by se dalo označit za docela příjemný chládek oproti tomu, co se prý dělo doma. Např. v Řeži u Prahy prý v tento den naměřili 39,2 stupně C. Chvíli jsme čekali na autobus na zastávce, která nefungovala, a když nic nejelo (chtělo to jít o pět set metrů dál a tam autobus jezdil), rozhodl jsem operativně překonat cestu do Kuźnic (autem se tam nesmí) koňmo.
Pán s koněm a vozem stál opodál a měl radost, že k němu přišel výdělek, usadil nás na vůz, vybral 70 PLN (necelých 500 Kč) a jelo se. Kůň se jmenoval Dudek, pán byl za Zakopaného a pochlubil se nám, že již přes 40 let má stále jednu manželku a je spokojený. A že má i dvě šikovné vnučky, které už začaly chodit na gymnázium. Po cestě nám ukázal kostel (ten jsme předtím viděli zevnitř), kde se prý schovávali lidé z hnutí Solidarność, které bylo katalyzátorem konce diktatury v Polsku v 80. letech minulého století. A kousek dál zase gymnázium se sportovním zaměřením, kde prý studoval i slavný skokan na lyžích Adam Małysz. Nahoře v Kuźnicích jsme sesedli z vozu, rozloučili se s pánem a vydali se k zurčícímu potůčku.
Než jsme začali výstup na Nosal, přečetli jsme si ceduli o tom, co dělat, když potkáme medvěda. "Medvěd lidi neloví" stálo tam nejprve na uklidnění, takže je třeba zachovat klid, rozhodně medvěda nekrmit, protože by si mohl nebezpečným způsobem říct o přídavek, a nejlepší prý je normálně od něho odejít. S tímto poučením jsme se vydali vzhůru, vystupujíce výš a výš. Davy turistů byly (na rozdíl od centra města a našeho kopce Gubałówka) nějak řidší než před deseti lety, což mohlo být způsobeno teplým počasím, nově zprovozněnou sedačkou na ještě vyšší a skalnaté hory Tater a nebo tím, že už bylo odpoledne. Kluci měli po pstruhovi maxisílu a nejenže poprvé při výstupu do kopce v přírodě neprotestovali, ale naopak si cestu užívali a z výšky na nás pokřikovali, abychom trochu přidali a došli je. Já jsem musel sundat tričko, protože výstup vzhůru způsobil, že ze mne trochu tekl pot. Před vrcholem jsme překonali horoleznou skálu, o které jsme ale věděli dopředu a která nejde obejít, jen na ni prostě nějak vylézt. Nahoře na Nosálu už byl krásný výhled, ale pořád 30stupňové horko. Stín se samozřejmě dal najít, protože hora je zalesněná. Pochod nahoru i dolů na druhou stranu směrem do města trval asi dvě hodiny. Nejvíc si ho užili kluci, což bylo největší pozitívní překvapení dne, týdne i měsíce. Byli hrdí na to, že zdolali svůj první kopec vysoký 1206 metrů až na samý vrchol a že se jim to moc líbilo. Horký den jsme završili zatopením v krbu, protože uvnitř v bytě míváme trochu zimu - polosklepní byt v domě jinak dřevěném, ale vespod kamenném.
Další dva dny jsme trávili odpočinkově - chodili jsme jen pěšky po Gubałówce a chlapci zase absolvovali další motokárové jízdy a skákání na veletrampolíně. Vypadá to, že budu moct brzy předat řízení auta zdatným motoristům. Cestu do Krakova jsme nakonec vypustili a odložili na jindy, už se nám nechtělo absolvovat 90 km oběma směry v jeden den a trávit čas mezi davy na královském hradě krakovském v horku.
Tam okolo Levoči, tam še voda toči
V den 25. jsme sbalili naše saky paky, nasedli na červeného oře a vydali se přes Tatry na jih. Ani jsme nestihli utratit všechny polské zlotufki a ocitli jsme se náhle za nápisem Granica Państwa a tedy na Slovensku. První zastávka byla u bankomatu v městečku Spišská Belá, bylo třeba načerpat zase eura. Venku bylo 30 stupňů Celsia. Nasedali jsme zpátky do auta, když tu na nás volá starší pán sedící na lavičce naproti. Vystoupili jsme a pán nám ukázal na naše přední kolo, že tam máme problém. Kolo natrhnuté, povrchová díra čili defekt. Co teď? Sobota časně odpoledne, pneuservisy asi nebudú premávať celý zbytek víkendu. Popojeli jsme k benzince, kde pán ochotně vytočil číslo známého z pneuservisu, ten se ovšem nacházel asi tak 200 km daleko. Když jsme se vraceli k autu, pán stojící vedle zorganizoval pomoc, načež se nás ujali dva další pánové, kteří nás odvedli (svoje auto a my za nimi) ke svému domu. Tam nám pomáhali vyměnit kolo za rezervu, načež to shledali řešením neoptimálním, protože na rezervě se daleko jet nedá. Rodinu jsme tedy zanechali na zahradě, auto u domu, a já jsem byl nasednut do jejich služebního auta a jali jsme se objíždět místní pneuservisy  první, druhý, zavřeno, třetí - otevřeno. Tady se nám podařilo získat starší dočasnou pneu za 10 eur, místní odborník nás uklidnil, že defekt na naší pneu nebyl nijak strašný a dalo se s tím celkem bez problému jet, ale pokud chceme, vymění nám ji za starší - což jsme odsouhlasili a udělali. Potom jsme dojeli zpátky na kraj Spišské Belé, kde Blanka s dětmi seděla na zahradě u domu a u auta. Po cestě jsem se dvou našich dobrodinců ptal, jak se teď na Slovensku žije a ten mladší se usmál a řekl východniarsky: "Keby bolo lepše, už by sme to ani něvytrimali." Tedy stejně jako říká moje teta česky, že kdyby to bylo lepší, už by se to ani nedalo vydržet. Zřejmě rčení docela geograficky rozšířené. 
Pánové pomohli nasadit nové staré kolo, staré narušené jsme dali do kufru (prý se vyplatí spravit, ne vyhodit) a naskládali jsme na ně zpět ze spišského trávníku všechny vyskládané batožiny, tašky, bagáže a zavazadla tak nějak v rychlosti až po samý vrch a mohli jsme pokračovat v cestě. Pánové ani na trojí žádost, že bych jim rád něco za to dal, natahuje k nim přitom ruku s bankovkou aspoň "za benzín a na pivo", ale nereagovali a nechtěli o tom vůbec slyšet. Rozloučili jsme se tedy s těmito dobrosrdečnými lidmi ze Spiše a jeli dál směrem na jih. V Popradu jsme pojedli a asi v 15.00 dorazili do apartmá v objednaném hotelu U Leva na náměstí Majstra Pavla v Levoči, kde trávíme jednu noc. V tomto městě v letech 1934-36 trávil povinnou vojenskou službu můj děda Jan Machala. 
Plánovanou zastávku na Spišském hradu jsme kvůli pneumatickému zdržení vypustili. 
V prostorném apartmá hotelu bylo horko, větrali jsme tedy a za chvíli nám v tom pomohl déšť a bouřka, takže klima uvnitř se stalo příjemným, a naplnila se zároveň slova místní písně ve východniarském dialektu slovenštiny: Tam okolo Levoči, tam še voda toči. Večer jsme se prošli po pěkném náměstí s mnoha starobylými budovami a arkádami a další den (26.) dopoledne jsme si prošli muzeum a kdysi i bydliště Majstra Pavla z Levoče, čili slavného zdejšího řezbáře. Protože v jeho době zřejmě ještě nebyla běžná příjmení, jmenoval se prostě Pavol z Levoče, někdy i Pavol Rezbár z Levoče a to přízvisko nezdědil po otci, označovalo prostě  jeho zaměstnání. V Levoči žil začátkem 16. století, nejpozději od roku 1506 a zemřel zde v roce 1542. Dům po něm vlastnila jeho žena a potom jeho dcera s manželem. Po malém muzeu a domě Pavla z Levoče jsme navštívili gotický chrám, kde je mnoho jeho řezbářských uměleckých děl, ale i díla starší, dokonce i nástěnné malby ze 14. století a řezbářské práce z doby před příchodem Majstra Pavla do Levoče. Protože jeho styl prý připomíná německé řezbářské školy, musel se zřejmě učit svému umění někde západně od Slovenska a možná právě v Německu.
Pod Bükkem, za Bükkem...
Potom už následovala cesta na jih přes Rožňavu (jídelní zastávka) a přes hranice zajímavou krajinou kopečků do městečka Bélapátfalva, kde jsme zakotvili v objednaném bytě v místním předměstíčku Bélapátszombat, tentokrát na tři noci. Z terasy vidíme zalesněné hory (dosahující místy až 900 m nad mořem) pohoří Bükk. Scenérie pro většinu rovinatého Maďarska netypická a opravdu krásná. Název pohoří Bükk zřejmě nemůže být nic jiného než pomaďarštěné slovo "buk" čili něco jako Bukovina. Což zároveň pravděpodobně znamená, že název je starší než doba příchodu Maďarů sem do Pannonie. Po ubytování a zaplacení a vynošení zavazadel z auta jsme se vydali hledat (naštěstí autem, i když jsem rodinu přemlouval, že pěšky by to bylo lepší) do městečka nějakou restauraci, ale žádná už nefungovala. Nakonec se podařilo najíst se v Szilvásváradu, který je pět kilometrů odtud. Číšník uměl dokonce dobře anglicky, tak jsem nemusel rozmotávat svůj velmi nedokonalý maďarský jazyk, který jsem musel použít už při ubytovávání se, protože majitelé penzionu umějí jen svůj rodný jazyk. Ubytování bylo levné, trochu stísněné, ale bylo tam vše, co by člověk mohl potřebovat nebo co potřebuje v bytě na dovolené. Jedna jediná věc chyběla úplně - wifi internet. A tak jsem při psaní tohoto textu musel zapnout poprvé Wifi Hotspot přes mobil a převysílat si tak internet v mobilu do PC. V případě chlapců měla absence internetu zázračné účinky, protože se začali zajímat i o jiné věci než počítačové hry na svém novém mobilu.
Další den byl pochodově turistický. Místo k vodopádům, které byly v plánu, jsme nejprve zamířili na kopec s rozhlednou. Počasí nebylo úplně ideální, poprchávalo, ale přesto jsme šli po modré stále nahoru, což mělo být dva kilometry, ale bylo to zřejmě o dost víc. Asi tak po čtyřech kilometrech (odhad je samozřejmě přehnaný) jsme se zeptali protijdoucího pána, kolik száz méter to ještě je, a on to odhadl, že prý tak három száz (tři sta). Ale po třech stech metrech nebo víc jsme se ocitli na jakémsi parkovišti, takže sem dokonce vede silnice, a rozhledna byla ještě dál a výš. Rodina začala trochu protestovat, že Rozhledna tisíciletí čili MILLÉNIUM KILÁTÓ je příliš vysoko a že bychom to měli otočit. Ale přece jsme nakonec k ní došli a vystoupali i její přibližně stojeden schod čili dvacet metrů na vyhlídkovou plošinu. Rozhledna se nachází na vrcholu druhé nejvyšší hory Bükku, která se jmenuje Bálvány (Bálváň) a měří 956 metrů nad mořem. Nejvyšší hora Bükku Istálóskö je jen o tři metry vyšší, pokud se nepočítá rozhledna na Bálvány, samozřejmě. Shora byl úchvatný pohled na všechny strany, na celý Bükk a v dáli bylo vidět i pohoří Mátra, dole pak město Szilvásvárad (čte se: Silvášvárad), ze kterého jsme vyšli a kam jsme se zase vrátili. Kluci už suverénně zdravili veškeré protijdoucí turisty Jó napot nebo Jó napot kivánok. Dolů to šlo rychleji.
Další trasa už vedla autem na parkoviště k vláčku, který jezdí k vodopádům v Bükku hned kousek za městečkem Szilvásvárad v údolí Szalajka (Salajka). Když jsme dorazili k prodejně jízdenek, byla už ZÁRVA čili zavřeno. Poslední vlak jel zrovna zpátky a tak jsme si prohlédli stánky a odjeli zpátky do bydliště. 
Den dvacátý osmý jsme strávili v městě Eger, které má dokonce i minaret, protože asi sto let ho drželi Turci. My jsme ale zamířili po akci EBÉD čili oběd (mnoho slovanských slov je v maďarštině) do místního akvaparku - termálních lázní. Chlapcům se tam líbilo, protože nejenže zase zkoušeli plavat, ale dokonce mohli na sebe i na další děti střílet z vodního děla. Dokonce se s dalšími chlapečky i domluvili, protože většina z nich byla z Polska.
Na Rybářské baště
Dvacátý devátý den července i dovolené už se cesta pomalu nachýlila ke svému konci a my jsme zamířili do hlavního města Maďarska Budapešti. Cesta po dobře opravené či snad i relativně nové dálnici šla poměrně rychle až do určitého bodu před Gödöllö, kde kousek po nápisu či upozornění Práce na silnici najednou doprava zamrzla v jednom pruhu, kde se pojíždělo rychlostí asi sedm kilometrů za hodinu, a to zhruba celých sedm kilometrů. Nejkurióznější na tom bylo, že druhý pruh oddělený kužely, kam se nesmělo, byl naprosto v pořádku a žádné práce se na něm nekonaly. Spekulovali jsme o tom, že možná šlo o nějaké využití/zneužití eurodotací na opravy, které se nedějí, ale na které se čerpá. Ať už to bylo jakkoliv, noha na brzdě, spojce a plynu se pocvičila a to nás ještě čekalo pár bloudivých zajížděk v Budapešti, kdy jsme se v husté dopravě netrefili do té správné silnice či ulice. Celkem se tedy zpoždění protáhlo na tři hodiny, ale zato jsme viděli zajímavá zákoutí Budína (Buda), které bychom jinak neviděli a podařilo se mi dokonce provést elegantní otočku do protisměru na mostě přes Dunaj zvaném Alžbětin most čili Erzsébet Híd, když už to vypadalo, že trojproud protijedoucích aut žádnou otočku neumožní. Chlapcům se otočka líbila a za další čtvrthodinku už jsme se pomalu sunuli tam, kam bylo třeba: přes zákaz vjezdu do vnitřní hradní čtvrti a zaparkovali u našeho hotelu Burg přímo naproti Matyášova chrámu a Rybářské bašty. Prošli jsme si hradní čtvrť, najedli se v restauraci Arany Hórdó (Zlatý sud), ztratili a zase nalezli Petříčkovu bundu.
Rybářská bašta chlapce fascinovala víc než jiné památky, hlavně v noci, když jsme se na ni dvakrát vrátili za tmy. Fotili o sto šest a říkali s nadšením větičky typu "Jé, to je nádhera, ještě tady to vyfoť, a ještě tohle, půjč mi ten maminčin foťák, teď zase já!" A stejně tak Matyášův chrám, v noci krásně osvětlený. Všude se pohybovala spousta exotických tváří, nejčastěji Japonci a jedna velká španělská skupinka, kde všichni nosili modrá trička s nápisem "(něco něco) Madrid". Pro mne bylo překvapením, že hradní čtvrt v Budapešti nebyla tak plná lidí, jako třeba Karlův most, takže chodit tudy bylo příjemné. Bylo tu nejen méně turistů a aut (díky zákazu vjezdu a/nebo poplatku 7 EUR za noc pro přibyvší bydlící), ale i méně restaurací, jako ostatně v celém Maďarsku, což mne překvapilo rovněž. Tam, kde restaurace fungovaly, často končily příliš brzy. Jestliže v obchodech např. v Bükku se nedalo nakoupit po 18 hodině (s výjimkou města Egeru), v restauracích mimo hlavní město se většinou nedalo najíst po 21. hodině. 
Po cestě Maďarskem jsme nečekaně potkávali neuvěřitelnou spoustu chátrajících zkrachovalých firem, což bylo taky jinde nevídané a neobvyklé. To vše v nás zanechalo dojem, že maďarské zákony jsou nějak protipodnikatelsky nastavené anebo daně přespříliš vysoké, takže aktivita se místním lidem a dokonce ani zahraničním firmám nevyplácí. Proto se zřejmě někomu vyplatí nepracovat déle než je nezbytně nutné a jinému nezbývá než firmu zavřít. A kde je ekonomika v nedobré situaci, tam se daří i extremistickým stranám, jako je Jobbik. Ten funguje jako variace na téma nacionalismu, antisemitismu a putinských konspiračních protizápadních teorií s nadšením pro ruského Vůdce. Což souvisí mj. i s tím, že Jobbik dostal nějaké peníze i od Putinova Ruska, podobně jako francouzská nacionalistická Front National, a možná i někteří čeští politici, na které to ovšem zatím neprasklo. Jobbik je druhou nejsilnější stranou v zemi (avšak opoziční). 
Setkali jsme se (mimo Budapešť) občas i s lidmi, kteří nebyli nadšeni, že vidí nemaďarsky nebo nedobře maďarsky hovořící lidi a potkali jsme taky dvě mapy Velkého Maďarska na stěnách restaurací, kde severní hranice takového Maďarska byla hranicí slovensko-polskou a jihozápadní hranici omývalo Jaderské moře. Potkali jsme naproti tomu i spoustu ochotných a milých lidí, kteří rádi pomohli najít to, co jsme hledali. Z některých novin bylo vidět - podobně nebo ještě o dost víc než v Česku - že zprávám dominuje téma migrační vlny. Po celou dobu naší středoevropské cesty jsme zatím nenarazili na žádné uprchlíky ani migranty. Ale to se změní v předposlední den cesty.
Večer v Budapešti jsem uléhal v pokoji vedle maminky, ráno jsem se probudil vedle Petříčka. To jsem poněkud nechápal, ale prý se vše zběhlo takto: Davídek v noci cestoval, přišel ve spánku do vedlejší místnosti našeho dvojpokoje a ve spánku se položil přes maminku. Maminka ho - těžkého - už nemohla dostat zpátky, tak se přesunula na jeho postel. Tam byl ovšem komár, zřejmě důvod, proč spící Davídek cestoval. Ten (komár, ne Davídek) jí nedal spát svým typickým bzzzz, upil jí trochu krve, a protože mě komár-komářice nevzbudí, požádala bližního svého, tedy mne, abych se na Davídkovu postel přesunul já (celou dobu jsem přitom spal a o ničem nevím). A sama se potom přesunula na moji postel. Škatule škatule hejbejte se bylo dokonáno a komár-komářice, zdá se, byl(a) spokojen(a) s trochou ženské krve, a na mně nebo Petříčkovi už s odběry krve nepokračoval(a). Všichni (včetně komářice) byli nakonec spokojeni, a někteří i překvapeni. Jen Petříček se probudil na té posteli, na které původně usnul.
Zpátky do Římské říše a dále na sever
Další ubytování je objednáno v Petronell-Carnuntum, kde bylo nejsevernější město Římské říše Carnuntum. Minule jsme viděli muzeum, tzv. Bránu pohanů a ještě Amfiteátr, ale hlavní vykopávky jsme nestihli. A tak se tam podíváme teď.
Cesta zpět přes Budapešť proběhla daleko lépe než cesta tam, nesjeli jsme z cesty ani jednou a z hlavního města Maďarska jsme se pak rychle ubírali směrem západním a to rychlostí maximální, což je v Maďarsku stejně jako v Česku 130 km/h. Kvalitní a relativně neobsazená dálnice sváděla k ještě rychlejší, stále však bezpečné jízdě prakticky všechna auta. Netrvalo to moc dlouho a dorazili jsme do Györu (GY se čte v maďarštině jako Ď). Je to město, kde zaparkovat v širším centru není snadné. Nakonec se nám podařilo najít volné místo mezi dvěma auty. U parkovacího automatu jsem vhodil dvě dvousetforintové mince, což mělo vést k vytištění lístku na hodinu parkování. Automat však byl asi stár a nemocen, spolkl jednu minci, druhou vyplivl zpět a vytiskl parkovací lístek jen na půl hodiny. Tak rychle se asi nenajíme, ale když mu hodím druhou minci znovu, vytiskne totéž, co už máme. Nemá cenu krmit nefunkční parkovací automat. Město se má postarat, aby mince nepropadávaly a když propadnou, tak všechny. Vina není na naší straně, odcházíme láteříce, ale jen trochu. Po naobědvání se z Györu vyjíždíme a teprve mnoho kilometrů za ním vidím, že máme něco za stěračem. Zastavujeme, vytahujeme zpod stěrače jakési lístky, na nichž je nejspíš čas kontroly (asi 3/4 hodiny po zaparkování a 1/4 hodiny po vypršení času půlhodinového lístku) a spousta okének s nápisy v úřední maďarštině, kterým nedokážu porozumět. Vypadá to trochu jako složenka, protože nikde není žádné razítko. Někde je červeně zakroužkováno 2200 Ft, což je asi nějaký doplatek nebo pokuta za to, že jsme nesprávně podojili nemocný parkovací automat. Nikde ani trocha snahy sdělit turistům i v jiném jazyce, kde a s kým se domluvit a co to vlastně znamená, ba ani kde případně zaplatit, pokud turista uzná svou vinu (my ji neuznáváme). Jedeme dál, nějak to vyřídíme z domova. (V následujících deseti měsících po parkovacím incidentu se nikdo neozval, takže problém přestal existovat a je vyřešen).
Následuje přejezd na Slovensko a po určitém přejetí příliš daleko na sever směrem na Brno a otočení zpět na jih se konečně podařilo za Dunajem vyjet na tu správnou silnici do Rakouska. V Hainburgu vybíráme ještě nějaká eura a dojíždíme do městečka Petronell-Carnuntum, tedy do cíle předposledního dne dovolené i července. Ubytováváme se v hotelu Marc Aurel (zkrácený císař římský Marcus Aurelius), zjišťujeme, že na rakouské recepci je maďarská recepční a slovenský číšník, zatímco na benzínce, kde jsme předtím brali benzín, byla rovněž paní zaměstnankyně ze Slovenska. V dalším stravovacím zařízení rovněž tak, ale je tam s ní i Rakušan - první nefalšovaný Rakušan, kterého tady slyšíme mluvit "echt rakousky" a se kterým i sami mluvíme.
Ještě před dojezdem do hotelu jsme viděli to, o čem jsme zatím jen četli a teprve tady v Rakousku viděli na vlastní oči. Na začátku městečka potkáváme větší policejní auto a v něm se veze asi sedm nebo osm migrantů. Většinou Afričané, jedna paní vypadající jako Indka, nezahalená a s copem. Jako uprchlíci z války ale nevypadají, jsou viditelně odjinud než z válečných oblastí. Všichni mají smutné a možná trochu vyděšené pohledy. Nevědí, co je čeká, být v policejním autě například v Eritreji asi znamená něco hodně nepříjemného. Tady je sice nikdo mučit ani bít nebude, ale jejich pohled říká, že nevědí, co je čeká. Snad vyhoštění? Snad se nějak podaří zůstat? Spíš to druhé, jak ukazují následující měsíce naivní evropské politiky přijímání všech, kdo chtějí přijít, zejména s konečnou stanicí v Německu a ve Švédsku. 
Polizei je veze do nějaké své budovy, zahýbá dovnitř do areálu a my je míjíme a dojíždíme k hotelu. Těch lidí je nám líto, ale je nám taky jasné, že pokud bude proud sílit, celou Afriku a půlku Asie vstřebat Evropa nemůže, neumí a nedokáže. Sílit bude tehdy, pokud se tam u nich rozkřikne, že Evropa přijímá, vytváří skvělé podmínky a platí dostatečně dlouho. Takže suma sumárum: Evropa by měla přijímat jen politicky pronásledované osoby (např. ty, kterým hrozí trest smrti za "odpadlictví od víry", což je bohužel skutečná právní zásada práva šaría). Nemůže si dovolit lákat miliony ekonomických běženců, z nichž mnozí mohou mít potíže se zařadit do zdejšího pracovního i jiného života.
Jsme na severní hranici Římské říše, která už neexistuje - ani ta říše, ani ta hranice. I Římská říše zanikla pod náporem špatných ekonomických rozhodnutí a dluhů, obdoby tisku peněz (ředění obsahu zlata a stříbra v mincích), slábnutí politickém i hospodářském a v neposlední řadě v souvislosti s předchozím i pod náporem kmenů valících se z míst za jejími hranicemi. Mnohé se podobá stavu dnešní EU, i když Evropa je přece jen životaschopnější a svobodnější a mohla by přežít krizové období a prosperovat, pokud bude schopna se reformovat. Musí toho být schopna, hrozby z východu, jihovýchodu i jihu mohou být tmelem, který nakonec pomůže, chtělo by se věřit.
Archeopark Carnuntum
Poslední den začíná návštěvou archeoparku Carnuntum. Rozsáhlý prostor pod širým nebem s novými budovami v římském stylu, vykopávkami a zelení. Do archeoparku se vchází novou budovou, kde se prodávají vstupenky a spousta starořímsky laděných suvenýrů. Vstupenky platí na tři hlavní místa související se starým římským městem: archeopark, muzeum a amfiteátr. Muzeum a amfiteátr jsme viděli před rokem, teď se tedy soustředíme na archeopark. První série videí, která mluví do sluchátek německy, anglicky nebo slovensky, představuje zdejšího otroka později propuštěnce jménem Florus, který pocházel z Řecka a staral se svému pánovi o zahradu, učil jeho děti a spravoval mu majetek. Pán s ním byl spokojen, dával mu pak i peníze a nakonec ho propustil, učinil svobodným občanem. Florus však v mladém věku zemřel a jeho bohatý ex-pán z toho byl smutný. Nechal mu postavit slušný náhrobek.
V další části budovy bylo obří video plátno ukazující momenty života, tréninku legionářů, přípravy jídel a okolní přírody, fascinující podívaná. Venku vedly další naše kroky do nedaleké zčásti samoobslužné jídelny, kde jsme naplnili břicha částečně starořímskými pokrmy a částečně těmi dnešními. Uvnitř parku se zelení se nacházelo několik domů. Největší z nich byl velmi prostorný patricijský dům, vytvořený podle skutečnosti, i když nově, a nechybělo mu skoro nic ani z dnešního pohledu. Klidně bychom v něm dokázali bydlet. V jednom menším domě byla zachovalá starořímská mozaika na zemi, jíž podobnou jsme viděli už vloni v bazilice di Aquileia.
Zastavili jsme se cestou i v amfiteátru a muzeu v Bad Deutsch Altenburgu, který patří k dnešnímu dvouměstí, které tvořilo plochu dřívějšího poměrně velkého Carnunta. Carnuntum je velmi zajímavý pohled do římského života hned za humny, vyrostlo u tábora legií a postupně se rozrostlo. Zde jsme velmi pravděpodobně žili i my všichni prostřednictvím našich carnuntských předků ze všech vrstev tamního obyvatelstva, z lidí, kterým nevyhynuli potomci. 
Město prosperovalo od prvního do čtvrtého století a k jeho zániku v původní podobě přispělo zemětřesení koncem čtvrtého století n. l. Na místě pak později vznikla osada Petronell, která po objevu vykopávek dostala i původní jméno a dnes se jmenuje Petronell-Carnuntum, a osada Bad Deutsch Altenburg, protože Carnuntum bylo opravdu velké město, zejména na tehdejší poměry.
Pak už jsme zamířili přes hranici na Slovensko a na sever po dálnici D2 až k Hustopečím, odkud jsme se z dálnice odklonili a dorazili k večeru do Bošovic, což je naše mezikonečná, z niž nakonec vyrazíme domů do Brna, ale nebude to hned. Pro mne končí dovolená už tady a teď, protože začínám zase po měsíční pauze pracovat.
KAREL MACHALA, 7/2015