Církevní restituce, odluka – pohled z druhé strany

(reakce na článek Církevní restituce a odluka církví od státu), publikováno 4. 9. 2012 na humanaction.cz zde.

Většina zastánců církevních restitucí používá jeden ústřední argument: Co bylo ukradeno, má být vráceno. Je to argument morální, zdánlivě odzbrojující a proto tak často používaný. Veřejnost ho však většinově nebere, a není to vůbec jen levicová nebo ateistická veřejnost. Jsme tedy snad národem zlodějů, kteří nechtějí vrátit, co bylo ukradeno? Tak jednoduché to asi nebude.

Z darů věřících nebo násilím?

Problémem „krádežového“ argumentu, s nímž mnohé stojí a padá, však je časová ohraničenost. Nahlíží jako krádež pouze poslední majetkové posuny v neprospěch církví (anebo spíše té jedné, o kterou jde především). A nebere do úvahy veškeré majetkové přesuny a násilí provedené naopak, při nabývání tohoto majetku. A tak vždy při připomínání onoho „co bylo ukradeno – vrátit“ úmyslně či neúmyslně chybí, že se nasilím vyvlastňovalo i naopak, a to celá staletí.

Nejde vůbec jen o pobělohorské konfiskace a přítok majetku mimo dobrovolnou směnu a darování. Celá staletí církev měla nárok na desátek a majetky získané daňovým násilím měly výnosy a plodily další majetky. Nikdo se dosud nesnažil v diskusi vyčíslit, kolik majetku ta největší církev získala zcela v pořádku z darů občanů či odkázáním majetku po smrti věřících a kolik majetku bylo získáno státním (či nestátním) násilím, z daní, desátků a výnosů tohoto nedarovaného majetku. Kolik majetku bylo zabaveno, přiděleno za „politické zásluhy“. Kolik z toho zase odteklo během vlády Josefa II. a dob první republiky. Během okupace. Nevím to, ale zdá se mi nepravděpodobné, že by se většina majetku největší církve nashromáždila z darů a dědictví. A že proto ten argument o vrácení toho, co bylo ukradeno, nestojí vůbec pevně na zemi.

Nejasný vlastník

Druhým občas používaným argumentem (i mezi některými libertariány) je ten, že stát je špatný vlastník a že předáním majetku do rukou církve (církví) se vlastně dostane konkrétnímu správci a vlastníkovi a pomůže to i ekonomice. Něco jako privatizační efekt. Ani tento mne nepřesvědčuje, dokonce mám pocit, že je to úplně naopak – posun z bláta do velké louže. Stát je špatný vlastník a jeho majetek je náchylnější k rozkrádání a korupci než je tomu u soukromých podniků. Korupce vzniká při nakládání s cizím majetkem či s majetkem s nejasným vlastnictvím. Kde správce může s ním nakládat ve prospěch třetích osob nebo i skrytě ve vlastní prospěch. Případně zcela otevřeně ve prospěch uplácených skupin voličů či věřících. Tento problém předání církvi nijak neřeší, ba právě naopak. Majetek by pak byl stále v rukou nejasně definované skupiny, která se může měnit.

Komu patří církev?

Zásadní otázka: komu patří církev, věřícím nebo „vedení“? Nebo nikomu? Vlastní ten, kdo rozhoduje. Z tohoto pohledu bylo i komunistické „celospolečenské vlastnictví“ de facto feudálním vlastnictvím jednoho velkého monopolu skupinkou stranických funkcionářů, kteří rozhodovali. Nejméně do doby, než byli nahrazeni jinými, v neprůhledných přesunech rozhodovacích pravomocí. Nemůžu si pomoct, ale u některých církví ta podobnost není úplně malá.

Ti věřící, kteří odejdou do jiné církve, musejí majetek, který jim původně měl sloužit, zanechat v původní církvi, a to dokonce i těm lidem, kteří tam teprve vstoupí. I kdyby jich odešly dvě třetiny, majetek zůstane. Motivace vstoupit vzroste, ale z jiných než duchovních důvodů. Přitažlivost myšlenek hraje menší roli než u nemajetných církví.

Stát je sice málo, ale přece jen do jisté míry (v demokracii) pod tlakem voličů a daňových poplatníků. U církve toto zcela chybí. Věřící nemá na užití majetku prakticky žádný vliv, anebo vliv ještě menší, než volič na státní majetek. Pokud se nám nelíbí, jakým způsobem je rozhodováno ve státě, kde demokracie má svá omezení a překážky, o to méně by se věřícím některých církví mělo líbit, že na rozhodování své církve nemají vliv, že rozhodnutí přicházejí tak nějak feudálně shora. Faktická situace je taková, že majetek v době posledního ukradení sloužil (či měl sloužit) pětkrát většímu počtu věřících než dnes.

Žádné církvi to sice nepřeji, ale představme si pro příklad extrémní situaci, kdy se počet jejích věřících smrskne na jednoho. Pak půjde de facto o majetek jednoho člověka, který měl štěstí, že zůstal uvnitř – pak už snadno přesune majetek z právnické osoby přímo na sebe. V praxi by „papírově“ věřících takto bohaté církve logicky neubývalo a bylo by zde pokušení, věřící si kupovat, tak jako to dělají některé politické strany se státním majetkem. Toto pokušení bude tím větší, čím víc majetku tato církev bude mít. Tedy jakási duchovní obroda vzhůru nohama.

Japonská zajímavost

Na oživení textu jeden zajímavý příklad z Japonska. Kdysi jsem tam mluvil s paní, jejíž manžel byl budhistický mnich. Tato paní mne překvapila informací, že její manžel vlastní jeden budhistický chrám, že je v jeho soukromém vlastnictví. Až bude starý, podle tamních zvykových pravidel chrám odkáže – buď vlastnímu potomkovi, pokud bude mnichem i on, a pokud ne, pro tento účel si adoptuje mladého mnicha a majetek odkáže jemu. Zajímavý model, který zachovává výhody soukromého vlastnictví. Je v dost velkém kontrastu s evropským modelem nejasného neurčitého vlastníka u církve či její právnické osoby bez skutečných jasně definovaných majitelů či podílníků a kde rozhodují nevolení najmenovaní představitelé.

Náprava jedné a nikoliv jiné křivdy

Chybí ještě úvaha o tom, jestli je opravdu dobré některé křivdy po desítkách let diktatury napravovat a jiné nikoliv. Tedy například majetek, na který si můžeme sáhnout, vrátíme (nemovitost), ale majetek, který představoval nějaké nároky, nevrátíme. Vytváříme tak jen nové nespravedlnosti. Představme si malé město a dva pekaře. Oba zhruba stejně úspěšní, majetní. Svůj dlouholetý výdělek pekař A. vloží do nemovitosti a druhý pekař B. do banky. Poté přijde komunistický převrat a v roce 1953 měnová reforma. Jednomu je zabavena nemovitost a druhému jsou při měnové reformě z peněz udělány bezcenné papírky. Skok do budoucnosti, nástup demokracie. Pekař A. či jeho děti dostávají zpět nemovitost, na kterou si lze sáhnout, pekař B. nedostává nic, zabavené peníze se nerestituují, jako by neexistovaly. Konkrétní dopad: Potomci prvního pekaře mají kapitál a jsou-li stejně šikovní jako jejich otec, prosperují. Potomci druhého pekaře – jsou-li stejně šikovní jako otec – musejí léta střádat drobné, aby nějaký kapitál na rozjezd pekařství vytvořili. Mezi oběma na trhu stejně úspěšnými rodinami vzniká nespravedlivá asymetrie a nerovná konkurence. Co tím chci říct? S církvemi je to podobné. Nelze se vrátit do roku 1948 nebo 1550 a odčinit všechny křivdy, které se mezitím staly. Nemusí být vůbec spravedlivé odčinit některé a jiné ne. Bylo by asi bývalo lepší udělat stejnou startovní čáru pro všechny (církve i necírkve) a nerestituovat.

Kontinuita právnických osob

Alespoň v případě právnických osob s nejasnými vlastníky. Varovný je koneckonců i příklad, jakým došlo k vychýlení politických vah mezi pravicí a levicí při restituci Lidového domu ČSSD. Reálná síla levo-pravých argumentů podpořená penězi se nadlouho změnila (Podobně se teď změní i argumentační síla církví – ovlivněna penězi a nikoliv přitažlivostí myšlenek). Dodnes mi nejde do hlavy, jak mohl nějaký soud spatřovat kontinuitu mezi skupinou lidí, která si říkala sociální demokracie před komunistickým režimem, a skupinou, která si tak říká dnes. Znamená to snad, že pokud bychom si dnes založili Agrární stranu, mohli bychom si nárokovat její majetek jen na základě stejného názvu (či programu)? A i toto je s církvemi podobné: Nejde na jedné straně tvrdit, že dnešní církev je úplně jiná než ta, která účtovala tvrdě s jinověrci, a na druhé straně, že z majetkového pohledu je to ta stejná…

V realitě k nějakým restitucím asi dojde. Neměly by ale být tak špatně vyargumentované a výčet majetku tak nejasný. Nehledě na podivnosti s daňovými výjimkami u daně z převodu nemovitostí.

Církvím i jejich věřícím přeji všechno nejlepší, včetně odluky od státu. Ale ani ony samy by si asi neměly přát vrácení sporného majetku podle sporného zákona proti vůli většiny obyvatel, bez vyjasnění výše uvedených majetkových přesunů oběma směry a podílů násilí na nich. Nevidím důvod, proč by měli všichni občané ze svých daní financovat církev, které nejsou členy. A stejně tak nevidím důvod, proč by měly dnešní generace daňových poplatníků platit daně do budoucna navíc jen proto, že kdosi kdesi stanovil, že se kradlo až po roce 1948 a celá staletí předtím bylo vše OK.

KAREL MACHALA