Berlínská zeď

Setkání s ozbrojencem u Berlínské zdi

Další cestopisy * Odkazy - cestování * Moje knihy * Překladatelské služby * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Starší články v médiích * O mně * Kontakt

Píše se rok 1986 a jak v Československu, tak ve východním Německu panuje hluboká totalita v podobě diktatury komunistické strany. V té době jsem studentem VŠE Bratislava na Fakultě ekonomiky služeb a cestovního ruchu v Banské Bystrici. Po prvním ročníku máme možnost přivydělat si během července na jazykové praxi v berlínském hotelu Palast. (O rok později jsem strávil celý srpen na další jazykové praxi jako číšník u moře v Kühlungsbornu.)

Loupání cibulí

Stal jsem se tedy dočasně na dobu jednoho měsíce pracovníkem kuchyně jedné z restaurací hotelu Palasthotel Berlin, kde jsem umýval hrnce, smažil řízky, loupal a krájel cibule (pokyn k této méně příjemné práci zněl: "Karl, Zwiebeln pellen!") a jezdil s vozíkem do obrovských suterénních chladniček pro zákusky a další "Köstlichkeiten". Bydlel jsem na půl hodiny cesty vzdálené ubytovně hotelu na dvoulůžkovém pokoji s kuchařem Robertem, který pocházel z Drážďan a pracoval v jiné restauraci stejného hotelu.

Německy už jsem tehdy uměl dobře - s rakouským přízvukem, protože pod vlivem rakouské televize, kterou jsme na jižní Moravě už tehdy měli prakticky všichni ("okno na Západ"). Vedle používání němčiny "naživo" jsem se v Berlíně chtě nechtě učil rozumět berlínskému dialektu, protože německy tam spolupracovníci vůbec nemluvili. Nebyli k tomu většinou ochotni ani s cizinci. Vypadalo to skoro tak, jakoby spisovnou němčinu ani moc neuměli. Kromě toho působili mí spolupracovníci z kuchyně až na výjimky dost nešťastně.

Berlínský dialekt je zajímavý mj. tím, že všude tam, kde má němčina znělé G, dává berlínština J. Takže třeba "gut" (dobrý), "groß" (velký) nebo "gegangen" (šel) se řekne "jut", "jroß" a "jejangen". Bylo by zajímavé zjistit, jestli skalní příznivci berlínského dialektu dnes čtou Google jako Jújl. To není ani zdaleka jediný, ale spíš jen nejzajímavější rozdíl vůči standardní němčině. Ale pojďme zpět k hotelu.

Teprve dnes - při hledání odkazů na fotografie a wikipedii - jsem se dozvěděl, že budova byla stržena v roce 2001. Dle wikipedie byl v dobách východoněmeckého režimu tento hotel centrem sledování ubytovaných cizinců ze Západu tajnou policií Stasi, která tam udržovala trvalou přítomnost 4 tajných. Stasi nesledovala jen západní cizince, ale vedla svazky až na celou třetinu (!) obyvatel východního Německa. Hotel byl rovněž prošpikován odposlouchávacími zařízeními, ale toto všechno jsem tehdy samozřejmě netušil. Byl to v 80. letech minulého století asi nejluxusnější hotel východního Berlína s pěti hvězdičkami, postavený nějakou švédskou firmou. To bylo v komunistických zemích poměrně neobvyklé, protože se za to muselo platit velmi nedostatkovými západními devizami. A tak se v něm ubytovávali převážně bohatší západní turisté a zřejmě i oficiální návštěvy ze Západu. To neplatilo o některých jeho restauracích včetně té, kde jsem pracoval. Tam chodili jíst hlavně východní Němci.

Historický zážitek

A právě z této měsíční studentské praxe mám jeden historický zážitek. Procházel jsem se jednou sám ulicí, která vedla přímo k Berlínské zdi. (Mimochodem, podobnou zeď měli i ve vesničce Mödlareuth na hranici dnešního Durynska a Bavorska, tehdy na hranicích NDR a SRN. Říkalo se jí proto Malý Berlín.)

Berlínská stavba, která oddělovala dva světy a která ty, co byli na východní straně - včetně mne - neproniknutelně oddělovala od svobodnější části světa. Nejenže lidé z Východu nesměli procházet jako turisté na druhou stranu do Západního Berlína oficiálními přechody (naopak to samozřejmě neplatilo), natožpak přelézat tento "fascinující" výtvor totalitního režimu, ale dokonce se tady střílelo do lidí. Někteří z těch, co zkusili přelézt, zaplatili za svůj pokus životem - bylo to nejméně 136 lidí, kteří jsou známi jmény. Odhaduje se však, že jich bylo pravděpodobně daleko více a že ne všechny se podařilo identifikovat. Z uvedených 136 lidí byla většina zastřelena při přelézání přes zeď, někteří se utopili v řece nebo se dokonce zabili pádem ze sestřeleného balónu.

Z vězení, které své občany považovalo za svůj majetek, i když jim tvrdilo cosi o sobě jako nejspravedlivějším systému na světě, se ven běžně nepouštělo. Věznitelé se nerozpakovali střílet do lidí, kteří nic špatného neprovedli a chtěli jen odejít pryč ze země. Nejenže se nesmělo chodit ke zdi, ale nesmělo se ani vcházet do ulic, které byly zdí useknuty, ukončeny. Směli tam chodit jen obyvatelé těchto ulic.

To jsem nevěděl a tak jsem si jednou vykračoval přímo ke zdi. Nikoliv s úmyslem přiblížit se třeba na dva metry - věděl jsem ze západních sdělovacích prostředků o střílení přelézajících i o tom, že by mohly nastat minimálně nepříjemnosti. Chtěl jsem se na zeď a na vyšší budovy za ní podívat z dálky dejme tomu 50 metrů, otočit se a jít zpátky.

Kontrola ozbrojencem

Ve vzdálenosti zhruba 50 až 100 metrů jsem se zastavil a fascinovaně koukal na tu neobvyklou stavbu, která hýbala osudy, rozdělovala lidi, rodiny, trhy, Evropu i svět. Pozoroval jsem ji s údivem jako turisticko-diktátorskou zajímavost, která se tvářila, že bude stát navždy, ale měla před sebou už jen poslední tři roky existence. Chvíli jsem koukal na zeď, ostnaté dráty na ní a na špičky západoberlínských budov za ní, které pocházely z jiného světa na druhé straně rozděleného města - tak nedostupného a zajímavého. Když tu mě náhle vyrušil velmi přísný hlas: "Guten Tag, Ihren Ausweis, bitte!!!" (Dobrý den, Váš průkaz prosím!!!).

Otočil jsem hlavu směrem k původci tohoto hlasu. Byl to ozbrojený uniformovaný příslušník nějaké východoněmecké represívní složky hlídající ulice okolo této podivné vnitroměstské hranice. Překvapeně jsem se na něho podíval a vytáhl jsem československý pas, který jsem naštěstí měl u sebe.

Když tento ozbrojenec uviděl, že kontrolovaná osoba není domácí občan pokoušející se obhlédnout situaci pro případný útěk na Západ, ale něco jako zvědavý zahraniční turista, přísný výraz se asi o 50 % zmírnil. Vrátil mi pas a řekl, že mě omlouvá, že to asi nevím, ale že do těchto ulic u zdi se nesmí vcházet. Prý je tam značka a ať sem příště nechodím. Na to jsem odtušil, že jsem to netušil. Rozloučil jsem se německým Na shledanou ("Auf Wiedersehen", doslova "na opětovnou viděnou" - to jsem ale nemyslel ani trochu doslova), otočil jsem se a kráčel jsem zpátky. Co by následovalo, kdybych byl domácí, nevím.

Příběh žije dál svým životem

Tento příběh jsem v roce 2012 vyprávěl svým šestiletým dvojčatům - chlapcům, kteří mají rádi moje zážitky z cest. Hlavně z dob, kdy ještě nebyli na světě. A protože se naučili psát a číst už před nástupem do školy - úplně sami bez naší pomoci - jednou jsem je přistihl, jak píší e-mail svému strýci Pavlovi a chichotají se u toho.

V tom e-mailu stálo: GUTNTAK PAVAL IN ASCHSTRACHBBITE BLE BLE BLE.

Hned mi došlo, že ta věta je vypůjčená z mého zážitku u Berlínské zdi z léta roku 1986. Byl jsem patřičně hrdý na svoje ratolesti zvládající - aniž by se kdy učili německy - napsat přibližně podobně tu zlověstnou větu a ještě v cizím jazyce. Místo Ihren Ausweis tam sice napsali In Aschstrach, ale to docela sedí - strach jsem tehdy trochu měl, protože ten ozbrojenec se tvářil hodně přísně a měl zbraň.

Doufám, že takové zážitky už chlapci mít nikdy nebudou.

KAREL MACHALA, 5. 11. 2013