Přes Atlantik: 
Ve znamení hvězd a pruhů 
Trasa: Brno - Praha (PRG) - Dublin (DUB), IRL - Rush/An Ross (3n) - Dublin (DUB) - Providence (PVD), Warwick, RI, USA (1n) - Miami (MIA), FL, USA - Sunny Isles Beach, Hollywood, FL (2n) - Ah-Tah-Thi-Ki, Miccosukee/Big Cypress Rez - La Belle (1n) - Okeechobee (1n) - Cocoa Beach (3n, +NASA) - Orlando (MCO) - Phoenix, (PHX), AZ - Mesa (2n) - Globe (1n) - Fort Apache Rez - Pinetop (2n) - Homolovi State Park - Winslow (1n) - Valle (1n)Grand Canyon - Tuba City (Navajo/Hopi Rez) - Kayenta (1n) - Bluff, UT - Four Corners Monument (AZ/UT/CO/NM) - Ute Mountain Rez, CO - Cortéz (2n) - Mesa Verde -  Durango - Pagosa Springs (1n) - Taos, NM (1n) - Pueblo, CO (1n) - Limon (1n) - Brush (1n) - Alliance, NE (1n) - Pine Ridge, Pine Ridge Lakota Rez, SD - Prairie Wind, Oglala (2n) - Hot Springs - Black Hills (Mount Rushmore + Crazy Horse Memorials) - Spearfish (1n) - Gillette, WY (1n) - Sheridan (2n, +Crow Agency, Little Bighorn Battlefield Monument, Montana) - Thermopolis (1n) - Riverton, Wind River Rez (1n) - Fort Washakie - Rawlins (1n) - Laramie (1n) - Fort Collins, CO (2n) - Denver (DEN) - Chicago, IL (MDW, 2n, ORD) - Toronto, Ontario, CAN (YYZ) - Kitchener (1n) - Niagara Falls (1n) - Toronto-Oakland (1n) - Cobourg (1n) - Rockport (2n) - Montreal-Brossard (1n) - Kahnawake - Montreal (YUL) - Reykjavik/Keflavik, ISL (RKV) - Reykjanesbaer (3n, +Njardvik, Hafnarfjordur, Kleifarvatn, Krýsuvík, Seltún, Grindavík) - Reykjavik, Keflavik, ISL (RKV) - Praha, CZ (PRG) - Brno.
Země: CZ - IRL - USA - CAN - ISL - CZ 
Státy USA: Rhode Island, Florida, Arizona, Utah, Colorado, New Mexico, Colorado, Nebraska, South Dakota, Wyoming, Montana, Wyoming, Colorado, Illinois / Provincie Kanady: Ontario, Québec 
Navštívené kmeny: Seminolové, Oodham/Pima, Maricopa, Apači, Navahové, Hopi, Utahové, Lakotové (Siouxové), Vraní indiáni, Šošoni, Arapahové, Mohawkové, Irokézové, plus lokality dávných kultur Anasazi, Salado
16. 2. - 8. 4. 2018, 8 letů (19800 km), ujeto auty z půjčoven a vlastním 6975 km (z toho 430 km ČR, 45 km IRL, 655 km FL, 4580 km Západ USA, 1145 km Kanada, 120 km Island), odvoz+taxi v místech Praha+RI+Chicago 155 km, asi 50 km vlaky a kyvadlové autobusy na letištích a v Kennedy Space Center NASA a metro Chicago)

Jednoho únorového dne se náš červený oř naplněný námi a kufry vydává směr Brno - Praha. Přilepíme čerstvě koupenou dálniční známku a jede se. Pravda, za Atlantik, kam směřujeme, s námi oř nedoplave, ale počká na nás v české kotlině u přátel. Následuje let Praha - Dublin, který trvá 2 hodiny a 40 minut.
Ve skutečnosti let trval o půl hodiny méně. Asi po hodině a půl jsme se letadlovou mlecí angličtinou (s irským přízvukem) dozvěděli, že let probíhá nad očekávání rychleji a že nám chybí posledních 250 mil, takže přistaneme o půl hodiny dřív. Což se i stalo. 
Vystoupili jsme z letadla zadním vchodem po schodech a prošli kolem dvojjazyčných nápisů, v exotické keltské irštině a angličtině až k pasové kontrole a potom k Baggage Claim, kde jsme si počkali na velký kufr. Potom jsme se svezli oranžovým busem do půjčovny Sixt, vyřídili nutné podpisy a předložení pasu, řidičského průkazu a kreditní karty. Protože jsme měli jenom debetní, byl to problém a tedy příplatek tak, abychom měli "všechno pokryto". "Už jste někdy řídil na levé straně?" ptal se pán.. Ne. Ještě nikdy. Ukázal mi takovou kartu, kde vše vysvětleno bylo jest. Dostali jsme auto Toyota Corolla, nasedli opačně, než jak jsme zvyklí doma a pomalu se seznamovali s tím, jak funguje auto, které jezdí "po opačné než normální" straně. U nás se takhle jezdilo za první republiky, potom to Hitler současně s okupací sjednotil. A už jedeme, pomalu, asi čtyřicítkou, protože nechceme nic riskovat. Docela to šlo, nejhorší bylo sledovat si levou stranu vozidla, jednou jsme trochu najeli na chodník nebo něco podobného, škrábanec bude asi naším dílem. Máme všechno "covered", tak by to neměl být problém? Nakonec nebyl, opravdu vše pokryto. 
Dojeli jsme asi 30 km do městečka Rush, zvaného též irsky An Ross. Nikdo tady už irsky nemluví, ale nápisy i v irštině občas někde jsou. Nakoupili jsme v místním Tesco Store a vydali se k pláži, kde bydlíme v mobilním domku. Byla už tma. Proti nám vyjelo auto pravděpodobného souseda. Zastavuji, vycházím ven domluvit se, kdo se komu vyhne a jestli vůbec jedeme správně. Po chvilkovém zazmatkování doleva doprava k protistojícímu vozidlu (kdepak hledat řidiče opačně stojícího auta, nalevo nebo napravo?) se mi podařilo najít správnou stranu a zeptat se. Musel jsem vypadat jako opilý, motaje se nerozhodně vlevo vpravo. Pravděpodobný soused potvrdil, že náš pronajatý mobilní domek bude tam, odkud vyjel, a že nám couvne. Couvl 300 metrů a my jsme vjeli tam, kam bylo třeba. A máme mobilní dům, rozpohybujeme topení, sprcha, jídlo, odpočinek, spánek.
Další den se procházíme po pláži, poté navštěvujeme autem centrum Rushe, tentokrát nakupujeme v Intersparu a procházíme se po uličkách. Na parkovišti je nápis, že se platí za parkování od pondělí do soboty. Je sobota, tak se ptám jednoho řidiče, kde se platí. "Já nikdy neplatím", zní odpověď s úsměvem, takže to asi ani neví. Neplatíme tedy ani my. Jdeme do obchodu a to by mělo být tak nějak v ceně, snad. Po cestě zpět nakupujeme ještě "fish and chips" (ryby s hranolkami) plus hot dogs pro chlapce, udělané z bílých párků či klobás. Ve volných chvílích mezi těmito zážitky pracuji :).
V neděli celý den prší, tak nikam nejdeme. Včera za námi přišel soused od naproti, Eddie. Prý cokoliv budeme potřebovat, že nám rád pomůže, že se zná s majitelkou našeho mobilního domku. Irové jsou velmi přátelští, jak se zdá. Něco určitě potřebovat budeme - vytisknout palubní vstupenky na let do USA. Ale to jsem mu včera neřekl, napadlo mne to až dnes. A tak za chvíli možná navštívím Eddieho. Je taky zcestovalý, byl nejenom v USA a po Evropě, ale i v Thajsku nebo Kambodži. Má silný irský přízvuk, musím trochu natahovat uši, abych mu rozuměl. Nejbližší větší město Swords (= Meče) říká po irsku jako Sord.
Přes Atlantik do USA
Ráno se nedaří nastartovat půjčený vůz Toyota Corolla. Zkouším nejdřív sousedy - paní volá manžela, jsou tady opravdu velmi ochotní pomoct s čímkoliv. Než ho sežene, volám do půjčovny Sixt, že neměli dobře nabitou baterii a že se nám nedaří nastartovat, mezitím přibíhá manžel paní sousedky s propojovacím kabelem. Řekl jsem tedy Sixtu na telefonu, že to ještě zkusíme se sousedy a případně se ozvu. Sousedi propojili auta, nastartoval jsem a jelo se. Už jsem si zvykl jezdit po levé straně, ještě pár dnů a bylo by to úplně bez problémů. Ale dnes odlétáme. 
Několikrát jsme se v severním Dublinu zamotali, až jsme nakonec zakotvili u McDonald's, najedli se, doplnili naftu (auto bylo na naftu) a postupně na několikrát dorazili na správné parkoviště Sixtu, odevzdali vůz, byli odvezeni jejich "shuttle busem" na terminál 2 letiště a prošli postupně obvyklými kontrolami plus navíc americkou hraniční kontrolou, která byla už v Irsku. V USA pak už žádná nebyla. 
Let měl trvat 6 hodin 55 minut, ale hned na začátku letu nám ohlásili, že bude trvat 7 hodin 30 minut. Letadlo Norwegian International však bylo celkově pohodlnější a nebylo plné - měli jsme víc prostoru, já jsem seděl sám na trojsedadle, takže se to dalo nějak vydržet. Chlapci si hráli hry a sledovali z okénka oceán, mraky a potom kanadské zmrzlé pláně a městečka (snad nějaké eskymácké, čili inuitské oblasti). Po přistání jsme rychle získali kufry a vyšli ven před letiště, kde pro nás po chvíli přijel kamarád a kolega překladatel, který bydlí nedaleko. Odvezl nás k hotelu, kde jsme si odložili, a potom nás vzal asi 20 mil daleko k sobě, kde jsme s ním a s jeho přítelkyní dobře povečeřeli a popovídali si. Pak nás ona odvezla zpátky. Je deset večer, čili čtyři hodiny ráno středoevropského času, jdeme spát. Zítra letíme do Miami na Floridu.

Providence, hlavní město Rhode Islandu
Hlavní město rozlohově nejmenšího státu USA Rhode Island jsme měli možnost vidět ještě před odletem. Zase přijel kamarád, povozil nás po Providence, kteréžto město překvapilo svojí nepřelidněností, parkovatelností, krásnou architekturou a pohodovostí. Vešli jsme do budovy, kde sídlí sněmovna, senát i guvernérka státu RI, prošli bezpečnostní kontrolou a mohli jsme se procházet po celé budově včetně nakouknutí do sněmovny i do senátu a na dveře guvernérky. Budova veškerého šéfstva státu Rhode Island pochází z konce 19. století a je velmi zajímavá. Po jejím opuštění se vydáváme ještě okolo místní univerzity (zase krásné budovy) do kopců města Providence a zastavujeme u sochy zakladatele státu Rogera Williamse. Socha shlíží shora na město, ale není prý pořádně vidět ani ze spodu a shora jenom zezadu. Občas se umělecké dílo pokazí umístěním. Roger prý původně bydlel ve státě Massachussets, ale tam ho nějak nechtěli, tak požádal tehdy ještě britského krále o přidělení jiného území a tak vlastně vznikl Rhode Island. Název odvozen od řeckého ostrova Rhodos, protože ho tvarem má připomínat.
Na letišti jsme zvládli odbavení, již obligátní vyhození vod i bezpečnostní kontrolu, pojedli jsem zase nekvalitní fastfoody (hlavně děti, poněvadž měly hlad), které i s novými vodami do letadla vyšly na 50 dolarů, tedy tisíc korun. Anglicky se tomu říká rip off. Něco jako finanční sedření z kůže. Na některých místech to prostě moc jinak nejde.
Ve frontě na palubní vstupenky jsme potkali starší americkou dvojici, která rovněž letěla na Floridu se rekreovat. Byli nadšení z toho, odkud jsme, prý milují Prague a určitě se tam zase podívají. 
V letadle nám oznámili příjemnou novinu, že nepoletíme 3 hodiny 10 minut dle plánu, ale let prý bude o půl hodiny kratší. To potěší. V Miami jsme přistáli tak nějak mezi těmito dvěma časy, nabrali kufry a přesedli na MIA Mover, což je vlak, který vypadá asi jako moderní metro jezdící po povrchu a nad povrchem, jedna zastávka k půjčovnám automobilů je zadarmo. Půjčovna Alamo velmi příjemně překvapila, vše proběhlo rychle a bez problémů a dostali jsme možnost vybrat si auto. 
Kulturní šok v Miami
Následovalo něco jako kulturní šok - kluci to nazvali "jako bychom se přesunuli odněkud z Ugandy do vyspělé země". Vybrali jsme si auto Ford Fusion, věděli jsme sice o tom, že bude s automatickou převodovkou, a jednou jsem něco takového řídil. Ale to, co přišlo, jsem opravdu nečekal. Nikde žádná řadící páka (čekal jsem páku s řazením jenom jedničky a zpátečky a že vše ostatní se bude automaticky přepínat). Nikde spojka (to je pochopitelné). Ale: nikde žádná "díra na klíč" ke startování a žádná klasická ruční brzda. Vedle volantu knoflík, kterým se startuje. Opravdu, kulturní šok. 
Musel jsem požádat Afroameričana hlídajícího auta, aby mi to trochu vysvětlil. Takže nejprve se stlačí brzda a stiskne se startovací knoflík, tím se auto nastartuje. Místo páky je otočný knoflík se čtyřmi polohami: P (parkování), R (zpátečka), D (jízda) a N (v tuto chvíli se hodí nazvat tuto polohu jako "Nevím co to je"). Zmáčkl jsem brzdu, stiskl knoflík start a auto opravdu nastartovalo. Otočil na R a opravdu po přidání plynu jelo auto dozadu. Po přetočení na D pak jelo dopředu a to bylo všechno. Projížděli jsme Miami za navigování chlapců ze zadu a navigovali velmi dobře, za třičtvrtě hodinky jsme byli u hotelu Days Hotel Thunderbird Beach Resort. A protože je tady půl jedenácté v noci, ale v Česku půl páte ráno, jdeme spát a zbytek popíšu asi zítra. Ještě doplním, že po cestě jsme opravdu hlasitě obdivovali, jak je tady okolo Miami až neuvěřitelně krásně. A proto taky i draho - ceny nemovitostí se šplhají až k milionům dolarů (za dům a někdy i za byt). Ocitli jsme se poprvé v životě v tropickém pásmu - jih Floridy jsou tropy, zatímco sever už subtropy. Tady na jihu je vlhké horko, veškeré bundy a kabáty zmizely v taškách a šlo se do krátkých rukávů, přestože byl večer. Vlhké horko znamenalo rychlé zpocení.
Kulturní antišok v drahém špatném hotelu v Sunny Isles
Z krásného procitnutí ve vyšší úrovni civilizace nás probudil až náš hotel Days Inn Thunderbird Beach Resort v Sunny Isles Beach na jih od Hollywoodu (floridského, nikoliv toho filmového v Kalifornii). Nejdražší hotel na naší cestě, 150 dolarů za noc (přes 3000 Kč za noc) a budeme tu dvě noci. Dostali jsme pokoj, na němž nevadí ani tak stěny a dveře starší padesáti let, Marilyn Monroe ve filmu Někdo to rád horké (Some like it hot) to možná takhle nějak měla, i když to bylo novější. Překvapila ale nemožnost se hned po příjezdu osprchovat. Sprcha prostě nefungovala. Když jsem to nahlásil dole na recepci, byl jsem ujištěn, že paní recepční pošle pána (neřekla sice "hned", ale tvářila se tak), který se na to podívá. 
Potom se třičtvrtě hodiny nedělo vůbec nic a na recepci se nedalo dovolat, nikdo to nebral. Protože jsme už měli hlad, sešli jsme dolů, vyslovil jsem se už velmi kriticky a důrazně, že nikdo nepřišel, máme docela drahý pokoj (na jihofloridské přímořské poměry možná ale ne), kde se nedá osprchovat a máme hlad a jdeme se najíst. Tak jestli nám nedá jiný pokoj, protože takhle to je hodně nepříjemné. "Jděte se klidně najíst, já jsem myslela, že už tam byl, až se vrátíte, bude to buď opravené, nebo dostanete nový pokoj." Po návratu z Burger Kingu, který je odtud asi 300 metrů a je přímo naproti mrakodrapu - hotelu Trump Royale (z názvu je jasné, komu patří), už sprcha fungovala. S internetem je to ale horší, snad toto vůbec půjde uložit... Zatím dobrou noc, moře mezi Floridou a Bahamami je teď poměrně neklidné, fouká vítr a jsou velké vlny. Zítra se v něm pokusíme vykoupat, půjde-li to. 
Dnes jsme našli na pokoji Bibli a tak jsme zopakovali to, co jsme už udělali před dvěma lety v Anglii: náhodně otevřít a zabodnout prst a ono nám to něco řekne. Tady stálo (v části Píseň Šalamounova, kap. 4, odstavec 4, můj rychlý překlad): "Tvůj krk je jako věž Davidova, postavená pro obrnění, na němž visí tisíc krunýřů, vše štíty silných mužů." Takže česky řečeno, co tě nezabije, to tě posílí, zase pozitivní zpráva, budeme posíleni anebo už jsme silnější, než si uvědomujeme, a jsme vlastně silní tak, že nás nemůže nic rozházet. Minule před dvěma lety nám toto zabodnutí prstem do anglické Bible říkalo cosi o tom, že nastane doba odpočinku. A ta taky potom nastala.
Den nakupování a koupání
Je tu trochu jiné ovzduší. Jsme na jihu Floridy a tedy v tropickém pásmu. Sever Floridy už jsou subtropy, čára mezi klimatickými pásmy vede někde na linii Tampa - Palm Bay. Co je pod ní, jsou tropy, co je nad ní, subtropy (přibližně, podrobněji zde). Nejdřív jsme se najedli a auto jsme nechali na místě, šli jsme pěšky podél silnice na jih kolem všech těch vysokých věží patřících do hotelového impéria prezidenta Trumpa až do velkého supermarketu Milam. První velký americký supermarket udělal dobrý dojem, výběr i kvalita vypadá lepší než v Evropě. Budeme na naší cestě po USA chodit na jídlo jen jednou denně, přece jen budeme na cestách ještě asi šest týdnů. A tak je třeba i nakupovat něco na snídaně a večeře. V některých hotelech ovšem snídaně máme v ceně. 
Koupili jsme i balíček 24 malých vod za dobrou cenu, ale asi to chtělo jet autem, protože cesta zpět pěšky v délce 0,9 míle (asi 1,5 km) znamenala docela nezvykle značné cvičení pro svaly mých rukou - cvičení ovšem pro zdraví dobré jest. Nebylo to ale tak, jako když člověk něco nese doma - je tu právě jiný vzduch - vlhký, tropický, z člověka teče i bez toho, že by nesl pár kilogramů na rukou. A tak teklo trochu víc a bylo třeba zastavovat na odpočinkové pauzy. Přechody pro chodce jsou tady taky zajímavé - místo panáčků obvyklých v Evropě je tady červená ruka, které se pak změní na světlou postavičku a může se přejít. Nakonec se vrátí červená ruka s číslem, tedy odpočítáváním sekund, které zbývají do puštění proudu aut přes přechod.
Než jsme dorazili zpátky do hotelu, zastavili jsme se v Dolcevita (= Sladký život), kde si chlapci dali dvě obří zmrzliny. Ty vyšly každá na 140 Kč, takže docela rip-off, ale je zřejmé, že majitelka cukrárny platí v tomto místě obrovský nájem, takže ceny jsou tomu přizpůsobené. Je tady hodně ruských obchodů a ruština je tu vedle angličtiny a španělštiny slyšet velmi často. Bohatí Rusové toto místo zřejmě mají rádi.
Po odpočinku v hotelu jsme šli dozadu na pláž, smočit se v moři a v hotelovém bazénu. Dnes bylo asi 29 stupňů Celsia, pocitová teplota prý měla být 35 C. Moře bylo fajn, ani studené ani teplé, a samozřejmě i slané. Vítr od Baham foukal tak nějak polosilně, takže člověka ponořeného do vody po vystoupení z vln docela rychle vysušil. U bazénu bylo víc lidí než v moři, které dělalo středně velké vlny, ne víc než půlmetrové. Kluci chtěli být delší dobu v bazénu než v moři, tak jsme byli tam a trénovali jejich plavání. Tělesná výchova na Floridě, not too bad. Na hotelovém pokoji máme tři velké a dva malé ručníky, přestože jsme čtyři. Snažil jsem se na to upozornit personál, ale dostalo se mi obvyklé odpovědi od jednoho Afroameričana, který nějaké ručníky odvážel z vedlejších pokojů: "I will send someone" (Někoho pošlu). Někoho pošlu tady (už podruhé) znamená něco jako když někdo od Mexika dolů řekne maňana (zítra), což ale obvykle znamená "nikdy". Tady "někoho pošlu" znamená "buďte spokojeni s tím, co máte a neotravujte". Nedostanou od nás dobré hodnocení na booking.com, ale možná jim to nebude vadit. Všude okolo jsou hotely ještě dražší, takže bez hostů nebudou tak jako tak. Je to místo, kde si můžou trošku víc k hostům dovolovat. Zítra to bude určitě lepší, budeme mimo moře uprostřed Floridy. Pojedeme asi 133 mil, což by mělo být 200 km, ve dvou třetinách se zastavíme v rezervaci indiánského kmene Seminolů (Miccosukee/Big Cypress - Rezervace velkého cypřiše severněji a hned pod tím rezervace Miccosukee). Je tam muzeum Ah-Tah-Thi-Ki a někde se tam najíme.
Ah-Tah-Thi-Ki a dojezd do La Belle
Opustit tento hotel nebude nám líto, neboť co tu je skvělé (tropické moře použítelné ke koupání i v únoru), jsme okusili. Je čas jet dál. Ráno jsme sbalili saky paky, koupili jedno tričko pro Blanku a vyrazili směrem na sever po dálnicích, později pak na západ, až jsme dorazili do rezervace Miccosukee a hned poté do rezervace nad ní pod názvem Big Cypress (Velký cypřiš), která patří indiánskému kmeni Seminolů. Tam jsme zastavili u muzea, které založil jeden náčelník a které je opravdu kvalitně udělané a návštěva stojí za to. 
Nejprve nám byl promítnut film o Seminolech a jejich bojích i zápasu za uznání práva zůstat na své domovské Floridě. Zejména v 19. století byly snahy je odtud dostat a došlo i k několika válkám. Po čtvrthodinovém filmu jsme si prohlédli expozice a vydali se na dvoukilometrovou kruhovou stezku tropickou vegetací. Šli jsme po dřevěném vyvýšeném chodníku, cedule ukazovaly po každých padesáti metrech, jaké rostliny či zvířata nebo ptáci zde žijí. Včetně prudce jedovatých hadů, aligátorů a podobně. Nápisy na stezce varovaly, že se nikdo nemá pokoušet přelézat ze stezky ven do volné přírody, v zájmu své bezpečnosti. V polovině byla ukázka seminolské vesnice s typickými obydlími z dávných dob (dnes bydlí Seminolové v normálních domech). Byly tam dvě seminolské paní, které tam prodávaly své výrobky, většinou náhrdelníky nebo vyřezávané nožíky ze dřeva a podobně. S jednou jsme trochu konverzovali. Říkal jsem jí, odkud jsme a že bych rád věděl, jak je tady v červenci a v srpnu, když teď v únoru z člověka teče i v krátkých rukávech, jestli je tedy v létě ještě větší horko. Prý ano, ale v červenci a srpnu taky kromě většího horka víc prší.
Všude běhaly malé ještěrky. Dokonce i po dřevěném zábradlí naší dřevěné stezky. Jedna světle zelená ještěrka se zastavila, a protože se bála, začala nafukovat krk do červené barvy, bylo to nádherné. Blance se podařilo tuto zelenou ještěrku vyfotit v moment, kdy se nafoukla pod krkem její červená bublina. Zpátky v muzeu jsme si koupili potrét náčelníka jménem Osceola, který žil v letech 1804-1838. Ještě jsem se zeptal seminolské paní v pokladně, jestli tam na stezce na nás opravdu číhali aligátoři a s nadějí v hlase jsem tázavě dodal, že určitě nejedí lidi. "Když je krmíte, tak lidi nejedí, jinak by určitě člověka klidně snědli," odpověděla. Požádala mě ještě o vyplnění dotazníku k muzeu a za to jsme dostali ovívátko proti horku, s nápisem Ah-Tah-Thi-Ki (v překladu ze seminolštiny prý něco jako Místo, kde se můžete něco dozvědět).
Potom jsme se snažili najít předem vyhlédnutou restauraci, ale na jejím místě byla jakási příšerná bouda, tak jsme raději jeli dál až do našeho bydliště poblíž města La Belle. Hotel Port LaBelle jsme nenašli hned napoprvé, zajeli jsme do čtvrti Port La Belle a ptali se tam jednoho staršího důchodce, který nás pak nasměroval kousek zpátky. A doporučil nám zítřejší festival zelí, který se koná každoročně v La Belle, tentokrát už po padesáté druhé. Jenže to už budeme asi jinde.
Náš hotel (daleko lepší i levnější než včera) ovšem neměl restauraci (jenom na snídani), tak nám paní na recepci doporučila vyhlášenou srubovou restauraci Log Cabin ve městě La Belle. Dojeli jsme tam, zastavili u baptistického kostela, došli k restauraci a dali si tam nějaká jídla. Vypadalo to vevnitř jako "styl Divoký západ", tj. nepřipomínalo to moc Floridu, jak jsme ji dosud poznali, něco takového asi budeme potkávat někde v Arizoně a Coloradu. Velmi ochotná servírka se na všechny hosty usmívala a bylo vidět, že svoji práci má opravdu ráda a snaží se zanechat co nejlepší dojem. Kluci dostali na konec zdarma zmrzliny. Potom jsme si udělali procházku k baptistickému kostelu (zavřeno) a nakoupili něco k večeři ve dvou marketech (ve dvou, protože ten první neměl dobrý výběr, asi levný diskont s omezeným sortimentem). Potom jsme se vrátili k hotelu. Ještě jedna zajímavost stojí za zmínku. V USA jsou jiné záchody. Voda stojí relativně vysoko a poté, co člověk provede na záchodě to, co potřebuje, a zmáčkne takovou zvláštní páčku, voda se stáhne se vším dovnitř až dolů, pod úroveň naší vody na záchodech, a jako poslední krok se zase čistá voda navíc nahrne nahoru a obnoví původní vysokou hladinu. Amazing.
U jezera Okeechobee
V pátek vyrážíme z našeho tichého hotelu dále na sever. Až po snídani "kontinentální", což asi podle dojmu zde získaného znamená, že není moc velký výběr a většina je převážně sladká. Vlastně se jede nejen na sever, ale i tak trochu zpátky na východ, až k jezeru Okeechobee (indiánský název, ale bez Indiánů). Tentokrát pouhých 64 mil cesty (110 km), na rozdíl od včerejších 133 mil (200 km). Auto jezdí bezvadně a automatika je pohodová. Po cestě jsme potkávali nádhernou vegetaci, palmové lesy a venku bylo horko jako obvykle, přestože je únor. U nás předkové říkali "Únor bílý - pole sílí". Tady vypadají pole tak silná, že dokáží - proměněna v sady - plodit i citrusové plody. Únor bílý tady nikdy není, prý jen na samém severu Floridy se občas vyskytne sníh, který ovšem nevydrží. Jednou za x let.
Projížděli jsme okolo correction facility čili nápravného zařízení. Vězení docela velké a dokola ostnaté dráty. Vězni se zrovna procházeli na sluníčku, taky potřebují vitamín D. My ho dostáváme velké dávky a je to znát. Cítíme se tady silnější než doma, máme jaksi víc energie. První dny to tak úplně neplatilo, ale s každým dalším dnem je to lepší a lepší. Takže to bude nejspíš vitamínem D, který se nám tvoří na pokožce. A pak taky nejspíš i kyslíkem, kterého bývá u každého moře trochu víc.
Netrvalo dlouho a dorazili jsme k největšímu jezeru Floridy - Okeechobee (okíčobí). Okí znamená voda a pokud to tam slyšíte, slyšíte správně. Není to vůbec náhodná podobnost slova OKÍ z indiánského jazyka Hitchiti (Hičiti) ze státu Georgia, z kterého tento název je, například s latinským AQUA (voda), japonským KAWA (řeka) a třeba i českého MOKVAT, MOKRÝ a obvyklých koncovek -AVA v našich řekách jako Morava, Vltava, kde to AHWA z pragermánštiny rovněž znamenalo vodu. Zkrátka všechny jazyky jsou z jednoho zdroje a přestože to není už poznat na většině slovní zásoby, slova jako AQUA, AHWA a OKÍ nám připomínají ten společný původ slova před mnoha desítkami tisíc let. Více o tom v jazykové kapitole mé knihy Kdo jsme a odkud přicházíme. Netušené souvislosti hledání předků.
Jezero Okeechobee (tj. voda+velká, Velká voda) je obrovské, větší než Balaton a dokonce i větší než Ohrid v Makedonii a Albánii. Asi první mnou spatřené jezero, kde není vidět na druhý břeh po celé délce tohoto opačného břehu, ale jen v jeho části. Zastavili jsme na půl hodinky a udělali si procházku ke břehu. Po jezeře jezdily zvláštní motorové čluny s turisty, které dokázaly vyjet i na břeh a pohybovat se na něm. Ani to jsem ještě nikdy neviděl - obojživelné vozidlo. Sluníčko svítilo a bylo příjemně, ale jinak než dole u Miami. Bez toho tropického mořského vlhka, vzduch tady uprostřed jižní Floridy je sušší než u Miami. Mimochodem, i Miami (Mayami původně) znamená Velká voda, v indiánském jazyce Caloosa (Kalúsa). A i zde skryté slovo pro vodu jde napojit na jiná "mokrá" slova z velmi vzdálených jazyků.
Po procházce u jezera Okí-čobí jsme dojeli do města Okeechobee na jeho severním břehu. Tady jsme se najedli v rybí restauraci Tin Fish a nedaleko od ní taky spíme. Po cestě z restaurace do hotelu jsme viděli parčík věnovaný padlým místním vojákům v obou světových válkách, korejské válce, vietnamské válce a v Iráku a Afghánistánu. Byl tam jeden tank, dělo a vrtulník a pomník se jmény padlých. Naproti parku v ulici byl obchod se zbraněmi a v další ulici ještě jeden, i to vidím poprvé, i když u nás jsou určitě někde taky. Pokračování příště, už poblíž mysu Cape Canaveral, odkud startují vesmírné lodi z USA do kosmického prostoru. Tam budeme tři noci a potom Floridu opustíme směr Phoenix, Arizona.
Na pláži Cocoa Beach
Cocoa Beach tady neznamená kakaová pláž, jak by se mohl leckdo domnívat, ale slovo "cocoa" je kromě kakaa taky anglickým výrazem pro kokosovou palmu. Jednu máme u bazénu v hotelu a je u ní napsáno, že je třeba dávat pozor, jestli právě na hlavu nepadá kokosový ořech. Zatím dobré, nepadá.
Jsme zase u moře, asi tak sto nebo dvě stovky metrů odtud je moře. Jsme už ve střední Floridě, v subtropickém pásmu, tropy jsme tedy opustili, ovšem není to zase tak úplně poznat, k večeru bylo 27 stupňů Celsia, takže předtím zřejmě i tady ke třicítce. Doma prý mezitím máte pravou zimu, teploty slibují klesat až k mínus deseti, někde dokonce mínus patnácti stupňům. Tak to tam nějak přežijte, my jsme moc rádi, že jsme těmto teplotám ujeli a uletěli. Koupili jsme si vstupenky do Kennedyho vesmírného centra (Kennedy Space Center), které vyšly na "bratru" čtyři tisíce korun pro čtyři osoby za celodenní vstupné, takže docela dost. Děti do 11 let včetně mají jen mírnou slevu, auto má slevu trochu větší, protože zůstane na parkovišti. Do centra se vydáváme v pondělí, to by tam snad nemuselo být tolik lidí jako teď přes víkend. 
Ale i tuto sumu je třeba obětovat pro vzdělání chlapců, kteří si návštěvu vesmírného centra nechtěli nechat ujít. Je to vlastně hlavní důvod, proč jsme na týden přiletěli na trochu dost drahou Floridu a nikoliv jinam na jih USA, kde je taky teplo a moře.
Aligátor na talíři u moře 
Neděli jsme strávili částečně u moře (pláž Cocoa Beach), kde jsme se naobědvali v restauraci Sandbar plné legračních průpovídek na stěnách. Například cedule: "Narušitelé budou zastřeleni. Ti, co přežijí, budou zastřeleni ještě jednou." (Violators will be shot. Survivors will be shot once again.) Floridské noviny jsou doteď plné vražedné střílečky, která se odehrála 14. února v jedné floridské škole. To jsme tu ještě nebyli, ale je to vlastně teprve 11 dnů, co se to stalo. Pořád se řeší, jak omezit možnost zneužití zbraní. Vloni byla masová vražda lidí v Las Vegas, letos tady na Floridě. Myslím, že to v té škole teď odneslo asi 17 lidí. Prezident Trump navrhuje, aby byli učitelé ozbrojeni. V Texasu to tak prý je a nikdo tam v žádné škole už od roku 1966 nestřílel. Tedy 52 let. A pak se prý mají nějak výrazně omezovat automatické zbraně a spousta dalších opatření, která se teprve diskutují a chystají. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Ale u nás se taky střílelo v Uherském Brodě před pár lety - není to tak dávno, co tam proběhla masová vražda střelnou zbraní v hospodě. Šílenci jsou všude a souvisí to s mnoha věcmi, počínaje výživou a chemikáliemi, které negativně působí na mozek a játra, což zase zvyšuje zlost. Tady v Americe se zdá, že tu místní hodně často a rádi jedí nezdravě, daleko nezdravěji než u nás (víc cukru a tuku ve všem, víc smaženého apod.), je to vidět i na nabídce restaurací. Určitě to má vliv i na zdraví mozku a to se pak může odrazit i na těch nešťastných událostech.
Kluci si dali své obvyklé kuřecí s hranolkami, Blanka rybu a já aligátora. Poprvé v životě jsem jedl aligátora (obráceně se to doufám nestane). Dal jsem ochutnat Blance a nabídl klukům - kde jinde budete mít možnost ochutnat aligátoři maso než na Floridě? Nechtěli, nemají rádi nic, co neznají. Jak aligátoří maso chutná? Asi jako kuřecí s podtónem bahenní nebo snad i rybí chuti. Není to špatné, ale ani nijak zvlášť lahodné.
Na pláži Cocoa Beach bylo opravdu hodně lidí, tak jsme tam dlouho nebyli. Vyzkoušeli jsme zase i hotelový bazén, kde jsme byli úplně sami. Neděle, hosté odjeli, kromě nás je tu ještě tak jeden nebo dva pokoje obsazené, jinak už nikdo. Včera bylo hodně pokojů plných, asi přijeli jen na víkend. Z pokoje nám zmizely ručníky (ty velké) a paní uklízečka Afroameričanka se ptala, jestli něco nepotřebujeme - řekl jsem si tedy o čtyři velké ručníky. Ty přinesla a na poděkování a úsměv už nijak neodpověděla a neusmála se. spíš naopak se tvářila. Možná chtěla nějaké peníze za to, co by mělo být v hotelu běžné, tedy mít ručníky? Nevím. Nebo je jenom v nějaké depresi, nemá ráda svoji práci, dostává nízký plat nebo něco podobného. Že by taky jedla moc smaženého, tučného a sladkého a žádnou zeleninu a kvalitní bílkoviny? Naštěstí aspoň nenosí zbraň.
Taky jsme kus neděle strávili děláním - práce na překladu a výuka angličtiny podle školní učebnice naší ZŠ. Ale angličtinu tady máme vlastně pořád naživo. Navigaci z mého mobilu si pouštíme taky v angličtině. Občas na sebe s chlapci mluvíme anglicky jen tak z legrace. Mluví už dost plynně, lépe než já v 11 letech. 
K. S. C. čili Kennedy Space Center - NASA
Dopoledne jsme vyrazili směr Kennedy Space Center u mysu Cape Canaveral na ostrově Merrit Island. Asi 20 mil, tj. asi 30 km odtud. V autě i na značkách se nám ukazují míle, tak už pomalu počítáme v nich. Nejdřív jsme se najedli a za půl hodiny dorazili na parkoviště KSC Visitor Center. Už zdálky byla vidět Zahrada raket (Rocket Garden), kde jsou v "životní velikosti" skutečné rakety, co letěly do vesmíru, naskládané vedle sebe do výšky. Než jsme se k nim dostali a mohli je obdivovat zblízka, prošli jsme přísnou bezpečnostní kontrolou. 
Jedna paní zaměstnankyně nám poradila, že máme nejdřív absolvovat okružní jízdu po areálu autobusem a tak jsme - po návštěvě obchodu se suvenýry - zamířili tam. Nastoupili jsme do autobusu, který řídil pán se širokým kloboukem a texaským přízvukem. Vyprávěl všechno možné i nemožné o tom, co jsme potkávali, včetně aligátorů ve zdejší Banana River (Banánová řeka). Jednoho aligátora se podařilo vyfotit napůl ponořeného. Kdo by to řekl, že jsou tady potvůrky všude, dokonce i kousek od odpalovacích ramp vesmírných raket NASA. 
Jízda autobusem trvala i se zastávkou dvě hodiny. Celý areál má totiž odhadem desítky čtverečních kilometrů, nacházejí se zde jak odpalovací rampy (několik ramp NASA, každá má své číslo nebo jiné označení), tak místa přistání, tak i obrovská budova, kde se rakety staví. Jak řekl Texasan za volantem, který však už prý skoro třetí generaci bydlí na Floridě, je to největší budova na světě, která má jen dvě podlaží. Objeli jsme ještě areál firmy SpaceX Elona Muska z firmy Tesla, který jako první soukromá firma vysílá do vesmíru své rakety a část areálu si od státu pronajímá. I tady bylo plno odpalovacích ramp. 
Náš zajímavý řidič autobusu a průvodce v jedné osobě prozradil i svůj věk, na který vůbec nevypadal, prý: "už po dvaatřicáté brzy oslavím své čtyřicáté narozeniny", takže jsme z toho dovodili, že mu bude brzo 72 let. A stále ještě pracuje, navíc s velkým nadšením do svého vesmírného hobby, které se mu stalo zaměstnáním. Nebo naopak? Vyklopil nás u budovy Apollo/Saturn V a až budeme chtít zpátky, máme prostě nasednout do autobusu některého kolegy.
Sáhli jsme si na kámen z Měsíce
V budově Apollo/Saturn V nám pustili nějaké krátké filmy o vesmírném programu, který tady začal už v roce 1958, takže je mu letos vlastně 60 let. Dole v budově jsme mohli obdivovat něco jako minibus pro astronauty, které vozíval k raketám před startem. Program Apollo dovedl na Měsíc celkem 12 lidí, všechny z USA a všichni startovali odtud. Poslední v roce 1972, je to přece jen drahý špás. Po přestávce se však bude pokračovat a to i s přípravou letu na Mars (k tomu jsme navštívili samostatnou budovu po návratu autobusem zpět k raketové zahradě a vchodu). Ještě před odjezdem jsme v budově Apollo/Saturn V mohli vidět nejen první strany novin z celého světa popisující první přistání na Měsíci, ale dokonce i spousty kamenů a kamínků z Měsíce. Ba co víc, na jeden minikámen z Měsíce jsme si mohli sáhnout a taky jsme to všichni čtyři udělali.
Venku bylo horko jako každý den, před nástupem do návratového autobusu na "hlavní základnu" jsme čekali pod jemně mrholící vodou, rozprašovanou nad turisty s cílem osvěžit. Bylo zase skoro třicet nad nulou. Doma prý až minus patnáct, tak to je tedy rozdíl větší než malý. Na hlavní základně jsme pak nejdřív šli do budovy s raketoplánem Atlantis, který nalétal 162 milionů mil (tj. přes 300 mil. km). Dnes leží napůl otevřen v budově Atlantis, obdivován turisty. Všude okolo spousta různých simulátorů, kluci se vyřádili, vyzkoušeli si přistávání, byli ve svém živlu. I tady byly nejdřív dva krátké filmy o raketoplánu a jeho pouti životem, pokud raketoplány žijí.
Další budova se týkala přípravy mise na Mars a Marsu jako planety obecně. Byly tam kopie vozítek, která na Marsu dodnes stojí, další simulátory a udělátka pro děti, a další film o Marsu. Paní hovořila o tom, co všechno je třeba vyřešit, než se na Mars poletí a taky poznamenala, že možná právě tady mezi dětskými diváky sedí někdo, kdo se na Mars třeba vydá, protože NASA potřebuje šikovné odborníky a talenty.
Poslední akce, které jsme se stihli zúčastnit, bylo kino IMAX, kde se promítal film o Mezinárodní vesmírné stanici ISS v trojrozměrném provedení. Nasadili jsme 3D brýle a ocitli jsme se tak uvnitř dění - plavali jsme přímo uvnitř ISS spolu s astronauty a kosmonauty. Jednu vadu to ale mělo: klimatizace musela být nastavena na velmi nízkou teplotu (snad pod 15 st. C), takže v krátkých rukávech a "nohávech", které jsou venku téměř nutností, se tady nedalo celou třičtvrtěhodinu trojrozměrného filmu vydržet. Utekli jsme z kina o něco dřív do tepla venkovního vzduchu. Blížila se šestá hodina večerní a tak jsme areál opustili, nasedli do půjčeného Forda Fusion SE, zapli startovací knoflík, stiskli zrušení ruční brzdy, nastavili na otočném kolečku D a už se jelo, až k benzínce, kde jsme potřebovali nabrat benzín, ale ne do plna, protože auto můžeme vrátit nenatankované. První tankování u americké benzinky, jiný systém, jeden ochotný pán nám to vysvětlil, zaplatili jsme a auto dál svítilo, že nám zbývá benzín na pouhých 34 mil. Proto jsme natankovali ještě jednou víc, a auto pořád ukazovalo, že nám zbývá benzínu na pouchých 34 mil. Trochu zmateni jsme o tom diskutovali s paní v pokladně, nakonec jsme usoudili, že to systém auta ukáže až za nějakou dobu, tak jsme pokračovali v jízdě a opravdu - benzín naskočil až za nějakou dobu a máme půl nádrže. To nám vydrží až do Orlanda na letiště, kde máme auto vrátit. A protože letíme v úterý až večer ve 20 hodin, hotel opouštíme v 11.00 EST času (-6 hodin rozdíl oproti našemu SEČ), zastavíme se ještě v jedné historické pevnosti mezi Cocoa Beach a Orlandem. Let do Arizony má trvat asi pět hodin, ve Phoenixu přistáváme ve 23:00 tamního času (-8 hodin rozdíl oproti našemu SEČ, takže o dvě hodiny zase ubude na hodinkách, které nemáme, a na mobilech, které máme). Bydlet budeme dva dny u rodiny v Mesa u Phoenixu, která nám přenechá svůj dům, aby získala náš "balloon" v rámci Homeexchange a mohla ho použít jinde pro svoje cesty. Takže prakticky budeme bydlet zadarmo dva dny, potom den v hotelu, a potom zase dva dny zadarmo u stejné rodiny, jenže o pár set km severněji v jejich druhém domě. 
Odjezd od floridského moře
Dopoledne jedeme směrem na západ a moře teď už dlouho neuvidíme. Půjdeme i do nižších, ale stále příjemných teplot. Ve Phoenixu a Mesa má být asi 22 stupňů. Dopoledne jsme odevzdali klíč (kartičku od dveří s magnetickým proužkem) a vydali se směr Orlando, se dvěma zastávkami. První byla obědová v restauraci Blue Heron. Ta se nachází v hlídané komunitě (tzv. gated community), takže jsme při vjezdu dovnitř museli ukazovat pas a dostali propustku dovnitř. Restaurace patřila k lepším na celé cestě, ale ani tady nebylo jídlo bez chyby. Losos pro chlapce zřejmě z mraženého lososa, krůtí maso s bramborovou kaší docela dobré. Tady jsem si poprvé uvědomil, že zdejší servírky čekají spropitné až 15-20 %. Když jsem dal evropských obvyklých pět procent, vypadala uraženě a se slovy, že nám to vrátí do posledního centu spropitné odmítla. Pak jsem si našel na internetu diskusi Australanů, kteří tohle taky netušili, protože u nich se takové spropitné nedává. Prý tu servírky a číšníci mají skoro minimální mzdu a se spropitným se tak nějak počítá. 
Fort Christmas čili Pevnost Vánoce
Další zastávka byla ovšem parádní. Replika historické pevnosti Fort Christmas s parkem starých domů z minulého a předminulého století, něco jako skanzen, vstup zdarma, krásné místo, milí lidé a kluci ještě dostali dárek v podobě mincí. Prohlédli jsme si prepliku pevnosti, která sloužili k bojům se Seminoly a asi tak patnáct domů s vybavením z 19. a začátku 20. století i se jmény konkrétních farmářů. Počasí stále horké, příjemné. Popovídali jsme si s jedním hlídačem o tom, jak tady chodí do přírody, když jsou tam aligátoři a jedovatí hadi - prý už to nevnímá jako nebezpečí - stane se, co se má stát, a umí v tom chodit. Jednou prý šel s přítelkyní na výlet a ona nesnáší pavouky, jednoho jedovatého potkali, tak se velmi zlobila, "ale já jsem za to přece nemohl, ne?" Do přírody tady chodí už od skautských let. Chlapci nechtěli věřit, že vystavené kůže jsou opravdu kůže aligátorů a chřestýšů a dalších zvířat, pán nám potvrdil, že ano, vše je pravé. Vzadu políčko s cukrovou třtinou a zeleninou, ohrádka s mulou a kozami. Na cestě ven jsme ještě potkali starší dvojici z Nebrasky, která podobně jako my utekla ze studených končin (mají prý teď tam nahoře sníh). Hovor začal dotazem na dvojčata a když zjistili odkud jsme, ukazovali nefalšovaný zájem o konverzaci a radili nám, co na cestě ještě můžeme všechno vidět.
Pětihodinový přelet do Arizony
Následovalo odevzdání skvělého auta v půjčovně Alamo na letišti Orlando, průchod odbavením, bezpečnostní kontrolou a večeří v McDonaldu na letišti a potom už jen čekání na letadlo, které mělo ovšem zpoždění a odlétalo až o hodinu později, místo 20:00 až 21:00 EST (tj. místo ve dvě ráno našeho času až ve tři). Let trval pět hodin, takže jsme dorazili do Phoenixu četnými turbulencemi (ty tvořily snad polovinu letu) v osm hodin ráno našeho středoevropského času, tedy o půlnoci toho arizonského. Spát se mi už chtělo dost, děti i Blanka trochu v letadle spali, já ne, při tom hučení to nedokážu ani s ucpanýma ušima, protože i tak je to pořád napůl slyšet. Letiště Phoenix nebylo tak vyhřívané jako všechna dosavadní, byla tam docela zima, venku po půlnoci 9 stupňů C nad nulou, dlouho se čekalo na bagáže, které pořád ne a ne přijet. Když nakonec přijely, vydali jsme se k převozníkovi (shuttle bus), který nás dopravil po čtvrt hodině nebo víc na místa, kde jsou půjčovny aut. Tam jsme po nějakých procedurách (první s automatem, další pak ve frontě u garáže) konečně dostali auto, mohli jsme si zase u půjčovny Alamo vybrat, a vybrali jsme si modrý Ford Focus, něco jako máme my sami, jenže s automatickou převodovkou, Tentokrát ovšem ne s knoflíkem, ale s řadící pákou speciálního typu. Do domku, za který neplatíme, protože jde o speciální výměnu v rámci Homeexchange, jsme dorazili asi v půl třetí a usnuli skoro ve čtyři ráno arizonského času, což bylo ovšem poledne dalšího dne, počítáno v našem času. Opravdu náročné. Předělat své závity na jiný čas není snadné, ale směrem na západ je to o něco snazší než směrem na východ, jak vím z návštěvy Japonska (viz jiný cestopis zde).
Pima Butte, Maricopa a Huhugam Heritage Center
Dnes jsme jeli na jih od dvojměstí Phoenix-Mesa směr Maricopa. Ta se nachází na území indiánů z kmene Oodham (zvaných též Pima), rezervace Gila. Tam jsme trochu nakoupili v supermarketu, nanašli jsme tam mnoho známek něčeho typicky indiánského - samé moderní domy amerického typu, někteří zaměstnanci supermarketu byli indiáni, ale ne všichni, je to tu promíchané. Jsou vesměs usměvaví a milí a komunikativní, jako i mnoho jiných Američanů. 
Na zpáteční cestě z Maricopy jsme se zastavili v Huhugam Heritage Center (zvaném též Hohokam), věnovanému opět indiánské kultuře a umění. Jeli jsme i kolem kopce Pima Butte, kde se v roce 1857 odehrála poslední bitva mezi indiánskými kmeny na území USA (tj. mezi Indiány navzájem). Zdejší Pimové a jejich spojenci ji vyhráli.
Arizona je jiná než Florida, teploty jsou na pomezí krátkých a dlouhých rukávů, krátké kalhoty by to nesneslo. Zítra se má oteplit. Jsou tu typické arizonské vysoké kaktusy, jinak poměrně málo vegetace a v dálce je vidět vysoké hory. Okolo Phoenixu až po Maricopu je docela hustá automobilová doprava. Zítra odjíždíme na východ směr Globe.
Boyce Thompson Arboretum. Mezi Apači.
Dopoledne místního času MST (Mountain Standard Time, Horský standardní čas USA, -8 hodin oproti našemu) jsme sbalili saky paky z domečku a vyjeli směrem na východ. Zastávka nákupní (vody a jiné potřeby) a ještě jedna, chlapci si za svoje chtěli koupit tablet. Koupili si Samsung Tab A (8 palců) ještě na kraji města Mesa. Potom jsme jeli nádhernou scenérií přes národní park Tinto až do arboreta, asi nejhezčí botanické zahrady, kterou jsme dosud viděli. Tam jsme strávili hodiny. Celá hlavní stezka ve tvaru ležatého P měřila asi dva kilometry a většina rostlin byly kaktusy, aloe, agáve a zvláštní keře a stromy, které rostou tady v Arizoně, plus další rostliny, které rostou po celém světě. I ptáci, např. kolibříci a kachny, a pak ještě želvy na vodní ploše vytvořené uměle, ale vypadající jako nefalšované jezero. I Evropa byla zastoupena olivovníky a třeba jižní Vietnam zvláštním druhem citrusu. Palmy jako v Tunisku. Okolo hlavní stezky byly další stezičky a některé jiné stezky byly zavřeny s vtipným nápisem, že dál už můžou jenom chřestýši. 
Prostě nádhera (viz např. fotky zde), chlapce to ale moc nebavilo, tak to pro ně byl aspoň tělocvik - pochod mezi rostlinami a skalami a vodními toky. To vše na sluníčku, teplota byla kolem 25 stupňů a obloha úplně jasná. V polovině jsme viděli nějaké zvíře, které přebíhalo přes cestu, ale když se zastavilo na skále, asi abychom ho vyfotili, nestihli jsme to. Zvířátko zase zalezlo. Vypadalo zdálky jako něco mezi veverkou a krysou, těžko říct, co to mohlo být.
Projížděli jsme pak hornickými městy, kde se kdysi těžila měď. Poslední z nich bylo naše další bydliště Globe. Tady se šlo do McDonalda. Jsme těsně před apačskou rezervací a už tady bydlí hodně Apačů. V McDonaldu jich bylo tak kolem poloviny zákazníků, a nemálo z nich má větší postavy do všech stran, zřejmě jedí hodně sladkého a tučného anebo se stravují ve fastfoodech, tak jako teď často my. My s tím ale za měsíc přestaneme. I mezi obsluhou McDonalda byla jedna Apačka. 
Jedna apačská rodina u stolu kousek od nás měla s sebou malého chlapečka, tak říkám "kluci, podívejte na toho chlapečka, třeba to je malý Vinnetou". Jméno Vinnetou apačsky moc nezní a Apačové toto jméno Karla Maye většinově neznají. Karl May měl ale znalosti docela dobré, i když mezi Apači nikdy nebyl - původní jméno snad bylo pozměněno nakladatelem, jestli se nepletu, aby to Němci byli schopni vyslovit a zapamatovat si. 
Apačština je poměrně těžký jazyk, pokud jde o výslovnost. Učil jsem se pár základních slov a frází, je podobná navažštině (i tu jsem se trochu učil), ale schopnost domluvy v obou jazycích se omezuje na desítky slov. Třeba Dagoté - to je apačský pozdrav. Příbuzná navažština říká totéž Yá'té'. A to je pro dnešek vše, musím trochu pracovat. I zítra ráno, než vyjedeme skrze apačskou rezervaci Fort Apache do našeho dalšího bydla v Pinetop.
Fort Apache 
V pátek jsem vstával brzo, asi v sedm ráno místního času. To se mi doma nestává. Jenže ono je to doma patnáct hodin, takže to vlastně nebylo tak brzy. Bylo třeba pracovat a tak se pracovalo. Opustili jsme hotel, v němž nás na recepci zapisovala apačská žena. Rodinný hotel, který možná patří Apačům. Anebo tam jenom pracovala. Asi v deset jsme hotel museli opustit a jedna práce zůstala "viset", bude třeba ji udělat po cestě, třeba v restauraci. To bude tedy zajímavé, protože v dalším bydlišti internet není. Ani wifi ani signál pro datový přenos přes mobil.
Nejdřív jsme ještě zajeli do vykopávek ještě v Globe, které se jmenují Besh Ba Gowah. Jsou to kamenné domy, původně jejich zbytky, dobudované tak, jak asi vypadaly (některé dobudované, jiné ponechány ve zříceninovém stavu). Bydleli tady až zhruba do roku 1400 nejméně 200 let lidé tzv. kultury Salado. Pěkná ves, chladivé místnosti, na dobu zhruba našeho Karla IV. celkem dobré bydlení. Který indiánský kmen to přesně byl, to se neví. Je to jedna z nejvýznamnějších vesnic typu pueblo v této části USA. 
Svítilo nám slunce, jako ostatně v Arizoně na této cestě každý den. Po prohlídce jsme vyrazili na sever klikatícími se cestami přes apačskou rezervaci San Carlos do jiné apačské rezervace White River (úchvatné pohledy do hlubokých kaňonů) a nakonec do rezervace Fort Apache. Apačské území je docela obrovské, ujeli jsme v něm skoro 200 kilometrů. Na benzínce jsem doplnil benzín a popovidal s paní, která ji obsluhovala nebo vlastnila. Napůl Apačka a napůl běloška. Zkusil jsem na ni pozdrav Dagoté a ona se podivila, odkud to znám. Trochu jsem se učil pár slov, říkám, mám rád jazyky a kromě toho mám 2% indiánské DNA. Byla překvapena a řekla: "tak to jste se přišel podívat tak trochu domů, že?" Haha, smála se, a že když mě zajímají jazyky, že by mě mohla apačsky naučit pár neslušných slov. Tak jsme se zasmáli, koupili nějaké drobnosti na cestu a vyrazili. 
Děti měly už hlad a chtěly, jak jinak, do Burger Kingu, tentokrát apačského ve White River. Patří nějaké zdejší rodině, která si značku pronajímá jako franšízu. Obsluha nefalšovaní Apači, zákazníci z 90 % Apači. Většina ale mluví anglicky, jen jeden děda u vedlejšího stolu trochu míchá s vnučkou apačštinu s angličtinou. Zkoušim se s počítačem připojit na místní wifi, je ale tak pomalé, že pracovat není možné. Asi budu mít zpoždění a jednu práci odevzdám později, v tuto chvíli ještě netuším, kde se připojím na internet. 
Z Burger Kingu ve White River se vracíme do Fort Apache asi tři míle zpátky a tam navštěvujeme apačské muzeum. Najzajímavější na něm jsou staré týpí s dřevěnou kostrou, pokryté slámou. A taky obchod se suvenýry, kde si kupujeme nějaká trička. Navštěvujeme taky poštovní úřad, kde posíláme pohlednice do ČR. Měly by na nich být razítka Fort Apache. Paní na poště mluvila anglicky trochu se záseky, takže zřejmě doma mluví apačsky. Vyprávěla nám, že když byla malá holka, měli tady hodně mul (kříženec koně a osla), a teď už tu mají jenom tři. Před poštou jsem mluvil s dvěma Apači, které zajímalo, odkud jsme. Jeden z nich před lety byl v Německu jako voják USA na základně a tak jsme spolu prohodili pár slov německy. Co by na to řekl Karl May, kdyby potkal Apače mluvícího německy? Jenže on byl v USA jenom na východním pobřeží, takže Apače nikdy nepotkal.
Nakoupili jsme ještě v supermarketu Bashas a dojeli zbylých padesát kilometrů ven z rezeervace zase do "běžných USA", do horského letoviska Pinetop. Tady jsme zase zadarmo dvě noci v rámci výměny. Není tu ale internet, ale přece jen existuje řešení, jak dodělat práci, která se musí odevzdat online. Je tu vodárna, z níž vychází wifi signál. Popojeli jsme tedy k vodárně, já jsem pracoval v autě a kluci si hráli hry. Potom jsme popojeli o tři ulice zpět k našemu půjčenému domu. Je tu krásně, spousta borovic a sem tam ještě někde leží trocha sněhu. Zima ale není, asi tak deset nad nulou. Zítra sjedeme z hor a bude zase větší teplo. Je tady ticho, modrá obloha, krásné lesy, nádherné sruby. (Mimochodem, ani Apačové nemají špatné domy tam kousek na jih od nás, jenom někteří mají chudší staré domy, někteří nové a nerozeznatelné od ostatních Američanů. Nezaměstnanost v rezervacích však i tak většinou přesahuje padesát procent, ale na první pohled to tak nevypadá.)
V sobotu se nám podařilo dokončit jednu učebnici pro ZŠ - angličtinu. Kluci hovoří plynně, takže šlo jen o některá slovíčka a trochu gramatických pravidel, většinu z učebnice znají a mají zažité, můžeme přejít na přírodovědu a učebnice angličtiny poputuje s balíkem domů. Nějaký balík si totiž budeme muset domů poslat, suvenýry, trička, knihy a část oblečení, hlavně bundy.
Kráter Meteor Crater
Těsně po odjezdu z Pinetop jsme projížděli městečkem a zřejmě o trochu rychleji než činí tamní maximální povolená rychlost 35 mil za hodinu. Za chvíli vidím za sebou policejní auto, které bliká a houká. Chvíli trvalo, než mi chlapci sdělili, že to znamená, že musíme zastavit. To jsme udělali, otevřeli okénko, chlapci to znají z her, jak se jedná s americkou policií. Prý nevystupovat. V tu chvíli mě napadlo, že to je proto, že by řidič mohl mít zbraň. Policista přišel a nasadil velmi přísný tón. Prý jsem jel rychleji než je povoleno a taky jsem hned nezastavil na blikání auta za námi. Řekl jsem mu, že jsme z Evropy a že chlapci mi po nějaké době řekli, že jakmile vidím blikat policejní auto, mám zastavit. Na to se usmál a přísný tón zmizel. Chtěl vidět řidičský průkaz a smlouvu s půjčovnou aut. Řekl, že by nám mohl dát několik set dolarů pokutu. Ale neudělal to, jen nás upozornil, že musíme dodržovat v obci 35 mil za hodinu a potom nás propustil. 
Kromě kráteru jsme v tento den stihli ještě Homolovi State Park. Archeologické naleziště, zbytky starého sídliště nebo spíš čtyř sídlišť typu pueblo národa Hopi z let 1260 až 1400. I oni tehdy už bydleli v kamenných domech, z nichž se ale mnoho nezachovalo (anebo ještě nebylo vše vykopáno). V dálce byly vidět posvátné hory Hopiů, nejvyšší hory Arizony, kde sídlí snad nějací dobří duchové. Homolovi znamená v jazyce hopi Místo malých kopců. Bylo zde v době naší návštěvy poměrně větrno, takže jediný já odvážlivec jsem byl bez čepice.
Postupně jsme dojeli do Winslow po slavné silnici Road 66. Tam jsme se ubytovali a jeli se do centra najíst - večeře. Druhý den jsme si malebný Winslow zfotili a pokračovali ke kráteru způsobeného před 50 tisíci lety meteorem, proto se jmenuje Meteor Crater. Obří kráter o průměru určitě víc než kilometr, nádhera. K tomu muzeum a cesta na sever. Další den oběd v McDonaldu, kde obsluhovala indiánka z kmene Hopi. A dojezd horami Kaibab National Forest do Valle, tedy asi třicet kilometrů pod Grand Canyon. Ten uvidíme zítra.
Zjistili jsme, že se pohybujeme ve velkých nadmořských výškách. Zatímco Brno je 220 m nad mořem a Phoenix 330 m nad mořem, od Globe jsme nad 1000 metry a teď dokonce v nadmořské výšce 1750 metrů nad mořem. Pokračování příště, musím pracovat.
Grand Canyon, Navahové a dinosauří stopy
Před 11:00 MST času jsme vyrazili na sever z hotelu ve Valle ke Grand Canyonu. Platí se tam za vjezd autem 30 dolarů (600 Kč) a pak už nic. Na parkovišti bylo hodně aut, chvíli trvalo najít volné místo. Potom už stačilo pouhých pět minut chůze a předestřel se před námi krásný výhled dolů na Grand Canyon. Obří mnohakilometrová "jakoby prasklina v zemi", která je hluboká skoro dva kilometry. Tam dole je to ve výšce 300 metrů nad mořem, nahoře ovšem 2000 metrů na mořem. Z legrace si říkáme, že tam dole je výškově Česko a my jsme ve výšce někde mezi nejvyšší horou ČR Sněžkou (1603 m. n. m.) a nejvyšší horou SR Gerlachovským štítem (2655 m. n. m.). Najednou slyším za sebou tón, který připomíná češtinu, otáčím se a rozeznávám některá slova, mj. "budeme". Češi. Jdou hned za námi. "Dobrý den", představuji se a podáváme si s úsměvem ruce. Jsou z Ústí nad Labem a přiletěli nejdřív do New Yorku a pak do Arizony, aby viděli Grand Canyon. Loučíme se po pár minutách srdečného rozhovoru a prohlížíme si úchvatné pohledy na všechny strany obřího kaňonu. 
Po čtvrthodince jdeme do obchodu se suvenýry, a jestli je venku takto vysoko asi trochu řidší vzduch, v obchodě je navíc vydýchaný. U Grand Canyonu je ještě v březnu trochu zima, chce to i bundy a čepice. Kluci mají krásné dvě čepice s mývalím ocasem, které si koupili před několika dny. Američané včetně Indiánů je hlasitě obdivují - dvojčata se stejnými čepicemi s mývalím ocasem. Ocas je prý pravý, říkala paní v obchodu, zbytek je umělý.
Protože nás dnes čekalo celkem 275 km cesty autem, jedeme dál. Směr Cameron, s krátkou zastávkou u menšího, ale taky dost hlubokého kaňonu řeky Little Colorado River před Cameronem. Je tam několik navažských stánkařů a stánkařek. Zdravím je Yá'áté' a dáváme se s nimi do hovoru. Zase padnou nějaké dolary na nákupy drobností indiánské výroby. Ptám se paní na počasí, jak to tady bývá a jestli jim někdy i prší. Prý "ano, ale méně než bychom chtěli". Jinak se počasí v Arizoně mění s velkými výkyvy, dodává, někdy hodně teplo, pak najednou zima. Severní Arizona, na rozdíl od relativně teplé jižní, je v nadmořské výšce nad 1400 metry (a někde až ke 2000 m) nad mořem a už jen proto je tady přes den v březnu třeba 17 stupňů Celsia, v noci ale teplota klesá až k nule.
Potom se velkou rychlostí řítíme dál přes Cameron do navažské rezervace, která je jen o trochu menší než Česko, ale výrazně řidčeji obydlená. Před větším městem Tuba City, kde hraničí rezervace Navahů (Navajo) s rezervací kmene Hopi, se zastavujeme asi sto metrů od silnice v místě, kde jsou pravé dinosauří stopy. Jedna starší navažská paní se nám nabízí jako průvodkyně, ukazuje nám pár dinosauřích stop a říká o nich, který dinosaurus je tady před miliony let udělal. Jsou zkamenělé. Stříkne do nich vždycky trochu vody z plastové lahve, aby byly lépe vidět. Prohlížet si stopy dinosaurů je úchvatné. Dva nebo tři druhy dinosaurů, stop je tam hodně, ne třeba jen dvě tři, ale desítky. Je vidět, kudy běžel či skákal jeden a kudy druhý. A třetí. 
Pokračujeme do Tuba City, kde se najíme v navažském McDonaldu, prohlédneme si muzeum Navahů (Explore Navajo Museum) mj. s krásným hoganem. To je osmiúhelný tradiční navažský srub, který bývá ještě zvenku oplácán hlínou, tady ale není. Potom nakoupíme nějaké vody na pití v menším obchodě vedle. 
Je tu ještě muzeum navažských šifrovacích vojáků z druhé světové války (Code Talkers). Používali navažštinu při posílání tajných zpráv americké armády, aby nacistická armáda nebyla schopna zprávy rozluštit. Toto muzeum ale už vynecháváme. Nabereme ještě benzín. 
Slyšíme, že někteří Navahové spolu mluví navažsky. Tento jazyk je nejmíň ohrožený z indiánských jazyků USA a mluví jím až sto tisíc lidí. Některé Navahy ale slyšíme už i mezi sebou používat angličtinu, asi spíš lehce nadpoloviční většinu. U benzínky je jeden alkoholicky zničený člověk, žádá peníze, ale trochu se ho bojíme a odjíždíme pryč. Přes rovnou a asi 90 km dlouhou silnici, přes dlouhé neobydlené pláně s krásnými červenými skalami okolo. Na celé trase jsou pouhá dvě navažská sídla, Tonalea a Tsegi. 
Cílem naší cesty je Kayenta, stále ještě v navažské rezervaci, máme tady hotel Wetherill Inn, docela kvalitní a taky dražší (115 dolarů, z toho 8 USD si bere na daních rezervace Navahů a 5 USD si bere město Kayenta, federální vláda ani stát Arizona nepřiráží nic). Nakupujeme v supermarketu Bashas, kde jsou anglické i navažské nápisy nad jednotlivými odděleními potravin. Ty si fotím, protože jinde něco takového není. 
Lidé jsou zde milí, usměvaví a rádi pomáhají. Před supermarketem mě zastavuje žebrající paní se slovy, že byla dlouho nachlazená a nemohla pracovat, jestli bych jí nedal nějaké peníze, tak dva dolary. Vysypal jsem drobné, asi necelé dva dolary, aspoň se odlehčí peněžence. V dolarových mincích je těžké se vyznat, není na nich jasně vyznačené, co je co. Zítra vyjedeme z Arizony ven do Utahu v jeho jihovýchodním rohu (stále ještě území Navahů) a spát budeme až v Coloradu.
Cesta přes Utah do Colorada
V poměrně dobrém hotelu ve městě Kayenta v navažské rezervaci jsme se vyspali celkem dobře a zamířili jsme na sever. Krajina je zde suchá, jakoby volající po dešti. Sem tam koník nebo černé krávy, pasou se i na suché trávě, která roste sporadicky. Silnice je kvalitní a přestože nejde o dálnici, dá se po ní jet velmi rychle. Doprava není vůbec hustá, spíš naopak. Přejíždíme severní hranici Arizony do Utahu. Ani zde se scenérie příliš nemění. Suchá step či snad někdy polopoušť, nalevo i napravo se zvedající typické arizonské a jihoutažské skály v načervenalé barvě a nejroztodivnějších tvarů, připomínajících leckdy různá zvířata a podobně. V Utahu děláme první zastávku u řeky San Juan, opravdu zde teče voda a řeka je velká - dlouho jsme vídali jen vyschlá koryta. San Juan má ale šířku aspoň patnáct metrů a je i hluboká, voda má nazelenalou barvu, snad kvůli měděnému podloží, ale to je jen domněnka. Nazelenalé měděné skály jsou vidět i jinde (měď přece oxiduje dozelena). Druhá zastávka na zhruba stokilometrovém úseku cesty jihozápadním Utahem je v městečku (kterých je tady sporadicky) Bluff. To je na hranici navažského území, asi už za ním. Cedule začátku a konce navažské rezervace jsme neviděli (u Apačů tyto cedule byly). Rezervace Navahů je největší v USA, je jen o málo menší než Česká republika. 
V městečku Bluff jsme se najedli v restauraci a co bylo překvapivé, byla to nejlepší restaurace na cestě po USA, chtělo by se dokonce napsat "zatím jediná opravdu dobrá". Nabízela normální nepřesmažená nepřeslazená kvalitní domácí jídla mimo obvyklý rozsah nabídky burger-steak-hranolky, restaurace, jakých je tady v USA (soudě podle více než dvoutýdenního pobytu) opravdu jako šafránu. Chlapci si dali tresku s hranolkami (jejich tradiční kuře nebylo), já hummus s tortilami a zeleninou a Blanka zeleninový salát s brusinkami, quinoou, fazolemi a vejci.
Ještě v Bluffu jsme popojeli do historické pevnosti. Ta byla založena lidmi mormonské víry (církev Ježíše Krista svatých posledních dní) v 19. století. Srubové stavby, jeden typický dostavník jako z filmů o Divokém západu, jména zakládajících kolonistů a socha jejich náboženského představitele Taylora. Krásné místo. Naprosté ticho, nikde ani živáčka, vstup zdarma, kromě nás čtyř se uvnitř zpočátku nevyskytoval nikdo a potom už jenom další dvojice turistů.
Památník čtyř rohů aneb Současně v Arizoně, Utahu, Coloradu a Novém Mexiku
Potom vedla cesta stále stejnou krajinou, ale už bez červených skal. Výjezd z Utahu, malá cedulka "Vítá Vás Colorado plné barev", ani jsme to nestihli pořádně přečíst a vyfotit. Odtamtud dojezd do Four Corners Monument, opět už v navažské rezervaci, ale tentokrát ve čtyřech státech USA. Je to místo, kde je vyznačena hranice čtyř států: Arizony, Utahu, Colorada a Nového Mexika. Vjezd k tomuto památníku stojí 5 dolarů na osobu, zde Navahové vybírají poměrně vysoké vstupné pro čtyřčlennou rodinu (20 USD), když to porovnáme se třiceti dolary za auto v Grand Canyonu. 
Lidé se zde většinou fotí na vyznačeném kruhu s hranicemi, kde se stýkají zmíněné čtyři státy USA. Chlapci se vyfotili, jak jsou jednou nohou v Arizoně, druhou v Utahu a jednou rukou v Novém Mexiku a druhou v Coloradu. Okolo jsou do kruhu stánky s indiánskými předměty pro turisty i uměleckými díly. Většinou zde prodávaji Navahové. Nejdelší dobu jsme strávili u stánku, který sdílel jeden pán z národa Hopi s paní z národa Navahů. Dlouho jsme si povídali - snad 20 minut - o všem možném (jazyky, pravidla držby zbraní a střílečky u nich a u nás, děti, historie, pověsti, genetická genealogie a nevím co všechno ještě), něco jsme si koupili, něco jsme dostali a něco jsme jim dali - nálepky Česká republika s naším státním znakem. Nakonec jsme si vyměnili e-mailové adresy. 
Následoval dojezd přes rezervaci kmene Utahů (Ute Mountain Tribe Rezervation) v Coloradu až do města Cortéz. Tady budeme spát dvě noci, protože nedaleko je národní park Mesa Verde (španělsky: Zelený stůl), kde jsou ve skalách vydlabané a pod převisy postavené příbytky dávné kultury pueblanů (někde se označují za kulturu Anasazi), která mohla být nejspíš předky dnešních Hopiů, ale neví se to přesně. Následuje práce, večer ještě nákup v supermarketu Safeway (dobrý supermarket, jeden z nejlepších v USA zatím, co do výběru). Pokračování bude příště, asi zítra.
Cesta do hloubi NP Mesa Verde
Ráno 8. 3. 2018 jsme se najedli a vyjeli trasu dlouhou 50 km dovnitř národního parku Mesa Verde a zase 50 km zpět. Po patnácti kilometrech byla na vjezdu do NP budka, v ní paní v uniformě, která nás přivítala v národním parku Zelený stůl, stáhla si patnáct dolarů kartou z účtu, dala nám informace a mapu a mohlo se jet. Stále klikatými serpentinami nahoru do větších a větších výšek, až jsme se ocitli v nadmořské výšce 2150 metrů nad mořem (bydlíme 1850 m n. m., takže zase tak moc nahoru to nebylo). Tam bylo muzeum, kde se už dál neplatí, celkem pěkně udělané a potom se jde nebo jede, většinou obojí, k samotným bydlištím dávných pueblanů z doby 12. až 13. století. Pod skalními převisy jsou postavené kamenné domy s okny. Pěkné bydlení, když uvážíme, že v té době u nás většina lidí bydlela v dřevěných chalupách. Před 12. stoletím tu prý bydleli jejich předkové rovněž, ale spíš nahoře nad převisem a neměli kamenné domky. Měli tu být už 600 let před postavením domků, které pak obývali už jen dalších sto let. Nakonec zmizeli, snad kvůli suchu, nedostatku zvěře, potravy nebo něčeho jiného. Stopy boje se prý nenašly, takže přepadeni zřejmě nebyli. Až koncem 19. století se sem zatoulali dva farmáři, jeden z nich se jmenoval Wetherill jako náš předchozí hotel u Navahů. Zaběhly se jim tam krávy a tak tito dva našli po šesti stech letech nepoužívání příbytky pod převisy. Teprve pak začal archeologický výzkum.
Když jsme si prohlédli z dálky všechny tyto příbytky (přímo dovnitř se nepouští) a ještě Sluneční chrám, kde se zřejmě obyvatelé jednotlivých puebel setkávali na náboženské obřady či společenské akce, a do kterého se dalo částečně vejít a kouknout okny dovnitř, odjížděli jsme zpět. Přes cestu nám přeběhli tři divocí krocani. Mimochodem, včera jsem zapomněl napsat, že nám přes silnici přeběhl kojot. Co to znamená, nevím, ale určitě je to lepší, než když přes cestu přeběhne černá kočka. 
Dnes bylo docela teplo i tam nahoře ve 2150 metrech nad mořem, stačila košile. Na severovýchodě USA okolo New Yorku je prý už zase sníh, asi poslední záchvěv zimy. Snad. Ale my tam nejsme, jsme pořád na Divokém západě, který už moc divoký není. Místo indiánů s luky a šípy tady potkáváme indiány s nákupním košíkem v supermarketech, jako prodavače a zákazníky v McDonaldech, jako recepční v hotelech a podobně. Vesměs milí lidé, nepřipomínají žádné nepřizpůsobivé menšiny s netolerantním postojem, jako např. někde v západní Evropě. Tady v Cortézu jsme kousek od rezervace Utahů (Ute), podle kterých se jmenuje stát Utah. Už pomalu rozeznávám podle tváří, kdo je z jakého kmene - Apačové a částečně Navahové mají lehce asijské oči, přišli do Ameriky až ve druhé vlně z Asie někdy před 12 tisíci lety. První vlna, kam patří většina ostatních kmenů od Severní až po Jižní Ameriku, přišla z Asie už někdy před 23 tisíci lety. A poslední vlna, která tady na jihu není, jsou Inuité čili Eskymáci, ti přišli do Ameriky až někdy před 3 tisíci lety.
Skalisté hory a Nové Mexiko. 3107 m nad mořem.
V pátek jsme dorazili do vysokohorského střediska Pagosa Springs (krásné horské scenérie, 2150 metrů nad mořem). V sobotu jsme odtamtud pokračovali přes výšiny Skalistých hor (Rocky Mountains) až někem do sněhových poloh, a vyjeli jsme - jak teď zpětně vidím na mapě - až do neuvěřitelné výšky 3107 metrů nad mořem! A zase "dolů" nad pouhé 2100 metrů. Bylo to dlouhé a klikaté, ale silnice kvalitní, takže se jelo rychle. Doprava řídká, občas zastávka na focení hor. Venku okolo silnice sníh, v autě horko od sluníčka - zajímavá kombinace. Když jsme postupně sjeli dolů (to už jsme byli z Colorada v Novém Mexiku), našli jsme zajímavé místo, kde je několik ekologických domů vyrobených z pneumatik a flašek a oplácané hlínou a pískem, moderní styl, na tom sluneční kolektory, využití větrné energie, několikanásobná recyklace vody, pěstování rostlin ve skleníku. Voda se chytá na lehce zešikmené střeše (pokud náhodou někdy prší, což tady asi nebude moc často), potom se pročiští nějakým systémem a použije v umyvadle, odtamtud jde do záchodu a pak ještě rostlinám ve skleníku, který je s domem propojen. Nic tu nechybí - voda, elektřina, teplo, v létě domy zapuštěné částečně do země chladí. Dokonce mají i septik, který má své vlastní okno obrácené na jih, aby sluneční svit urychlil práci bakterií na výkalech, které se tak stanou hnojivem. Zdá se to být dokonalý systém. Více na stránkách Earthship Biotecture
Jinak krajina okolo tady v Novém Mexiku pod horami je suchá, volající po dešti, aspoň teď v březnu. V dáli vysoké hory (Skalisté hory). Sem tam kravka či kůň, pasoucí se na nezelených travinách. Krávy jsou výhradně černé. Na silnici jsme dnes potkali dva zajeté skunky, chudáci už odešli do skunčího nebe, aniž by nám zasmrděli pod nosem.
Přejeli jsme národní památku - most přes řeku Rio Grande, která je víc grande (velká, tedy velký kaňon) než rio (řeka, voda je tam až někde hodně hluboko a málo). Pak jsme dorazili do Taosu, před nímž je slavné Taos Pueblo. Tam bydlí indiáni kmene Tiwa nepřetržitě už osm set let, je to asi jediné sídlo v USA, kde se bydlí od roku 1200 dosud bez přestávky. Jenže.. Příjezd k pueblu je zavřen, ani pěšky se k němu nesmí, dva měsíce se bude prý opravovat (asi pueblo, jestli jsme to dobře pochopili), nepustili nás tam, takže jsme ho bohužel neviděli ani zdálky. Je to památka světového dědictví UNESCO a vypadá takto
Najedli jsme se v McDonaldu, kde už mnoho zákazníků mluví španělsky, takovou zvláštní španělštinou, které se hůř rozumí, asi mexická. Ale na hranice Mexika je odtud ještě 400 km a tam nepojedeme. Pozorovali jsme zvláštní jev, známý třeba mezi Čechy a Slováky (jenže španělština a angličtina jsou od sebe výrazně dál): jeden člověk mluví na druhého anglicky a ten druhý mu odpovídá španělsky a celý rozhovor je dvojjazyčný. 
Zítra se vracíme do Colorada, směr Pueblo (větší město pod Denverem a Colorado Springs). Hory jsou krásné, ale snad už budeme klesat do nižších výšek s vyšší hustotou vzduchu. Moc se to jinak nepozná, jen když člověk tahá kufry do schodů, anebo taky na vysychání rtů. Snad poprvé v tomto tisíciletí musím používat něco jako "jelení lůj", což jsme používali kdysi na lyžařských kursech ve školách, když jsme byli na horách. Dnes v Taosu spíme už podruhé nad 2100 metry nad mořem. Ani se to nezdá (krajina je relativně rovná s horami v pozadí, takže ty jsou ještě daleko vyšší). Už se těšíme, že zítra klesneme pod 1500 metrů nad mořem v Pueblu v Coloradu. Na jedné straně bude asi hustší vzduch, na druhé ale jedeme na sever, takže zatímco teď máme ještě k večeru 14 stupňů Celsia, tam je v tuto chvíli o tři stupně míň. A dál v Nebrasce ještě míň, asi 7 C a v Jižní Dakotě nad ní pak dokonce 2 C. K večeru, takže přes den to může být dobré. Uvidíme. Teď jsem kontroloval předpověď počasí a vypadá to dobře - jakmile přijedeme na sever, bude tam už 19 stupňů Celsia, dokonce i u Lakotů (Siouxů) v Jižní Dakotě. Lepší předpověď počasí jsme si ani nemohli přát, děkujeme všem tam nahoře, kdo se na počasí podílejí, tam nahoře zejména Wakhan Thanka - Velký duch Lakotů zřejmě pomohl.
Dolů ze Skalistých hor. Pueblo City.
V neděli jsme sjeli z hor a posunuli se o dalších asi 250 kilometrů na sever. Z Nového Mexika zpátky do Colorada, ale východněji. A potom stále na sever až do města Pueblo. Nic zvláštního se nestalo, jen jsme projeli ve výškách 2700 metrů nad mořem, pozorovali z auta krásné Skalisté hory a postupně klesali níž a níž až na hlavní severojižní tah Coloradem, kde doprava po dlouhé době zase trochu zhoustla (asi jako na české D1). 
Všude na "Divokém západě" jsme jeli zatím bez dálničních poplatků. Většina silnic ale nebyly dvouproudé dálnice, jen takové lepší široké silnice, kde se střídá jeden a dva pruhy vždy na jedné nebo druhé straně. V Pueblo City jsme se najedli v McDonaldu. Někdo by si řekl, proč pořád jíme hlavní jídlo ve fast foodech. Je to proto, že - jak jsme zjistili - v restauracích to není o nic lepší, často dokonce horší (většinou přesmažené, přeslazené, nebo jinak problematické, rozhodně ne zdravé, až na jednu restauraci v Utahu). A pokud už člověk má jíst nezdravě, je lepší to udělat za třetinu ceny. Salát si lze dát i v McDonald's plus zhruba totéž, co ve většině restaurací na naší cestě nebo dokonce lepší kvalitu. 
V supermarketech se dá nakoupit k jídlu i něco zdravého, jsou tu například chuťově výrazně lepší avokáda, dají se koupit hummusy bez konzervantů nebo guacamole z avokáda. Ovoce je zhruba jako u nás. Sem tam i zelená šťáva. Jednou se mi podařilo najít kimčchi (kimči) v probiotickém provedení, tj. pravé superzdravé kvašené jídlo původem z Koreje (viz moje kniha Kvašená zelenina pro zdraví a vitalitu). Pečivo tady bývá zpravidla dost měkké, až na dlouhé francouzské bagety. Šunka se dá vybrat kvalitní a dokonce občas i bez konzervantů. Kdybychom tu byli delší dobu na jednom místě s kuchyní, dalo by se stravovat i zdravě, ale takhle zpravidla po hotelech a jedno- až dvoudenních pobytech to moc nejde. V Pueblo City je dobrá pošta (podle hodnocení na Googlu pomáhají zákazníkům nadprůměrně), tak odtud zkusíme zítra poslat balík a zbavit se tak části bagáže.
Na sever coloradským venkovem
Ráno jsme byli na hotelové snídani, která slibovala kromě obvyklé nedobré sladké stravy i míchaná vajíčka. Ovšem bohužel vajíčka z prášku, něco takového jsem jedl vůbec poprvé a asi i naposledy. 
Protože dobře hodnocená pošta byla na druhé straně města Pueblo, odjeli jsme tam. Po zkušenostech ze zhruba osmi marných pokusů o odeslání balíku ze Srbska před rokem víme, že velmi záleží nejen na zemi, ale i na poště, kterou si vyberete. Pošta byla malá, spojená s velkou lékárnou, vlastně uprostřed lékárny, takový unikát. Pošťák byl vstřícný, dal nám formulář, vyplnil jsem ho, dozvěděl se vysokou cenu a po chvíli váhání jsme řekli "Dobře, udělejme to." Kufr navíc by nás v následujících čtyřech přeletech domů stál asi stejně nebo víc a ještě bychom se s ním tahali. Máme zase celkem volný kufr auta.
Protože jsme byli na jiné straně Puebla než dálnice, vedla nás navigace po kvalitních "okreskách", kde jezdí málo aut, kde se nachází málo lidských sídel, vesnic nebo dokonce městeček (těch ještě míň). Zato jsme viděli vesnice a nejčastěji farmářské samoty, které asi běžně turisté v Coloradu nepotkávají, protože jedou jinudy, po dálnici. Asi po polovině cesty se začala měnit suchá step a sem tam se objevilo pole. "Pole, políčko", zvolal jsem nadšeně, když poněkud fádní krajina změnila svůj ráz. Dokonce se občas pole i zazelenalo, něco tam klíčí. 
Teď se to střídalo, suchá step, polovyschlá říčka a mezitím nefalšované pole. Odtud na východ USA se zřejmě pěstuje, zatímco odtud na západ (Divoký západ už to není) se nepěstuje skoro nic. Od Arizony přes jihovýchodní Utah a severní Nové Mexiko se nepěstuje nic, suchá tráva slouží občas koním, občas černým kravkám, ale i ony se těší na zelenou trávu, bude-li. Zatím nám v USA ještě nepršelo, pokud nepočítáme asi minutové pršení na Floridě, které ani nestálo za řeč.
V Coloradu se tedy krajina mění. Auto, které jsme naučili ukazovat stupně Celsia místo Fahrenheita, nám hlásilo 12 stupňů Celsia venku. Uvnitř teplo, protože slunce auto vyhřeje. Modrá obloha. Teplota má stoupat, ale jak vidíte, už jsme se přiblížili teplotám v ČR. Ty naše tady v severnějších a vyšších polohách oproti Floridě i Arizoně klesly, zatímco ty vaše u nás doma stouply. 
Za necelé dvě hodiny jsme dorazili do našeho dalšího bydliště, které je v městě Limon v Coloradu. Na východ, trochu jihovýchod, od hlavního města Denveru. Jsme kolem 1500 metrů nad mořem a je to věru příjemnější než být nad 2000 nebo dokonce nad 3000 metry nad mořem. 
Než jsme přijeli do Limonu, na jeho kraji byla zajímavá značka s nápisem: Neberte stopaře, je zde nápravné zařízení. A to jsme potom i viděli. Vězni se ze plotem s ostnatými dráty procházeli v modrých úborech, užívali si slunce. V Limonu jsme se najedli v McDonalds a nakoupili na večeři. Paní v McDonalds zaujaly mývalí čepice chlapců a ptala se nás, jestli jsme se přijeli do USA usadit nebo jen projíždíme jako turisti. Jako turisti, jsme tady na několik týdnů. Mývalí čepice hodnotí každý den asi tak pět Američanů úsměvem a často i průpovídkou "Cool hats!" čili Skvělé čepice! A víc než polovina potom zapřádá hovor. Američané jsou vůbec hovornější při setkání s cizími lidmi, než Evropané. Čepice proslavil americký voják, politik a lidový hrdina David Crockett. Mnoho Američanů nám říká, že tyto čepice byly populární v době jejich dětství a že je měli jako děti taky.
Denver objíždíme z východu a zítra nocujeme v městě Brush na severu Colorada. Potom přejedeme do Nebrasky.
Brush neboli Kartáčov
V úterý jsme jeli zase stále stejnou krajinou, kde ovšem přibývalo farem, ubývalo stepi a přibývalo i polí, někde se zbytky kukuřice po bývalé sklizni. Na chvíli jsme zastavili v malém městečku Last Chance u kostela, pošty a obchodu, který byl ale zavřený. Vtipný název Last Chance - Poslední šance, bůhvíproč se tak jmenuje a co se tady stalo. Asi poslední šance se najíst a napít, protože směrem na jih od něj dlouho nebyl žádný příbytek. My jedeme ale opačně, na sever. 
Slunce svítí a teploměr se šplhá k patnácti stupňům, zítra má být ještě víc. Do dalšího bydliště ve městě Brush přijíždíme brzy, dnes byla "krátká" trasa, pouhých 120 km. Brzy proto, že do hotelu můžeme až ve tři odpoledne a z většiny z nich se musí odjet do 11:00. I zde se tedy nejprve najíme v McDonaldu, dávám si dva Filet-o-fish (rybí filé) v akci "dva za pět dolarů" (tj. za sto korun). Kluci své obvyklé kuřecí nuggety. Blanka si dává jenom nápoj, protože se vydatně nasnídala. Pak jsme zamířili do městského parku a k muzeu místní oblasti, které mělo být podle informací z Google map zdarma. Muzeum asi ale funguje jenom v létě, je tam zavřeno a nikdo v něm. Park je však krásný, stromy, zeleň a dětské houpačky a skluzavky, které kluci využívají ke sjezdu i výlezu nahoru přímo po skluzavce. 
Je tady cedule připomínající migraci farmářů z Texasu koncem 19. století až na sever do Montany. Procházeli i městem Brush, a to i se svým dobytkem. Není psáno, proč se stěhovali na sever, snad bylo na jihu v Texasu v té době moc sucho? Snad.
Přes silnici je jezírko, které má čistou průzračnou vodu, kde je vidět až na dno. Zbývá nám ještě hodina do ubytování, jedeme do deset mil vzdáleného Walmartu nakoupit něco na večeři a snídani, a potom zpátky, vyjde nám to přesně do 15:00. Snídani v ceně máme sice i v hotelu, ale asi nemá moc cenu na tyto sladké snídaně chodit, většinou se nedají moc jíst. Hotel Microtel Brush překvapuje velmi pozitivně - za 70 dolarů zatím asi nejlepší a nejhezčí prostorné ubytování na cestě, je tady všechno, na co lze pomyslet. Ochotný recepční se jmenuje Carlos. Říkám mu, že jsem vlastně taky Carlos. Je tu vše od ledničky na pokoji (ty bývají běžně) až po pračku a sušičku (ta je mimo pokoj, vhodíme mince v hodnotě dolaru do každé a pereme a sušíme prádlo). S chlapci vyzkoušíme hotelový bazén, je zde teplý i studený, docela moderní. Potom několik hodin práce, večeře a spánek. Kdo se octne na severovýchodě Colorada u města Brush, právě toto je nejlepší ubytování.
Z Colorada do Nebrasky
Krajina severního Colorada se podobala té včerejší, nic překvapivého se nedělo, kromě toho, že teplota stoupla až ke 20 C. Sjížděli jsme do ještě nižších poloh, obloha byla modrá a za chvíli jsme dojeli k ceduli Nebraska. Blanka fotila zdejší zajímavé náklaďáky, které jsme potkávali cestou, lokomotivy a celé vlaky, farmy, domy i pole. Zbytek dne byl víc pracovní, nákupní a podobně, takže jediné "dobrodružství" bylo setkání s dětmi majitelů hotelu, pro které jsme byli jedním z mála povyražení. Devítiletý chlapeček říkal, že je taky na homeschoolingu a že ve škole zažil různé ústrky a tak ho rodiče vzali do domácí výuky. Dnes - kvůli slunci - se neučí a jezdí na kole se svými dvěma braty. Zítra prý přijde sněhová bouře (to se nezdá pravděpodobné podle předpovědi počasí), tak prý se bude zase celý den učit. Při rozhovoru jsem si uvědomil, že mám v batohu nálepky s českým znakem, tak že bych dětem mohl nějaké dát. Jenže batoh nikde. On musel zůstat v místním McDonaldu, že? A šup do auta, zpátky do McDonald's, batoh tam stále byl a v něm všechny obrazovkové krabičky zvané chytré mobily. Nekrade se tady, anebo ne dost rychle, jsme zachráněni.
Přestože je 20 C, před hotelem je kus sněhu. Jaktože netaje? Kdoví... Asi otázka pro nějakého zdatného fyzika, této záhadě na kloub nepřijdeme. Aspoň ne dnes. Nevím, jestli jsem to už psal výše (kdyžtak potom text upravím, toto je psáno v rychlosti), ale my už tady máme od 11. března letní čas, takže jsme vzdáleni od středoevropského už jenom sedm hodin. Protože Evropa zavádí letní čas až 25. března, potom se rozdíl posune zpátky na osm hodin. Zítra odjíždíme mezi Lakoty/Siouxy do rezervace Pine Ridge, na jejímž kraji budeme spát v hotelu Prairie Wind (Prérijní vítr) hned u lakotského kasina. 
Mezi Lakoty v rezervaci Pine Ridge
 I dnes (ve čtvrtek 15. března 2018) bylo teplo, sněhová bouře prý hrozí až v noci a v pátek. Svítilo sluníčko, teploty se pohybovaly kolem 18 C a my jsme jeli severní Nebraskou na sever směrem k Jižní Dakotě. Hranice jižní Dakoty byla zároveň hranicí lakotské siouxské rezervace Pine Ridge, kde žije kmen Oglala. První město Pine Ridge mělo zajímavý kostel z roku 1924, který byl otevřen. Vešli jsme tedy a zeptali se přítomného pána, který vypadal trochu jako kněz a trochu jako medicinman (měl na krku náhrdelník s medvědí tlapou), jestli tady můžeme fotit. Ano, samozřejmě, odvětil. Následně jsme pokračovali ke stánku s dekami, kde jsme si koupili jednu "indiánskou" deku (přesněji spíš deku s indiánským vzorem), ovšem nejspíš Made in China, musíme šetřit, takže ručně vytvořené deky za stovky dolarů nejsou teď náš obor.
Další zastávka byla kousek za městem Pine Ridge, kde jsou školy pojmenované po náčelníkovi Rudém Oblakovi (Red Cloud, Maȟpíya Lúta), centrum dědictví národa Lakotů (malé muzeum s obchodem se suvenýry) a historický hřbitov, kde jsme opravdu našli - kromě hrobů s exoticky znějícími jmény v angličtině jako Phillip White Rabbit Jr. (Filip Bílý Králík junior, námořník USA za 2. světové války) nebo Martha Standing Bear (Marta Stojící Medvěd, s hrdým přídomkem Matka) - i skutečný hrob náčelníka Rudého Oblaka, který žil v letech 1822-1909 (wikipedie o něm slovensky zde). Vedle byl i hrob jeho manželky, kupodivu Rudý Oblak ho měl výstavný a manželka vedle jenom dřevěný. Oba ovšem měli na sobě spoustu kamínků a květin. Zajímavé místo a vlastně taky první hřbitov v USA, který jsme viděli zblízka a zevnitř. Muzeum obsahovalo zajímavé předměty a neméně zajímavé suvenýry. Uvnitř pracující Lakotové byli ochotní, mladí a zřejmě už nepříliš znalí svého jazyka, bavili se spolu anglicky.
Pak jsme dojeli zpátky do Pine Ridge, nakoupili v jediném supermarketu rezervace pod názvem Sioux Nation Shopping Center (Nákupní centrum národa Siouxů), kde bylo celkem vše, co jsme potřebovali, hlavně potraviny, i když v o něco menším výběru než třeba v Safeway nebo Albertsons mimo rezervaci. Následoval dojezd do hotelu Prairie Wind, celkem pěkného, hned vedle kasina. Je to ještě v rezervaci Pine Ridge, ale už asi o půlkilometr dál rezervace končí. V hotelu sice dobře funguje wifi, ale zjistil jsem, že se nedostanu do své pošty, protože stránky centrum.cz jsou poskytovatelem z nějakého podivného důvodu zablokovány. Lakotská paní na recepci mi pomohla - zavolala poskytovateli, dala mi ho k telefonu, já jsem mu vysvětlil, že je třeba odblokovat, on mi to slíbil a za půl hodiny mi volal už na pokoj, že je odblokováno. A tak mi mail už funguje, což je skvělé, protože bez něj nejde pracovat. Tím pro dnešek končím a jdema spát. Híŋhaŋni wašté - čili Noc dobrou (vy už ji máte a blížíte se k ránu, tady teprve nastává). A jak vidíte na tomto pozdravu, Lakotové používají písmeno š tak jako my s háčkem.
Přes noc napadl sníh
V jihozápadní Jižní Dakotě nám přes napadl sníh. Před hotelem i před kasinem je dost sněhu na stavění sněhuláka, že by ale šlo o bouři, to jsme v noci ani ve dne nezaznamenali. I auto máme zapadané dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu. Do zítřka se teplota z -2 až 0 má zvednout na 6 C, tak to zřejmě roztaje, než vyjedeme. V Prérijním větru bydlíme dvě noci, tak nám vyhovuje sníh zrovna dnes, když už tedy musel být - zůstaneme v hotelu, je tady i bazén a posilovna, je třeba se učit do školy a pracovat. Huhuláka stavět nebudeme, i když... kdo může říct, že stavěl sněhuláka v lakotské rezervaci? Možná bychom měli postavit sněhuláka s lukem a šípem, pokud by to ovšem místní nepovažovali za nemístný vtip. Na pokoji máme obrazy, jeden s pěti lakotskými koni (tašunke záptan, koní pět), další se čtyřmi lakotskými ženami (wínyan tópa, žen čtyři) a ještě jeden kůň na menším obrazu. Lampy jsou ozdobeny šípy. Vedle televizoru je nápis o tom, že je přísně zakázáno nosit do hotelu i do kasina alkohol i třeba jen láhve či jiné obaly od něj. Jinak bude host vykázán. Alkohol je zakázán v celé rezervaci.
Tak už jsme v USA zažili všechno počasí (kromě deště): tropické počasí, subtropické počasí, mírné pásmo, vítr, hory i nížiny a sporadické vrstvy sněhu na horách, a teď padající sníh. Tak teď už chybí jenom déšť. Hurikány a podobné věci si může Velký duch Wakhan Thanka nechat až na později. Zjistili jsme, že bazén je i dnes "až do odvolání" zavřený, učíme se tedy přírodovědu a taky pracuji, jako ostatně každý den.
Mamuti, náčelník a prezidenti
V sobotu v 11 hodin MDT čili horského letního času jsme vyrazili z našeho dvoudenního bydla u kmene Lakotů - Oglalů z národa Siouxů. Auto bylo zapadané sněhem, takže jsem nejprve musel odstranit 20cm vrstvu sněhu hlavně z předního i zadního skla. K tomu jsem použil upravenou plastovou láhev od vody. Potom jsme nastartovali a vyjeli. Auto ukazovalo -6 stupňů Celsia, což se nezdálo, ale nejspíš to tak doopravdy bylo. Přesto nad námi byla modrá obloha a zářilo slunce. Z rezervace jsme vyjeli asi půl kilometru od hotelu a potom jsme směřovali k městu Hot Springs (Horké prameny), kde je mamutí lokalita a muzeum. Našlo se tam hodně mamutů a na jejich kostry jsme se právě jeli podívat. Jak došlo k takovému soustředění mamutů? Před 26 tisíci lety tady bylo jezírko, a jak vyplývalo z filmu, který nám ukázali, mamuti zřejmě chodili k jezírku pít a jakmile do něho spadli nebo sestoupili a napili se, nemohli už vzhledem k jeho tvaru vylézt ven. Zajímavá podívaná i po dvaceti šesti tisících letech. Chudáci mamuti v Hot Springs, krásném městečku, které tehdy ještě nebylo. Nedlouho poté do Ameriky přišli první lidé z Asie, tedy nejstarší indiánské kmeny, které tady jsou asi 23 tisíc let. První vlana indiánů se tedy mohla nejspíš s mamuty ještě nějakou dobu potkávat, a taky jíst je.
Po odchodu a odjezdu z muzea už venkovní teplota stoupala, až dosáhla postupně asi 8 stupňů Celsia. Pokračovali jsme posvátnými siouxskými horami Black Hills (Černé vrchy, lakotsky Ȟe Sápa). Asi nejhezčí hory na naší cestě zatím. Tentokrát už jsme se nedostali do takových výšek jako ve Skalistých horách, max. do 1500 metrů nad mořem. Výrazně víc stromů než jinde je asi ten důvod, proč se nám víc líbily. Další skorozastávkou byla největší socha na světě, která se teprve tvoří a teše ze skály: náčelník Šílený kůň (Tašunke Witkó, Crazy Horse). Zatím má tvář a bude se ještě tesat roky. Vyfotili jsme si ho dobře, ale ne úplně zblízka - za vjezd auta se tam platí 30 USD (600 Kč) a protože jsme ho viděli dobře i tak, auto jsme otočili. Vybrané peníze slouží na práci na náčelníkovi, protože do tesání této sochy nejdou žádné federální ani jiné daně.
Další a poslední turistickou zastávkou dnes byla Mount Rushmore, kde je vytesána čtveřice otců zakladatelů USA - George Washington, Thomas Jefferson, Theodore Roosevelt and Abraham Lincoln. Vytesal je Gutzon Borglum ze skály. Tam se platilo jen 10 USD (200 Kč) parkovného, což jsme obětovali. Impozantní sochy jsou v tomto případě už hotové a je to jedno z hlavních turistických lákadel Jižní Dakoty. Následoval oběd v McDonaldu v Rapid City a dojezd do našeho jednodenního sobotního bydliště v Spearfish, kde jsme nakoupili a ubytovali se. Následovala sobotní porce práce a další úkony. Zítra Jižní Dakotu opustíme a pojedeme do státu Wyoming.
Nový sníh, nový stát - Wyoming
V neděli dopoledne nebylo moc příjemné počasí, padal mokrý sníh, který se rozpouštěl na předním skle, bylo třeba stírat. Auto ukazovalo -2 C až postupně 0 C. Poprvé po měsíci v USA i přes den úplně zatažená obloha. Mlhavý opar nad krajinou i dálnicí. Jeli jsme jenom 94 mil, tj. asi 160 km. Přesto se jelo dobře - dálnice umožňovala jet maximální rychlostí 75 mil za hodinu (121 km/h), nebyla zledovatělá a ani trochu plná aut, jako ostatně téměř všude v USA mimo velká města. Do dalšího bydliště ve městě Gillette jsme dorazili asi za hodinu a půl. Ani jsme si nevšimli, kde končila Jižní Dakota a začínal Wyoming. 
Dnes nebylo v plánu nic turistického ani jinak zajímavého. V Gillette jsme se najedli v McDonalds a protože pořád zbývala asi hodina do ubytovacího času, který začíná v 15 hodin, šli jsme do dvou supermarketů - Albertsons a Walmart - nakupovat hlavně potraviny. Mimochodem, zejména Walmart překvapuje superlevnými cenami, které např. u bot nebo oblečení a podobně výrazně podkračují české ceny. Dosloužily mi boty a nové pěkné jsme ve Walmartu pořídil za 350 Kč. Ale to bylo už někde v Coloradu, jestli se nepletu. Stát Američany při nákupech tolik neždímá, nemají daň z přidané hodnoty, místo ní je jiná daň z obratu, kterou většina států uvaluje ve výši kolem pěti procent.
Venku bylo opravdu nepříjemně, rozpouštějící se sníh, voda na zemi, padající mokrý sníh na nás všechny americké i dočasně americké lidičky. Byli jsme rádi, když jsme dorazili do hotelu a pustili na klimatizační jednotce topení. Dále nic zajímavého, takže pokračujeme s psaním až zítra v Sheridanu, kde budeme dvě noci. Mezitím, pokud počasí dovolí, bychom měli vyjet na sever do Montany a zpět, a vidět tam rezervaci Vraních indiánů (Apsáalooke, Crow), vzdáleně příbuzných kmenům Siouxů. Je tam i bojiště bitvy u Little Bighornu. Počasí by to mělo umožnit, v úterý má být slunečno a 8 C nad nulou. Není to sice jako na Floridě, ale na cestování to stačí.
V pondělí jsme jeli nejprve zamračenou krajinou téměř bez stromů dále na východ Wyomingem a potom na severovýchod do Sheridanu. Teploty zase vystoupily nad nulu až k 6 C a zatažená obloha se roztrhala. Město Sheridan je spojeno se slavným jménem Buffalo Bill (William Cody) a s jeho podnikatelskou činností v dopravě i hotelnictví. Jsme téměř u hranic Wyomingu s Montanou, které zítra překročíme, ale zase se sem do hotelu vrátíme, protože tady spíme dvě noci. Pán na recepci nás překvapil tím, že zná jedno české slovo, které pak vyslovil skoro bezchybně: NÁDRAŽÍ. Naučil ho to kamarád, který prý studoval v Československu lesnictví. 
Neměl bych zapomenout zmínit včerejší samostatný rozhovor chlapců v supermarketu Walmart. Jeden starší pán se na ně začal usmívat a říká: "A kterýpak z vás dvou je starší, kluci?" Petříček mu pohotově odpověděl: "Já." Další otázka následovala: "A o kolik?" Petříček opět bezchybnou angličtinou: "O tři minuty." Pán se srdečně zasmál a říká, že u nich v rodině byly odnepaměti dvojčata ob generaci a jedna generace měla dokonce trojčata. Ani nepoznal, že nejsme odtud.
Na skok do bílé Montany. Bojiště Little Bighorn.
V úterý jsme si udělali dlouhý výlet ze Sheridanu na sever, asi sedmdesát mil, tj. 115 km, a zpátky. Po asi dvaceti minutách jsme opustili Wyoming a vjeli do Montany a tím zároveň do rezervace Vraních indiánů (Crow, Apsáalooke - doslova si říkají Děti ptáka s velkým zobákem). A pochopili jsme, proč si Vraní indiáni takto říkají. Všude je totiž hodně vran. Okolo dálnice se v Montaně množil sníh. Zatímco ve Wyomingu je jím pokryta tak třetina ploch, v Montaně až 90 %. Přesto i tady svítilo sluníčko a bylo asi 8 C nad nulou. Za hodinu jsme pohodovou dálnicí dojeli k prvnímu muzeu věnovanému bitvě a generálovi Custerovi, poraženému v bitvě u Little Bighornu spojenými indiánskými kmeny v roce 1876. Kupodivu ani v tomto, ani v dalším muzeu přímo u dějiště bitvy nebyl "Vraní" personál, ale běloši. První muzeum obsahovalo spoustu zajímavých věcí na koupení, takže jsme neodolali. Kluci si koupili repliku pistole a my nějaká trička, pohlednice a podobně. Kluci si taky koupili dvakrát šerifskou hvězdu - je na ní nápis SHERIFF a Territory of Montana.
Na místě bojiště jsou symbolické hroby se jmény padlých vojáků. Bojovali tady nejenom Američané z různých států Unie, ale i mnoho Evropanů (např. i z Maďarska, ale nikdo z českých zemí). Velká slavná bitva, a asi jediná, kdy indiáni vyhráli. Generál Custer tady padl. Je odtamtud krásný výhled na zasněžené kopce a vzdálené Skalisté hory. Potom jsme navštívili ještě jeden obchod se suvenýry ve městě Crow Agency, kde prodávala tentokrát skutečná Vraní indiánka. Připomínala mi trochu moji babičku, když byla mladší. Byla příjemná a komunikativní a zeptala se, jestli kluci, až dospějí, sem zase někdy přijedou. Kluci odpověděli "Možná".
Potom jsme nakoupili ve Vraním supermarketu Crow Mercantile, jehož nabídka je sice menší než ve velkých marketech, ale větší než v českých obchodech na malém městečku. Při odjezdu zpátky jsme viděli mimo město dvě auta, nad nimi asi šest indiánů se širokými kovbojskými klobouky, otevřený motor a o něčem se dohadovali. Zřejmě jednou z aut vypovědělo službu.
Potom jsme se vrátili 115 km zpátky do Wyomingu do našeho dvoudenního bydla ve městě Sheridan.
Přes hory a národní park Bighorn National Forest - krásné i děsivé
Dnes ve středu ho opouštíme směrem do našeho dalšího bydla ve městě Thermopolis, kde je zajímavá sbírka dinosauřích koster. Máme před sebou dlouhou cestu, asi 162 mil (asi 250 km) Wyomingem. Ukázalo se, že asi polovina z toho (ale nejméně 100 km) vedlo přes krásné, opravdu krásné, úchvatné, neopakovatelné hory. Silnice přes ně byla kvalitní, ale... Každou chvíli zátočina, takže se nedalo jet rychle. Představte si, že jedete sto kilometrů relativně pomalu a hodně vysoko v řídkém vzduchu a téměř nepotkáváte auta, lidi, domy, nic. Kdyby takhle auto kikslo zrovna na tomto místě, kde zřejmě ani není mobilní signál, to by bylo něco. A třeba sněhová bouře k tomu, raději si ani nepředstavovat. Což ovšem úplně nejde, když uvidíte ceduli "Pozor, počasí se může měnit rychle". 
Nadmořské výšky se pohybovaly mezi 2500 a 3000 metry nad mořem, bylo cítit řidší vzduch. Takže jsem si to jako řidič začal užívat až na konci, kde taky byly nejkrásnější skály a už jsem věděl, že jsme "z toho" venku bez ztráty kůže. Už relativně dole se objevil krásný široký potok či říčka s kulatými kameny a naprosto čistou vodou a první lidské příbytky naznačující začínající městečko Ten Sleep. Už jen 1348 metrů nad mořem, byl tady konečně normální vzduch. A čistý, kyslíkatý. V centru vypadalo Ten Sleep jako typické městečko vystřižené z filmů o Divokém západu, ovšem v moderní a krásné podobě. Kdo má chuť bydlet daleko od jiných lidských sídel, tady je to jako stvořené pro žití mimo rušnou civilizaci. Aspoň jsou tu po sto kilometrech zase lidi, obchody, restaurace, a k tomu krásná příroda, krávy, rybí farmy atd. Potom jsme dojeli už po relativní rovině do města Worland, kde jsme navštívili McDonald's, pojedli a potom už jsme za půl hodiny dojeli do našeho dalšího bydliště v městě Thermopolis. Zítra tady navštívíme dinosaury.
Mezi dinosaury, Šošony a Arapahy
Přestože hotely v USA většinou hosty vyprovázejí až v 11 hodin dopoledne, tentokrát bylo třeba vypadnout už v 10:00, jinak se prý zaúčtuje další den. A tak jsme v 10 hodin byli už ve věhlasném Wyoming Dinosaur Center. Tady jsme se potkali tváří v tvář spoustu dinosauřích koster v životní velikosti. "Pohladili jsme si" Tyranosaura rexe, a prohlédli si i mnohé menší či miniaturní dinosaury, podívali se na celý strom (vývod předků, jak říkáme my genealogové) vedoucí od slepic přes Archoepteryxe až po dávného předka všech dinosaurů. Když potkám nějaké slepice, občas jim připomenu, že jejich přímým předkem je Archeopteryx, a ony vždy koukají tak nevěřícně... A tady to bylo namalované na zdi. Muzeum bylo přehledně uspořádané, šlo se dokola, od vzniku Země přes různé prabytosti, bezzubé ryby, zubé ryby (zubaté, ale proč není zubé, když existuje slovo bezzubé, to je otázka?) až po dinosaury. Krásné muzeum, doporučujeme všem, kteří se ocitnou poblíž města Thermopolis.
Potom jsme se najedli v thermopoliském McDonaldu a pokračovali po okraji Rezervace Wind River kaňonem Větrné řeky (nádherná příroda) až k přehradě Boysen Reservoir a do města Shoshoni. Tam jsme dojeli právě včas, protože benzín už ukazoval "zbývá vám palivo na posledních 35 mil". V USA na Západě je to tak, že třeba padesát mil (osmdesát km) nepotkáte benzínku, takže jsme s ulehčením a povděkem radostně zajásali, že vidíme v Shoshoni benzínku a mohli jsme načerpat potřebné palivo. Tady se to dělá jinak než v Evropě: nejdřív jdete na benzínku, nahlásíte, za kolik dolarů a u které pumpy chcete načerpat benzín (někdy i druh), paní to zadá, zaplatí se kartou nebo hotově, potom se vrátíte k pumpě a načerpáte benzín. Pokud se stane, že přeplatíte (třeba 20 USD) a nádrž je plná už při 17 USD, vrátíte se zpátky a dostanete rozdíl. 
Z Shoshoni jsme dojeli do rezervace Větrné řeky (Wind River), která patří kmeni Šošonů a Arapahů. V městě Riverton to vypadá tak trochu jako směs - není to čistě indiánské město, je tady hodně bělochů, asi tak půl na půl. Ještě jsme stihli krásné muzeum s vycpanými zvířaty - od vlků a kojotů tří barev (bílí, šedí a hnědí) přes dva druhy medvědů, kteří tady žijí (grizzly a medvěd hnědý) až po lišky, skunky a všelijaké parohaté tvory, včetně těch, kterých jsme viděli možná stovky a nevěděli, co to je. Je to vidloroh a když jsem paní průvodkyni (indiánka s modrýma očima, asi míšenka) řekl, že tohle zvíře jsme určitě potkali, ona na to, že jsme ho potkat museli, protože jsou jich statisíce. A že dokonce - protože Wyoming je nejméně obydlený stát USA - je lidí asi půl milionu a vidlorohů jen o málo méně, takže tak nějak soutěží, jestli bude víc lidí nebo vidlorohů, což myslela jako vtip. Potom nás předala indiánskému kolegovi, který nás převedl z místnosti zvířat do další místnosti s voskovými figurínami lidí, kteří hráli v historii Wyomingu nějakou roli. Indiáni, včetně náčelníka Washakieho přes prezidenta Theodora Roosevelta s medvídkem Teddy Bear (kterému se tak říká po něm) až po mnohé slavné lovce, kněze a generály. U každé skupiny voskových lidí a dalších předmětům nám podal tak dlouhý a dokonalý výklad, že jsme to až nečekali. Hlavně kluci, pro které byl výklad moc dlouhý. Ale byl zajímavý. Nakonec jsme si koupili krásný obrázek umělce z kmene Severních Arapahů (Robin Willows), který žije tady nedaleko ve Fort Washakie. Možná se tam zítra podíváme, podle počasí.
Teplota dnes vystoupala na 25 C, což je skoro neuvěřitelné, ale jedeme už prostě zase na jih, i když možná zase trochu do výšek. Zítra opouštíme Riverton i rezervaci směr Rawlins, kde - jak se vyjádřila paní pokladní ve Walmartu Riverton - není vůbec, ale vůbec nic k vidění (jak uvidíme zítra, tak hrozné to nebude). Ale někde se po cestě do Denveru přespat musí.
Sacajawea a tělocvik šošonských dětí u školy
Po opuštění Rivertonu jsme jeli rezervací Šošonů a Arapahů chvíli na západ, i když naše cesta povede dnes na jihovýchod. Chtěli jsme totiž vidět nedaleký hrob jedné z nejznámějších indiánek z kmene Šošonů, která byla průvodkyní a tlumočnicí dvou cestujících Evropanů (a jednoho si i vzala a porodila mu děti). Jménem Sacagawea - Sacajawea - Sakadžauía. Česky blíže k ní na wikipedii. Ujela s nimi prý až tři tisíce mil a stanula až na břehu Tichého oceánu, daleko odtud.
Projeli jsme osadou Arapahoe a jak dává tušit její název, žijí zde Arapahové. Krajina i osada se podobají jiným místům na Západě USA - kravky, většinou černé, semtam bílá, vzácně i hnědá, typické dřevodomky nebo snad mobilní domky, občas větší bohatší dům. Okolo každé takovéto usedlosti třeba až pět aut, některá z nich stará. A tak říkám Blance z legrace - ten dům je týpí a ta auta okolo jsou koně. Jako měl kdysi lépe situovaný indián pět koní, dnes má pět aut. Dojeli jsme postupně až do Fort Washakie a kousek za něj, ke hřbitovu. Vjeli jsme ještě za jedním autem dovnitř. Některý místní Šošon jel uctít své předky zde pohřbené. Zamával nám přátelsky z auta a my jemu. 
Potom jsme zastavili u moderní sochy - hrobu Sacajawey (indiáni jí kladou na hrob různé kamínky, květy, stužky i věci - i my jsme dali skleněnou kuličku a na ruku náramek). Vyfotili jsme si ji i celý barevný hřbitov, kde jsou jak dřevěné různobarevné kříže, tak i bohatší kamenné hroby. V dáli stepi a hory. Potom jsme popojeli do městečka ke škole. Obrovská moderní škola národa Šošonů. Šošonské děti právě šly ven na hřiště a hrály míčové hry. Zeptali jsme se ve škole, kde je Kulturní centrum Šošonů, kde měla být výstava či malé muzeum věnované právě Sakadžawíi. Paní na vrátnici školy se na nás vlídně usmála, ale muzeum je prý zavřené, nějaké muzeum je na obchodním místě zvaném Trading Post, a jsou tam prý pěkné věci. Popojeli jsme tedy a prošli si muzeum i obchod s četnými šošonskými suvenýry, některými ovšem Made in China. Následoval dojezd do města za rezervací, které se jmenuje Lander a má McDonald's. Tam jsme pojedli. 
Následovalo dalších asi 180 km po horní plošině ve výši 2000 metrů nad mořem, dalo se jet poměrně rychle. Po celé cestě jediné městečko Jeffrey City, tak trochu Zapadlá Lhota, kde nemají ani benzinku, přestože další město je devadesát kilometrů daleko. Benzínka ovšem byla na trojrozcestí asi patnáct kilometrů za ním. Nakonec jsme dorazili do cíle dnešní cesty, města Rawlins, nakoupili ve Walmartu a ubytovali se. První přidělený pokoj vykazoval po spláchnutí tekoucí záchod, ovšem voda tekla i zezadu po zemi, tak jsem se ozval, paní na recepci se omluvila a dostali jsme nový pokoj. Už jsme zase nad dvěma kilometry nad mořem a budeme takto vysoko i zítra v Laramie, což je poslední spací týpí naší čtveřice na území státu Wyoming. Potom se přesouváme od severu zase do Colorada a blížíme se tak letišti v Denveru.
Laramie, poslední nocleh ve Wyomingu. Zpět v Coloradu.
V sobotu nás čekalo jen 100 mil, tedy 160 km. Cesta vedla tentokrát po dálnici, krajina se příliš neměnila - step, step a zase step. Suchá a (naštěstí už) žádný sníh. V pozadí hory, vrcholky semtam sníh měly. Doprava byla o málo hustější než poslední dny, ale pořád ne tak jako na české D1. Jelo se rychle. Do Laramie jsme dorazili kolem 13:00 MDT, dvě hodiny do otevření hotelu pro bydlichtivé zájemce. Nejprve jsme měli namířeno do historického vězení, ale ještě před vjezdem do města nám cedule oznámila, že vězení je sice skvělé místo k navštívení, ovšem funguje od května do října. A tak nezbylo než se vzdát tohoto památníku historie a vyplňovat čas něčím jiným - oběd v McDonaldovi, nákup potravin ve Walmartu, čerpání benzínu na další dny, projížďka centrem Laramie (downtown) okolo univerzity se sochou náčelníka Šošonů Washakieho, krásnými ulicemi centra, a to nám tak zhruba vyšlo do 15:00, kdy jsme se ubytovali. Po ubytování jsme využili místní prádelnu pro hosty, kde jsme si za pár čtvrtdolarů v automatu vyprali a v sušičce vysušili špinavé prádlo. Praní a sušení spolklo v automatech celkem dva dolary v mincích, tj. 40 Kč. Byli jsme tak jako včera zase v nadmořské výšce nad 2000 metrů. Celkem nic zvláštního a proto pokračování zítra, už ve Fort Collins v Coloradu. Než překročíme hranice Wyomingu do Colorada, zastavíme se ještě v hlavním městě Wyomingu Cheyenne, které se jmenuje podle kmene Šajenů, ale dnes už nese jenom jejich jméno, Šajeni jsou jinde.
Cheyenne, město veverek
Do města Cheyenne (67 tisíc obyvatel, hlavní a největší město Wyomingu) jsme dorazili asi v poledne. Najedli jsme se ve zdejším McDonaldu a potom jsme dojeli do centra, kde jsme zaparkovali a procházeli si. Protože byla neděle, byl otevřen katolický kostel St. Mary's a zrovna v něm bylo naprosto obsazeno - všechny lavice plné, lidí, připraveno na spuštění mše. Chvíli jsme nakukovali a fotili. Kostel je postaven jako kopie gotického stylu. Samozřejmě v době gotiky tady žili jen Šajeni nebo i další kmeny,  takže gotika tohoto kostela byla vytvořena až relativně nedávno.
Potom jsme se procházeli centrem, s jeho krásnými parky a poskakujícími veverkami, širokými silnicemi, po nichž jezdila auta (ale ani v nejmenším tak hustě jako v Brně nebo Praze), okolo slavné budovy Capitol (opravuje se do konce roku 2018, takže zavřeno) a muzea (taky kupodivu zavřeno), velké státní knihovny a soudu a budovy guvernéra státy Wyoming, před níž je socha sedmého guvernéra státu, které zde guvernéroval od roku 1967 do roku 1975, což jsou shodou okolností naše data narození, nepočítaje v to děti, které se narodily v roce 2006.
Potom jsme pokračovali ve sjíždění níž a níž ze včerejších poloh kolem 2100 metrů nad mořem, až jsme po stále kvalitní a bezplatné dálnici překročili hranici Wyomingu do Colorada (Vítejte v barevném Coloradu!) a dorazili do našeho dvoudenního bydla před odletem do Chicaga, tedy do Fort Collins. V hotelu Comfort Inn máme zase vnitřní bazén i posilovnu, a přestože nás zpočátku překvapil nepovlečenými postelemi v prvním přiděleném pokoji, dostali jsme hned jiný pokoj, kde je už všechno v pořádku. Kluci si užili bazénu už první den.
Druhý den pobytu ve Fort Collins je víceméně dnem odpočinku, před odletem do Chicaga. Zítra ještě musíme dojet 63 mil (100 km) na letiště Denver a vrátit auto Ford Focus SE modré barvy, s automatickou převodovkou, dobrého našeho společníka po celých 28 dnů a tisíce mil, společnosti Alamo, zřejmě zatím nejlepší a nejslušnější půjčovně aut, kterou jsme kdy měli. V některých lokalitách je bohužel dražší, tak v Torontu s vrácením v Montrealu budeme mít auto od společnosti Budget. Ale kde to jde, budeme nejraději používat Alamo, která je o třídu vyšší než ostatní, v chování k zákazníkům, nerozlišování kreditních a debetních karet, neblokování si žádných částek na účtu atd. Alamo jsme měli na Floridě i tady na měsíc mezi Phoenixem a Denverem s výletem až do Montany na sever.
Let číslo pět: Denver - Chicago
V úterý jsme měli před odletem hodně času. Z hotelu bylo třeba odejít v 11.00, ale letadlo letělo až ve 22.10 MDT. Bylo třeba nějak "zabít čas". Nejprve jsme ještě ve Fort Collins navštívili krásné, ale opravdu moc krásné muzeum Global Village Museum of Arts and Cultures (Globální vesnice - muzeum umění a kultur), kde byla výstava východoafrických uměleckých předmětů, hudebních nástrojů, ale i stálá výstava různých oblečení (v podobě panenek a panáčků) z celého světa od Japonska přes Mongolsko a Tibet až po Bulharsko, Ukrajinu, Rusko a Polsko, a stejně tak i modely tradičních domů těchto různých zemí. Strávili jsme tam víc než hodinu a fotili si všechno, protože to stálo za to. Pán u pokladny byl potěšen, že jsme z "Československa", jak byl dlouho zvyklý říkat a jeho kolegyně dokonce prý má u nás předky - prý taky v Československu a to v Bratislavě. Ale říkala, že ví, že se Československo rozdělilo, tak ji pak prý mrzelo, že už nemůže říkat, že je její rodina původem z Československa, když už žádné není. 
Projeli jsme si i staré město Fort Collins, opravdu krásné a o něco jižněji Loveland a jeho jezera. Najedli jsme se v McDonaldu Loveland (v těchto místech Colorada je určitě zajímavé bydlet). A pomalu jsme dorazili do sto kilometrů vzdálenho Denveru, nebo spíš na jeho okraj, tentokrát pro nás neobvykle hustou dopravou. Naplnili jsme benzínem nádrž, dojeli do garáže společnosti Alamo na letišti, kde se vrací auto, rozloučili se s naším Fordem Focusem SE, na který jsme si za 28 dní dost zvykli, vytáhli kufry, přeložili je do "shuttle busu" Alama, který nás zdarma dovezl do hlavního terminálu letiště. Tam jsme dvě hodinky jen tak seděli, pozorovali ruch a lidi, nabíjeli mobil z dostupných dobíjecích míst a nakonec jsme se vydali odevzdat kufry k odbavení, potom na bezpečnostní kontrolu, která je na letišti Denver velmi dobře zorganizovaná, takže netrvá víc než deset minut i s čekáním (ale vyzouvají se k prosvícení i boty, jak je v USA na letištích zvykem). 
Potom jsme přejeli vláčkem připomínajícím moderní metro až k terminálu C a tam jsme se ještě jednou najedli v McDonaldu. A pak už jsme seděli na místě C49, kde se čekalo na odlet, který nakonec nastal. Let probíhal rychleji než plánované 2 hodiny 10 minut a trval jenom hodinu a půl. V Chicagu na letišti Midway jsme vyzvedli kufry a našli objednaného taxikáře arabského původu (Palestinec žijící už roky v USA). Ten nás dovezl do hotelu Congress Plaza v centru Chicaga okolo impozantních výhledů na místní mrakodrapy. Chicago není v noci, kdy skoro žádná auta nejezdí, vůbec škaredé, naopak, přestože je to velkoměsto. Budeme tady spát dvě noci a potom už mizíme z USA do Kanady.
V Chicagu na návštěvě u Sue
V hotelu jsme byli před druhou hodinou noční času CDT, takže o hodinu blíž Evropě než předtím. Starý obří hotel, zevnitř modernizovaný, prostorný, relativně drahý (protože v centru sedmimilionového města), ale ne všechno fungovalo. Na pokoji bylo docela teplo, snažili jsme se tedy otevřít okna, ale nebyla to okna ledasjaká, spíš neotvíratelná. Moje úsilí pětiminutové nikam nevedlo. Blanka však jednou nasadila nějaký zváštní grif a okno bylo zespodu nahoru pootevřeno, asi dvacet centimetrů. Jsme v šestém patře, takže možná jsou okna zabezpečena proti padání lidí na ulici. Nebo tak nějak. Ale okno bylo zkrátka otevřeno, a jakmile jsme dostatečně občerstvili vzduch v místnosti a zchladili ji, okno - tak jako nešlo otevřít - nešlo ani zavřít. Co teď? V noci zmrzneme? Šup dolů na recepci: "Máme problém, moje žena otevřela okno a... "...a nejde zavřít," doplnil pohotově s úsměvem, jako by už věděl. Nestalo se to tady zřejmě poprvé. "Pošlu technika," řekl a já s uspokojením odkráčel k výtahu a do šestého patra. To slovo technik bylo "engineer", takže mi to znělo spíš jako "pošlu inženýra", hahaha, tomu jsem se vnitřně smál, vždyť jsem taky inženýr a s oknem si nevím rady. Nevím? To by v tom byl čert. Použil jsem sílu shora a okno kupodivu nakonec povolilo a zavřelo se. Technik ("engineer") dvacet minut nechodil, bylo stejně už kolem druhé v noci, takže jsem mohl na recepci ohlásit, že problém je vyřešen. Řešení bychom se možná nedočkali, protože mohlo jít o stejný typ nezávazného slibu (Pošlu technika) jako byl v nejhorším a zároveň nejdražším floridském hotelu Days Inn Sunn Isles Beach slib "Někoho pošlu" (I will send someone) viz notně výše. Asi to chtělo bakšiš, aby se něco vůbec začalo organizovat k záchraně potenciálně mrznoucích hostů. 
Usnuli jsme pozdě, když v Česku už lidi dávno pracují. A tak jsme taky dlouho spali. Kolem poledne jsme se vymotali ven, asi 400 metrů odtud je McDonald's. Menší, v obřím městě je třeba šetřit prostorem (drahé nájmy) a plný, velmi plný zákazníků. Stůl se přece jen našel. Kluci navolili anglicky na tabuli, co chceme kdo jíst a pak už jsme jen čekali, jídlo bylo za pět minut na stole, ovšem něco chybělo, takže jsme urgovali a náprava byla zjednána. Odtamtud jsme šli za roh vyzkoušet metro. Usmála se na náš jedna černošská zaměstnankyně metra, my jsme jí vyklopili, že jsme poprvé v Chicagu a ještě z Evropy, takže nevíme, jak se tady platí. Ona nás ochotně zavedla k  automatům na jízdenky, vstrčil jsem do jednoho kartu, napoprvé nefungovala, napodruhé paní navolila místo PINu pět nul a už to šlo. Přístroj vyplivl pět jízdenek a účet za platbu. Dvanáct dolarů (240 Kč). Taxíkem by to asi vyšlo stejně na ten kousek, ale chtěli jsme vidět chicagské metro. Sešli nebo sjeli jsme dolů, paní nám ještě poradila, na kterou stranu pojede náš směr, vlak tu byl cobydup, my jsme nastoupili a jeli tři zastávky. Na druhé dovnitř vskočil nějaký snad zdrogovaný chlápek, křičel nějaké podivné věci (ne na nás, ale na lidi sedící jinde) a než se dveře zavřely, zase vypadl ven a byl klid. Po třech stanici na stanici Roosevelt jsme vystoupili. Chtěli jsme do muzea, kde je slavná Sue - skutečná kostra dinosaura, jediná kompletní Tyrannosaurus Rex, nebo spíš Tyrannosaurka Regina v USA (v Thermopolis to byly vesměs kopie, ale ne vždy). Dostala jméno Sue čili Zuzana. A protože je v muzeu Field Museum, šlo se tam, od metra ještě skoro kilometr. Nebylo tak úplně teplo, jak jsme si mysleli (a jak nás včera navnadil taxikář). Trochu větrno, devět nad nulou. Do muzea jsme dorazili hodinu a kousek před zavírací hodinou. Vstupné stálo (omezená verze) 1600 Kč za celou rodinu a to jsme nesměli do výstavy mumií a do císařské Číny, protože to by už bylo za 3000 Kč a nemohli bychom to tak jako tak stihnout. Proto jsme se rychle vyptali, kudy k dinosaurům. Za deset minut jsme tam byli. Pár obřích potvůrek se na nás koukalo (kdyby měli oči, koukali by se víc) shora. Je dobré dostat představu o tom, jak byli vlastně obrovští. Kromě tyranosaurky Sue, jejíž kosti byly zaručeně pravé, tady byly i kostry stegosaura a největšího (snad) dinosaura vůbec, kterého my jsme v dětství znali pod názvem brontosaurus, ale dnes se mu většinou říká apatosaurus. Větší než třípatrový dům? Možná. A to byl přitom vegetarián. Na rozdíl od Sue, která měla zuby větší než velké a jedla všechno masité a dostatečně obří, co se jí dostalo do cesty.
Pak chtěli kluci k interaktivním obrazovkách o DNA a chvíli si tam interagovali - je skvělé, že rozumějí anglicky skoro bez potíží i takto náročnější jazyk popisující genetickou informaci. Potom jsme v muzeu stihli ještě obří výstavu Pradávné národy Ameriky, kde těch exponátů byl nespočet, od prvních archeologických nalezišť až po bydliště kmene Póníů (Pawnee), Aztéky i Maye a veškeré možné i nemožné kulturní i pěstitelské záležitosti hmotného i nehmotného charakteru. Nebylo dost času, přišli zřízenci a začali upozorňovat, že muzeum za patnáct minut zavírá, tak jsme to pak už brali letem světěm.
Venku jsme nakoupili v supermarketu Trader's Joe (opravdu dobrý co do výběru) a s plnými taškami a už bohužel bez auta nezbylo, než vyhledat taxi. Zrovna jedno stálo před obchodem. "Jste volný?" Ano, ano, řekl Afromeričan, který z Afriky zřejmě přišel relativně nedávno, protože měl ještě africké a nikoliv americké příjmení. "To jsme měli štěstí, že Vás máme zrovna u obchodu," říkám. "Ano. Já jsem si tam taky byl nakoupit něco na zakousnutí," odpověděl sympatický starší řidič. Dovezl nás k hotelu, tachometr ukazoval šest padesát, dostal deset dolarů a protože byl tímto potěšen i poctivec, nezapomněl si všimnout, že mi vypadl z kapsy na sedadlo mobil, takže se ozval a mobil mi ještě okénkem podal. Děkuji, záchrana před problémy, pan Ow....ni zůstane navždy v paměti mé jako poctivý taxikář.
Odlet do Kanady
Na ráno je objednán na 10:30 stejný taxikář, který nás vezl z letiště Chicago-Midway do hotelu. Tentokrát nás poveze na druhé chicagské letiště víc na severu města, letiště O'Hara. Je to trochu dál, tak to nebude za tisíc korun, ale asi za dvanáct set. To to lítá, peníze mají křídla, ne že nemají. 
Ráno jsme nasedli do objednaného taxi a americký Palestinec nás asi za 40 minut dostal na severnější letiště Chicaga. Projížděli jsme zase okolo spousty mrakodrapů, fotili z auta a tak cesta celkem uběhla. 
U přepážky Air Canada nastal mírný zádrhel. Měli jsme zaplacené dopředu 3 kufry na odbavení, ale paní v systému nacházela jenom jeden. Nezbývalo než doplatit a požádat zprostředkovatele o vrácení dříve zaplaceného. Stane se. Chicagské letiště ORD už nebylo tak příjemné jako letiště v Denveru. Bezpečnostní kontrola nám odhalila něco jako bombu v kufru, trochu to zdrželo, než se zjistilo, že jde o smotek umělohmotných sáčků (trochu přeháním, bombou to nenazvali, jen jsme dlouho čekali, až jeden kufr důkladně prolustrují očima i rukama). A ten smotek sáčků byl na vině. Byl nám popřán hezký den a šlo se dál - zobnout trochu jídel v McDonaldu letiště a posadit se na místa, kde se čeká na letadlo. To mělo na tabuli mírné zpoždění pět minut, které se ale pak popojížděním zvýšilo o půl hodiny. Když jsme byli konečně ve vzduchu, zdálo se, že se začnou věci zlepšovat. Let měl místo hodiny a půl najednou trvat už jen 56 minut, a skoro se to povedlo. Letadlo Air Canada bylo netradičně uspořádáno po dvou sedadlech na každé straně místo tří. Před sebou jsme měli na sedadlech obrazovky a ukazovala se tam mj. mapa, kde právě letíme, někdo si mohl pustit film a nebo dokonce připlatit wifi internet. Jediná vada na kráse bylo to, že celý let nešlo jít na záchod. Mělo to být kvůli turbulencím, ale moc to s letadlem netřepalo. Ještě před přistáním v Torontu jsme dostali kanadské formuláře, kde bylo třeba vyplnit, co všechno ilegálního nevezeme, jak se jmenujeme a na jak dlouho do Kanady jedeme. Trošku duplikace vůči tomu, že jsme už přece doma vyplnili kanadský formulář eTA, kde skoro všechny tyto informace byly. Na letišti jsme potom prošli pasovou kontrolou, ukázali formulář a o kus dál ho odevzdali. Nakonec jsme šťastně dokráčeli (i s pomocí vozících pásů) k půjčovnám aut a dostali po příplatku lepší než slíbené auto. Lepší bylo relativní slovo - velký kufr, auto typu SUV opět s automatickou převodovkou a spousta funkcí (Hyundai Tucson), ale taky spousta jinak nastavených funkcí (např. svícení světel se zapíná jinak a neukazuje se běžným způsobem na obrazovce). Vypluli jsme s autem do torontských silnic a oproti Západu USA to byl skoro šok. Hustá doprava, pršelo, v autě se nám mlžilo přední sklo a zrcátka nebyla dobře nastavena. Nešlo nikde zastavit, aby se zrcátka přizpůsobila. 
Kitchener, kanadští Indiáni a Niagarské vodopády
Jeli jsme pouhých 85 km do Kitcheneru, celou dobu po dálnicích, ale tak plných, že to trvalo asi dvě hodiny. Celou dobu lilo jako z konve. První den Kanady se ukázal z horší stránky, ale to se druhý den zlepší, nebojte. (Až jsme si během té první jízdy říkali - fuj, zima, déšť a hustá doprava, nic pěkného, jak tady může vůbec někdo bydlet?). Hotel v Kitcheneru byl však dobrý, prostorný, pohodlný, druhý den přestalo pršet a my jsme se vydali nejprve na hřbitov, kde leží prastrýc našich dětí a strýc Blanky. 
Ze hřbitova jsme potom jeli desítky kilometrů směrem k indiánské rezervaci Six Nations (Šest národů), kde jsme se zastavili v Mohawk Trading Post. Indiánská prodavačka nám tam prodala vody a Blanka si koupila nikoliv drahé náušnice mohawkské výroby. Potom jsme popojeli přes zajímavá sídla (snad Irokézů) až k muzeu, kde se měla narodit nějaká slavná indiánská básnířka, ovšem muzeum se otevírá jen od května do září.
Další zastávka byla v městečku Caledonia u řeky. Krásná scenérie. Dnes nám neprší, ale teplo taky úplně není, asi šest nad nulou. Na Kanadu v březnu dobré. Dnešní cesta se nám líbila, spousta krásných domků i domů, jak dřevěných (amerického typu), tak i červenocihlových (anglického typu). Některé oblasti vypadaly bohatší, projížděli jsme okolo spousty farem, polí a upravenými městečky, kde určitě není špatné bydlet - ale asi jenom v létě a okolo. Naše cesta směřovala až do města Niagara Falls, tedy Niagarské vodopády. A protože včera pršelo a zítra má zase pršet, bylo nutné se na ně podívat dnes. Po nakoupení v místním supermarketu a rychlém vybalení v hotelu jsme tedy popojeli až k vodopádům, zaplatili tam 20 kanadských dolarů za parkování přímo u Niagara Falls a vydali se na krásnou a zalidněnou procházku okolo fascinujících (dvou) vodopádů, jaké jsme ještě nikdy předtím neviděli. Pokračování příště, musím pracovat.
Měnící se Kanada
Kanada se zřejmě za poslední roky změnila (nemůžeme tak soudit z opakované osobní návštěvy po dlouhé době, ale leccos tomu nasvědčuje). Dostala se "dál" v tom multikulturním experimentu, který před našimi občas se podivujícími zraky probíhá i v západní Evropě a k němuž by někteří politici Evropy rádi nutili i nás. 
Soudě podle některých měst v Kanadě, zejména středních a větších, včetně Niagara Falls, počet přistěhovalců mírně tmavší barvy kůže je kupodivu už dnes vyšší než počet déle se zde vyskytujících světlokožčů, natožpak indiánských obyvatel. (Mimochodem, Indiánům se tady v Kanadě říká "první národy" - First Nations.). V malých sídlech je to ale jinak, přistěhovalci ze vzdálenějších končin se tradičně koncentrují do měst.
Větší podíl mezi nimi - zdá se - zaujímají docela dobře integrovaní a (většinou) přátelsky se chovající Indové. Obyvatel původem z Blízkého východu je ale taky relativně dost, což je rozdíl oproti tomu, jak to vypadalo na Západě USA. Jak moc dobře se tito integrují, se nedá na krátké návštěvě poznat. Útoků nožopichných je zde asi relativně méně než v Německu, ale dějí se (ročně je takto v Kanadě zabito kolem 200 lidí, Kanaďanů je celkem 36 milionů a žijí na obrovském území, ale většina z nich bydlí na jihu). Poslední větší teroristický útok islamisty se stal v září 2017, jak se zdá ze zpráv na internetu. Mohlo by se tedy zdát, že to Kanada zvládá lépe než západní Evropa, možná je to ale právě strukturou přistěhovalců ve prospěch Indů. 
Na silnicích je znát rozdíl v chování kanadských řidičů oprati naší cestě po USA a je to změna k horšímu. Lidé si v USA v autech dávali přednost, řidič řidičovi pomáhal dostat se třeba do míst a pruhů, kde by se muselo dlouho čekat, jaksi automaticky (víc než u nás). To tady vůbec není, každý jakoby hleděl jenom na sebe (víc než u nás), dostat se do druhého pruhu se zpravidla daří až po dlouhém blikání. Pokud někdo někoho pouští, jsme to tady spíš my než domácí. Možná je to tak odjakživa, nevím, ale je to opravdu citelný rozdíl vůči USA. A tím nemyslím jenom nezalidněné státy jako Wyoming, ale třeba i Floridu. V USA se lidé i častěji usmívali, častěji žertovali s chlapci o jejich arizonských čepicích Davida Crocketta s mývalím ocasem. Možná to bude i zimou a deštěm. Kde víc prší a je větší zima, lidé jsou méně usměvaví než tam, kde svítí slunce.
Mlýn rodiny De Cou. Okolo jezera Ontario.
Po cestě z města Niagara Falls okolo jezera Ontario jsme se zastavili nejprve ve starém mlýnu - historické památce. Postavil ho John De Cou ještě koncem 18. století. Nejprve koupil sto akrů pozemků v roce 1788 "za indiánskou sekeru a indiánskou deku" (dobrá cena), postavil si srub a potom ještě větší kus půdy přikoupil za jeden zlatý doublon. A potom postavil mlýn. Hned za mlýnem jsou krásné vodopády (menší než Niagarské, ale viditelné víc zblízka). Nádherná zastávka, jak ve mlýně (vstup zdarma), tak i vodopády a příroda okolo. Viděli jsme tady první letošní sněženky, tráva se začíná zelenat. Mlýn poslední majitelka odkázala městu Saint Catherines (Svaté Kateřiny).
Po návštěvě mlýna jsme se rozhodli najít ve městě St. Catherines nějakou restauraci, kde by nebyla typická americká a kanadská hovězí strava s hranolky. Abychom nemuseli každý den do McDonald's. Našli jsme jednu řeckou restauraci a najedli jsme se tam. Chlapci si dali souvlaki s rýží a docela jim to chutnalo. Já salát, malý hummus a musaku a Blanka něco těžko definovatelného, asi v tom bylo kuřecí maso, a taky salát. Nebylo to špatné, ale na řeckou kuchyni v Řecku to mělo určité (větší) rezervy. Následoval dojezd do hotelu Hilton Garden Toronto - Oakville. Měli zrovna akci se slevou na polovinu ceny, proto se nám podařilo zajistit si v něm ubytování asi za 2200 Kč. 
Dnes mělo podle předpovědi počasí pršet, ale naštěstí k tomu došlo až večer při nakupování v supermarketu a po cestě zpět, takže cesta provincií Ontario předtím byla příjemná. (Už po prvním dnu v Kanadě jsme vyladili auto, zrcátka apod. a zjistili, jak se zbavit mlžení předního skla, cestuje se nám tedy dobře a to i v momentě, kdy začne pršet.)
Lidé dlouhého domu - Irokézové. Centrem Toronta až po Cobourg.
První zastávka velikonoční neděle byla u jezera Crawford, kde je k vidění skanzen irokézské vesnice, tentokrát kupodivu zcela bez indiánů. Irokézové čili Lidé dlouhého domu si stavěli dlouhé domy, v nichž přebývalo až 30 lidí. Na místě skanzenu jsou tři dlouhé oválné domy ze dřeva obložené kůrou, uvnitř nějaké předměty indiánské výroby tak, jak se používaly ještě v 19. století. Jeden z domů byl domem klanu vlků (ten byl zavřen - rekonstrukce), druhý domem klanu jelenů a třetí dlouhý dům byl domem klanu želv. Domy byly vlastně rekonstrukcemi skutečných dlouhých domů. Venku bylo docela zima, asi 3 stupně C nad nulou. I v dlouhých domech byla trochu zima, jenom v tom jelením se topilo. Návštěvníků tady bylo dost, většina z nich přistěhovalci do Kanady - Somálci, Arabové, Indové, semtam rodilý Kanaďan a my. Kousek dál bylo centrum pro návštěvníky s obchodem, kde se prodávaly nějaké indiánské suvenýry, plus javorový sirup a věci z něj (lízátka například - čistě z javorového sirupu). 
Následovala procházka k jezeru Crawford, které je - proti jezeru Ontario - malé, něco jako horská jezírka v Tatrách, s nádhernými lesy okolo. Podél cesty byly mj. javory a do nich zapíchnuté sběrače javorového sirupu. Něco takového jsme viděli poprvé. Před návštěvnickým centrem jedna paní vyráběla lízátka - lila javorový sirup na stůl pokrytý sněhem a dávala do něj špejle, zřejmě po ztuhnutí bylo hotovo a mohlo se koupit. Kluci ale chtěli raději lízátka zevnitř, která už měla tvar kanadského javorového listu. Úplně nadšení z nich ale nebyli a po chvíli je nechtěli. Proto jsme se lízátek ujali my s Blankou a došlo pak k jedné humorné příhodě u jezera, kdy jedna somálská rodina koukala, jak lízáme lízátka (my dospělí rodiče a nikoliv děti) a paní v hidžábu se usmála a řekla "Enjoy!". Což bylo pravděpodobně míněno upřímně a zřejmě i jako pokus o komunikaci s rodilými Kanaďany (kterými jsme ovšem nebyli). Představte si, že lízáte jakožto dospělák po čtyřiceti letech lízátko (jen napůl dobrovolně) a skorokanadská paní v hidžábu vám popřeje, abyste si to hezky užili. Poděkoval jsem a řekl jsem, aby si to taky užili, čímž jsem myslel procházku u jezera. No není to celé vtipná scénka? 
Samozřejmě jsem si vzpomněl i na starou písničku Luďka Soboty z minulého tisíciletí "Našel jsem na zemi lízátko, někdo ho olízal drobátko, a já se na něj nezlobím. Nejlepší cukrátko je totiž lízátko - starého chlapa zanese do doby, kdy byl ještě malé holátko, mám dneska z pekla štěstí - lízátako, já našel na zemi lízátko..." Dost však žertů, jede se dál.
Potom jsme vyrazili od jezera Crawford pryč - na dálnici a dlouhé desítky kilometrů nejprve k centru Toronta, se zastávkou a procházkou v klidné čtvrti u jezera Ontario, najezením se v McDonaldu, a pokračováním dalšími dálnicemi až do samotného centra vysokých torontských mrakodrapů, které jakoby okolo dálnice vyrostly jako houby po dešti. Tolik mrakodrapů nalevo i napravo jsem ještě neviděl, snad je jich tam stovka? Možná. Prý se v některých bydlí, říkají kluci, kteří mě navigovali po cestě z mého mobilu spletí dálnic.
Dálnice byla pomalá a doprava hustá, maximální povolená rychlost 100 km/h (což je taková podivnost všech kanadských dálnic, která nedává smysl a zahušťuje dopravu). Maximální rychlost však nikdo nedodržoval, s výjimkou centrálního Toronta, kde se jelo tak 40-70 km/h, protože tam byly trochu ucpávky a jinak to ani nešlo. Nakonec jsme dojeli až do města Cobourg, které je stále ještě na břehu obrovského jezera Ontario. A protože je velikonoční neděle a kanadské zákony regulují prodej zákazy o svátcích podobně jako je tomu už i u nás, ztratili jsme spoustu času tím, že jsme hledali a chtěli nakoupit něco velmi velmi důležitého, bez čeho by se Blanka dnes neobešla. Hledali jsme trochu zoufale obchod či lékárnu, a to i v místní nemocnici, ale tam nebylo nic. Státní zákazy v praxi mohou způsobit netušené problémy. Nakonec jsme našli jediný menší obchod v centru Cobourgu, který měl výjimku ze zákazu prodeje o velikonoční neděli, kde jsme potřebné sehnali, a byla tam i velmi omezená nabídka potravy. Zítra jedeme podél jezera Ontario až do Rockportu a tam budeme bydlet dva dny u jezera, samozřejmě stále ještě jde o jezero i provincii Ontario. Další bydlo je už v Montrealu ve frankofonní provincii Québec, odkud letíme na Island.
V oblasti Tisíce ostrovů
Velikonoční pondělí znamenalo přesun o zhruba 200 km po stále přeplněné dálnici podél jezera Ontario až na jeho samotný severní vrchol, kde do jezera ústí řeka svatého Vavřince (St. Lawrence River). Nazývá se to tady Tisíc ostrovů (1000 Islands), i když ostrovů je tady prý vlastně přesně 1864 a jsou roztroušeny v řece a na jezeře na hranici mezi Kanadou a USA (stát New York). Jsme tady dvě noci, lokalita se jmenuje Rockport a není tady nic z civilizace - kromě pár domů, dvou kostelů (jeden anglikánský, jeden katolický), restaurace a ubytovacího zařízení. Je tu však naprosto nedostižná příroda, výhled na jezero i řeku a lesy skládající se z jehličnatých stomů. Za naší terasou motelového pokoje kotví Náčelník Shingwauk / Chief Shingwauk (čeká na turisty a na teplejší počasí - protože je to loď). 
Je tu naprostý klid a čistý vzduch. V létě to musí být úplná idylka, i když teď v dubnu to má jednu velkou výhodu, že tu nejsou komáři a taky je tady ubytování výrazně levnější než v létě: 1600 Kč na noc za náš čtyřlůžkový pokoj. Obrázek pro představu, jak to tady vypadá. Pokračování příště, musím pracovat.
V úterý jsme kromě práce navštívili deset kilometrů vzdálené městečko Landowne, kde jsme trochu nakoupili. Docela pěkné městečko plné klidu, docela pohodových lidí a v současné době taky trochu zimy. Ale počasí je momentálně horší v jižnější části Kanady - hrozí tam sněhová bouře, nebo dokonce probíhá, až někam nad Toronto. My jsme severněji. Zítra ovšem má podle předpovědi docela dost pršet i po cestě do Montrealu. Sluníčko už si v Kanadě poslední dny nejspíš neužijeme. 
Prošli jsme se okolo jezera a pozorovali některé z Tisíce ostrovů a poprvé jsem si u toho nasadil čepici. Je to vlastně taková zvláštní ironie - když jsme 16. února odjížděli a odlétali z ČR, čepici jsem vůbec neměl, jako jediný z rodiny. Koupil jsem si ji až v Kanadě a taky teprve v dubnu jsem ucítil potřebu si ji nasadit. Na Islandu má být sice slunečno, ale víc než 5 C nad nulou nebude. Ještě jedna zajímavost - restaurace naproti má reklamu na Czechvar - české pivo v odlehlé osadě kanadského Ontaria, a kromě něj tam ještě mají kanadské pivo Moosehead - losí hlava.
Indická restaurace. Sněhová bouře v Montrealu
Z Rockportu vyjíždíme v 11 hodin dopoledne času EDT jako obvykle. Stále na sever podél řeky svatého Vavřince, která je širší než Dunaj a skýtá nádherné pohledy na malé ostrůvky uprostřed, přičemž na některých z nich jsou domy. Asi druhé domy - chaty na léto vypadající jako domy. Zastavujeme v Brockville na oběd v indické restauraci, trochu přemaštěná jídla, trochu ostřejší, kluci si dali dětské kuřecí prsty střídavě s hranolkami (jediné neindické jídlo na jídelním lístku) a rýží basmati. Já si dávám Muttar Paneer, což je dobrý indický sýr v kořeněné omáčce s chlebem nan a basmati rýží, Blanka si dává kuřecí curry a zdá se jí hodně mastné. Nebyl to žádný zázrak, v restauraci jsme v době oběda sami s indickým majitelem nebo zaměstnancem, tak to možná má nějaký reálný důvod, že sem místní nechodí. Ale v Kanadě dosud žádné restaurační jídlo není zázrak, gastronomický ráj to tady není. Zítra před odletem zase McDonald's, vyjde to nastejno, jen finančně líp. Na Islandu třeba budou ryby, navíc tam budeme mít na tři noci byt, takže lze i jídlo připravovat.
Jedeme dál na sever kolem Cornwallu (kanadského), když tu najednou mizí anglické nápisy. Jsme v provincii Québec, jak hrdě oznamuje snad každá značka. Zatímco v Ontariu důsledně dodržují zásadu, že Kanada má dva hlavní jazyky (plus několik indiánštin a eskymáčtin a přistěhovaleckých jazyků), totiž všechno v Ontariu je napsáno pod angličtinou vždy bez výjimky i francouzsky, tak Québec toto nedělá - všechno je jenom francouzsky. Provincie dokonce už před lety hlasovala o samostatnosti a velmi těsně québecké referendum dopadlo proti odtržení. Přesto provincii zpravidla vládne separatistická québecká strana, takže angličtina na nápisech není to, co by tady chtěli mít. Na benzince zjišťujeme, že nemusím lovit z paměti francouzské věty, prodavačky přecházejí plynule do angličtiny a nemají s tím žádný problém.
Jestliže mělo dnes (ve středu) pršet, naštěstí se nám vyčasilo a dokonce občas po cestě vysvitlo i slunce, teploty lehce nad nulou. Teprve v Québeku jsme poprvé platili za dálnice, asi dva kanadské dolary osmdesát centů, což je 45 Kč. Dojeli jsme do montrealského předměstí Brossard, viděli jsme zdálky mrakodrapy centrálního Montrealu, ubytovali si (zatím nejhezčí hotel po všech stránkách - Hotel Brossard, má velkou slevu a platíme jenom asi 1500 Kč za prostorný a krásný pokoj). Po nákupu v supermarketu Metro zůstáváme na hotelu a venku začíná velevítr, vichřice, sněhulenice, stromy se kývají, lampy pouličního osvětlení se kývají, sníh padá nebo spíš běží ze západu na východ místo shora dolů. Ještě že jsme vevnitř, na oknem. Jenom auto je venku, chudáček. Ale pokud nedostane větví, bude to OK. Na internetu vidím Větrné varování pro provincii Québec. Do zítřka má ale vichr polevit, bude zase dobře. Na letiště je už blízko, ale chtěli bychom ještě něco před odletem vidět, pokud to půjde. Auto musíme odevzdat v 16:30 EDT, odlet je v 19:50 EDT ve čtvrtek, tj. asi v 1:50 h v noci už v pátek středoevropského času.
Ve čtvrtek jsme vyjeli z hotelu opět v 11:00 a vydali jsme se asi třicet kilometrů za Montreal, kde se nachází minimuzeum La Maison Amerindienne (Dům amerických indiánů) - opět bez indiánů. Muzeum samotné bylo malinkaté, pustili nám tam film (asi starý černobílý přibarvený počítačově) o tom, jak místní indiáni vyráběli po tradičním způsobu javorový sirup. Pár artefaktů, nic se nesmělo fotit. Další zastávka v McDonaldu (ty kanadské jsou kvalitou surovin horší a cenově dražší než v USA, protože tady se už daní o sto šest). Québec je zvláštní tím, že vynechává anglické nápisy, jako by ani nebyl součástí Kanady, kde se používají oba jazyky.
Mezi Mohawky v Kahnawake
Poslední dvě hodiny do doby vrácení auta na letišti. Zastavujeme v Kahnawake, což je tentokrát nefalšovaná indiánská ves nebo městečko. Přestože je v Québecu, mluví se tady anglicky a jenom anglicky. Mohawkové kdysi v bojích Francouzů s Brity bojovali na straně Britů a odtud jazyková inklinace k angličtině i uprostřed francouzsky mluvícího lidského moře. Do Kahnawake se vjíždí po postranní cestě, která vede pod vysokým mostem s dálnicí, skoro to vypadá, jako by člověk vjel do jiného světa. Tady končí "Léf lezé do trramvayé, žeré mandlé a lopesieux" (sorry, nedělám si legraci z francouzštiny, jen jsem si vzpomněl, jak mi v dětství děda vysvětloval, jak francouzština zní). Zase nápisy v angličtině: Cultural Center and Museum, tam se zastavujeme a prohlížíme si pěkné malé muzeum Mohawků, tentokrát s opravdovými Mohawky, usměvaví pánové a paní, kteří tady pracují, jsou kontrastem s poměrně zamračeným Québekem okolo. Vedle je obchod s uměleckými předměty, s majitelem se dáváme do hovoru víc, je zcestovalý, byl i v Arizoně u Navahů a dalších kmenů a koupil si tam nějaké obrazy, tady je vystavuje, neprodává. Prodává však běžné suvenýry jako trička, mikiny, pohlednice, magnety, klíčenky a další drobné věci. Říká nám, že lidi z "Czechoslovakia" tady už byli, že sem jezdí Evropanů dost. Ptám se ho, kolik lidí tady v městečku ještě ovládá mohawkštinu. "Málo, měli jsme těžkou dobu, ale teď se už snažíme jazyk oživit i ve školách." Loučí se se slovy Ongaki - "v našem jazyce to znamená: Nechť se opět setkáme!" Tedy na shledanou. Člověk se zájmem o vlastní kořeny a kulturu. Dáváme mu pár nálepek Česká republika (znak a mapu s vlajkou).
Jazyk Mohawků se tu v Kahnawake objevuje nejen na oficiálních nápisech vedle angličtiny (občas), ale i na značkách STOP je pod STOP napsáno TESTAN. Všude okolo v Québeku je stejná značka jen francouzsky ARRET.
Přes Atlantik na Island
Jedeme hustou dopravou po dálnici, zastavujeme u benzínky obsluhované arabským pumpařem, nabíráme benzín doplna a jedeme vrátit auto. Podaří se nám trefit do správné přihrádky půjčovny, vystupujeme a jedeme s kufry do budovy (zima, zima, brrrrr). V budově jsme rádi, že jsme zimě unikli. Po chvíli odpočinku se vydáváme k přepážce islandské letecké společnosti WOW Air. Tam je trochu problém s kufry navíc - mají limit do 20 kg (to nějak zprůměrujeme, těžší dva kufry doplněny malým dávají méně než třikrát dvacet), ale paní nám komplikuje situaci, prý musíme vzít počítače na palubu, takže přebalujeme jeden malý kufr do druhého a naopak, a pak nám ještě oznámí, že mají rozměrové limity menší než jiné společnosti, a že se do toho ani s malým kufrem na palubu nevejdeme, takže další poplatek, bratru nás obrala o 250 kanadských dolarů navíc, tj. asi čtyři tisíce korun. Na Islandu jsou to v podstatě drobné, jak zjistíme později. Asi dražší země než Švýcarsko, kupodivu. Jak tu svoji islandskou korunu dokáží držet tak moc vysoko, těžko říct, to musím teprve zjistit.
Letíme na Island. Let má trvat pět hodin a deset minut, což je hlavní důvod, proč letíme přes Island. Trávit nad oceánem devět či deset hodin není naše hobby. Letadlo to zvládlo asi za čtyři hodiny čtyřicet minut, což je dobré - aspoň jedna pochvala pro WOW Air. Na Islandu přistáváme na letišti Reykjavík, které je ovšem v Keflavíku v jihozápadním cípu ostrova. Letiště vypadá příjemně. Naše biologické hodiny jsou už nastaveny americky, tj. máme jednu hodinu v noci, ale tady je už o čtyři hodiny víc (5:00) a v ČR je dokonce 7:00 ráno. Dvouhodinový rozdíl oproti střední Evropě je dán tím, a tady Island zase můžeme pochválit, že nemají letní čas. Čas je na Islandu jenom jeden a zůstává celý rok, nebo spíš celých padesát let stejný. Na rozdíl od EU i Severní Ameriky tedy neztratili rozum v této otázce. Pasová kontrola si skenuje naše pasy, celní kontrola není, vyzvedáváme tři draze zaplacené kufry a vydáváme se k místu, kde má být shuttle bus k půjčovnám. Chvíli trvá, než shuttle bus přijede, zastávka se naplnila námi a Kanaďany, kteří všichni chtějí auta.
Na to, že je půl šesté ráno, není moc velká zima. Jsme sice hodně na severu, není daleko k místům, kde lze spatřit polární záři, ale země hřeje odspodu - geotermální prameny pracují na ohřevu zemského povrchu tohoto ostrova. Svítá. Autobus přijíždí, odváží nás po půjčovnách. První zastávka Sixt (nikdy více, v Irsku se nechovali k nám moc dobře), čtvrtá zastávka Alamo a Enterprise. Tady dostáváme auto Škoda Octavia, ovšem trochu jiný typ, 4x4 se šestistupňovou převodovkou. Po měsíci a půl v automaticky řadících autech je to trochu komplikované. Špatně je vidět, kde se který stupeň řadí. Zpočátku řadím místo jedničky trojku a ono to "zdechne" zrovna na kruhovém objezdu. Ale to nic, nakonec se daří auto pochopit. V bytě zaplaceném na tři dny, který je šest km od letiště, jsme asi o půl sedmé ráno, usínáme po sedmé a spíme do 15 hodin (v ČR je už 17h). Bude těžké se předělat. Druhý den už jen nákup v supermarketu Netto, krásný, člověk by si takový přál mít doma, ale ta cena... vyrazí dech. Nákup, který by doma stál asi tak max. 2000 Kč, tady stojí 5200 Kč. Hm, ty troje sušené ryby jsem si mohl odpustit, bylo by to o tisíc dvě stě levnější. I tak dost, že?
Vikingská loď a sirné prameny
Druhou noc usínáme horko těžko o půl čtvrté zdejšího času. Pokrok. Ale nestačí, protože po třetí noci musíme vstávat v šest ráno. Je vždycky snadné předělat se na nový čas při přeletu na západ, daleko těžší je předělat vnitřní hodiny při přeletu na východ. Vstáváme před polednem a máme sobotu, den výletu. Máme nakoupeno, Blanka dělá kuřecí s rýží na kurkumě a potom vyrážíme. Dnes je slunečno, pěkný den, asi tak pět nad nulou, pocitově víc, protože země hřeje ze spodu, zdá se. Dojíždíme do muzea, kde má být vikingská loď. Malé muzeum Vikingheimar, vstupné 300 Kč na dospělého, děti naštěstí zdarma, drobné suvenýry (v počtu tři čtyři kusy) a zjišťujeme, že jsme tady nechali 1800 Kč. Je to možné? Je. Aspoň jsme byli na vikingské lodi Drakkar, lodi s dračí hlavou. Prodávají tu i helmy Vikingů, s rohy - ovšem pravé helmy Vikingů žádné rohy neměly. Prohlížíme si i vesnici dřevěných domků venku a jedeme dál, směr Reykjavík.
Do hlavního města nepojedeme, prý tam není moc k vidění, před Reykjavíkem zahýbáme z dálnice na občas normální, občas úzké děravé cesty. Krajina je úchvatná, ale chybí stromy (až na výjimky, když vidíme skupinu zakrslých jehličnatých stromů, nadšeně si na ně ukazujeme jako na něco nádherného, co tady chybí). Příjíždíme k jezeru Kleifarvatn, zastavujeme, fotíme, procházíme se. Vzduch je na Islandu moc dobrý - hodně kyslíku, i vlhkost je příjemná. Za jezerem je geotermální oblast Krýsuvík, zastavujeme opět a procházíme se okolo jezírek a děr, z nichž stoupá pára. Ve vzduchu je cítit síra, něco jako fermentovaná vajíčka. Zajímavé místo, stojí tu dalších deset aut a lidé se procházejí po stezkách mezi výpary, někteří až nahoru do vyšších poloh. Jsou zde varovné nápisy: nechoďte mimo stezky, mohli byste se spálit. Jedno minijezírko bublá.
Jedeme dál až k jižnímu pobřeží - tam někde v dáli je Skotsko a za ním Anglie, kontinentální Evropa a náš domov. Tudy zítra poletíme. Zastavujeme na toalety na benzince: kdo není klient, musí zaplatit 200 Kr. (40 Kč), stojí psáno na dveřích. Aspoň něco mají relativně za málo, i když za použití záchodu jsem tolik ještě nikdy neplatil. Kupuji chlapcům dvě malé zmrzliny za 1150 ISK (islandských korun), což je 230 Kč. Tím se stáváme klienty a můžeme na záchod zdarma. Islandské koruny ale nemáme, až na jednu nalezenou na chodníku před domem, platím všechno kartou, a jak to vypadá, už je ani nebudu potřebovat. Benzínka je ve měste Grindavík. Tudy probíhá zlom tektonických desek mezi Evropou a Severní Amerikou a mají to tady vyznačené na obrázku na stěně benzinky. Když se desky pohnou, země se třese, někdy vybuchují místní sopky čili vulkány. Nejsou to žádní trpaslíci, naštěstí jsou však teď v klidu. Dojíždíme domů do Reykjanesbaeru a nabíráme benzín do plna, abychom nemuseli ráno. Je třeba jít spát - pokusit se jít spát, v letadle to moc nejde nikdy (hučí). Už jen poslední, osmý let, tři hodiny čtyřicet minut do Prahy. Docela se těšíme domů.
Spát se nedařilo až do dvou do noci, posouvat se mezi časovými pásmy na západ je snazší než na východ. Ráno 8. dubna v neděli nastalo tedy kruté vstávání v šest, po čtyřhodinovém spánku. Vyklízíme byt, nasedáme do auta Škoda Octavia 4x4 a za dvacet minut jsme na letišti. Auto odevzdáváme, hned přestupujeme na shuttle bus k našemu terminálu, následuje odevzdání kufrů (Wizzair si odebral navíc 130 eur, achich achich z tenčících se zdrojů, za palubní vstupenky, jakto? Nevím, nikdo nám neposlal žádné k vytištění dopředu a tak jsme o 3300 Kč lehčí, ani nevíme jak - poslední dvě letecké společnosti Wow a Wizzair tedy hodnotíme záporně, v USA tyto problémy nebyly).
Nebezpečná zbraň na závěr. Návrat domů.
Procházíme bezpečnostní kontrolou, před ní vyhazujeme vody, za ní kupujeme nové, jako vždy. Voda - zde VATN - je nebezpečný teroristický nástroj. Avšak konec žertů, nebezpeční jsme i my. Asi za patnáct minut, když si to pomalu šineme k nástupní bráně, se ozve naléhavý hlas, který slyší celé letiště: Mr. Karel Machala, prosím dostavte se zpět k bezpečnostní kontrole! 
Jdeme tedy zpátky, dobrovolně se nahlašuji, že jsem to já, ještě netuše, co mě čeká. Úředník si mě odvádí spletitými chodbami k výtahu a dolů do temných sklepení. Po cestě se mě ptá, jestli jsme nenechali v kufru něco nebezpečného, třeba hořlaviny? Nenechali, říkám. Tam dole stojí několik ustaraných uniformovaných Islanďanů, mračí se a ukazují mi papír, na němž je nějakou infračervenou kamerou (nebo co to je) vyfoceno červenomodré pozadí a v tom oranžově nahoře vystupuje zřetelně silueta střelné zbraně. Ukazují na náš černý kufr. Celá tato situace vyloudí pobavený úsměv na mé tváři a říkám anglicky: To je hračka koupená v Montaně, podívejte se. Otevírají kufr, rozlepují obal a aniž by se zasmáli taky, omlouvají se - hračky prý někdy dnes bývají tak podobné skutečným zbraním, že se to občas poplete. OK, nevadí, nashle. Můj dosavadní průvodce mě zase vede stejnou cestou zpátky a říká skoro jako na Divokém západě právě propuštěnému zločinci "Jste volný! Hezký den."
V letadle je obsazena jenom polovina sedadel, proto možná ten úspěšný pokus vylákat peníze navíc. Ach Wizzaire, nevíme, jestli s Tebou za tohle ještě někdy poletíme. Z Islandu určitě ne, protože linka se prý bude rušit ještě před létem, asi se nevyplatí. Za tři a půl hodiny jsme v Praze, povečeříme ještě s přáteli a za tři hodinky jsme doma v Brně. A to je konec cestopisu, zatím nepříliš upraveného, psaného narychlo za pochodu, pojezdu a poletu.
KAREL MACHALA
(NAHOŘE DO TEXTU JSEM PŘIDAL MAPU CELÉ CESTY PO USA A KANADĚ - LETY I CESTOVÁNÍ AUTOMOBILY - JDE NA NI KLIKNOUT A ZVĚTŠIT SI JI)

Dále jsou zatím lvi, jak se psalo na starých mapách o neznámých krajinách: 

*hic sunt leones*