Krátký vpád na čerstvě samostatnou Ukrajinu
Stalo se v létě roku 1992
Doplněno 8/2014: Tento cestopis může pomáhat pochopit dnešní situaci na Ukrajině (podrobnější úvaha k tomu zde). Tedy to, že nejde v první řadě o žádné přetahování dvou velmocí o vliv na Ukrajině nebo o boj mezi ukrajinsky a rusky hovořícími obyvateli Ukrajiny, jak se to snaží prezentovat propaganda východního souseda. Hlavním hybatelem událostí byli zpočátku Ukrajinci a hlavním viníkem bojů pak ruské vládnoucí vrstvy, které po většinu zaznamenaných dějin tohoto prostoru měly snahu ovládat okolní národy ne příkladem prosperujícího přitažlivého centra nebo silou argumentů ve svobodné soutěži myšlenek a systémů, ale hrubým násilím. Ostatně i rusky hovořící Ukrajinci a mnozí etničtí Rusové z Donbasu bojují v roce 2014 na straně Ukrajiny a už v době kyjevského povstání na Majdanu zněla vedle ukrajinštiny mezi demonstranty často i ruština. I z toho je vidět, že tento konflikt je o něčem jiném. Podle mého pohledu jde v první řadě o snahu obyčejných Ukrajinců v zemi na pokraji hospodářského kolapsu, ke kterému přispěl svržený proruský prezident Janukovyč vrchovatou měrou, zbavit se toho všeho, s čím jsem se na své cestě setkal v pravděpodobně daleko vyhrocenější podobě, než jakou si dnes dokáže většina lidí na Západě představit. O snahu zbavit se vlivu ideologie nesvobody vycházející po staletí z centra postsovětského prostoru a jejího negativního dopadu na životy lidí, mnoha prvků nesvobody přežívajících ze sovětské doby, s nimiž jsem se na Ukrajině roku 1992 setkával téměř na každém kroku. Mnohé může ilustrovat fakt, že teprve 21 let po mé cestě začaly padat sochy Lenina z dob sovětské diktatury. Ukrajina se vydala na cestu ke svobodnější společnosti a snaží se zbavit jevů, jaké jsem tehdy na čerstvě postsovětské hranici byl svědkem, včetně například naprosto veřejného vybírání úplatků v podobě pytlíku šroubů od každého cestujícího ve vlaku do Polska. Dnešní Ukrajině (a do budoucna i Rusku, až se zbaví totalitních tendencí k carismu) držím palce, aby se dostala co nejdál na cestu svobody a prosperity. Tento cestopis je však o mé cestě z roku 1992, která nedopadla moc dobře.
Přátelští lidé venkova a zamračené tváře města * Postsovětská dobrodružná lekce * Hotely nesmějí ubytovat cizince, banky nemění valuty * Všeobjímající stát zvyšuje korupci * Země zadrátovaná, probouzející se * Netržní hospodářství a nová měna * Celník vybírá šroubky jako úplatky * Úleva po překročení hranic zpět do Polska * Dokonalý trh polských směnáren
Trasa (1. část): Praha - Český Těšín - Cieszyn - Kraków (sp) - Przemyśl -(ne-sp)- Lviv - Przemyśl (sp)
(2. část Cesta do Vilniusu jsem popsal zde)
Další cestopisy * Odkazy - cestování * Moje knihy * Překladatelské služby * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Starší články v médiích * O mně * Kontakt
Sovětský svaz se rozpadl na 15 nových samostatných států v roce 1991. Hned v roce následujícím (1992) jsem pojal nápad podívat se sám na západní Ukrajinu a odtamtud jet třeba vlakem na sever do Litvy. Plán byl bez velkých komplikací spíše neuskutečnitelný, ale to jsem dopředu nevěděl. Proto cesta na Ukrajinu byla spíš krátkým hodně poučným vpádem s rychlým úprkem zpátky do Polska, následovaným obrovskou úlevou po zpětném překročení zadrátovaných hranic. Teprve z Polska se dalo pohodlně pokračovat na sever do Litvy (popsáno zde).
Podruhé a přece poprvé na Ukrajinu
Na samostatnou Ukrajinu jsem jel poprvé, na území Ukrajiny podruhé. První cesta byla v rámci organizovaného zájezdu na Zakarpatskou Ukrajinu (Užhorod, Mukačevo) v dobách středoškolských. Bylo to ještě v časech existence komunistického impéria zvaného Svaz sovětských socialistických republik.
Teď napodruhé - v novém státě - to bylo na Ukrajině v něčem jiné, ale v mnohém podobné. Pořád tam přetrvávalo téměř nezměněné centralizované postsovětské prostředí - všudypřítomná moc státu, jeho regulací, zákazů a příkazů a zneužívání této moci úředními i neúředními osobami od celníků až po nádražní prodavačku jízdenek. Nefungující, protože v podstatě nepovolený volný trh a státní řízení ekonomiky i životů vytvářely velmi prapodivnou spleť vztahů, komplikací a korupce. Výrazné změny od sovětských dob bylo možno pozorovat pouze v proudech trhovců překračujících hranice do Polska, v nástupu národního uvědomění Ukrajinců a ústupu používání ruštiny na Západě země. A také v názvech ulic, pojmenovaných nově i po nacionalistech jako byl Stepan Bandera.
Vlakem z Prahy na východ Polska
Cesta začala v Praze, mém tehdejším bydlišti. Někdy v létě roku 1992 jsem nastoupil do vlaku směřujícího na východ. Následoval přechod hranic přes řeku v Českém Těšíně, další cesta z Cieszyna do města Bielsko-Biała, kde se narodily kreslené postavičky Bolek a Lolek, a odtamtud opět vlakem směr Kraków (Krakov). Nenechal jsem si ujít prohlídku historického jádra Krakova, jeho náměstí s chrámem a hradu Wawel. Noc jsem strávil za výhodnou cenu v pokoji na vysokoškolské koleji. Nic nebylo objednáno dopředu, využíval jsem spontánně možností, které se vyskytly na cestě, což v Polsku roku 1992 bylo snadné. Doufal jsem, že to nebude se západními penězi v kapse problém ani na nové Ukrajině, ale toto očekávání se nenaplnilo.
V Polsku jsem po cestě obdivoval mj. téměř dokonalý trh soukromých směnáren v každém malém městečku, který např. oproti našim zvyklostem snižoval kurzové rozpětí a umožňoval výhodně vyměňovat téměř jakékoliv potřebné peníze včetně mincí. Směnárny se mohly uživit i tam, kde nikdo cizí peníze celé dny neměnil, protože neexistovaly nesmyslné regulace typu "směnárna musí být jen směnárna". V Polsku mohla být směnárna i součástí např. obchodu s potravinami. Po mnoha cestách Polskem musím uznat, že tento trh drobných směnáren byl naprosto nejlepší, jaký jsem kdy potkal ve všech zhruba 30 zemích, které jsem navštívil. A to jak z hlediska dostupnosti, tak i cen - rozdílu kurzů nákup a prodej, samozřejmě bez dalších netransparentních poplatků.
Na chvíli odbočme: Podobné regulace v lékárnictví mj. způsobují, že nemocní staří osamělí lidé z vesnic (nejen) u nás musejí někdy cestovat i ve špatném stavu, pokud potřebují nějaký lék a nemají nikoho, kdo by jim ho dovezl. Zároveň na jejich vesnici nesmí ani volně prodejné léky prodávat třeba jediný místní obchod. Že jim v tomto případě škodí státní regulace pod tlakem příslušné lobby, si většinou ani neuvědomují.
Přátelští lidé z ukrajinských vesnic
Druhý den jsem z Krakowa pokračoval opět vlakem do města Przemyśl kousek od hranic s Ukrajinou. Ukrajinské peníze jsem si v Polsku ale bohužel koupit nestihl, protože do příhraniční oblasti jsem přijel až pozdě večer. Na tamním autobusovém nádražíčku bylo snadné zjistit, že autobus do ukrajinského Lvova (ukrajinsky: Lviv) jede ještě tentýž večer a tak jsem chtěl hned plynule pokračovat v cestě na Ukrajinu. V čekající skupince lidí u zastávky autobusu do Lvova jsem se dal do hovoru se staršími ženami z některé ukrajinské vesnice, které se vracely autobusem domů z obchodní cesty do Polska. Jejich upřímná a nefalšovaná přátelskost byla neobvyklým osvěžením, závanem toho velmi pozitivního, co se tehdy na Ukrajině dalo zažít a co už je v zemích více na západ méně obvyklé. Po půlhodině klábosení jsem získal pocit, jako bychom se znali roky. Dostal jsem i adresu a byl jsem pozván k nim domů. Věděl jsem, že mám možnost je kdykoliv navštívit a že budou mít radost. A možná jsem to měl udělat, aby dojem z tehdejší Ukrajiny byl lepší, než jaký nakonec byl po návštěvě velkoměsta Lvova.
Postsovětsky důkladná hraniční kontrola
Chtěl jsem se ale držet přibližně naplánované trasy Lvov - Vilnius a dojet až do Litvy. Proto jsem pozvání odložil na neurčito. Autobus do Lvova pozdě večer přijel, naplnil své útroby cestujícími a vyrazil. Za chvíli jsme byli na hranicích, kde proběhla "sovětsky důkladná" hraniční kontrola. "Všichni ven, i se všemi taškami!" Nikoliv namátkové, ale opravdu důkladné prošmátrávání každé tašky ve frontě na kontrolu zdrželo autobus na hranicích dost dlouhou dobu, možná až dvě hodiny. Viditelná ruka státu na této hranici s tehdy tak řídkým počtem hraničních přechodů však nebyla ničím neobvyklým - byla v těchto místech úplně běžná, stejně jako na ruských hranicích, jak jsem zjistil o rok později.
Kontrola na vjezdu do země nebyla tak extrémní jako to, co mělo teprve přijít na cestě vlakem zpátky. Kdyby už někdo nechtěl číst podrobně dál, určitě stojí za to minimálně přečíst si o průběhu zpětného překračování hranice. Ale nepředbíhejme.
Po sovětsky důkladné kontrole všech podezřelých neorganizovaně cestujících živlů (tedy všech) se autobus vydal dál na východ, až někdy kolem druhé hodiny v noci dojel na lvovské nádraží. Cesta z Przemyślu do Lvova je asi 100 km dlouhá, a s náročnou celní kontrolou trvala možná až čtyři hodiny, přibližně od 22.00 do 2.00. Lvovské autobusové nádraží bylo tehdy hodně daleko od města mezi poli. Noční příjezd daleko za město byl trochu komplikací mých cestovních plánů. Vyspat se v autobusu moc nešlo kvůli kontrole a krátké trase, takže jsem spal asi 1 hodinu.
Noc na nádraží Lvov
Po nočním vystoupení mi byla zima. Když jsem zjistil, že první autobus z autobusového nádraží do města jede až někdy po páté hodině ranní, nebyl jsem zrovna potěšen. Možnost přespání nulová, možnost sednout si někde uvnitř v čekárně nebyla. A tak nezbylo než sednout si venku před nádraží a čekat. Všichni čekali. Vedle mne seděl velmi přátelský starší pán ze Zakarpatské Ukrajiny a tak jsme asi hodinu spolu povídali o všem možném - on zakarpatským nářečím ukrajinštiny a/nebo rusínštinou a já směsí několika jazyků, v podstatě čtyřjazyčnou hatmatilkou - převážně rusko-ukrajinskou směsí s trochou češtiny a slovenštiny. Něco málo jsem ukrajinsky uměl z dob hluboké totality, kdy jsem měl ve zvyku poslouchat západní rozhlasové stanice a to mj. i ve všech možných východoevropských jazycích. Ukrajinsky nejčastěji BBC Londýn a Radio Svoboda z Mnichova (dnes se sídlem v Praze).
Rozuměli jsme si dobře. Po nějaké době jsem se rozloučil a rozhodl se nečekat hodiny na první autobus do města. Neměl jsem v kapse ani jednu jednotku místní měny, ale vedle korun a polských zlotých jen nějaké americké dolary a německé marky. Překvapením bylo, že tyto peníze nešlo vyměnit - ani nějak oficiálně na autobusovém nádraží (ani za bílého dne), ale ani s lidmi, kteří tam seděli. Nevěděli, na co by jim byly západní valuty.
Proto jsem se vydal na pěší túru, nevyspalý, třesoucí se zimou z nevyspání, bez karbovance v kapse. Tak se říkalo dočasné měně před zavedením dnešní hryvni čili hřivny. Karbovanec je vlastně odjakživa ukrajinský název pro rubl, takže po oddělení Ukrajiny od rublové zóny došlo nejprve k vydání dočasných bankovek, kterým říkali střídavě "kupony" a "karbovancy". To druhé slovo je nejspíš příbuzné s polským "skarb" - poklad. Pokladem se tato měna nestala, po období hyperinflace byly "karbovancy" vyměněny za novou hryvňu v poměru 100 000 karbovanců za 1 UAH.
Taxík za sto dolarů
Kousek za nádražím ještě svitla naděje. Uviděl jsem tam asi tři taxíky starých aut sovětských značek - Volga, Žiguli apod. Přišel jsem blíž, okénko prvního na řadě se otevřelo a tak se ptám rusky, abych nedrmolil poloukrajinštinou-poloruštinou, kolik by stála cesta do centra. Nevím, jestli jsem neudělal nejdřív chybu s "Do you speak English?" a neodhalil tak cizince v sobě. Odpověď zněla docela neuvěřitelně: "100 dolarů - dej sto dolarů a jedeme". Pro představu: to bylo asi desettisíckrát víc, než kolik stála stejná cesta městským autobusem. Tato cena mne odradila, protože tehdy se to rovnalo průměrné čisté mzdě na Ukrajině za půl roku, v Československu za celý měsíc a u mne v té době asi za půl měsíce. Zakroutil jsem hlavou. Možná to chtělo smlouvat, ale řidič vypadal, jako by neměl zájem a okénko zavřel.
Nezbývalo než odkráčet po sovětsky nespravované silnici, po níž nic v tuto dobu nejezdilo, směrem na město Lvov. Asi po půl hodině cesty jsem toho měl dost a centrum bylo pořád daleko. Za chvíli se ovšem objevila autobusová zastávka a za ní řada šedivých paneláků, nazývaných prý v ex-SSSR humorně "Brežněvskije chalupy" (postaveny za panování generálního tajemníka ÚV KSSS Brežněva). Z nich začali proudit první lidé, všichni silně zamračení. A za další půlhodinku jsem už nebyl na zastávce sám.
Výměna peněz
Když přijede autobus, nemám si jak koupit lístek, uvažoval jsem. Musím vyměnit peníze stůj co stůj. Vytáhl jsem německou pětimarkovku a obrátil se na jednoho čerstvě přišedšího mladíka asi tak stejného věku. Vysvětlil jsem mu svoji situaci rusky, i když jsem už věděl, že se na tento jazyk zdejší lidé netváří moc přívětivě a rozhodně v něm nemíní odpovídat. Odpověď byla stejně překvapivá (ukrajinsky, nějak takto): "Dlja čoho mene marka bude?" "No, dám ti hodně výhodný kurz a ty je pak vyměníš zpátky na vaši měnu a budeš mít víc. A já nutně potřebuji aspoň pár karbovanců, pomohlo by mi to." Tak dobře. Dal jsem mu o 50 % lepší kurz, pravděpodobně stále ještě ilegální výměna proběhla.
Pomalu se blížil autobus, když mu došlo, že by mohl takhle výhodně vyměnit víc a že taková možnost výdělku se jen tak nenaskytne. Nedělám si legraci, pět marek byly tehdy na Ukrajině obrovské peníze a jí odpovídající stokoruna nebyla úplně zanedbatelná částka ani u nás. Kdybych pětimarkovku podržel do doby výměny za eura a potom eura dodnes, měl bych z této částky protihodnotu zhruba 65 dnešních korun s nižší kupní silou v prostředí vyšších cen. Z toho je vidět, jak papírové peníze ztrácejí hodnotu inflací - všude. Ale tehdy měla tato pětimarkovka na Ukrajině značnou kupní sílu. Jestli se nemýlím, průměrná měsíční mzda přepočítaná podle tržního kurzu karbovance nepřekračovala 500 korun a byla tedy minimálně šestkrát nižší než u nás. Další výměnu jsem už odmítl, protože jsem potřeboval rychle nastoupit do prvního přijíždějícího autobusu do centra města, kdoví kdy a kam pojede další. On čekal na jiný autobus, tak jsem se rozloučil a nastoupil. Přesněji: narval jsem se tak tak do plného autobusu.
Podavatelský nákup lístku
V autobusu se nedalo pohnout, natožpak dostat k řidičovi a koupit lístek. Za chvíli jsem však pochopil systém. Lidé posílali svoje drobné bankovky směrem k řidičovi po jiných lidech a zpět se jim vrátila jízdenka nebo jízdenka a menší bankovky. Mince dočasná měna neměla. Fungovalo to, peníze se neztrácely a lístky taky ne. Přetlak osob v autobusu byl značný a na každé další zastávce se vytlačili lidé ven a zase dovnitř, do stejného přetlaku. To trvalo až téměř na konečnou, kterou bylo hlavní vlakové nádraží. To nebylo zrovna centrum města, takže jsem možná měl počkat na další autobus s tím mladíkem, kterého jsem učinil svým směnárníkem. U nádraží jsem vystoupil, prohlédl si jeho vnitřek a podíval se, kdy jede něco na sever (nejelo, nebo až za dva dny a komplikovaně). Pak jsem se vydal pěšky směrem do centra.
Bylo to ještě hodně daleko a moje hlava toužila po jediném: lehnout si do postele a dospat nedospanou noc. Bylo ostatně teprve pět hodin ráno. Umínil jsem si, že najdu banku, vyměním peníze, nebo rovnou najdu hotel, vyměním peníze a vyspím se, než budu pokračovat v prohlídce a případné cestě na sever.
Banka valuty nemění, hotel cizince neubytovává
Měl jsem ale už pochybnosti. Hotely jsem nepotkával a první banka se objevila až po další hodině chůze. Vešel jsem dovnitř a tam - v postkomunistické zemi, která musela být hladová po nedostatkových zahraničních valutách - mne překvapil neuvěřitelný nápis u okénka: INOZEMNI VALJUTY NEZMIŇUJEMO. Nezbývalo než jít dál a protože jsem už byl blízko centra, objevil se obyčejný hotel (státní, protože soukromé asi ještě dovoleny nebyly). Vešel jsem dovnitř lačný po posteli a s určitou vnitřní jistotou, že tady už dokážu vyměnit víc peněz, vyspat se a už mi bude dobře i na Ukrajině. Dvě velmi milé, ale trochu vyplašené paní zaměstnankyně si mne posadily ke stolu, ale na moji žádost o ubytování nešťastně zakroutily hlavami, že nemají dovoleno ubytovávat zahraniční hosty. To byl všudypřítomný kontrast - smutné tváře, za nimi se skrývali často velmi milí lidé, a naprosté neuspokojování potřeb, protože tomu bránila nějaká regulace nebo zákon státu pocházející ještě ze sovětských dob. Předpis je předpis, takže: zahraniční host musí pouze do jediného hotelu ve městě, který se jmenuje Inturist. A kolik tam stojí 1 noc pro 1 osobu? Paní vyslovily částku, po které se mi téměř protočily panenky. Bylo to o mnoho víc než bych čekal i třeba v nejbohatší západní zemi. Státní monopol na ubytování pro cizince měl úředně stanovenu přemrštěnou cenu za jednu noc přespání, na kterou by místní vydělávali víc než půl roku nebo rok! A já možná celý měsíc. Zkoušel jsem je přemluvit, aby mne ubytovaly, ale bylo to marné, bály se to udělat.
Jak nás stát neochránil proti naší vůli
Následně jsem je požádal alespoň o výměnu peněz, tentokrát dolarů. Už jsem tušil, že v tomto městě bohužel nepřespím, tak jsem chtěl vyměnit jen tolik, abych měl na vlak zpátky do Polska. Unavené buňky volaly: Rychle odtud pryč!
Paní peníze oficiálně měnit nesměly (státní regulace, zákazy a příkazy se nás snažliy "chránit" před vzájemně výhodnou transakcí), ale po přemlouvání se na sebe podívaly a v očích jim bylo vidět něco jako - riskneme to, ten to na nás neřekne. "Kolik chcete vyměnit?" "Tak deset dolarů stačí." Vyměnily mi je - ne za svůj hotel, ale samy za sebe. A přidaly radu: raději nikomu neříkejte, že máte valuty, mohl by vás někdo okrást. Ďjakuju, rozloučil jsem se a vydal se zase do ulic.
Sedl jsem si na lavičku a pojedl něco z polských potravin v batůžku. Do restaurace jsem si jít netroufal, linula se z nich nevábná vůně ne právě čerstvého masa a nepotkal jsem tehdy v celém velkoměstě víc než jednu nebo dvě (zřejmě státní), místní na ně neměli. Zato jsem viděl dlouhé fronty na dotovaný superlevný chléb - táhly se ven z obchodu s nápisem CHLIB ještě pár set metrů na ulici. Vzpomněl jsem si s nostalgií na doma se prudce rozvíjející relativně svobodný trh a všechny jeho mouchy mi najednou připadaly nevýznamné. Zanadával jsem na ty, kteří výhody svobodné směny relativizují posměšným "neviditelná ruka trhu snad vyřeší vše?". Vše sice nevyřeší, ale zato tady na Ukrajině roku 1992 jsem nabyl naprostou jistotu, že viditelná ruka státu pokazí, co může, i to, co nemůže. Takovou terapii by si mohli vyzkoušet podporovatelé Krmičů tlustého státu všeho druhu.
Cesta zpátky na nádraží
Po cestě zpátky jsem si všímal některých pěkných starých budov ještě z dob, kdy Lvov jako centrum Haliče patřil k Polsku a Rakousku-Uhersku. A uvědomil jsem si, že jsem to možná s ukrajinskými penězi přehnal, že za ně asi nebudu mít co koupit. Potkal jsem jedno knihkupectví (bez zákazníků uvnitř) a abych utratil karbovance za něco smysluplného, koupil jsem si tam tři knihy v ukrajinštině. Dvě z toho byly o historii Ukrajiny. Potom jsem si koupil lístek na tramvaj, který vyšel na neuvěřitelných deset haléřů československých (ceny jízdenek a základních potravin odpovídaly nízkým mzdám). Tramvaj mne odvezla až skoro k vlakovému nádraží. Tam jsem definitivně vzdal myšlenku dopravovat se do Litvy vlakem přes území, kde viditelná ruka státu tak výrazně a s citelným negativním dopadem převládá nad neviditelnou rukou trhu a rozhodl jsem se vrátit do Polska co nejdříve.
U všech pokladen byly fronty a tak trochu i strkanice. Když jsem vystál jednu, bylo mi řečeno, že lístek do zahraničí lze koupit jen u pokladny pro jízdenky do zahraničí, která je o patro výš. Vystál jsem tedy novou frontu a když jsem se konečně dostal na řadu, musel jsem předložit pas. Na jeho základě mi byl vydán lístek po zaplacení ve dvou měnách - napůl v místní měně a napůl v dolarech. Jestli to byl podivný předpis nebo úplatek, nevím. Kdybych neměl obě měny, asi bych nic nedostal. Jízdenku na vlak do Przemyślu jsem konečně měl i s místenkou, i když jsem ještě netušil, že moje místo bude obsazeno ještě další osobou. Takže bylo prodáno dvakrát.
Co s tolika penězi?
Po koupení jízdenky s místenkou se mi ulevilo. Vidina toho, že se odtud dostanu ještě ve stejný den a v Polsku se konečně vyspím, byla velmi příjemná. Zbývaly ještě tak dvě hodiny do odjezdu vlaku do Polska. A v kapse jsem měl poměrně velké množství ukrajinské dočasné měny, které jsem se teď pro změnu zase potřeboval zbavit. Ale nebylo to jednoduché - najít něco, co bych chtěl koupit, bylo opravdu těžké. Nakonec jsem našel stánek, kde se vyskytovala kupodivu i holandská káva v asi kilovém balení. Kávu sice nepiju, ale jako dárek se bude hodit. A tak mi ulehčila od peněz, které jsem už nepotřeboval. Zbyl mi jen drobný papírový peníz, který jsem si nechal.
V době příjezdu vlaku jsem už stál na perónu. Příjel vlak jedoucí přes celou Ukrajinu odněkud z Ruska, nastoupil jsem dovnitř a sedl si na svoje místo. Za chvíli přišel další člověk a ukazoval mi, že si zakoupil stejné sedadlo jako já. Nu což - domluvili jsme se a zmáčkli jsme se na naše čtyřsedadlo v pěti. Hlavně že už odtud vypadnu zpátky do svobodnější části světa, říkal jsem si. (Toto není míněno proti Ukrajině a Ukrajincům, z nichž mnozí byli a jsou přátelštější než většina lidí u nás a s jejichž bojem za svobodu dnes - v roce 2014 - velmi sympatizuji. Je to jen proti nesvobodnému systému všeprostupujícího státu, který může vzniknout kdekoliv na světě. Doufám, že dnes, kdy toto píšu, je situace na Ukrajině lepší, ale od té doby jsem se tam nepodíval, takže dnešní situaci znám jen z ukrajinských i jiných médií).
Vlak se rozjel a za nějaké dvě hodiny byl u hranic, kde byla zase dvouhodinová (!) zastávka. Vpředu v dálce byl vidět hraniční plot s ostnatými dráty. Spolucestující na sedadlech okolo mne byli až na mého spolumístenkovce z Ruska a ve Lvově nenastupovali. I oni jeli do Polska obchodovat. Celý vagón a možná celý vlak kromě mne jel do Polska obchodovat z Ukrajiny i z celé širé Rusi i z dalších zemí. Dokonce mezi nimi byli i dva obchodníci z Náhorního Karabachu. Jeden z nich byl Armén a jeden Ázerbájdžánec a kupodivu byli přátelé. Ázerbájdžánci a Arméni o tuto enklávu spolu svedli těžké boje. Nakonec vyhráli Arméni z Karabachu podporovaní Arménií a toto převážně arménsky mluvící území se stalo de facto samostatnou arménskou Náhorněkarabašskou republikou, mezinárodně neuznanou, která ale funguje v podstatě jako součást Arménie (společná měna atd.).
Všichni v našem vagónu měli obrovské tašky se zbožím a většinou šlo o železářské položky, nejčastěji šroubky. Zboží, které dokázaly vyrobit celkem kvalitně i postsovětské továrny a zřejmě jediná věc, která se tehdy dala dobře v Polsku zpeněžit.
Kuriózní bylo i chování paní průvodčí. Běhala mezi cestujícími a organizovala je - když třeba někdo vstal, přikázala mu sednout si a sedět v klidu, připomínalo to chování paní učitelky v mateřské školce vůči neposedným dětem. Tady ale cestovali dospělí a nikdo se ani neohradil. Působilo to až komicky, ale zřejmě to byl nějaký pozůstatek sovětského stylu cestování vlakem. Samostatné jednání se prostě nenosilo.
Pytlík šroubů pro mne!
Za chvíli jsem viděl veřejnou korupci, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Přišel ukrajinský celník a začal vybírat úplatky. Zastavil se u každé velké tašky a rovnou vždy prohlásil "pytlík šroubů pro mne". Cestující poslušně naplnil pytlík a celníkovi ho předal. A další, a další. Když měl celník plné ruce těžkých úplatků, odnesl si je a potom se zase vrátil a v regulaci svobodného trhu pokračoval. Když přišel ke mně, prohraboval se mi v batohu, odkud vytáhl tlustou knihu Istorija Ukrajiny. Zálibně si ji prohlížel a asi čekal, že mu ji dám. Ptal se, odkud ji mám. Řekl jsem mu, že ji mají ve Lvově v knihkupectví blízko centra. Vrátil knihu zpátky a protože jsem nic velkého nepřevážel, dal mi pokoj. Mezitím vyhodili z vlaku ještě na ukrajinské straně dvojici z Náhorního Karabachu. Asi nedali dost velký úplatek a zároveň neměli doklady podle představ úředníků.
Za chvíli ale přišel pasový úředník a protože od celníka zjistil, že jsem z Československa, zeptal se mne nejdřív úředním tónem: "Gavaritě pa rusky?" A já na to: "Da." "A priglašenije v Ukrajinu u vas jesť?" ("Máte pozvání na Ukrajinu?") Věděl jsem, že mi může dělat problémy, protože cestování na Ukrajinu tehdy vyžadovalo kromě pasu ještě jakési úředně potvrzené pozvání od místní rodiny či občana. To jsem ale neměl a do země jsem projel bez něho - tedy v podstatě jsem byl pro státní úředníky nejspíš něco mezi turistou a špiónem. Proto jsem nasadil duchapřítomně sebejistý výraz a říkám: "Meždu Ukrajinoj i Čechoslovakijej priglašenije něnado." (Mezi Ukrajinou a Československem není pozvání potřeba). Neříkal na to nic, trochu ho to asi zviklalo, nebo si nebyl jistý.
Chtěl po mně pas. Podal jsem mu ho a on si ho odnesl pryč. Asi ho potřeboval zúřadovat, zapsat do správných kolonek neorganizovaného turistu, nejspíš jediného v celém vlaku. Asi po půlhodině jsem si o vrácení pasu musel říct, protože mi ho sám od sebe nevracel. Ale nakonec to dobře dopadlo - pas mi přinesl zpátky. Po dvou hodinách čekání u ostnatých drátů a provedení veškerých korupčních a veledůležitých úředních úkonů se vlak pohnul. Na druhé straně hranice proběhla už jen velmi rychlá polská kontrola pasů. Vlak konečně přistál na nádraží Przemyśl. Vystoupil jsem a hned vedle našel ubytovnu, kde jsem prospal následujících 12 hodin.
Odtamtud jsem pak zvažoval 2 varianty - pokračovat na sever do Litvy přes Lublin, Białystok a Suwalki, anebo se vrátit domů. Nakonec jsem se rozhodl pokračovat, protože vyspaná hlava viděla věci optimističtěji a už nechtěla původní plán (i když v upravené verzi) vzdát. A to už je popsáno v dalším minicestopisu.
KAREL MACHALA
www.karelmachala.cz