Podobná slova v japonštině

Většina lidí si zřejmě myslí, že japonština nemá v Evropě a širokém okolí žádné ani vzdáleně příbuzné jazyky a že nemáme žádná příbuzná slova. Mnoho jazykovědců ji považuje za izolovaný jazyk, někteří uznávají jakousi hodně vzdálenou příbuznost ke korejštině a možné slabé napojení na altajské jazyky. Ale při učení japonštiny lze přesto narazit na poměrně dost stop ze společné minulosti japonštiny s jinými jazyky. Než se pustíme do zajímavého příběhu o poustevníkovi se zázračnými schopnostmi a jeho nenasytném příteli (jakožto ilustrace japonštiny), pojďme se na pár těchto podobností podívat. Další příklady podobností a společných kořenů slov napříč mnoha jazyky a jazykovými skupinami najdete v kapitole Slova jako svědkové minulosti mé knihy Kdo jsme a odkud přicházíme? Netušené souvislosti hledání předků. A také na dalších stránkách jazykového okénka tohoto webu.Akwa, ahwa, kawa - Vltava, Morava, Kamogawa a Išikawa

Při hledání společných praslov se ponoříme na chvíli do (jazykové) vody. Kdysi jsem četl zajímavou knihu jazykovědce Merritta Ruhlena The Origin of Languages (Původ jazyků) a tam mne upoutala mj. tři praslova, u nichž část jazykovědců předpokládá společný původ z prajazyka všech lidí (zvaného někdy Proto-Sapiens), který musel kdysi dávno, snad před mnoha desítkami tisíc let, předcházet dnešní jazykové skupiny. Z něho se nejdřív odloupla velká skupina zařazovaná pod pozdější název prajazyka zvaného Nostratic (od latinského slova noster čili "náš") a později další skupiny jako zpočátku samostatné jazyky praindoevropština, prasemitština, praaltajština, prauralština/praugrofinština, praturkičtina, pradrávidština. Ještě před vznikem nostratštiny se oddělily nejprve americké indiánské a africké prajazyky apod. Všechny jmenované i nejmenované skupiny se pak ještě dál dělily postupně až k jazykům existujícím dnes.

Tato tři praslova zachovaná v jazycích po téměř celém světě jsou: *tik (významy: jeden, prst, toliko/pouze/jen), *akwa (voda) a *pal (dva, půl). S praslovem *tik souvisí japonské te, což znamená ruka. Hvězdička v jazykovědě označuje rekonstruovaný, nikoliv zapsaný či nade vší pochybnost prokázaný tvar slova. Akwa jako výraz pro vodu najdeme podle Ruhlena v desítkách jazyků od indoevropských (lat. aqua, pragermánské ahwa) přes indiánské (v některých dokonce přesně jako akwa), africké i asijské. Uváděl i nějaké příklady jdoucí do desítek ve velmi různých jazykových skupinách.

Ale co neuvedl, a co je naprosto zřejmé, je japonské slovo pro řeku kawa. To „docvaklo“ mně, když jsem o praslovu akwa přemýšlel a dal ho do souvislosti s japonštinou. Takže máme podobné slovo i v názvech řek: naše Vltava (Wilth-ahwa – divoká voda), Morava (Mar-ahwa, močálovitá voda), Opava (Apa-ahwa, složeno ze dvou slov pro význam "voda", nejspíš tedy přeložitelné jako vodní tok) atd., z pragermánských názvů končících na „ahwa“. Germánské jazyky slovo ahwa už ve významu voda nemají (nebo snad jen v odvozeninách jako je např. Au), ale měly. V japonském Kjótu jsem se procházel kolem řeky Kamo kawa či spíš Kamo gawa (Kachní řeka) a jinde v Japonsku je třeba Iši kawa (Kamenná řeka) a další. V češtině nám zůstal kousek toho slovního kmene „akwa“ třeba ve slově mokvat, mokrý. Tedy prastaré slovo, které mají snad ve všech jazykových skupinách světa, i když už ne ve všech jazycích.

Černý, črn, krn, krsnos, kara, karuppu a kuroi

Ale to není všechno, co mezi češtinou a japonštinou najdeme. Co třeba zápor: nai se používá jako japonská záporka u sloves, podobně jako anglické not a německé nicht, a samozřejmě naše ne-. Z jiné než indoevropské jazykové skupiny můžeme uvést maďarské nem. Těžko to může být náhoda, bude tam společný původ, zápor s „N“ není samozřejmost (např. arabsky lá, čínsky pu).

A do třetice mezi češtinou a japonštinou a nejen japonštinou jsem vypátral další prastaré slovo: „černý“. Japonsky kuroi. Na první pohled to tak nevypadá, jenže černý bylo kdysi „črn“ v praslovanštině a ještě předtím, než se K změnilo v Č, jak je (nejen) ve slovanských jazycích docela časté, znělo v praindoevropštině zhruba „krsnos“, později asi „krn“. A teď si k tomu přidejme turecké „kara“, jihoindické drávidské „karuppu“, japonské „kuroi“. To taky nebude náhoda, co myslíte?

Pak existuje nejistá možná souvislost (společný kořen) u slova to (dveře) a torii (brána) a dveře - door - Tür a také Tor (německy brána). Kognát čili slowo pokrewne, jak říkají Poláci, s našimi dveřmi a japonskými to a torii bude také hebrejské dalet - delet (dveře), jejichž obrázek, tedy obrázek dveří, se vyvinul až v naše dnešní písmeno D. Vždy, když píšete písmeno D, malujete vlastně hodně staré dveře. Prasemitské a starší DL se třeba kdysi mohlo změnit v DR, tak jako u číslovky tři se nejspíš mohlo změnit prasemitské a starší TL (talát-) v TR (*treyes, tri, tři). Protože dvě vlaštovky ještě jaro nedělejí, přidejme indoevropské praslovo pro srdce (KARD-) a semitské KALB s hrdelním K ("Q"). I tady by se tato nejspíš pravidelná změna L v R našla. Ostatně je docela častá v mnoha jazycích, mj. indiánských. A teď ještě japonský protějšek semitského QLB a indoevropského KRD pro srdce: kokoro. Podobnost, kterou tam slyšíme, spíše asi náhodná nebude.

Jméno, ty, vše, dobře a „záložky"

Nelze zřejmě vyloučit souvislost (minimálně u první části slova) u japonského nápadně podobného namae (jméno), které se ovšem dnes znakově skládá ze dvou částí na+mae. To mohlo být přizpůsobeno kvůli čínskému způsobu zápisu, ale mohlo být i doupraveno z čínštiny. Na (nebo možná celé namae) mohlo a nemuselo souviset s latinským nomen, praslovanským ime, imeno, německým Name a anglickým name. Ale také s finským nimi a maďarským név. A dále s mongolským ner. Vzhledem k nejen indoevropským, ale i ugrofinským tvarům a mongolštině se kloním spíš k názoru, že tam společné praslovo podobného znění existovalo. Baskičtina tam má rovněž N (izen), což se dost podobá semitskému arabskému ism (jméno). A ještě si všimněme podobnosti mezi ism a ime(no). Nejspíš tedy jde o velmi velmi staré slovo, které se dá poznat jako podobné dodnes v mnoha jazykových skupinách. Když už jsme u podobností japonsko - semitských, nabízí se možný společný kořen japonského anata (ty ve slušnější verzi, asi by se dalo přeložit jako určitý stupeň vykání) a arabské anta nebo anti (ty - m. a ž. rod), ale také indonéské anda, vše ve zhruba stejném významu. A protože může jít o hodně staré slovo napříč tolika jazykovými skupinami, nelze vyloučit ani to, že naše indoevropské ty - tu apod. může být zbytkem praslova, které bylo kdysi delší a podobné zmíněným anta - anti - anda - anata. Anebo - jak ukazuje praindoevropské tu(Hom), došlo k přesmyčce, kdy slabika s N/M a slabika s T si prostě zaměnila místo. Což je mimochodem častá změna při vývoji jazyků, a navíc je to vidět nejen u slov pro ty, ale i u slov pro já, viz moje sbírka osobních zájmen.

Poněkud větší počet japonských slov se podobá jejich maďarským protějškům, i když ani těch není tolik, aby to bylo časté. Ale sem tam člověk na něco narazí… Např. japonské ii, yoi (dobrý) a maďarské jó (dobrý) a joi (dobře). Společný kořen tady bude určitě i s tureckým iyi (dobrý, dobře). Maďarské minden (vše) a japonské minna (vše). Sloveso kladené na konec věty jak v japonštině, tak i v maďarštině. Koncovka minulého času -ta v obou jazycích. K tomu jeden osobní zážitek: Pokud třeba jedete po maďarské silnici a na okraji je billboard s otázkou TUDTA?, tj. věděl(a) jste?, automaticky vám to může svojí koncovkou připomenout japonské WAKATTA? čili rozuměl(a) jsi/jste? - se zdvořilejší koncovkou pak wakarimaš'ta? A ta podobnost tvarů ani tady nejspíš nebude náhodná. A ani výjimečná: Koncová slabika minulého času s -T, -TA, -TE bude asi výrazně starší než jednotlivé jazyky a jazykové skupiny dneška, najdeme ji i v indoevropských jazycích, nejen v germánských jazycích (např. wusste - německy věděl, věděla, anglické -ed v minulém čase), ale po změně T v S i v řečtině a -ss v korejštině.

Když se vrátíme k maďarsko-japonským podobnostem, zmiňme ještě japonské „záložky“ místo předložek podobně jako v maďarštině, i s podobností, jako třeba –ni (znamená „v“, jako v nějakém místě), tak třeba Tókjó-ni znamená „v Tokiu“. V maďarštině pak Budapesten („v Budapešti“, se záložkou stejně jako v japonštině, a dokonce i s písmenem N, což může svědčit o stejném původu). Toto N může mít stejný původ i s naším „na“ a germánským a latinským „in“. (V maďarštině běžně toto –en znamená „na“.)

Ještě trocha baskicko – japonského přemítání

Baskové, jak známo, mají jazyk nepodobný žádnému jinému z kterékoliv jazykové skupiny. Aspoň tak se to tvrdí. Jenže… pokud se podíváme na čísla v prabaskičtině a rekonstruované praaltajštině, nějaké podobnosti přece najdeme. Třeba v číslovkách jedna až tři. Prabaskicky: *bade, *biga, *ilur. Praaltajsky: *biuri, *pioke, *ilu. Všechny tři mají své kognáty i v prajaponštině (blíže zde). Ani to nemůže být náhoda. Mimochodem, biuri a taktéž turecké bir pro číslovku jedna nám přijde sice nepodobné, ale není. Máme ho v řadové číslovce prvý a ve slově prst. V nepříliš vzdálené a pomaleji se měnivší, čili vlastně prastaré litevštině je prvý, první „pirmas“. A na tomto litevském slově vidíme, že jsme měli kdysi nejspíš „pir(v)-“ a od toho je už k tureckému „bir“ a praaltajskému „biuri“ co by kamenem dohodil.

Nedávno jsem objevil na internetu v diskusi na antimoon.com fascinujícím způsobem podobnou větu mezi baskičtinou a japonštinou, tak to sem taky uvedu, protože nemusí jít o náhody.

ETXEKO TXORIA XURI DA. To je baskicky.

ETŠEKO TŠORIA ŠURI DA. To je baskicky foneticky, jak se to čte.

UČINO TORI-WA ŠIROI DA. To je japonsky.

Dům-ový pták bílý je. Správně česky: Pták (z tohoto) domu je bílý. Až zarážející podobnost po tisících let jazykového odloučení. Není jich většina, ale je jich dost.

Pak je tu japonské slovo pro místo: tokoro. Baskicky toki. V malijské dogonštině je totéž togi. Mezi baskičtinou a dogonštinou hledal podobnosti lingvista Jaime Martín a z 2200+ slov našel podobných 70 %, včetně například soro (zemědělská půda - baskicky i dogonsky), bero /beri (horký), banandu /bana (oddělit), gogortu / gogoro (vytrvat), kuia /kwiye (dýně), pipil /pipilu (pupen, to je podobné i česky), gose /kose (hlad, první slovo je vždy baskicky a druhé dogonsky). A ještě garai / gara (vysoký, dost pravděpodobně souvisí se slovanským a zřejmě i starším gora - hora). Další dvojice je bide/bede (stezka) - to bude asi rovněž o dost starší slovo, protože je podobné i v indoevropských jazycích. BD - PT. V češtině putovat a pouť, jiné slovanské jazyky mají bez posunu významu put (chorvatsky a srbsky cesta), puť (rusky totéž, z toho je příjmení Putin), Pfad (německy stezka), path (anglicky stezka) atd. Vraťme se ale zase k japonštině.

Hodně podobné slovo mezi japonštinou a baskičtinou jsem objevil ještě jedno nezávisle na výše uvedených podobnostech a už dávněji předtím: „aiz“ a japonské „iši“ – kámen. Aizkora je baskicky sekera (ano, podobá se to i v češtině!) a toto slovo je možná vytvořeno spojením slov kámen-nahoře, a druhá část „kora“ se zase podobá slovanskému „gora“. V dnešní baskičtině se nahoře řekne rovněž „gora“. Takže jde o velmi staré slovo nejspíš ještě z doby, kdy sekery byly kamené. Alespoň tak soudí baskický prehistorik José Barandiaran, který tuto hypotézu navrhl. Jen tak mimochodem pro ty, kdo ještě pochybují, že jde o velmi staré praslovo - hebrejsky sekera je segor a ve staré babylónštině-akkadštině se šukurru používalo pro oštěp či kopí. I tam byl původně „kámen-nahoře“. Hodně staré slovo bude nejen sekera, ale i pila.

Takových podobností zase tak moc není, ale tahle mezi „aiz“ a „iši“ je dost zajímavá a nejspíš nemůže být náhodná. A protože japonština se nejspíš z praaltajštiny nějak vyvinula a protože u čísel 1, 2, 3 v prabaskičtině není moc pochyb o tom, že s těmi praaltajskými mají něco společného, jako hypotéza původu baskičtiny to určitě není úplně mimo mísu. I ten slovosled se slovesem na konci a stejnou strukturou věty něco říká. A pak je tu ještě jedna indicie – množné číslo tvoří baskičtina přidáním –k, stejně jako třeba maďarština, která z uralské větve uralsko-praaltajské líhně vzešla. Aby nevznikl mylný dojem, je třeba dodat, že těch podobností na první pohled je relativně málo a že praaltajština je velmi starý prajazyk, takže podobnosti měly dost dlouhou dobu na to, aby se mohly postupně vytrácet. Ještě jedna zajímavost tentokrát mezi baskičtinou a češtinou: ipurdi, ipurdulo znamená prdel, řitní otvor. O náhodu by mohlo jít jen těžko, takže musí jít buď o hodně dávnou výpůjčku nebo o společný kořen z prajazyka. V indoevropských jazycích máme příbuzná slova pro prd: anglicky fart, německy Furz, v sanskrtu prdět bylo pardaté. Takže tisíce let to slovo má. Jestli se dostalo z IE jazyků do baskičtiny nebo z prabaskičtiny (která mohla být rozšířeným jazykem před příchodem Keltů, Germánů a Slovanů do Evropy) do IE jazyků, anebo to slovo přetrvalo z dávného společného prajazyka ještě z dob, kdy jsme všichni byli v jednom prakmeni, neumím zatím říct, chce to další výzkum.

Jako pár příkladů to stačí, víc najdete v jazykové kapitole mé knihy „Kdo jsme a odkud přicházíme? Netušené souvislosti hledání předků.“ Vyšla těsně před Vánoci v prosinci 2016.

A teď už slíbený kouzelný příběh ze starého Japonska, který jsem kdysi objevil v učebnici japonštiny Ivana Krouského. V japonštině přepsané do latinky a rovnou i s překladem, a to jak „normálním srozumitelným“, tak i takovým, aby ukazoval strukturu japonských vět.

Ještě je možná dobré dodat, že japonština má hodně převzatých (a trochu svérázně hláskově poupravených) slov z čínštiny. Ale – co možná málokdo ví – je čínštině po odečtení těch převzatých slov vzdálenější než češtině a dalším indoevropským a zejména altajským a ugrofinským jazykům. Jinými slovy „jádrová“ japonština a čínština jsou si méně blízké než japonština a čeština, pokud nebereme do úvahy převzatá slova, ale jen ta původní japonská. V následujícím příběhu se vedle prajaponských slov vyskytují, tak jako prakticky v každém japonském textu, i pojaponštěná původně čínská slova. Nejdřív tedy uveďme tento zajímavý příběh v češtině v celku.

Poustevníkův prst

Přítel jednoho muže se stal poustevníkem. Jednoho dne se ten muž a poustevník náhle/náhodou potkali v hloubi hor. Oba dva to velmi potěšilo a vyprávěli si o starých časech. Když se loučili, poustevník řekl: „Chci ti dát dárek na památku.“ A ukázal na malý kamínek. V té chvíli se kamínek změnil ve zlato a zatřpytil se.

„Tak, nezdráhej se a vezmi si ho.“ řekl poustevník. Avšak muž odmítl: „Já ho nepotřebuji.“

„Aha, tak ty chceš větší,“ řekl poustevník a tentokrát ukázal na větší kámen. V okamžení se kámen změnil ve zlato a zatřpytil se.

„Tak, tohle už stačí?“ Avšak muž opět odmítl: „Nic takového nechci.“

Poustevník se rozzlobil a vzkřikl silným hlasem: „Tak tedy, co vlastně chceš?“

„Já chci tvůj prst.“

Teď po kouskách japonsky a s doslovným i správným předkladem ukazujícím strukturu japonštiny (poznámka: v koncovce minulého času mašita se „i“ téměř nečte nebo velmi slabě):

Sennin-no yubi

Poustevník-ův prst

Aru otoko-no tomodači-ga sennin-ni narimašita.

Nějaký muž –ův přítel poustevník-do stal.

Přítel jednoho muže se stal poustevníkem.

Aru hi, kono otoko to sennin-ga, yama-no naka-de battari aimašita.

Nějaký den, ten muž a poustevník, hora-ový vnitřek-u náhle potkali.

Jednoho dne se ten muž a poustevník náhle/náhodou potkali v hloubi hor/lesů.

Futari-wa sukkari natsukašikunatte, mukaši-no hanaši-wo arekore hanašimašita.

Oba dva velmi potěšujíce, starý-ový povídání to-i-ono mluvili.

Oba dva to velmi potěšilo a vyprávěli si různé věci o starých časech.

Wakareru dži, sennin-ga: „Omae-ni miyage-wo yaritai.“

Rozejít čas, poustevník: „Ty-do dárek dáníchtící (jsem)“

Když se loučili, poustevník povídá: Chci ti dát dárek (na památku).

To itte, ko iši-wo yubi sašimašita.

A řka, malý kamínek prst ukázal.

A jak to řekl, ukázal prstem na malý kamínek.

Suru to, ko iši-wa ki kin ni kawatte, pika pika hikarimašita.

Udělat-s, malý kámen zlato-do změnil, blýsk blýsk zatřpytil (jap. citoslovce třpytivosti: „pika pika“).

Jakmile to udělal, kamínek se změnil ve zlato a zatřpytil se.

„Saa, enryonaku, motte ikinasai.“

„Tak, neostýchaje, maje-jdi (tj. odnes).“

„Tak, nezdráhej se a vezmi si ho.“

Tokoro ga, otoko wa: „wataši wa iranai.“ to kotowarimašita.

Ale, muž: „já potřebující-ne (jsem)“ a odmítl.

Avšak muž odmítl: „Já ho nepotřebuji.“

„Soo ka, motto ookii no ga hošii no ka.“

„Tak že, více velký –ový chtěný že.“

„Aha, tak ty chceš větší.“

to itte sennin-wa, kondo-wa motto ookina iši wo yubi sašimašita.

a říkající (toto) poustevník, tento-stupeň více velký kámen prstem ukázal.

řekl poustevník a tentokrát ukázal na větší kámen.

Suru to, tačimači iši-wa ki kin ni kawatte, pika pika hikarimašita.

Udělat-s, okamžitě kámen zlato-do změnil, blýsk blýsk zablýskl.

Jakmile to udělal, v okamžení se kámen změnil ve zlato a zatřpytil se.

„Saa, kore narai idaró.“

„Tak, toto podobně stačí?“

„Tak, tohle už stačí?“

Tokoro ga, otoko wa: „Sonna mono wa hoshiku nai.“ To mata kotowarimašita.

Ale, muž: „Tuto věc chtějící-ne (jsem)“. A opět odmítl.

Avšak muž opět odmítl: „Nic takového nechci.“

Sennin wa okotte: „Sore dewa, omae wa nani ga hošii no da?“ to ookina koe de donarimašita.

Poustevník rozzlobící: „Tak tedy, ty co chtějící jsi?“ a velký hlas-při křikl.

Poustevník se rozzlobil a vzkřikl silným hlasem: „Tak tedy, co vlastně chceš?“

„Wataši wa, omae no yubi ga hošii.“

„Já, ty-ový prst chtějící (jsem).“

„Já chci tvůj prst.“

--

Z příběhu a obou překladů je zřejmé, že struktura japonských vět je úplně jiná než struktura vět v indoevropských jazycích a že většina slov se nepodobá. V příběhu najdeme z podobných slov s pravděpodobným společným původem nejspíš pouze záporku „nai“ – „ne“ a možná i ukazovací zájmena „kono“ a „sonna“ – „ten“, „sá/só" - „tak", případně by mohl mít společný kořen i „des(u)“/„da“, což znamená „je“ a mohlo by to mít něco společného s indoevropskými slovy „jest“ (česky), „est“ (latinsky) atd. A potom už zmíněné číslovky, kde je zase celkem zřejmá podoba a společný kořen mezi japonským „futari“ (oba), „futatsu“ (dva) a starojaponského původního „pita“, prajaponského „pəka“ s praaltajským „pioke“, praturkickým "ekki", prabaskickým „biga“ a indoevropskými výrazy „oba“/„obadva" (slovanské jazyky), latinské „bi-“ (jako např. ve slovech „bilingvní, bicykl…”), germánské both/beide (oba) apod. Kromě toho by sváděl tvar slova „donaru" (křičet) k tomu, abychom viděli podobnost s německým Donner (hrom), anglickým "thunder", ale i irským „toran" a perským „tondar".

KAREL MACHALA, 7/2016

Můj japonský minicestopis Cesta do Japonska (1993)

Odkazy odjinud: Japanese cognates with foreign words. The Finnish-Japanese connection.