Jak jsem nedojel do Londýna
...a dobrodružně cestoval po západní Evropě s postupně vysychající peněženkou
(Francie, Belgie, Německo)
(pravděpodobně) léto 1994
Trasa: Praha - Paris (Paříž) - Amiens (sp, hotel) - Lille - Brussel (Brusel) - Namur - Liège - Köln - Bonn - Koblenz (sp, lavička v parku) - Mainz - Würzburg - Nürnberg - Marktredwitz - odpočívadlo (sp, lavička) - Cheb - Praha
Bylo mi 27 let a asi 5 let jsem pracoval v redakci Světa hospodářství, zpočátku obdeníku pod hlavičkou ČTK, od roku 1991 privatizovaného týdeníku. Finanční a ekonomické zpravodajství, překlady, komentáře, příjemná atmosféra malého týdeníku s asi deseti lidmi "na palubě". Mezi mnoha cestami byla i jedna zcela mimopracovní a poněkud divočejší, kterou jsem podnikl jako jakýsi prodloužený pětidenní víkend.
Na jejím počátku bylo pozvání belgického kamaráda jménem Marc, se kterým jsem se nedlouho předtím potkal na vedlejším sedadle v autobusu z Brna do Prahy. V Praze jsme spolu povečeřeli v čínské restauraci a pár měsíců jsme si vyměňovali dopisy, jak bylo v době neinternetové celkem obvyklé. Jednou mi Belgičan Marc napsal, že bude na stáži v Londýně a že pokud chci, můžu se tam za ním podívat na víkendovou návštěvu. Má prý možnost mne tam i zdarma ubytovat. Proč ne, Londýn jsem ještě neviděl, může být zajímavé podívat se tam na pár dní a mít kde bydlet. Jenže, blesklo mi hlavou: neviděl jsem zatím ani Paříž! Quel malheur!
A tak jsem pojal nápad zkombinovat cestu tak, že využiju levné nově zavedené autobusové linky Praha - Paříž a z Paříže se už do Londýna nějak dostanu, nejlépe stopem. To jsem ještě nevěděl, že stopovat ve Francii bylo tehdy skoro tak těžké jako dýchat na Měsíci vzduch. Ale bylo naplánováno: Praha - Paříž - Londýn a zpět. Vzal jsem si asi 9000 korun vyměněných převážně na britské libry a nějaké francouzské franky. Zdálo se mi, že by tyto papírky v peněžence na prodloužený víkend měly určitě stačit, ale ukázalo se, že šlo o značné podcenění situace. Jen pro dokreslení: Platební karty ještě nebyly masově rozšířeny. Neměl jsem ji ani já - takže spoléhat se na výběr dalších peněz z bankomatu v případě potřeby bylo hudbou budoucnosti.
Odjezd do Paříže přes noc podle plánu
Práci jsem měl odevzdanou dopředu a tak jsem v jeden čtvrtek (nebo pátek) večer přišel k autobusu Praha - Paříž, odjíždějícího z Prahy-Radlic někdy kolem 17:00. Jízdenka do Paříže stála asi 800 korun. Autobus naplnil své útroby cestujícími a vyrazil postupně po silnicích české země - nikoliv po dálnicích, ty západně od Prahy ještě nebyly nebo jen málo. Jelo se přes Plzeň až do Rozvadova, kde byl hraniční přechod. Sice už bez ostnatých drátů a komunistických předpisů, nicméně stále hlídaný. Bavorští celníci si hráli na nadměrně důležité osoby a nakoukli i do kufru autobusu, co že to vezeme za potenciálně nebezpečné tašky. Formální kontrola trvala nějakou půlhodinku i s vyprázdněním desítek močových měchýřů. Stmívalo se. Nasedli jsme do autobusu a jelo se dál. Usnul jsem a probouzel jsem se jen krátce. Další hraniční kontroly už nehrozily, protože už tehdy fungoval v malém prostor bez hraničních kontrol mezi Německem, Francií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem, dnešní Schengenská dohoda.
Po nějaké době jsem se na chvíli probudil a dozvěděl se, že se už pohybujeme po Francii a projíždíme městem Metz. Druhé probuzení, tentokrát definitivní, bylo v 5 hodin ráno na jednom menším pařížském autobusovém nádražíčku. Venku trochu zimotřas z nedokonalého vyspání, zorientování se a cesta k nejbližší stanici metra. Pařížské metro bylo uvnitř špinavější a škaredší než pražské, protože o dost starší. Ale vlaky jezdily stejně dobře. Vystoupil jsem v centru a popošel k chrámu Notre Dame. Vešel jsem dovnitř tohoto gotického skvostu, prohlédl si ho a poté jsem pokračoval k Vítěznému oblouku po Champs Elysées a od něj dolů k Eiffelově věži. Tu jsem si prohlédl jen ze spodu a začal uvažovat o tom, že bych měl rychle pokračovat do Londýna, pokud to chci do večera stihnout. Marc měl na mne čekat večer na nádraží v Londýně, takže času nebylo nazbyt. Žádné mobily neexistovaly, bylo třeba přijet včas.
Italský prodejce bundy neuspěl
Jdu tedy zpátky od Eiffelovy věže, když tu náhle u mne zastavuje auto s italskou poznávací značkou. Otvírá se okénko a italský řidič si mě přivolá k sobě. Jestli prý nechci koupit koženou bundu. Ne, opravdu nechci, díky. Merci beaucoup. Grazie molto. Ale fakt ne. -Prosím, prosím, já nemám na benzín domů do Itálie. Emocionální struna na kupujícího byla použita. Kupující ale nebyl kupující. I když by třeba rád pomohl, nemůže, nedojel by domů. Finanční rezervu nutně potřebuje na cestu. Po pěti minutách přemlouvání to Ital vzdal a odjel. Ciao, sorry.
Zpět na Elysejských polích u Napoleonova Vítězného oblouku jsem vyhodnotil možnost začít stopovat právě zde jako nerealistickou. Nezbylo než jít znovu do metra a nechat se vyvézt na severní nádraží. Stopovací nápad byl pozměněn: začnu se stopem až za Paříží. Nejprve se vyvezu vlakem do města Créil.
Vlak jel pomalu a čas utíkal. Snad to do Londýna ještě stihnu, začnu stopovat a půjde to jako po másle. Ve městě Creil jsem zjistil ozývající se útroby. Bylo by dobré se najíst. Lákala mne místní japonská restaurace (bez Japonců). Dal jsem si suši s rýží, připomínaje si tak nedávnou návštěvu Japonska. Ještě jsem měl pocit, že mám docela dost peněz a tak jíst v restauraci není problém.
Kousek od restaurace byla výpadovka, ale stopovat běžným způsobem se nedalo. To vypadá bledě - co teď? Spásný nápad - blízko je benzínka, tam nejsou auta rozjetá, zkusím stopovat tam. Francouzi nějak nevědí, co je to autostop, zjišťuji po půlhodině. Aspoň svítí sluníčko a je krásně. Asi po hodině se poštěstilo. Jedno auto přibrzdilo a uvnitř jsem viděl tátu řidiče a dceru spolujezdkyni, přičemž dcera tatínkovi něco vykládala a ukazovala na mne. Bylo vyhráno.
Otevřely se dveře a -Bon jour, kampak voulez vous, kampak allez vous? -Chtěl bych na sever, jedu vlastně až do Londýna, takže kamkoliv. -My jedeme jenom do Clermontu, tam už si něco dalšího třeba stopnete, říkal pan řidič tak trochu s nejistotou v hlase. -Tak jo, díky. Jeli jsme asi 15 km na sever a já jsem měl najednou pocit, že bych to mohl stihnout do Londýna, jen pokud půjde stop hladce. Ale právě toto byl ten nejhladší stop v celé Francii, který jsem dnes měl zažít, protože byl jediný, který se podařilo ulovit - a to jsem nebyl vůbec stopař začátečník. Ještě jako student na vysoké škole jsem často dokázal dojet několika stopy z Brna do Banské Bystrice zpravidla rychleji než autobus, právě s využitím benzínek. V Clermontu jsem se rozloučil, vyšel na výpadovku, kterou mi poradili, ale velmi brzy jsem zjistil, že tady mi stopařská pšenka nepokvete. Auta jezdila v místě obrovskou rychlostí a i kdyby byla Francie rájem stopařů, asi by tam zastavit nemohla. Rájem stopařů navíc nebyla.
Kdybych uměla, neseděla bych tady
Nezbylo než vydat se pěšky k vlakovému nádraží a po cestě nakoupit nějaké potraviny a hlavně vodu. V obřím supermarketu, jaké tehdy v Česku ještě nebyly. Za půl hodiny jsem byl na nádraží Clermont. Přišel jsem k okénku, prodavačka jízdenek se zeptala, kampak by to mělo být a já ve snaze urychlit konverzaci jsem se pokusil přeskočit z trochu neobratné francouzštiny do angličtiny nebo němčiny: "Parlez vous anglais ou allemand?" ptám se jí. A ona na to francouzky: "Kdybych mluvila anglicky nebo německy, tak tady nesedím." Tak jsem se vrátil zpět k francouzštině a koupil si jízdenku do Amiens, Benátek francouzského severu.
Vlak nejel hned, takže vznikla další ztráta drahocenného času. Stihnout Londýn už nebude snadné. Za hodinu nebo dvě přijel vlak. Meziměstské autobusy jako u nás tam v podstatě neexistovaly, až na výjimky - což měla na svědomí nejspíš nějaká regulace. Cesta poloprázdným vlakem nebyla vůbec rychlá. Už ve vlaku mi to došlo: do Londýna dnes nedojedu ani náhodou, ztratil jsem příliš mnoho času čekáním na stopařského Godota.
V Amiens už jsem věděl, že je třeba pružně změnit plán a otočit cestu na Brusel, Německo a domů. Na nádraží v Londýně mezitím čekal Marc tři hodiny a byl na mne nakonec asi pořádně naštvaný, protože pak napsal už jenom jednou a to právě o tom tříhodinovém čekání. Jenže: co jsem mohl dělat? Mobily nebyly. Zavolat mu dopředu domů, že to nestihnu, jsem nemohl, protože jsem to nevěděl. A zavolat na nádraží už nešlo. Byla ještě komunikační doba kamenná, kdy nebylo možné se domluvit odkudkoliv a dovolat se téměř komukoliv, ba dokonce ani poslat e-mail, kteréžto slovo jsme v té době ještě ani neznali.
Amiens - malé Benátky Francie
Protože bylo pozdní odpoledne a blížil se večer, rozhodl jsem se vyhledat nocleh. Ještě před zavřením jsem stihl malou směnárnu před krásnou katedrálou opět pod názvem Notre Dame (zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO) a vyměnil některé papírky s britskou královnou na francouzské franky. Našel jsem ten nejlevnější hotel, kde noc vyšla na 800 tehdejších korun. Nic levnějšího v Amiens asi nebylo, inu regulace a vysoké daně se podepsaly na možnostech mladého turisty. Paní na recepci se příjemně usmívala, pokoj byl celkem obyčejný, postačující, i když u nás by v té době stál tak desetinu této ceny. Prohlídka Amiens stála za to. Kanály opravdu tak trochu vzdáleně připomínaly Benátky v menším.
Město tady bylo už v dobách keltského kmene Albianů před 2000 lety a jmenovalo se Samarobriva. Na přelomu let 54 a 53 př. n. l. zde trávil zimu Gaius Julius Caesar, kterého o deset let později už jako nejmocnějšího muže Římské říše zapíchli odpůrci u Senátu v Římě ("Et tu, Brute?" - "I ty Brute?" byla prý jeho poslední slova). Dnes je na tom místě v Římě kolonie volně žijících koček. Vraťme se však do Amiens.
Byl krásný večer, ptáci zpívali a tak jsem si vzpomněl na starou francouzskou ptačí písničku, kterou jsme se učili ve francouzštině v dobách středoškolských: Álue-t, žántil álue-t, álue-t ž t plymeré - Alouette, gentile alouette, alouette, je te plumerai. Je te plumerai la tête, et la tête, et la tête... Skřívánku, milý skřívánku, já tě oškubu. Oškubu ti hlavičku, a hlavičku, a hlavičku... A postupně další části těla, prostě drastická protiptačí píseň krvelačných potomků Galů, Franků a Římanů. (I každý z vás/nás, kdo tohle čte, je potomkem mnoha Galů, Franků a Římanů, i Francouzů, mimo jiné (viz moje kniha o předcích), tak v tom není žádný protifrancouzský tón - je to vlastně namířeno do vlastních řad). Ale co měli dělat, hlad se nevyhýbal ani těmto končinám.
Takhle nějak asi zpívali hladoví Francouzi i za francouzské revoluce, kdy mnohým nezbývalo, než jíst i malé ptáčky. Anebo ještě dávno předtím. Teď byla jiná doba a ptáci zpívali zcela nerušeně. Zatím. I když jisté náznaky neefektivity vedoucí k pozdějšímu sestupu Francie na žebříčku nejvyspělejších zemí už tady byly. Například v Amiens neexistovalo něco jako možnost dopravit se na dálku jinak než vlakem (státní monopol na dálkovou přepravu cestujících, samozřejmě ztrátový), což měla nejspíš na svědomí nějaká státní regulace. Těmi je Francie pověstná dodnes a situace se v dalších 20 letech jen zhoršovala. Pro mne to tehdy znamenalo volit mezi velmi drahým vlakem a chůzí pěšky domů. Nepovolené podnikání, neexistující služby, neuspokojené potřeby. Jak dobře jsem toto znal z doby poměrně nedávné z domova. I když zrovna v dálkové dopravě nikoliv. Tady jsem možná poprvé viděl, že ve vyspělé západní zemi není něco v pořádku, i když jsem si ještě tak dobře neuvědomoval, co tím problémem je: nadměrná státní regulace. A k čemu poměrně dost absurdnímu to třeba může po uvolnění regulací vést, když jsou firmy stovky let voděny za ručičku státem i v oblastech, kde by to lidi v jiných zemích ani nenapadlo.
Zatím bylo dobře. Měl jsem pocit, že mám i na hotel, i když po zaplacení 800 Kč jsem nebyl velmi potěšen rychle ubývajícími penězi. Poprvé mne napadlo, že možná bude problém dojet domů s tím balíkem peněz, který mám. Budu muset příští den hledat podstatně levnější ubytování a až opustím Francii, stopování bude nutnost.
Vyspal jsem se dobře a druhý den jsem provedl poslední pokus dostat se odtud stopem. Po hodině jsem pochopil, že to ani v Amiens nepůjde a odešel jsem na vlakové nádraží. Tam jsem si koupil jízdenku až do Bruselu, protože jsem čekal, že stopování bude ve Francii všude stejně "zabité".
Čurající panáček a zuurkool
První sobotní cesta byla - opět poloprázdným vlakem - do Lille. Naplněnost vlaků ztrátových francouzských státních drah SNCF jakoby kopírovala vysoké ceny jízdenek. Státní podniky prostě nefungují dobře, natožpak státní monopoly. V Lille jsem měl chvíli čas, prošel jsem se kousek okolo nádraží a nastoupil pak do dalšího vlaku na Brusel. Hraniční kontrola mezi Francií a Belgií nebyla, asi už šlo o nějaký testovací předstupeň Schengenské dohody o zrušení hraničních kontrol. Ani jsem si nevšiml, kde končila Francie a začala Belgie, ale najedou jsem začal vedle francouzských nápisů vidět sporadicky i vlámské (nizozemské). První nádraží v Belgii se jmenovalo myslím Tournai. Po příjezdu do Bruselu jsem se potřeboval dostat z jižního nádraží do centra. Vyměnil jsem francouzské franky za belgické a vyšel z jižního nádraží ven.
Šel jsem pěšky a na některých ulicích Bruselu mne překvapil neobvykle velký nepořádek, i na tehdejší české poměry opravdu neobvyklý. Po zemi se válely všude samé papíry a větrem rozfoukané obaly, které na ulici zrovna nepatří. Procházel jsem i místy s exotickými arabskými obchody (pozn. 2018: složení městské rady je v tomto smyslu zajímavou informací) a po nějaké době jsem dorazil na hlavní náměstí s proslulou soškou čurajícího panáčka nedaleko odtud. Následovala prohlídka náměstí Grand Place - Grote Markt a dotaz na umístění nádraží. Bylo nedaleko.
Koupil jsem si jízdenku do prvního města za Bruselem, kde jsem chtěl zase zkusit stop, teď už něco jako nutnost k přežití cesty. Na nádraží jsem s hrůzou zjistil, že pokud bych si chtěl koupit jízdenku až do Prahy, vyšla by skoro na 6 tisíc korun. Z Prahy jsem vyjel s 9000 korunami v GBP, FRF a CZK, 800 CZK stála cesta Praha-Paříž a v této chvíli už jsem měl asi 5000 korun, takže v podstatě neschopen dopravit se vlakem domů, natožpak z toho ještě jíst a někde spát. Stop je už teď něco jako nutnost k přežití cesty.
Hot dog se zýrkólem - šukrutem
Měl jsem zrovna trochu hlad, ale musel jsem se už stravovat co nejlevněji, takže jsem přistoupil na nádraží ke stánku, kde bylo napsáno dvojjazyčně "HOT DOG MET ZUURKOOL - HOT DOG AVEC CHOUCROUTE" (Párek v rohlíku s kysaným zelím) a jeden si koupil.
V nouzové a těžko řešitelné situaci člověk poruší i některé zásady, jako je zásada nejezdit na černo. A tak mne poprvé napadlo, že pokud nebude možný stop, budu muset černou jízdu občas chtě-nechtě v nouzi použít. Koupil jsem si jízdenku do Namuru a uvažoval jsem o tom, že bych projel o nějakou zastávku dál, ale ještě jsem k tomu neměl chuť ani odvahu a finanční situace ještě tak netlačila. Třeba se podaří stopovat.
A tak jsem v Namuru znovu zkusil stop. Šlo to naštěstí hladce. První řidič mi zastavil už za deset minut. Byl to starší pán a uměl jenom vlámsky (nizozemsky) a já tehdy ne. Snažil jsem se s ním konverzovat, např. jsem se zeptal, jaký je rozdíl mezi vlámštinou a holandštinou, protože jsem tehdy nevěděl, že obojí je to v podstatě jeden jazyk - nizozemština, jen v Belgii se jí říká vlámština. Dnes už jsem schopen v nizozemštině číst a dokonce jsem z ní dělal i několik překladů jednoduchých textů pro jednu belgickou agenturu.
S pánem jsem se tedy vůbec nedomluvil, ale odvezl mne do dalšího městečka, kde jsem si stopl mladou dvojici, tentokrát francouzsky hovořících Valonů. Mladý majitel trafiky Marc a jeho nastávající. Uměli výborně anglicky, byli milí a veselí a byli rádi, že si můžou popovídat s tak trochu exotickým cestovatelem z dálky. Jeli se podívat na jeden místní zámek a pokud bych prý jel s nimi, tak mě potom hodí až do Liège. Následovala tedy prohlídka zámku pravděpodobně někde v Huy nebo okolí. Potom mne zavezli do Liège (i když bydleli před ním). To už se pomalu stmívalo. Znali můj příběh o cestě do Londýna a tak mi dali na cestu ještě svých 800 BEF. Ty jsem jim chtěl poslat zpátky, až budu doma, ale to odmítli, mají prý sami dost a zpátky to nechtějí. Z domu jsem jim pak ještě jednou napsal, že jim pošlu peníze zpět, ale odpověděli krátkou kartičkou, že prý je nechtějí, protože šlo o pomoc v nouzi a abych měl na ně dobrou vzpomínku.
Vlakem do Německa a první jízda načerno
Koupil jsem si jízdenku do Kolína nad Rýnem (Köln), ještě jsme si chvíli povídali na lavičce před nádražím, pak jsme se rozloučili, já jsem nastoupil do vlaku a odjel. Ani mezi Belgií a Německem nebyla už žádná hraniční kontrola, brzy jsme přistáli na nádraží Aachen (Cáchy, hlavní město Franské říše Karla Velikého). O něco později jsme dojeli do Kolína nad Rýnem, města založeného za římského císaře Claudia jako Colonia Agrippina (jméno podle jeho ženy Agrippiny). Prošel jsem si centrum Kolína nad Rýnem a viděl jeho gotický chrám. Byl jsem zase v zemi, kde se domluvím perfektně. Ale byla tma a když je tma, stopování nejde. Po prohlídce města jsem se tedy zase vrátil na nádraží, ale pokladna na jízdenky byla zavřená (víkend) a jízdenky se měly kupovat ve vlaku. Nastoupil jsem tedy bez jízdenky do vlaku Köln - Bonn. Vlak byl narvaný k prasknutí, plný mladých lidí s taškami, plná byla nejen kupé, ale i všechny chodby, kde se sotva dalo procházet. Teprve po ujetí dvou třetin cesty do Bonnu se objevil průvodčí, vešel do prvního kupé a zaslechl jsem slova: "Guten Abend, Ihre Fahrkarten, bitte." (Dobrý večer, vaše jízdenky, prosím.). A v té chvíli mne to napadlo: Jestli mám šanci někde jet načerno a cestu zvládnout až domů, je to tady. Za chvíli přece budeme v Bonnu. A tak jsem se dal směrem od průvodčího na druhou stranu vlaku, překračoval jsem tašky lidí na chodbách, přecházel z vagonu do vagonu, až jsem dorazil těsně před lokomotivu. A tam jsem čekal, jestli se "zločinný plán z nouze" podaří uskutečnit. Průvodči přišel do prvního vagonu za lokomotivou teprve v době, kdy vlak přijížděl na nádraží Bonn. Po chvíli s kontrolou jízdenek přestal, chtěl zřejmě pokračovat, až vlak pojede z Bonnu dál. Vlak přibrzdil, já jsem vystoupil a měl jsem za sebou první jízdu na černo. Byl večer, stopování nepřicházelo do úvahy. Podíval jsem se krátce na krásné náměstí v Bonnu a na nádraží jsem opět zjistil, že pokladna je zavřená. Dalším vlakem jsem se dopravil do města Koblenz, tady ale průvodčí byl včas a jízdenku mi prodal.
Spaní na lavičce v parku ve městě Koblenz
V Koblenzi jsem se ocitl v noci a bylo třeba někde přespat. Nepřicházelo do úvahy ubytovat se v hotelu a abych vůbec dojel domů, bylo úplně nejlepší možností spát někde zdarma. Prošel jsem krásnou Koblencí až k parku, našel si jednu lavičku, pod hlavu si dal batoh a usnul. Nebylo to moc pohodlné, ale mladý člověk se vyspí i na tvrdém povrchu. Jednou prošel parkem nějaký policista, viděl mne spát na lavičce, chvíli se na mne zdálky koukal, ale potom odešel pryč. Ráno jsem se vzbudil trochu rozlámaný, prošel jsem Koblenz zase zpátky a na výpadovku. Stopovat se nedalo, auta tady jezdila moc rychle. Nezbylo než jít zase na nádraží. Ani tady se o víkendu neprodávaly jízdenky, ale ve vlaku přišel průvodčí zase brzy a tak jsem si koupil jízdenku do města Mainz (Mohuč). Dále vedla cesta - opět s jízdenkou do města Würzburg, které jsem si zase v době mezi dvěma vlaky prohlédl včetně centra a vrátil se na nádraží. Stopování jsem sporadicky zkoušel, ale nešlo to nikde. V této části Německa a v této době prostě nebylo možné přesouvat se rychle a dost daleko stopem. To už jsem byl v Bavorsku, ale pořád daleko od českých hranic. Další cesta vedla do Norimberka (Nürnberg), kde jsem si zase prohlédl starobylé centrum a jeho okolí a pokračoval - opět vlakem - pravděpodobně do Pegnitz. Tam už byla situace s penězi opravdu velmi nouzová, na jízdenku k hranicím nezbývaly peníze. Podnikl jsem jeden zoufalý pokus. Měl jsem s sebou nevyužitou telefonní kartu Deutsche Telekom, kterou jsem dostal v rámci jedné tiskové konference v Mnichově.
Nepříjemná prodavačka a druhá jízda na černo
Vešel jsem v Pegnitz do místního obchodu a vyložil jsem paní majitelce nebo prodavačce svoji situaci. Požádal jsem ji, jestli by ode mne kartu neodkoupila, abych měl na vlak. "Rozhodně neodkoupím," zněla suchá odpověď. "Opravdu mi nepomůžete? Vy byste ji tady mohla prodat, i když ji třeba sama nepotřebujete a mně by to moc pomohlo, nemám se jak dostat domů." "Ne, v žádném případě to neudělám," zněla zlověstná odpověď zamračené tváře. Vyšel jsem ven jako opařený. Odmítnutí pomoci v nouzi by nebylo tak nepříjemné, pokud by to nebylo tak zlostným tónem. Třeba nedůvěřovala nikomu, koho neznala. V tu chvíli jsem se ale cítil tak trochu jako spráskaný pes. A docházely mi možnosti řešení situace.
Na hranice to bylo ještě asi tak 40 až 50 km rovnou čarou, takže možná 60 nebo 70 km po silnicích a po kolejích. Pěšky bych to neušel. Nezbylo než jet znovu na černo, tentokrát už ovšem bez možnosti zaplatit - marky prostě došly. Nastoupil jsem do vlaku směr Marktredwitz, asi 30 kilometrů vzdušnou čarou. Jediná možnost, jak to přestát, která mne napadla, bylo simulování spánku. A tak jsem sklopil hlavu a dělal, že spím. Zdálky se začínalo poměrně brzy ozývat "Guten Tag. Ihre Fahrkarten, bitte." Dobrý den. Vaše jízdenky, prosím. Průvodčí se blížil. Za chvíli stál nade mnou a svoje dvě věty zopakoval. Já na to nic, simulace spánku pokračovala, ale napětí uvnitř značné. Průvodčí chvíli nade mnou postál a potom se pomalu vzdálil. Měl jsem vyhráno. Přijeli jsme do Marktredwitzu, já jsem si oddechl a vystoupil. Druhý a dodnes poslední "vlakový zločin" z nouze mi vyšel. Těch 20 km už se mi podaří nějak dojít do Chebu i třeba pěšky. Nálada na prohlídku města už nebyla.
Druhé spaní na lavičce. Přes hranice do Chebu.
Pěší cesta šla pomalu, jak jinak. Dvacet kilometrů není málo. Stopovat jsem se snažil, ale zastavilo mi jenom jedno auto a popostrčilo mne asi o dva kilometry, protože odbočovalo. Po cestě jsem snědl poslední zásoby pečiva a sýra a jakmile nastala noc, ustlal jsem si jako v předchozí noc zase na lavičce. Bylo to na odpočívadle někde mezi městy Arzberg a Schirnding, skoro u hranic s ČR. Druhý den jsem lehce pokulhávaje došel zbylých asi deset kilometrů k hranicím. Jedna noha už útrapy snášela hůř, ale ta druhá na tom nebyla o moc líp. Obešel jsem fronty kamionů, prošel okolo okénka, ukázal pas a byl jsem v Česku. Ještě asi kilometr nebo dva belhání a vyskytla se první zastávka chebského městského autobusu. Tam jsem cestu ukončil. V peněžence jsem měl ještě pár českých mincí. Po nějaké době přijel autobus, koupil jsem si jízdenku do centra a byl jsem rád, že sedím na měkkém sedadle. V Chebu jsem ještě vylovil zbytek belgických franků, proměnil je na koruny a to mi vyšlo na cenu jízdenky Cheb - Praha, nějakou vodu a pár banánů. Byl jsem finančně úplně na nule, ale dojel jsem až domů, kde jsem už peníze měl. Všechno tedy nakonec dobře dopadlo a neobvyklý zážitek z doby nekartové, neinternetové a nemobilové zůstal na celý život.
KAREL MACHALA, 1/2014
Moje knihy * Další cestopisy * Odkazy - cestování * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Starší články v médiích * Překladatelské služby * O mně * Kontakt