Daňový strom nutno prořezat
Vyšlo v MF Dnes: strana 10 Názory, 13. 6. 2000 - KAREL MACHALA
Prosadit jednoduchou daňovou soustavu, která šetří peníze, lidské zdroje i úsilí tam, kde je jejich vydávání zcela zbytečné, je kupodivu neobyčejně složité. Nikoliv proto, že by byly složité přímo změny zákonů, ale kvůli odporu různých skupin, těžících ze zašmodrchané daňové soustavy. Ukazuje to příklad Německa, kde se o zjednodušovacích reformách hovoří již několik let, avšak jednoduchá přehledná daňová soustava stále není na obzoru.
V Chorvatsku se před několika lety podařilo téměř nemožné. V době, kdy byla válka a místní zájmové skupiny byly zaměstnány závažnějšími problémy, se německému profesorovi ekonomie Rosemu podařilo přesvědčit vládu i poslance, že jednoduchá daňová soustava je to nejlepší, nejefektivnější a nejspravedlivější řešení. Chorvatská daňová soustava, jedna z nejjednodušších na světě, však podobně jako jinde začíná dnes čelit tlakům, aby na tuhle či tamtu "bohulibou" činnost bylo možno zavést odpisy či jiné výjimky z všeobecně platných pravidel.
V Česku zatím není výraznější politická síla, která by se za jednoduchost daňových paragrafů dokázala postavit. Přitom neexistuje ani jeden vážný důvod, proč by vyměřování, počítání a placení daní mělo být složité. Politiky zatím toto téma neláká, protože na něm mohou ztratit příležitosti, a přitom nezískat moc politických bodů.
Výhody všeobecně jednoduchých daní se vysvětlují méně snadno než domnělé výhody z odpisu daní na "bohulibý účel". Odpisy daní jsou málo průhledným přerozdělováním z jedné kapsy do druhé a snad právě proto jsou mezi některými politiky populárnější než přímé dotace. Je to tak snadné: skrytě darovat jedné skupině miliardu z veřejných peněz znamená, že průměrný daňový poplatník musí vydat asi stokorunu. Miliarda někomu hodně pomůže, zaplacená stovka na hlavu pak nikoho nezabije. Neprodává se politicky taková změna dobře? Kámen úrazu je v tom, že jakmile dá stát někomu pár miliard, ozve se jiný, že potřebuje také. Z původní stokoruny nákladů daňového poplatníka se stávají tisíce a desetitisíce. Na konci je nejen odporná změť daňových výjimek a přímých dotací, v níž se nikdo nevyzná a jejíž obsluha stojí obrovské peníze, ale i vysoká míra zdanění v ekonomice.
Jakmile je ovšem ekonomika vysoce zdaněna, klesá její výkonnost, takže připomíná běžce s balvanem na noze. Roste počet úniků, protože mnohý podnik i občan neforemný balvan legálně či nelegálně upilovávají, kde se dá.
Argumenty některých socialistů o tom, že vyšší daňové zatížení jen snižuje zisk bohatých ve prospěch chudých, nemohou při důkladnějším pohledu obstát. Každá daň se přes cenový mechanismus nakonec přenese i na bedra vrstev, pro které měla pomoci vybrat peníze. Například vyšší odvody zaměstnavatele na daň "sociální pojištění" se přenesou i na zaměstnance a sníží dlouhodobě jejich růst mezd a zvýší nezaměstnanost, vyšší daň z nemovitostí v konečném důsledku dopadne nejen na majitele domu, ale i na nájemníky a nájemce nebytových prostor. Jsou-li třeba maloobchodníky, dopadnou přes jejich ceny i na jejich zákazníky, kteří nemusí mít s daní z nemovitostí zdánlivě žádný kontakt a mohou se doma ve skrytu duše radovat, jak to vláda těm majitelům nandala, pojídajíce přitom dražší jogurty v důsledku vyšší daně z nemovitostí. A tak bychom mohli pokračovat analýzou přenosu daňového břemene u každé daně.
Přerozdělování by mělo být transparentní a omezené na dva legitimní důvody. Jedním je financování služeb státu, které nikdo jiný poskytnout nemůže, a druhým je pomoc slabým v nouzi. Jenže státy na sklonku dvacátého století financují daleko více činností, a tím nejenže brzdí růst, ale často způsobují to, čemu se někdy říká "perverzita přerozdělování": tedy tok peněz od nižších k vyšším příjmovým vrstvám. Jako příklad lze uvést podporu hypoték ze státní kapsy, kde se nezřídka stává, že peníze vybrané v nižších příjmových skupinách putují do kapes o něco lépe situovaných lidí. Podobné jevy lze vysledovat u mnoha dalších státních výdajů. Původní záměr "bohulibého" výdaje nakonec může zůstat nenaplněn, jak ukazuje jedna analýza z Německa. Tamní státní podpora stavebního spoření zpočátku způsobila, že na bydlení ve svém dosáhlo více lidí. Více peněz na straně poptávky po bydlení však vedlo k růstu cen bytové plochy a na konci celého přerozdělovacího kolotoče byl zase stejný počet lidí, kteří na bydlení ve vlastním dosáhnou, jako před zavedením podpory, navíc ovšem zůstala vyšší míra přerozdělování. Akce byla v konečném důsledku škodlivá, prospěla jen image politiků, stavebním spořitelnám a firmám a první vlně stavebních spořitelů za peníze všech ostatních.
Mnohý deklarovaný politik-liberál nakonec selže, když má prosazovat jednoduchou, transparentní a efektivní daňovou soustavu s nízkou zátěží, nakonec i on bývá pod tlakem různých lobby. Socialista zase, taktéž pod tlakem různých lobby, oháněje se však pomocí ekonomicky slabším vrstvám, jim často v konečném důsledku svými zákony uškodí a přispěje k perverzitě přerozdělování. Anebo k takovému zvýšení břemene, které položí podniky těch, kterým chtěli pomoci. Hlavním způsobem, jak bobtnání státu v neprospěch občana bránit, je zřejmě neustávat v informacích o tom, kolik nevýhodného bývá dobře zabaleno v obalech, které hlásají výhodnost.