Okruh Tuniskem

Okruh Tuniskem:

Mezi Kartágem a Saharou

10/1996, ujeto přes 2000 km po Tunisku autem.

Trasa: Praha - letiště Praha (PRG) - letiště Monastir (MIR) - Hammamet (sp) - Kairouan - Gafsa - Tozeur (sp 2 d, + Chebika - Tamerza - Mides) - Nefta - Tozeur - Chott-el-Jerid - Kebili - Douz (sp) - Matmata - Djerba (sp 2d, Houmt Souk, Guellala) - Gabès - Sfax (sp) - El-Jem - Sousse - Port-el-Kantaoui - Hammamet (sp) - Tunis - Carthage (Kartágo) - Sidi Bou Said - Port-el-Kantaoui - Hammamet (sp) - letiště Monastir (MIR) - letiště Praha (PRG) - Praha

Další cestopisy * Odkazy - cestování * Moje knihy * Překladatelské služby * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Starší články v médiích * O mně * Kontakt

V roce 1996 jsem cestoval po dlouhé době zase jednou - pro mne zcela netradičně - nespontánně, tedy s cestovní kanceláří. Kousek od mého tehdejšího bytu v Praze Nuslích na ulici Maroldova jsem potkával malou cestovní kancelář patřící jednomu Tunisanovi. V jejich výloze plné exotických destinací mne upoutalo toto: Okružní zájezd po Tunisku. Balík exotiky, arabské kuchyně a hudby, oáz, Kartága, římských památek, súků v medínách (tradiční tržiště starobylých měst), milých a usměvavých Tunisanů a Tunisanek, opravdu pěkných hotelů, moře i dokonalého počasí a tisíců různorodých podnětů k odpočinku a poznání. Proč ne?

Říká se, že nejlepší potraviny seženete u farmářů, jazyk se nejlépe naučíte od rodilého mluvčího. Takže okružní cestu do Tuniska nejlépe koupíte u Tunisana? Tak mi to připadalo, tak jsem učinil. A dobře jsem učinil. Obvyklé spontánní dobrodružno, kde hlava ráno netuší, kde večer bude složena, zaparkována, či třeba uvězněna, nemusí být vždy. Někdy je dobré nechat se na cestách hýčkat a nestarat se o nic. Pro mne to většinou neplatí, ale tady to tak bylo. Mělo to tak být, chtělo to tak být.

Prodloužení léta

V říjnu už bývá v Česku podzim, a tak proč si neprodloužit léto cestou do Afriky? Poznat jinou zemi, jinou kulturu, pocvičit se v arabštině, třeba takto: Nahnu sijáh min al Džumhúríja al Tšíkíja, wa antum? My jsme turisté z České republiky, a vy? --- No, my jsme pouštní lupiči a pokud pro nás neobrátíte naruby veškeré kapsy, batohy a peněženky, ještě dnes se potkáte s Alláhem, případně šajtánem, inša'lláh (dá-li Bůh).

Ne ne, to se nestalo, to jsem si jen popustil uzdu fantazie. Ve skutečnosti byla návštěva Tuniska naprosto pohodová - zajímavá - exotická - nezapomentelná - pestrá a ani zde nebylo o neobvyklé zážitky nouze. Kriminalita se tam v té době zdála být dokonce nižší než u nás, ovšem i policejní přítomnost vyšší. Snad proto, aby nebyla narušena pověst ráje turistů v dobách druhého autoritativního prezidenta země jménem Zín El Abidín Bin Alí. Kterýžto o 17 let později dlí v exilu v Saúdské Arábii a domů se vrátit nemůže, nechce-li nastoupit do vězení na doživotí za krvavé potlačení demonstrací.

Pojďme zpět k cestě. V říjnu 1996 jsem se rozhodl změnit vzduch. Evropský za africký. Cestovní kancelář získala ode mne něco přes 30 000 Kč v tehdejší kupní síle, což zahrnovalo kromě zpáteční letenky ubytování v krásných hotelech se snídaněmi, obědy i večeřemi, a navíc přepravu po tuniském okruhu autobusem. Autobus nebyl, bylo terénní auto se třemi řadami sedadel - protože na autobus jaksi nebyl dostatek pasažérů. Na pražském letišti v Ruzyni jsme se sešli všeho všudy tři účastníci zájezdu. Já, pan lékárník ze Starého města pražského a jeho dcera Linda. Dopředu jsme se neznali, takže to byla pro mne opět víceméně samostatná jízda, i když se společností z vlastní země.

Z letiště do Hammametu

Letadlo z Prahy vzlétlo, potulovalo se tři hodiny ve výšce jedenácti kilometrů, přeletělo Itálii i Středozemní moře a přistálo na letišti Monastir. Byl večer, když jsme se dostavili do vestibulu letiště, kde se nás ujala průvodkyně Haifa a řidič Núreddín. Núreddín znamaná arabsky Světlo víry, jinak celkem obvyklé jméno. Haifa znamená "Stín" a ten je považován v arabském prostředí za krásný a tajemný, proto je vnímán jako krásné arabské ženské jméno. Sympatická drobná mladá dáma hovořila - kromě rodné arabštiny v tuniské i spisovné variantě - výborně anglicky i francouzsky. A tak jsme s řidičem a Haifou nasedli do terénního automobilu a rychle se po silnicích a dálnicích (110 km) přibližovali k pětihvězdičkovému hotelu Dar Hayet (Dár Haját - Dům života) ve městě Hammamet, což znamená prostě Lázně, Koupele.

Haifa nás po několika dnes seznámila s legrační hrátkou se jménem města, jakou Hammamet častují tamní mladí. Místo Hammám s koncovkou množného čísla -át ve spisovné arabštině čili -et v místním dialektu, dělí si mládež z legrace název na dvě poloviny: "Hama - met". Hama jako zdrobnělina pro první jméno Muhammad. A "met" jako "mrtvý". Čímž chtějí vyjádřit, že je to tam pro ně "mrtvé", po našem by se nejspíš řeklo "tady zdechl pes". To platí pro lidi zvyklé na bujaré oslavy nebo podobné kolektivní vzlety, jinak je tato přezdívka k pěknému Hammametu poněkud nespravedlivá.

Posvátný Kajruán a přeslazený čaj

Hotel měl vzadu východ k moři a vlastní soukromou pláž, pět hvězdiček, dobrou stravu a byl postaven v tradičním arabském stylu, takže exotika par excellence připomínající pohádky Tisíce a jedné noci. Haifa nás předala průvodci, který uměl perfektně česky, protože studoval v Praze. Starší mírně korpulentní Tunisan nasedl s námi do našeho auta značky Mitsubishi nebo Toyota a z Hammametu jsme si to zamířili 107 km směrem na jihozápad do Kairouanu (Kajruánu). Název původně z perštiny znamená něco jako Vojenský tábor.

Je to jedno z nejposvátnějších poutních míst muslimů (třetí nejvýznamnější po městech Mekka a Medína), založené už v roce 670 a zařazené na seznam Světového dědictví UNESCO. Vystoupali jsme na vyhlídku mešity Uqba a prošli se po ulicích starého města, kde prodávali přeslazený mátový čaj, který lékárník s dcerou vyzkoušeli. Zdá se, že konzumace velkého množství cukru v čaji se docela dost odrážela na stavu zubů některých tamních starších lidí. Což potvrzuje výzkumy dr. Westona Price, nejvýznamnějšího zubaře všech dob, zvaného bez přehánění Darwinem výživy. Tyto výzkumy jsem tehdy ještě neznal, ale naštěstí pár let poté poznal - blíže viz moje kniha Géniové na prahu nové medicíny (úryvek z kapitoly o něm nazvané Zuby jako důkaz vyšel koncem roku 2013 na serveru celostnimedicina.cz).

Po prohlídce Kairouanu jsme nasedli do auta a jeli 200 km směr Gafsa, kde byla asi půlhodinová neplánovaná zastávka na protažení kostí a svalů. Přestávky tzv. čurací u obřích kaktusů či olivovníkových plantáží na kraji silnice jsme dělali samozřejmě i mimo města, bylo-li to potřeba. V Gafse (kde se zahraniční turisté běžně nevyskytují) jsem zašel do jednopodlažního nepotravinového obchodního střediska, poprvé v životě v Africe, tedy se zvědavostí. Bylo překvapivě dobře zásobené, snad i lépe než u nás. Bylo tam mj. různé papírenské zboží, domácí potřeby a podobně. Koupil jsem nějaké pohlednice za tuniské dináry, které jsem si vyměnil pravděpodobně ještě v Hammametu z dolarů nebo německých marek. 1 dinár odpovídal asi 30 korunám, podobně jako tehdy jeden dolar.

Park Tisíce a jedné noci

Potom jsme ujeli zbylých 90 km do Tozeuru, který už není daleko od hranic Alžírska. V Tozeuru jsme se ubytovali v hotelu a vydali se do muzea Dar Cherait a na prohlídku parku Tisíce a jedné noci. Škoda, že moje děti ještě nebyly na světě, protože park byl velmi působivý - nejen pro děti. Chodili po něm starodávně oblečené barevně oděné postavičky se zakřivenými šavlemi a turbany, nechyběla ani jeskyně plná pokladů s Alí Babou a 40 loupežníky, Aladin se svojí lampou, Sindibádova loď a další zajímavosti. Vstupné 10 dinárů na osobu, tj. asi 300 tehdejších Kč. Návštěva určitě stojí za to i bez dětí, natožpak s dětmi.

Město samotné bylo zajímavé tím, že jsme tam potkávali kromě Arabů a někdy i šedomodrookých Berberů také černošské obyvatele. Nejen Evropané mají neslavné okamžiky historie, v nichž se vyskytovaly obchody s otroky z centrální oblasti Afriky. Dodnes prý z těchto dob panuje určité napětí mezi méně vzdělanými lidmi z obou etnik této části Tuniska.

Následující ráno jsme si zaplatili fakultativní zájezd do hor a oáz u alžírských hranic. Oáza Chebika (Šebíka) uprostřed skalisk, mezi nimiž zurčel potůček a díky vodě se v ní vyskytovaly i datlové palmy a obyvatelé, kteří snad nikdy neodkládali humor a úsměv. Gazella, gazella, říkal jeden tamní obyvatel svoji exotickou lichotku Lindě. Krásné počasí, pohádková oáza.

Potom jsme pokračovali dál do Tamerzy s vodopádem a těsně k alžírským hranicích do oázy Mides, kde zůstal všeho všudy jeden domek uplácaný z hlíny (další mohly být opodál, ale neviděli jsme je). Za těmito skalami už je Alžírsko, řekl nám průvodce.

Fata morgána na obzoru

Po návratu do Tozeuru, kde jsme přespali i podruhé, se jelo nejdřív do Nefty na západ a potom zpět a dál na jih, směr Sahara. Mezi Tozeurem a Kebili vede většina silnice něčím, co na mapě vypadá jako obrovské solné jezero Chott-el-Jerid (Šatt al džaríd, v tuniském dialektu arabštiny Šot el Žeríd). Má 7000 km čtverečních a v létě zcela vysychá. Často je na něm možné pozorovat jev zvaný fata morgána. V době, kdy jsme jím projížděli (říjen 1996) bylo vyschlé. Nikde žádný strom, venku docela horko. Průvodce se k nám obrátil a říká: Vidíte tam vpřed před námi tu vodní plochu? - Ano, vidíme, co to je? Nějaké další jezero? - Ne, to je fata morgána. Ve skutečnosti to, co tam vidíme, neexistuje, není to tam. Uvidíte, až tam přijedeme, že ta voda zmizí.

A tak jsem zažil svou první (a zatím poslední) fatu morgánu. Přelud. Mezitím se děly určité věci uvnitř mých vnitřností, ale zatím jsem to přičítal horku. Když jsme projeli Kebili a dorazili do přísaharského městečka Douz (Dúz), byl jsem rád, že vystupujeme z auta na čerstvý vzduch. Přičítal jsem to dlouhé jízdě a horku, ale nebylo tomu tak. Kdyby šlo o Egypt, řekl bych, že na mne lezla "faraonova pomsta". V Tunisku nebyli faraoni, takže řekněme "sultánova pomsta". Sultána kdysi měli.

Ubytovali jsme se v hotelu a šli na shromaždiště velbloudů na kraji Sahary. Starý pan Ahmed se šedivými vousy, majitel tří velbloudů, nás oblékl do hnědého přehozu a vybral od každého 10 dinárů (300 Kč). Důvod: aby se velbloudi nepolekali, protože na hnědé přehozy jsou zvyklí a na jiné barvy ne. Velbloudi leželi připraveni k jízdě.

Cesta do Sahary na velbloudech

Nasedli jsme a bylo třeba se pevně držet, protože velbloudi vstávali nejdřív na dvě a potom na všechny čtyři nohy. Pan Ahmed šel před námi a držel všechny tři velbloudy za uzdu. Byl to jediný člověk v celém Tunisku ze všech, které jsme potkali a měli příležitost s nimi mluvit, který neuměl ani slovo francouzsky, anglicky, německy ani jinak. Měl jsem tedy poprvé příležitost vyzkoušet svoji polozapomenutou arabštinu. Napadlo mne, že se zeptám na jména velbloudů a tak nahlas povídám: Kaifa ismuhá? (Jaké je jeho jméno? - je to ve spisové arabštině jako vystřižené z Koránu, nikoliv v tuniském dialektu arabštiny) a ukázal jsem na svého velblouda - na svůj dopravní prostředek. Pan Ahmed se otočil a říká: Ali. Měl jsem radost, že mi rozumí a tak jsem pokračoval v konverzaci: Wa kaifa ismuhá? (A jaké je jeho jméno?). Mabrúk. A pak mi řekl ještě jméno třetího, ale to jsem už zapomněl.

Dojeli jsme k jednomu kopci písku, velbloudi byli zastaveni a sedli si. My jsme slezli a vyškrábali se nahoru na pískový kopec. Byli jsme asi kilometr uvnitř Sahary. V dálce zapadalo slunce a na sever od nás se ukazovaly kontury města Dúz. Vyfotili jsme se s Ahmedem i velbloudy a já jsem pokračoval v arabské konverzaci. Ukázal jsem na jihovýchod a říkám: Hunáka Líbíja? (Tam je Libye?) a Ahmed kývl hlavou: Hunáka Líbíja. Šeřilo se, byl čas k návratu. Nasedli jsme na své velbloudy, ti se zvedli a houpavým krokem nás dopravili zpátky na seřadiště. Myslel jsem si ještě pořád, že houpání nějak nesvědčí mému žaludku, ale brzy jsem měl zjistit, že jde o "sultánovu pomstu". Po sesednutí a rozloučení s panem Ahmedem (Ma'as-saláma - Na shledanou) jsme odešli do hotelu, kde mi začalo být jasné, že gastro-trakt se bouří kvůli nezvaným hostům uvnitř.

Sultánova pomsta a cesta do Matmaty

Řekl jsem panu lékárníkovi, že jsem asi chytil nějakou žaludečně střevní potvůrku. A protože to byl lékárník, měl s sebou Imodium, ale taky skotskou whisky. "Přijďte k nám na pokoj, dám vám nejdřv raději tu whisky, ať to vypálíte." Odložil jsem si věci, navštívil je na pokoji a kopl do sebe jednu whisky. Potom jsem se vrátil na pokoj a protože už byla doba večeře, šel jsem po schodech dolů. V tu chvíli se vnitřnosti začaly bouřit víc a víc a pod schody jsem musel navštívit toalety - mimochodem v hotelech vždy superčisté a dokonale hygienické. Drahá whisky se ve mně neohřála, chtěla si prohlédnout tuniské záchody zevnitř a taky to udělala. Putovala ven a vzala s sebou pár mikrobů.

Když se mi ulevilo, došel jsem na večeři a po chvíli přemýšlení, jestli vůbec jíst, jsem si naložil z předestřených švédských stolů raději jen nějaký suchý kuskus a trochu zeleniny v množství menším než malém. Pozdě večer mi bylo líp a vyšel jsem si na Saharu nabrat suvenýr - trochu pravého saharského písku. Na silnici kousek od prázdného velbloudího seřadiště postávala skupinka asi pěti Tunisanů, usmáli se a přátelsky si mne zavolali k sobě. Zeptali se mě, odkud jsem a jestli jdu na procházku. Vysvětlil jsem jim, že jdu na kraj Sahary pro písek jako suvenýr. Pak jsem se ještě zeptal, jestli se nemůže stát, že šlápnu někde ve tmě na škorpióna. Ne, ti se lidí bojí, takže jsou od města docela daleko, zněla uklidňující odpověď. Písek jsem tedy nabral a vrátil se do hotelu.

Návštěva v jeskynním bytě

Ráno mi bylo zase o něco lépe. Nasedli jsme do auta a vydali se směrem do staré Matmaty. Matmata je unikátní lokalita. Místní Berbeři zde žijí v jeskyních, což je zejména v horkém létě obrovská výhoda. Jeden jeskynní byt jsme navštívili. Před jeskyní 1+0 o zhruba 50 metrech čtverečních seděla berberská paní a v kamenném mlýnku mlela obilí na mouku. Návštěvy turistů jsou součástí jejich života a výdělku. Prohlédli jsme si byt, v němž byl příjemný chládek, který tam zůstává i v dobách největšího horka venku v červenci a srpnu. Byly v něm postele, obrázky na stěnách, koberce, nějaká skříň a stůl se židlemi. Průvodce nám naznačil, že se Berberům za návštěvu a prohlídku bytu nechává 1 dinár. Hodili jsme tedy tři dináry do připravené misky.

Potom následoval oběd v restauraci, která byla rovněž vyhloubena v jeskyni. Moje sultánova pomsta sice polevovala, ale z přineseného jídla (maso, kuskus, omáčka) jem si zatím troufl jen na kuskus. Poté cesta pokračovala dál na východ okolo města Medenine k ostrovu Džerba (Jerba, Djerba). Na krajích silnic jsme v Tunisku viděli ještě jeden zajímavý jev. Lidi prodávající větve plné čerstvých oranžových datlí. Do té doby jsem si myslel, že datle jsou hnědé, tedy to, co se prodává ve střední Evropě v obchodech. Tyhle byly sytě oranžové a neotrhané z větví, aby datle zůstaly co nejdéle čerstvé.

Trajektem na Džerbu

Před příjezdem k pobřeží někde v městečku Džorf, kde nás měl nalodit trajekt, jsme slyšeli zpívat muezzina z minaretu nebo věže místní mešity: Alá salát, alá salát! Ašhadu an lá iláha illá'lláh. ("Na modlitby, na modlitby! Vyznávám, že není boha kromě Boha."). Pan lékárník řekl našemu průvodci, že jestli chce, můžeme klidně zastavit a může jít do mešity, že na něho počkáme. Ten to ale odmítl s tím, že není třeba, že to nechá na dobu, kdy nebude v práci.

Přejeli jsme na loď a vystoupili z auta. Loď se rozjela, tuniská vlajka na ní se třepotala a v dálce asi 2 km byl vidět ostrov Džerba. Slunce nádherně svítilo, jako ostatně každý den. Na moři trochu foukal vítr, ale byl jsem v tričku s krátkými rukávy. Tunisané měli většinou dlouhé rukávy - košile. Je přece konec října a teplota se přehoupne přes 30 stupňů Celsia jen zřídka...

Za necelou půlhodinu jsme přirazili k přístavišti na ostrově Džerba a vyjeli s autem z lodě na silnici.

Na ostrově jsme se zastavili u majestátní původně španělské pevnosti Borj el Kebir (Fort Espagnol, Borž el Kebír, spisovně arabsky Burdž al Kabír) a ubytovali se někde na východním pobřeží, kde nebylo nic než hotely, hotely a zase hotely. Někde tady jsem přestal cítit sultánovu pomstu - byla tedy krátká a lehká.

Druhý den jsme podnikli výlet do největšího města ostrova Houmt Souk a navštívili tamní súk (trh). Na samotě u městečka Guellala jsme zastavili u místního hrnčíře, který nám předvedl výrobu hliněných nádob na tradičním kruhu. V moři se dalo celkem i koupat, ale místní to nedělali, byla už na jejich zvyklosti zima. Na ostrově jsme viděli dokonce i židovskou synagogu Al Ghriba. Místní Tunisané židovské víry z vesničky Hara Seghira neboli Er-Riadh tady mají svoji modlitebnu už (podle legendy) 2600 let, kdy sem prý přišli po útoku Peršanů na Izraelce. Ta současná synagoga byla postavena koncem 19. století. Někdy v roce 2002 na ni zaútočila Al Káida ("Základna", 21 mrtvých).

Nenákup granátového jablka

Další den jsme Džerbu opustili opět trajektem a dojeli do města Gabès (Kábis). Tam na nás čekal koňský povoz za 10 dinárů na osobu (celkem 30 dinárů, tj. skoro 1000 Kč za svezení asi 2 km na voze s koňmi - dobrý obchod pro vozku!). Opustili jsme auto, nasedli na vůz a "hyjé" (jak to pán koňovi řekl arabsky, nevím), jelo se. Zastávka byla u granátovníkového sadu. Vešli jsme dovnitř po cestičce. Tam nás překvapil mladý Tunisan, který si přivydělával na turistech, i když trochu zvláštním obchodním stylem. Přišel k nám a nabídl každému anglicky jedno granátové jablko. Tehdy mi vůbec nechutnalo a ani jsem neznal jeho sílu jakožto vitamínové bomby (to až později) a tak jsem ho s díky odmítl. On ho ale nechtěl vrátit, že prý je to dar, je zadarmo. Dar se asi neodmítá, tak jsem ho přijal s tím, že ho později někomu dám. Jenže jeho reakce byla: One dinar, please! (Jeden dinár, prosím). Ale já ho nechci koupit a vlastně ho nejím, tak si ho vezmi zpátky. - No, no, take it, it is a gift. (Ne, ne, vezmi si ho, je to dárek.). Když se moje ruka stáhla, řekl ještě jednou, jako by ta předchozí věta nebyla nikdy vyslovena: One dinar, please. Zase jsem granátové jablko vracel, zase to odmítl a pak už to vzdal a odešel. Dostal dva dináry od spolucestujících za dvě granátová jablka - Dobrý obchod. Se mnou: Špatný obchod! Prodejce nic nedostal a kupující nic koupit nechtěl. Granátové jablko jsem po jeho odchodu dal spolucestujícím a byl jsem z toho obchodu-neobchodu trochu rozpačitý. Pak jsme nasedli na vůz a koně nás dovezli zase k našemu autu.

Cesta pokračovala na sever do města Sfax (Safákis). Po večeři v hotelu jsem se vydal sám na procházku do centra starého města a zase zpátky, všechny obchody už byly zavřené, ale bylo zajímavé vidět utichající život ve staré medíně, která se připravovala na spaní. Ráno jsme si centrum prošli společně a viděli jsme tam i jednu zcela zahalenou ženu (kromě očí), což bylo tehdy v Tunisku zejména ve městech vzácností (a zřejmě je tomu tak i dnes). Potom jsme pokračovali do městečka El Jem (El Džem, El Žem, Al Džam - podle toho, kterou arabštinou název čtete - poslední verze je klasická arabština, kterou tady ale mluví jen muezzíni a to jen když zpívají verše z Koránu). Tady se nachází třetí největší koloseum římské doby - známý amfiteátr z dob nadvlády Římanů, postavený asi kolem roku 230 n. l. v místech bývalé punské (kartaginské) osady. Dnes je to nejzachovalejší koloseum římské doby na světě. Pro milovníky historie zážitek s velkým Z. Je i na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Moje cena je 1 velbloud?

Cesta pokračovala do města Sousse (arabsky psáno Súsa). Tady jsme si prohlédli staré město (medínu) se súkem (trhem) a byli spletitými uličkami zavedeni do výrobny koberců. V ní pracovaly výhradně svobodné Tunisanky. Jakmile se vdají, přestávají pracovat a věnují se domácnosti - anebo minimálně v té době to platilo. Majitel výrobny koberců si s námi povídal a žertovně smlouval s panem lékárníkem o Lindu. Nabízel mu po starodávnu za dívku stádo velbloudů. Na to lékárník odtušil, že dceru nedá, ale že by prodal třeba mne. Majitel výrobny koberců řekl, že tedy ano, ale že za mne by dal jednoho velblouda. Tak jsme se všichni zasmáli a pokračovali v prohlídce starého města.

Mimochodem, cena 1 velblouda se prý pohybuje od 1000 USD u velbloudů na maso po 500 000 USD za ty nejlepší závodní. Uvádím pro pořádek, aby se vědělo, kolik jsem tehdy stál na trhu. (Myslím, že by se ještě dalo smlouvat, kdyby pán zjistil, jaký poklad představuji.) Bylo to poprvé a zatím naposled, kdy za mne někdo nabízel nějakou sumu v tvrdé nepapírové měně - ve velbloudech.

V jednom okénku obchodu s turistickými věcičkami mne zaujal kobereček s arabským nápisem Bismi'llahi rahmani rahím - Ve jménu Boha milosrdného a slitovného. Vyvedeno v kaligrafickém písmu, které se hezky překrývalo. Kobereček jsem koupil, načež jsem byl prodejcem upozorněn, že musí na zeď, ne na zem - aby se po něm nešlapalo. Pro Araby je položení nohy na cokoliv potupením, proto se toto gesto nemá provádět koberečku s posvátným muslimským rčením, které denně opakují náboženští představitelé, politici i mnohé arabsky mluvící rozhlasové stanice na začátku vysílání.

V přístavu Port El-Kantaoui jsme kromě prohlídky a konzumace jídla nasedli na motorový člun a nechali se zavézt daleko od břehu do moře a zase zpátky. Spali jsme zase ve stejném hotelu Dár Haját (Dar Hayet) v Hammametu, ve kterém jsme spali první den.

Túnis, Kartágo a budoucí revoluce

Další den vedla cesta na sever do hlavního města Tunis (Túnis), podle něhož se jmenuje celá země. Tam jsme viděli hlavní nákupní třídu a staré arabské město, které se od sebe architektonicky lišily tak, jako kdyby mezi nimi stále bylo několik set let časového rozdílu. Následovala cesta do nedalekého Kartága, které je kousek pod prezidentským palácem. Průvodce nás upozornil, že v žádném případě nesmíme prezidentský palác fotit, protože Zín Al Abidín Bin Alí by se mohl hodně zlobit i na cizince a minimálně bychom mohli přijít o fotoaparáty. Procházeli jsme stezkou pod palácem okolo pepřovníků a pod námi se rozprostírala zátoka, ve které také sídlí mj. české velvyslanectví. V bráně vedoucí k vykopávkám Kartága stál jeden Tunisan s dravými ptáky. Nabízel možnost nechat se vyfotit s ptákem (asi sokolem) na ruce za 1 dinár, což jsem využil. Poté jsme si prošli rozlehlé vykopávky Kartága.

Kousek od Kartága, stále ještě jako část hlavního města, se nachází klidná turistická, umělce přitahující malebná čtvrť Sidi Bou Said. Donedávna jsem si o ní myslel, že tuniská revoluce v době arabského jara začala právě tam, ale bylo to ve městě s podobným názvem Sidi Bouzid v centrálním Tunisku. Tam se v prosinci 2010 upálil Mohamed Bouazizi, prodavač ovoce a zeleniny na protest proti tomu, že mu úřednice města zabavila stánek s ovocem a zeleninou jen proto, že "neměl povolení" k prodeji. Upálil se tedy de facto za svobodný trh proti rozlezlému a všeregulujícímu státu, kde bez povolení politiků není možná žádná aktivita a jehož důsledkem byla mj. vysoká nezaměstnanost v Tunisku. Mohamed Bouazizi zemřel po 18 dnech po upálení a spustil tak masové protesty, které vedly k tzv. Jasmínové revoluci a útěku prezidenta Bin Alího ze země (prý s prutem zlata z centrální banky).

V Sidi Bou Said jsem se při vystupování z auta praštil do hlavy a od té doby jsem praštěný. Ale dost legrace: kousek od místa praštění jsme navštívili arabskou kavárnu, kde se mnou navázali hovor dva mladí usměvaví Alžířané. Byli velmi přátelští a zvali mne do Alžírska. Řekl jsem jim upřímně, že bych se tam rád podíval, ale že se bojím bezpečnostní situace a že jsem slyšel o tom, že tam občas dojde k útokům na cizince. Podle nich se to děje spíš v odlehlejších částech a například v hlavním městě a pobřeží je celkem bezpečno. Potom jsme se prošli po uličkách Sidi Bou Said a odjeli zpátky do Hammamet, kde nás průvodce opět předal Haifě.

Nákup vína a cesta zpět

V Hammametu nás čekala poslední noc. Lékárník s dcerou měli koupen ještě týden pobytu v Mahdii a já jsem "zítra" odlétal. A protože jsem chtěl přinést nějaký originální dárek i do redakce, kde jsem pracoval, šel jsem koupit tuniské růžové víno. Na alkohol jsou v této muslimské zemi pouze specializované obchody a ten v Hammametu byl naprosto přecpaný zákazníky - výhradně muži. Postavil jsem se do dlouhé fronty, která měla minimálně dvacet metrů, ale všiml si mne tam jeden mladý Tunisan a velmi přátelsky mi nabídl, že mi víno koupí mimo frontu - protože se zná s majitelem - a taky to udělal. A nic za to nechtěl.

Setkání s mnoha přátelskými lidmi byla poměrně častá, byli jsme oslovováni na ulici a konverzace se rozbíhala tak nějak sama. Pouze při poslední večerní procházce na pláži jsem potkal méně přátelského mladíka na velbloudovi, který se mi snažil vnutit projížďku. Když jsem mu řekl, že jsem na velbloudovi už jel a teď se mi zrovna nechce, zmizel mu z tváře usměv a bylo vidět, že je dost naštvaný. Asi se mu nedařilo, protože neuměl komunikovat tak, jako mnoho tamních lidí.

Celkově to byla velmi příjemná země jak na lidi, tak i na památky, přírodu i kulturu. Ani člověk cestující sám by tam nebyl nikdy sám, pokud by zrovna nechtěl.

Než mne Núreddín odvezl na letiště v Monastiru, vyměnili jsme si s Haifou adresy a nějakou dobu jsme si pak psali - anglicky a občas arabsky. Na letišti jsem už byl sám, následovaly tři hodiny letu zpět. Při vystupování v Praze jsme se na chodbičce skoro srazili s jednou spolužačkou z VŠE na Slovensku. Jak je ten svět malý...

V Česku bylo koncem října už poměrně chladno a tak jsem mohl na slunné dny strávené v Africe v následujících měsících už jenom vzpomínat.

KAREL MACHALA

Články k Tunisku:

Self-immolation survivor looking back at Arab Spring (2016).