První cesta do Vilniusu

Ráno jsem se zeptal recepční, jestli mě vůbec do Litvy pustí (jestli například nedělají Litevci na hranicích nějaké podobné komplikace, jako dělali před pár dny Ukrajinci). Smyšlená úředně potvrzená pozvání sovětského typu jako doplněk pasu však naštěstí Litva po opuštění SSSR zrušila. Paní recepční mi tedy potvrdila, že se tam cestuje úplně normálně jen s pasem. To bylo příjemné zjištění. Přestože ještě před dvěma lety šlo o jeden stát s tím, který jsem navštívil před třemi dny, Litva se vymanila z nesvobody viditelně víc než Ukrajina už v roce 1992. A tak jsem nastoupil do autobusu, ve kterém byli Poláci, Litevci a já. Kousek za hranicemi jsme měli dvacet minut zastávku, bylo tam spontánně vzniklé tržiště. Po cestě jsme potkávali spoustu nově rozestavěných rodinných domků, vypadalo to, že rostly jako houby po dešti, což byl kontrast oproti Ukrajině, kde žádný stavební boom nebyl patrný. Jeli jsme krásnou přírodou, po stranách se pásly černobílé krávy a první větší město, které mělo být podle mé staré mapy "Kapsukas", se jmenovalo už zase Marijampolė. Jak jsem pochopil (a později potvrdil), Kapsukas byl nějaký zakladatel litevské komunistické strany, spolupracovník Lenina a odpůrce samostatnosti Litvy, takže po získání nezávislosti a odpoutání od komunistického režimu Litevci město rychle přejmenovali zpět na jeho původní název. I to byl kontrast vůči Ukrajině, kde zůstala socha Lenina na jednom kyjevském náměstí až do roku 2013.

Vokietija, Lenkija a vlci

Cesta do Vilniusu ze Suwalek je asi 200 km dlouhá a trvala přes 3 hodiny. Ve Vilniusu na autobusovém nádraží jsem se ocitl ve světě pro mne trochu jazykově neobvyklém - nerozuměl jsem nápisům ani slovo, což se mi vzhledem k mé inklinaci k jazykům do té doby prakticky nestávalo. Nová zkušenost: koukal jsem na tabule s nápisy odjezdů autobusů, kde byla cílová města a hledal jsem, jak se příští den dostanu zpátky do Polska. Autobusy do zahraničí byly uvedeny pod mně tehdy neznámými názvy zemí VOKIETIJA a LENKIJA. Protože pod Vokietija se vyskytoval Berlinas, pochopil jsem, že to znamená Německo. A pod Lenkija zase byla Varšuva, tedy Polsko. Krásný litevský jazyk mi naživo učaroval ještě víc než dříve, kdy býval zřídkakdy mnou viděn a slyšen např. v rádiu v dobách předinternetových. Připomněl mi společné kořeny baltských se slovanskými jazyky.

Pro ilustraci uveďme např. některá litevská slova: dvaris - dvůr, miestis - město, vilkas - vlk, diena - den, vakaras - večer, medus - med, dešimt - deset atd. Litevština ale samozřejmě má i hodně slov úplně odlišných a ani většinu podobných nemusíme být schopni rozeznat. Slyšíme-li Labas vakaras čili Dobrý večer poprvé, neuvědomíme si zpravidla ani podobnost slova vakaras s večerem (pra-balto-slovanská verze slova večer ve společném jazyku kdysi prý zněla zhruba wekeros), natožpak podobost slova "labas" s "lepý" nebo "lepší".

Zajímavé jsou pozůstatky z dob praindoevropštiny - například kladení koncovky -s na konec podstatných jmen v prvním pádu jsme před pár tisíci lety měli společné. A taky mají s námi stejná háčkovaná písmena ž, š, č jako v češtině a slovenštině, což už není z praindoevropštiny, samozřejmě.

Vydal jsem se okolo ulice Geležinkelio gatvė (Železniční ulice) kousek dál od nádraží a objevil tam restauraci. Zašel jsem dovnitř, vybaven z Polska koupenými rubly. Bylo to ještě v době těsně před zavedením nové litevské měny litas, kdy se zatím používaly rublové bankovky. To byla asi jediná věc, kde měla samostatná Litva oproti samostatné Ukrajině v roce 1992 zpoždění.

Něco malého jsem pojedl a popovídal si s naproti sedícím řídičem kamionu z Nizozemska. Potom jsem se vydal na průzkum do centra hlavního města, podle legendy o Železném vlku čili Geležinis vilkas pojmenovaného prý po vlcích, snad prostřednictvím řeky - Vilnius. Není v Litvě samo s tímto názvem - Vilkaviškis (podle vlčí řeky Vilkauja) a další dávají tušit, že i tady kdysi byli a jsou vlci. Litvu jich dodnes obývá několik set, i když nikoliv ve Vilniusu a Vilkaviškis. (Pro ilustraci: Mapa rozšíření vlků v Evropě s článkem v Guardianu)

Bušení na dveře v hotelu ze 17. století

Za starobylou branou se svažovala dolů jedna ulice Starého města (Senamiestis), na které jsem našel hotel. Budova byla ze 17. století. Ubytoval jsem se a šel na obhlídku města. Ještě na hlavní ulici v podloubí bylo několik rozložených stánků a u jednoho seděla starší paní s několika knihami. Jedna z nich byla malá učebnice litevštiny v angličtině. Paní chtěla deset dolarů v dolarech, což bylo mnohonásobně víc, než kolik běžně stály tamní knihy, ale dostala je. Učebnici jsem chtěl. Kousek níž jsem našel jiný stánek, kde měli bělorusko-ruský slovník za supernízkou cenu v rublech (asi 0,50 korun v přepočtu) a ten jsem sice nepotřeboval, ale jakožto sběratel jazyků a slovníků jsem ho za tuto cenu nemohl nekoupit.

Kousek dál jsem našel pietní místo před Parlamentem s fotografiemi 14 zastřelených Litevců, kteří byli na tomto místě posledními oběťmi sovětského režimu. Stalo se to v lednu 1991, už necelý rok po vyhlášení samostatnosti Litvy tamním parlamentem (březen 1990). Dnes je tento památník zastřešen, ale tehdy ještě nebyl.

Stranou ruchu za řekou Neris jsem viděl pravoslavný kostel tamní ruské menšiny, kde zrovna probíhala mše. Chvíli jsem se od otevřených dveří díval a poslouchal a potom jsem se vracel zpátky k hotelu. Po cestě jsem ještě pojedl v jedné restaraci. V hotelovém pokoji se starými dveřmi jsem se zamkl. Hotel byl v domě starém přes 300 let a při další návštěvě Vilniusu o rok později jsem ho pak našel v rekonstrukci.

Na pokoji jsem si chvíli četl první lekce litevštiny. Za chvíli se ozvalo bušení na moje dveře. Buch buch buch! A opilý hlas k tomu v ruském jazyce: "Váňa, atvarí dvěr! Váňa, Váňa, atvarí!" Asi ruský turista, který trochu alkoholicky přebral a netrefil do svého pokoje. Když to nepřestávalo, křikl jsem na něj rusky: "Zděs' nikakovo Vani nět!" (Tady žádný Váňa není). Na chvíli to zabralo, ale poté se situace opakovala, stejný člověk, stejný křik motajícím se jazykem, stejné bouchání. Rozhodl jsem se ho ignorovat, neotvíral jsem, protože jsem nevěděl, co můžu čekat od silně podnapilého neznámého. Po deseti minutách bušení přestalo.

Na Gedimin(-as-)ův hrad

Dopoledne jsem si ještě vylezl na hrad knížete Gedimina, který měl velkou litevskou říši. Tedy spíš na kopec k hradu (s touto věží), který nebyl zrovna otevřen. Na věži vlála vlajka samostatné Litvy. Jen napůl s humorem poznamenám, že Gediminas je můj vzdálený příbuzný - tedy pouze geneticky vzato nějakých pár desítek generací zpět jsme měli společného předka v linii chromozómu Y, protože oba máme prý haplotyp N1c1. Což znamená, že moji předkové po linii otec-otec-otec museli přijít někde z těchto končin, kde je "ugrofinsko-baltská" linie N1c1 velmi častá, zatímco u nás v Česku je poměrně vzácná. Tehdy jsem ještě netušil, že mám N1c1 a i když mi litevština byla velmi sympatická vždy a Litva mne hodně zajímala (a zajímá), nevěděl jsem, že obyvatel české kotliny může mít a má společné předky nejen s litevským vládcem, ale s kýmkoliv na světě poměrně nedávno (blíže o tom všem v mém článku Genealogie).

Po cestě zpět k autobusovému nádraží jsem viděl u staré městské brány starší žebrající paní, které jsem hodil drobné kopějky, jejichž potenciál využití mnou se tak jako tak blížil nule. Na nádraží jsem nastoupil do autobusu do Polska a jelo se zpátky směr Suwalki - Białystok, tentokrát bez přestupu.

Jak jsem se stal "pašerákem" vajec

Před hranicí byla zastávka zhruba na stejném místě, jako po cestě tam. Jak jsem si všiml, někteří Poláci a možná i Litevci vezli do Polska to, co bylo v Litvě levnější než v Polsku. Celní předpisy tehdy povolovaly jen určité množství každého zboží na osobu a jedna paní měla tak trochu hodně plat vajec - deset nebo dvacet. A protože se bála, že by jí vejce v takovém množství nepropustili, uprosila mě (i některé další neobchodní cestující), abych jí jedno plato vajec vzal, umístil ho nad sebe ke svému jedinému zavazadlu a pokud bude potřeba, abych se k němu hlásil jako ke svému. Moc se mi do toho nechtělo (zejména do případného lhaní, že je plato moje), ale nakonec jsem to pro ni udělal, protože ještě protivnější jsou mi omezení svobodného obchodu na hranicích i mimo ně. Lhát jsem nemusel, kontrola se nakonec na nic neptala, byla rychlá a v ničem nepřipomínala dění na ukrajinsko-polské hranici.

Dostali jsme jen razítka Lietuvos respublika a Rzeczpospolita Polska do pasu a jelo se dál. Vrátil jsem jí plato vajec v pořádku zpátky, paní vystoupila se mnou v Białymstoku a rozloučili jsme se. Já jsem pak vlakem pokračoval do Varšavy, kterou jsem si trochu prošel, přespal tam v panelákovém hotelu ve čtvrti Praga (tj. Praha) a pokračoval dál vlakem do Katowic, kde jsem přespal v hotelu a pokračoval do Československa. Zbytek dovolené jsem strávil u rodičů v Rousínově a potom se vrátil zpět do Prahy, kde jsem v té době bydlel.

KAREL MACHALA, psáno 28. 12. 2013, litevskou vlajku upletl v programu Knit As Grandma můj syn David v červnu 2016

Další cestopisy * Odkazy - cestování * Moje knihy * Překladatelské služby * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Starší články v médiích * O mně * Kontakt