Putování kolébkou antické civilizace

V Řecku jsme měli původně bydlet v malém domečku v Artemis, což je kousek od letiště. Bohyně lovu nám však nebyla souzena. Pár týdnů před odjezdem se ozval majitel s tím, že mu teče střecha a že by potřeboval naše ubytování zrušit. Zrušeno, nahrazeno. Místo Artemis se tedy posuneme o kousek na sever do zahradní čtvrti Mati ("Oko") v Nea Makri ("Nová Dlouhá"). Dlouhá opravdu je a hned nad ní se vyskytuje Marathonas, místo slavné bitvy u Marathonu. Ale o tom později. Nejdříve následuje předání auta a let. Zkoušíme letos poprvé poněkud odlišný způsob přepravy. Původní plán počítal s tím, že budeme v Řecku půjčovat auta z půjčoven. Hlavně na delší cesty, přejíždění mezi bydlišti a na výlety, které se neomezují na Řecko. Ale člověk míní, a řecké (a mezinárodní) půjčovny mění. Většina z nich výslovně zakazuje s jejich auty cestovat mimo Řecko, a dokonce i na řecké ostrovy. Když jim člověk napíše, zda by to nešlo nějak udělat, neodpovídají a když jim napíše znovu kvůli něčemu jinému, neodpovídají znovu. Aby nevznikla mýlka, nejde o nějaké místní drobné řecké půjčovny, ale o mezinárodní giganty, kteří nabízejí pronájmy aut všude. Tak tedy: Kdo nechce byznys, nemá ho. Možná tomu brání nějaké řecké zákony, nevím. Pronájem prvního i druhého auta byl bezplatně zrušen.

Může být alternativou půjčoven poslat si na jih vlastní auto? Může. Hledání této služby bylo sice poněkud krkolomné, ale podařilo se nakonec najít tu správnou a naprostou skvělou firmu (kdo by chtěl využít této služby, bez váhání doporučuji: Convoy.cz). Auto tedy předáváme v Bratislavě, jsme ještě odvezeni na letiště a naše auto potom pokračuje do Maďarska, Srbska, Makedonie a Řecka jen s panem řidičem. Vyjde to cenově zhruba stejně jako půjčovny a nebudeme omezováni jejich podmínkami. Navíc budeme mít auto pořád, což nás činí flexibilnějšími. A nemusíme zpátky letět, můžeme po kouskách popojíždět a poznávat nové kraje.

Přesun do Atén

Let z Bratislavy do Atén trvá 2 hodiny. Bratislavské letiště by mělo být příjemné, protože odtud létají přímé linky jen do 9 měst: Praha, Košice, Birmingham, Manchester, Dublin, Atény, Řím, Kyjev a Dubaj. Brněnské letiště má pravidelných linek ještě méně: Londýn-Stansted, Londýn-Luton, Eindhoven, Mnichov. Dřívejší linky do Říma a Moskvy byly už zrušeny. Občas létají charterové lety pro cestovní kanceláře do Egypta a na Kanárské ostrovy a v létě i jinam, ale to nejsou pravidelné línky. Takže suma sumárum, Brno má destinace 4 a Bratislava 9. Letiště by tedy mělo být příjemnější než Řím, Madrid nebo Stansted.

A bylo. Jediné, co se trochu vleklo, byla bezpečnostní kontrola. Byla důkladnější než kdekoliv jinde a odhalila Blance v jednom zavazadle zapadlou (spíše dětskou) vidličku a nůž. Vidlička byla vrácena, nůž jakožto nebezpečný nástroj byl s naším souhlasem vyhozen. Diskriminace nožů oproti vidličkám? Teroristé by asi dokázali stejně dobře nebo spíš stejně špatně zapíchnout někoho dětskou vidličkou jako dětským nožem, podle mého skromného názoru. Ale předpis je předpis.

Nástup byl pak docela rychlý. Letadlo společnosti Ryanair bylo úplně obsazené, prodala se všechna místa. Seděli jsme (stejně jako minule z Madridu) v úplně zadní řadě č. 33. Let proběhl v pohodě. Společnost Ryanair se zlepšila. Zdálo se, že i během letu vhánějí dovnitř kyslík, protože vzduch nebyl ani ke konci letu vůbec špatný a nevydýchal se. Ale 2 hodiny stačily.

Na aténském letišti jsme získali zpět své kufry a našli rychle objednaného pana taxikáře s cedulí "Mr. Karel Machala". Byl to mladý Srb a teď už asi Řek, který se před 17 lety ještě jako malé dítě přestěhoval s rodiči do Atén z Bělehradu. Ten nás dovedl k autu a jelo se (se zastávkou v Lidlu, kde jsme si trochu nakoupili).

Nová Dlouhá

Delfy jsou nádherné místo už jen z hlediska přírodních krás - leží vysoko na úpatí hory Parnassos a jsou položeny v kopcovitém terénu. Z některých míst je vidět až k moři, přírodní scenérie je úchvatná a zřejmě proto je i chráněna řeckým státem - něco jako chráněná přírodní rezervace. Staré delfské památky jsou kousek za dnešními Delfami. V místě hlavní archeologické lokality (archeologikos choros) se jde pořád nahoru a nahoru, přičemž návštěvník potkává různé zbytky budov, původně obsahující dary věnované Delfám tu Atéňany (celý zachovalý malý chrám i se střechou), tu jinými starověkými městy a městskými státy. V nejvyšší poloze je stadion (tam cesta dál nevedla, byl zrovna zavřen pro veřejnost). Jen kousek pod stadionem je centrální místo celého archeaologikos choros, chrám Apollóna, kde se věštilo. Zachovaly se zejména jeho vysoké sloupy. Odtamtud je opět impozantní výhled do hloubky i na okolní hory. Zde slavné Pýthie věštily budoucnost králům i nekrálům. Původně snad pod vlivem nějakých plynů unikajících ze země, později pod vlivem jiných látek uvádějících věštkyně do transu.

Po cestě nahoru i dolů člověk potkává davy turistů (i v únoru, sotva sotva se nám dole podařilo zaparkovat). Nejčastěji švitořili japonsky. Jedna dvojice starších Japonek se s obdivem podívala na naše desetileté chlapce - dvojčata a prohlásila: kawaii! Což jsem porozuměl, znamená to roztomilí. A tak jsem se usmál a říkám taky kawaii. Ona překvapeně koukla na mne a říká wakarimas'-ka? (Rozumíte?) a já na to hai, wakarimas' (ano, rozumím). Pak jsem ze sebe ještě vysoukal větu v japonštině o tom, že jsme z České republiky (Čeko koku-kara des'), paní věděla, kde to je, a nakonec jsme se rozloučili japonským sayónara. Japonský rozhovor v Delfách, to jsem nečekal...

Pýthie lidská už ve věštírně sice nesedí (i když zapojit fantazii a vidět ji tam není těžké). Je tam však několik Pýthií kočičích. Jednu - tu sedící těsně u věštírny - jsem oslovil a ona hned zareagovala - třikrát po sobě zamňoukla, čímž potvrdila, že je opravdu Pýthie a toto místo je jejím domovem a věštírnou. A vyřkla takto svoji věštbu.

Vedle tohoto místa položeného do kopce je muzeum s krásnými artefakty z doby starší než 2000 let, jako snad ve všech podobných muzeích v Řecku. Za zmínku stojí např. dvojice velkých soch typu kouros - dvojčata. Když pod nimi stáli naši kluci, rovněž dvojčata, u skupiny asijských turistů to vyvolalo pobavené úsměvy.

V Delfách lze doporučit výbornou restauraci, v níž jsme jedli dvakrát - skvělý výběr, výhled přes sklo do hloubky a dálky pod Delfami až k moři. Jedna z nejlepších restaurací na naší řecké cestě vůbec. Jmenuje se Taverna Vakchos, podle starořeckého boha jménem Bakchos i Dionýsos.

Poté jsme se autem posunuli asi o půl kilometru dál po silnici ven z Delf. Tam jsme zaparkovali, sešli tentokrát pro změnu od silnice dolů a ještě víc dolů, až jsme dorazili k chrámu bohyně Athény. Je to spíš jeho zbytek, jemuž dominují tři sloupy - říká se mu tholon. I on stojí za návštěvu. Tam jsme potkali pro změnu Američany indického původu, kteří hovořili čistou americkou angličtinou.

Pod Olympem. K hrobce Filipa II. Makedonského.

Z Delf jsme směřovali po zatím nejdelší denní trase (asi 290 km) na sever, z větší části po placených dálnicích, až do města Leptokarya u moře pod Olympem. Krásné počasí posledních dnů se ovšem zrovna po cestě na dálnici zakabonilo. Obloha se v Thessalii zatáhla a poprvé od našeho příjezdu do Řecka začalo pršet. Pokud prší, když se zrovna přesouváme daleko, vlastně je to ten nejpříhodnější okamžik pro pršení (yia vréchi), který nám mohl být vybrán. Venku při procházkách a na památkách slunce a na dálnicích déšť. Lépe to bohové zkombinovat nemohli. Ovšem mám podezření, že zatáhli a zamlžili schválně právě horu Olymp, abychom neviděli, co tam kutí. Když jsme projížděli pod nejslavnější horou Řecka, okolo Olympu se vznášel mlžný opar.

Následně jsme zaparkovali u našeho jednodenního bydliště v Leptokaryi, v příjemném hotelu Alexandros. Zatím jedno ze dvou nejlepších našich bydel v Řecku. Sem se vyplatí jet třeba i v létě na delší pobyt u moře. Těsně před příjezdem do Leptokarye jsme už opustili Thessalii a ocitli se na jižním okraji řecké provincie Makedonie-Thrákie. Jsme tedy už na severu Řecka.

Další den jsme jeli asi sto kilometrů na sever. Jako téměř vždy po poměrně příjemně poloprázdných dálnicích, o jakých se nám doma může jen zdát. Nejprve jsme stačili odložit kufry a ubytovat se v městečku Katachás (hotel Polys).

Potom jsme pokračovali asi 30 km po menších cestách mírně kopcovitou krajinou, potkávaje přitom traktory. Tato krajina už připomínala střední Evropu, jenže osázenou občasnými olivovníky. Cíl naší cesty - Vergina, ve starověku Aigai - je dalším turisticko-historickým lákadlem, protože je v ní hrobka Filipa Makedonského s rodinou. A tak nemohla uniknout naší návštěvě. Nejprve jsme se ale najedli v nedalekém Statku Kalaitzis, kde bylo krásně, nádherný výhled, skvělá strava, ale trochu nestíhali: jídlo přinesli až za hodinu, protože měli nezvykle plno hostů, což se v Řecku v restauracích moc často nevidí. Báli jsme se, že hrobku kvůli nim nestihneme, řecké památky totiž až na výjimky v zimě zavírají v 15:00. Hrobka Filipa II. a jeho rodiny však naštěstí zavírá až v 17:00.

Přijeli jsme k ní včas. Je to kopcovitá mohyla, v jejíchž útrobách se skrývají poklady včetně zlatých. Architektonické poklady (samotné hrobky očíslované I, II, III, kde jsou vidět osvětlené vchody a dá se k nim sejít po schodech) i věcné poklady, které se našly ve všech hrobkách. Filipova zbroj, meče, zlaté skříňky a další nádherné věci. Celá hrobka je uvnitř zahalena mírným přítmím s osvětlením na správných místech. Zajímavá atmosféra hrobky staré přes 2350 let.

Jen tak mimochodem, je zajímavé, že zuby měli Filipovi blízcí i on sám, zejména v porovnání s dnešní dobou, hodně zdravé. Po opuštění hrobky jsme si dali čerstvě vytlačenou šťávu z granátových jablek (já) a z pomerančů (Blanka). Kluci chtějí jen jablečnou, ale tu tady téměř nikde nemají, tak si dali jenom vodu. Voda je tu v restauracích k dispozici zdarma - filtrovaná z kohoutku, dobrá. Jestli tento zvyk přinesla krize nebo tu byl dávno, nevím. V Evropě nejspíš donedávna nic takového nebylo. Poprvé jsem se s vodou v restauracích zdarma setkal v roce 1993 v Japonsku.

Pracovní a školní dny u moře. Psí problém.

Dalších 11 dnů bydlíme u moře v městečku Agia Triada ("Svatá Trojice") pod Thessaloniki, čili pod Soluní. Jeli jsme tedy ještě necelých 100 km, dálnice obtáčely celé Thessaloniki a doprava houstla podobně jako v Aténách. Druhé největší město Řecka, snad i rodné město Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří tady mají i svůj chrám.

Tady končí můj volný týden. Budeme zase pracovat a učit se, vařit a podobně. S občasným výletem, určitě o víkendu i větším. Večer před spaním teď čtu chlapcům knihu Tzimiskis (autor Jan Cimický, podobnost příjmení není vůbec náhodná). Je to román o životě byzantského císaře Ioannise Tzimiskise (starořecky Tzimiskés), Chlapcům se kniha moc líbí a mně taky. Shodou okolností tam autor popisuje i cesty Ioannise Tzimiskise s přítelem Romanem na některá místa, kterými nebo okolo kterých jsme projížděli nebo projíždíme - Larissa, Kokkino Nero (Červená voda), Leptokarya a Thessaloniki.

V Agia Triadě se trochu zhoršilo počasí. Jsme už severněji než dosud, pouhých 1333 km od Brna, měřeno po dálnicích a silnicích. Silný vítr a zataženo se střídá se sluncem a teplem, ale častěji je zataženo. Byt je krásný a vlastně nám v něm nic nechybí. Třetí skvělé bydlení v Řecku z těch, co jsme dosud zažili.

Je tady ale jedna zvláštnost. Smečka asi pěti psů bezdomovců, kteří polehávají na trávníku a pod auty před domem. Neprozřetelně jsem jim první den něco masitého hodil k snědku. Neskočili po tom jako hladoví psi, očichávali, ale asi byli rádi. Místní je zřejmě krmí, takže hladem netrpí, chybí jim však společnost a domov. Druhý den při pokusu o procházku okolo moře se na nás zavěsili. Jeden z nich nevypadá úplně přátelsky, takže procházku jsme raději ukončili po sto metrech. Nejdřív jsme se pokoušeli je odehnat rezolutním ochi! (ne!), ale nepomohlo to. Tady už budeme muset na procházky vždycky popojet autem. Mea culpa, mea maxima culpa.

Řecko má v důsledku své dluhové a ekonomické krize velký problém se psy vyhozenými na ulici. Podle některých odhadů jsou jich až 3 miliony, potkáváme je skoro všude. Před lety se nějaká organizace snažila psy umísťovat do útulku na 90 dní slušného života a poté je injekcí usmrtit, jenže se proti tomu postavili ochránci. Lidé z té organizace čelili žalobám a proto s čištěním ulic od potulných psů přestali. Na jednom blogu jsem se dočetl, že pokud se problém nebude řešit teď, může být za pár let na ulici psů třeba 10 milionů, tedy téměř jeden pes na jednoho obyvatele v Řecku. Jde asi o nejviditelnější projev řecké krize vůbec, alespoň pro nás. Něco, co jsme nečekali a nevědeli o tom.

K dalším projevům krize patří třeba hodně pozdní odvozy odpadků na některých místech (přeplněné kontejnery), tlak na ceny v supermarketech vytvářející i tlak na nižší kvalitu některého zboží - to je částečně srovnatelné s námi, některé potraviny jsou prostě dělané tak, aby stály co nejméně a odnese to kvalita. Takže pokud supermarkety u nás prodávají o něco horší potraviny (v průměru) než supermarkety v Německu či Španělsku, v Řecku je tomu podobně a v některých ohledech i hůř. Výjimkou je zelenina, ta je lepší než u nás, což má asi na svědomí slunečné podnebí. Ale i tady jde nakoupit kvalitní potraviny, tak jako u nás, jen se musí víc vybírat než v bohatší části Evropy. Toto je v kontrastu s kvalitou jídla v restauracích, která mi připadá výrazně lepší i zdravější, než (nejen) u nás, ale dokonce i v porovnání s Portugalskem, Španělskem, ale i Německem a Rakouskem. Zdravá řecká kuchyně mi hodně vyhovuje a zbytek rodiny si taky nestěžuje.

Překvapivě se krize neprojevuje tak moc na skleslé náladě - lidé se tady docela často usmívají, jsou ochotní a nápomocní a mají radost z komunikace a setkání s turisty. To nebude ani tak souviset s ekonomickou situací (stále je Řecko např. na 1. místě v EU v nezaměstnanosti, která tady dosahuje kolem 23 % práceschopného obyvatelstva). Úsměvy na tvářích souvisí však spíš s často svítícím sluncem a skvělým vzduchem. Země má Slunce v názvu: Ellas nebo též Ellada, Země Slunce, původně Hellas, Hellada, odvozeno od slova pro Slunce (řecky ilios, starořecky hélios, odtud i starořecký bůh Slunce: Hélios).

Vědecké centrum technologií - muzeum Noésis

Konečně je pátek. Práce bylo tento týden opravdu moc, ale aspoň budou zase nějaká eura. Jedeme do nedalekého technického a vědeckého centra Noisis (starořecky Noésis), technického a technologického muzea a planetária na jihu Thessaloniki, které je nedaleko od nás. Prý velmi dobré pro děti - uděláme tedy školní výlet za vzděláním. V sobotu a v neděli plánujeme větší výlety - nejprve do hlavního města říše Alexandra Makedonského Pella (vykopávky a muzeum), a také do centra Thessaloniki. Pella je asi 76 km odtud, ne tedy úplně za rohem. Centrum Thessaloniki je asi 27 km odtud, tam bude třeba najít hlavně vhodné parkování.

Noésis byla zajímavá, kluci se vyřádili. Cestou jsme potkávali odtamtud odjíždějící žluté školní autobusy s nápisem scholiko. Byli jsme taky takové scholiko aftokinito, školní automobil. Nějak takhle to asi myslel Komenský - škola hrou. Místo sedění v lavicích půl dne tady zkoumají žáci osobně např. optické a fyzikální jevy a dívají se na film v planetáriu. Obojí nás čekalo, nicméně cena je zde vyšší než v archeologických památkách, děti nemají vstup zdarma a rodina tady nechá 35 EUR, což je myšleno jako celodenní vstupné. Než jsme k Noésis přijeli, zastavili jsme o ulici dál, než bylo třeba a šli jsme pěšky. Byli tam dva dělníci vykopávající něco u domu, snad kanalizaci, a něco se nás ptali. Neslyšel jsem co a tak jsem - nečekaje znalost angličtiny - vytasil obvyklou řeckou větu, že jsme turistes apo tin Tsechía a že chceme jít do muzea Noisis. Jeden z těch dvou pánů říká řecky já česky rozumím! Na můj nevěřícný a udivený pohled přešel do polštiny. Byl to Polák, jeho kolega byl Řek. Vysvětlil nám - už v polštině, že tady je to pro průchod k muzeu zavřené, že je třeba zaparkovat o 500 metrů dál. Poděkovali jsme a jeli jsme tedy o kus dál.

V planetáriu nám pustili film o sluneční soustavě, jednotlivých planetách, jejich měsících a galaxiích, který se promítal na kopuli nad hlavami a nad sedadly. Takové kino s kopulí nad hlavou, na kterou se promítá. My cizinci jsme k tomu dostali sluchátka, abychom mohli poslouchat v angličtině. Chlapci už anglicky celkem dobře rozumějí, takže to šlo i bez češtiny. Měli výuku o vesmíru a zároveň anglicky, není to skvělé?

V samotném muzeu byly tři velké místnosti. Jedna obsahuje staré automobily - první auta značek Citroen, Ford, Audi, BMW a další. Ve druhé jsou modely technických vymožeností ze starověkého Řecka a v prostřední a největší jsou různé optické jevy a klamy, fyzikální jevy a podobně, tam to chlapce bavilo nejvíc. Například jsou tam planety s váhami. Stoupnete na váhu u planety Země, a zjistíte, kolik kg vážíte. Potom stoupnete na váhu u planety Venuše (řecky Afroditi, starořecky Afrodíté) a ukáže se vám, kolik byste vážili na Venuši. Totéž pak na Marsu (Aris, Árés), Merkuru (Irmis, Hermés), Jupiteru (Kronos) a dalších. I na Měsíci (Selini, Seléné). V jednom koutě můžete svým stínem pohybovat koulemi promítanými na stěně - princip jsem nepochopil, ale bylo to kouzelné. Už jste někdy hýbali barevnými kuličkami promítanými na stěně jenom stínem vlastní ruky? Tady je to možné. Byla tam i zdánlivě hluboká studna lemovaná zevnitř obručemi světel. Ve skutečnosti tam ale to světlo bylo dokola do čtverce jen jedno a pod ním zrcadlo, které znásobovalo počet světelných obručí až někam hluboko, snad do nekonečna, takže to vypadalo jako hluboká studna, ale bylo to ve skutečnosti jenom půl metru hluboké. Jinde byla spirála, kterou jste si chytili do ruky a zjistili, že tam žádná není. Ta samá spirála byla zespodu, opticky přenášená nahoru. Dále různé další atrakce, jako kolo, v němž se dalo běhat, velký magnet, na který se daly umísťovat různé matičky, které díky magnetu bylo možné tvarovat třeba do podoby zvířete. Ještě jsme v areálu Noisis nestihli simulátor - nevím, co tam je, snad simulátor jízdy nebo letu, ale kluci se tam chtějí vrátit. Nejspíš tedy v řádu dní navštívíme ještě simulátor.

Pella: muzeum, město a palác Alexandra Velikého

Sobota je ve znamení výletu do hlavního města říše Alexandra Velikého (Alexandros Megalos), kterým je Pella.

Než se vydáme do Pelly, udělejme si malou jazykovou odbočku: Řecké slovo MEGALOS je i po tisících let pořád hodně podobné českému/slovanskému slovu VELIKÝ (M-G-L - V-L-K, došlo jen k přesmyčce hlásky K/G a hlásky L a na začátku se změnilo M / V). Stejně tak je ze stejného kořene anglické BIG (odpadlo L a místo V/M je tam podobné B). Ale fantastické je, že slovo je podobné nejen v indoevropských jazycích (mj. čeština, angličtina a řečtina), ale i v jazycích vzdálených skupin. Musí tedy být minimálně 50 tisíc let staré v nepříliš změněné podobě! Například turecky BÜYÜK a kazašsky ÜLKEN. Sumersky GAL. Filipínsky/Tagalog MALAKI. Maďarsky MAGAS (vysoký) a NAGY (velký, čte se dnes naď ). Etrusky NAK/NAKNA. V drávidské malajalámštině na jihu Indie najdeme VALIYA. MAUALUGA v samojské polynéštině je vysoký. Je zřejmé, že všechny nebo téměř všechny tyto výrazy pocházejí ze společného prajazyka. Bude o tom nejspíš moje další kniha, protože takových podobností ze vzdálených jazyků je až neuvěřitelně mnoho, nejméně u stovky základních slov. Jazykově netrénované oko si nevšimne, ale pokud víme, že některé skupiny hlásek se mění často navzájem, například P-B-W-V, někdy B-V-M, nebo M-N, K-T-S, a pokud umíme do určité míry víc než patnáct různých jazyků, podobnosti začneme vidět, protože jsou častější, než by mohlo být náhodné. Je to logické: tak jako máme (nejednoho) společného předka se všemi lidmi na celém světě a všechny naše genetické haploskupiny se větví z jednoho kmene (viz moje nejnovější kniha), měli jsme i společný prajazyk. Ten úplně nevymizel, jen některá slova se posouvala víc a jiná málo a některá vymizela úplně v některých jazycích a v jiných ne. VELIKÝ/VELKÝ patří mezi často používaná slova, která se měnila a posouvala méně než jiná. Pojďme však zpět k cestě do Pelly.

Bylo třeba urazit vzdálenost asi 75 km. Jeli jsme zase po dálničním okruhu okolo celé Thessaloniki a potom ještě kus směr Edessa (ve starověku Odessos). V Pelle jsme zaparkovali na náměstí Alexandra Velikého, kde má sochu v životní velikosti. Sedí na koni a hlídá, kdo do Pelly přijíždí. Nejdřív jsme se najedli v příjemné taverně TO LEMONI (= CITRÓN). Kluci si dali kuřecí s hranolkami, Blanka masové kuličky a já řecké speciality: kombinaci pasty z fazolí fava (trochu podobné hummusu) s cibulí a lilkové pasty či lilkového salátu (melitzanosalata). Ochutnal jsem i z okolních talířů, vodu jsme dostali zdarma a cena za čtyři dobrá jídla vyšla na neuvěřitelných 26 eur, tj. 700 Kč. Zatím nejlevnější čtyřjídlo vůbec a to jsme nesnědli všechno sami, nakrmili jsme dobře i potulného černého pejska (mavros skylos) se smutnýma očima.

Potom jsme viděli muzeum s vykopanými artefakty, mozaikami, sochami, amforami, hračkami, zbraněmi i zlatými předměty z doby před 2300 lety. Na druhou stranu od muzea jsme popojeli k starověkým vykopávkám města, jimž dominoval největší dům starověké Pelly - dům Dionýsův. Co se v něm odehrávalo, nevíme, ale podle boha radovánek a veselí si lze představit leccos. V budce u brány hlídal po měsíci pobytu snad vůbec první Řek, který neuměl anglicky ani slovo, o to však byl vstřícnější a snažil se komunikovat a poradit a nechal nás přetáhnout dobu zavírací. Zřejmě nadšenec do historie vlastního města. Ptal jsem se ho svojí nedokonalou řečtinou, kde vlastně Alexandr bydlel, protože jsem si myslel, že to bylo někde v těchto "jeho" vykopávkách staré Pelly. Ale bylo to jinde, na druhé straně nad muzeem, vstup nemožný, nákuk přes plot možný.

Jeli jsme tedy zpět k muzeu a do výšky nad něj, archeologická lokalita s palácem byla oplocena a to nejcennější zastřešeno plechem, chráněno před povětrnostními vlivy. Co by asi Alexandros Megalos říkal, kdyby viděl dnešní stav své pellské ložnice? Královského pelechu z Pelly, tedy snad pellechu? Co by říkal na velikost území dnešní Řecké republiky? Zdály by se mu jeho výboje až někam k Indii zbytečné? Považoval by za zbytečnou smrt tisíců svých spolubojovníků? Kdoví...

Zastavili jsme na silnici u plotu nad palácem, kde moc aut nejezdilo. Vyskočil jsem ven a fotil jsem si nevysoké zbytky zdí Alexandrova paláce, které byly vidět. V tu chvíli jelo auto a hlavou mi probleskla obava, jestli jsem nezaparkoval moc doprostřed, jestli řidič nebude brblat, že nemá kde projet. Tady se ale projevila velmi pozitivní stránka řecké povahy. Řidič zastavil, takže zablokoval i zbytek silnice, vystoupil ven a začal se mnou s úsměvem a přátelsky v angličtině konverzovat o Alexandrovi Velikém, o paláci a o tom, že asi za rok nebo dva budou pokračovat vykopávky a že třeba potom palác zpřístupní pro veřejnost.

Následoval návrat, nákup v Lidlu a odpočinek v našem dočasném bydle.

Do centra Soluně

Thessaloniki, česky Soluň, je druhé největší město Řecka. Zatím jsme ho hlavně objížděli, projížděli okraje a koukali se na něj přes mořskou zátoku, kterou máme u domu. Pohled krásný přes den i v noci, kdy domečky za zátokou svítí. V neděli se vydáváme do jeho útrob. Doprava hustá, semafory se přepínají dlouho, častěji svítí červená (kokkino) než zelená (prasino). Thessaloniki má 315 tisíc obyvatel a je tedy menší než Brno. V dopravě to tak ale nevypadá, k projíždění to není zrovna příjemné místo.

Nakonec se podařilo dopoposouvat se až k parkingu ve staré budově v centru, úzký vjezd, úzké zátočiny uvnitř, za rohem navíc prudký svah dolů do nižšího patra. Tohle nedám - couvám zpátky, nechci zničit auto. Přichází přátelský majitel či správce garáže a nabídne se, že to tam dolů zaparkuje sám, cena 3,50 eur za první hodinu a 1,50 za každou další. Bude prý ale třeba zanechat klíč od auta u něho. Proč? Pro přeparkovávání aut v přeplněné garáži, aby je mohl stavět za sebe. Dobře, bereme.

Odcházíme směr nejstarší kostel ve městě, chrám Hagios Démétrios či novořecky Ayios Dimitrios. Je to jeden z nejstarších křesťanských chrámů v Řecku vůbec. Byl postaven někdy kolem roku 300. Dnes už to na něm není vidět, snad nějaké základy mohou být z roku 300, ale ty nevidíme. Kluci si zapalují dvě svíčky, fotíme, vystoupáme po schodech a fotíme znovu.

Odcházíme ven a směřujeme do předem vybrané restaurace, kterou turisti na Google Maps hodnotí pěti hvězdičkami. Našli jsme ji, ale tam se kouří a je skoro plno. Vedle jsou další tři restaurace, které nefungují. Chápeme: krize, vysoké daně, zimní sezóna, neuživily by se. Odcházíme tedy pryč.

Thessaloniki nás zatím moc neoslovuje, určitě bychom tady nechtěli bydlet ani zadarmo. Říkáme tomu "takový o dost horší Madrid" s všudypřítomnou dopravou a hlukem, jenže Madrid má 3 miliony obyvatel, desetkrát víc. Tohle by mělo být pohodově malé město, ale není. Všude je plno motorových vozidel a ještě víc těch zaparkovaných. Budovy už pamatují své. Chybí tu ticho a zeleň. Chybí tu pořádná pěší zóna - něco jako byla Plaka pod Akropolí v Aténách. Dnes je neděle, obchody jsou zavřené a nikdo kromě restaurací, kaváren a garáží nepracuje. Teoreticky by tady mělo být poměrně málo lidí i aut, ale není. Jak to asi musí vypadat během týdne, když se sem vrací lidé z venkova, kteří tady nejspíš pracují?

Konečně nacházíme restauraci na oběd: Óra Ellados (Čas Řecka). Jídlo moc dobré, dal jsem si podruhé v životě krétský salát Kritikos dakos (něco tak dobrého u nás v restauraci nedostanete!). Ochotná servírka mluví dobře anglicky, k tomu prý každou neděli - jako i teď - hraje hudebník na buzuki a zpívá řecké písně. Oběd se vydařil.

Zase jsme venku na ulicích, pomalu obcházíme staré římské forum Romaiki Agora s trochou vykopávek (zavřeno, ale pohled zvenku stačí). Naproti je ještě park na místě staré řecké agory. Po ničem starém už v parku není ani památky. Jsou to dvě vzácné zelené plochy v jinak šedivém městě Thessaloniki.

Jsi stvořena pro jiné

Pomalu nabíráme směr ke garáži s autem, tady to opravdu není na víc než dvě hodiny. Platíme 5 eur za parkování a ještě si objíždíme centrum města, jestli jsme přece jen nezapomněli nakouknout do hezčích zákoutí. U moře to může být hezčí. Davídek si všímá, že projíždíme skrze ulici Tzimiski (o tomto byzantském císařovi právě čteme, viz výše: kniha Jana Cimického Tzimiskis) a za chvíli se dopopostrkujeme v husté dopravě na nábřeží, někam k Aristotelovu náměstí.

Jedeme okolo moře. Nábřeží a na něm stojící Bílá věž, postavená Turky v 15. století, jsou docela pěkné. Nábřeží je však trochu přeplněné lidmi, je těžké z auta fotit, davy zaclánějí ve výhledu na moře i věž. Dojem z města už ani jedno stejně nezachrání. Překvapivě na jednom šedivém domě na nábřeží visí vedle řecké o kousek dál i česká vlajka. Vyjíždíme pomalu z města od moře do kopce a víme, že se sem nejspíš už nikdy nebudeme chtít vrátit. Sorry, Thessaloniki - Soluň, jsi stvořena pro jiné. V dobách bratrů Konstantina - Cyrila a Metoděje jsi byla určitě hezčí.

Zastavujeme se ještě jednou v okrajové čtvrti v technickém muzeu, kde kluci chtěli vyzkoušet simulátor. Dnes je na to ještě čas. Nevíme vlastně, do čeho jdeme a kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom na simulátor bývali nechodili. Ale: každý zážitek je zážitkem, všechno se počítá a na všechno se vzpomíná. Do simulátoru nás pouštějí samotné, nikdo další kupodivu nemá zájem. Programy jsou dva: Velká čínská zeď a Stíhačka. První je Velká čínská zeď. Dostáváme 3D brýle. Sedadla se třepou a na obří obrazovce se ukazuje divoká jízda po Velké čínské zdi se simulací ostrých nárazů do stěn, docela nepříjemné. Velká čínská zeď je spíš hodně upravená než skutečná. V jeden moment máme nad hlavou čínského draka, zastavuje se těsně nad mým čelem a chrlí oheň. Sundávám brýle a drak nikde. Aha, to je simulovaný drak, světlý moment celé hrůzostrašné jízdy. Všechno je totiž relativní. Je docela milé, když opravdu pěkný drak na vás v klidu chrlí oheň, protože zrovna stojíte a nejedete šílenou jízdu po čínské zdi s nárazy do jejích stěn. Za pět minut divoká jízda končí, Stíhačku už absolvovat nechceme. Nebylo to úplně ono. Za čtvrt hodiny jsme doma ve Svaté Trojici. Přesto: den byl zajímavý, dobře jsme se najedli a nenudili jsme se (to ani neumíme).

Poslední dny u soluňského moře. Atlantida.

Poslední dny u Thessaloniki nám většinou slunce nesvítilo a často pršelo. To bylo relativně dobré, protože jsme pracovali a učili se, a hlavně proto, že Řecký hydrometeorologický ústav na dva dny předpovídal velmi těžké bouřky. Majitel bytu nás varoval, že takové bouřky mohou vést v krajním případě až k výpadku elektřiny, že se ale nemáme obávat, protože do dvou hodin to většinou příslušní pracovníci opraví. Bouřky však žádné nenastaly a tak střídavé zataženo a déšť byla vlastně lepší meteosituace, než jakou jsme čekali.

Udělali jsme si ještě jeden výlet směrem do Michaniony a Epanomi, na pěknou písečnou pláž, která byla pustá a byla by bývala opravdu i pěkná, kdyby... kdyby všudypřítomné rozfoukané odpadky trochu nekazily dojem z ní. Stát a veřejný sektor tady prostě moc nefunguje, což se dalo čekat po osmi letech dluhové krize. Odpadky se většinou v této části Řecka odvážejí až teprve tehdy, když jsou kontejnery vrchovatě přeplněné, takže vítr je zčásti rozfouká i po pláži, potulní psi si v nich ještě něco najdou a následně po nějaké době přijede shrnovač a shrne rozfoukané odpadky s vrchní vrstvou písku na hromadu, takže některé odpadky na pláži zůstanou a některé se zkoncentrují a pak možná i odvezou.

Viděli jsme ale ještě jednu zvláštnost. Potkali jsme místo, kde je Atlantida. Bájná země, o které už dnes vím, že existuje a že je za plotem. Plot už dlouho nikdo nenatíral a ani před plotem nechybí rozfoukané odpadky, v dáli je zátoka moře a za ní město Thessaloniki. Za plotem v Atlantidě už odpadky nejsou, protože je to bájná země. Kdyby mi někdo nevěřil, že Atlantida existuje, vyfotil jsem ji a vkládám sem. Ve čtvrtek jsme si poslali z městečka Perea objemný balík. Pomalé rozhodování nás něco stálo: kdybychom bývali využili službu eurosender.com, stál by nás balík Agia Trias - Brno s hmotností do 20 kg 40 EUR. Přijel by si pro něj přepravce až domů a odvezli by ho (kamkoliv po Evropě) zase domů. Služba prý využívá několik známých soukromých mezinárodních kurýrních přepravců. Jenže jsme zabalili balík pozdě, takže jsme nestihli včas službu objednat. To se musí dva dny dopředu. Chtěli jsme zadat vyzvednutí balíku ve středu, což by znamenalo vyzvednutí v bytě až v pátek. Jenže nebylo možno zvolit ani dopředu vědět hodinu a my už jsme měli být v pátek kolem poledne na cestě. Nezbylo než odvézt balík do Perey na řeckou poštu, která mimochodem zavírá už ve 14:00 EET. Zkratka EET tady znamená řecký čas, ne tu byrokratickou hrůzu z ČR, která likviduje drobné podnikání zejména na vesnicích. Řecká pošta nám poštovné vyčíslila na vysokých 86 EUR (balík měl 15 kg) a my jsme to přesto přijali, protože jsme potřebovali uvolnit místo v autě. Jiná možnost už nebyla.

Cesta na východ a ještě na východ

V pátek jsme obepluli po silnicích část Soluně, ale jenom část. Příměstské dálnice u Soluně bývají plné a ne moc příjemné, takže jsme zvolili - jakmile to bylo možné - zkratku přes hory a přes krásné město Panorama. Opravdové panorama na okolní hory! Odtamtud jsme vyjeli do takové výšky, že jsme se dostali až doprostřed mraků. Den předtím jsme se učili ve vlastivědě o počasí a oblacích a teď jsme názorně vpluli přímo do mraku. Potom jsme sjížděli dolů a ještě víc dolů z kopců. A už jsme měli trochu hlad.

Někde okolo Agios Vasileios, potkávajíce traktory, ale žádné restaurace, jsme najeli na dálnici. Byla docela prázdná a umožňovala velmi rychlou jízdu, místy až ke 170 km za hodinu (čímž se nepřiznávám řecké policii Elliniki Astynomía, že jsem touto rychlostí opravdu jel). Zastavili jsme u města Amfipolis u slavného amfipolského lva a potom na pozdní oběd. Amfipolský lev (Lev z Amphipolidy) má asi 2400 let a jedná se o čtyřmetrovou a s podstavcem pak osmimetrovou obří sochu lva, která se zachovala z doby starověkého Řecka. Jeden z archeologů ji připisoval hrobce Láomedóna z Mytiléné, důležitému admirálovi Alexandra Makedonského. Ještě nikdy jsme neviděli takto starou sochu, která by stála přibližně na svém původním místě a nebyla v muzeu. Lev je na obrázku vpravo.Oběd jsme spáchali v rybí restauraci kousek od lva a nedaleko od starověkých hrobek, které jsme ale už nenavštívili, protože nás čekala ještě dlouhá cesta. Podle jednoho zdroje je dokonce možné, že tady v Amfipolidě by mohl být pohřben Alexandr Makedonský. Amfipolis je jen jedno z možných míst, kde by mohl být. Přesně to ale nikdo neví.

Kluci si vybrali čerstvou rybu. Nejdřív jsme se šli na ryby podívat, vybrali ze tří čerstvých možností, a pak nám je připravili. Název ryby, která byla opravdu vynikající, byl v řečtině gofari a majitel restaurace nám říkal, že se loví jenom tady, v Egejském moři zhruba v prostoru od Konstantinopole (tj. od Istanbulu) po Soluň. Možná to trochu přehnal (ryba totiž žije určitě i v Černém moři), ale to nevadí. Teprve později se podařilo rybu přesně identifikovat česky, je to Lufara dravá. My s Blankou jsme si dali škeble v rýži zvané na anglickém jídelním lístku mušle v rýži, dále rajčatovo-okurkový salát a ještě olivy a lehce osmahnutý chleba pokapaný olivovým olejem. Sotva jsme téměř všechno do sebe nasoukali, přidal majitel ještě jakýsi zákusek s višněmi jako bonus, a ten už ochutnali hlavně kluci.

Potom jsme pokračovali stále na východ se zastávkou v Nea Peramos, kde jsme nakrmili auto benzínem zprázdna doplna. A protože nám čerpadlář firmy BP básnil o krásné pláži v Nea Peramos, dojeli jsme i tam. Procházeli jsme se chvíli po pláži, koukali na nedaleký ostrůvek Petrani plný bílých ptáků a taky na zbytky nějakého starého hradu, který ani na Google mapě není. Pěkné místo asi i na letní dovolenou, pláž prý je velmi pozvolná, tj. vhodná pro děti. A je bez rozfoukaných odpadků. Po návratu na dálnici jsme projeli okolo města Kavala a dorazili do jednodenního bydla v apartmánu v městečku Keramoti, hned naproti ostrova Thasos.

Cesta Thrákií až na východní konec Řecké republiky

Co můžeš udělat dnes, odlož na zítra. A protože dnes - jsouce znaveni - jsme nestihli večerní procházku k říši Poseidonově, ráno nebo dopoledne ještě koukneme o pár ulic jižněji na pláž a moře, za nímž se nachází krásný řecký ostrov Thasos. Ten je asi pět kilometrů od pevniny a je hornatý, takže je vidět. Viděli jsme ho už v době příjezdu do Keramoti od dálnice.

Před polednem jsme se podívali k jižní pláži, za níž je ostrov Thasos (psáno i Thassos). Písečná pláž s piniovým parkem, dokonce i sluníčko vykouklo, na moři plul červený trajekt z Thasosu do Keramoti a mezi pláží a hornatým Thasosem byl ještě malý ostrov Thasopulos. Když jsme se nabažili scénických pohledů, nakoupili něco v malých potravinách, vydali jsme se okolo přístavu pro trajekty na sever. Se zastávkou v ještě jedněch potravinách, kde byly řecké i bulharské nápisy a personál mluvil mezi sebou bulharsky.

A potom už cesta vede zpět k dálnici a neustále na východ až téměř k hranicím Turecka. V sobotu ještě spíme v Řecku u města Tycheron v Provatonas. Překlad asi: Ovčinec, ale po ovcích ani stopy. Zato za hotelem je obří továrna. Funguje, nefunguje? V sobotu to vypadalo, že nefunguje, jenže je sobota, a jak se ukázalo na Googlu, továrna Spanos Dimitriaki je na zpracování rýže a normálně funguje. Hodně továren po Řecku nefunguje, zdá se. I obchodů a restaurací ve stavu klinické smrti je víc než dost, jak už jsme na svých cestách Řeckem viděli.

Pozdní oběd jsme si dali v Tycheronu, ospalém městečku s jedním fungujícím obchodem a několika zavřenými obchody a restauracemi. U jedné z nich jsme zastavili a snažili se brát za kliku, ale všude ticho a klid. V nedaleko stojícím autě byl jeden řecký mladík, kterému jsem svojí nedokonalou řečtinou vysvětlil, že hledáme restauraci nebo aspoň jakoukoliv suvlaki tavernu. "Jeďte za mnou, ukážu vám jednu," zněla odpověď. Následovali jsme jeho auto a za chvíli jsme byli u jediné funkční taverny v městečku, které mohlo kdysi být krásné a jednou zase bude, až se tady rozjede trochu víc podnikání a života. Taverna Mnimes (něco jako Vzpomínky) měla jen jedno až dvě jídla (suvlaki a kuřecí nohu), pravda trochu příliš zuhelnatěle připravená, stejně jako patates k tomu, ale bylo to lepší než zůstat hladem.

Evropská část Turecka a přeplutí do Asie

V neděli jsme během čtvrt hodiny přijeli na hranice Řecka a Turecka. Dlouhá řada kamionů se naštěstí dala objet. Jedna řecká pasová kontrola vzala asi deset minut čekání, potom se popojelo k první turecké pasové kontrole. Ještě ve frontě asi pěti aut jsem při čekání stihl vyběhnout k přítomnému bankomatu a podojit ho o 1100 tureckých lir (asi 7 tisíc korun).

Když jsme se dostali k okénku, podali jsme pasy a po chvíli skenování a vypisování z pasů a jejich vrácení jsme popojeli ke druhé kontrole. Tady se kromě pasů ukazoval i technický průkaz auta a zelená karta. Dotaz už jen v turečtině zněl, zda je auto naše a jestli ho máme od roku, který byl napsán na průkazu. Ano, máme. Víme o tom, že auta z řeckých půjčoven se tady přes hranice nepouští, tak proto jedeme vlastním.

Potom se hraniční úředníci o nás chvíli bavili, nerozuměl jsem víc než to, že v tom bylo několikrát zmíněno turecky Česká republika (Çek Cumhuriyeti, čte se: Ček Džumhuriety). Poté jsme byli propuštěni a dojeli ke třetí kontrole, kde se opět ukazovaly pasy i technický průkaz. A nakonec ke čtvrté, tentokrát celní kontrole, kde se otevíral kufr auta, pán se nás zeptal zase jen turecky něco ve smyslu, jestli nevezeme něco jako cigarety a něco dalšího, co jsem nerozuměl. Řekl jsem, že nic takového nevezeme. Ani to, čemu jsem nerozuměl, určitě nevezeme. Naštěstí celník nechtěl otevírat žádný z našich četných kufrů a propustil nás už definitivně do evropské části Turecka.

Dálnice (i když na Google Maps to tak nevypadalo) vedla překvapivě po téměř celou cestu evropskou částí Turecka. Začínala už za hranicí, vedla okolo města Keşan až ke Galibolu (kdysi Gallipolis), což bylo nějakých 120 km kvalitní dálnice. A protože aut nebylo moc, dalo se i přes neustálý déšť jet poměrně rychle.

Průvodkyně - smutná paní, kterou něco viditelně trápilo a vůbec se neusmívala, ale uměla dobře anglicky - nám řekla, že tady žili lidé pět nebo více tisíc let, počínaje osmým tisíciletím před naším letopočtem. Možná tedy zdejší obyvatelé potkali toho jeskynního medvěda, jehož čelist se našla v jeskyni Spileo tu Draku. Archeologové po těchto lidech našli nějaké předměty (sekerky, figurky k uctívání nebo snad i hračky, nádoby apod.), zbytky jejich domů, dřevěných cest přes vodu atd. Byli to převážně rybáři a zemědělci, kteří už nemuseli neustále lovit, aby přežili. Osada podle zjištění archeologů z Atén a Soluně byla hodně velká, měla prý tisíce obyvatel. Dnešní vesnice se skládá z asi sedmi nebo osmi domů postavených tak, jak asi vypadaly tenkrát. Kůly, dřeva, stěny z proutí vymazané hlínou ze dna jezera, doškové střechy. Pěkné bydlení, na tehdejší dobu určitě. Petříček mi říká, že nemám zapomenout zmínit, že tam byla spousta malých mušek a že viděli pavučinu na domku, do které se mušky chytily. Odnesli jsme si z archeologické lokality i nějaké suvenýry.

Potom jsme ještě nakoupili v supermarketu řetězce Masutis a odjeli do Kastorie, kde jsme kopcovitými (někdy docela strmými) uličkami vyjeli do penzionu. Tam jsem se už musel zase vrátit do pracovního procesu online a Blanka balila kufry na zítřejší odjezd.

Opouštíme Řecko přes Albánii

Po 11:00 EET (10:00 SEČ) jsme sbalili naše saky paky do auta a vyrazili směr Kristallopigi (kluci si toto pohraniční řecké město překřtili na Křišťálová prasátka, ale znamená to Křišťálový pramen). Tam jsme se chtěli najíst ještě na konci Řecka, protože jsme si nebyli jisti, jak budou vypadat restaurace v Albánii a kolik jich na cestě bude. V Kristallopigi však jediná místní restaurace zrovna neměla elektrický proud, do hodiny prý bude, zatím mohou poskytnout jenom saláty. Což by mi vyhovovalo, Blance taky, ale chlapcům nikoliv, a hodinu jsme nechtěli ztratit, proto jsme s díky odešli. Ještě nám paní poradila (tentokrát plynně německy), že v Albánii si máme určitě na autě rozsvítit světla, jinak prý za nerozsvícená světla dávají pokuty 5 EUR. A že prý tam jde platit skoro všude i eury. Rozsvítil jsem tak jako v ČR nebo dokonce víc a jelo se. Na hranici proběhla kontrola pasů na řecké straně a na albánské pak pasů, technického průkazu auta a zelené karty. A už jsme pádili Albánií směrem k městu Korçë (Korča).

Několik obav se nepotvrdilo: že Albánie bude vypadat o mnoho chudší než třeba Bulharsko, protože ještě někdy na přelomu tisíciletí šlo o nejchudší zemi Evropy. Byli jsme překvapeni, že to tak vůbec nevypadá, a to nejen v porovnání se zapadlými vesničkami v neturistických částech Bulharska, ale ani v porovnání s mnoha místy v Řecku. První dojem: země ve fázi obrovského vzestupu. Všude rostou nové budovy jako houby po dešti, nového je víc než starého. Restaurací bylo po cestě víc než v Řecku a vypadaly zvenku dobře. Zastavili jsme u jedné z nich jménem Rogi poblíž vesnice Kuçi i Zi (význam snad: Černý dům?) a šli se najíst, nemajíce v kapse ani jeden albánský lek (místní měna). Můžeme platit eury? Samozřejmě, řekl sympatický číšník plynně anglicky.

Restaurace Rogi (spojená s hotelem a bazénem) vypadala úplně dokonale - nová, pěkná, s krásným výhledem na albánské hory. Jídlo bylo docela dobré a levné, vyšlo na 15 eur, tj. asi 400 Kč. Dal jsem mu dvacetieurovku, pět eur mi vrátil v albánských bankovkách, kterých jsem dostal za 5 eur 800 leků. Potom jsem mu dal spropitné v euromincích.

Po cestě jsme potkávali nové (krásné domy a restaurace) i staré (staříka s oslíkem, babičku používající na poli motyku). Sem tam i polozbořený dům, ne však víc než v Řecku. Silnice, na které si někteří návštěvníci Albánie stěžovali, byly naštěstí zrovna v tomto koutu okolo Korči ve velmi dobrém stavu. Někde psali, že se za posledních snad pět nebo deset let v zemi albánského orla obnovilo 70 tisíc (!) kilometrů silnic. Rychlostní limit je stanoven v obci na 40 km/h, mimo obec na 80 km/h. Po nových silnicích se však dá jet krásně i 110 km/h a dělají to i místní. Ještě v roce 1991 po skončení diktatury komunistické strany (Albánská strana práce se jmenovala) bylo v třímilionové zemi registrováno pouhých 600 automobilů. Měli je pouze straničtí funkcionáři. I v tomto Albánie prošla obrovskou proměnou, aut tady jezdí hodně. Pravda, někdy trošku divoce na křižovatkách, kde není značení přednosti. Kdo víc spěchá, má přednost a vklíní se do proudu aut přilehlé silnice.

V centru města Korča

Když jsme dorazili do města Korča, které má něco přes 70 tisíc obyvatel, bylo už pozdě na původně naplánované Muzeum orientálního umění. Netradičně zavírá ve 13.00 hodin a otevírá pak ještě na hodinu od 17.00 do 18.00 SEČ. V Albánii je stejný čas jako u nás, středoevropský, takže po výjezdu z Řecka jsme přenastavili hodiny v autě - ubrali jsme hodinu. Zaparkovali jsme zhruba v centru města Korča, chvíli se procházeli po místních uličkách, došli jsme k nové mešitě, na dveřích které bylo s pomocí kulatých červenobílých zákazových značek napsáno, co se tam všechno nesmí. Mj. přeškrtnutá křičící hlava (tj. nekřičet), přeškrtnuté škorpící se ruce, z toho jedna černá a druhá bílá (přes to nápis zřejmě ve smyslu Rasismus zde není přijatelný), zákaz konzumace (přeškrtnutá hlava s miskou v ruce), zákaz kouření, zákaz používání rtěnky, zákaz používání mobilu a ještě asi dva další zákazy. Na náměstíčku jsme vešli do obchodu, kde bylo i pár suvenýrů, sklenic, talířků a lžic. Něco jsme koupili. Obchodnice uměla celkem anglicky, říkala nám ale ceny ve staré měně a ještě nějak podivně. Něco stálo sedm leků (to není možné, říkám si, vždyť by to bylo jenom 1,50 Kč). A ono to opravdu nebylo možné. V nových lecích to bylo výrazně víc, nakonec chtěla víc, než jsme v ALL měli, tak nabízím eura. Tvářila se zpočátku, že je to pro ni nepříjemné. Potom si obchodnicky řekla vyšší cenu v eurech, asi tak dvojnásobnou. Dostala ji, v Řecku by to takhle stálo. K tomu chtěla navíc sbalit i oněch 800 ALL, které jsem jí předtím dal, ty jsem si ale vyžádal zpátky. Hm. Špatně se nakupuje bez znalosti cen dopředu, smlouvání orientálního bazaru moc neumím, zvlášť když kurz této měny nemám dobře nastudovaný.

Potom jsme nasedli do auta, objeli si ještě trochu Korču a následně jsme jeli pořád na sever. I zde byly silnice kvalitní, krásný výhled na hory se zasněženými vrcholy. Mobilní signál se ale moc nechytal, navigace proto nefungovala. Jeli jsme tedy podle značek na Pogradec (sice je to slovanské jméno města, ale stále v Albánii, už téměř na hranicích s Makedonií). Ještě před ním se něco většího stavělo, snad mešita, a byl u toho nápis, kdo to financuje: s přispěním Saúdské Arábie a na tom albánská a saúdskoarabská vlajka. U Pogradce jsme se zbavili 800 leků za benzín.

Ohridské jezero a dojezd do Ohridu v Makedonii

Odtamtud jsme už po albánské straně Ohridského jezera jeli do posledního městečka Tushemisht, kde právě na jezerní pláž nahrnovali písek. Stovky metrů navezeného písku, kopce písku, které byly rozhrnovány do podoby pláže. Bude tady pěkná pláž už v letošní sezóně. Restaurací a ubytování v Tushemishtu je už teď hodně. Za Tushemishtem jsme jeli k hraničnímu přechodu nejprve s albánskou kontrolou. Ta si skenovala všechny čtyři pasy, technický průkaz auta i zelenou kartu pojištění. Přišlo jim divné, že máme dvě stejné zelené karty na letošní rok. Ani nevím, proč je máme a jak jsme k nim přišli. Kdo má dvojčata, musí mít přece dvě zelené karty, to dá rozum, ne? Ale to jsem jim neřekl, chtěli jsme být nezdržováni a propuštěni z Albánie ven. Závora se zvedla, jedeme.

Makedonská kontrola o pár set metrů dál si vše výše jmenované vyžádala rovněž, celníci chtěli otevřít kufr auta, ale nevrtali se v něm, jen kladli otázky. Jestli jsme rodina a proč cestujeme takhle mimo sezónu. A kde jsme byli. Přišedší pohraniční policista k tomu celnické kolegyni významně dodal, že jsme byli v Turecku! Máme totiž razítka v pasech. My na to, že jsme jezdili po historických památkách, viděli Spartu, Tróju atd. Takže v Turecku kvůli Tróji. To je uspokojilo a nedožadovali se otevření kufrů, zda náhodou nejsme převaděči migrantů. Nejsme. Chápeme, že navštívit Turecko v březnu se dnes může zdát někomu podezřelé a pohraniční kontroly tady mají smysl, protože Evropa určitě není nafukovací a nemůže přijmout desítky milionů lidí odevšad.

Závora zvednuta, jsme propuštěni do Makedonie. Auto stoupá tentokrát do výšin nad jezero, kde jezdí jen velmi málo dopravních prostředků, aut i motorek jsme potkali jen několik. Trochu víc turistů (hlavně místních) je v Zátoce kostí. Tam je o něco větší neolitická příjezerní vesnice, asi podobná, jakou jsme viděli u Kastorie, ale nemůžeme se teď už zastavit, je pracovní den a práce nepočká. Postupně dojíždíme do cíle cesty na čtyři noci, města Ohrid (čte se Ochrid) u Ohridského jezera. Ubytováváme se ve starém městě hned u jezera i u hodně starobylého obrovského chrámu svaté Sofie.

Druhý den se procházíme hlavní obchodní ulicí až k turecké čtvrti. Nejen historicky turecké, ale jsou tam i teď vedle Makedonců opravdu i Turci. Je tam mešita Ali Paša a obrovský bazar se stánky se vším možným. Některé nápisy na obchodech jsou zde čtyřjazyčně: makedonsky, albánsky, turecky i anglicky. Obědváme v turecké restauraci Aris, kde běží v televizi fotbal s komentářem v turečtině (sportovní TV kanál z Turecka). Majitel s námi mluví střídavě anglicky, německy i makedonsky, jídlo je dobré a levné.

V makedonské části města navštěvujeme i výrobnu papíru po tradičním způsobu, která je zároveň prodejnou suvenýrů. Pán nám předvádí, jak se dá ručně vyrobit papír, ukazuje svoji kopii prvního tiskařského stroje Johanna Gutenberga a spoustu pěkných obrázků. Den je pracovní, takže procházkám po městě věnujeme jenom dvě hodiny. Nakupujeme v místním supermarketu něco na večer.

Ve čtvrtek jsme podnikli pěší minitúru po městě Ohrid kousek okolo jezera a nahoru k pevnosti Cara Samoila (tj. Samuela, bulharského cara) a potom zase dolů uličkami starého města. Byl tam krásný výhled, ale rodina trochu brblala na výstup. Měli totiž hlad a za to mohla právě opuštěná restaurace POTPEŠ (něco jako PĚŠKY), která se někde píše i bez háčku. Opravdu POTPES čili POD PSA, jak se říká. Přišli jsme, sedli jsme ke stolu, požádali číšníka o jídelní lístek pokud možno i s angličtinou. Potud vše dobré. Přinesl, objednali jsme si čerstvě vytlačené šťávy z pomeranče (my dva větší tvorové) a jablečné šťávy (dva menší tvorové). Šťávy ještě přinesl. A potom jsme si vybírali jídla. Nabídka nebyla úplně dokonalá, ale když už jsme seděli těsně u krásného Ohridského jezera, sluníčko svítilo, nechtělo se jít hledat něco jiného. A tak čekáme a čekáme a číšník nejde a nejde. Po dvaceti minutách jsme to vzdali, šel jsem zaplatit nápoje, nedal ani denár spropitného a odešli jsme cestičkami nahoru k pevnosti. A tam prostě nebyla nálada. Okolo pevnosti jsme prošli k antickému divadlu a zpět dolů do starého města. Tam jsme konečně našli dobrou restauraci Momir a pojedli, nálada se vyčasila, i potulnou kočičku jsme nakrmili. Zbytek dne jsem pracoval a ještě večer jsme si vyšli na procházku kolem jezera. Slunce zrovna zapadalo za obzor a povedly se i nějaké barevně dobře vyladěné fotografie. Následující den jsme pojedli opět v restauraci Momir, předtím jsme navštívili chrám svaté Sofie (Žofie) a prohlédli si tamní prastaré malby na stěnách i ikony. Vstupné 100 MKD, tj. 44 Kč na dospělou osobu, děti zdarma. A pak už jsme se procházeli po galeriích s obrázky a po obchodech s tričky a podobně.

Makedonií na sever. Hlavní město Skopje.

Protože sledujeme zprávy místní, české i světové, víme, co se děje. Ještě před dvěma dny byla v hlavním městě velká demonstrace. Asi 50 tisíc lidí protestovalo proti záměru makedonské sociální demokracie uzavřít koalici s místní albánskou stranou s tím, že jí splní požadavek na zavedení druhého oficiálního jazyka. Vedle slovanské makedonštiny by se tak mohli místní Albánci (kterých je tak čtvrtina obyvatelstva) obracet na úřady i v albánštině. To se ale demonstrantům nelíbilo a tak vyšli do ulic. Ale to jen tak na okraj, člověk musí v zemích svých cest trochu sledovat i místní dění.

V sobotu vyjíždíme z Ohridu a chceme se naobědvat někde na sever od něj. Po cestě ovšem nenacházíme dobře vypadající restauraci (pokud vůbec nějakou) a protože jsme vyjeli už po desáté hodině dopolední, necháváme oběd až na hlavní město Skopje. Projíždíme rovinatými i horskými úseky se serpentinami, dostáváme se do severovýchodních okresů, kde převažuje albánské a muslimské obyvatelstvo, takže potkáváme spoustu mešit a minaretů. Hodně nových mezi nimi, zřejmě mj. financovaných z bohatých zemí Arabského poloostrova. Zastavujeme v jedné restauraci, která ale víc připomíná hospodu a jídelní lístky jsou tam jenom v albánštině. Trochu to tam nepříjemně zapáchá, kluci chtějí raději pokračovat v cestě, že ještě nemají hlad. A tak jedeme dál.

Najíždíme na dálnici a asi při druhých platebních branách u města Tetovo slyšíme volání z minaretu (opět, jako v Turecku, z reproduktorů): Ašhadu an lá iláha illá'lláh! Svědčím, že není boha kromě Boha... a tak dále. Severovýchodní okresy s převahou Albánců a muslimů nad Makedonci a křesťany mají ještě jednu zvláštnost. Všude visí místo makedonských vlajek ty albánské. Chtěli by se obyvatelé těchto okresů odtrhnout a připojit k Albánii? Vypadá to tak. Země zrovna prožívá politický konflikt. Prezident Gjorgje Ivanov odmítá jmenovat vládu sestavenou ze sociální demokracie a albánské strany s odůvodněním, že chce ohrozit suverenitu země. Sociální demokracie totiž kývla na požadavek svého koaličního partnera, aby se druhým úředním jazykem stala albánština vedle makedonštiny. Před několika dny proti této změně demonstrovalo tady ve Skopje asi 50 tisíc lidí. Dnes večer tady zněly dlouho kostelní zvony a na kopci za městem svítí kříž, asi jako protiváha sedmi minaretů, které stojí s mešitami v muslimské čtvrti.

Po ubytování jsme chvíli odpočívali a potom se vydali právě do této čtvrti se starým bazarem, obchůdky a restauracemi a kavárnami, stánky s obrázky i suvenýry. Pěkná pěší zóna se táhne od této čtvrti s bazarem a mešitami pod velkou pevností (ta je nahoře na kopci). Vede až po modernější zástavbu a slovanské čtvrti a je poměrně malá. Většina města je plná dopravy, nepříliš čistého vzduchu a hluku. Bydlet tady by nebylo úplně příjemné, a to nejen kvůli národnostnímu konfliktu. Počet křesťanů a muslimů v Makedonii je asi dva ku jedné. Albánců je v zemi čtvrtina (po válce jich byla asi osmina) a dlouhou dobu měli dvojnásobnou porodnost oproti Makedoncům, a tak jejich podíl rostl. V poslední době se prý porodnost srovnala, takže dnešní poměr se už v posledních letech tolik nevychyluje. Kromě Albánců k muslimům patří i Turci (pod 5 % obyvatel) a někteří Romové (pod 5 % obyvatel).

Z Makedonie do Srbska

Ve Skopje jsme se naobědvali ještě před odjezdem, restaurace čtyřhvězdičkového hotelu vypadala spíš jako horší kavárna a jídlo nejenže trvalo, jako by ho připravovali na druhém konmci města, ale nebylo ani nic moc, vlastně ještě o něco horší než včera. Skopje pro nás není gastronomický ráj, Ohrid byl lepší.

A už vyrážíme na sever k hranicím makedonsko-srbským, nabíráme plnou nádrž benzínu s cílem zbavit se makedonských peněz, přesto nějaké denáry zbývají a vyměnit je za dináry je nadlidský úkol. Na makedonské straně hranice to nejde, není tam směnárna. Kontrola na hranicích je spíš mírnější než na těch předchozích, rodina z ČR je naštěstí propuštěna rychle a nemusíme ani otevírat kufr. Migranta nevezeme, i když jedeme z Řecka a Turecka, a celníci na nás hned poznali, že nejsme nebezpeční. Za hranicí v Srbsku jsou dvě směnárny, jdeme tam vyměnit denáry za dináry, ale první směnárna makedonské peníze prý nebere. Zkuste to u té druhé, ale pochybuji, říká paní. Zkouším u druhé, máme ještě 1100 MKD, tj. asi 500 Kč, to by byla škoda vézt domů jako papírky na zarámování do skla. Druhý směnárník kroutí hlavou a posílá nás ke kamionům jedoucím do Makedonie, že prý oni snad, ale on že denáry nebere. Nejistě koukám po kamionech vzdálených sto metrů, když tu se směnárník slitovává a ptá se, jestli jsme iz Češke? Da. Dvadeset eur, říká. Dám vám 20 eur. Skvělé, vyměňujeme aspoň za eura a děkujeme slovem HVALA (čte se: chvala). Odjíždíme velkou rychlostí po poloprázdných dálnicích stále na sever, ještě sem tam vidíme i v jižním Srbsku minaret, ale po pár desítkách kilometrů tyto zcela mizí.

Začíná pršet, teplota postupně klesá z makedonských 22 stupňů Celsia až na 9 stupňů u města Leskovac. Prší stále víc a my se za dvě hodiny dostáváme do našeho dalšího třídenního sídla v lázních Niška Banja u města Niš. Teplota zase stoupla, i když jen na 13 C, a přestalo pršet. Aspoň něco.

Tři noci tady budeme hlavně proto, že je třeba hodně pracovat a méně řídit auto. Ubytováváme se za méně než 800 Kč na den pro naši čtyřčlennou skupinku, což je výhodné. Stejně výhodná je i večeře v nedaleké restauraci Gurmanova Tajna (Gurmánovo tajemství), kde se nacpáváme za 380 Kč a jídlo je tak chutné, jako už dlouho nebylo. Vřele doporučuji všem, kdo se octnou v okolí Niše. Zdejší kuchař je mistr svého oboru. V městečku je ticho a klid, okolo jsou zalesněné kopce. Pěkné místo. Kdo má revma, může sem jet i kvůli léčivé vodě.

Některé budovy jsou tady trochu jako vystřižené z dob socialismu, dlouho se do nich neinvestovalo. Ekonomika není ani náznakem ve fázi prosperity a podnikání tu úplně nekvete zřejmě v důsledku nadměrného zasahování státu. To se dalo čekat, a proto je i srbský dinár levnější a pro nás je tady i proto výrazně levněji než v ČR. Až se povede prosadit liberalizační reformy, země pokvete tak jako některé jiné.

Kousek od lázní Niška Banja je Mediana, palác římského císaře Konstantina I. Velikého, který se tady v Niši (tehdy Naissus) narodil a zřejmě proto tu měl i palác čili něco jako druhé bydlení, když odjel z hlavního města Římské říše. Mediana je ovšem zavřená, vidíme přes plot, co tam je, ale nemůžeme dovnitř. Otevírat se prý bude až na jaře, stojí psáno na bráně. Teď už sice jaro je, ale asi zatím není to správné jaro pro otevření paláce. Konstantin I. byl tím císařem, který přestal pronásledovat křesťany a nakonec sám přestoupil na křesťanství. A je to taky ten, který založil Konstantinopolis, též Cařihrad, Cargrad, dnešní Istanbul. V roce 324 tam z Říma přesunul hlavní město říše.

Pošta jako problém. Uprchlíci umývají sklo.

Migrantů a uprchlíků jsme za celou cestu po balkánských zemích a Turecku potkali jen velmi málo, překvapivě výrazně méně než jsme čekali. V Řecku jsou zřejmě všichni na ostrovech a/nebo v táborech, pokud nepočítáme kriminální skupinku na náměstí Omonia v Aténách, o které nám řekl a kterou nám ukázal taxikář. V Bulharsku nebyli viditelně žádní, v Makedonii asi taky ne, v Albánii možná několik u mešity v Korče a v Turecku jsme neslyšeli jiný jazyk než turečtinu (když nepočítám koránskou arabštinu z minaretů).

Takže nejspíš tam, kde jsme byli my, se (téměř) nevyskytovali. V Srbsku jsme natrefili na nějaké migranty nebo uprchlíky v centru Niše. Několik malých kluků, z nichž jeden nám na křižovatce začal umývat přední sklo. Kroutil jsem hlavou, že to nechceme, ale umyl nám ho a pak házel smutné pohledy, tak jsme mu dali euro a půl. Umyté sklo nakonec přišlo vhod, ale dodání neobjednané služby není úplně to, co bychom měli rádi. Aspoň se živí prací. Několik dalších starších kluků odjinud pak dávalo najevo svoji směs testosteronu, adrenalinu a nevychovanosti a bouchali rukou silně do dopravních značek. Budeme doufat, že z těchto chlapců nevyrostou nakonec radikálové nesnášející Evropu a/nebo že se nakonec vrátí domů.

Do centra Niše jsme jeli na poštu (chceme si poslat domů další balík) a taky podívat se do historického jádra s pevností a středověkou bránou. Tu jsme viděli zdálky, ale čas na návštěvu už nezbyl. Na vině byla státní srbská pošta.

Zabalili jsme poněkud těžký balík (asi třicet kilogramů) a dojeli nejprve na poštu v našem městečku Niška Banja. Když jsme z auta dovlekli balík dovnitř, paní nám řekla, že tady to nejde, že s ním máme jet na hlavní poštu v Niši. Neřekla nám ale, že musí být nutně obalen papírem. To jsme se dozvěděli až po dovlečení balíku dalších sto metrů od zaparkovaného auta do hlavní pošty. Prý bez papíru, kterým má být balík obalen, ho nemůže vzít. Dostali jsme čtyři formuláře, jeli kupovat balicí papír a další lepicí pásku, což se podařilo a doma jsme pak již zabalený balík přebalovali. Kufr auta potřebuje trochu uvolnit, snad se podaří návštěva jiné pošty po cestě. Zítra totiž odjíždíme směr Jagodina, 125 km na sever.

Cesta do středu Srbska - Jagodina

Celé tři dny v lázních Niška Banja jsme měli slunečno a teploty se pohybovaly kolem 16-18 stupňů. V ČR je teď prý dokonce i o něco víc, tak musíme pro větší teplo popojet paradoxně na sever. Svět je naruby, zdá se. A opravdu, v Jagodině potom bylo další dva dny kolem 22 stupňů.

Balík jsme zkusili udat ještě na jiné poště v Niši (3. pokus), ale než jsme ho donesli k poštovní budově, praskl nám pečlivě ovázaný provaz a tak balík putoval s námi až do Jagodiny. Tady jsme koupili silnější provaz a Blanka s mojí pomocí znovu uplatnila svoje vázací schopnosti. Na poště v Jagodině snad už všechno klapne?

Neklapne. Ani napočtvrté balík neposíláme. Dojeli jsme autem do centra, dovlekli balík k okénku na poště, a paní tentokrát spatřila jiný problém. Už ne nepřebalenost papírem, už ne nedostatečně hlavní pošta, už ne prasklý provaz. Tentokrát bylo problémem, že je odesílatel s adresou v ČR. Adresa odesílatele prý musí být nutně v Srbsku. Paní si to ještě telefonicky ověřuje, a potom je verdikt nekompromisní: je třeba mít odesílatele v Srbsku, jinak balík nemůže vzít. Přelepíme tedy adresu naší dnešní hotelovou? A co když bude balík nějak bloudit a vrátí se zpátky? Paní nás přesvědčuje, že Pošta Srbije je trochu dost byrokratická a že je pro nás opravdu lepší balík ze Srbska neposílat, pokud máme v autě jen trochu místa. To nás zviklává... Pošleme si ho asi odjinud, snad z Chorvatska nebo Maďarska? Paní přikyvuje, že jde o moudré rozhodnutí. Nebo ho dovezeme domů, pokud všechno nějak poskládáme, což bude nadmíru složité. Co takhle zkusit ještě DHL nebo FedEx v Bělehradu? Asi to zkusíme. Balíková anabáze bude pokračovat pátým a šestým pokusem. Srbská pošta potažmo stát asi nepotřebuje peníze, byrokracie zde vítězí nad službami klientům i nad výnosy pro stát.

V Jagodině po neúspěšném čtvrtém pokusu využít služeb státní srbské pošty vyjíždíme na kopec nad městem, kde jsou dvě restaurace. Obědváme tady, celé město je pod námi jako na dlani. Ale tady nahoře je větrno, musíme pořádně zatížit ubrus i batohem a taškou, než nám číšník přinese talíře a minerálku. Dole se pak vydáváme do Muzea voskových figurín, kde se potkáváme s králi Srbska (mj. Petar I.), diktátory a autokraty (Josip Broz Tito, Slobodan Miloševič, Vladimir Putin), s prvním demokratickým premiérem Zoranem Džindžičem (byl zavražděn) a s několika zdejšími slavnějšími knězi a patriarchy. A také s jednou osobností vědy, jíž je Nikola Tesla, který má kořeny právě v Srbsku. Ten je tady v dvojím provedení, jako mladý i starší pán, mladý sedí a vedle něho stojí jeho starší druhé já. Muzeum není velké, jen jedna větší místnost, kde se dá strávit maximálně dvacet minut.

V Jagodině máme krásné bydlení ve Wing Apartments, jedno z nejlepších po cestě, ale vůbec ne nejdražších, protože Srbsko je pro nás v této době levné. Apartmá sestává ze dvou ložnic, balkonu a obýváku, plus velké koupelny se záchodem. Je úplně moderní, postavené prý teprve v roce 2016. Některé byty se pronajímají, jiné se nabízejí k prodeji. Není tu ale rušno, moc lidí tady nebydlí a ani si tady bydlení nepronajímá krátkodobě. Naproti obřího moderního bytového komplexu je pravoslavný kostel Sveta Petka. Uvnitř jsme viděli a slyšeli zajímavý zpěv a tedy nejspíš i ortodoxní mši.

Na Bělehrad, sedm a půl tisíce let do minulosti

V pátek odjíždíme po dálnicích směr Bělehrad, srbsky Beograd. Daří se jet velmi rychle, takže kolem poledne přistáváme kousek od Bělehradu v obci Vinča. Tady je restaurace Da Vinči (slovní hříčka z názvu obce i slavného italského malíře), která měla na Google Maps dobrá hodnocení. Stojí hned u Dunaje a zároveň hned u muzea a archeologické lokality Vinča. Najedli jsme se tady velmi dobře, podívali se na Dunaj a okolo vykopávek jsme pak vystoupali k muzeu.

Nikdo v něm neprodává vstupenky. Pán, který má muzeum na starosti, právě povídá vše o prastaré kultuře Vinča velké skupině Slovinců, kteří přijeli autobusem. Jeho výklad je strhující a velmi zajímavý a je vidět, že muzeem i historií tohoto místa nadšeně žije. Takových lidí v muzeích mnoho nepotkáte. Dozvídáme se, že toto je nejstarší trvale osídlené místo v Evropě, lidé tu žijí nepřetržitě už 7,5 tisíce let. Byli už taviči kovů, dokázali vyrobit lněné oděvy a těžili a zpracovávali tady obsidián. Pán se nás všech návštěvníků zeptal, jestli se lidé kultury Vinča holili? Chvilka napětí. Samozřejmě, dodal, holili se právě obsidiánem, ze kterého se dá vybrousit ostřejší čepel než máme my dnes! Prohlížíme a fotíme vystavené předměty, Slovinci pomalu odcházejí a my si ex post kupujeme konečně vstupenky - přiznáváme se, že nepatříme ke skupině Slovinců a že bychom rádi vstupenky zaplatili, plus jednu figurku kultury Vinča. Tedy spíše její malou kopii, kterou si vybrali kluci.

Když vycházíme ven, říkám žertem chlapcům, že rodina tady v tom domě vedle muzea, kde pobíhají slepice, žije v tomto místě už sedm a půl tisíce let. Kluci mi to nevěří a kroutí hlavami. Ale já se nedám: samozřejmě že tady ta rodina žije už sedm a půl tisíce let, a my taky, protože jde - bezesporu musí jít - o jejich i naše společné předky. Jen tady možná nežijí nepřetržitě, ale byli tady tehdy a jsou tady i teď. A my vlastně taky, na krátký okamžik.

Africké umění a poštovní pokusy číslo pět a šest

Slunce začíná pálit, vydáváme se autem směr Bělehrad, kam se dostáváme během půl hodiny. Máme tam tři cíle. Prvním je Muzej afričke umetnosti (Muzeum afrického umění). To se nachází v klidné čtvrti s velvyslanectvími, kousek od ambasády Egypta a Německa. Vystavené předměty pocházejí ze sbírky srbského sběratele a jsou moc pěkné. Dřevěné sošky, masky, barevná loď, fotografie z Afriky. Je tady i srbská školní skupinka. I my jsme vlastně taková školní skupinka.

Následně přejíždíme po mostě Dunaj přibližně v centru Bělehradu a snažíme se dostat do míst, kde je DHL a FedEx. Nejprve DHL. Po určitém úsilí se daří zaparkovat. Balík s sebou tentokrát netáhneme, jdeme se nejprve zeptat, jestli by to šlo a kolik by to stálo. Přece jen jde o pátý pokus a jsme už poučeni minulými nezdary. Paní u okénka nám sděluje, že jsou DHL Express, takže se specializují jen na rychlé posílání balíků. My ale nepotřebujeme balík dopravit domů do dvou dnů, naopak by se nám hodilo deset a více. To už budeme doma. Jenže to nejde, je to expres služba a stojí... hned vám to vyčíslím, říká paní... 67 tisíc dinárů, tedy asi 13 tisíc Kč, přepočítáváme si my. Cena nás trochu překvapila, i nový notebook je levnější než poslat si pár suvenýrů a zbytků zimního oblečení ze Srbska? S díky odmítáme. Co kdyby ten FedEx, který píše na stránkách, že se přizpůsobí klientům na míru tak, jak potřebují, byl "non-express" a tedy levnější? Je to kousek odtud, a máme to po cestě. U FedExu se však situace přibližně opakuje. Opět jenom expres - do dvou dnů máte balík letecky v Brně, cena je o třetinu nižší, ale stále neúměrně vysoká. Šestým pokusem nápad poslat si balík ze Srbska vzdáváme. Z Chorvatska to následující den poštou nepůjde, protože bude sobota.

Dojíždíme do našeho jednodenního bydla ve vesnici Zasavica I (přes vesnici Zasavica II). Jmenuje se podle toho, že je za řekou Sávou (Sava). Je to vlastně bydlení v domku dvou starších lidí, kteří mají ovce a k tomu něco jak penzion. Vítají nás vodou, chlebem a solí. Chléb je domácí a je v něm pálivá paprika. Nabízejí i rakiju, ale s díky odmítáme. Bydlení je trochu skromnější, ale je to jen na jednu noc.

V císařském paláci. Cesta Bosnou a Hercegovinou.

Ráno dostáváme snídani, mj. omelety z domácích vajec. Nejprve se vracíme do města Sremska Mitrovica (ve starověku Sirmium). Sirmium bylo kolem roku 300 n. l. jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše. Císař Galerius tady měl palác. Navštěvujeme ho, prohlížíme si zbytky zdí i nejzachovalejší část vykopávek, kterou je místnost s mozaikou na podlaze a vodovodním kohoutkem s jakýmsi umyvadlem.

Dále jedeme ve velmi slunečném počasí k hranicím Bosny a Hercegoviny. V autě je opravdu horko a venku vlastně taky. Ještě před hranicí se ve vsi Glušci zastavujeme u malebného ortodoxního kostela s parkem, Crkva svetog Petra i Pavla. V jedné budově v parku u kostela se koná nějaká konzumační akce. Usuzujeme, že jde o pohřební hostinu nebo něco podobného. V kostele je spousta ikon, mj. svatý Mikuláš.

Pokračujeme na hranice Bosny a Hercegoviny, státu se zvláštním uspořádáním. Dělí se dnes na dvě hlavní části: Republiku Srbskou Bosny a Hercegoviny a Chorvatsko-muslimskou federaci Bosny a Hercegoviny, která se pak dále dělí na dvě součásti. chorvatskou a muslimskou. Na hranicích čeká asi sedm aut, fronta postupuje, ale ne dost rychle, chlapcům je v autě horko. Přejíždíme most, za který se tady platí asi třicet korun, a za čtvrt hodiny jsme v Bosně. Tam směřujeme nejprve do obce Popovi, v níž je Etno selo Stanišič. Něco jako kombinace skanzenu ze starých dob, ukázek zajímavých živých ptáků a zvířat (mj. zlatý bažant, srnka, a především černé labutě), jezírka, restaurací, vláčku objíždějícího jezírko, hotelů, atrakcí pro děti, zelených ploch - vše vkusně osázeno kvetoucími stromy a keři, pěkné místo. Je tady i starý dřevěný a nový nedřevěný kostel, v něm pouštějí ortodoxní nábožné zpěvy. Vedle je hrobka rodiny Stanišičů. Lokalita je hojně navštěvovaná, restaurace i další místa jsou plné.

Jíme tady v restauraci, která je velmi dobrá, dávám si zelený salát, Blanka rybí polévku a děti, které u zasavického dědečka a babičky nesnídaly vejce jako my, mají hlad, takže si dávají lososa s hranolkami. Obsluha je rychlá, příjemná, žertující, zřejmě panem Stanišičem (pokud je on majitelem celého komplexu) dobře motivovaná. Nemáme vůbec žádné peníze Bosny a Hercegoviny (konvertibilna marka, zkratka KM), ale můžeme platit srbskými dináry, eury nebo kartou. Vybíráme první možnost. Nakupujeme i nějaké suvenýry (vejdou se ještě do auta?) a zmrzlinu.

Projíždíme bosenskou Republiku srbskou BH, dále národnostně a nábožensky smíšené autonomní území Brčko, kde se zjevuje několik mešit a postupně se přes Orašje, patřící do federace chorvatsko-muslimské (mapa rozdělení a etnického složení Bosny a Hercegoviny) dostáváme na hranice bosensko-chorvatské. Odbavení je rychlé, nakupujeme v chorvatském supermarketu Plodine a k večeru dojíždíme do Vukovaru. Tady bydlíme hned u Dunaje na krásném a neuvěřitelně tichém místě s výborným vzduchem, který připomíná ten mořský. Penzion se jmenuje Biser Dunava a je krásný. Hned naproti je pole s kvetoucími stromy, cestičky přes toto pole vedou ke srázu, z něhož je impozantní pohled na širokou řeku Dunaj, kde je zakotvena jedna loď, a na město Vukovar. Je tady neuvěřitelně ticho. Až léčivá úroveň ticha. A dobrý vzduch.

Vukovar a Vučedol. Přes hranici do Srbska. Novi Sad.

Vukovar patří k městům nejvíce postiženým srbsko-chorvatskou válkou v 90. letech minulého století. Dnes to na něm není vidět, až na výjimky, které se nebudou opravovat, aby připomínaly tuto nepěknou kapitolu historie Balkánu. Na památku těchto nepěkných dob je tady rozstřílený vodojem, kam se mj. soustředil útok srbských jednotek. Je zde i největší masový hrob Evropy od dob 2. světové války, v němž je pohřbeno kolem 1000 obránců města.

Město Vukovar i nedaleký Vučedol připomínají přítomnost vlků v dávnější minulosti, kdy obě obce získaly svá pojmenování. Oba názvy jsou odvozeny od slova VUK, tedy VLK. Vučedol je vlastně Vlčí dolina. Jde o jednu z nejzajímavějších archeologických lokalit této oblasti a možná Chorvatska vůbec. Nejvíc prosperovala v době mezi rokem 3000 a 2200 př. n. l. Bydlelo tady několik tisíc lidí, takže šlo vlastně o eneolitické velkoměsta doby bronzové. Procházíme si spousty exponátů od lodě vydlabané z kmene jediného velkého stromu přes různé nádoby až po boty, které by se daly nosit i dnes, a zajímavé oblečení, nástroje. Potkáváme i zdejší obyvatele tehdejší doby. Několik koster nebo jenom lebek, mají poměrně dost zdravé zuby, zejména v porovnání s dnešní dobou.

Dále uháníme podél širokého Dunaje východním Chorvatskem až k jedinému mostu, který je zároveň přechodem do Srbska. Chorvatská kontrola pasů, most, srbská kontrola pasů, srbská celní kontrola (opět jenom pasů). Celnice se netváří přívětivě a ptá se, odkud jedeme. Iz Grčke, odpovídám jí a ona mává rukou, ať jedeme. Cestou Srbskem už hledáme restauraci, ale nikde žádná není, až teprve v městečku Begeč v Parku prirode Begečka jama. Jmenuje se "Čarda kod Braše" a mají tady velký výběr ryb plus saláty. Je zde hodně aut i návštěvníků, řeka Dunaj a přístaviště minitrajektu. Ten pojme asi čtyři automobily, převáží na jednu i druhou stranu Dunaje a vypadá to, že o jeho služby je docela zájem. My čekáme hodně dlouho na přinesení ryb, salátů a rybí polévky. Nakonec se ale dočkáme.

Následuje dojezd do jednodenního bydliště v tiché čtvrti města Novi Sad. To je hlavní město autonomní oblasti Vojvodina, kde se už mísí obyvatelstvo srbské s maďarským, a právě proto je tato oblast autonomní a má svoji vlastní regionální vládu. Večer slyšíme výstřely. Byl to ohňostroj: dnes 2. 4. 2017 se konaly v Srbsku prezidentské volby a premiér Vučič je vyhrál už v prvním kole. Někdo tedy slavil ohňostrojem. Někdo i jinak, jak jsem viděl na naší ulici, kudy přecházela skupinka asi pěti podroušených mladých mužů.

Opět na sever: směr Palić a Maďarsko. Důkladná celní kontrola.

U jezera Palić jsme byli v létě 2016 a tak víme, že je to tam pěkné. Je to naše poslední objednané srbské bydlo, tentokrát už na hranicích s Maďarskem, kousek od Szegedu. Budeme tam tři noci opět hlavně z toho důvodu, že je třeba pracovat a ne řídit auto.

V Paliči jsme taky kvůli chlapcům, kteří tady mají rádi čtyřkolky. Každý ze tří dnů zde strávených jsme hodinu šlapali na čtyřkolce kolem jezera. Hodina na čtyřkolce stojí 700 RSD, takže asi 140 Kč. Jediné, co se tady těžko hledá, je dobrá restaurace, na obědy jsme vystřídali tři a ani jedna nebyla úplně vyhovující, i když jsme si vybírali jen ty, co byly na Google Maps hodnoceny klienty příznivě. Je tady ale krásný park, jezerní scenérie, hodně zeleně a dobré místo na procházky. Sluníčko nám svítilo dva ze tří dnů pobytu tady. Poslední den jsme udělali výlet do nedalekého města Subotica, hlavně kvůli hledání lepší restaurace (ani tam se nepovedlo najít dobrou). Jinak Subotica není turisticky atraktivní místo, zdálo se, že tam není co vidět.

Ve čtvrtek se přesouváme do maďarského městečka Baja na jeden den a noc. V pátek potom přes městečko Simontornya do Siófoku k Balatonu.

Zachytili jsme zprávu, že od pátku se mají zpřísňovat kontroly na hranicích Schengenské zóny. Ještě že jedeme ve čtvrtek, říkáme si. Jenže... maďarští celníci s tím zřejmě začali dřív, a to tak důkladně, že jsme to až nečekali. Po kontrole pasů jsme byli vyzváni, abychom vjeli s autem do skorogaráže na jakousi rampu s dírou uprostřed, celník vlezl pod auto a svítil si na spodek. Potom vylezl ven a vyzval nás, abychom vyndali úplně všechny kufry ven z auta a otevřeli je. Potom je jeden po druhém prošmátrával. Podíval se i pod rezervu v kufru auta a našel tam tři citrony, darované ze stromu majitelem v našem prvním řeckém bydle. Aha, Zitronen, řekl jakoby německy. Měl jsem chuť mu říct: jo, citronen, tak to sice vypadá, ale uvnitř citronů jsou drogy, které se po rozloupnutí citronu zvětší na desetinásobnou velikost. Asi by takový pokus o vtip neocenil, tak jsem mlčel.

Potom prošmátrával rukou obsah jednotlivých kufrů, sahal i na spodní prádlo a další oblečení, jestli se tam neskrývá "něco divného". Neskrývalo. Alkohol nebo cigarety nevezete? Nevezeme. Kde jste byli a jak dlouho? Asi dva měsíce, jedeme z Řecka, Görögországból megyünk, říkám lámanou maďarštinou. Otevřel pasy a vidí turecká razítka: V Turecku jste byli taky? Ano, asi dva dny, két nap, Trója. Zachoval kamennou tvář, snad neví, co je Trója? Asi ví, ale nezajímá ho to.

A teď ještě ten balík, co tam máte. Náš zabalený "srbský" balík, který jsme nemohli odeslat ani na šest pokusů ze Srbska domů. Teď už ho neodešleme, ale dovezeme. Říkám mu, že jsme si ho chtěli odeslat ze Srbska, protože... protože moc věcí v autě. Co tam máte? Suvenýry, oblečení a podobně. Chtěl se podívat dovnitř. Říkám, že nemám nůžky na rozstřihnutí provazu, tak jestli má on... Přinesl něco jako nůž, nařezal okraj balíku, udělal otvor pro ruku a ruka šup, už byla v balíku. Šmátrala, šmátrala, pochopila, že jde o suvenýry a oblečení, vylezla ven a odešla. Celníka vzala s sebou. Děkujeme, ruko. Na odchodu nás celník propustil z krátkodobého zajetí. Můžeme prý vyjet zpátečkou ven z kontrolovací garáže s dírou uprostřed a můžeme pokračovat dál, už po maďarských silnicích.

Hm, tak takhle jsem to zažil naposledy před rokem 1989 (a jednou pak ještě v 90. letech na ruské hranici). To by nám de iure spoluobčanům v EU maďarský celník dělat nemusel, že? Zkontrolovat, zda nevezeme ilegálně cizí lidi bez pasu, to je pochopitelné, ale hrabat se ve spodním prádle a hledat... co přesně? To je asi dost přes čáru normálnosti. Blanka z toho měla skoro šok, tak si potřebovala dát kávu - egy kávé. Jo, těžké časy zahájené merkelovskou politikou naprosto otevřených dveří a následného pnutí v EU ještě neskončily. Aspoň chlapci viděli, jak občas vypadaly kontroly v dobách před rokem 1989. Názorná ukázka z dávné historie i horké současnosti. Dávné pro ně, prožité pro nás. To mi připomíná, že když byli ještě hodně hodně malí a sotva se naučili mluvit, jednou se nás ptali, jestli jsme ještě zažili dinosaury.

Na dunajském ostrově. Cesta k Balatonu.

Naobědvali jsme se v centru města Baja, dojeli přes most do pěkného ubytování na dunajském Ostrově Petöfiho (Petöfi Sziget) kousek od centra města Baja a po chvíli odpočinku se vydali na nákup a zpět. Je trochu větrno, tak budeme doma. Je třeba pracovat.

V pátek se budíme v našem jednodenním bydle a jedeme Maďarskem dál na sever. Počasí se dále zhoršilo, začalo pršet a pršelo po celou cestu Baja - Simontornya. V Szekszárdu jsme se najedli v restauraci a pokračovali dál na sever. Někde před městem Paks, kde je maďarská jaderná elektrárna, jsme zastavili a něco vytahovali z kufru, když u nás zastavil cyklista projíždějící poblíž na souběžné cyklostezce (déšť mu asi nevadil, tj. byl to otužilec, který sportuje na kole za každého počasí). Zeptal se, jestli něco nepotřebujeme. Milé. A tak jsem mu lámanou maďarštinou vysvětlil, že jedeme do Simontornye. On hned vytáhl svůj mobil a začal ukazovat mapu, kudy jet. Říkám mu, že děkujeme, ale navigáció vlastně máme v mobilu a že trefíme. A že máme v Simontornyi přátele. Za těmi jsme dorazili v době, kdy déšť ustával, dobře jsme si popovídali, navštívili jsme s nimi pěkný hrad Simontornya a po několika hodinách jsme pokračovali k Balatonu, kde jsme se ubytovali na další dvě noci. Počasí se nelepšilo, ale v hotelu byl aspoň bazén, tak jsme se trochu vykoupali. A udělal jsem spoustu práce i o víkendu. Při odjezdu jsme si udělali pár snímků Balatonu, slunce opět vyšlo a začalo být teplo a příjemně. Mimochodem, jak ukazuje tato zajímavá fotografie odjinud: Klíčová dírka do nebe je právě nad Balatonem (místo: Balatonvilágos, Maďarsko). Když jsme jeli okolo, schovala se nám, ne každý má právo se koukat dovnitř nebe jen tak.

Projeli jsme si okolí Balatonu a na pár hodin zastavili v Székesfehérváru ("Stoličný Bělehrad"), který býval kdysi i hlavním městem Maďarska. Prošli jsme si uličky v centru a zastavili se v muzeu Szent István király (čili svatého Štěpána krále), ale muzeum nebylo o králi, Bylo spíš etnografické s malou archeologickou sbírkou, mj. kosti zubra a nádoby z doby bronzové, nalezené v regionu okolo města.

Dál jsme putovali nádhernou kopcovitou krajinou (Bakony, Bakoňský les), když se stalo něco neočekávaného. Do silnice nám vběhla liška. Krásná liška. Stačil jsem přibrzdit, liška ucukla, vrátila se zpátky, a když jsme projeli, pokusila se silnici překročit podruhé, tentokrát zřejmě úspěšně. Musím říct, že jsem poprvé v životě viděl lišku mimo zoologickou zahradu. Škoda, že jsme ji nedokázali pohotově vyfotit!

Další zastávka byla na kopci v městě Pannonhalma, kde je asi nejstarší opatství Maďarska, staré přes tisíc let. Trochu jsme se poprocházeli, dívali se do daleké krajiny pod kopcem, vnímali krásu rostlin i stavby opatství (které mělo ale už zavřeno, zavíralo v 16 hodin, tj. zrovna v době, kdy jsme dokráčeli k bráně). V tomto opatství mají srdce Otto von Habsburga, syna posledního rakousko-uherského císaře, zatímco jeho tělo je ve Vídni. Tak si to přál a tak to má.

Z Pannonhalmy jsme po dálnici svištěli okolo Györu a Mosonmagyarováru do Hegyeshalomu, kde máme poslední ubytování cesty, těsně u rakouských hranic. V pondělí jsme nakoukli do Rakouska (Nickelsdorf), kde jsem se chtěl na něco zeptat na nádraží kvůli přespříští cestě. Tam ale byl na jen automat na jízdenky a vedle jediný nádražní zaměstnanec, který mi dal jen telefonní číslo, kam případně zavolat.

Bratislavský hrad, ložnice prezidenta a zavření Keltové

Poté jsme se vrátili zpátky do Maďarska a pokračovali na Slovensko. Zastávka na bratislavském hradu s výhledem na Dunaj, vešli jsme dovnitř hradu, ale bylo pondělí, takže tamní výstava Keltové z Bratislavy byla v tento den nepřístupná. Vešli jsme na nádvoří, tam bylo otevřeno, a byly otevřeny i další dveře, že by snad něco bylo tam? Stoupáme po schodech, snad až k ložnicím prezidenta Slovenské republiky, když tu nás zaměstnanci vrací, že tady to není přístupné pro veřejnost. OK, jdeme dolů a s námi několik podobně popletených anglicky hovořících turistů. Oběd v restauraci Parlament s výhledem na Dunaj nevyšel, protože tam byly rezervovány všechny stoly už "za 22 minut". Jak řekl Jan Ámos Komenský, všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest, a tak jsme restauraci opustili a najedli se až v Břeclavi. Poprvé s účtenkou EET, kterou jsem téměř štítivě nechal ležet na stole. Fujtajbl, pekelný nástroj likvidace drobného podnikání (nejen) na vesnicích, tvářící se jako opatření na zlepšení výběru nesmyslně složitých daní. Někdo tady zase zapřahá vůz před koně. To už můžeme podle stejné logiky rovnou zavést i povinné kamerky do bytů a ložnic a na záchody, protože i tam se přece mohou odehrávat daňové delikty. Nebylo byl lepší, kdyby místo slídění a byrokratického danění každého drobného příjmu a otravování každého hospodského složitým a nákladným systémem byly daně už na vstupu zahrnuty do ceny každého piva a surovin? To by se ale muselo myslet, což u ministrů financí dnešní doby, kteří daním nerozumějí, asi nehrozí.

Potom už jsme dojeli domů se zastávkou v Bošovicích. Tím končí naše dvouměsíční cesta jihovýchodní Evropou s nakouknutím do Asie.

KAREL MACHALA

(pokračování příště, ale v jiném cestopisu, tento totiž skončil)

Dále jsou zatím lvi, jak se psalo na starých mapách o neznámých krajinách:

*hic sunt leones*