Profesionální armáda je levnější
Následující můj článek byl první vlaštovkou v diskusi o zrušení povinné vojenské služby, která skutečně skončila jejím zrušením. Jak říkáme doma s humorem - byl jsem to já, kdo zrušil povinnou vojnu právě tímto článkem. Kdo ví...? :-)
Vyšlo v MF DNES 17.01.2000 - KAREL MACHALA - str. 06
Moje knihy * Rozcestník textů * Zprávy a média * Zápisky z cest * RegeneVOX * Všechny odkazy* Překladatelské služby * Jazykové okénko * Slovníky * O mně * Kontakt
Skupina německých ekonomů vypočítala, že dvousettisícová profesionální armáda by byla nejen efektivnější než dnešní větší armáda branců, ale dokonce by rozpočet SRN odbřemenila asi o 9 miliard marek ročně. Propočty pro Česko známy nejsou, ale porovnání nákladů a výnosů obou systémů vyznívá poměrně jednoznačně. Na straně nákladů totiž zdaleka nestojí jen 40 miliard korun rozpočtových výdajů. Plusy existence armády jsou dva. Jedním je funkce odstrašení, tím důležitějším je však schopnost obrany v případě napadení.
To, jak bychom dopadli v opravdovém konfliktu, je možné se pouze dohadovat. Je třeba zvážit stav techniky, znalosti i nadšení vojáků. Přitom narazíme na problém armády branců, která logicky nemůže být tak efektivní jako armáda profesionálů třeba o polovičním počtu lidí. Stále více to platí v době, kdy se bojuje technikou, nikoli masami lidí. Technika dokáže úplně jiné kousky v ruce profesionála, naopak v ruce střídajících se obsluh branců trpí, více stojí její údržba a rychleji se opotřebovává. Neprofesionalizovaná armáda tak připomíná spíše autoškolu než sehraný tým lidí, kovů a uniforem.
I vojenské povolání má svoje talenty, lidi zapálené i otrávené prací v armádě. Mezi profesionály je výrazně jiný poměr těchto skupin lidí než v armádě vojáků z donucení. Nechuť většiny vojáků - branců k vykonávané práci v armádě je dalším nefinančním nákladem, který může navíc nabourat pocit bezpečí z její existence. Kromě toho existují i mimorozpočtové finanční náklady. Vyplývají mimo jiné z chybějících kvalifikovaných pracovníků v ekonomice. Nejeden muž "v zeleném" dělá práci, kterou by trh ocenil třeba jen zlomkem částky, kterou vytvoří v civilu. Rozdíl v této ekonomii jednotlivé pracovní síly je úplně a nenávratně ztracen s dopady na produkci, export, kurs koruny, ceny zboží, což vše se promítá do kapsy nejen "nuceného" vojáka, ale do kapes všech přes cenové a daňové mechanismy.
Kolik to stojí v Česku, není snadné odhadnout. Německo to podle zmíněných ekonomů přijde na 1,5 miliardy marek ročně. Na vojně přitom je téměř pravidlem, že člověk dělá něco jiného, než umí: ekonom dělá technika, překladatel velitele čety, obuvník pěstuje prasata, z dělníka je skladník. Snad jen kuchař dělá kuchaře a lékař lékaře. Ztráty kvalifikace, které z toho vyplývají, jsou další nákladovou položkou, kterou je třeba započítat.
Úspory nákladů z profesionalizace lze hledat i jinde. Méně vojáků potřebuje méně kasáren (možnost výnosů z prodeje objektů, úspora nákladů na stravování, ubytování). Všechny takto ušetřené peníze se dají použít na řádné ohodnocení lidí, kteří tuto práci dělat chtějí.
Existují však i náklady morální: má vůbec někdo právo za použití vznešeného slovního spojení "obrana vlasti" nutit někoho k činnosti, kterou vykonávat nechce? Co pro jednoho může být čestná povinnost, je pro jiného jen prázdnou frází. Proč by měl pan Dvořák třeba bojovat proti zahraničnímu panu X, který může být jeho přítelem? A proč by to měl dělat zdarma a proti své vůli? Ve světě mizících hranic je nacionální uvažování stále méně opodstatněné.
Obrana státu je službou jako kterákoliv jiná, a chce-li někdo (daňový poplatník) tuto službu mít, musí být ochoten si ji zaplatit u těch, kteří jsou ji ochotni poskytnout. Odmyslíme-li si vznešená slova, je povinná vojenská služba svou podstatou nepříliš vzdálená od feudálních poměrů, kvůli nutnosti vykonávat nějakou činnost je člověk připoután k nějakému místu proti své vůli bez řádného finančního ohodnocení.
Jedna země za druhou tyto argumenty uznává a přechází k profesionální armádě. Zatímco třeba USA nebo Británie své občany nenutí nedobrovolně pochodovat či běhat se zbraní po kopcích už dávno, v posledních letech se podobně rozhodlo i Nizozemsko, Belgie či Francie.
Nakonec nesmíme zapomínat ani na mezinárodně politické dimenze profesionalizace armády: veřejné mínění, ovlivněné strachem z nedobrovolného vyslání synů - branců někam do války, vytváří tlak, který vede politiky k nespolehlivému postoji v rámci NATO. Armáda branců tak má dopad i na mezinárodně politické a ekonomické postavení země. A to je její další podstatný náklad, s nímž je třeba při zvažování rychlosti profesionalizace počítat.