Blud zaměstnaneckých fondů
Vyšlo v MF Dnes: stránka 03 Názory, 18.07.2001 - KAREL MACHALA
Vláda se místo potřebných reforem soustřeďuje na kosmetické úpravy, které jsou v ideologickém souzvuku s jejími představami. Nejinak je tomu u důchodového systému. Zatímco narůstají dluhy, Špidlovo ministerstvo navrhuje nic neřešící doplněk připojištění v podobě zaměstnaneckých penzijních fondů (ZPF), jejichž přínos bude malý až záporný, výhody pro zaměstnance mizivé, zato rizika obrovská.
Ve prospěch zákona navrhovatel uvádí zejména toto: prostřednictvím zaměstnaneckých fondů se prý podaří do připojištění zapojit více lidí a - ušetří náklady na reklamu. Rizika však tyto případné výhody více než vyvažují.
Je velmi obtížné představit si zaměstnance, který je o všech aspektech zaměstnaneckého i běžného penzijního připojištění plně informován, a přesto dá bez nátlaku a při plném pochopení přednost ZPF. Tyto fondy budou menší, s menší sumou peněz a menším počtem účastníků. Z toho vyplývají větší náklady na korunu spravovaného majetku.
I když ušetří za reklamu, vydají víc na jiných nákladech správy. Menší fondy jsou obecně méně stabilní, protože nemohou tak dobře rozložit riziko investice. Mají méně peněz na zaplacení odborníků a tím může trpět kvalita investic. Problémem je i vyšší mobilita účastníků - každá změna zaměstnavatele bude u účastníka znamenat převod peněz. Čím více převodů peněz, tím nestabilnější je fond.
Bude-li chtít zvýšit stabilitu na úroveň ostatních penzijních fondů, bude muset investovat co nejlikvidněji, a tedy dosahovat nižších výnosů. Vyšší mobilita účastníků ZPF než PF přitom vyplývá přímo z návrhu zákona: zaměstnanec při změně zaměstnání nemusí jako účastník běžného fondu dělat nic, jako účastník zaměstnaneckého ovšem musí přesunout své úspory do jiného fondu.
Zbankrotuje-li zaměstnavatel, přijde připojištěnec přes zaměstnanecký fond nejen o práci, ale v horším případě i o peníze. Ani přes příslušné pasáže návrhu zákona totiž nebude možné zcela vyloučit finanční propojení mezi podnikem a jeho ZPF. Pokud se zneužití nebude dát provést v rámci zákona, najdou se jistě i tací, kteří budou krátkodobě riskovat jeho porušování. Dozor státu nad stovkami fondů bude totiž obtížný, tedy buď velmi drahý, nebo neúčinný.
Příspěvek zaměstnavatele do ZPF (stejně jako do PF) nebude daněn, a tak může vzniknout i dohoda mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, že se nějak rozdělí o výhodu daňové úlevy. Každá daňová úleva s sebou nese problém snadného zneužití a bohužel plevelení daňové soustavy lesem výjimek má u nás v posledních letech vzestupnou tendenci.
Existence ZPF zvýší závislost zaměstnanců na zaměstnavatelích. Není těžké si představit třeba situaci, kdy se zaměstnavatel rozhoduje o propouštění a volí mezi tím, kdo střádá do ZPF, a tím, kdo nestřádá. I kdyby podnik tajně nevyužíval peníze pro své účely, tak i díky poplatkům za správu bude mít pro něj zaměstnanec-připojištěnec větší cenu. Odtud je už jen krůček k nátlaku: Převeď si penzijní peníze k nám a nepropustíme tě.
Vyšší závislost zaměstnanců se hodí například odborovým bossům. Závislejší zaměstnanci více potřebují ochranu odborů, a pro ty je to další raison d'etre a zdroj teplých místeček ve správních radách fondů. Možná právě tady leží pravá příčina toho, proč socialisté, opírající se často o spřízněné odbory, tolik podporují zaměstnanecké fondy a zaměstnanecké akcie, zvyšující závislost zaměstnanců na "jejich" podnicích.
Její zvyšování přitom jde proti trendům moderní ekonomiky, vyžadující pružný trh práce i kapitálu. Utužování závislosti se v konečném důsledku projeví na produkci a příjmech. Méně pružný pracovní trh přinese méně všem - zaměstnavatel prodělá, protože nepružnost mu neumožní najít včas vhodné lidi, zaměstnanec prodělá, protože větší závislost znamená nižší cenu jeho práce.
Otázkou tedy je, proč by se zaměstnanec měl rozhodnout pro podnikový penzijní fond. Nebude-li k tomu přinucen či dotlačen státní subvencí ve prospěch ZPF, nemá důvod to udělat. Otázkou také je, proč by zaměstnavatel měl zakládat nějaký ZPF, když nejspíš nemá investiční odborníky a když tím zaměstnancům nijak nepomůže. Důvod, který si lze u podniku představit jako silnou motivaci pro založení penzijního fondu, je schopnost obejít zákon a shromážděné peníze tajně využívat jako levný zdroj financování pro sebe nebo prostě jen vydělávat na poplatcích za správu fondu.
Pokud chce podnik přispívat na penze, nic mu nebrání a nikdy nebránilo ani před návrhem zákona o ZPF, ani před zavedením daňových úlev. Jde ovšem o paternalistický přístup - proč nedat peníze rovnou, a ať se zaměstnanec sám rozhodne, jak a zda si bude spořit na vyšší důchod.
Při této úvaze ovšem narazíme na skutečnost, že důvod, proč raději přispět do fondu než zvýšit mzdu, bohužel existuje a vyplývá z nastavení daňové soustavy, která jeden typ příjmu zaměstnance (příspěvek do fondu) zdaňuje méně než jiný typ příjmu zaměstnance (mzdu, na niž se v obludně složitém systému zbytečně nabalují tři druhy daní z příjmu, placené formálně dvěma subjekty).
Specifické zákony způsobují bobtnání i u jiných zákonů. Dnes už máme nepřehlednou právní džungli, v níž se sotva vyzná oborově specializovaný právník a běžný občan se v něm orientuje stále méně.
Pokud se dnes už nedivíme zákonům tak zbytečným a specifickým, jako je zákon o ZPF, pak se nám (s lehkou nadsázkou) může stát, že za padesát let budeme mít zákony o "správném zakřivení šestnácté větve jehličnanu, nepřesahujícího dva metry". Opravdu chceme směrovat regulační rámec ekonomiky a života vůbec právě tímto směrem?
Autor je ekonom