Přes panonskou nížinu a Karpaty

Středovýchodoevropská cesta:

Přes Panonskou nížinu a Karpaty

Trasa: Brno – Györ, HU (1n) – Kecskemét – Szeged (4n, +Ópusztaszér, +Palić SRB) – Makó – Timișoara, RO (1n) – Lăpugiu de Jos – Ilia – Deva – Alba Iulia (1n) – Matișești-Horea (3n) – Moigrad-Porolissum – Crișeni (Zalău) (1n) – Jibou – Crișeni – Nyírbátor HU (1n) – Tiszaújváros (1n) – Košice (1n) – Spišské Podhradie – Valaská Dubová (1n) – Uherský Brod (1n) – Brno

CZ-SK-HU-SRB-HU-RO-HU-SK-CZ

31. 7. 2016 - 16. 8. 2016, ujeto 2352 km

Naše rodinná skupinka cestovatelů jede další větší okruh, tentokrát středovýchodoevropským směrem. Začátek cesty, tedy průjezd Brnem, byl nečekaně rychlý. Autozácpy z počátku července se proměnily ve svůj opak - automobilisticky téměř prázdné Brno. Možná i proto, že jsme vyjeli v neděli odpoledne a v půli prázdnin. Dálnice na Bratislavu byla ovšem co do rychlosti průjezdu úplně jiná káva.

O dálnici se tam vlastně dalo hovořit jen s velkou nadsázkou a otázka by mohla znít i takto: neměli by vracet za něco takového dálniční poplatky? Dálniční poplatek za nedáln

ici je ovšem celkem logický v zemi, kde peníze poplatníků putují do Čapích hnízd a do hodně plných a stále nenasytných kapes prostřednictvím daňové soustavy, která má ale sloužit za normálních okolností něčemu úplně jinému. Perverzní přerozdělování čili socialismus naruby dává dálničním poplatkům za nedálnice už jen velmi slabý punc něčeho nepatřičného.Mnoho úseků v české části dálnice Brno-Bratislava bylo uzavřených do jednoho pruhu kupodivu i přesto, že se na nich nijak nepracovalo. Bylo poměrně horko, až ke 35 stupňům Celsia, takže klimatizace přišla velmi vhod. Do Bratislavy jsme v souvislosti s výše popsaným dojeli později, než jsme čekali. Dalším nečekaným překvapením byla nemožnost koupit si v ČR na benzince vedle české i slovenskou dálniční známku. Mají prý tam teď úplně nový systém s bránami. Totéž pak v Maďarsku. I v Rumunsku.

Do Györu a na jihovýchod

Nedávno se totiž změnil systém zpoplatnění a hranice tak víc připomíná to, co bylo před Schengenskou zónou - čáru s frontami aut. Je nutné vystát si frontu na hranicích, dostavit se k okénku s malým technickým průkazem, kde se tento zaregistruje, zaplatíte, dostanete velký vytištěný papír (účet) a na sklo se už nic nelepí. Na několika místech dálnice jsou pak jakési snímače, které si zřejmě fotí SPZ auta. Brány vypadají podobně jako v Portugalsku, jenže v Portugalsku je navíc v autech jakýsi čip a udělá to při průjezdu "píp". Tady nic takového, snad jen kamerky fotí automobily. Takto jsme čekali a kupovali viněty-neviněty na česko-slovenské hranici a stejně tak i na slovensko-maďarské hranici. Úplně stejný systém. Tedy pokrok? Kdo ví... V době migrační může být výhodou vědět o pohybu každého auta, tak třeba to souvisí právě s tímto problémem a s neochotou či neschopností hlídat vnější hranice EU. Anebo se pomalu posouváme k Velkému Bratrovi z románu George Orwella 1984, který se stále víc dívá a má všechny v každém okamžiku pod kontrolou.

Pak už šla cesta celkem hladce, jen maďarské dálnice byly trochu víc zacpané kamiony. V Györu jsme pojedli na přání dětí v Burger Kingu v obřím obchodním centru Árkád, vybrali tam z bankomatu maďarskou měnu, ubytovali se v apartmánu nového penzionu Design Holz Studio. Byl docela vkusně vyřešen. Zpočátku v něm bylo horko. Naproti jsme z oken mohli pozorovat život dvou větších romských rodin. Jedna se koukala celý večer z okna, druhá postávala na ulici u okna vybydleného domu a zřejmě i za oknem a pán na ulici boxoval několik minut rukou dovnitř, snad jen v legraci. Občas se křičelo. Paní majitelka se nás pak při odjezdu ptala, jestli nedělali v noci hluk, že jsou to místní (občas hluční) sociální dávkaři. Hluk večer nedělali, byl naprostý klid. Přišla bouřka i déšť, podařilo se důkladně provětrat apartmán a spalo se dobře. Cesta pokračovala po obědě na Budapešť, okolo ní a dolů na jih až do Kecskemétu. Dálnice stále poměrně plné kamionů, nezvykle víc než u nás.

Krásné centrum Kecskemétu

Keckemét byl velmi příjemným překvapením, jeho centrum je vyřešeno lépe než centra většiny měst. Velká a zelení oplývající pěší zóna s klouzačkou pro děti a zároveň uměleckým dílem ukazujícím na všechny strany s názvy měst a počty kilometrů, většinou maďarských, ale například i Pozsony (Bratislava), Kassa (Košice) a Poprád (Poprad). Nádherná stará radnice se zvonky a zvonkohrou, která hrála melodii Kecskemét is kiállítja nyalka verbunkját (zpěv s hudbou zde, význam asi něco ve smyslu, že i Kecskemét verbuje na vojnu, zřejmě s Turky). Poblíž kostely okolo pěší zóny, která byla zároveň vyřešena i jako zóna odpočinku a setkávání lidí. Kecske znamená maďarsky "koza", to vím dlouho. Co je ale Kecskemét? Hm, to musím najít... Tak "mét" má být něco jako oblast, okrsek, kraj. Čili Kozí okrsek. Pěkný název ze středověku, kozu jsme však už dnes nepotkali žádnou.

Z Kecskemétu pokračujeme do Szegedu, cíle našeho putování na 4 dny a noci. Tady budeme bydlet v bytě, který jsme vyměnili přes výměnnou službu byt za byt, a tak neplatíme za ubytování a rodina, která se s námi vyměňuje, neplatí za ubytování u nás. Spalo se dobře, museli jsme trochu vyvětrat horko a než jsme pochopili systém okenních sítí, pustili jsme dovnitř tři komáry. Máme ale něco, co nám pomohlo všechny komáry brzy zlikvidovat, uškvařit. Vypadá to jako tenisová raketa či badmintonová pálka. Na rukojeti se zmáčkne tlačítko, čímž se pouští elektřina z baterií do pletené sítě, kterou se stačí dotknout letícího hmyzu a ten zajiskří a zůstane mrtev ležet v síti. Ta se vyklepe do koše nebo do WC a je po problému. Jakmile hmyz najdete, většinou ho rychle zlikvidujete. Dobrý vynález 21. století.

Památník národního dědictví s jurtami

Druhý den jsme navštívili zajímavý památník či skanzen připomínající příchod Pramaďarů, který leží ve vsi Ópusztaszér na sever od Szegedu. Právě sem dorazily první maďarské kmeny v roce 896 pod vedením Árpáda, sešly se zde a přijaly první zákony. Bydleli tehdy v jurtách, které jsou postaveny v nomádské části areálu. Jedna z jurt je krásně vybavena přesně tak, jak vypadala před více než 1100 lety. Ochotný průvodce nám vysvětlil, že vzadu seděla na čestném místě hlava rodiny, po jeho pravici muži a po jeho levici ženy. Ptal jsem se ho, jestli Árpád měl takovouto nebo ještě větší jurtu a on řekl, že se to sice neví, ale u jiného náčelníka je potvrzeno, že měl jurtu výrazně větší, kde mohlo přebývat až sto lidí.

Památník má i moderní rotundu, v jejíž horní střední části je obří kruhovitý obraz - panoráma malíře Árpáda Fesztyho. Dalo by se popsat vzdáleně tak, že je tak trochu jako ve stylu Petřínského Maroldova panorámatu i s hlínou a různými předměty dole pod obrazem a tedy před obrazem, jenže celé panoráma je dokola, takže nikde nekončí, a je výrazně větší. Prý jde o největší namalované panoráma ve střední Evropě vůbec. Na něm jsou zobrazeni kromě Árpáda i další pramaďarští bojovníci na koních, krajina, snad i původní podrobované slovansky mluvící obyvatelstvo. Velmi působivé.

Jak vím, že obyvatelstvo v době příchodu Pramaďarů pravděpodobně mluvilo slovansky? Za prvé Velká Morava sahala až pod Panonii, za druhé maďarština dodnes obsahuje nespočet slovanských slov, přizpůsobených, ale viditelně neugrofinských. Příklady: puszta (rovinatá step, od slova "pustá"), zárva (zavřeno), vácsorázni (večeřet), ebéd (oběd), vihar (bouře, souvisí s vichr, vichor), szabad (svobodný), szerda (středa), csütörtök (čtvrtek), péntek (pátek), mák (mák), molnár (mlynář), kovács (kovář), macska (kočka), Német (Němec) a podobně. Jsou takových slov spíše stovky než desítky. A za třetí: genetická stopa např. v DNA chromozómu Y (genetická genealogie, viz moje právě vydaná (prosinec 2016) kniha Kdo jsme a odkud přicházíme. Netušené souvislosti hledání předků) ukazuje asi na třetinový podíl "baltoslovanské" skupiny R1a v dnešní maďarské populaci, zatímco ugrofinské N1c1 je v dnešní maďarské populaci podobně jako v české velmi málo, výrazně pod pět procent. Mimochodem, N1c1 mám i já, ale při podrobnějším pohledu je víc prafinská než uherská. Což neznamená, že nemám v jiné linii než otec-otec-otec žádné maďarské předky, protože je máme všichni a to nejen ve střední Evropě, ale ve velmi širokém okolí. Ale pojďme zpět k rotundě.

Obvodové "ulice" rotundy mají kromě obchodů se suvenýry ještě archeologickou část, kde zaujmou kromě starých zbraní, šperků a ozdob opasků třeba i neobyčejné lebky. Jedna je lebkou člověka, který trpěl leprou a na lebce je to dodnes vidět. Jiná má díru v hlavě po ráně zbraní a je tam napsáno, že tento člověk utrpěl zranění v bitvě, ale přežil. Další poschodí nás zavede do simulace korza malého maďarského města z 19. století. S obchůdky a procházejícími se dámami a pány, řemeslníky a obchodníky, prvními kavárnámi, opět velmi pěkné, člověk se cítí opravdu jako v době před více než sto lety, postavy jako by se chystaly každou chvíli obživnout.

Venku je skanzen Cseteho jurt ze dřeva, v jedné z nich je dokola zobrazena celá historie maďarského národa od příchodu Maďarů do Panonské nížiny až někam po Rakousko-Uhersko. Uprostřed areálu je vykopávka velkého chrámu, velikostně zabírající stejnou plochu jako např. chrám sv. Víta nebo ještě větší, ale je tam jen pár desítek centimetrů cihel od země. Je tedy vidět původní půdorys, ale do výšky nesahá. Něco jako velkomoravské kostely v Mikulčicích.

Ještě jedna pozoruhodná zajímavost: vesnice Ópusztaszér a okolí občas používá zajímavé historické znaky vedle latinky, vypadají hodně starodávně a tytéž znaky potom uvidíme ještě v Nyírbátoru. Viděli jsme je na jednom autě, někde jako druhý nápis pod značkou s názvem vsi. Je to staré maďarské písmo, které se používalo v desátém století (a možná i dřív). Psalo se zprava doleva. Říká se mu Székely rovásírás nebo prostě rovásírás (rovášíráš). Později už ho používali jen pastýři a bylo postupně vytlačeno latinkou.

Szeged, Pompeje a Dóm

Středa je ve znamení návštěvy centra města Szeged. Ferenc Móra Muzeum zrovna hostí výstavu Pompeje s množstvím předmětů zapůjčených z Neapolského muzea. Název: Pompeji. Élet és halál a Vezúv arnyékában - Pompeje. Život a smrt ve stínu Vesuvu. Byli jsme před čtyřmi lety v Pompejích, ale nebyli jsme v Neapolském muzeu, takže uvidíme předměty, které se našly v místech, kterými jsme tehdy procházeli. Fantastická podívaná, fotíme o sto šest a na závěr už nás docela bolí nohy. Po krátké pauze v parku se stříkajícími fontánkami u řeky Tiszy se vydáváme k zaparkovanému autu a potom směr Dóm. Impozantní stavba zvenku, plná nádherných maleb po stěnách, soch i barevně zasklených oken zevnitř. Za čtvrt hodinky začíná mše, pomalu mizíme a venku už je cedule pro další turisty, aby dovnitř v tuto chvíli nevcházeli.

Ještě je třeba zmínit parkovací systém města, který je poněkud zvláštní. Nejsou zde žádné parkovací automaty a buď se parkovací lístek nakupuje přes SMS, což je pro mne v maďarštině trochu složité, nebo je zde druhá možnost - koupit si parkovací lístky v okolních stáncích nebo obchodech. Zvolili jsme druhou možnost a koupili jsme si parkovací lístek na tři hodiny. Místo parkovacího lístku jsme dostali tři modré parkovací lístky, kde ale není nijak vyznačená hodina ani den. Na lístku je několik "okruhů" čísel. Když jsem si to uvědomil, ptal jsem se prodavačky ve stánku (uměla anglicky, takže anglicky), jestli je třeba čísla označit například křížkem. Ona mi to odkývala, že ano. V autě jsem potom nevěděl, jestli mám označit hodinu začátku nebo hodinu konce parkovací doby, tak jsem pro jistotu zakroužkouval kromě dne a měsíce na každém lístku i hodiny: na jednom 15 a 16, na druhém 16 a 17 a na třetím 17 a 18. A mezi nimi jsem vepsal šipku, tj. např. 15->16 atd. Čísla byla nějak perforovaná, tak mne napadlo, že by se to možná mělo nějak protrhnout, ale nevěděl jsem jak a jestli protrhnout čas počátku nebo konce parkování. Takto označené jsem všechny tři lístky položil za okno, parkování na tři hodiny jsem považoval tímto za zaplacené a lístky byly po pokreslení podruhé (kdyby někdo chtěl třeba podvádět) samozřejmě nepoužitelné. Když jsme odcházeli, vedle stojící Němci se zrovna zlobili nad tím, že parkovací lístky pochopili špatně a že dostali za stěrač pokutu. Nenapadlo nás, že totéž se stane nám, když se za tři hodiny vrátíme. A opravdu, za stěračem se nacházelo cosi červeného se složenkou v maďarštině a k tomu i lístek, že jsme špatně označili parkovací lístky a že tedy pokuta odpovídající asi 600 Kč, pokud zaplatíme do 15 dnů, jinak 1900 Kč. Trochu drsné, zaplatit, nezaplatit? Nic jsme neprovedli, za parkování zaplatili a špatný nepochopitelný systém jsme nevymysleli, v rámci možností jakžtakž vyplnili to, co bylo třeba, i když ne zcela správně. Necítíme se vinni nezaplacením parkovného, takže nejspíš budeme pokutu ignorovat. Pro budoucí návštěvníky Szegedu budiž toto poučením. Jak vidět, systém je vymyšlen špatně a pochopení ze strany turistů nefunguje tak, jak by mělo. Vlastně méně srozumitelný systém parkovacích lístků jsme ještě nezažili.

Výlet do Srbska

Ve čtvrtek jsme se vydali za hranici do Srbska. Zvolili jsme k tomu malý přechod Tiszasziget - Đala, aby čekání na hranicích ven ze Schengenské zóny bylo co nejkratší. Věděli jsme, že by žádné být nemělo, protože jsem před odjezdem zkontroloval stránku maďarské policie Hatarinfo k čekání na hranicích při vjezdu a výjezdu ze Schengenské zóny. Za čtvrt hodinky jsme byli na hraničním přechodu. Kontrola vypadala trochu jako socialistické retro, jako u nás před rokem 1989 na hranicích do nezápadní země. Maďarský pohraniční policista se přátelsky anglicky zeptal, kam jedeme, tak jsme mu řekli, že jen na pár hodin do Srbska a že bydlíme v Szegedu, kam se dnes zase vrátíme. Srbský pohraniční policista o pár desítek metrů dál se tvářil velmi nepřístupně a přísně, naše pasy jeden po druhém přejel přes nějaký skener a dal do nich razítko Đala. První razítko v současném i minulém pasu vůbec, takže rarita. Pak se muselo ještě popojet, otevřít kufr, tam stál o něco přátelštěji se tvářící celník, který nakoukl do našeho téměř prázdného kufru celkem zběžně a prohodil: "Ništo nema?" a já jsem mu na to odpověděl "Ništo nema". Pak už jsme mohli jet. Ve vesnici Đala se sice našly hroby nomádů z doby bronzové, ale nikde na internetu není o tom víc než jedna věta a tak se nedalo předpokládat, že by tam bylo někde něco k vidění. Pokračovali jsme na Novi Kneževac a Kanjižu přes řeku Tisu. Na několika místech silně voněl česnek. Kanjiža jsou lázně, ale nevypadala v centru moc slibně, tak jsme se rozhodli pokračovat směr Subotica a zakotvit v turistické oblasti před Suboticou, která se jmenuje Palić. Ta stála opravdu za to.

Chlapci chtěli poskákat na trampolíně, ale když jsem se snažil nabídnout slečně u trampolín eura nebo forinty, řekla, že bere jenom srbské peníze. Zvláštní... že by nechtěla vydělat, nebo měla nějakou povinnost typu EET a prostě inkasovat jiné peníze nemohla? Nebo jí trampolíny nepatřily a bylo jí to jako zaměstnankyni jedno. Kdoví... Tak nakonec na nás nevydělala nic. Okolo jezera bylo vůbec výrazně méně podnikatelů a atrakcí než by bývalo bylo u podobného jezera s podobně krásným parkem u nás nebo ještě lépe v Polsku a Rumunsku. Ani parkování nic nestálo.

Poté jsme našli termální koupaliště naproti jezera Palić, kde - nemajíce plavky - jsme jen poklábosili s místním prodavačem vstupenek a - protože se zdálo, že dináry budeme asi potřebovat - vyměnili jsme s ním dvacetieurovku za srbské dináry, celkem 2400 RSD. Přesunuli jsme se autem do lázeňského parku z druhé strany jezera, kde to bylo moc krásné. Chlapci si mohli půjčit vozítko, které vypadalo jako dvě jízdní kola spojená k sobě s dlouhou sedačkou. Půl hodiny jsme objížděli zajímavé cestičky a objekty a my jsme buď běhali za nimi, nebo jeden z nás seděl mezi nimi a potom jsme se vystřídali. Vozítko mělo i stříšku, takže stín. Bylo kolem 30 stupňů. Nakoupili jsme ve stánku i několik drobností - suvenýrů. Kluci byli vozítkem nadšeni a chtěli prodloužení, ale bylo třeba pomýšlet na návrat, protože malé přechody zavíraly v 19.00 a taky bylo třeba ještě v Maďarsku nakoupit. Částečně jsme nakoupili ještě v Srbsku a tak jsme se zbavili zbylých dinárů.

Při příjezdu k hranicím tentokrát na přechodu Bački Vinogradi - Ásotthalom jsme viděli okolo dálnice asi tři pětičlenné skupinky migrantů na srbské straně. Všechno výhradně mladí muži. Po táborech s tisíci čekajícími na vysněné Německo už není památky, ale malé skupinky tam ještě jsou. Viděli jsme i slavný maďarský plot, vystáli si frontu asi čtyř aut na přechodu, srbský policista si nás zase naskenoval pas za pasem a maďarský se nás zeptal, jestli nevezeme alkohol nebo cigarety. Nevezeme. A jsme zase v Maďarsku, dojezd 20 km do Szegedu, zastávka v malém Tesku a dojezd do bytu. Pokračování příště, už z Rumunska. Zítra jedeme do města Temešvár čili Timișoara.

Bună ziua, România

Dopoledne ještě uklidíme výměnný byt, odneseme naše věci do auta a vyrážíme. Nejprve směr Makó, kde zastavujeme na oběd v restauraci na kraji města zvané Autós Csárda. Potom přejíždíme hraniční přechod do Rumunska, kupujeme rumunskou vinětu pro dálnice (a možná i silnice, jak se zdá) - stejným způsobem jako slovenskou a maďarskou s technickým průkazem, u okénka tentokrát za hranicí už v Rumunsku. Na týden stojí 3 eura. Rumunské lei (tedy vlastně "lvy", jednotné číslo "leu") ještě nemáme, ale paní v okénku s tím asi ani nepočítá, říká si o 3 EUR. Dávám jí pětieuro a vrací mi dvoueurovou minci.

Potom už jedeme dál na město Timișoara, česky též Temešvár (maďarsky Temesvár, právě z maďarštiny tento název v češtině máme). Projíždíme městečka a vesničky a sledujeme, jak se Rumunsko změnilo k lepšímu. Porovnávat jsem mohl jenom já a jenom za velmi dlouhou dobu, protože jsem byl v Rumunsku naposledy před asi 35 lety jako dítě. Tehdy jsem ještě zažil kult osobnosti tehdejšího komunistického vůdce Nicolae Ceaușeska, jeho tvář všude možně vystavenou na náměstích a ulicích a obvyklá hesla o pokroku a ráji pracujících, doprovázená prázdnými obchody a nefungujícími službami. Dnes je Rumunsko úplně jinde - nové a moderní prorůstá starým, paneláky z té doby kontrastují s moderními domy či třeba bankovními budovami ve městech, mění se i vesnice a zejména je vidět čilý podnikatelský a obchodní ruch a duch. Snad v každé vesnici jde koupit na několika místech např. domácí bio rajčata či jinou zeleninu za velmi příznivé ceny. Lidé se snaží podnikat, vesnice u hranic jsou plné směnáren a konkurence vytváří příznivé kurzy, což je pro turisty a jistě i domácí firmičky a podnikatele příjemné a zemi to ekonomicky zvedá vzhůru. Něco takového už ani u nás, natožpak v mnoha jiných zemích svázaných složitými pravidly podnikání a daňovými předpisy bohužel není. Po zavedení EET případné zbytky drobného podnikání na vesnicích u nás budou dále utlumeny (minimálně nebudou vznikat nové minifirmičky hlavně na vesnicích a zaniknou ty, co jsou tak tak na hraně ziskovosti), což je cesta do pekel. Daně lze vybírat i jinak než z každého prodaného rajčete drobným vesnickým prodavačem. Využíváme příznivých kurzů s nižším rozpětím než u nás a měníme nějaké forinty na lei. Je to výhodnější než z výběr z (některých nebo všech, což nevím) bankomatů. Dál od hranic už směnárem ubude.

Hotel Baron a jeho komáři

Město Timișoara už nebylo tak úplně příjemné jako městečka po cestě. Důvod: v pátek bylo naprosto zaplněné automobily, semafory se přepínaly rychle, snad do patnácti sekund, auta jenom trochu popojížděla, takže přejet město na náš konec trvalo docela dlouho. Kvůli husté dopravě a zřejmě i složitému parkování v centru už vzdáváme úmysl dojet po osprchování v hotelu do historického centra a projít si ho. Kromě toho je docela horko, asi 33 stupňů Celsia. Kousek od hotelu je zoo a dokonce asi i skanzen banátské vesnice, ale už jsme se ven nevydali.

Nastalo komáří odpoledne a večer. Vzhledem k horku jsme se snažili vyvětrat, ale to jsme asi neměli dělat, byla to volba mezi horkem a desítkami komárů, přičemž jsme získali nakonec obojí. Když jsme zaregistrovali svými zraky zakomárované stěny a stropy, okna i dveře na balkón jsme zase zavřeli. A začala operace anti-țânțar (italsky toto rumunské slovo țânțar známe jako zanzara, docela podobné, tedy obojí z latiny). Protikomáří operace. Vytáhl jsem naši protikomáří tenisovou pálku s elektřinou ve výpletu (na baterky) a asi hodinu jsme likvidovali společnými silami jednoho komára po druhém. Asi po dvacátém se tempo zmírnilo, poslední dva schovaní komáři skončili stejně usmažení jako ta první dvacítka. To by měli vidět ochránci zvířat, pokud někdo komáry počítá mezi zvířata. I komáři jsou naši vzdálení příbuzní, ale od posledního společného předka nás dělí možná půlmiliarda až miliarda let nebo tak nějak. Přesněji to neřeknu.

Hotel nebyl zrovna obsazen, zatímco vedlejší ano. Ten náš jsem nevybral úplně dobře, protože neměl ani sítě v oknech, ani klimatizaci a fotografie před objednáním vypadaly trochu přikrášleněji. Ale měli jsme na stěně dva obrazy - Poslední večeře s Ježíšem uprostřed a na druhé straně Ježíš s rodiči a sekerou Josefovou na jeho rameni. I na ně sedali komáři, počítajíce snad vypočítavě s tím, že Ježíš je zachrání. Nezachránil. Nepřežil ani jeden a nebyl ani jeden noční štípanec.

V noci bylo pořád dost horko, přemýšlel jsem, jestli v tom usnu, nebo se budu celou noc muset sprchovat. Nakonec škvírami v oknech teplota pozvolna, ale přece klesla na spací úroveň. Vyspali jsme se dobře a dopoledne jsme vyrazili směrem k první (krásné nové) rumunské dálnici, kde se dá jet celkem bezpečně až 160 km/h, čímž se nepřiznávám rumunské policii, že jsem touto rychlostí jel.

Následoval kus cesty mimo dálnici lehce kopcovitým terénem, se zastávkou na obědě v opravdu dobré restauraci u vsi Lăpugiu de Jos (L-pudžiu de Žos). Další zastávka byla v rodném malém zámečku nebo spíš vilce ze 16. století, kde se narodil uherský král Gabriel II., jinak též Gábor Bethlen, slavná postava třicetileté války, který mj. útočil i na Uherský Brod. Zrovna v době, kdy tam jako již osiřelé dítě vyrůstal u příbuzných Jan Amos Komenský. Známý je prý i tím, že snad žádné příměří, které uzavřel s císařem ve Vídni, nedodržel. Zámeček-vilka je pěkný, dalo by se v něm bydlet i dnes.

Alba Iulia, perla Transylvánie

Další zastávka byla ve městě Deve, ale nikoliv na zajímavě vypadajícím hradě vysoko na kopci, ale pouze v McDonald's, slíbeno chlapcům, takže splněno. Byla tam slyšet čeština i od dalších dvou skupinek turistů. Odtamtud vedla další krásná dálnice, nepřeplněná, rychlá. V Sebeši jsme zahnuli na sever do cíle našeho putování tohoto dne, snad nejkrásnějšího města Rumunska a možná i širokého okolí: Alba Iulia. Opravdu stojí za návštěvu. Moderní bulváry mísící nové z 21. století se socialistickým ceaușeskovským obkroužily staré středověké město s hradbami a obrannými příkopy v podobě osmicípé hvězdy, několika pravoslavnými kostely i gotickým chrámem, bránami, římskou cestou, sochou krále Mihaie II. zvaného Viteazul, minisošek různých kovových umělecky ztvárněných postaviček, a spoustou stánků, které pracují nejspíš až do půlnoci. Byznys zde viditelně kvete, nabídka je velmi pestrá, pracuje se o sto šest a Rumunsko bohatne a dohání ostatní země. Ekonomika vypadá jako nesešněrovaná nadměrnými regulacemi, přestože země je v EU.

V historickém centru jsme povečeřeli ve Středověké restauraci (Restaurant Medieval), opět velmi chutně. Ještě předtím jsme trošku delší dobu hledali ubytování, protože se vybil navigační mobil a některé bulváry města byly přístupné jen jednosměrně. Nakonec jsme zaparkovali přímo v místě, kde bydlíme, ale nikdo v okolí místa, kde jsme měli bydlet, náš Penzion neznal. Spravilo to volání majitelce, které do čtvrt hodiny přijela. Nešlo totiž o penzion, ale apartmán, luxusně předělaný byt v obyčejném věžáku, který - jako mnohé v Rumunsku - tak zajímavě kontrastuje propojení nového se starým. Zde naprosto luxusní byt lepší než všechny naše hotely letošního roku včetně Španělska a Portugalska na straně jedné, na straně druhé pak zvenku ceaușeskovsky vypadající věžák a chodby a výtah ve stavu připomínajícím někdy i sklepy na uhlí. Z balkóna je nádherný výhled na staré město, celý Bulevardul Transylvaniei a na hory v dálce. Jedinečné a asi i jen tak snadno neopakovatelné. To celé za pouhých 1350 Kč za noc pro naši čtyřčlennou rodinu.

Další den jsme si znovu prošli staré město uvnitř opevnění, tentokrát za světla. Viděli jsme i střídání středověkých stráží. Kluci si zajezdili na vozítkách a dali si i s maminkou zmrzlinu. Potom jsme nasedli do našeho vozidla a vydali se ven z města Alba Iulia, kdysi hlavního města Transylvánie a sídla krále, na sever do kopců a hor. Přestávka na jídlo byla v městečku s názvem (slovanského původu) Zlatna v restauraci U Zlatého lva (Leu de Aur). Cesta do hor z Alba Iulia až do penzionu Alexolar v Matișești trvala docela dlouho, i když to bylo jen 116 km, dálnice už jsme využít nemohli a některé cesty vysoko v horách už byly uzpůsobené tak na max. 50 km/h nebo menší rychlost. Nakonec jsme však dorazili na místo ještě před šestou večerní místního času (tj. před 17.00 středoevropského času, jsme tu o hodinu posunutí).

Tři dny v horách Národního parku Apuseni

Tady nahoře je krásně, nádherný vzduch a všude okolo zelené zalesněné kopce. Vzpomněli jsme si na knihu, kterou jsem nedávno chlapcům četl: Tajemný hrad v Karpatech od Julesa Vernea. Penzion je zároveň obchod s potravinami a něco jako bar či místo setkávání pro místní. Tady v penzionu vysoko v horách (1005 m nad mořem) budeme tři noci, víc odpočinkově než jinak. Druhý den ale musíme zpátky 30 km klikatými cestičkami vybrat peníze až do Câmpeni, protože bankomat (i nejbližší restaurace na oběd) je až tam. Mladý číšník v restauraci Balea umí dobře anglicky, je velmi ochotný a jídlo dobré a vůbec ne drahé (najedli jsme se pod 400 Kč i s nápoji a 10% spropitným za nadprůměrnou obsluhu). A vracíme se zpátky stejnou cestou se zastávkou v městečku Albac, kde je hodně supermarketů (malých) čili něco jako dokonalá konkurence. Restauraci ale nemá, místní asi do restaurací jíst moc nechodí. Nabídka vznikne jen tam, kde je poptávka, a tady v malých městečkách v horách je často poptávku spíš po baru, pivu, chlebu, sýrech, zelenině a ovoci, salámu apod. a ne po restauračním stravování. Průměrný důchod je stále poloviční oproti českému a mzdy a platy jsou rovněž zatím nižší. Tady v horách jsou milí a usměvaví lidé, potkáváme i starší ženy v tradičním oděvu se šátkem a černou barvou (tzn. paní je vdaná). Zvláštní chování mají psi - motají se často po silnicích, jakoby se nebáli aut. Těch ale jezdí dost, takže zřejmě buď jsou řidiči zvyklí a psi mají štěstí nebo hodně psů takto zahyne. Okolo silnice se tady v horách pasou krávy a sem tam nějaká koza. Dále jsou vidět koně a zřídka i ovce. Ty jsme vlastně čekali častěji, ale aspoň v horách Apuseni je krav víc.

Večer děláme asi čtyřkilometrovou procházku (počítáno oběma směry) mírně kamenitou širokou cestou s nádherným výhledem na (kopcovité, ne skalnaté) hory, louky, lesy a se spoustou zajímavých rostlin a sem tam i izolovaně stojících nově postavených domů. Rostou tady například přesličky, pupava bezlodyžná, oba mně známé druhy třezalky, kakost, kopřivy, pěkné velké bodláky, poměrně velká máta, hodně velké pampelišky (neobvykle velké a zdravé listy) atd. Na cestě se vyskytovaly koňské exkrementy, rovněž velmi zajímavé :).

Další den jsme víc odpočívali a chodili po nejbližším okolí penzionu. Potkali jsme pána, který zrovna odvazoval koně z vlastní louky-pastviny a vybízel nás, ať si koníka pohladíme. Uměl jenom rumunsky a domluvili jsme se jenom trochu. Koníka jménem Murc (Murk) jsme si pohladili a pán neustále vybízel chlapce, ať si ho nejen pohladí, ale že je vysadí nahoru na hřbet (bez sedla) a sveze. Kluci to ale odmítali a nakonec pochopil a zeptal se: "Nu curaj?" (Nu kuraž, tj. není odvaha?) a já na to "Nu kuraž". I tak přemlouval dál, ukazoval, že můžou vylézt po jeho ruce a že koník je naprosto hodný, strčil mu ruku po pusy mezi zuby a chytil ho za jazyk, aby bylo vidět, že mu vůbec nic neudělá, ale chlapci si raději fotili. Zeptal jsem se ho, kolik je Murkovi let a myslel jsem, že takto malý kůň má tak pět, ale byl starší: treišpe čili treisprezece, třináct. Vypadal hodně zdravě, zdravá horská zelená strava dělá svoje.

Odjezd na sever, tak trochu mezi Římany

Ráno jedeme stále na sever horami Apuseni až na jejich konec a potom dál na sever až do Zalău. Tam je římská pevnost v provincii Dacia nazvané podle zdejšího kmene Dáků. Římanům se před 2000 lety podařilo zdejším Dákům (a později se přimíchavším Slovanům) vnutit svoji latinu, takže rumunština je takové směs upravené latiny (většina slovní zásoby) se zbytky dáčtiny a příměsí slovanštiny. Proto je docela rozumět pro ty, kdo rozumějí italsky, španělsky, francouzsky či latinsky, víc ale psané rumunštině než mluvené. A slova pocházející od starých Dáků jsou samozřejmě oříškem. Sem tam (i když docela nezřídka) se objeví i slovanské slovo, což je docela kouzelné. Hádejte, co je potcoavă? Podkova. Tu jsme dnes našli na silnici, což nutně musí znamenat, že budeme mít štěstí. Našla ji Blanka, zastavil jsem v serpentině uprostřed hor a ona pro ni doběhla. Máme suvenýr. Ale ještě předtím se nám na úzké silnici v horách Apuseni, když jsme opouštěli třídenní bydliště, stala trochu nepříjemná věc. Proti nám jel kamion a protože bylo obtížné si vyhnout, musel jsem sjet trochu ze silnice do hlubšího žlabu, kamion odjel a spodek auta při výjezdu trochu hlasitě drhnul o roh silnice. Předtím zastavilo protijedoucí auto se starostí, jestli potřebujeme pomoc, opravdu jsou tu hodní lidé, zajímající se o osudy jiných. Ne všichni samozřejmě, ale asi větší podíl lidí než je obvyklé u nás. Po krátké poradě s osazenstvem tohoto druhého auta, kdy jsme naznali, že nám pravděpodobně nic nezbývá než to zkusit a vyjet, jsme vyjeli. Drhlo to o spodek, ale po prohlídce vypadá v pořádku a pak už to jelo dál v pohodě a bez problémů. Najedli jsme se na severu hor Apuseni u přehrady Beliș-Fântânele, když jsme se konečně proklikatili nekonečnými serpentinami. Poté už to šlo rychleji až k původně dáckému a později římskému vykopávkovému městu Porolissum v obci Moigrad-Porolissum. Moigrad je zase název slovanského původu.

Porolissum bylo velké důležité římské město na severu Římské říše a stojí za návštěvu. Kopec jsme vyjeli, zaparkovali, zaplatili v přepočtu asi stokorunu a mohli si procházet zbytky starořímských vykopávek z provincie Dacia. Brána pevnosti byla dobudovaná do původní podoby (pravděpodobně původní), ale i před ní byly ješty zbytky sloupů a budov. Např. zajímavé sousedství: chrám vedle taverny. Brána navazovala na vysokou zeď, asi taky z části rekonstruovanou. Starořímské cesta uvnitř vnitřního města trochu podobná pompejským cestám a chodníkům. Většina budov byly jen zbytky zdí, na konci cesty měl být amfiteátr, který měl pojmout až 5500 diváků, jak nám řekl pán, který prodával vstupenky. Amfiteátr byl poněkud daleko, ale až k němu jsme nedošli, protože začalo pořádně pršet.

Cesta pak vedla na sever až do Zalău a hned za město do Crișeni (ubytování v penzionu Pensiunea Colina). Velmi prostorné, nadstandardně dobrý personál (nejlepší ze všech ubytování) - dvě komunikativní a moc milé paní. A taky moc dobré jídlo. Pocit jako bychom byli u vlastní rodiny. Ta mladší uměla docela dobře anglicky, s druhou se podařilo popovídat si i v rumunštině. Takže moc doporučujeme každému, kdo se ocitne v okolí Zalău - ať už na ubytování nebo na jídlo je to právě tady nejlepší. Ráno v půl sedmé jsem rozmhouřil nějaké to oko a koukl přes okno, kde několik pastýřů a psů vyhánělo krávy na kopec na pastvu. Moc zajímavá scenérie, jenže se chtělo ještě spát, tak se spalo.

Paní nám doporučily návštěvu botanické zahrady v nedalekém Jibou (Žibou), kam jsme se vypravili následující den. Obrovská botanická zahrada s pavilony subtropických rostlin, venku různé druhy růží, několik zahrad v japonském stylu okolo malého zámečku. Na zpáteční cestě jsme poobědvali zase u dvou symaptických paní v Pensiunea Colina a pokračovali na sever postupně až k maďarským hranicím.

Kolébka rodu Báthory - Báthori

Na hranicích z Rumunska do Maďarska, kde se kontroluje, jsme čekali asi dvacet minut. Byly tam dvě stejně dlouhé fronty, jedna "Pro občany EU" a druhá pro "Všechny pasy". Vybrali jsme si frontu asi pěti aut "Pro občany EU", ale kupodivu se hýbala jen fronta pro "Všechny pasy". Včas jsme přejeli do ní a dobře jsme udělali, protože naše původní eurofronta se vůbec nehýbala ani potom. Ukázali jsme pasy a byli jsme zase v Maďarsku. Dojezd do města Nyírbátor (Ňírbátor) byl už docela rychlý, ubytovali jsme se v objednaném wellness hotelu v komfortním apartmánu. Ten měl jen jednu nevýhodu, a sice nutnost jeho opuštění v 10.00 hodin ráno. V ceně byla i snídaně. Večer jsme si udělali procházku k rodnému zámečku Erzsébet Báthory čili Alžběty Báthoryové. Bydlela tady jen krátce po narození, pak se odstěhovali na jiné rodinné sídlo v Ecsedu, než se provdala do Čachtic.

Druhý den jsme prošli Muzeum Istvána Báthoriho (Alžbětin praděda), který (jestli se nepletu) nechal postavit impozantní gotický chrám ve městě a možná i samotný zámeček či tvrz. Jiný István (Štěpán) Báthori byl zase králem polsko-litevským, možná Alžbětin bratranec nebo tak něco (třeba to ještě upřesním).

Ještě se nám stala taková zvláštní příhoda. Potřebovali jsme sehnat nějakou drobnost a protože ji teoreticky mohli mít i v tabáku, vešli jsme do obchodu Dohánybolt (Tabák). Prodavačka na nás křikla ne zrovna příjemným hlasem nějakou větu, kde jsem vyrozuměl z mé nedokonalé znalosti maďarštiny slova "děti... ne.... osmnáct ...". Věc, kterou jsme hledali, tam - jak se zdálo, stejně neměli, tak jsme se otočili a odešli pryč, když jsme takto vyhazováni z obchodu kvůli tomu, že děti nemají 18 let. Hned mne napadlo, že není možné, aby v normálním obchodě někoho vyhazovali, chtějí přece vydělat, a že tedy v tom bude mít prsty nějaká podivná státní regulace. Podíval jsem se pak v restauraci na to, jaká regulace to je. A opravdu: maďarský zákon zakazuje, aby při přítomnosti dětí v obchodu s tabákem v tomto obchodě prodavač cokoliv prodal komukoliv, dokud děti obchod neopustí. Na internetu zmiňovali i takovou podivnost, že jeden 18letý mladík koupil přesně v den svých narozenin nebo kousek předtím obchod s tabákem, takže den před 18 narozeninami do obchodu nemohl, aby nekazil kšefty, zatímco následující den stál za pultem a cigarety přímo sám prodával. Děti jsou takto "chráněné", aby náhodou nespatřily někoho, jak si kupuje cigarety, ale už je nikdo nechrání, aby neviděly kouřit své oblíbené hrdiny v televizi nebo rodiče doma. Čili naprosto absurdní zákon, jakých jsou na světě tisíce.

Posunuli jsme se autem na druhou stranu města k zámečku, kde jsme se nejdřív naobědvali (v suterénu zámku-tvrze je restaurace Báthory Várkastély Étterem), koupili vstupenky a prošli si místní Panoptikum figurín rodu Báthori/Báthory i několika dalších, mj. tam byla i Alžběta koupající se ve vaně plné krvi. Což je ale nejspíš nepodložená spekulace, protože když jsme byli před měsícem v Čachticích, získali jsme dojem, že s těmi obviněními možná na ni někdo ušil boudu kvůli majetku a vlivu (byla s manželem Ferencem Nádasdym bohatší než král). Viděli jsme rodokmen Báthoryů na obrovském stromu, který začínal už ve 13. století. Hodně jsme fotili, ale pro vložení některých fotografií sem do textu možná bude a možná nebude nalezen čas, což se teprve uvidí. Je třeba hlavně doupravit už vlastně dopsanou moji genealogickou knihu Kdo jsme a odkud přicházíme. Netušené souvislosti hledání předků (doplněno: vyšla v 12/2016). A taky zase pracovat - překládat, protože dovolená končí.

Z Nyírbátoru vedla další cesta do města Tiszaújváros (Tiské Nové Město, ubytování - byt v rodinném domě). Před dojezdem do čtvrti Kertváros (Zahradní město, opravdu pěkná tichá část moderních rodinných domků v zahradách) jsme se zastavili v Archeoparku v Polgáru. Ten nebyl úplně špatný, ale nebyl ani tak dobrý jako ten první u Szegedu (Ópusztaszér). Nějaké jurty s ukázkami života nomádů, staré chalupy a Nomád Csárda (Nomádská čárda). Návštěvnost tam nebyla velká (my a ještě jedna rodina, která tam spíš jedla než prohlížela jurty). Vypadalo to, že původní plány byly zřejmě velké, ale pak to nějak upadlo.

Bátú chán, bitva u Mohi a nádherné Košice

Po odjezdu z Tiszaújvárose směřovaly naše automobilové kroky (jestli se to tak dá s nadsázkou napsat) pořád na sever okolo Miskolce. Jedna půlhodinová zastávka byla ještě v Muhi (dříve Mohi), kde je velký památník bitvy Maďarů (s pomocí templářských rytířů) s Mongoly v roce 1241. Ta měla za následek v podstatě vybití jak většiny maďarského vojska a pomáhajících templářů, tak nakonec i čtvrtiny obyvatelstva. Zejména na východ od Dunaje to bylo ještě víc. Památník je navršená velká mohyla (možná s padlými uvnitř) a symbolické velké kříže s různými sklony nahoře na mohyle, cesta nahoru dokola a vchod dovnitř mohyly. Šlo o hodně významnou bitvu pro dějiny Maďarska a možná i celého okolí střední Evropy.

Mongolští nájezdníci Bátú chána (Čingischánova vnuka) tam řádili po bitvě u Legnice v Polsku a po potrápení Moravy (Olomouc, vyplenění Rajhradu u Brna). Maďarsko utrpělo z celé střední Evropy největší škody z invaze Mongolů. Byli tam celý rok od března 1241 (tj. od doby bitvy u Mohi) až do března 1242. Potom se stáhli zase na východ a země se začala pomalu vzpamatovávat.

Potom už naše cesta vedla na sever s obědovou přestávkou ještě v Maďarsku a s dojezdem do bytu v centru Košic. Tady jsme si prošli nádherné centrum, prohlédli si gotický chrám sv. Alžbety a vedle stojící věž z 15. století, krásnou hudební fontánu v parku, a najedli jsme se v příjemném Mediterranean Restaurantu.V neděli pokračujeme většinou po dálnicích až ke Spišskému hradu, kde je plánovaná přestávka a potom až k městu Ružomberok. Tím se cesta pomalu "začíná končit", jedeme už jen pořád na západ a na západ, až se dříve nebo později octneme doma. Spišský hrad jsme viděli z dáli, protože jednak tam nahoře bylo vidět opravdu hodně aut a návštěvníků a když jsme se pokusili najíst na Salaši, byla plná, špatně se parkovalo a potom se nedalo vůbec najít volný stůl. Naštěstí dole v městečku Spišské Podhradie otevřel před dvěma týdny jeden místní pán návrátivší se z Německa výbornou restauraci tak trochu na kebab a pizzu, ale nabízející výrazně víc. Jmenuje se PizzaDoner (z tureckého Döner Kebab). Dostali jsme ochutnat trochu kebabu vozeného z Německa asi přímo od Turků, ale zvolili jsme Řecký salát (já), Pirohy s bryndzou a se slaninou (Blanka) a klobásy (děti). Všechno bylo výborné, pán velmi ochotný. Říkal, že to dělá jako koníčka, a že doufá, že je to vidět. Bylo to vidět, dokonalý zájem o spokojenost hostů, řekl bych, že až se tam dostaneme příště, bude tam neustále plno. Ukázal nám své africké ježky, kteří mají ostny zbarvené doběla, jsou malinkatí a pěkní.

Tam, kde zatkli Jánošíka

Pokračovali jsme po skvělých slovenských dálnicích až do Ružomberka a potom trošku do kopců do vsi Valaská Dubová, kde bydlíme v Penzionu Jánošíkova krčma. Název není jen náhodný (což jsem při objednávání nevěděl). Na budově je nápis: "V tomto hostinci chytili v roku 1713 Jurka Jánošíka, ktorého zradila stará bachorka so svojou dcérou Žofou za 200 dukátov."

Další den pokračuje cesta za západ, jihozápad a západ, se zastávkou v rodné obci Jánošíka Terchová. Tam známe z minulých cest dobrou restauraci Zbojník, kterou využíváme na oběd. V Žilině se naloďujeme na dálnici až do Trenčína a potom západním směrem přes Drietomu na hranice Slovenska a Česka. Za Drietomou je ale kolona aut a tak jen popojíždíme a přemýšlíme, jestli snad nezačali zase kontrolovat namátkově třeba kamiony, jestli nepřevážejí ilegální cestující z dalekých zemí, nebo jestli se stalo něco jiného. Později přemýšlíme, jestli neobrátit a neprojet do ČR přes menší hraniční přechod víc na jih, který vede do Březové, ale nakonec se k objezdu neodhodláváme a trpělivě popojíždíme s tím, že už to snad musí skončit. Asi za půl hodiny se dozvídáme, že čekání je hodinové a že je to snad v souvislosti s nějakou nehodou. Na hranicích vidíme, že kontrolami to není (nejsou žádné) a za hranicemi na Moravě jsou silničáři, svedená doprava do jednoho pruhu, takže nehodou to asi nebylo. Proč se v ČR opravují silnice zrovna v době, kdy je největší provoz? To je jedna ze záhad veřejného sektoru ekonomiky fungujícího zčásti v závislosti na dotačních stimulech místo na logickém rozhodování podle provozu a podle období a denních dob, které jsou k opravám nejvhodnější. Dojíždíme do Uherského Brodu, kde máme poslední spací zastávku v penzionu Polyfunkční dům Pasát, který - jak to trefně popsal jeden hodnotitel na booking.com, nabízí luxus nového hotelu za cenu penzionu. Opravdu klobouk dolů.

V úterý 16. srpna jsme zbylou vzdálenost urazili za necelé dvě hodiny, takže kolem poledne jsme byli doma. Tím cesta končí.

KAREL MACHALA, 31. 7. - 16. 8. 2016

Page updated

Google Sites

Report abuse