Velká Morava & Báthory
Krátké výpady do širokého okolí:
Po stopách Velké Moravy & Na návštěvě u Erzsébet Báthory
(střípky z krátkých cest konaných v měsících 6-7/2016 a 9/2016)
Žarošice - Kyjov. Hodonín. Bílé Karpaty - Čachtice - Uherský Brod - Modrá - Uherské Hradiště/Staré Město (Veligrad). Mikulčice (Grad Morava). Carnuntum - Rohrau.
Naše cestovatelská skupinka nezahálí ani po návratu z Ibérie. Hned po pár dost pracovních měsících a u mladší části výpravy po získání samých jedniček - abychom si zacitovali klasika Karla Jaromíra Erbena: "k jezeru ji cos nutí, k jezeru ji cos pohání, nic doma, nic jí po chuti". V našem případě nikoliv k jezeru, tam jsou (někdy) komáři. Prostě na cesty.
U císařské lípy v Žarošicích
Ještě v červnu jsme nejprve viděli místo, kde spolu císařové podepsali po bitvě u Slavkova příměří. Tedy rakouský císař František I. a ruský car Alexandr na straně jedné a francouzský císař Napoleon na straně druhé. Stalo se to pod lipou u Žarošic. Ta původní Lípa u Spáleného mlýna už dnes na místě nestojí, je tam už její následovnice, a taky velké cedule hlásající tuto historickou událost.
Den předtím František čili Franz I. a car Alexandr večeřeli - což je pro mne taková genealogická kuriozita - u dcery mého přímého předka. Zmiňuji tuto událost v kapitole "Přímé doteky dějin v rodině" ve své genealogické knize, která vyšla v prosinci 2016 pod názvem Kdo jsme a odkud přicházíme. Netušené souvislosti hledání předků. Takové doteky velkých dějin má v životě svých přímých předků každý, jen o nich většina lidí (zatím) neví. Ale kdo hledá - najde.
Vraťme se ještě na chvíli k lípě u Žarošic a slavkovské bitvě. Tam u té lípy, kde v červnu 2016 parkoval náš motorizovaný oř, se to stalo, ale už 4. prosince 1805, 2 dny po bitvě, tedy téměř 211 let tomu zpět. Dva dny po bitvě u Slavkova příměří dohodnuto bylo jest, a o další dva dny později na zámku ve Slavkově bylo i podepsáno. Po bitvě, kde zbytečně zemřelo asi 18 tisíc vojáků obou stran konfliktu, víc pak ze strany domácí rakouské a také ruské. Proč to všechno, co je výsledkem? Rakousko ztratilo v důsledku bitvy kus Itálie a Francie & spojenci získala kus Itálie. Z dnešního pohledu, kdy ani Rakousko ani Francie nemají už ani tento kus Itálie (ba naopak Itálie má kousek německy mluvícího Tyrolska) to byla bitva zbytečná, zabíjení zbytečné. Ale monarchové a autokrati tenkrát usoudili jinak.
Kostry a mamutí stoličky v Kyjově. Zoo v Hodoníně.
Odtamtud se vydáváme do Kyjova, abychom si prošli pěkné náměstí a zakotvili v zámečku, kde je Vlastivědné muzeum. Tam potkáváme nějaké mamutí stoličky, zkameněliny rybek (možných to našich přímých předků) a místnost jako stvořenou pro děti, plnou lesních zvířat a ptáků v životní - vycpané - velikosti.
V muzeu nechyběla ani nejedna kostra potenciálního prapředka z dob dávno minulých, kdy se ještě na Kyjovsku nemluvilo slovanským jazykem. Další den stihneme ještě hodonínskou ZOO mj. se žraloky, lvy, šimpanzy apod.
Cesta do Bílých Karpat
Začátkem prázdnin podnikáme prodloužený víkend mimo hlučnou civilizaci. Zpočátku jsme se snažili objednávat ubytování postupně asi na deseti místech okolo Lopeníku, ale brzy jsme získali dojem, že v Bílých Karpatech už nezbylo volné ubytování vůbec nikde, a že budeme muset výlet vzdát. Na posledních chvíli se uvolnilo místo na Horské chatě Arnika, kde se nám podařilo ulovit apartmán od pátku do pondělí. Ubytování ve dvou místnostech s příslušenstvím na klidném místě s výhledem hodně dodaleka, možná desítky kilometrů. Opravdu nádhera. Nejsilnější stránka tohoto ubytování. A taky ticho, klid, zeleň. Trochu jsme nepočítali s tím, že se rozumí samo s sebou, že člověk s ubytováním bere i polopenzi. No dobře, bereme.
Než jsme tam dojeli: 1. července 2016 se zdá, že se opravdu snad všichni vydali na cesty ve stejnou dobu. Cestovací výbuch po skončení školního roku. Tvoří se neobvyklé a dlouhé kolony a cesty z Brna jsou ucpané nejen směrem na jih (kam jako každým rokem zřejmě míří čeští turisté milující chorvatské moře), ale i na Slavkov u Brna až do Bučovic a na některých úsecích i dál. Nikdy jsem to nezažil na těchto silnicích. Dojíždíme k Arnice trochu pomaleji než bylo zamýšleno, je to přibližně 115 kilomatrů od našeho trvalého bydla, až téměř u slovenských hranic v lesích.
Čachtický hrad a muzeum
Další den provádíme výlet do Nového Mesta nad Váhom (pěkné náměstí) a hlavně do nedalekých Čachtic na hrad Alžběty / Alžbety Báthoryové, ale vlastně - jak si říkala ona sama, protože mluvila maďarsky - Erzsébet Báthory či též někdy psáno Báthori. Rodné město Nyírbátor (odtud jméno jejího rodu) uvidíme asi za měsíc. Hrad - polozřícenina Čachtice je velmi zajímavý, máte-li rádi zříceniny a výhledy do daleka. Doplňuje ho muzeum dole v obci na zámečku, který ale kdysi patřil jiné rodině. Naproti zámečku je dům, kde se zrodila spisovná slovenština.
Muzeum stálo rovněž za prohlídku a spíš utvrdilo dojem, že "krvavá pověst" o koupání v krvi je velmi pravděpodobně jenom "zlé ohováranie" nepřátel (prý to ani nejde, protože krev by se rychle srazila a žádné koupání by tak nebylo možné).
Erzsébet čili Alžbeta byla bohatší než tehdejší panovník a s manželem Ferencem Nádasdym měli snad desítky hradů se spoustou vsí a poddaných, tj. něco jako pozemkoví a feudální magnáti. Takže s penězi a majetky měli i značný politický vliv a jak už to tak bývá, k tomu i vlivné a mocné nepřátele, kteří na tyto majetky měli zálusk.
K dalším "ohováračkám" na adresu paní Alžběty Báthoryové patřilo i to, že prý manžel paní Erzsébet ubližoval. To je ale spíše velmi nepravděpodobné, jak nám sdělila průvodkyně po zámečku a muzeu, protože její závěť psaná už po manželově smrti (a tu jsme viděli i na vlastní oči) nic takového nepotvrzuje. Píše tam o Ferencovi pěkně, zřejmě ho tedy Eržika Báthory měla opravdu ráda.
Každopádně jsme strávili zajímavý den - Báthoriové pocházeli z východomaďarského Nyírbátoru (odtud jejich příjmení, odvozené ze jména městečka, případně naopak).
A tam - do Nyírbátoru - se shodou náhodných a víceméně neplánovaných cestovatelských okolností podíváme asi za měsíc a kousek po návštěvě Čachtic (cestopis zde).
Pro zajímavost:
připojený obrázek vpravo o něco výše ukazuje její podpis i s tehdy používanými ornamentálními krucánky, a vlevo hned vedle tohoto textu jsou dva její obrazy v různém věku z čachtického muzea - opět s připojeným podpisem paní Eržiky, prostě jako kdybyste navštívili celebritu a ona vám podepsala svoji dvojitou fotografii.
Děkujeme Eržiko, köszönjük szépen, a někdy na shledanou, a viszont látásra!
Komenský plus Památník Velké Moravy v gradu Veligrad
Další den jsme spáchali výlet do Uherského Brodu s jeho muzeem (mj. téma Jan Amos Komenský, který ve městě nějakou dobu žil). To by mohlo být vzhledem k osobnosti Komenského i lepší. A pokračování do skanzenu Velké Moravy v Modré u Velehradu, kde jsme už jednou byli, ale kde se nám líbí. Zpátky jsme už nestihli uherskobrodské planetárium. V pondělí se ještě na závěr zastavujeme ve Starém Městě/Uherském Hradišti, pojíme v restauraci u nefalšovaného Itala a navštěvujeme Památník Velké Moravy na místě vykopávky Kostela na Valách s kostřičkami i kostrami a spoustou předmětů z doby Velké Moravy. Na tomto místě (tedy Uherské Hradiště plus Staré Město) stálo zřejmě hlavní město Velké Moravy z pozdějšího období pod názvem Veligrad. Čili "Velké město", "Velké hradiště".
Nesmíme zapomínat, že v 9. století ti z našich předků, kteří žili ve Velkomoravské říši, říkali G skoro všude tam, kde my už dnes v češtině říkáme H. Změna z G na H proběhla jen v některých slovanských jazycích, v češtině, slovenštině, ukrajinštině, hornolužické srbštině a (pokud se nepletu) i v některých nářečích slovinštiny, což jsem spíš slyšel na vlastní uši ve Slovinsku v jedné oblasti a nikoliv někde přečetl v jazykovědné literatuře.
A pak už jsme pádili domů a v Brně jsme museli udělat obchvat v místech, kde došlo ke smrtelné nehodě jednoho motocyklisty. Nehod počátkem prázdnin na první pohled jakoby opravdu přibylo, viděli jsme jich hodně.
Mikulčice - první hlavní město Velké Moravy?
Po nějakém tom pracování jsme pak ještě vyrazili znovu směr Hodonín a kousek za něj do Mikulčic, kde je další archeologická lokalita Velké Moravy, kde bylo odkryto dokonce deset kostelů. Nejspíš první hlavní město moravské části Velké Moravy (na Slovensku pak dalším centrem v té době byla Nitra jako sídlo knížete Pribiny). Mikulčice se zřejmě jmenovaly Grad Morava podle řeky Moravy, alespoň to bylo takto na místě napsáno. Podle jiného názoru se mohly tehdy jmenovat Grad Slavnica.
Areál je velký, doplněný rozhlednou a zastřešenou vykopávkou kostela v podobném stylu jako ve Veligradu/Uherském Hradišti/Starém Městě. Podle řeky Moravy, původně z pragermánského Mar-ahwa čili močálovitá voda, se nazval slovanský kmen, který na Moravu přišel a vstřebal do sebe i starousedlíky. A později i státní útvar, který se jmenoval buď prostě Morava nebo Velká Morava, jak jsme zvyklí říkat dnes, podle jednoho zápisu z byzantské říše, kde se Velká Morava opravdu ve staré řečtině označuje jako Velká Morava (Hé Megalé Moravía).
Carnuntum potřetí
V jeden záříjový víkend jedeme - vlastně už potřetí v životě - do nejbližšího města starého Říma jménem Carnuntum. Dnes Petronell-Carnuntum, nedaleko od Bratislavy v Rakousku. Protože je toto místo popsáno v jiných cestopisech na těchto stránkách, zmíním se jen o tom, co jsme viděli navíc. Kousek od Petronellu se nachází Rohrau s rodným domkem skladatele Franze Josepha Haydna, přezdívaného jako otec symfonie. V rodném domku sice strávil jen prvních šest let života, bylo ale zajímavé vidět, kde se narodil a žil jako malé dítě, nasát trochu atmosféry z 18. století, která formovala jednoho z nejslavnějších rakouských skladatelů. Muzeum - rodný dům má asi šest místností včetně kuchyně a velký dvůr. Samotných exponátů není mnoho, ale kolébka, nějaké dokumenty, rodokmen, trochu starobylého nábytku a kuchyňského náčiní se tam najde. Vstupné na osobu 5 EUR, děti a důchodci mají slevu na 3 EUR.
KAREL MACHALA, léto 2016