Přes panonskou nížinu a Karpaty

Středovýchodoevropská cesta:

Přes Panonskou nížinu a Karpaty

Trasa: Brno – Györ, HU (1n) – Kecskemét – Szeged (4n, +Ópusztaszér, +Palić SRB) – Makó – Timișoara, RO (1n) – Lăpugiu de Jos – Ilia – Deva – Alba Iulia (1n) – Matișești-Horea (3n) – Moigrad-Porolissum – Crișeni (Zalău) (1n) – Jibou – Crișeni – Nyírbátor HU (1n) – Tiszaújváros (1n) – Košice (1n) – Spišské Podhradie – Valaská Dubová (1n) – Uherský Brod (1n) – Brno

CZ-SK-HU-SRB-HU-RO-HU-SK-CZ

31. 7. 2016 - 16. 8. 2016, ujeto 2352 km

Naše rodinná skupinka cestovatelů jede další větší okruh, tentokrát středovýchodoevropským směrem. Začátek cesty, tedy průjezd Brnem, byl nečekaně rychlý. Autozácpy z počátku července se proměnily ve svůj opak - automobilisticky téměř prázdné Brno. Možná i proto, že jsme vyjeli v neděli odpoledne a v půli prázdnin. Dálnice na Bratislavu byla ovšem co do rychlosti průjezdu úplně jiná káva.

O dálnici se tam vlastně dalo hovořit jen s velkou nadsázkou a otázka by mohla znít i takto: neměli by vracet za něco takového dálniční poplatky? Dálniční poplatek za nedáln

Potom už jedeme dál na město Timișoara, česky též Temešvár (maďarsky Temesvár, právě z maďarštiny tento název v češtině máme). Projíždíme městečka a vesničky a sledujeme, jak se Rumunsko změnilo k lepšímu. Porovnávat jsem mohl jenom já a jenom za velmi dlouhou dobu, protože jsem byl v Rumunsku naposledy před asi 35 lety jako dítě. Tehdy jsem ještě zažil kult osobnosti tehdejšího komunistického vůdce Nicolae Ceaușeska, jeho tvář všude možně vystavenou na náměstích a ulicích a obvyklá hesla o pokroku a ráji pracujících, doprovázená prázdnými obchody a nefungujícími službami. Dnes je Rumunsko úplně jinde - nové a moderní prorůstá starým, paneláky z té doby kontrastují s moderními domy či třeba bankovními budovami ve městech, mění se i vesnice a zejména je vidět čilý podnikatelský a obchodní ruch a duch. Snad v každé vesnici jde koupit na několika místech např. domácí bio rajčata či jinou zeleninu za velmi příznivé ceny. Lidé se snaží podnikat, vesnice u hranic jsou plné směnáren a konkurence vytváří příznivé kurzy, což je pro turisty a jistě i domácí firmičky a podnikatele příjemné a zemi to ekonomicky zvedá vzhůru. Něco takového už ani u nás, natožpak v mnoha jiných zemích svázaných složitými pravidly podnikání a daňovými předpisy bohužel není. Po zavedení EET případné zbytky drobného podnikání na vesnicích u nás budou dále utlumeny (minimálně nebudou vznikat nové minifirmičky hlavně na vesnicích a zaniknou ty, co jsou tak tak na hraně ziskovosti), což je cesta do pekel. Daně lze vybírat i jinak než z každého prodaného rajčete drobným vesnickým prodavačem. Využíváme příznivých kurzů s nižším rozpětím než u nás a měníme nějaké forinty na lei. Je to výhodnější než z výběr z (některých nebo všech, což nevím) bankomatů. Dál od hranic už směnárem ubude.

Hotel Baron a jeho komáři

Město Timișoara už nebylo tak úplně příjemné jako městečka po cestě. Důvod: v pátek bylo naprosto zaplněné automobily, semafory se přepínaly rychle, snad do patnácti sekund, auta jenom trochu popojížděla, takže přejet město na náš konec trvalo docela dlouho. Kvůli husté dopravě a zřejmě i složitému parkování v centru už vzdáváme úmysl dojet po osprchování v hotelu do historického centra a projít si ho. Kromě toho je docela horko, asi 33 stupňů Celsia. Kousek od hotelu je zoo a dokonce asi i skanzen banátské vesnice, ale už jsme se ven nevydali.

Nastalo komáří odpoledne a večer. Vzhledem k horku jsme se snažili vyvětrat, ale to jsme asi neměli dělat, byla to volba mezi horkem a desítkami komárů, přičemž jsme získali nakonec obojí. Když jsme zaregistrovali svými zraky zakomárované stěny a stropy, okna i dveře na balkón jsme zase zavřeli. A začala operace anti-țânțar (italsky toto rumunské slovo țânțar známe jako zanzara, docela podobné, tedy obojí z latiny). Protikomáří operace. Vytáhl jsem naši protikomáří tenisovou pálku s elektřinou ve výpletu (na baterky) a asi hodinu jsme likvidovali společnými silami jednoho komára po druhém. Asi po dvacátém se tempo zmírnilo, poslední dva schovaní komáři skončili stejně usmažení jako ta první dvacítka. To by měli vidět ochránci zvířat, pokud někdo komáry počítá mezi zvířata. I komáři jsou naši vzdálení příbuzní, ale od posledního společného předka nás dělí možná půlmiliarda až miliarda let nebo tak nějak. Přesněji to neřeknu.

Hotel nebyl zrovna obsazen, zatímco vedlejší ano. Ten náš jsem nevybral úplně dobře, protože neměl ani sítě v oknech, ani klimatizaci a fotografie před objednáním vypadaly trochu přikrášleněji. Ale měli jsme na stěně dva obrazy - Poslední večeře s Ježíšem uprostřed a na druhé straně Ježíš s rodiči a sekerou Josefovou na jeho rameni. I na ně sedali komáři, počítajíce snad vypočítavě s tím, že Ježíš je zachrání. Nezachránil. Nepřežil ani jeden a nebyl ani jeden noční štípanec.

V noci bylo pořád dost horko, přemýšlel jsem, jestli v tom usnu, nebo se budu celou noc muset sprchovat. Nakonec škvírami v oknech teplota pozvolna, ale přece klesla na spací úroveň. Vyspali jsme se dobře a dopoledne jsme vyrazili směrem k první (krásné nové) rumunské dálnici, kde se dá jet celkem bezpečně až 160 km/h, čímž se nepřiznávám rumunské policii, že jsem touto rychlostí jel.

Následoval kus cesty mimo dálnici lehce kopcovitým terénem, se zastávkou na obědě v opravdu dobré restauraci u vsi Lăpugiu de Jos (L-pudžiu de Žos). Další zastávka byla v rodném malém zámečku nebo spíš vilce ze 16. století, kde se narodil uherský král Gabriel II., jinak též Gábor Bethlen, slavná postava třicetileté války, který mj. útočil i na Uherský Brod. Zrovna v době, kdy tam jako již osiřelé dítě vyrůstal u příbuzných Jan Amos Komenský. Známý je prý i tím, že snad žádné příměří, které uzavřel s císařem ve Vídni, nedodržel. Zámeček-vilka je pěkný, dalo by se v něm bydlet i dnes.

Alba Iulia, perla Transylvánie

Další zastávka byla ve městě Deve, ale nikoliv na zajímavě vypadajícím hradě vysoko na kopci, ale pouze v McDonald's, slíbeno chlapcům, takže splněno. Byla tam slyšet čeština i od dalších dvou skupinek turistů. Odtamtud vedla další krásná dálnice, nepřeplněná, rychlá. V Sebeši jsme zahnuli na sever do cíle našeho putování tohoto dne, snad nejkrásnějšího města Rumunska a možná i širokého okolí: Alba Iulia. Opravdu stojí za návštěvu. Moderní bulváry mísící nové z 21. století se socialistickým ceaușeskovským obkroužily staré středověké město s hradbami a obrannými příkopy v podobě osmicípé hvězdy, několika pravoslavnými kostely i gotickým chrámem, bránami, římskou cestou, sochou krále Mihaie II. zvaného Viteazul, minisošek různých kovových umělecky ztvárněných postaviček, a spoustou stánků, které pracují nejspíš až do půlnoci. Byznys zde viditelně kvete, nabídka je velmi pestrá, pracuje se o sto šest a Rumunsko bohatne a dohání ostatní země. Ekonomika vypadá jako nesešněrovaná nadměrnými regulacemi, přestože země je v EU.

V historickém centru jsme povečeřeli ve Středověké restauraci (Restaurant Medieval), opět velmi chutně. Ještě předtím jsme trošku delší dobu hledali ubytování, protože se vybil navigační mobil a některé bulváry města byly přístupné jen jednosměrně. Nakonec jsme zaparkovali přímo v místě, kde bydlíme, ale nikdo v okolí místa, kde jsme měli bydlet, náš Penzion neznal. Spravilo to volání majitelce, které do čtvrt hodiny přijela. Nešlo totiž o penzion, ale apartmán, luxusně předělaný byt v obyčejném věžáku, který - jako mnohé v Rumunsku - tak zajímavě kontrastuje propojení nového se starým. Zde naprosto luxusní byt lepší než všechny naše hotely letošního roku včetně Španělska a Portugalska na straně jedné, na straně druhé pak zvenku ceaușeskovsky vypadající věžák a chodby a výtah ve stavu připomínajícím někdy i sklepy na uhlí. Z balkóna je nádherný výhled na staré město, celý Bulevardul Transylvaniei a na hory v dálce. Jedinečné a asi i jen tak snadno neopakovatelné. To celé za pouhých 1350 Kč za noc pro naši čtyřčlennou rodinu.

Další den jsme si znovu prošli staré město uvnitř opevnění, tentokrát za světla. Viděli jsme i střídání středověkých stráží. Kluci si zajezdili na vozítkách a dali si i s maminkou zmrzlinu. Potom jsme nasedli do našeho vozidla a vydali se ven z města Alba Iulia, kdysi hlavního města Transylvánie a sídla krále, na sever do kopců a hor. Přestávka na jídlo byla v městečku s názvem (slovanského původu) Zlatna v restauraci U Zlatého lva (Leu de Aur). Cesta do hor z Alba Iulia až do penzionu Alexolar v Matișești trvala docela dlouho, i když to bylo jen 116 km, dálnice už jsme využít nemohli a některé cesty vysoko v horách už byly uzpůsobené tak na max. 50 km/h nebo menší rychlost. Nakonec jsme však dorazili na místo ještě před šestou večerní místního času (tj. před 17.00 středoevropského času, jsme tu o hodinu posunutí).

Tři dny v horách Národního parku Apuseni

Tady nahoře je krásně, nádherný vzduch a všude okolo zelené zalesněné kopce. Vzpomněli jsme si na knihu, kterou jsem nedávno chlapcům četl: Tajemný hrad v Karpatech od Julesa Vernea. Penzion je zároveň obchod s potravinami a něco jako bar či místo setkávání pro místní. Tady v penzionu vysoko v horách (1005 m nad mořem) budeme tři noci, víc odpočinkově než jinak. Druhý den ale musíme zpátky 30 km klikatými cestičkami vybrat peníze až do Câmpeni, protože bankomat (i nejbližší restaurace na oběd) je až tam. Mladý číšník v restauraci Balea umí dobře anglicky, je velmi ochotný a jídlo dobré a vůbec ne drahé (najedli jsme se pod 400 Kč i s nápoji a 10% spropitným za nadprůměrnou obsluhu). A vracíme se zpátky stejnou cestou se zastávkou v městečku Albac, kde je hodně supermarketů (malých) čili něco jako dokonalá konkurence. Restauraci ale nemá, místní asi do restaurací jíst moc nechodí. Nabídka vznikne jen tam, kde je poptávka, a tady v malých městečkách v horách je často poptávku spíš po baru, pivu, chlebu, sýrech, zelenině a ovoci, salámu apod. a ne po restauračním stravování. Průměrný důchod je stále poloviční oproti českému a mzdy a platy jsou rovněž zatím nižší. Tady v horách jsou milí a usměvaví lidé, potkáváme i starší ženy v tradičním oděvu se šátkem a černou barvou (tzn. paní je vdaná). Zvláštní chování mají psi - motají se často po silnicích, jakoby se nebáli aut. Těch ale jezdí dost, takže zřejmě buď jsou řidiči zvyklí a psi mají štěstí nebo hodně psů takto zahyne. Okolo silnice se tady v horách pasou krávy a sem tam nějaká koza. Dále jsou vidět koně a zřídka i ovce. Ty jsme vlastně čekali častěji, ale aspoň v horách Apuseni je krav víc.

Večer děláme asi čtyřkilometrovou procházku (počítáno oběma směry) mírně kamenitou širokou cestou s nádherným výhledem na (kopcovité, ne skalnaté) hory, louky, lesy a se spoustou zajímavých rostlin a sem tam i izolovaně stojících nově postavených domů. Rostou tady například přesličky, pupava bezlodyžná, oba mně známé druhy třezalky, kakost, kopřivy, pěkné velké bodláky, poměrně velká máta, hodně velké pampelišky (neobvykle velké a zdravé listy) atd. Na cestě se vyskytovaly koňské exkrementy, rovněž velmi zajímavé :).

Další den jsme víc odpočívali a chodili po nejbližším okolí penzionu. Potkali jsme pána, který zrovna odvazoval koně z vlastní louky-pastviny a vybízel nás, ať si koníka pohladíme. Uměl jenom rumunsky a domluvili jsme se jenom trochu. Koníka jménem Murc (Murk) jsme si pohladili a pán neustále vybízel chlapce, ať si ho nejen pohladí, ale že je vysadí nahoru na hřbet (bez sedla) a sveze. Kluci to ale odmítali a nakonec pochopil a zeptal se: "Nu curaj?" (Nu kuraž, tj. není odvaha?) a já na to "Nu kuraž". I tak přemlouval dál, ukazoval, že můžou vylézt po jeho ruce a že koník je naprosto hodný, strčil mu ruku po pusy mezi zuby a chytil ho za jazyk, aby bylo vidět, že mu vůbec nic neudělá, ale chlapci si raději fotili. Zeptal jsem se ho, kolik je Murkovi let a myslel jsem, že takto malý kůň má tak pět, ale byl starší: treišpe čili treisprezece, třináct. Vypadal hodně zdravě, zdravá horská zelená strava dělá svoje.

Odjezd na sever, tak trochu mezi Římany

Ráno jedeme stále na sever horami Apuseni až na jejich konec a potom dál na sever až do Zalău. Tam je římská pevnost v provincii Dacia nazvané podle zdejšího kmene Dáků. Římanům se před 2000 lety podařilo zdejším Dákům (a později se přimíchavším Slovanům) vnutit svoji latinu, takže rumunština je takové směs upravené latiny (většina slovní zásoby) se zbytky dáčtiny a příměsí slovanštiny. Proto je docela rozumět pro ty, kdo rozumějí italsky, španělsky, francouzsky či latinsky, víc ale psané rumunštině než mluvené. A slova pocházející od starých Dáků jsou samozřejmě oříškem. Sem tam (i když docela nezřídka) se objeví i slovanské slovo, což je docela kouzelné. Hádejte, co je potcoavă? Podkova. Tu jsme dnes našli na silnici, což nutně musí znamenat, že budeme mít štěstí. Našla ji Blanka, zastavil jsem v serpentině uprostřed hor a ona pro ni doběhla. Máme suvenýr. Ale ještě předtím se nám na úzké silnici v horách Apuseni, když jsme opouštěli třídenní bydliště, stala trochu nepříjemná věc. Proti nám jel kamion a protože bylo obtížné si vyhnout, musel jsem sjet trochu ze silnice do hlubšího žlabu, kamion odjel a spodek auta při výjezdu trochu hlasitě drhnul o roh silnice. Předtím zastavilo protijedoucí auto se starostí, jestli potřebujeme pomoc, opravdu jsou tu hodní lidé, zajímající se o osudy jiných. Ne všichni samozřejmě, ale asi větší podíl lidí než je obvyklé u nás. Po krátké poradě s osazenstvem tohoto druhého auta, kdy jsme naznali, že nám pravděpodobně nic nezbývá než to zkusit a vyjet, jsme vyjeli. Drhlo to o spodek, ale po prohlídce vypadá v pořádku a pak už to jelo dál v pohodě a bez problémů. Najedli jsme se na severu hor Apuseni u přehrady Beliș-Fântânele, když jsme se konečně proklikatili nekonečnými serpentinami. Poté už to šlo rychleji až k původně dáckému a později římskému vykopávkovému městu Porolissum v obci Moigrad-Porolissum. Moigrad je zase název slovanského původu.

Porolissum bylo velké důležité římské město na severu Římské říše a stojí za návštěvu. Kopec jsme vyjeli, zaparkovali, zaplatili v přepočtu asi stokorunu a mohli si procházet zbytky starořímských vykopávek z provincie Dacia. Brána pevnosti byla dobudovaná do původní podoby (pravděpodobně původní), ale i před ní byly ješty zbytky sloupů a budov. Např. zajímavé sousedství: chrám vedle taverny. Brána navazovala na vysokou zeď, asi taky z části rekonstruovanou. Starořímské cesta uvnitř vnitřního města trochu podobná pompejským cestám a chodníkům. Většina budov byly jen zbytky zdí, na konci cesty měl být amfiteátr, který měl pojmout až 5500 diváků, jak nám řekl pán, který prodával vstupenky. Amfiteátr byl poněkud daleko, ale až k němu jsme nedošli, protože začalo pořádně pršet.

Cesta pak vedla na sever až do Zalău a hned za město do Crișeni (ubytování v penzionu Pensiunea Colina). Velmi prostorné, nadstandardně dobrý personál (nejlepší ze všech ubytování) - dvě komunikativní a moc milé paní. A taky moc dobré jídlo. Pocit jako bychom byli u vlastní rodiny. Ta mladší uměla docela dobře anglicky, s druhou se podařilo popovídat si i v rumunštině. Takže moc doporučujeme každému, kdo se ocitne v okolí Zalău - ať už na ubytování nebo na jídlo je to právě tady nejlepší. Ráno v půl sedmé jsem rozmhouřil nějaké to oko a koukl přes okno, kde několik pastýřů a psů vyhánělo krávy na kopec na pastvu. Moc zajímavá scenérie, jenže se chtělo ještě spát, tak se spalo.

Paní nám doporučily návštěvu botanické zahrady v nedalekém Jibou (Žibou), kam jsme se vypravili následující den. Obrovská botanická zahrada s pavilony subtropických rostlin, venku různé druhy růží, několik zahrad v japonském stylu okolo malého zámečku. Na zpáteční cestě jsme poobědvali zase u dvou symaptických paní v Pensiunea Colina a pokračovali na sever postupně až k maďarským hranicím.

Kolébka rodu Báthory - Báthori

Na hranicích z Rumunska do Maďarska, kde se kontroluje, jsme čekali asi dvacet minut. Byly tam dvě stejně dlouhé fronty, jedna "Pro občany EU" a druhá pro "Všechny pasy". Vybrali jsme si frontu asi pěti aut "Pro občany EU", ale kupodivu se hýbala jen fronta pro "Všechny pasy". Včas jsme přejeli do ní a dobře jsme udělali, protože naše původní eurofronta se vůbec nehýbala ani potom. Ukázali jsme pasy a byli jsme zase v Maďarsku. Dojezd do města Nyírbátor (Ňírbátor) byl už docela rychlý, ubytovali jsme se v objednaném wellness hotelu v komfortním apartmánu. Ten měl jen jednu nevýhodu, a sice nutnost jeho opuštění v 10.00 hodin ráno. V ceně byla i snídaně. Večer jsme si udělali procházku k rodnému zámečku Erzsébet Báthory čili Alžběty Báthoryové. Bydlela tady jen krátce po narození, pak se odstěhovali na jiné rodinné sídlo v Ecsedu, než se provdala do Čachtic.

Druhý den jsme prošli Muzeum Istvána Báthoriho (Alžbětin praděda), který (jestli se nepletu) nechal postavit impozantní gotický chrám ve městě a možná i samotný zámeček či tvrz. Jiný István (Štěpán) Báthori byl zase králem polsko-litevským, možná Alžbětin bratranec nebo tak něco (třeba to ještě upřesním).

Ještě se nám stala taková zvláštní příhoda. Potřebovali jsme sehnat nějakou drobnost a protože ji teoreticky mohli mít i v tabáku, vešli jsme do obchodu Dohánybolt (Tabák). Prodavačka na nás křikla ne zrovna příjemným hlasem nějakou větu, kde jsem vyrozuměl z mé nedokonalé znalosti maďarštiny slova "děti... ne.... osmnáct ...". Věc, kterou jsme hledali, tam - jak se zdálo, stejně neměli, tak jsme se otočili a odešli pryč, když jsme takto vyhazováni z obchodu kvůli tomu, že děti nemají 18 let. Hned mne napadlo, že není možné, aby v normálním obchodě někoho vyhazovali, chtějí přece vydělat, a že tedy v tom bude mít prsty nějaká podivná státní regulace. Podíval jsem se pak v restauraci na to, jaká regulace to je. A opravdu: maďarský zákon zakazuje, aby při přítomnosti dětí v obchodu s tabákem v tomto obchodě prodavač cokoliv prodal komukoliv, dokud děti obchod neopustí. Na internetu zmiňovali i takovou podivnost, že jeden 18letý mladík koupil přesně v den svých narozenin nebo kousek předtím obchod s tabákem, takže den před 18 narozeninami do obchodu nemohl, aby nekazil kšefty, zatímco následující den stál za pultem a cigarety přímo sám prodával. Děti jsou takto "chráněné", aby náhodou nespatřily někoho, jak si kupuje cigarety, ale už je nikdo nechrání, aby neviděly kouřit své oblíbené hrdiny v televizi nebo rodiče doma. Čili naprosto absurdní zákon, jakých jsou na světě tisíce.

Posunuli jsme se autem na druhou stranu města k zámečku, kde jsme se nejdřív naobědvali (v suterénu zámku-tvrze je restaurace Báthory Várkastély Étterem), koupili vstupenky a prošli si místní Panoptikum figurín rodu Báthori/Báthory i několika dalších, mj. tam byla i Alžběta koupající se ve vaně plné krvi. Což je ale nejspíš nepodložená spekulace, protože když jsme byli před měsícem v Čachticích, získali jsme dojem, že s těmi obviněními možná na ni někdo ušil boudu kvůli majetku a vlivu (byla s manželem Ferencem Nádasdym bohatší než král). Viděli jsme rodokmen Báthoryů na obrovském stromu, který začínal už ve 13. století. Hodně jsme fotili, ale pro vložení některých fotografií sem do textu možná bude a možná nebude nalezen čas, což se teprve uvidí. Je třeba hlavně doupravit už vlastně dopsanou moji genealogickou knihu Kdo jsme a odkud přicházíme. Netušené souvislosti hledání předků (doplněno: vyšla v 12/2016). A taky zase pracovat - překládat, protože dovolená končí.

Z Nyírbátoru vedla další cesta do města Tiszaújváros (Tiské Nové Město, ubytování - byt v rodinném domě). Před dojezdem do čtvrti Kertváros (Zahradní město, opravdu pěkná tichá část moderních rodinných domků v zahradách) jsme se zastavili v Archeoparku v Polgáru. Ten nebyl úplně špatný, ale nebyl ani tak dobrý jako ten první u Szegedu (Ópusztaszér). Nějaké jurty s ukázkami života nomádů, staré chalupy a Nomád Csárda (Nomádská čárda). Návštěvnost tam nebyla velká (my a ještě jedna rodina, která tam spíš jedla než prohlížela jurty). Vypadalo to, že původní plány byly zřejmě velké, ale pak to nějak upadlo.

Bátú chán, bitva u Mohi a nádherné Košice

Po odjezdu z Tiszaújvárose směřovaly naše automobilové kroky (jestli se to tak dá s nadsázkou napsat) pořád na sever okolo Miskolce. Jedna půlhodinová zastávka byla ještě v Muhi (dříve Mohi), kde je velký památník bitvy Maďarů (s pomocí templářských rytířů) s Mongoly v roce 1241. Ta měla za následek v podstatě vybití jak většiny maďarského vojska a pomáhajících templářů, tak nakonec i čtvrtiny obyvatelstva. Zejména na východ od Dunaje to bylo ještě víc. Památník je navršená velká mohyla (možná s padlými uvnitř) a symbolické velké kříže s různými sklony nahoře na mohyle, cesta nahoru dokola a vchod dovnitř mohyly. Šlo o hodně významnou bitvu pro dějiny Maďarska a možná i celého okolí střední Evropy.

Mongolští nájezdníci Bátú chána (Čingischánova vnuka) tam řádili po bitvě u Legnice v Polsku a po potrápení Moravy (Olomouc, vyplenění Rajhradu u Brna). Maďarsko utrpělo z celé střední Evropy největší škody z invaze Mongolů. Byli tam celý rok od března 1241 (tj. od doby bitvy u Mohi) až do března 1242. Potom se stáhli zase na východ a země se začala pomalu vzpamatovávat.