Diabetes typu 2 a Neandertálci

Jak souvisí náchylnost k diabetu typu 2 s Neandertálci?

Mexičané s indiánskými předky získali podle jedné studie gen související s vyšší náchylností k onemocnění diabetes typu 2 od Neandertálců. I bez této zajímavé studie ale logicky musíme dojít k závěru, že to, co předkové nejedli a na co se jejich a naše geny neadaptovaly, bude častěji způsobovat onemocnění, a naopak.

Genetika nám začíná odhalovat mnohé nejen z minulosti lidstva, ale také různé souvislosti mezi zdravím, nemocemi, chováním lidí a geny. Záměrně uvádím kombinaci všech čtyř slov, protože vztahy jsou daleko složitější než jak bývají zkratkovitě prezentovány v médiích a bohužel i mnoha necelostně myslícími lékaři. Tedy jako souvislost zjednodušená ve smyslu: máte gen nemoci a tento gen způsobuje nemoc. A basta. Kdyby to byla pravda, pak s nemocemi nejde dělat nic v oblasti životního stylu, výživy, detoxikace, pohybu, myšlení, relaxace, příjmu slunečních paprsků, a dalších stovek či třeba tisíců alternativních terapií. Všechno by se omezilo na vztah "přítomnost či nepřítomnost genu" - "přítomnost či nepřítomnost onemocnění". Právě tato víra (ano, víra, protože věda to není) by to byla výhodná pro některé firmy vydělávající na stávajícím modelu konvenční medicíny. Jestliže nemoc způsobuje gen, nedá se s ním kromě genetických manipulací vzdálené budoucnosti dělat nic jiného než podávat něco, co funkci genu zablokuje, pozmění, vylepší, a nedá se dělat nic jiného, než tuto látku, pilulku a podobně podávat trvale, protože gen máme v těle trvale.

Gen = nemoc? Ale kdepak...

Naštěstí tyto představy jsou úplně mimo, vulgárně genetické chápání nemocí sice v médiích převládá, ale jednou se mu nejspíš budeme usmívat. Je zde totiž ještě věda epigenetika, která říká, že geny nejen jsou trvalé a působí na náchylnost k různým onemocněním, ale jsou také zapínány a vypínány podle konkrétní situace, výživy, pohybu, prostředí, hladiny stresu, myšlení, hladin různých živin, slunění a vitamínu D atd. Jen samotný vitamín D zapíná a vypíná celou desetinu (!) genů člověka a působí tak na zdraví a na velmi různá onemocnění (a nejen onemocnění) podle toho, jak vysoká je jeho hladina v krvi (Blíže viz moje kniha Géniové na prahu nové medicíny). Epigenetika nepracuje se zjednodušeným pohledem "gen" -> "nemoc" a protože geny něco zapíná a vypíná, má smysl dělat všechny možné alternativní terapie, které mění prostředí uvnitř těla a které toto "něco" mají šanci podstatným způsobem ovlivnit.

Geny a jednoduché cukry

A to není všechno. Nejenže geny něco zapíná a vypíná, ale ani neplatí, že máme v sobě geny určitých onemocnění. Nedává to logický smysl, není to možné. V evoluci lidstva nebyl důvod, aby vznikaly geny, kvůli kterým onemocníme, takže tam, kde geny zvyšují náchylnost k některé nemoci, toto není hlavním účelem genu. Genetická změna proběhla kvůli získání nějaké výhody, která v dané situaci byla větší než nevýhoda, kterou gen mohl přinášet jako vedlejší efekt. Protože gen vznikl či se změnil v určité situaci, kdy tato změna genetické informace příliš nevadila, ale někde jinde na něco jiného hodně pomohla, v podstatě by mělo stačit chovat se tak, jak se lidé (či jejich předkové jiných species) chovali v době, kdy tento gen vznikl či se pozměnil. Tedy například pokud gen vznikl v době, kdy se lidstvo (či předlidstvo) nekrmilo nebo téměř nekrmilo např. rafinovanými či nerafinovanými jednoduchými cukry, protože tyto byly docela vzácné nebo nebyly k dosahu, mohlo by stačit "naslouchat" poselství tohoto genu a chovat se tak, jako v době jeho vzniku. Nejíst třeba rafinované nebo jakékoliv jednoduché cukry, anebo v minimálním množství. Pokud tedy máme takový gen v sobě.

Konkrétní geny v Mexiku a diabetes typu 2

A touto oklikou se dostávám k velmi zajímavé studii (zde popsáno ještě podrobněji, obojí anglicky). Ta zjistila, že někteří lidé - v tomto konkrétním případě Mexičané - získali gen související s náchylností k diabetu typu 2, kterým skutečně i onemocněli - a že ho získali od svých neandertálských předků. Dnes už víme, že snad s výjimkou některých subsaharských Afričanů máme neandertálské předky všichni. Např. u Evropanů je to asi čtyřicetina (plus minus něco) všech našich genů. Ve zmíněné studii se podařilo zjistit, že konkrétní geny, které se nacházely v neandertálském genomu a které jiné populace dokázaly během mnoha desítek tisíc let vytěsnit, mnoha Mexičanům s indiánskými předky zůstaly až dodnes. A právě tyto geny jim zvyšují náchylnost k diabetu druhého typu. To neznamená, že Evropané (kteří tyto konkrétní geny nemají) nemohou mít např. i od Neandertálců jiné geny, které mohou mít podobné důsledky, pokud se chováme jinak než Neandertálci.

Máme-li geny Neadertálců, je třeba se podle toho chovat

Jak známo, Neandertálci žili v prostředích, kde bylo nutné se adaptovat na stravu s nízkým podílem sacharidů (zejména jednoduchých) a vysokým podílem bílkovin a tuků. Byli převážně lovci a sběrači a umění zemědělství ve velkém pro získávání stravy nepěstovali. Logicky tedy u nich geny byly nastaveny na stravu s málo sacharidy a logicky by u nich konzumace velkého množství např. medu místo masa vedla k rozvoji chorob. Totéž se dá napsat i o severoamerických Indiánech, přes něž se tyto konkrétní geny do dnešních Mexičanů dostaly. Tento konkrétní gen má dle studie 50 % Indiánů, ale jen 10 % Východoasiatů a ještě daleko méně Evropanů či Afričanů. I Indiáni byli převážně lovci a sběrači ještě v době, kdy se už Evropané nebo třeba Asyřané pomalu adaptovali na stravu, kterou si vypěstovali. Opět logicky lze předpokládat, že pokud zatěžuje slinivku břišní příliš mnoha jednoduchými cukry Evropan nebo třeba Syřan či Izraelec, v průměru vydrží tento jeho orgán větší nápor cukrů (protože je adaptovanější) než člověk, který (se započítáním jeho předků) konzumuje větší množství sacharidů teprve pár set let. Pokud jsou tyto cukry rafinované, schopnost je zpracovat je ještě horší a nejen u Indiánů a Mexičanů - geny neměly možnost se s něčím takovým běžně popasovat a adaptovat se na to nejen před tisíci lety, ale ve větším množství ani před pouhými dvěma stovkami let. Ani v Evropě.

Celostně myslící lékař i nelékař tak vlastně tuto (jakkoliv velmi zajímavou) studii ani tak úplně nutně nepotřebuje a logicky dojde ke stejnému závěru. Jíst něco, na co nejsme adaptováni, znamená vyšší riziko onemocnění. U Mexičanů, jak ukazuje tato studie a jak to dává logicky smysl při pohledu na stravu jejich předků, je toto riziko zřejmě ještě o něco větší.

KAREL MACHALA