povodne

Povodně, státní pomoc a pokřivené daně

Vyšlo v MF Dnes 30. 8. 2002, str. 6 Názory - KAREL MACHALA - Polemika

Těžká doba popovodňová jako by dala křídla zastáncům všeobjímajícího státu. Kdo jiný než stát se o nás postará v případě katastrofy, proti níž nejsme pojištěni? Je tedy pochopitelné, že milovníci přerozdělování přihřívají svoji polévku: tu vláda plánuje zvýšení daní, tam zase jakýs myslitel soudí, že liberální požadavek na minimální stát ukazuje svoji nepoužitelnost právě v době katastrofy. Neuvěřitelně vysoký rozpočtový deficit má nyní větší šance projít sněmovnou, protože i odpovědnější vládní poslanci mají "mokrou" výmluvu.

V premiérových projevech se to jen hemží spojeními "sociální stát" a "postaráme se", na něž české ucho voličovo rádo slyší, i když se netýká jen lidí v nouzi. Zpětný chod k socialismu v rámci kapitalismu zdá se tak jistý jako každodenní západ slunce. Projdou-li v příštích letech vysoké deficity, ani následující volby obrat ke zdravé ekonomice nepřivodí. Místo dynamického růstu po snížení daní nás bude čekat jen splácení a splácení. Tlustý stát už tak snadno nezhubne.

Štíhlý, nebo "tlustý" stát?

Opravdu je liberální štíhlý stát tak nepoužitelný v době nouze? Lze vysvětlit snadno, že je tomu právě naopak. Představme si dva hypotetické státy. Ten první, rozdávající všechno všem, je silně zadlužený, úroky mu ujídají z každoročního rozpočtu stále větší díl. Pak si představme ten druhý, štíhlý, jehož dluh je zcela nepatrný. Otázka zní: který z těchto dvou států je lépe schopen v době katastrofy nasadit mimořádné výdaje a snadno je pak splatit, aby lidé bez přístřeší mohli rychle bydlet, aby byly obnoveny komunikace apod.?

Odpověď je zřejmá každému myslícímu tvorovi. Stát, který zajišťuje všechno všem, plete se do příjmů bohatých dětí, podpory vývozu, hypoték pro rozhodně nikoliv sociální případy, dotací stavebního spoření na nové auto (!) či zemědělských výkupů, všechno nestihne uřídit. Kdo dělá všechno, nedělá to dobře. Kdo se kvůli tomu ještě zadlužuje, přivolává obrázek podobný tomu z ulic Buenos Aires: ulice plné občanů nadávajících na politiky, co to udělali s jejich penězi. Na místě by přitom bylo nadávat na sebe v roli lehkomyslných voličů.

Z této perspektivy lze hodnotit i připravované zvýšení daní na benzin a cigarety bez snížení jiných. Popovodňové peníze navíc by se daly získat i bez pohybu daňových sazeb, jen kdyby tyto platily pro všechny stejně, tedy zrušením džungle výjimek a odpočtů. Škrtnutím každoročních dotací a odpočtů těm, kteří nejsou v nouzi, a jejich jednoroční přidělení těm, kteří v nouzi jsou. Rovným podmínkám v daních se však privilegovaní brání zuby nehty. O kolik jednodušší je zviditelnit se posláním dek či milionu na konto než vzdát se trvale privilegia se slovy: Já to daňové zvýhodnění ani dotaci nepotřebuji, pošlete peníze raději tam, kde jsou nutně potřeba, a až to potřeba nebude, snižte o to daňové sazby, aby se rozběhla ekonomika.

Záplavová vlna daní

Místo toho nám stoupnou daně - na rozdíl od vody - na dlouhá léta (jakmile zavedete vyšší daně či Senát, nejspíš se jich už nezbavíte). To bude znamenat pomalejší růst ekonomiky a vyšší ceny, s dopady do finanční situace i u těch, kteří nekouří a nikam nejezdí. Silný stát kromě toho podvazuje solidaritu občanů. Čím více lidem sebere na daních, tím méně jim zbývá a z tím menšího koláče mohou oni sami být solidární. Je pravděpodobné, že lidé by ve světě nízkých daní pomáhali druhým ze svého daleko více než dnes.

Na závěr ještě jeden nezanedbatelný aspekt: daňové úniky jsou dnes bohužel téměř sportem. O kolik méně lidí by se snažilo legálními či nelegálními kličkami neplatit daně, kdyby věděli, že jejich peníze budou použity jen na základní funkce státu plus pomoc lidem v nouzi. Kdyby se koruna daňového úniku v představě unikajícího přetavila v obrázek zoufalé babičky bez přístřeší, a nikoliv třeba v obrázek chybějících peněz na dotace konkurentovi, asi by ubylo úniků.

KAREL MACHALA

Autor je ekonom