Chléb a hry veřejné správy
Vyšlo v MF Dnes: strana 8 Názory, 13.09.2000 - KAREL MACHALA
Už římští vládcové věděli, že občanům je třeba zajistit chléb a hry. Jednou z takových her zdá se v našich končinách permanentní reformování veřejné správy. Každý (nebo přesněji každý druhý?) vládce v tomto směru vymýšlel něco nového, protože předešlá pravidla se mu zdála nedokonalá. Mrkněme do historie: V roce 1714 byl počet krajů snížen, 1751 zvýšen, 1849 snížen, 1855 zvýšen, 1862 byly kraje zrušeny a nahrazeny okresy.
Právě končící století také zná období krajů i bez krajů. Dnes pro změnu po desetileté pauze kraje vznikají. Malé Česko bude mít tedy opět čtyřstupňovou správu, ač bojovníci za regiony kdysi slibovali pokles byrokracie a zrušení okresů hned po zřízení krajů. Okresy budou sice menší, a tak by se zdálo, že občan bude mít k úřadům aspoň blíž. Není tomu tak v mnoha případech, alespoň podle návrhu druhé fáze reformy. Některé okresy mají být rozděleny tak, že zůstává rozum stát. Nejenže se občas vyskytuje i prodloužení vzdálenosti obcí k okresním úřadům, ale i tam, kde tomu tak není, se často nerespektuje dopravní spojení, přirozená spádovost či historické vazby.
Návrh vznikl shora bez konzultace s obcemi, teprve následně se k němu budou vyslovovat. Už tady pojem decentralizace dostává pořádně na frak, protože podobně jako celá reforma je i druhá fáze tvořena z centra, a tak v mnoha případech vypadá, jako by ji tvořil právě přicestovavší občan Islandu. Mnozí decentralizační bojovníci si představují decentralizaci tak, že místo jednoho centra jich vytvoří několik, a tím je vše vyřešeno.
Vůbec je asi nenapadlo, že nejdůležitější částí jakékoliv decentralizace by mělo být přenesení co nejvíce pravomocí přímo na občana. Tedy ukončením potřeby co nejvíce razítek všude, kde to jen trochu jde (příkladem by mohlo být zrušení mnoha protirůstových bariér v živnostenském zákoně, ale možností je mnoho). Teprve to, co všeobecný konsensus označí za nevýhodné neregulovat, nechť politikové dělí mezi úřady, ovšem postupujíce po úřadech směrem zdola.
Obec je určitě nejblíž, a tak co nejvíce úředních pravomocí je jistě třeba ponechat jí, stát zase některé pravomoci vykonávat musí a u některých institucí je výhodný co největší geografický záběr (příklady: policie, armáda, měna). Bylo by možné se ptát, jestli těch pravomocí, které jsou výhodně umístitelné mezi tyto dva body (obec a stát), je tolik, že na ně potřebujeme dva stupně veřejné správy. Nebo jestli tomu nebude naopak, jak tomu ostatně nasvědčuje dosavadní vývoj reformy - nejdříve vytvoříme úřad a potom mu vymyslíme pravomoci. A když už bude "uprostřed" tolik stupňů, pak může vzniknout jejich přirozený tlak na přebírání pravomocí nejen shora, ale i zdola, aby měly dost práce, a tedy i odůvodněnou existenci. A to už s decentralizací mnoho společného nemá.
Reforma však žije vlastním životem, a tak nakonec může všechno dopadnout lépe či hůře, než jak to vypadá na začátku. Decentralizace řízená do detailu shora však budí oprávněné obavy, že v duchu dosavadních tradic monarchie i republiky bude v příštím století veřejná správa opět několikrát reformována. Za konkrétní peníze, které nemohou být použity jinde, ať už občanem přímo, nebo přerozdělovacími institucemi, a které - vybrány formou daní - zpomalují hospodářský růst. Jde tedy slovy Římanů o hry, které brzdí onen pomyslný chléb.