Od Berlínské zdi ke QR zdi

Od Berlínské zdi ke QR zdi

Bude to napínavé a budeme skákat v čase, přes hranice i Zdi. Téma: svoboda jednotlivce, (ne)svobodný svět, právo menšiny či většiny tyranizovat ostatní, hlasování jiných lidí o vašem těle, přidušený právní stát. Plus trocha dobových střípků, které mohou pobavit.

Rok 2021. Stojíme v hypermarketu, když můj zrak upoutá cosi podivného. Plexisklová zeď restaurace, uprostřed otvor hlídaný ozbrojencem. Vchází paní zvedajíc svítící krabičku, strážce brány svojí zbraní míří na ni. Píp! Chlapisko odebralo QR kód. Paní měla správný pas, byla vpuštěna. Nebyl jsem svědkem opaku - apartheidu, segregace, diskriminace, což zákony této země nedovolují. Nedovolují však ani shromažďování zdravotních údajů restauracemi, ale co když současně dovolují i nedovolují? Kdo se ještě vyzná v nepřehledné džungli zákonů a podzákonných norem? Chammurappi by asi zaplakal. Tohle se však zdá být jasné:

Trestní zákoník, § 402 Apartheid a diskriminace skupiny lidí

(1) Kdo uplatňuje apartheid nebo rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou nebo třídní segregaci nebo jinou podobnou diskriminaci skupiny lidí, bude potrestán odnětím svobody na 5 až 12 let.

(2) Odnětím svobody na 10 až 20 let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán,

a) uvrhne-li činem uvedeným v odstavci 1 takovou skupinu lidí do těžkých životních podmínek, nebo

b) vystaví-li takovým činem takovou skupinu lidí nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.

(3) Příprava je trestná

Platí či neplatí tato slova pro strážce brány a hypermarket, kde prý je svět ještě normální? Za plexisklem by neokódovaný virus napáchal více škod než ten okódovaný? Naštěstí za pokladnami je to úplně jinak. Pachatel tedy dá možnost koupit jídlo v jiné části svých prostor a neuvádí tak svou diskriminací skupinu lidí do těžkých životních podmínek. Vypadá to na nižší sazbu.

U Berlínské zdi poprvé

Píše se rok 1986. Jeden čerstvý student VŠE (ego meum) kráčí po východoberlínské ulici vedoucí ke Zdi. Berliner Mauer - nejslavnější zeď světa. Nesmí se sem chodit bez povolení, ale student to neví a kráčí. Je zvědavý a má zrovna volno. Není turistou, tráví léto na jazykové praxi v kuchyni hotelu Palast, naproti bývalého císařského paláce, vystřídaného azbestuplnou budovou Paláce republiky se sněmovnou NDR. Poblíž muzea, kde je dnes krásná, nedotknutelná a nefotografovatelná královna Nefertiiti (Poznámka z budoucnosti: Za 35 let bude chtít respirátor a od podzimu audience už jen s QR kódy neuznávajícími test).

Palasthotel je nejluxusnější hotel východního Berlína. Taky nejprošpikovanější odposlouchávacími zařízeními. Má i konspirační místnosti odposlouchavatelů hostů ze Západu. V nich ve dne v noci bdí Stasi, obávaná tajná policie, která má složky na třetinu občanů.

To vše v té době student netuší. Pracuje v obyčejné restauraci v přízemí, kam si východní Němci chodí dávat studené Köstlichkeiten, a pokud jim zbudou východní marky, občas i řízek.

Nikdo tu kupodivu nemluví německy, jazyková praxe je spíš pilováním berlínštiny, kde G se mění v J: det isch janz jut jejangen (šlo to docela dobře), severoněmecký dialekt stříknutý středověkou nizozemštinou. Brötchen (žemle kaiserky) jsou Schrippen. Až na tyhle specialitky student umí německy dost dobře, má doma i rakouskou televizi. Okno na Západ, tehdy tak svobodný a nedostižný, nic, co by připomínalo zdravotně totalitní Rakousko budoucnosti. Asi jako tady za Zdí!

Cibule, ledničky a svoboda Severokorejců

Zatímco si kolegové dělají legraci z mého rakouského přízvuku, já je často marně žádám, aby na mne mluvili německy. Někdy to však zkusí a užívají si možnosti komandovat mě k cibulím: „Karl, Zwiebeln pellen!“ Nebo těžší práce – čistit v koupelně hrnců připálené hrnce od eintopfu. Smažení řízků je povýšení a jízda s vozíkem do suterénních ledničkových místností pro zákusky oddech. Dole pracují i Severokorejci s odznáčky Kima I., pod kontrolou vedoucího. I na ubytovně sedí kolektivně u TV a na povel vedoucího se rozcházejí do postelí. Individualita se nepovoluje. Moje svoboda je úplně jinde, ale není jako v Rakousku či tady za Zdí. Všechno je relativní, že?

Teď však jdu po ulici, která je utnuta Zdí. Dál pokračuje v neznámém světě. Na Zdi další zábrany, vojáci s nabitými zbraněmi v pozorovatelnách. Kdo by lezl, bude zastřelen (stalo se to nejméně 136krát, sestřeleni ze Zdi, další spadli do řeky, jeden sestřelen při přeletu balónem). Ne, není mým cílem přeskočit Zeď do (relativní!) Svobody. Jde jen o to, zastavit se 50 metrů před Zdí, chvíli na ni zírat v historickém, neopakovatelném okamžiku, nakouknout - tak jako včera z výšky televizní věže - na domy za ní, na svítívé lákavé reklamy a supermoderní budovy svobodného Západního Berlína, kam se nesmí. Spolužák z Čadu tam smí a vy nesmíte – nemáte ten správný pas. Ten pas nemusíte mít proto, aby vás pustili dovnitř, ale aby vás pustili odtud ven! Ještě kousek. Nasát vzduch foukající z tak jiného, toužebně návštěvyhodného světa. Nemám na to pas! Vakcinační? Co prosím? To nic, to je z jiné doby. To teprve bude.

Co se člověku může stát na klidné ulici, kde nikdo není? Na samém konci světa, kam ještě smí a před začátkem světa, kam už nesmí. „Guten Tag, Ihren Ausweis, bitte!!!“ Ostrý, přísný hlas. Chce po mně průkaz. Má zbraň a tváří se zle, tak mu ten průkaz rychle dej. Uff, tady je, československý pas. „Bitte.“ Hlesnu a nechápu, proč se tak mračí. Co jsem provedl?

„Proč jste přišel do této ulice?“ ptá se uniformovaný příslušník. „Jen tak, na procházku, vlastně jsem se chtěl tady někde zastavit, otočit a jít zase zpátky.“ „Vy nejste zdejší, tak to asi nevíte. Do těchto ulic, které vedou ke Zdi, se chodit nesmí!!“ „Nesmí?“ „Pokud tu nebydlíte nebo nemáte povolení. Tak se otočte a jděte zase zpátky.“ „Dobře. Na shledanou.“ „Na shledanou,“ řekl a podal mi pas.

U Braniborské brány už to nezkouším na 50 metrů. Koukám ze stometrové vzdálenosti, stojí tam vojáci, Zeď nalevo, Zeď napravo. Pod Bránou, která je symbolem Berlína, by se dalo projít. Kdyby tam nebyli ti vojáci. Ale to se nesmí, nemám ten správný pas. Totéž na přechodu Checkpoint Charlie, kde se vyměňovali chycení špioni. Vždyť jsem Charlie? Ale nesmím.

Zeď padá, nastává čas svobody, zmatků, a pak..

Letíme v čase do budoucnosti. Zeď padá za 3 roky. Za dalších 12 let byl zbořen „můj“ hotel a na jeho místě je jiný. Za dalších 7 let strhli i protější Palast der Republik, kde býval parlament. Pět let ho čistili od azbestu. S respirátorem či bez?

K pádu Berlínské zdi přispívá Praha, kde se taky leze přes zeď. Zeď západoněmeckého velvyslanectví, plnícího se občany NDR. Krize končí vítězstvím, odvážejí je do západního Německa, na východě se množí demonstrace, lidé lezou i na Berlínskou zeď, rozebírají ji, Berlín i Německo se spojuje. Od té doby, co jsem si přivezl 769,95 DDM měsíční výplaty, jsem v Berlíně nebyl. Až do roku 2021. Navštívil jsem mezitím 40 zemí 4 kontinentů, ale Berlín beze Zdi jsem si nechal až na léto 2021 s rodinou.

Berlín po 35 letech

Musel jsem si to vyzkoušet, šup do západního Berlína, šup do východního. Nesdělitelné pocity. Šup sem a šup tam. Ono to jde? Jde to. Projít pod Braniborskou branou na Západ a zpátky. Není už žádné Západ a zpátky. Tady to dobře znáš po místa, kam tě pustil tehdejší pas, tady to vůbec neznáš. Zeď je pryč. U Braniborské brány se koná demonstrace, je tu policie. Demonstranti volají Súríja – hurríja. Sýrie – svoboda. Je jich asi 200. Arabština zde přibyla. Berlínský dialekt naopak vymírá.

Zbytky Zdi jsou u Muzea Zdi. I tady fascinovaně chodím na jednu a druhou stranu, fakt tady ta hranice už není. Poprvé jsem si na ni sáhl, kousek Zdi jsem si koupil. A pak v muzeu NDR vidím, co jsem znal. Chovám se jako exot, děti se usmívají. Přechod Checkpoint Charlie do amerického sektoru objíždím autem dokola, a ono to fakt jde. Západ, Východ, Západ, Východ. Bim bam. Hranice je pryč. To jsi na to přišel brzo, v roce 2021. Mentální berlínská Zeď v hlavě zbořena jest.

Nejzajímavější bylo déjà vu v Muzeu berlínské zdi. Má dva východy. Oba otevřeny. Co čert nechtěl, po prohlídce vycházíme tím druhým. Zřízenkyně stejně přísným hlasem jako ozbrojenec z roku 1986 na mne vyštěkne: „Co to děláte! Tudy se nesmí, musíte jít tamtudy!” Zločin vycházení jinými dveřmi, které jsou pootevřené a vedou ven. Pruská přísnost, které se musí čelit: „Nemáto to tady ale napsáno a dveře jsou otevřené, tak si ten ostrý tón odpusťte.” Zatím ještě nekontroluje QR kódy, co bude dělat na podzim a v zimě? V době, kdy narostou nové zdi. Očkování bude nelogicky povýšeno nad test. I zde bude vládnout cézar Beisser. Na obou stranách bývalé Zdi.

Přichází čas krokodýlů

Německo se chovalo v létě ještě svobodně. V Míšni byl obchod, kde měla nerouškovaná majitelka nápis, že respektuje všechny. Jsou vítáni i lidé „nahoře bez“. Že pokud se to někomu nelíbí, počká, až nerouškovaní odejdou, a vstoupí později. Toleranz. Každý si střeží svou bezpečnost podle svého gusta. I Rakousko se chovalo svobodně. Itálie též. Jenže... Někdo přepnul tlačítko. Paradoxní jev, asi Hlava XXII: čím víc je zřejmé, že moc nefungovala opatření a účinnost vakcín se zkracuje a klesá, tím víc jsou tyto věci tlačeny. Čím víc proočkováno, tím víc pozitivně testovaných (viz můj první příspěvek zde). Francie, Itálie, New York, Kalifornie, Austrálie, Kanada, Litva... Italové v říjnu: Za účast v práci si připlatíte, pokud nejste očkováni nedotestovanou vakcínou. Něco je špatně, ale bude tam hůř. Od ledna – autobusy, vlaky, utéct z Itálie bez kódu „O-N“ už půjde jen autem, a kdo ho nemá - pěšky, na koni, oslu, kolečkových bruslích. Jinde to pokračuje: Německé 2G („O-N“) místo 3G („O-N-T“), pak totéž v ČR. Logika končí, přepínání začalo. Je to Velký reset nebo Zlá hra na zneužití moci? Rakousko se náhle rozhoduje, že zavede vakcinační povinnost pro všechny. Bez pardonu. S obrovskými pokutami, vězení až rok je možné. Stálo to i za vystřídání 3 kancléřů během 2 měsíců. Cože? Des konn doch net woa sein. To přece nemůže být pravda. Německo stáčí rétoriku týmž směrem.

Ausweis, Ihren Ausweis! Ne, je to zpátky? Je to stejné? Není to stejné, je to horší ve své postupující globálnosti. Čest výjimkám. Zcela vážně se hovoří o tom, že vlády a parlamenty mohou silou tlačit porušení integrity těla. Představte si: Demokratické hlasování parlamentu o vašem střevu, rameni, vašich krvinkách, vašem imunitním systému. Většina Němců prý je pro (důvěryhodný průzkum?), většina Čechů proti. Hlasování o tom, co budou vaše dočasně přeprogramované buňky muset produkovat: spike proteiny viru. Sorry jako, ale takhle skutečné vakcíny nefungují.

Pořád se posouváme k diskusi dvou krokodýlů. Jeden požaduje okamžité napíchání všech včetně protisocialistických živlů: Jehla nebo Zeď QR kódu, vyber si! Pak už ani Zeď: násilně je třeba ze všech udělat jehelníček, intervaly se zkracují.

Druhý krokodýl mu oponuje, že ne hned, na to je ještě čas, nejdřív se prý musí vyčerpat všechny možnosti dobrovolně povinné tak, aby to násilí přišlo až na konec. Sním či bdím? Opravdu jen dva krokodýli a žádný obhájce svobody nakládat s vlastním tělem? Krokodýl nemá ten třetí, soucitu schopný mozek - „emotional brain“. Přemýšlí jinak: Otevřít tlamu – zavřít tlamu – zuby – cvak. Hotovo. Jemnosti spočívají v tom, jestli oběť bude rozmašírována hned komplet, nebo je lepší si třeba nohu nechat trochu zkvasit (viz moje příslušná kniha), než bude tak akorát.

Z masové hypnózy se lze probudit

Mohou existovat experimentální látky, které někomu vypnou emoční část mozku, třeba po x-té dávce? Aby už diskutovali jen krokodýli nejhoršího ranku - generálové Stasi. Alternativy z Vídně: Zavřít a napíchat, nebo napíchat a zavřít pro nedostatečné napíchání. Případně pro urážku starostenský nohy. Jiná diskuse nepřípustná. Kdepak, tohle neumějí, věda není tak všemocná, jak mnozí věří. Slušela by jí dereligionizace.

Zvládne to však utužující se goebbelsovská, honeckerovská, brežněvovská, mesesivní nebo Beisserova masová hypnóza? Tomu jsem nikdy nevěřil, ale asi jsem se mýlil. Neustále opakovaná lež se pro většinu stává jedinou přijatelnou pravdou o jediném řešení. Navzdory realitě. Navzdory tomu, že platí elementrální logika: Buď je očkovaný chráněn, a potom nepotřebuje, aby se očkoval kdokoliv jiný, nebo chráněn není, a potom nemůže požadovat nechránící zásah u jiných. Nejde se z toho vykroutit. Kolektivní imunita je u tohoto viru chiméra.

Experiment nemá dokončenu třetí fázi studie? CVAK. Nechrání už po několika měsících? CVAK CVAK. Nechrání po mutaci vůbec? CVAK CVAK CVAK. Omikron dostávají častěji očkovaní, smí se to říkat? Po korekci zprávy RKI z 96 % na 79 % to pořád vypadá na zápornou účinnost vakcíny na omikron? KLAPP KLAPPPPPP! Zensuriert! Ústa nilské potvory, podobné suvenýru z muzea Nefertiiti, se zavírají, ale pár zubů už vypadlo. Rakouský trojdávkovaný kancléř pozitivní, vyfocen bez roušky v hospodě na horách, když zavírá doma neočkované a nabádá k opatrnosti očkované. Malheur: Infekční kancléř s průkazem bezinfekčnosti nedlouho po třech dávkách.

Oficiálně 40 tisíc, neoficiálně 60-70 tisíc protestujících Rakušanů zaplňuje 8. ledna vídeňský Ring. Nechtějí zdravotní diktát ani diskriminaci. Rýsují se možné náznaky ústupu: servisní organizace říká, že se povinné očko v Rakousku nestihne od února, snad prý od dubna. Uvnitř stran se ozývají rebelové. I v Německu jsou náznaky ústupu. Omikron výrazně slabší než chřipka - přestože infekčnější - přináší navíc naději. I těm profesím, které jsou u nás bezprostředně ohroženy podobným diktátem vlády před Změnou i vlády po Změně.

KAREL MACHALA

Publikováno také na Blogosféře Echo24.cz zde.