Monopol na slova:
Bude pan Svěrák platit Metelescuovým a Blescuovým?
Moje knihy * Překladatelské služby * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Zápisky z cest * Zprávy a média * Zajímavé odkazy * Rozcestník textů * RegeneVOX * O mně * Kontakt
Neuplynulo mnoho vody v řekách českých a už tady máme další těžko uvěřitelný spor. Někteří lidé si kupodivu myslí, že mají exkluzívní právo na slova, která – jak téměř nikdo nepochybuje - vymysleli. A víte, co je na tom nejlepší? Že je vůbec nevymysleli. Ta slova existují stovky let, což dokážu za chvíli nade vší pochybnost.
Rumunská příjmení Metelescu, Blescu
Pokud sledujete předvolební kampaň v Česku roku 2013, už asi víte, že jde o slova „metelescu“ a „blescu“ (nebo počeštěně metelesku blesku), která údajně vznikla při psaní scénáře filmu „Marečku, podejte mi pero“ a na která si Zdeněk Svěrák činí nárok tak silný, že je prý nelze použít bez jeho svolení v předvolební písničce.
Mimochodem, když o tom píšu, smím název filmu podle extenzivních vykladačů autorského práva vůbec napsat nebo bych měl rovněž požádat o svolení autora? Přece jen: jde o dvojnásobný počet slov oproti „metelescu blescu“, takže riziko stoupá. Třeba takto: „Dobrý den, rád bych zkritizoval váš postoj k autorským právům, dovolíte mi prosím použít v článku slovní spojení, o kterém je řeč, název filmu a vaše jméno?" "Nedovolím." Chceme směřovat do takto absurdního světa? Chce tam směřovat Zdeněk Svěrák? Tohle nemá úspěšný tvůrce filmů zapotřebí, ani kdyby ta slova vymyslel.
A teď slíbený důkaz, že nevymyslel: Metelescu i Blescu jsou běžná rumunská příjmení (s estonštinou, jak tvrdila paní Bobošíková v debatě s předsedou Svobodných Petrem Machem, nemají nic společného). Protože většina příjmení vznikala před nějakými pěti a více stovkami let, je naprosto zřejmé, že pan Svěrák ani žádný jeho kolega tato slova nemohl vymyslet, protože v té době ještě nebyl na světě.
Jejich nositelé dodnes v Rumunsku žijí a některým z nich se docela daří, jak zjistíme snadno na internetu. Tak například paní Catalin Metelescu je uvedena mj. na stránkách Mezinárodní tenisové federace. Paní Antonela Blescu má zase psychologickou praxi („psiholog clinician specialist“) v městečku Buşteni v Rumunsku, tak by k této přestřelce třeba i dokázala říct svůj odborný názor.
Kdo zaplatí Metelescuovým a Blescuovým
Pokud přijmeme neuvěřitelný výklad autorských práv na slova či slovní spojení podle pana Svěráka, pak by bylo nejspíš na místě se ptát, jestli by to naopak neměl být on, kdo zaplatí rodině Metelescuových a Blescuových za použití jejich příjmení ve filmu. Absurdní, že? Ne více než pocit, že „metelescu blescu“ patří někomu v České republice. Zkusme si jen tak pro ilustraci analogicky představit Karla Čapka, jak za první republiky bojuje za exkluzívní autorské právo třeba na slovo „robot“ nebo na jméno „Lotrando“.
Jak by ale dopadl soud o slovní spojení metelescu blescu? V normálním právním systému (a zřejmě i v právním systému první republiky) by to každý z nás u takto málo sporného případu s určitou mírou jistoty věděl. Každé slovo někdy někdo vymyslel, a kdyby všichni uplatňovali autorská práva na slova, museli bychom mlčet anebo – při uplatnění časového omezení autorských práv – mluvit staročeštinou a hlavně u toho nikoho nejmenovat.
V existující přebujelé džungli zákonů dneška je však obtížné cokoliv předvídat. Vzhledem k tomu, že to pana Svěráka vůbec napadlo, a pan Svěrák je bezpochyby inteligentní člověk, který se v autorském právu vyzná asi nadprůměrně (i právníky na to nejspíš má), je snad i možné, že by soudní spor vyhrál podobně jako v případě svého sporu s Bauhausem o slovní spojení „Upeč třeba… zeď“. Pokud by tedy narazil na podobně smýšlejícího soudce. Je to sice úplně stejně absurdní, ale už podobný případ jednou vyhrál. Paragrafů je tolik, že stačí vybrat „ty správné“. V takovém případě nezbývá než doufat, že se na stejného soudce obrátí i rodina Metelescu a rodina Blescu.
Hlavní problém je přebujelé právo
V nedávné minulosti padly všelijaké rozsudky, nad nimiž zůstává rozum stát, a není vůbec divu. Přebujelé a často si odporující zákony - v tom množství a objemu tomu ani nejde zabránit - neumožňují dobrou orientaci nejen běžným lidem (a to by měly především), ale už ani právníkům a soudcům.
Tento problém by měl voliče trápit daleko víc než pocit kohokoliv, že má exkluzívní právo na slova. Měl by se stát jedním z hlavních témat společenské debaty, protože snižuje právní jistotu a významně tak ovlivňuje (nejen) ekonomiku a život každého jednotlivce. Sešněrujte běžce a uvidíte, že - pokud vůbec poběží - poběží pomaleji. Posypte legislativními balvany pomyslné silnice, po nichž proudí jakákoliv aktivita a vše bude obtížnější, dražší, nepřehlednější a nepohodlnější a výsledný efekt se nejvíc dotkne těch nejslabších. To už se děje. Uvědomují si to tzv. obhájci slabých, kteří bojují za větší počet legislativních balvanů? Vidíme to ve vyšších cenách už dnes, ale stále je populární balvany přisypávat. A teď už nám hrozí i zákaz používat slova, která někdo v určitém pořadí použil před námi. Podivný, podivný, podivný to svět. (Zde si rezervuji maxicopyright – to kdyby toto přesně takto někdo použil po mně, abych mohl vydělat nebo obšťastnit některou nadaci jako pan Svěrák.)
Množitelé přebujelého práva
Zákony původně měly chránit před zvůlí panovníka či vládnoucí vrstvy. Dnešní přebujelé právo tuto funkci ztrácí. Není možné všechna pravidla ani přečíst, natožpak je vědomě dodržovat. Jestliže neznalost zákona neomlouvá, ale znalost už není možná (jaktože tedy neomlouvá?), pak existuje klacek na kohokoliv, kdo nemá peníze na armádu advokátů. Narůstá právní nejistota. A tak není divu, že ztrácíme orientaci i při rozhodování o tom, zda má nebo nemá někdo právo na dvě rumunská slova.
Potřebujeme zákony – nejen v tomto případě - prosekat, zjednodušit a vyjasnit tak, aby nevedly k absurdním sporům. Přitom v předvolebních slibech se to naopak hemží sliby, jaký další zákaz, příkaz, omezení či přerozdělení navíc se ještě musí vtělit do zákonů, jak dále přebujelý právní guláš zahustit. Omezení státu – tlouštíka, polykajícího nadměrné zdroje a regulujícího téměř vše, a ponechání rozhodování, peněz i svobody co nejvíce v rukách lidí mají v programu nejkonzistentněji Svobodní*, dost možná i trochu osobnostně různorodý blok Hlavu vzhůru, a případně zčásti i strany, které to slibovaly před minulými volbami a potom dělaly úplný opak. To ale nevím – protože číst programy stran, které své programové cíle hodí po zvolení do koše, nemá smysl.
Volba stále nepřehlednější právní džungle, kde neznalost zákona neomlouvá, ale znalost už vzhledem k rozsahu není možná, může vést k budoucnosti, v níž už nebudeme na veřejnosti moci promluvit, dokud se neporadíme se svým právním zástupcem o každém slovu. Pokud úsilí pana Svěráka a soudce, který soudil kauzu „Upeč třeba… zeď“ k tomuto přispěje, bude to smutné.
Karel Machala, autor a překladatel
psáno pro www.karelmachala.cz a pro Neviditelného psa (8. 10. 2013 zde)
*V říjnu 2013 mi připadali nejnadějnější stranou, o rok později ale hodně zklamali svým postojem k ruské agresi na Ukrajině a přebíráním mnoha prvků vymyšlené interpretace událostí, zčásti zrcadlící propagandu nesvobodných státem kontrolovaných médií Ruska.
--
Článek Markéty Šichtařové na téma přebujelého práva: Zločincem proti své vůli.
Poznámka z května 2018 na téma právo a EU:
Evropské rozbujelé právo, vznikající bez předchozí diskuse se širokou veřejností, je přesně takové, jaké nemá být žádné právo, které by mohlo vést k prosperitě a pocitu bezpečí - obrovské množství (někdy proti sobě jdoucích) právních norem v neúměrné délce a složitosti, takže ho nemůže nejen dodržovat obyčejný občan, ale ani přečíst, a nemohou ho celé přečíst ani právníci. Neznalost zákona neomlouvá, ale znalost už není možná. Jak se v takové džungli lze pohybovat, existovat, a úspěšně podnikat, je záhadou. Mnohým to asi nedochází, ale s právní džunglí, jaká existuje, je prakticky každý neustále možným terčem kohokoliv, kdo si na něj najde příslušný paragraf mezi miliony paragrafů. Jak třeba bude působit právě v platnost vstupující nařízení EU pod názvem GDPR? Četli jsme ho všichni? A všechna nařízení, která se nás potenciálně mohou týkat? Jde to vůbec, aniž by člověk rezignoval na svůj běžný život a vrhl se na čtení právních norem? Podle mne to není normální, nemělo by to být. Za Chamurapiho a jeho drsných, ale stručných několika zákonů, tak měli lidé paracoxně vyšší právní jistoty než dnes, v době vyspělé civilizace, bohužel. A zlepšení není na obzoru. Tolik se to podobá dění v knize Ayn Rand: Atlas Shrugged. Doporučuji přečíst (nejen těm, kteří obří nesrozumitelné právní normy beze studu vydávají, schvalují a využívají). Jde o základní problém dnešní společnosti, který způsobuje či spoluzpůsobuje většinu dalších.