Nejdelší cesta na sever:
Po jantarové stezce do Finska
7/1993. Trasa: Praha - Hradec Králové - Gdańsk - Frombork - Lidzbark Warmiński - Kaliningrad (dříve Královec, Königsberg) - Kuršskaja kosa - Kuršiu Nerija - Klajpeda - Palanga - Rīga (Riga) - Sigulda - Gauja Nacionalnis Parks - Valmiera - Valka - Valga - Tallinn - Helsinki - Tallinn - Vilnius - Trakai - Vilnius - Olsztyn - Grunwald - Olsztyn - Katowice - Vyškov - Rousínov - Praha
CZ-PL-RU-LT-LV-EE-SF-EE-LV-LT-PL-CZ
Rok po první návštěvě Litvy jsem se rozhodl cestu na sever zopakovat a trochu protáhnout, pokud možno až do Finska, shodou okolností většinu cesty po starobylé Jantarové stezce. Protože jsem byl tehdy Pražan a cesta z Prahy do finského hlavního města není právě krátká, rozhodl jsem se začít rychlým přesunem vlakem co nejdál. Tedy přes noc až k moři po kolejích na trase Praha - Gdańsk. Koupil jsem si tedy v Praze jízdenku a jednoho letního dne se ocitl v rychlíku jedoucím nejprve z Prahy do Hradce Králové a potom v dalším, který protnul Kłodzko, Wrocław, Poznań, první historické hlavní město Polska Gniezno a dále Bydgoszcz a ráno jsem přistál v Gdaňsku. Nešlo sice o lůžkový vagón, ale i tak jsem ve vlaku nějak spal, i když ne víc než 5 hodin přerušovaně a vsedě. Ráno jsem se probudil ve starobylém Gdaňsku u polského moře. Následovala prohlídka města, výměna peněz na zloté a návštěva knihkupectví, kde jsem si koupil mapu. U moře jsem si všiml lodě, která vyvážela turisty "Mrtvou Vislou" (řeka Martwa Wisla) až na konec výběžku Westerplatte. Název výběžku připomíná, že Gdaňsk býval dlouho německým městem pod názvem Danzig.
Potom se loď otočila zase z volného moře zpět. Nevyspání z vlakové noci jsem na sobě na lodi cítil, ale krásy plavby jsem byl přesto schopen vnímat. Bylo krásně slunečno a Baltské moře se svojí charakteristickou vůní se příjemně modralo do dálek, za nimiž se nachází Skandinávie. Ta ovšem nebyla vidět.
Čech a Polák jsou bratři (nejen) ve Fromborku
Po návratu stejnou lodí zpět do města jsem přesedl na autobus do města Malbork s křížáckým hradem německých rytířů, kdysi Marienburg. Na nedaleké ubytovně jsem se vyspal do růžova i z předchozího vlakového nocování. Po obědě jsem si krásný hrad prohlédl jen zvenku. Je to největší gotická stavba a největší stavba z cihel na světě. Potom jsem pokračoval opět autobusem do města Elbląg (čte se "Elblong"), prošel si ho a pozdě odpoledne jsem nasedl na další autobus do Fromborku, kde jsem se vylodil už za tmy. Město Koperníka Frombork leží rovněž u moře, ale asi 70 km na východ od Gdaňsku. Bylo třeba najít ubytování a tak jsem se zeptal jednoho staršího pána, kde by se dalo ve městě přespat. Mluvil jsem polsky, jazyk blízký, který jsem se nikdy nikde neučil "oficiálně" ve škole ani z učebnice a který jsem nachytal na docela obstojnou úroveň nejdřív jako dítě z rádia a později na cestách po Polsku, komunikací s Poláky tamtéž, čtením knih a novin v polštině, což všechno dohromady byla moje lingvistická škola - kurz polštiny.
K mým počátkům studií polštiny ještě jako náctiletý mám i legrační příhodu, kterou by bylo škoda nenapsat. Když jsem ještě polsky moc nerozuměl, poslouchával jsem v dobách temna všemožná zahraniční rádia (např. zprávy BBC i v polštině, ale občas i polský rozhlas). A jak jsem se tak snažil dešifrovat, co říkají, všiml jsem si názvu jednoho opakujícího se pořadu "Dla tych, co na morzu" (Pro ty, co jsou na moři). Zprvu jsem poslednímu slovu nerozuměl a slyšel jsem tam něco jako "nemóžu" (tedy polsko-slovensko-moravsky jsem tam slyšel něco jako "Pro ty, co nemůžou"). Představoval jsem si, že je to pořad pro nemocné nebo postižené. Každopádně je to úsměvný zážitek, který už je dnes (v roce 2015, kdy tento text píšu) starý hodně přes třicet let. Vraťme se ale do Fromborku roku 1993.
Pán mi ochotně poradil, zeptal se mne, odkud jsem a když se dozvěděl, že z "Czech" a původně "z Moraw", tak se zaradoval. Řekl, že jsme bratři a že jsem se hezky naučil mluvit polsky, a dovedl mne přes park až k ubytovně PTTK, kde bylo volno, levné ubytování a kde se se mnou rozloučil. Dostal jsem obrovský pokoj s asi šesti postelemi, osprchoval se, zamknul staré dveře, vybral si postel a usnul celkem rychle.
Ráno jsem se vzbudil čerstvý a plný sil. Zašel jsem ve Fromborku na tři místa: nejprve chvíli k moři, které ovšem v tomto místě nebylo otevřené, ale jen jakési "mezimoře", protože v dáli "zacláněl" poloostrov-kosa Mierzeja Wiślana, která je napůl polská a napůl ruská a Rusové ji nazývají Балтийская коса (baltijskaja kosa). Pojedl jsem baltského sledě a zamířil do Koperníkova muzea a následně do planetária a hvězdárny, která je hned vedle.
Do Ruska napoprvé neúspěšně
Potom jsem ve Fromborku nasedl na autobus do městečka Braniewo, které je o 10 km na východ. Je skoro pohraničním městem mezi Polskem a Ruskem, kterému od 2. světové války patří enkláva mezi Polskem a Litvou zvaná dodnes bůhvíproč po neslavném sovětském představiteli Kalininovi Kaliningradskaja oblasť. Jejím hlavním městem je Kaliningrad (pův. Twangste, Königsberg). Michail Ivanovič Kalinin byl dlouho předseda Nejvyššího sovětu SSSR, i když skutečnou moc držel Lenin a potom Stalin. Kalinin byl spoluzodpovědný za smrt milionů lidí, které sovětská mašinérie odsoudila za jakoukoliv maličkost nebo falešné udání a to buď k zastřelení nebo k plnění koncentračních táborů, jichž bylo po celém Sovětském svazu jako máku. Pro podrobnější seznámení s tímto neslavným obdobím doporučuji přečíst Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna. Kalinin byl rovněž spolupachatelem Katyňského masakru, při němž nejvyšší sovětští představitelé rozhodli o povraždění 22 tisíc polských důstojníků a inteligence. Ale i přes to všechno se po něm dodnes jmenuje velké město. Neplatí to jen pro Kalinina: jeden průzkum v roce 2015 zjistil, že asi 40 % Rusů si myslí, že Stalinovy zločiny jsou zčásti ospravedlnitelné "velkými věcmi, které vykonal". Putin dokonce nadhodil myšlenku, že by obyvatelé Volgogradu mohli uvažovat o zpětném přejmenování města na Stalingrad. K tomu není potřeba moc dodávat a můžeme jen doufat, že se to jednou změní. Určitě to vysvětluje, proč na náměstích v Rusku dodnes stojí sochy krvavých diktátorů, proč se některá města po nich jmenují a proč se Rusko pod Putinem dostalo bohužel do stavu podivné hybridní války s Ukrajinou na jejím území a proč mnoho inteligentních Rusů zase Rusko opouští. Ale vraťme se k cestě roku 1993, kdy vztahy s Jelcinovým Ruskem byly dobré. Bylo to teprve dva roky po rozpadu SSSR a snad všichni byli rádi, že mezi Západem a Ruskem i díky poklesu cen ropy, uzbrojení SSSR a jeho rozpadu skončil Prokofjevův Tanec rytířů. Bohužel ne napořád, jak víme dnes.
Braniewo je od hranice asi šest kilometrů a protože tím směrem nic nejelo (autobus), vydal jsem se tam pěšky s tím, že "nějak projdu", "něco stopnu" a tak podobně. Ale po silnici vedoucí k ruské hranici nejezdily tudy nejen autobusy, ale ani auta. A tak jsem šlapal celých šest kilometrů, aniž bych mohl někoho stopnout, až jsem došel k hraniční závoře. Tam stál polský voják - pohraničník, asi tak stejného věku jako já. Přiblížil jsem se k němu a on se mne zeptal, kam jdu. Tak říkám, že až do Finska, ale teď bych potřeboval projít do Ruska a nějak se dostat do Kaliningradu. "Tudy to nejde," řekl voják. "Aha, šel jsem šest kilometrů, nešlo by to přece jen nějak?" "Což o to, já bych tě pustil", řekl mi polský voják, "ale Rusové tě tudy nepustí, vrátili by tě zpátky. Šlapal bys ke druhé závoře zbytečně. Musíš jet přes hlavní přechod, který je asi 50 kilometrů na východ odtud." (Dnes, v roce 2015, už na tomto místě hraniční přechod pro turisty je.)
Nezbylo než rozloučit se s ním a otočit své kroky směrem, kterým jsem právě přišel. Po klidné silnici, po níž nic nejezdí a okolo níž jsou vysázeny vysoké stromy, snad topoly (ale to už nevím přesně). Jakmile jsem došel zpět do Braniewa, nohy už trochu bolely (12 km pochodu po silnici unaví) a tak jsem si sedl a čekal na autobus do Lidzbarku Warmińskiego (první pád: Lidzbark Warmiński). Dvě hodiny trvalo, než přijel vhodný autobus a odvezl mne z tohoto konce světa, kudy na sever nelze. V Lidzbarku jsem zjistil, kdy jede zítra autobus do Kaliningradu čili Královce, který se taky jmenuje polsky Królewiec a litevsky Karaliaučias a latinsky Monteregiorum, a ubytoval jsem se nedaleko od autobusového stanoviště v pokoji ve zvláštním hotelu či ubytovně přímo nad starobylou městskou bránou ve věži. Bydlel jsem přímo nad branou a konečně jserm věděl, jaké to měly princezny a princové zavření ve věži. Já jsem ovšem měl vlastní klíč od pokoje.
Ráno jsem vstal, odešel ze své středověké brány s postelí, trochu se najedl a koupil si jízdenku Lidzbark - Kaliningrad. K tomu jsem si musel přikoupit pozvání, což bylo něco jako pseudovízum. Protože tehdy byl mezi Polskem i Českou republikou na straně jedné a Ruskou federací na straně druhé ještě bezvízový styk, vízum z velvyslanectví nebylo třeba. Bylo ale potřeba pozvání, které nebylo pozváním někoho konkrétního, ale "papírem navíc", který se vyžadoval při cestě do Ruska. Pozvání jsem si tedy přikoupil k jízdence, protože to naštěstí šlo na stejném místě.
Všichni ven a otevřít tašky
A už jsem seděl v autobusu, a už jsme pádili na sever směrem přes Bartoszyce k ruské hranici. Na hranici proběhla až sovětsky důkladná kontrola, ale nikoliv na polské straně. Ruský pohraniční milicioněr nebo celník vstoupil do autobusu a ne zrovna příjemně velitelsky přísně zavelel: "Všichni ven, do budovy celnice a uvnitř otevřít tašky!" Vzali jsme tedy každý svoje zavazadlo nebo zavazadla a postavili se do fronty na kontrolu v budově celnice. Na podlouhlém stole jsme otevřeli tašky a celníci se v nich prohrabávali, jestli nenajdou něco podezřelého. Všem zkontrolovali pasy a tzv. pozvání. Pasy i "pozvání" orazítkovali a asi tak po hodině jsme mohli jet dál. Projížděli jsme samotami i vesnicemi s mnoha poměrně neupraveně vypadajícími starými domy. Hned za hranicí je Bagrationovsk, za ním Slavjanovka, Gvardějskoje, Južnyj, Nivenskoje a konečně hlavní město ruské enklávy Kaliningrad, zabrané Německu Sovětským svazem jako válečná kořist.
Původní Prusové, kteří tady bydleli ještě ve středověku, však nebyli Němci. Byli baltské etnikum jazykově příbuzné Litevcům a Lotyšům. Pro ilustraci, jak jejich jazyk (dnes vyhynulý) zněl, uveďme dvě staropruské písně obracející se k bohyni slunce Saulice (Saulika): Mila swaiksta Saulika (Milá jasná Sauliko) a Miniks Saulikan weddi (Měsíc Sauliku si vzal, text s překladem). Baltská pruština vymizela pod náporem germanizace území až někdy koncem 17. století a původní Prusové-Sambové byli vstřebáni Němci, kteří si po nich začali říkat v této oblasti a v celém severovýchodním Německu Prusové. Ve staropruském jazyku se z roku 1369 zachoval dokonce zrovna z Prahy jeden žertovný nápis, který po sobě zanechal student pruské-sambské národnosti. Zde je originál této nejstarší zapsaně věty ve staropruštině a ještě jeden s překlady do němčiny a angličtiny.
Na nádraží jsme vystoupili a po chvíli hledání, kde se vyměňují peníze a prodávají jízdenky, jsem nejprve vyměnil určitou nevelkou částku na ruské ruble (mít platební kartu a bankomaty téměř všude ještě nebylo běžné ani u nás, natožpak v Ruské federaci). Potom jsem se postavil do fronty na jízdenky a koupil si jízdenku do litevské Klajpedy. Autobus měl jet asi za dvě hodiny, takže to byl čas na prohlídku Kaliningradu a zbytků Königsbergu, ve středověku česky zvaného Královec. Dnes 420tisícové město založili na místě staropruské osady Twangste (nebo Tvangystės) němečtí křižáci na počest českého krále Přemysla Otakara II. v roce 1255. Ten se totiž předtím postavil do čela křižáckých vojsk útočících na původní baltské Prusy z důvodů násilného šíření křesťanství.
S rubly a jízdenkou jsem se vydal k centrálnímu ostrovu na řece Pregolja (dříve Pregola) po ulici Leninskij prospekt. Ulice se po prvním sovětském diktátorovi jmenuje ještě v roce 2015. Jmenovala se tak i v době mé návštěvy Kaliningradu, tedy v dobách vlády prezidenta Jelcina, který se snažil Rusko demokratizovat. Jeho krátkodobý premiér a liberální ekonom Jegor Gajdar a vicepremiér Boris Němcov se snažili provést účinné reformy hospodářství. Jejich snahy ovšem narážely na naučenou feudálně-socialistickou mentalitu mnoha vlivných Rusů té doby, které připadalo podezřelé i něco tak samozřejmého jako je soukromé vlastnictví nebo soukromý nájem půdy. Sem by se hodila legendární věta dalšího Jelcinova premiéra, který už liberálním ekonomem nebyl a víc vyhovoval představám postsocialistických elit, Viktora Černomyrdina: "Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky."
Na rozdíl od reforem v Číně tedy reformování ruské ekonomiky a společnosti nakonec dopadlo jen nějak napůl, a Rusko se potácelo v ekonomických potížích až zhruba do doby nástupu Putina. Jeho počáteční reformy v dobách, kdy ještě naslouchal víc ekonomům než vojensko-bezpečnostní skupině zvané "siloviki", byly rovněž nedostatečné, ale Rusko mělo štěstí - prudce vzrostla cena ropy a to trvalo až do roku 2014, takže zvýšení životní úrovně s ní spojené začali Rusové připisovat Putinovi a ne ropě. Jak už to tak bývá, i když úspěch přijde zvenčí, může za něj car, zvlášť pokud kontroluje stále víc a víc klíčová média a pokud je to člověk, který dlouho pracoval v dezinformačním oddělení KGB.
A jak dopadli reformátoři? Jegor Gajdar premiéroval jen krátce, takže "silové struktury se sovětským myšlením" nakonec dosáhly jeho odvolání a později zemřel v relativně mladém věku. Boris Němcov byl rovněž v mladém věku (v roce 2015) zastřelen "neznámými útočníky" těsně u Kremlu pod dohledem snad desítky kamer. Přestože byl bezpečnostními složkami prakticky neustále sledován jakožto opozičník proti Putinovi. Útočníci si místo zastřelení vybrali dost provokativně nikoliv v polích za Moskvou, ale přímo u sídla prezidenta, asi aby vyslali signál, že si to mohou dovolit provést i na takto hlídaném místě, protože nad nimi někdo hodně vysoko drží ochrannou ruku a protože dopředu věděli, že obrázky z kamer a ze sledování opozičního politika bezpečnostními složkami se jaksi záhadně nenajdou. Závěr už si může učinit každý sám.
Katedrála Königsberg, moroženoje a banány
Když jsem dorazil pěšky k řece Pregolja, slezl jsem dolů do pěkného zeleného parku na Kantově ostrově, na němž se nacházela königsbergská katedrála. Ta na rozdíl od přírody okolo ní byla v trochu zbědovaném stavu, hlavně zevnitř, úřady ji ponechávaly víceméně svému osudu - a proto chátrala. Zato vstup byl zcela zdarma a dveře neustále otevřené. Před katedrálou jsem potkal německého turistu s ruskou průvodkyní a tak jsem se k nim nenápadně přidal, abych zdálky vyslechl povídání o historii katedrály v němčině s ruským přízvukem. K rekonstrukci došlo až několik let po mé návštěvě Kaliningradu a tedy asi 50 let po převzetí oblasti Sovětským svazem a Ruskem. Pozdě, za peníze z Německa, ale přece - a dnes je v ní Kantovo muzeum, kousek původního protestantského svatostánku a ze zbytku je udělán pravoslavný kostel.
Vyslechl jsem část výkladu pro německého turistu, prošel si katedrálu zevnitř přes popadané kusy zdiva na zemi, a následně jsem zase prošel Kantův ostrov zpátky k mostu nad řekou Pregolja a přešel na druhou stranu řeky. Za nějakou dobu jsem zjistil, že dál toho moc k vidění nebude, protože se přede mnou objevila socialistická panelová zástavba s obyčejnou městskou ulicí, kde zajímavým objektem byl pouze stánek s nápisem Moroženoje. To jsem si nekoupil a pomalu se vrátil zpátky do míst poblíž autobusového nádraží. Bylo třeba něco sníst, ale tehdy tam ještě z restaurací vycházela ne úplně důvěryhodná vůně.a obchody se podobaly obchodům z doby vlády KSSS o něco víc než obchodům v západním světě. Byla tu ale jedna výjimka - na rozdíl od dob před rokem 1989 byly v Kaliningradu roku 1993 k dostání banány, tak jsem se rozhodl, že se raději naobědvám banánů a nějaké si nechám v batůžku na později. Protože se blížila doba odjezdu autobusu do litevské Klajpedy, přišel jsem na stanoviště, kde už se nashromáždili lidé čekající na příjezd stejného autobusu). Ten ale nepřijel. Davy začaly řídnout a tak jsem usoudil, že nejlépe bude zeptat se paní, která mi prodala lístek. Postavil jsem se do fronty a když na mne přišla řada, zeptal jsem se, proč autobus do Klajpedy nepřijel nebo jestli má zpoždění. Paní na mne nepříliš přátelsky vybafla: "Avtobus kaput." A hleděla nepřítomně někam jinam, snad do časopisu nebo knihy. "Kak eto vazmožno? U miňja biljet!" (Jak je to možné, já mám jízdenku), řekl jsem netrpělivě a nechápal jsem, proč mi hned nevysvětlila, co bude dál. Teprve, když jsem se zeptal, jestli už nic nepojede a vrátí mi peníze, dodala, že další autobus do Klajpedy pojede za hodinu. "Spasibo," poděkoval jsem a odešel s ulehčením od budky na prodej jízdenek. Jestli to je další autobus, co jede za hodinu a ne náhradní, tak bude asi pořádně nacvaknutý lidmi z obou autobusů, snad to bude náhradní, pomyslel jsem si a zkoušel nějak vyplnit další hodinu. Na protější straně ulice jsem našel knihkupectví, což bylo pro mne dobré místo, jak příjemně strávit čas v nepříliš vlídném městě a případně najít i nějakou zajímavou knihu. Našel jsem útlou knížečku v ruštině o historii starých baltských Prusů v této oblasti, které mne zaujala a koupil jsem si ji. Knihy tam tehdy byly pro cizince hodně levné, protože tamní lidé vydělávali jen zlomek českých mezd či platů. Potom jsem se ještě chvíli procházel po okolních ulicích a když se blížila doba odjezdu druhého autobusu, postavil jsem se do fronty u zastávky, poměrně brzy, takže jsem byl asi uprostřed řady. Autobus přijel, nastoupili jsme a protože zřejmě šlo o náhradní autobus, většina z cestujících (včetně mne) si sedla. Stálo jen několik lidí, kteří nejeli až do Litvy. A už se jelo: Kaliningrad - Orlovka - Ozerovo - Malinovka.
Krása nesmírná: Kuršskaja kosa - Kuršiu Nerija
Přes Malinovku jsme vjeli na poloostrov, tzv. kosu, která má asi 80 km, z toho polovinu na ruské straně a polovinu na litevské. Někde po cestě, nebo možná ještě v Kaliningradě, do autobusu nastoupilo několik ozbrojených ruských vojáků s dřevěnými krabicemi se zbraněmi a municí. Stáli uprostřed a jeli kupodivu až do Litvy, která se ex-sovětských ruských vojsk teprve snažila zbavit, ale v této chvíli ještě nezbavila. Podařilo se jí to teprve o nějakých pár let později.
Díval jsem se z okna autobusu na jednu i druhou stranu, protože scenérie Kuršské kosy byla nádherná. Na jedné straně moře, na druhé straně moře, uprostřed silnice a sem tam vesnička a všude krásné lesy a za nimi písečné duny. Projeli jsme 40 km z Malinovky přes Lesnoj, Rybačij a Morskoje k rusko-litevské hranici, kde autobus zastavil. Litevští celníci kontrolovali důkladně hlavně ruské vojáky převážející zbraně a munici, na což museli mít povolení k převozu na svoji základnu. Ukázal jsem český pas, který byl ještě nevyměněný československý snad s nějakým razítkem ČR uvnitř, ale to už si přesně nepamatuji. Autobus na vjezdu do Litvy nestál ani přes kontrolu vojáků tak dlouho, jako stál předchozí autobus na vjezdu z Polska do ruské enklávy.
Za chvíli jsme byli v Litvě, stále ještě na úzkém dlouhém poloostrově Kuršiu Nerija, kde dovolená musí být krásná - procházet se písečnými dunami, koupat se a obdivovat přírodu i lidské výtvory včetně tradiční dřevěné architektury. Byl jsem rád, že jsem tento kout světa poznal ještě v době, kdy nebyl zaplněn turisty (což asi dnes už je), i když to bylo jenom na pár hodin. Autobus projel přes obce Nida, Preila, Pervalka a Juodkrante. "Juodas" znamená černý, věděl jsem od návštěvy Vilniusu o rok dříve. Takže Juodkrante je něco černého, věděl jsem tehdy, a je to něco jako Černobřeh nebo Na černém břehu. Silnice do Juodkrante se odchýlila z prostředku kosy na východní okraj, takže zbytek cesty jsme jeli podél moře mezi poloostrovem a litevskou pevninou. Na konci poloostrova-kosy bylo ještě Smiltyne s pár chatkami a úplně na konci něco jako parkoviště a malé přístaviště. Autobus zastavil a řidič řekl, že dál s námi už nepojede, otočil autobus a jel zpátky do Ruska. Být na špici kosovitého poloostrova je krásné, ale bylo potřeba se dostat na pevninu na druhý břeh "mezimoře", který v tomto místě nebyl dál než 500 metrů. Ptal jsem se spolucestujících, jestli něco přijede a dozvěděl jsem se, že převoz tu za chvíli bude. A taky že byl. Vešli jsme se na něj všichni a jedno auto, odrazil od břehu nebo nastartoval motor a za malou chvíli jsme přistávali ve městě Klajpeda. Za převoz se litevským převozníkům nic neplatilo, byl asi nějak v ceně jízdenky. Anebo ho platilo město Klajpeda. Myslím, že platil jen cestující s autem.
Zajímavá Klajpeda, nová měna a přímořská rekreační Palanga
Od břehu jsem se tedy vydal ulicemi do centra, kde jsem ve směnárně vyměnil nějaké americké, polské a zbytky ruských peněz na litevské lity (1 litas, 2 litai atd.). To byla naprosto čerstvě zavedená nová měna Litevské republiky (1993), kterou po 22 letech tato baltská země vymění za eura (v roce 2015). Litas měli i v letech 1922 až 1940 za litevské "první republiky" před okupací Sovětským svazem a nějakou samostatnou měnu měli i před první okupací carským Ruskem, když ještě byli Velkoknížectvím litevským. Před rokem ve Vilniusu jsem ještě platil rubly a teď už bankovkami s historickými postavami knížete Gedimina(se) a Vytauta(se) a mincemi se znakem Litvy starým nejméně 650 let, na němž je rytíř na koni.
Poté jsem zakotvil v hotelu v centru, osprchoval se, vydal se na večerní procházku Klajpedou a po návratu usnul. Na druhý den jsem přišel na klidné autobusové nádraží (byl asi víkend) a zjistil, že nejbližší autobus pojede až tak za hodinku dvě do Palangy na sever od Klajpedy. A tak jsem procházel dál Klajpedou a vrátil se na autobusové nádraží, když autobus měl přijet. Za půl hodinky jsme byli v přímořském rekreačním městečku Palanga. Venku stálo několik lidí a mne se ujala starší paní učitelka. Spustila na mne něco litevsky, ale protože jsem rozuměl tehdy jen pár slov, řekl jsem naučené "Ne suprantu lietuviškai. Kalbate angliškai, vokietiškai, rusiškai?" (Nerozumím litevsky. Hovořite anglicky, německy, rusky?) Hovořila kromě litevštiny rusky a tak mi zopakovala otázku tentokát v ruštině, jestli nehledám ubytování. A já jsem řekl, že hledám a kolik by to stálo. A ona na to, že kolik chci. Tak jsem střelil od boku tehdejší průměrnou cenu levnějšího ubytování v Česku, což tehdy odpovídalo v Litvě asi i ceně obyčejného hotelu, o něco méně než včera v hotelu v centru Klajpedy a ona řekla, že ano. Pak jsme přišli do dřevěné tradiční budovy, kde jsem dostal malý pokoj s velkými peřinami. Paní nebyla z Palangy, bydlela v Kaunasu a nebyla ještě v důchodu, protože pracovala jako učitelka. V chalupě byla se synem, který si vydělával obchodováním, jezdil po celém ex-SSSR a nakupoval a prodával, co kde chybělo. V pokojíčku dřevěné chalupy jsem pobyl asi čtyři dny.
Za tu dobu jsem poznal Palangu dokonale. Prošel jsem snad všemi ulicemi městečka. Zkoumal nádherné písečné duny u moře, parky plné borovic, spousty restaurací, kde měli např. tradiční litevské blynai su súriu (palačinky se sýrem) a blynai se vším možným od ovoce až po maso, a taky běžná jídla. Kino, které jsem navštívil. Muzeum jantaru ve velkém parku. U moře vál baltský větřík a někdy bylo tepleji a někdy chladněji, jak už to u Baltského moře bývá, ale koupal jsem se zřídka. Po čtyřech dnech jsem poděkoval, zaplatil, rozloučil se a nastoupil do autobusu Palanga-Riga, který s mezizastávkou v Šiauliai přejel hranice a za několik hodin dorazil do lotyšského hlavního města Rigy.
Z Rigy přes národní park Gauja
Autobus zastavil v hlavním městě Lotyšska na velmi širokém prostranství před vlakovým nádražím a všechny nás vysypal do poklidného velkoměsta, v němž na rozdíl od zbytku Lotyšska ruština hraje výraznější roli, protože v něm ruská menšina má téměř poloviční podíl. V době mé návštěvy v roce 1993 byl asi ještě nadpoloviční. Možná bude zajímavé uvést, že na začátku sovětské okupace koncem 30. let 20. století byl podíl Rusů na obyvatelstvu Lotyšska asi desetinový a na jejím konci byl asi třetinový a od té doby zase klesl na čtvrtinu obyvatelstva země.
První starostí bylo vyměnit peníze na místní laty a najít ubytování. Kousek od nádraží byl nedrahý hotel a tak jsem zavítal tam. Tentokrát jsem nezkoušel obvyklé "Do you speak English?" a "Sprechen Sie Deutsch?", protože to tehdy v Pobaltí bylo většinou zbytečné, ale rovnou jsem se zeptal na pokoj rusky. Paní na recepci se zamračila a řekla poněkud studeně: Váš doklad prosím. Když uviděla český (tehdy ještě upravený československý) pas, na tváři se jí objevil úsměv a řekla rusky: "Omlouvám se, že jsem byla tak strohá. Nevěděla jsem, že jste z Česka. Vás máme my Lotyši rádi. Vy jste se už nedávno zbavili ruských vojsk, že? Já mezinárodní vývoj sleduji. Nás tu jejich vojska pořád štvou a snažíme se je teprve dostat pryč ze země jakožto bývalé okupanty, proto je nemáme rádi." Dostal jsem pěkný pokoj za docela dobré peníze a vydal se na průzkum Rigy.
Ráno jsem vstal, osprchoval se, odevzdal klíč a vyrazil na vlakové nádraží. Nejbližší vlak jel do města Sigulda, které je vzdálené asi 30 km od Rigy a leží na kraji krásného národního parku Gauja. Koupil jsem jízdenku a brzy na to jsem seděl ve vlaku pádícím na severovýchod. V Siguldě jsem doplnil zásoby o nějakou vodu, místní černý chléb, česnek a ještě něco dalšího k snědku, plus mapu národního parku a městečka. Vystoupal jsem na jednu stanici lanovky, která jezdila přes zalesněné údolí s klikatící se řekou Gauja na protější kopec, nechal se lanovkou spolu s dalšími turisty přepravit na druhou stranu a pochodoval lesem stále na sever pěšinkami plnými malých žabek. Jejich přítomnost ukazovala, že je tam opravdu čistá příroda. Chodilo tudy víc turistů, ale ne v nějakých davech, bylo to příjemné místo s čistým vlhkým vzduchem. Po chvíli jsem vyšel z lesní pěšiny na silnici a snažil se stopovat, ale po silnici moc aut nejezdilo. Došel jsem tedy několik kilometrů k pomalu rekonstruované (polo)zřícenině hradu Turaidas pils, vylezl na věž, něco se o hradu dozvěděl a pokračoval v cestě po silnici. Teprve asi po 8 kilometrech pěší túry po silnici (po několika km lesem) mi zastavilo jedno auto. Příjemný pán jel sám a chtěl si s někým popovídat, tak jsme si povídali, než mě vysadil asi o 20 km dál ve městě Valmiera, kde bydlel. Ještě mne dovezl kousek za město, aby se mi dobře stopovalo, což ale nebylo tehdy v zemi vůbec zvykem, jak mi sám řekl. A tak jsem stopoval pěšky až do městečka Strenči bezúspěšně. Za Strenči už vedla silnici k pohraničnímu městu Valka, které se na druhé straně v Estonsku jmenuje Valga. Na této silnici opět skoro nikdo nejezdil, až na jednoho jediného mladého podnikatele taxikáře, který využíval neexistenci dopravy ze Strenči do Valky v této hodině a dni (myslím, že byla zrovna neděle). Vida mne kráčet směrem na Valku, přibrzdil a nahodil taxu: 10 dolarů. To bylo tehdy poměrně dost peněz, za které se dala projet autobusem snad tisícikilometrová vzdálenost, a můj rozpočet na cesty, ubytování a jídlo až do Finska nebyl neomezený. Proto jsem odmítl s tím, že si někoho stopnu nebo to nějak dojdu pěšky. Nohy ale už bolely, a když nikdo po silnici nejezdil a tento mladík asi mého věku jel zpátky a znovu přibrzdil, už jsem to vzdal a dal mu oněch 10 dolarů. Zavezl mne do Valky na hraniční přechod, který byl na mostě přes řeku, prošel jsem krátkou pasovou kontrolou a byl jsem v Estonsku. Mezitím se setmělo a nemělo cenu pokračovat dál. Navíc mne rozbolel zub - můj první kaz v životě, který jsem doma zanedbal, protože jsem vlastně ani pořádně netušil, co to kazy jsou - do svých 26 let jsem je prostě nikdy neměl. Takže až do doby této cesty do Finska. Našel jsem si hotel, který na recepci hlídala pěkná Estonka, která dávala najevo zájem o další komunikaci, ale bolest zubu začínala být nepříjemná a tak ani na pokoji se mi nedařilo spát a každou chvíli jsem si čistil zuby a chladil bolest. V posteli v městečku Valga s bolícím zubem jsem uvažoval dokonce i o tom, že cestu předčasně zruším a otočím zpátky na jih. Pak se ale bolest zmírnila a usnul jsem. Ráno zub skoro nebolel, tak jsem se rozhodl pokračovat na sever. Na stop už jsem po zkušenostech předchozího dne nespoléhal a na nádraží jsem si koupil lístek až do Tallinnu. Valga - Tartu - Tallinn přes celé Estonsko od jihu na sever. V Tallinnu jsem si prošel krásné staré město a našel ubytování na studentské koleji, která o prázdninách zela prázdnotou, až na pár turistů, jako jsem byl já.
Nevraživý hlídač hranic a nejkrásnější městské pobřeží
Druhý den jsem v přístavu koupil lístek na malou loď, něco jako autobus přes moře na trase Tallinn - Helsinki - Tallinn. Za půl hodiny jsem byl ve Finsku. V přístavu na molu stál velmi velmi velmi důležitý finský státní úředník, provádějící nevraživou pasovou kontrolu všem kromě Finů. Můj pas zkoumal dlouho a bylo mu asi divné, že se chci vylodit v Helsinkách s pouhým batůžkem, a tvářil se téměř jako bych tam jel ilegálně obsadit celý finský pracovní trh. Padaly otázky jako "jako dlouho se zdržite" (24 hodin) a kdy jedete zpátky (za 24 hodin) a nechcete se tady usadit a bylo to dost nepříjemné, ten člověk si vychutnával moc nad obyčejným turistou a nepoužíval slova jako prosím a děkuji. Mluvil se mnou anglicky, což - jak jsem později zjistil - umí ve Finsku snad každý, koho jsem za jeden den stihl potkat, včetně lidí uklízejících parky a prodavačů novin a jízdenek ve stáncích. Po výslechu vestoje mne nakonec propustil, hodil ještě jeden výhružný důležitý pohled, takže chováním se podobal ruským pohraničním a celním orgánům při vjezdu do Kaliningradu, jen přitom neprošmátrával batoh.
Cesta do Helsink byla volná, procházel jsem si nejprve nespočet poloostrůvků a ostrůvků okolo přístavu a pak jsem se vydal dál do centra města, které bylo zajímavé, ale nijak zvlášť neučarovalo ve svém středu a na hlavním náměstí, kde byla pošta, odkud jsem poslal pohlednici rodičům. Centrum bylo obyčejné na rozdíl od nádherného okolí přístavu a různých můstků a mostů na možná tisíce miniostrůvků. Na jiném místě byly zase skály tyčící se nad mořem s parky a sochami umělců, jako byl Sibelius. Ubytování jsem našel u stadionu. Tam jsem se dostal postupně pěšky po ulicích, které - tak jako vlastně veškeré cedule po městě - byly kromě pro mne nesrozumitelné finštiny označeny i švédsky. Ze švédštiny jsem díky němčině a angličtině leccos dokázal vyčíst. Ubytovna u stadionu nebyla vůbec levná na to, že v jedné místnosti spalo osm navzájem cizích turistů. Povídal jsem si s jedním z devíti nebo deseti spolubydlících. Byl Angličan a podnikal rovněž sám cestu severem - projížděl na motorce celou Skandinávii od Dánska, Švédska a Norska na sever a potom zase Finskem dolů a dál chtěl projet Pobaltí a střední Evropu a pomalu si to zamířit zase zpátky do Británie.
Večer jsem se šel projít méně rušnou zelenější částí finského hlavního města, a po návratu jsem se osprchoval, lehl do své postele a usnul. S desítkou neznámých lidí na pokoji jsem měl trochu obavy, co by se v takovém místě mohlo stát, peněženku jsem si poprvé a zatím naposled v životě dal pod polštář. V batůžku u postele byly víceméně jen potraviny, voda a knihy. Nic se ale nestalo, všichni cestovatelé byli zřejmě slušní a už nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to všechno byl, až na zmíněného Angličana s motorkou.
Na druhý den jsem opustil ubytovnu u helsinského stadionu a toulal se zase centrem, poslal nějaké pohlednice a nejvíc času jsem strávil relaxací na nejkrásnějším městském pobřeží, jaké jsem kdy viděl, tedy na oněch mnoha ostrůvcích a poloostrůvcích. Byl krásný den, svítilo slunce a vůbec nic nepřipomínalo, že se nacházím daleko na severu, zatím (a dosud) vůbec nejseverněji, kam jsem kdy doputoval. V zemi, jejímuž jazyku sice zatím až na pár slov nerozumím, ale o níž se o mnoho let později díky genetickým genealogickým testům dozvím, že z podobně hovořících ugrofinských (a podle všeho více finských než uherských) kmenů musela kdysi přijít moje "krajní otcovská linie" s haplotypem N1c1-CTS9976.
Superrychlá cesta na jih, hrad Trakai a bitva u Grunwaldu
Následovala opravdu rychlá cesta na jih. Lodí po stejné trase do Tallinnu, v Tallinnu už jen večeře v restauraci, cesta na nádraží, kde právě přistával večerně-nočně-ranní autobus Tallinn-Vilnius, ve kterém se dobře spalo i přes přejíždění dvou hraničních přechodů (EE-LV a potom LV-LT) se symbolickou dvojí pasovou zastávkou, při níž stačilo otevřít jen jedno oko. Možná byla pasová kontrola jen jedna. Ráno jsem byl o 600 km jižněji v hlavním městě Litvy Vilniusu, už podruhé v životě. Prošel jsem si opět stará známá místa ve Starém Městě (Senamiestis) a vrátil se na autobusové nádraží. Tam jsem zjistil, kdy jede autobus někam do Polska, nejlépe až večer. Tomu vyhovovala linka Vilnius-Olsztyn. Následně jsem vyhledal autobus do městečka Trakai s nejkrásnějším a nejvýznamnějším hradem Litvy, který byl ve 14. století centrem vlády litevského knížete Gedimina(se). Autobus přijel brzy a za necelou půlhodinku jsem byl tam. Tehdy to bylo malé městečko bez velkého ruchu, dnes prý tam proudí zejména v létě davy turistů. Město je známé také tím, že tam žije už přes 600 let zajímavá menšina Karaimové hovořící turkickým jazykem a vyznávající karaitskou formu judaismu. Karaimy pozval do Litvy koncem 14. století kníže Vytautas. Hrad leží uprostřed jezera. Když jsem dokráčel po mostech až k hradní bráně, bylo pozdní odpoledne a prohlídky už právě končily. Uprosil jsem tedy místního strážce brány či prodejce lístků, že jedu až z dalekého Česka a že bych mu byl vděčný, pokud by mne pustil aspoň projít si nádvoří hradu zevnitř. Pustil. Labai ačiu nebo též dékui.
Následovala cesta zpět autobusem do Vilniusu, přesednutí na dálkovou linku Vilnius - Olsztyn, která pro mne byla opět spací - už druhý autobusový nocleh po sobě. Ráno v polském Olsztynie jsem byl jakžtakž vyspaný a jen trochu dolámaný, načež jsem se rozhodl zhlédnout ještě jedno významné historické místo, vlastně nejen pro Poláky, ale i pro Čechy. Šlo o Grunwald, kde se konala slavná bitva u Grunwaldu, kde bojoval i Jan Žižka ještě jako žoldnéř. Autobusy zrovna moc nejezdily, asi byla neděle nebo něco takového, zvolil jsem tedy po baltském stopovacím půstu opět autostop. Nebylo třeba stopovat dlouho. Za chvíli zastavilo menší auto a řidič se ptal, kam jedu. A já na to, že do Grunwaldu. Oni se usmáli a řekli: My taky. Byla to rodina - rodiče byli učitelé a měli malého syna, kterému chtěli Grunwald ukázat. Spřátelili jsme se a pak jsme si ještě nějaký ten rok občas napsali. Protože to byla ještě doba těsně předinternetová (před masovým rozšířením internetu), psali jsme si běžné dopisy a pohlednice. Autem jsme v Grunwaldu byli zanedlouho, vystoupili a šli si prohlédnout místo bitvy a muzeum, kde se návštěvníkům pouštěl film o bitvě. V jeden moment se ke mně Wojtek (táta učitel) naklonil a říká: Popatrzy, tam wasz Žižka! (Podívej, tam je váš Žižka!). A byl to on, na plátně, v muzeu na severu Polska. V souvislosti s učitelským povoláním je zajímavé, že zatímco my říkáme učitel, Poláci říkají nauczyciel. Z toho jsem v legraci při konverzaci s nimi dovodil, že zatímco čeští učitelé jen učí, ti polští dokonce i naučí. Wojciech čili Wojtek i jeho manželka se zasmáli a řekli, že mne ještě hodí k vlakovému nádraží Olsztyn. Tam jsme se rozloučili, koupil jsem si lístek a nějaké potraviny, prohlédl si centrum a zanedlouho už jsem seděl ve vlaku směrem na Katowice. Tam jsem přespal a následující čas popůlnoční už jsem se vyskytl na jižní Moravě ve Vyškově. Tady jsem se kdysi v porodnici narodil a moji rodiče v době této jantarové cesty žili v nedalekém Rousínově, tedy asi 11 km odtamtud. Jenže bylo po 2 hodině noční a už vůbec nic nejelo, ba ani taxíky se neobjevovaly. Proto jsem paradoxně kousek od domova svých rodičů musel přespat v hotelu (hotel Dukla) a dojel k nim až teprve následující den. Zbytek dovolené jsem strávil tam a odjel zase do Prahy, která byla mým bydlištěm asi deset let. Cesta na jih byla vlastně velmi rychlá, protože z Helsink až na jižní Moravu jsem to stihl za 3 dny i s prohlídkami tří zajímavých míst (Vilnius, Trakai, Grunwald).
KAREL MACHALA
(psáno 5-6/2015)