V říši boha Jupitera

Italské dobrodružství v říši boha Jupitera

Cesta s dvojčaty za podzimním sluncem, památkami Římské říše, Tyrhénským mořem, lidmi, palmami, kočičími přáteli, krásnou a podobnostmi překvapující italštinou, vysokými daněmi, komáry a odpočinkem. Nejlepší dovolená vůbec, prošpikovaná dvěma nečekaně náročnými dny.

Trasa: Brno – letiště Brno-Tuřany (BRQ) – letiště Roma-Fiumicino (ROM) – Latina – Sabaudia – Colle Piuccio (sp 9d, Sabaudia, San Felice Circeo, Terracina, Napoli, Pompei sp 1d) – Nettuno – Anzio - Ardea – Lido di Ostia – letiště Roma-Fiumicino (ROM) – letiště Brno-Tuřany (BRQ) – Brno

Termín a účastníci: 30. 9. 2012 – 10. 10. 2013, Karel Machala, Blanka Machalová, Petr Machala, David Machala, plyšoví kocourci Bez a Čer

Další cestopisy * Odkazy - cestování * Moje knihy * Překladatelské služby * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Starší články v médiích * O mně * Kontakt

Máte-li dvojčata, první roky jejich života většinou moc daleko necestujete. Vůbec byste si totiž neodpočinuli a ještě byste za toto neodpočinutí zaplatili měšec sesterciů. Anebo vám nezbývá volná kapacita člověčího hardwaru a softwaru na sledování krás přírody a historie, protože musíte sledovat, kam si to které dvojče zrovna namířilo. Každé jinam, samozřejmě – jedno zkouší volný pád z ohrádky postýlky a druhé zrovna horoleze na okno. Anebo pendlujete mezi pracovními povinnostmi přinášejícími finanční prostředky a pracovními povinnostmi okolo vašich ratolestí, radostí i starostí. Jakmile to už jde, náhle se utrhnete z řetězu a cestujete, protože máte cestovatelské abstinenční příznaky.

My jsme - mimo návštěv rodiny a okolí - začali do dálky s dvojčaty cestovat až v jejich 5 letech. To už nejenže nemusíte vyměňovat plenky, převlékat a krmit, ale máte skvělé navigátory, společníky na výlety a dokonce i historiky, čtenáře a milovníky kočičího plemene. První společná cesta letadlem nás čekala v jejich šesti letech, v září roku 2012.

Vybrali jsme západní pobřeží Itálie, necelých 100 km na jih od Říma u města Sabaudia. Plán cesty byl následující: najít na deset dní ubytování v prázdninovém bytě, koupit si přímou letenku Brno – Řím a pronajmout si na deset dní auto, abychom se mohli podívat (nejen) do starověkých Pompejí.

Příprava cesty

Vlastně jsme zpočátku ani nevěděli, kam naše první společná cesta letadlem povede. Jednoho nádherného dne jsme se vydali na brněnské letiště a spontánně nás tam zaujala nedávno zavedená linka Brno – Řím.

Naplánovali jsme přibližný den odletu a návratu a hledali vhodné místo na pobřeží Tyrhénského moře. Volba padla na město Sabaudia a po provedení užší selekce několika bytů jsme nakonec vybrali malý domeček se zahrádkou v rezidenční čtvrti Colle Piuccio („Kole Pjúčo") asi 2 km za městem Sabaudia, mezi lesem a mořem.

Skvělá volba, mimochodem. Ticho, hodně zeleně a parčíků, samé olivovníky, palmy, neobvyklé duby a exotické rostliny, asi stovka velmi pěkných a relativně nových domků, všechny ulice pojmenované podle znamení zvěrokruhu. Nádherná atmosféra i procházky po ulicích i v architektonicky netradičně řešených uličkách vzadu mezi zahradami, téměř neustále přítomné slunce, kočičí kamarád(ka). Suma sumárum jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme kdy bydleli. Ale to jsme dopředu samozřejmě nevěděli, takže výběr se prostě podařil nad očekávání dobře.

Po podpisu smlouvy jsme ještě z domova zaplatili majitelům minidomku malou zálohu: 10 % z ceny pronájmu, která činila zhruba 12 000 Kč (500 eur) za 10 dní celkem. Hned nato jsme po internetu koupili přímo od letecké společnosti Wizzair letenky a vytiskli jsme si je na domácí tiskárně. Stály něco přes 11 000 Kč pro 4 osoby (Brno - Řím a zpět). Zarezervovali jsme malé auto se dvěma dětskými sedačkami - na 10 dní to stálo 3500 Kč za auto a 2000 Kč za 2 sedačky, což byl poměrně překvapivý poměr. Společnost Hertz Advantage má půjčovnu asi 4 km od letiště Leonarda da Vinciho v Římě (Roma - Fiumicino). Po rezervaci auta jsem si projel s chlapci na Google Maps celou cestu od půjčovny aut v Římě až do Colle Piuccia k „našemu“ domku.

Potřinácté, ale tak trochu poprvé

Letěl jsem poprvé po dlouhé době (celkově ovšem potřinácté), poprvé nízkonákladovou aerolinkou a taky poprvé po zpřísnění bezpečnostních pravidel na letištích. A poprvé se šestiletými dětmi a se ženou Blankou, která rovněž letěla úplně poprvé.

Docela mě překvapilo, že si už člověk nemůže vzít do letadla ani běžnou láhev vody na pití, natožpak věci jako nůžky nebo něco podobného. Měli jsme pouze čtyři zavazadla na 4 osoby přesně v limitu (tj. žádné čekání navíc ve frontách a žádné placení za zavazadlo navíc). Byl jsem z těch protiteroristických opatření trochu nervózní, a to ani nejsem terorista (ani tenorista) - nevěda, co všechno budeme muset vyhodit nebo poslat zpět domů. Nakolik budeme např. závislí na nabídce přímo v letadle a jestli tam nebudou třeba jen nějaké nechutné nepřirozené a nezdravé sladké nápoje apod. Ani jak moc nepříjemnou a dlouhou kontrolou bude třeba procházet.

Na letiště s námi přijel táta, který potom odvezl naše auto zpátky. Vše, co neprošlo kontrolou - včetně např. šamponů - jsme mu dali na odvoz zpátky. Tekutiny mohly být jen v lahvičkách do 100 ml a musely se předkládat zvlášť. Aspoň letenky za ty roky, co jsem nelétal, dost zlevnily, takže pozitivní bylo, že jsme se za 11 tisíc Kč dostali (celá 4hlavá rodina) z Brna do Říma a zpět, což je téměř neuvěřitelně málo. A to jsou v tom prosím ještě započítány různé početné a vysoké daně několika států od DPH přes spotřební daně z paliv až po trojí daň z příjmu všech osob podílejících se na letu i výrobě letadla a provozu letišť a tak dále a tak dále. Jen tak k volné úvaze: Kolik by asi stála letenka, kdyby v ní nebyly žádné daně? Kolik by stálo cokoliv, od rohlíku po dovolenou? Třetinu? Za ušetřené dvě třetiny výdajů na všechno bychom si pak mohli pořídit kvalitní služby na konkurenčním trhu místo často mizerných a násilím nanucených služeb státu a dalších skupin, napojených monopolně či oligopolně na jeho příkazy, zákazy a omezení. Stejně tak i kvalitní skutečná pojištění na míru místo nekvalitního a předraženého státního opatrovnictví. To by však nesměli voliči milovat neefektivní státní přerozdělování, věřit v kulaté čtverce a čekat na Godota, který nikdy nepřijde.

Ale zpět k letu. Jak jsem už napsal, byl to můj třináctý let. Pověrčivý nejsem vůbec, ale… Těch dvanáct předchozích bylo méně stresujících, příjemnějších. Tato poznámka se týká víc toho, co nás potkalo po vystoupení. Zkusme trochu napínat a zařaďme si odstaveček o tom, jak je to s pověrami okolo čísla 13.

Triskaidekafobie

Je třináctka nešťastné číslo? Jak kde. V USA v některých hotelech chybí 13. poschodí, v některých městech zase 13. ulice. I lidé z celé Evropy mají třináctku v povědomí jako číslo nešťastné, i když se tomu většinou spíš smějeme. V západní kultuře je pověra o něšťastném čísle 13 zakořeněna stovky a možná tisíce let. Podle některých pramenů už staří Římané (ano, tam letíme) považovali číslo třináct za nešťastné. Někde pověru spojují s třinácti účastníky poslední večeře Ježíše Krista, podle jiných souvisí s třináctým účastníkem hostiny staronorských bohů. Ty večeře jsou nápadně podobné, někdo tady od někoho opisoval? Nebo tradice třináctky přišla od starověkých Římanů či z doby dávno před nimi? Anebo je podobnost čistě náhodná.

Číslo třináct má i svoji oficiální fobii zvanou triskaidekafobie. Jen tak mimochodem, když jsme u krkolomných slov, svoji fobii má i pátek třináctého: paraskevidekatriafobie. (Španělé a Řekové by nechápali, oni nemají obavy z pátku třináctého, ale z úterý třináctého).

Japonci by nechápali vůbec, proč je číslo třináct nebezpečné. Vždyť přece každý Japonec (podobně jako Číňan nebo Korejec) ví, že nebezpečné je číslo čtyři. Číslovka čtyři se čte v sinojaponském čtení "ši" a to zní stejně jako slovo pro smrt, i když to se píše jiným znakem. Proto japonská poschodí či kanceláře obvykle mají toto číslování: 1, 2, 3a, 3b, 5, 6 a tak dále. Jiný kraj, jiná číselná fobie.

Ale zpět k číslu třináct – nejenže má svoji fobii, tato fobie má dokonce i svoji studii. Vyšla v British Medical Journal (Scanlon, et al., 1993) a zjistila, že v porovnání s pátky 6. se o pátcích 13. výrazně (až o 52 %) zvyšuje pravděpodobnost přijetí do nemocnice kvůli dopravní nehodě.

Pokud by se tato studie dala brát se 100% důvěrou (a tak se mnohé studie brát nedají, jak vědí mj. čtenáři mé knihy Géniové na prahu nové medicíny), platilo by jejich doporučení: zůstaňte v pátek 13. raději doma. Platí to i pro třináctý let?

Odlet z Brna, přílet do Říma

Byla neděle 30. 9. 2012 a byl to můj třináctý let v životě. V 19.40 byl plánovaný odlet, mírné zpoždění posunulo vzlet na 19.55. V letadle Airbus jsme se cítili všichni čtyři méně příjemně než jak jsem se cítil já při kterémkoliv předchozím letu, včetně toho 11hodinového z Frankfurtu do Tokia. Důvod: Nějak nám zaléhaly uši. To jsem během těch předchozích letů nezažil a příčinu neznám.

K jídlu jsme si koupili nějaké aeroplanické sendviče – byly poměrně dost ostré, takže kluci do sendvičů jen kousli, zakroutili hlavičkami a odložili je. Let trval o něco méně než plánovanou hodinu a půl, což je příjemně málo. Jen poslední půlhodinu nešlo jít na místa, kam i císařpán chodíval pěšky. A ono se jaksi chtělo. Takže jsme šli hned po přistání ve 21.20 hledat dveře s italským panáčkem a italskou panenkou.

Uši byly ještě i venku polozalehlé z jakéhosi tlaku v letadle (nikdy předtím jsem to nezažil), žaludek trochu podrážděný – ostré sendviče plus nervozita z prvního letu s dětmi ústícího do obřího letištního mraveniště lidí. Záchod se naštěstí vyskytoval poměrně blízko výstupního „rukávu“ z letadla, tak jeden z problémů cesty brzy odpadl. Těm dalším to trvalo delší dobu.

Byl jsem domluven s paní majitelkou domu, že na nás počká v domečku před půlnocí. Za dvě hodiny se to do Sabaudie autem dá krásně stihnout, za normálních okolností.

Zoufale ztraceni na letišti

Ale věci se vyvíjely jinak. Autopůjčovna Hertz Advantage je asi 4 km od letiště a jezdí tam minibus z letiště. Je to jejich vlastní kyvadlová doprava. Minibus polykající autachtivé turisty odjíždí v pravidelných intervalech ze zastávky autobusů č. 9 před letištní budovou.

Jenže letiště je obrovské, takže jsme se trochu zamotali, sjeli po schodech, vyšli ven z budovy a hledali s těžkými taškami a dětmi zastávku č. 9. A ona nikde.

Signál mobilu se navíc dlouho nechytal. Po deseti minutách naskočil. Zavolal jsem tedy do půjčovny: „Prosím vás, kde ta zastávka devítka je, stojíme před letištním vchodem a naproti vidíme hotel XY. Kam máme jít?“ A pán na to docela dobrou angličtinou - to je kousek, jen sto metrů jděte doprava, tam to je. A tak jsme šli s těžkými taškami a snahou neztratit děti na jednu stranu, ale nebylo to tam. A pak zase zpátky na druhou stranu a nebylo to tam.

Ptali jsme se lidí, někdo nás posílal na jednu stranu, jiný na druhou - nevěděli a neřekli "nevíme", prostě ukázali, aby se nás zbavili. To trvalo snad hodinu a půl. Je třeba upřesnit, že většina lidí v těch místech nebyli vůbec místní, ale turisté, často Japonci, Američané apod. Nervozita a únava se stupňovala, podrážděný žaludek z nervů a ostrého sendviče, tma, davy lidí, předletištní hluk do toho. Zoufalá situace. Hlad. Těžké tašky, ospalé a vystrašené děti, nervózní jejich rodiče, tj. my.

Spásná myšlenka a záchrana

Pak mi bleskla hlavou myšlenka, seslaná snad shůry: Vždyť já znám řešení tohoto zdánlivě neřešitelného problému! Když jsem projížděl trasu na Google Maps, byly před letištěm Fiumicino dvě úrovně silnic a my jsme na té spodní a máme být na té horní!!! Zase s taškami dovnitř do budovy, najednou se objevila před očima i spásná informační budka, dotaz na paní na informacích, ta nás nasměrovala po jezdících schodech nahoru a už jsme byli u zastávky 9. Ufff. Znovu telefonát na Hertz a oni na to, že do 15 minut je tam "shuttle bus". A taky byl a odvezl nás na místo. Dvě hodiny zoufalého hledání skončily.

Asi ve 23.30 jsme měli auto. Předobjednal jsem malé, aby nestálo moc. Ale hodný pán v Hertzu říká dobrou angličtinou (což není v Itálii vůbec samozřejmost, naopak) – „máte takové krásné kluky dvojčata, já vám dám lepší a větší auto za stejnou cenu – třeba Ford Mondeo“.

Byli jsme příjemně překvapeni, nasedli jsme a jedeme po dálnici římský okruh, pak dolů směr Latina, Sabaudia. Měli jsme hlad a proto jsme hledali benzinky s něčím na zakousnutí. Nic jiného v neděli v noci není na této trase možné najít.

Většina benzinek je zavřená, některé mají jen samoobslužné stojany na benzín, až po půlhodině jsme našli jednu takovou, kde měli i nějaké (opět) sendviče, tentokrát neostré. Davídek chtěl ciambelu, tak jsem povolil a koupil mu ji - takové cosi kulaté mastné pocukrované s dírou uprostřed. Kobliha doughnut čili donut, zde ciambela. Petříček tyto choutky neměl.

A jako hlavní chod jsme si dali sendvič se šunkou, nic lepšího nebylo k dispozici. Pak jsem volal paní Ritě F., že přijedeme asi o dost později. Domluva byla horší, paní uměla jen italsky, neměla ani základy angličtiny, po mailu s námi předtím komunikovala jejím jménem dcera Simona, ale to jsme netušili. Tak jsem přešel na své základy italštiny a říkám, „siamo a Via Pontina - jsme na silnici Via Pontina“. Pochopila a říká něco ve smyslu: počkáme, i kdybyste přijeli hodně pozdě, no problema. Velmi vstřícná a milá paní.

Jízda bez zpátečky

Zjistil jsem, že na Mondeu je zpátečka nějak jinak než na našem Focusu. A nepřišel jsem na to, jak se řadí. Proto jsme jeli skoro celých 90 km bez možnosti použít zpátečku, což bylo někdy dost legrační - přejíždění obrubníků s cílem otočit se na úzké silnici a tak podobně.

Už byly skoro 2 hodiny v noci, ne všude bylo dobré značení. Přejel jsem jeden kruhový objezd, kde jsem měl zahnout doprava. Protože jsem jel dál, vracel jsem se pak jinou cestou, než kterou jsem měl naučenou z Google Maps. Dojeli jsme do Sabaudie a bylo půl třetí v noci.

Zastavili jsme v centru. Mrtvé noční město, všichni spí. Nikde v dohledu žádné značení, netuším, kam jet. Mobilní mapy se nějak nedařilo rozchodit, mobilní internet fungoval zatím nedokonale. Jednou projeli Carabinieri, chtěl jsem se jich zeptat na cestu, ale nestihl jsem to, projeli a zmizeli.

Najednou Davídek začal zvracet a Blanka dostala strach. Zvracení bylo ale z té ciambely z benzinky (v kombinaci s nervy) a už se pak neopakovalo. I Petříček měl napjaté nervy, ale neměl v sobě ciambelu. Všichni jsme měli napjaté nervy, ale mě už bylo líp, byli jsme skoro v cíli a kdybychom se neubytovali první den v domečku, tak bychom přinejhorším šli do nějakého hotelu. Přišla SMSka od F. "Kde jste", tak jsem udal polohu Piazza Oberdan, Sabaudia s tím, že jsme se ztratili a nevíme, jak dál.

Za pět minut dojel usměvavý pan F. autem na náměstí a řekl "Jeďte za mnou" (i on uměl jen italsky, ale předal mi dceru na telefonu, která umí anglicky). Kvůli nám neměli asi moc klidnou noc. A ještě mi ukázal, jak se na Mondeu řadí zpátečka. Tlačítko pod koulí páky se musí stlačit nahoru - to by mne tedy nenapadlo, autům opravdu moc nerozumím.

Ve čtyři v posteli

Ve tři jsme byli u domečku, ve čtyři jsme spali. Druhý den přijeli pan a paní F., všechno vysvětlili, vzali si zbytek peněz za pronájem domečku. Byla tam krásná zahrádka, dvě velké místnosti - nahoře a dole. Nahoře se spalo, vycházelo se tam po točitých schodech. Dole byl pokoj obývák-jídelna-kuchyně a za dveřmi záchod a koupelna. Vpředu malá zahrádka, vzadu o trochu větší. Rezidenční čtvrť Colle Piuccio (asi 2 km od Sabaudie) má všechny ulice pojmenované podle znamení - bydleli jsme na ulici Vodnářské (Via dell' Acquario) - já jsem narozen ve znamení Vodnáře, a i když na význam znamení nevěřím, byla to tak nějak moje ulice.

V Colle Piucciu je spousta koček a kluci milují kočky. Všechny se ale bojí lidí, až na jednu. S tou jsme se spřátelili a chodili za ní každý den, a dokonce i ona za námi. Jediný problém ubytování byli komáři. Sabaudia a okolí disponuje kromě moře i jezery a tak o komáry (zanzare) není nouze. Una zanzara, due zanzare, undici millioni di zanzare. Obrana vyžaduje um, ale jde to zvládnout: nikdy večer neotevírat dveře, když se uvnitř svítí. Jdete-li ven nebo dovnitř, přesun musí být bleskurychlý. Potom zvítězíte a zanzare nemají šanci. Otrlejší jedinci to mohou vyřešit tak, že si pouštějí z elektrozásuvky do vzduchu komáří jedy.

Byli jsme 2 až 3 km od moře. Další den jsme jeli na oběd do města (Sabaudia). První den byl vlhký vzduch a teplo, teklo z nás, ale ne proto, že bychom se potili. Zjistili jsme brzy, že všechny restaurace mají dražší jídla než v Rakousku nebo Německu (ach, ty státní dluhy, daně a regulace!), takže útrata za oběd se pohybovala kolem docela šílených částek 1500 Kč v lepším případě, 2000+ v horším. Restaurace byly prázdné nebo téměř prázdné. Místní chodili spíš na velkou pizzu, která vyšla na méně než 200 Kč (7 eur). Nejlepší měli dle našeho subjektivního hodnocení v Sabaudii v pizzerii La Posta (ovšem bývalá budova pošty naproti už byla bez pošty, poštovní úřad se vydal na vandr o pár ulic dál).

Ceny vyšroubované daněmi a eurem

Ekonom ve mně ví, že by potřebovali nižší ceny. Nejen kvůli nám :-), ale hlavně proto, aby měli plno a dobrou tržbu, jenže to je tak trochu začarovaný kruh. Na počátku bylo zavedení eura, které prudce snížilo italské úrokové sazby pod dosavadní přirozené tržní hodnoty a zpočátku i pod míru inflace. To podnítilo zadlužování, braní si hypoték a poptávku po nemovitostech, která vytlačila ceny do nebes. Růst cen nemovitostí jde ruku v ruce s růstem cen pronájmů z nebytových i bytových prostor. K tomu přistupují vysoké daně na vysoké státní výdaje, přebujelou byrokracii a na úroky z nadělaného státního dluhu, případně snahy o částečné umoření obřího státního dluhu. Takže restaurace fungující v tomto prostředí podle státních pravidel, regulací a daní nemohou jít s cenami tak nízko, aby měly víc zákazníků. A to se samozřejmě netýká jen restaurací, ale víceméně celé ekonomiky.

Řešení: Italové a Italky musejí čekat buď na to, až se najde nová rovnováha, až postupně poklesnou přešvihnuté ceny nemovitostí, následně nájmy a následně ceny v restauracích i jinde, relativně vůči příjmům, a pak se ekonomika rozhýbe. Anebo vystoupit z eura a devalvovat novou liru, což by asi nešlo bez odpisu části státního dluhu (s postižením vkladatelů, lidí spořících v penzijních fondech po celém světě, dalším rozkýváním stability bank apod.). Dokud nalezení nové rovnováhy nenastane a nesníží se daně a přeregulovanost, ať už jakkoliv, nebude příjemné ekonomické prostředí pro růst, plná zaměstnanost a úsměvy na tvářích.

Krize na každém rohu

V době našeho pobytu výkon italské ekonomiky klesal. Byla tam cítit krize na každém rohu. Tváře lidí byly většinově zachmuřené. Obrázek typické Itálie, kde veselí Italové rádi komunikují, jak ho mám z minulosti v hlavě - to jsme tam teď nezažili. Nikdy jsem neviděl tolik nápisů na nemovitostech "Vendesi" (Prodá se). I v malinkém Colle Piuccio to bylo skoro na deseti domech ze 100 domů, které tam byly. Jednodušší cesta by bylo vystoupit z eura a devalvovat, ale to je zatím nereálné politicky, navíc Brusel to nedovolí. K euru kritická strana má jen asi pětinu hlasů v průzkumech a v parlamentu zatím není (pozn. 2013: teď už v parlamentu je a patří ke třem nejsilnějším).

Itálie je druhá nejzadluženější země EU v poměru k HDP hned po Řecku (stav: 2012, 2013). A tak vymysleli i různá zastrašovací opatření, aby přiměli Italy platit víc daně. Regulace plateb v hotovosti je přísnější než u nás. Na silnicích často stojí hlídky finanční stráže. Někdy prý i kontrolují auta, jestli nepřevážejí hotovost ve velkém. Nás párkrát zastavili, ale nic nekontrolovali, jen říkali něco o uzávěrce jedné silnice u moře - z neznámého důvodu, asi nějaká kontrola tam, anebo prostě jen pomáhali policii.

Ještěrky, jazykové znalosti a volná pláž

Krásné moře, pláže, písečné duny a po nich běhá spousta ještěrek. 35 km dlouhá pláž - takže naprosto volná - jedna rodina, pak sto metrů nic a druhá rodina. Taky už byl říjen, takže letní výjezdy občanů hlavního města se v tuto dobu už tak moc nekonají. Ale bylo teplo a koupali jsme se. A sluníčko opravdu nabíjelo energií a vitamínem D.

Téměř nikdo v Sabaudii nemluví anglicky ani německy, musel jsem mluvit italsky. V té době jsem měl zhruba deset lekcí, ale docela jsem dobře rozuměl i z podobností s jinými jazyky, kterých umím docela dost. Každý další jazyk je snazší a snazší.

Dokonce jsem byl mnohokrát překvapen, jak podobná slova máme. Podobnější než třeba s jinými románskými jazyky, než s jinými indoevropskými jazyky mimo baltoslovanskou skupinu. Jedna restaurace se třeba jmenovala Scoglio ("skolio") a protože jsem nevěděl, co to je, nakoukl jsem do slovníku v mobilu, a slovník vyplivl české "skála". Podobnost určitě ne náhodná - společné praslovo nejspíš existovalo. Proč skála? Restaurace byla na pláži a její název souvisel s vyhlídkou na skálu Circeo, kde se dokonce našly i pozůstatky Neandertálců. Lebka Neandertálce z jedné z jeskyní v Circeu (Grotta Guattari) je v římském muzeu antropologie. Dost možná to byl náš přímý předek. Ve mně je 2,4 % neandertálských genů, jak píšu v sekci Genealogie na těchto stránkách.

Okolo hory Circeo jsme jezdívali nejraději do San Felice Circeo. Je tam krásné tiché staré město s nádherným výhledem na moře, fascinující pohledy ze silnice vedoucí za městem dál do výšky po hoře, a je tam i moderní část s ulicí plnou obchodů, restaurací a oblíbené místo dětí, kde prý (podle nich) mají nejlepší zmrzlinu na světě: Gelateria Le Palme. Pan Christian Chiccarelli měl na stěně uvnitř zmrzlinárny pověšeno mnoho osvědčení a diplomů, takže děti i razítkovací osůbky se shodnou, že je zřejmě opravdu dobrý. Nejraději jsme nakupovali potraviny a další věci právě v San Felice Circeo v supermarketu Carletto (platit českou kartou s logem VISA i Mastercard je v Itálii snadné, na rozdíl třeba od německých supermarketů).

Krkolomná cesta do Pompejí

Za tři dny jsme vyjeli na jih směr Pompeje. Měl jsem v plánu nechat auto na půli cesty a dojet do Pompejí vlakem z Formie, abychom se vyhnuli kličkování Neapolí. Ale nakonec mě Blanka přemluvila, že by to bylo pohodlnější celé autem, kvůli taškám a celkovému komfortu. Vyrazili jsme ráno a vzhledem k uzavřenému nájezdu na dálnici jsme se rozhodli jet po pobřeží zpočátku mimo dálnice.

Zastavili jsme se na obědě někde mezi Terracinou a Formií (tady má hrobku Cicero, který byl zapíchnut nedaleko odtud). Restaurace ležela hned u pláže. Rodinný podnik patřil jednomu dědečkovi a babičce, kteří tam sami pracovali. Paní dýchala trochu ztěžka, když nosila jídla, asi si nemůže dovolit odejít do penze anebo je restaurace její smysl života. Pán se se mnou dal do řeči na téma počasí. Ukázal na krásnou modrou oblohu se sluncem a řekl: „Bel tempo!” a já na to: “Sì, bel tempo!”

Zeptal se, kde v Itálii přebýváme. Zvládl jsem mu sdělit, že jsme turisti della Repubblica Ceca, bydlíme u Sabaudie a jedeme na jih do Pompejí. Moje italština se už trochu lepšila. Hozen do vody, učil jsem se v ní plavat.

Dali jsme si penne s lososovou omáčkou (děti, dojídal jsem já), nějaké mořské potvůrky nebo rybu (Blanka) a salát (já). Původní záměr byl řídit se salátem v břiše, aby náročná cesta přes Neapol nebyla zatížena ještě těžkým jídlem, ale nakonec jsem tam měl i penne a tučnou omáčku a plné břicho. Pak jsme se prošli po pláži, nasedli do auta a jeli dál směr Gaeta, Formia, Mondragone a na dálnici vedoucí do Neapole. V Mondragone na křižovatce stál jeden Afričan a nabízel na prodej papírové kapesníky položením na kapotu auta. Odmítli jsme, on si kapesníky vzal, zasvítila zelená a jeli jsme dál. Možná jsme se projevili jako nelidové, ale na křižovatkách na červenou opravdu neradi nakupujeme. Před Neapolí, nebo přesněji někde ještě před Pozzuoli jsme sjeli na benzinku. Ptal jsem se mladého prodavače, jestli jedeme dobře směrem na Pompeje pořád dál, nebo jsme měli raději někde odbočit a jinou dálnicí Neapol objet? Ne ne, musíte zpátky do Říma, řekl a ukázal směrem na sever, odkud jsme právě přijeli. Asi nevěděl, že Pompeje leží pod Neapolí a považoval je za nějakou památku v hlavním městě. Centrálně plánované školní vzdělání nefunguje, jak je vidět nejen u nás!

Hrůzostrašný dopravní kotel

Ale co ani čert nechtěl, v Neapoli jsem opravdu nechtěně sjel z dálnice dolů a zamotal se v naprosto přecpaných ulicích, kde jely či spíš popojížděly tři proudy aut a mezi nimi kličkovaly motorky podle mně neznámého systému. Kéž bychom byli bývali zvolili variantu VLAK! Na krajích nebylo možno ani zastavit, všechno bylo obsazené zaparkovanými auty, někdy i ve dvou řadách. Veškeré nervstvo ztuhlo a strach z nikdy neprožitého dopravního pekla se mísil s rezignací a pocitem, že to musíme zvládnout, když to zvládají místní.

Když se konečně po dlouhé době podařilo vjet do klidnější ulice, zastavit a vypustit močové měchýře, oslovení pánové řidiči opodál stojícího nákladního auta nám sdělili, že tudy do Pompejí opravdu, ale opravdu nedojedeme. A že musíme zpátky do vřavy aut a motorek. Byli velmi ochotní, usměvaví a dokonce uměli anglicky. Ochotně nakreslili, že je třeba podjet most a doleva a potom objet jaksi tvar písmene U a po čase vyplout zpět na městskou dálnici Tangenziale. Složitou trasu dle obrázku na papírku jsem pochopil asi po most a pak už děj se vůle boha Jupitera.

Po chvíli odpočinku (pomalu se blížilo stmívání) jsem sebral odvahu a vjel do toho znovu. Děti vzadu se strachem vznášely dotaz „Jedeme vůbec dobře? Jedeme, tatínku, dobře?“ a ujely mi nervy a vykřikl jsem "Ticho, nevím, nemám tušení, potřebuju se soustředit na cestu." V duchu už jsem viděl poškrábané a rozmačkané auto ze všech stran a několik srážek za minutu, ale nestalo se to. Jupiter nad námi držel ochranou ruku. Nebo ji možná držel náš specifický bůh Supitel - takové jméno používali naši kluci ještě jako hodně malí při pozorování planety Jupiter na balkoně, protože smíchali Jupiter a Saturn dohromady.

Proud se pohyboval tak chaoticky uspořádaně, že k žádným kolizím kupodivu nedocházelo. Zasáhla asi (kromě zde dávno zapomenutého Jupitera) dokonalá neviditelná ruka neapolské dopravy, takže ta fungovala spontánně hladce tak, jak by to nikdy žádný centrální řídící plánovač dopravy nedokázal.

Na obzoru Vesuv, směr Pompeje

Po další půlhodině popojíždění v neuvěřitelné tlačenici aut a motorek se zase podařilo vyjet zpátky na městskou dálnici Tangenziale a projet Neapol různými tunely a dálnicemi až k Pompejím. Pak už jsme toho měli opravdu dost, byl večer a vpadli jsme do prvního hotelu (Hotel Vittoria), který jsme viděli. Za 150 EUR čtyřlůžák a netekla teplá voda. To ale vůbec nevadilo, nebyla ani síla si stěžovat. Byli jsme totiž šťastní jako blechy, že máme postele, vůbec nějakou vodu, že jsme venku z dopravního pekla a usnuli jsme brzo. Ráno jsme si v hotelu koupili krásná trička s pompejskými motivy (Terentius Neo se ženou, Cave canem a další - viz dále) a fotografickou knihu o Pompejích v češtině s popisy a mapami. Hotel Vittoria byl rozhodně dobře zásoben tím, co turisty zaujme. Neteplá voda odpuštěna jest.

Staré Pompeje byly hned vedle hotelu. Druhý den jsme prošli asi tak polovinu a byl to opravdový zážitek. Viděli jsme spoustu starověkých ulic, amfiteátry, Caligulův oblouk, kasárna gladiátorů, Stabiánské lázně, starověké sloupy a chrámy a v povzdálí se tyčil Vesuv. Příjemným osvěžením byly prameny staropompejské pitné vody - mj. nedaleko pekařství, kde kdysi svoje výrobky nabízel Terentius Neo se svojí manželkou. Pochopili jsme, že už před 2000 lety existovaly přechody pro chodce a nápisy Pozor na psa (Cave canem). Z jednoho pramene jsem nabral do PET láhve starou pompejskou vodu. Byla asi nějak zázračně mineralizovaná, protože mi dokázala výrazně dobít buněčné baterky. Od té doby už jsem neměl problém projet ani Neapol zpátky (tentokrát jen po dálnici) a svítila ze mne vysoká hladina energie. Ale nemuselo to být vodou, protože: Co nás nezabije, to nás posílí. Neapolské kličkování mohlo mít takový účinek.

Než jsme nasedli do auta, šli jsme se ještě naobědvat do Hotelu Vittoria, kde si kluci po mnoha dnech konečně mohli dát své oblíbené kuře a brambory a poprvé jim italské jídlo opravdu hodně chutnalo. Zpátky z Pompejí jsme jeli rychle okolo města Capua (Spartakovo povstání otroků začalo někde tady) po dálnicích až po Frosinone, potom po silnicích směrem k moři a za pár hodin jsme byli zase doma v Colle Piuccio. Cesta zpět byla neporovnatelně rychlejší než cesta tam.

Kluci potom doma na neapolské dopravní peklo ještě pár týdnů až měsíců nemohli zapomenout a kompenzovali si zážitek změnou textu písně Krásná je Neapol na Škaredá je Neapol a smáli se u toho (a tedy: nemysleli to vůbec tak zle vůči opravdu krásné Neapoli). Jde o starou neapolskou píseň, která se v neapolštině i v italštině jmenuje Santa Lucia a má texty přeložené do mnoha jazyků.

Slunce a deset tisíc konví

Měli jsme slunce v podstatě téměř každý den minimálně půl dne, nebo přesněji 9 dní z 10. V jeden deštivý den jsme zažili déšť jako z deseti tisíc konví, jeli jsme v ten den krokem po městě Sabaudia, protože nebylo vidět skoro ani na krok. Takhle u nás nikdy neprší. Když si na tento déšť vzpomeneme, říkáme tomu asi takhle (prudce vyslovené hrčivé dlouhé ch): ChChChChChChChCh.

Nádherná vegetace byla nejen v Colle Piucciu, ale i v Sabaudii, u moře, v Terracině, vlastně skoro všude - olivovníky, datlové palmy, na pláži v dunách jalovce. Kvalita silnic je lepší než u nás, menší silnice jsou ale užší. Dálnice jsou perfektní, někteří řidiči jsou divocí - nejen v Neapoli – jezdí stylem hr hr šup. Sluníčko přidává na temperamentnosti. Naučil jsem se jezdit taky tak a vydrželo mi to ještě pár dnů i doma, než jsem zase přivykl středoevropským poměrům.

Ještě zpět ke krizi - v obchodech i marketech okolo Sabaudie je vidět, že lidé nakupují jen nutné zboží, je tam mnohde – hlavně v nepotravinářském sortimentu - užší nabídka než u nás. Opačné je to asi jen u ryb, mořských plodů a zeleniny. Obchodníci nedrží na skladě položky, u nichž nemají jistotu, že se rychle prodají.

Chrám boha Jupitera

Po Pompejích jsme chtěli vidět ještě další historické památky staré 2000 let, protože tohle u nás neuvidíme. Třeba Via Appia Antica - nejstarší silnice Itálie. Nebo chrám boha Jupitera (Tempio di Giove Anxur) v Terracině na kopci, z něhož byl nádherný výhled na daleké okolí i na Terracinu (kdysi zvanou Anxur v jazyce místního kmene Volsci a latinsky původně Tarracina) i výhled daleko do moře na ostrovy Ponza, Ventotene, Palmarola a možná i Ischia.

Přímo v Sabaudii v lese je vila císaře Domiciána (Domitianus). Jenže do té se mohlo jen s průvodcem a chodilo se tam jednou za 14 dní. A to jsme propásli, takže už bychom ji neměli možnost vidět.

Proto jsme tam dojeli v jiný den bez průvodce a prostě jsme přelezli plot tak, jak to dělají místní – bylo to na tom plotu vidět. Kilometr jsme šli lesem za tím plotem a našli jsme Domiciánovu vilu, okolo níž se proháněla spousta ještěrek. Nikdo nás nepokutoval ani nezatkl. Děti to braly jako velké dobrodružství.

Kluci v tamních restauracích jedli neradi, moc jim nechutnalo, těžko mění svoje stravovací zvyklosti, což mají dáno geneticky po jedné linii. Něco jako fobie z neznámého jídla. Mají rádi kuře a brambory a to tam skoro nikde nebylo – jen ve zmíněné restauraci pompejského Hotelu Vittoria, kde si pochutnali. V Sabaudii a okolí měly restaurace hlavně ryby, škeble, těstoviny, mořské potvůrky, saláty. To je spíš strava pro mne (mimo bílé těstoviny). Nakonec jsme našli rybu, která jim zachutnala a neměla kosti, zato nebyla vůbec levná – platýs čili italsky rombo.

Balíková byrokracie

Poslední den jsme si chtěli poslat domů balík. Věci se nám totiž rozmnožily o např. knihy, trička, italské plyšáky od Plush & Company S.r.l. atd. Abychom netahali dalších deset či dvacet kilo navíc po letišti (a taky zavazadlo navíc by stálo 1500 Kč, zatímco balík poslaný italskou poštou jen polovinu), rozhodli jsme se pro poslání některých věcí poštou. Na poště ve městě Nettuno jsem dostal formulář a do něj chtěla paní vyplnit, co máme v balíku. Divné, to u nás nemáme, říkám si, ale vyplnil jsem od oka libri (knihy), cosi turistici (turistické věci). A ona na to (uměla anglicky): "ne ne, tam musíte napsat přesně, co v tom balíku je, i s počty. Tj. například 4 trička, 3 boty, 5 knih atd.“ To jsem zíral s otevřenou pusou. "Ale vždyť jsme přece v jednotném trhu s bezcelním stykem a zboží i vlastní věci mohou putovat volně", říkám. Kdybych to vezl přes hranice autem, tak nemáme ani přechody a nikdo mě nezastaví a nezkontroluje, co vezeme, máme volný pohyb zboží, lidí a kapitálu v rámci dohod o Evropském hospodářském prostoru (nikoliv jen se zeměmi EU, mimochodem). Tak k čemu tohle je?

Zaměstnankyně státní poštovní firmy Poste Italiane však byla neoblomná – „radím vám, abyste tam napsali přesně ty věci, co tam máte a to i s jejich počty“. Tak jsem počty odhadl a vymyslel a napsal jsem mimo jiné podle pravdy: "1 nůžky". Paní se koukla na papír a říká kolegovi italsky - "představ si, oni tam mají nůžky!". Tak jí říkám - to je proto, že nám je do letadla nepustí a nechtěli jsme je vyhodit. "Aha, dobře!" řekla. Zaplatil jsem a šli jsme pryč, ale byl jsem z toho jako opařený. To, co má v EU fungovat, nefunguje. A to, co otravuje, jako lobbisty nadiktované zákony omezující svobodu podnikání a práce, žárovky, výživové doplňky apod., bohužel funguje. Ale ne všechno se dodržuje – velké všeregulující impérium nedokáže všechno zkontrolovat.

Cesta domů

Po opuštění Nettuna jsme přejeli do Anzia. Tady byla velká bitva 2. světové války a dlouho předtím se zde narodili císaři Nero a Caligula, je zde Villa Claudia a císaři juliánské a klaudiánské dynastie sem často a rádi jezdili. Anzio se v dobách starého Říma jmenovalo latinsky Antium, bylo před dobytím Římany hlavním městem kmene Volsci (Volskové).

Ve městě Ardea jsme zastavili na oběd v restauraci hotelu B Palace, kde jsem ochutnal nejlepší salát v Itálii s nejčerstvější zeleninou a olivami, zbytek rodiny si dal platýze s opékanými brambory (ty prý tak moc povedené nebyly). A pak už jsme jeli dál na sever po Via Litoranea (pobřežní silnice) až do Lido di Ostia, kde jsme naplnili nádrž auta pro jeho vrácení, a římskými předměstími okolo staré Ostie – Ostia Antica. To jsou starověké vykopávky podobné Pompejím, které jsme už nestihli navštívít, ale viděli jsme je aspoň z okna auta. Trefili jsme se z druhé strany přesně do ulice s naší půjčovnou aut, vrátili auto a než nás odvezl minibus půjčovny na letiště, povídali jsme si se dvěma Američany - Slováky z Kalifornie (pán a paní středního věku), kteří už jsou finančně za vodou a nemusejí pracovat, tak jen cestují a cestují. Na letišti jsme byli včas, něco jsme tam pojedli, nástup byl daleko klidnější a příjemnější než výstup před deseti dny.

V letadle ještě v Římě na zemi mi pípla první pracovní SMS, která se týkala překladu. Potom jsme se vznesli ze slunečného Říma do výšin a za hodinu a půl jsme přistáli v zamračeném a o poznání studenějším podzimním Brně. Uši zaléhaly i tentokrát, ale celkově byl let klidnější a pohodovější. Byli jsme z dovolené nabiti energií na další dny. Za deset dní po příletu nám v pořádku dorazil balík, který jsme si poslali z Nettuna.